fra

Michał WitkowskiChlípnice

Světová próza

Michał WitkowskiLiterární událost roku 2005 v Polsku

fra.cz

fra

Michał WitkowskiChlípnice

Světová próza

1fra

2

Michał WitkowskiChlípnice

3

4

Michał WitkowskiChlípnicePřeložil Jan Jeništa

5fra

6

Světová prózaMichał WitkowskiChlípniceZ polského originálu Lubiewo(Korporacja Ha!art, Kraków 2006)přeložil Jan JeništaDoslov Barbora GregorováFotografie na obálce Radeq BrousilVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2007 jako svou 43. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první. Náklad 1000 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2007Text © Michał Witkowski, 2007Translation © Jan Jeništa, 2007Afterword © Barbora Gregorová, 2007Cover photo © Radeq Brousil, 2007Author photo © Rafał Milach, 2007ISBN 978-80-86603-56-8

1. Kniha ulice

7

Čtvrté patro, v domovním telefonu slyším jakési piště-ní a jekot, óch, ách.

Vím, že jsem tu správně, směle vcházím do špina-vých vrat.

Patricie a Lukrécie jsou už staří chlapi a v jejich ži-votě všechno dávno skončilo. Konkrétně v devadesá-tém druhém roce. Patricie: obtloustlý, sešlý muž s vel-kou pleší a nervózně těkajícím křovinatým obočím.Lukrécie – padesát let, hladce oholená tvář, cynickýa také tlustý. Černé nehty sežrané plesnivinou. Jejichfóry, jejich znuděné grimasy. Jejich životní hesla. „Jakmá maturitu, tak už to není chlap!“ Jejich povolání, ži-votní i ta pro život: ošetřovatelka, uklízečka ve špitále,šatnářka. Jen když člověk nějak žije a může se věnovattomu, co je hlavní.

Vyjíždím teď rozviklaným výtahem do čtvrtého pat-ra smutného gomułkovského paneláku. Je načichlýmočí. Na dvoře hulákají výrostci. Prohlížím si rozteklátlačítka seškvařená od cigaret, čtu nápisy fandící fot-balovým klubům, někdo někoho posílá do plynu.Krátce zvoním, hned mi otvírá Lukrécie, Patricie v ku-chyni zalévá čaj – obě jsou vzrušené tím, že přišel „pánod novin“, chovají se jako opravdové hvězdy. Prozatímžijí z důchodu a peníze dělí tak, že sotva vyjdou. Ne-mají ani zahrádku, kde by mohly dělit něco jiného –alespoň řádky zeleniny – nebo se podělit o vzpomín-ky se sousedkou za plotem. Ne, jejich vzpomínky nel-ze vyprávět cizím lidem. Právě proto je vyprávějí mně.

Lukrécie byl kdysi germanistou, ale nikde dlouhonepobyl, stále dělal problémy, sváděl studenty, nako-nec ho živily jen soukromé hodiny. Do Wrocławi přijelz Bydhoště v sedmdesátých letech. Tady poznal Patri-cii, v teploušském parku na špinavých záchodcích.Opilý Patricie ležel s hlavou ve chcankách a myslel si,

