Je tvořen:- kostrou - svaly - šlachami

Tyto složky jsou reflexně propojeny – po poruše jedné z nich, objeví se porucha v ostatních

Většina z nás tráví podstatnou část dne buď vsedě nebo při jiné jednostranné zátěži. Problémem současného životního stylu je proto jednostranné přetěžování a hypokineze.

Na naši páteř jsou neustále kladeny nejrůznější nároky. Vždy se přitom musí přizpůsobovat celý pohybový aparát, ústřední roli přitom hraje právě páteř.

Vadným držením těla dochází k jinému rozložení a působení působících sil jak v klidu, tak při pohybu.

Tím dochází k přetěžování jedněch a naopak k nečinnosti jiných svalů

Všechny poruchy držení těla vedou k postupně k pravidelným bolestivým potížím.

Většina z nich se dá buď odstranit nebo alespoň významně snížit pomocí vhodného cvičení.

Důležité je také zachovávání správných pohybových návyků.

Projevuje zde také správná klenba chodidla, poloha kolenou, kyčlí a pánve, délka končetin.

Nesprávným držením těla se dráždí nervy - vznikají bolesti – a pokud něco bolí, snažíme se příslušnou stranu nezatěžovat, tím ale vzniká tlak na stranu druhou.  

•za správné držení těla považujeme takové, při němž se páteř, pokud možno stále, tedy i v klidu, drží zpříma.• Čím je rozdíl mezi klidovým a vzpřímeným postojem větší, tím je držení páteře horší.• vzpřímené držení těla je výsledkem složitých reflexních dějů tzv. posturálních reflexů. 

Tyto složité reflexy orientují tělo v prostoru, slouží k udržení zaujaté polohy vzpřímeného postoje.

Pro každého jedince platí, že nejlepší postoj je takový, při kterém jsou jednotlivé sektory posturálního systému harmonicky vyváženy a potřebují nejmenší svalovou práci pro udržení nejlepší stability.

•Za vzpřímené držení těla můžeme také považovat takové držení, kde účinek gravitace je plně kompenzován vnitřními silami a kde nelze zjistit zřejmé známky oslabení či přímo funkčního selhání některé složky podpůrného pohybového systému. • spustíme- li ze záhlaví – hrbolu kosti týlní –kolmici, musí se tato kolmice dotknout hrudní kyfózy, projít mezi hýžďovou rýhou a skončit ve středu přímky, která spojuje konce pat.• Nebo můžeme vést kolmici z mečového výběžku kosti hrudní, pak musí být břicho při správném držení těla za touto kolmicí

držení těla není jen záležitostí postoje, ale všímáme si, jak kdo chodí, sedí, běhá, jak se pohybuje, jak dýchá při pohybu, zda si osvojuje správné pohybové návyky.

Držení těla hodnotíme tedy nejen při stání, nejen v poloze, nejen ve výdrži, ale i v průběhu pohybu.

Správné držení těla splňuje požadavky estetické, ale i energeticky ekonomické

je dobrá koordinace pohybová, ekonomická pro spotřebu energie při svalové práci

je vyvážený vztah mezi základními procesy nervového systému, mezi podrážděním a útlumem.V držení těla se odráží i duševní rovnováha.

Člověk může zaujímat postoj vzpřímený, klidový nebo postoj v pozoru.

Klidový postoj se liší od vzpřímeného uvolněním svalstva a zvětšení jednotlivých zakřivení páteře. Čím je menší rozdíl mezi vzpřímeným a klidovým postojem, tím je lepší držení těla. Při postoji v pozoru je mírná flexe v kyčelních kloubech a celý trup je připraven k vykročení.

Při sezení se ohnou kolení i kyčelní klouby, je uvolněno svalstvo dolních končetin, těžiště těla je na podložce, na níž sedíme. Svalstvo trupu udržuje vzpřímené postavení

1. Hlava musí být vzpřímena, vytažena vzhůru, při stoji zády ke stěně se dotýká hrbol kosti týlní této stěny, brada s krkem svírá úhel asi 90°, pohled vpřed.

2. Ramena jsou stažena vzad a dolů.3. Hrudník rozšířen, břicho zataženo.4. Horní část pánve je vytočena vzad, dolní

část vpřed tahem břišního a hýžďového svalstva.

5. Dolní končetiny jsou napjaty v kloubech kolenních, váha těla přenesena vpřed a na vnější část chodidel.

Základem svalového tonusu a vzpřímeného držení těla jsou proprioreceptivní reflexy.

proprioreceptivní reflexy: míšní reflex, které vznikají při stimulaci svalového vřeténka a šlachového tělíska

V každém svalu jsou smíšené skupiny aktivních motorických jednotek se skupinami motorických jednotek v klidu

soustavou aktivní činnosti určitého množství motorických jednotek je udržován svalový tonus

Aktivní jednotky se ve své činnosti střídají s jednotkami v klidu a tím je zabráněno vzniku únavy.