8

že už se z toho nedostane. Ale Lukrécie té děvce Pa-tricii pomohl, našla se pro něj práce šatnáře v jednomz dělnických kulturních domů. Od té doby měl Patri-cie za úkol vydávat pingpongové míčky mladým svazá-kům, kteří si chodili zahrát do místní klubovny. Jed-noduchá práce placená jako každá jiná, celý denPatricie popíjela kávu ze sklenky od hořčice, tlachalase správcovou a žila představou nastávající noci. Občaszůstávala přes noc na vrátnici v roli nočního hlídače.Tehdy si představovala, že je barokní dámou, má vel-kou krinolínu, vysokou paruku a jede kočárem k mi-lenci. Že se jmenuje tak, že to ani nejde vyslovit, a žeschovává tvář za veliký vějíř. Ze stropu kapalo do kbe-líku, za oknem skučel vítr a ona vstávala, varnou spi-rálou si dělala ve sklence střídavě kafe a čaj, dolévalavodkou a vracela se ke svému kočáru, do Versailles,k šatům tak velkým, že se pod jejich vrstvy vešlo hnedněkolik milenců i lahvička s jedem. Zapálila si wiarus-ku a šla na obchůzku, a než se vrátila, měla už pro-myšlené další dějství. Musela si dávat špunty do uší,poněvadž v noci býval rámus, hlídací psi naháněli koč-ky. Svítání ji probralo, jako by ji polili studenou vodou.Bylo potřeba podepsat výkazy, vrátit se do reality, zasepo ní někdo něco chtěl a zase byla líná a paličatá.

Ale kde jsou ty časy, kdy měli dělníci z Hydralua Stolbudu po práci ještě sílu na zájmové kroužky ba-letu… Kdy neexistovaly výrazy jako „sexuální obtěžo-vání“ a noviny nestrkaly nos do cizích věcí. Na noč-ních služebnách ještě nebyly televize, takže fantaziepracovala naplno, aby člověk nechcípl nudou.

Dnes v Patriciině domě kultury zabírá každou míst-nost jiná firma, fasáda je pokrytá tabulkami, co infor-mují, ve kterém patře je zastavárna, směnárna, biliá-rový klub nebo velkoobchod se svíčkami. Tam, kdedřív neohrabaně tancovali dělníci, je dnes sklad s ro-mantickým názvem „vše za 5 zlotých“. Patricii tady ni-

9

kdo nezaměstná, každý si hlídá to svoje a ostrahu bu-dovy zajišťuje speciální firma. Doba je zlá, místo reci-tačních soutěží, rytmiky pro děvčata, baletu a cvičeníkalanetiky se objevila polomafiánská doupata, kde sekšeftuje s mobily vyšlými z módy, a jako by toho bylomálo, nedají se nikde sehnat špunty do uší – pomys-lela si Patricie a bez lítosti odešla do zaslouženéhodůchodu.

Domů si kapitalismus nikdy nepustila.

Mluví o sobě v ženském rodě, napodobují ženy, do-nedávna sváděli chlapy v parku, u opery, na nádraží.Není jasné, co z toho je pravda, co je svérázný folklóra co obyčejný žert. Jedno je jisté – patří do nemaléskupiny lidí závislých na sexu. Mají v balení praxi! Do-konce i teď v důchodu, se svými břichy, by zmákli le-dacos. Nikdo z nich netušil, že existují plastické ope-race ani že je možné změnit pohlaví. Stačilo mávatobyčejnou černou kabelou a říkat jí „kabelka“. Oblé-kají si to, co je – extrakt z průměrnosti Polské lidovérepubliky. Stačí jinak držet cigaretu, hladce se oholit,používat všechna ta slovíčka. Ve slovech tkví jejich sí-la. Nic nemají, všechno si musí vymyslet, vylhat, vybás-nit. Dneska se za peníze dá změnit všechno: pohlaví,barva očí, vlasů… Pro fantazii už není místo. Protojsou raději chudé, ale „hravé“:

– Ale prosim tebe, moje drahá! – říká Patricie vy-krouceným hlasem a podává čaj v omlácené sklence.Ano, ve staré, obskurní sklenici, ovšem na podšálkua s ubrouskem. Způsoby, způsoby jsou nejdůležitější.A slova.

– Ale prosim tebe! Ty roky jsou pryč, prdelka pova-dlá, kde ty loňský sněhy jsou? Bože, ženská bláznivá,nech mě! Jak správně říkal starej Villon: Ber jenommladý kluky! A tak jsme braly.

10

„Vykroucenost“ je napodobování žen – tak jak si jepředstavují – pózy rukou, pištění, výrazy jako „aleprosim tebe“ a „bože, božínku“. Anebo takhle přijítke klukovi, rukou mu zvednout bradu a říct:

– Zvedni hlavinku, zajdo, když se mnou mluvíš.Vůbec nechtějí být ženami, chtějí být vykroucenými

muži. Je jim tak dobře, je to jejich způsob života. Hrátsi na holky. Být opravdovou ženou – to už není ono,hra je vzrušující, ale uskutečnění – pokud to tak lzenazvat… V jejich jazyce totiž uskutečnění neexistují.Zato dobře znají výrazy jako „hlad“, „nenaplnění“,„chladný večer“, „vítr“ a „pojď!“. Trvalý pobyt ve vyš-ších sférách dna, mezi nádražím, mizernou pracía parkem se záchodky. Dalo by se dokonce říct, že tobyl jejich „zasranej střed světa“. Skoro se zdá, jako byjim to dno někdo schválně vyložil pilinami a starýmihadry. Docela pohodlně.

Člověk měl vždycky aspoň na tu polívku v zavařo-vačce a brambory, socialismus jim přál, bylo co jísta kde spát, ženské stačí málo. Teď v tom jejich parkustaví velkou Nákupní galerii, rozkopali jim celou mi-nulost, však se proti tomu Patricie hodlá odvolávat.Ale to jsou jen takové fóry. Čím dál hořčí a smutnější,poněvadž:

– Co, co já, dědouš stará, nadělám? S žebráckou ho-lí proti Velkýmu kapitálu? Kabelkou po hlavě? A cojim řeknu, že je to památný místo? Běž už radši, Luk-récie, běž pro popelník, pán nemá kam strčit (chichi!) strčit cígááááárko!

Patricie si náhle uvědomuje, že se nazvala „dědoušstará“, a má radost z nového fóru. Ve kterém je někdena dně kapička ponížení. Patricie ji zrovna hodlá vy-pít, vylízat ji jako kapku ajrkoňaku ze dna štamprle.Dnes večer.

– Jdu si takhle elegantně do parku, už celý léta ku-puju nejdřív v trafice cigarety, je to fajn a mně to zdra-

11

ví nehuntuje. A potkám ti starýho známýho, co se vy-pracoval, dělá veliký kšefty. No nic. A on na mě koukájak na tu poslední kurvu, jak kdybych chodila naGwarnou k nádraží. Což o to – taky tam chodím. Alejá nejsem jen tak ňáká kurva… A tak poslouchám, coto mele, ale nějak mi to jde jedním uchem dovnitř,druhým ven, copak nějaký splátky, prosim tebe! Co sesplátkama, bez práce? Říkám si, to by mi tak ještě chy-bělo ke štěstí, splátky! A to mi vnuklo takový filozofic-ký myšlenky a Kornélie Lázeňská mi to potvrdila, kdyžjsem se jí s tím svěřila. Že my si tady žijeme v těch vyš-ších sférách dna jako v ráji. Nic nám už nehrozí – Luk-récie se líně protahuje – a takovej máš ten smysl živo-ta! – chlípně se olizuje.

Sedím u vratkého stolečku v jejich starém bytě, v ku-chyni. Od dob komunismu se tu nic nezměnilo, všudezlaté tchajwanské hodiny z tržnice, barometry z tržni-ce, blyštivé figurky z tržnice, všechno od Rusů. I to je-jich vyjadřování je plné rusismů:

– U něho němnóga v kalhotách…Bída bije do očí, na šňůře nad plotnou se suší prá-

dlo. Pánské slipy, ovšem černé, nejlevnější, štupovanéponožky, taky černé; černé, neboť zaprvé jsou výstřed-ní, zadruhé – v tomto domě panuje smutek. Už vícněž deset let.