Jsou základními reflexy vzpřímeného těla a udržení rovnováhy.

Tímto reflexem se brání organismus proti zemské přitažlivosti, nazývá se reflex antigravitační

Podnětem pro posturální svalstvo je stálé působení zemské tíže.

Z těchto svalů vychází nejvíce proprioreceptivních vzruchů, svaly mají stálou vysokou aktivitu nervosvalových vřetének, a to především ve stavu bdělém a ve vzpřímeném postoji.

Tato zvýšená aktivní činnost svalstva může trvat dlouhou dobu bez pocitu únavy.

Antigravitační postojové svaly jsou charakteristické svým účelným složením. Jsou bohaté na sarkoplazmu, která obsahuje rezervní látky pro stah svalového vlákna.

Při svalové kontrakci svalových vláken vázne prokrvení svalu, zásobování látkami a odstraňování metabolitů.

Svaly mají více protoplazmy a kyslíku vázaného větším množstvím myoglobinu, což dává svalům načervenalou barvu.

Tyto svaly se též nazývají tonické, zajišťují nám statickou práci, unaví se málo a zvolna.

Udržování vzpřímeného držení těla je proces vyžadující souhru svalů, které se na něm podílejí. Jejich činnost řídí CNS.

Na svalovou aktivitu jsou kladeny vyšší nároky a vyšší nároky jsou kladeny i na koordinační funkci řídícího NS, který musí vyvažovat stálý vliv gravitace.

Posturální funkce, která zajišťuje vzpřímené držení probíhá subkortikálně v podvědomí a vnímáme ji pouze jako poct posturální jistoty. Korekce vadného držení těla není tedy snadná. Chceme-li napravit vadné držení těla, musíme změnit posturální režim a dostat ho jako program do podvědomí.

porucha posturální funkce - řadíme ji k funkčním poruchám hybného systému.

Za nesprávné držení těla označujeme takové držení těla, u kterého nacházíme odchylky od správného držení těla.

To znamená, že např. kolmice spuštěná z hrbolu kosti týlní se nedotýká hrudní kyfózy, nespadá do mezi hýžďové rýhy, nebo neprochází středem mezi patami apod.

Tato oslabení nejsou trvalá a lze je, na rozdíl od ortopedických vad či deformit, vyrovnat vlastním svalovým stahem

nejčastější vady ve školním věku jsou:- kulatá záda- plochá záda- skoliotické držení těla- ploché nohy- vbočená a vybočená kolena- celková uvolněnost svalového a

vazivového aparátu

Podle různých autorů je celá řada faktorů podílejících se na vadném držení těla:

Vnitřní faktory vrozené vady ( vady zraku, sluchu, neprůchodnost

dýchacích cest, zpožděný duševní vývoj) úrazy prodělaná onemocněníVnější faktory nedostatek svalové činnost jednostranné zatížení nevhodné pohybové návyky

vrozené považujeme: celkové fyzické oslabení, svalové oslabení, opožděný

vývoj stavy oslabení po přestálých chorobách, málo pohybu,

nedostatečný počet tělesné výchovy, špatně nebo málo prováděná tělesná výchova a vliv jednostranného zatížení.

3 období nejčastějšího vzniku vad páteře: po narození do prvních 6 měsíců života mezi 5. –8. rokem, s maximálním výskytem v prvních

dvou třídách ZŠ, kdy děti zvyklé na dostatek pohyb ve volné přírodě musí najednou měnit celodenní režim a sedět poměrně dlouho ve školních lavicích.

období puberty, kdy mnohdy rychlý růst do výšky není sledován zvýšením svalové síly trupového ( zádového a břišního) svalstva. Vady páteře u dívek se nejčastěji objevují mezi 12. –13. rokem. U chlapců je frekvence vad nižší, nejčastěji ve věku kolem 14let.

Jednostranné zatěžování svalových skupin není kompenzováno dostatečným počtem hodin tělesné výchovy či sportu.

pohledem zezadupohledem zepředuz bočného pohleduv sedě

1.celková uvolněnost1.zvětšená hrudní kyfóza2.zvětšená bederní lordóza3.zvětšená hrudní kyfóza se současnou zvětšenou bederní lordózou4.plochá záda 5.skoliotické držení6.drobné funkční poruchy rozvíjení páteře7.vybočené nebo vbočené kolenní klouby8.ploché nohy9.ostatní vady dolních končetin

držet hlavu vzhůru, aktivovat zejména střední část trapézového svalu v souhře se zdvihačem hlavy.Prakticky se to projeví tahem hlavy ve směru svislé osy, nikoli zvedáním brady a prohýbáním páteře v krční části. Tím se zvedá sternální část hrudníku, hrudník se nutí do nádechového postavení.