Lukrécie zaujala pózu staré hraběnky, které válečnásmršť sebrala všechen majetek, dává nožku přes nožku(mezi ponožkou a hnědou nohavicí s pukem čouhábledé lýtko potetované křečáky), zapaluje si cigaretu,na chvíli zadrží kouř, nakonec ho vyfoukne jako dáma,daleko před sebe, v jímavém zamyšlení. Pouštějí oblí-benou Annu German. Gramodeska se pomalu otáčí:

V kavárničce na rohu je koncert každé nociZastavte se na prahu Eurydiky tančícíDřív než úsvit vrhne první proud svůj na stěny

12

Ať vás Orfeové opilíobjímají rameny…

Podávají vystydlý přeslazený čaj. Byt je zařízen jako če-kárna u doktora – je vidět, jak málo stačí lidem k ži-votu, když „žijí“ jinými zájmy, když je jejich byt jen če-kárnou, ve které se tráví čas mezi nočními lovy.Zanedbaný, jak už tak byty (sexuálních) narkomanůbývají. Stěny jsou do půlky vymalovány žlutou olejov-kou, od půlky nahoru – špinavé, na parapetu bíléumělohmotné květináče s banálními stébly, poněkudpřeschlými, a jantarové stromečky pro štěstí. Čekám,až se obě (oba?) konečně usadí k čaji a k cigaretě. Ažpřestanou poletovat. Ale když už jeden sedí, druhýpociťuje náhlou potřebu stříknout si trochu deodo-rantu do podpaží a přičísnout se u prasklého zrcátka.A ještě k tomu se něco vaří na sporáku a Lukrécie ses lahví od mléka pustila do zalívání květin. Kde jen tuláhev vyhrabaly? A každou chvilku se poupraví, přičís-nou. Koneckonců v tomhle domě smutku se návštěvaobjeví jen zřídka.

– Mohli byste mi nejdřív říct něco o teploušským ži-votě tehdejší Wrocławi? – pokládám na stůl diktafon,ale ihned mě přerušuje jejich hlasitý pištivý smích.

– A to se ptá kdo? Svatá Panna Neposkvrněná? Tomě podrž, Patricie! Koukni na tu čurinu! A jakže topanu novináři říkali v Orbisu a u opery? Ne náhodouSněhurka? Sněhurka, protože byla celá bílá od… sně-hu, chi chi! Dobře, to si pak vystřihneš, nemusíš pře-ce přepisovat všechno… Tak tedy, pane novináři, parkse nazývá „holanda“. Chození po něm je špacír. Ho-landa slouží k dovádění. Teda tím jakože myslím svá-dění. A cílem je kuřba. Nebo lomcovačka. Parky tujsou odjakživa, od té doby, co žiju a kouřím ptáky, čiliještě zpřed války. Kdysi se holanda táhla přes celý měs-to, a právě tak by měl začínat ten tvůj román o nás.

13

„Hraběnka vyšla z domu o půl desáté“ a zamířila doparku, poněvadž zrovna desátá večer je ten nejlepšíčas na sladký lízátko. Pamatuješ se na Hraběnku, Pa-tricie? Zabili ji asi v osmdesátým osmým, chuděru.Kde ona vlastně dělala?

– Seš pitomá, v osmdesátým osmým zabili Koru, pro-tože si domů vodila vošousty a doplatila na to. Vošoustji zabil jejím vlastním kuchyňským nožem, zapíchl jikvůli blbýmu rádiu Narev, nic jinýho se tam u ní ukrástnedalo. Na pohřbu pochodovala půlka wrocławský ho-landy, dokonce někteří, hm… kněží (mů… můžuo tom mluvit? Není to do nějakých katolických no-vin?), no prostě kněží. A já za nima křičela:

– A breviář jsi už odříkala, že lezeš na holandu? – aleony jenom přidaly do kroku.

– Ony věří v Boha?– Copak buzny můžou nevěřit v Boha? Dokonce

ve spoustu bohů. Každou chvíli na ulici vyjde zpozarohu nějakej mladej bůh.

Ale co jsem to chtěla říct? Aha, Hraběnku zabilimnohem dřív, v sedmdesátým devátým, a víš, kde dě-lala? V podchodu dělala hajzlbábu. No vlastně dědka.Koneckonců spíš tu bábu. Bydlela v suterénu, ale zatohned u parku, takže měla všude blízko. Jó, všechnybuzny bydlely blízko parku. Schválně si tak pronajalybyty a léta tam chodily, ale teď litujou, protože majípod oknama staveniště s jeřábama.

– Kdo to jsou „vošousti“? – mou otázku přehlušujedivoký řehot.

– Kdo to jsou vošousti. Bože, božínku, vošousti jsoukdo?! No dobrá, řekněme, že nevíš. Vošoust, to jesmysl našeho života, vošoust je bejček, opilej bejček,chlapská verbež, píchač, brouček, chlapík, co se ná-hodou vrací přes park nebo opilej leží v příkopě, nalavičce na nádraží nebo na naprosto nečekaným mís-tě. Naši opilí Orfeové! No přeci se buzna nebude les-

14

bičit s jinou buznou! My nejsme lesby, potřebujemeheterácký maso! Vošoust může bejt taky teplej, ale je-nom aby byl prostej jak pařez, neučenej, poněvadž jakmá maturitu, tak už to není chlap, ale nějakej inteli-gent. Nesmí dělat žádný pózy, musí mít držku jak po-leno, prostě drsňák potáhlej kůží! Žádný zbytečný ci-ty! Jenže takovýhle v buzinci nenajdeš. Jsou známýdesítky případů, že jdou heterácký vošousti s buznoupo dobrým, v posteli dělaj teplý, a když je po všem, do-stanou záchvat agresivity, kradou, vražděj, zboží ně-kde střelej… Kolikrát už jsou na schodech, už jdoudomů. Zavoláš, na něco se zeptáš – vrátěj se a daj tipřes držku. Jakoby vzteklí sami na sebe.

Ale toho se buzna nezalekne. Tím myslím opravdo-vá, taková jak my. Ne ty fifleny v klubu. Každá jenomsní, že sbalí takovýho opilýho Orfea, co si za celou do-bu nevšimne, že nemá co dočinění s holkou. Právěaby si v tom opileckým poblouznění myslel, že je s hol-kou. Ale to musí bejt hodně opilej, nebo… Protoženejlepší vošousti jsou hetero a takovýho dostat, to jepotřeba ho buď úplně ožrat, nebo…

– Nebo?– Ale abych se vrátila k Hraběnce – Patricie nechce

odpovědět na mou otázku – teď jsem byla tak nějak,prosim vás, v jedenáct v noci, ještě než nám to ty jeřá-by všechno rozkopaly, i pahorek a rozvaliny a nášstrom s nápisama, byla jsem tam v noci zavzpomínat,poněvadž byl svátek Všech svatých, zvanej dziady pod-le Mickiewicze. Jdu, koukám… vošoust. Pomyslím si,to jde asi opilej vošoust, co jinýho, takže jdu za ním,ale on frnk, mizí mi z očí. Říkám to v přítomným ča-se, abys to tak zapsal, schválně to tak říkám, aby se tojakože dělo před očima čtenáře. No a ty lampy, každádruhá vyhořelá, není vidět, ale oči jsou za ty léta natmu zvyklý. No a mně je hned jasný, že on šel do roz-valin, tam za pahorek. Já tam znám přece každej vý-

15

mol a zákoutí. Scházím tam, vidím – mihl se a zasezmizel, už vím, že jde do toho kráteru po bombě, cotam je zarostlej křovím, víš, tam jak jsme tehdy mělytoho, no Arciptáka…

– Aha, aha! – Lukrécie si přesně vybavuje, o kohojde.