Důležitou vyrovnávací složkou jsou nácvik správného dýchání při cvičení a speciální cvičení pro zlepšení dýchání v horní části hrudníku.

je třeba posílit zádové, hýžďové a břišní svalstvo k získání tonické rovnováhy.

dosáhnout pohybu v co největším rozsahu.

provádět úklony a rotační pohyby, aby páteř byla ve všech úsecích a všemi směry pružně pohyblivá.

Ergonomie je vědní obor zabývající se ochranou zdraví člověka při práci. Vliv pracovní polohy na pohybový systém člověka.

Nesprávná ergonomie práce vede k nepřiměřené pracovní zátěži s důsledkem přetížení určitých svalových skupin a kloubů.

Dlouhodobé působení pak vede k postižení pohybového aparátu.

Onemocnění pohybového sytému jsou druhou nejčastější příčinou pracovní neschopnosti (po onemocnění dýchacích cest) a podílejí se nejvyšší mírou na počtu dnů s pracovní neschopností. PN (cca 50-60% dnů).

tzn. takové sezení při kterém často měníme pozici a mechanika židle se nám neustále přizpůsobuje a podepírá důležité partie.

permanentní kontakt se stálým tlakem na záda - synchronní technika s nastavením zatížení

podepření bederní páteře

nastavení výšky a sklonu sedadla

Odlehčující sed dle Brůggera

sedací plocha mírně skloněná

Vpřed kyčle o několik cm výše než kolena

mezi stehny úhel 45 stupňů nohy pod koleny mírně

zevně pánev překlopit lehce vpřed zdvihnout hrudník opravit držení hlavy – bradu

lehce vpřed dýchání provádět do břicha ramena volně, dole a vzadu. využití pomůcek při sedu

rovná páteř - mírně pokrčené a rozkročené nohy, břemeno si dát co nejblíže k tělu, zadržet dech

/zapnete břišní svaly/ a začnete zvedat břemeno pomocí svalů dolních končetin.

ohnutá páteř – mírně nakročit, zapnout břicho a pánevní dno, proveďte výdech začněte zvedat břemeno

s napřimováním trupu / nad 30- 45 stupňů se zádové svaly vypínají/. Aktivují se svaly kyčle a zádové fascie. Vhodné je podepřít trup 1 rukou o stehno. Opět břemeno co nejblíže u těla.

Pokud možno nenoste břemena v záklonu, po jedné straně nebo v jedné ruce / např. těžký nákup/.

Anatomicky správná podpora těla

Matrace musí dostatečně pevně a přitom citlivě zkopírovat tvar těla v jakékoliv poloze a správně jej podepřít.

V poloze na boku tak zůstává osa páteře rovná, při ležení na zádech ve svém přirozeném fyziologicky zakřiveném tvaru.

Bursová, M. (2005). Kompenzační cvičení. Praha: Grada. Buzková, K. (2006). Strečink Praha: Grada. Čermák, J. et al. (1992). Záda už mě nebolí, Praha. Haladová, E., & Nechvátalová, L. (1997). Vyšetřovací metody hybného systému. Brno: Institut pro další vzdělávání

pracovníků ve zdravotnictví. Hálková, J. et al. (2001). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební texty I. část - obecná]. Praha: Česká asociace

Sport pro všechny. Hošková, B., & Matoušová, M. (2000). Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy. Praha: Karolinum. Janda, V. (1996). Funkční svalový test. Praha : Grada Publishing. Kabelíková, K., & Vávrová, M. (1997). Cvičení k obnovení a udržení svalové rovnováhy (průprava ke správnému

držení těla). Praha: Grada Publishing. Kolář, P. et al. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galém. Kyralová, M., & Matoušková, M. (1995). Zdravotní TV, Sport pro všechny, Praha. Kyralová, M., & Matoušová, M. (1995). Zdravotní TV, 2. část, Sport pro všechny, Praha. Novotná, H. (2001). Děti s diagnózou plochá noha. Praha: Olympia. Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika. Přidalová, M., & Riegerová, J. (2002). Funkční anatomie II. Olomouc: Hanex. . Rašev, E. (1992). Škola zad. Praha: Direkta. Riegerová, J., & Ulbrichová, M. (1993). Aplikace fyzické antropologie v TV a sportu (příručka funkční antropologie).

[Učební texty]. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Schreiber et al. (1998). Funkční somatologie. Jinočany: H & H. Syslová, V. et al. (2003). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební text II. část - zdravotní tělesná výchova při

jednotlivých druzích oslabení]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Tanner, J. (1995). Co s bolavými zády. Bratislava: Perfekt. Véle, F. (2006). Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch

pohybové soustavy. Praha: Triton.