– No a vošoust přelezl přes tu ohradu s tabulkou, žetam jsou výkopy, já si vyhrnula spodničku a hop! –znám přece tu uvolněnou laťku tam v plotě. Jdu, už sipod podprsenkou dlachním bradavky, už jsou ze mějedny velký otevřený ústa, jdu dolů, do toho kráteru,a vidím, že se – podle očekávání – vošoust zastavilv tom temným rygólu, otáčí se…

– A co? A co?!– Koukám, a je to Hraběnka!– Duch?– Straší, čúza. Takový od ní šlo světlo, z očí, z držky,

z uší, jako by uvnitř měla danou svíčku. Měla na sobětu svoji zelenkavou bundu z burzy, ale takovou něja-kou zablácenou, zaschlá hlína, jako by se jí to v tomhrobě všechno pomíchalo s deštěm, s blátem. Já sepokřižovala, ale ona mi říká:

– Za vošoustem jsem šla, za svatou kládou jsem šla,přes ty výmoly, ještě po smrti! Dnes světíme mrtvé,dziady, dej trochu sperma, dej a udělím ti morální po-naučení, že kdo nikdy neokusil…

– Rouhání! Ještě po smrti si z národního díla uta-huje, čúza!

– Čúza to teda byla vždycky nevídaná. A ještě se vy-smívá dál, říká:

– Jmenuju se Milijón! Jmenuju se Milijón, říká, ne-boť mě Milijón vošoustů mělo!

– Ježiš!Já na ni taky jak Mickiewicz: Kša, kša, leť si již, zjeve

nečistej! Ale ona dál mele to svoje, že ni jídla, ni pitínechce, tak nějak se vyjádřila, že jenom kapku vošou-

16

stovskýho sperma. A nic jinýho, jenom sperma a sper-ma. Aha, a ještě si z Bible utahuje, že jako, víš co, pro-rokuje, s vizema jak nějaká Pýthie nebo Kasandra, že„budete stát, tety, u bran poklopce vošousta a nebudevám otevřeno“. A natahuje ke mně tu svou křivouhnátu a říká mi „pojď!“. No. – Teď se na sebe dívají,vzdychají. – Bylo to děsivý, poněvadž jí už pod vlasamaprosvítala lebka, ale poznala jsem ji, protože ve vzdu-chu byl takovej jemnej smrádek, jakoby z těch zá-chodků v podchodu, co na nich dělala, celej život z nítáhla ta borovicová kulička, co se věší na mísu, takžejsem vždycky potmě poznala, kdy sedí v křáku Hra-běnka a kdy vošoust. No a taky jsem ji poznala, proto-že mluvila stejně jako za života s takovým vesnickýmpřízvukem. Stála jsem tam jak zhypnotizovaná. Cítilajsem, že se musím napít, že jestli se hned nenapiju,tak to nevydržím. Nakonec jsem vylovila z kapsy něja-ký pomačkaný cigáro, ruce se mi takhle klepaly.

Patricie má hubené ruce, pokryté hnědými jaterní-mi skvrnami, dlouhé nehty, kovový náramek s vyrytýmnápisem LOVE, jaký se prodává u moře ve stáncích sesuvenýry. Těma rukama teď ukazuje, jak se jí klepaly.Náramek se třese a naráží do velkých zlatých rusác-kých hodinek.

– Nakonec jsem si nějak zapálila, mám dojem, žedokonce filtrem naoborot, a snažím se ji přimět k tro-še soudnosti, a tak jí jakoby s klidem (ale uvnitř se ce-lá klepu) říkám:

– Prober se, holka, byly jsme za života nejlepší ka-marádky, už ti to sperma vlezlo na mozek, že po smr-ti nepoznáš kámošku, se kterous objela tolik vošoustů,se kterous chodila za Rusákama ke kasárnám, prolilastolik sperma, že kdyby se to tak slilo do jedné vanyvšechno dohromady, tak by se v tom koupat dalo,a kdyby tam vlezla taková tlustá jak ty, tak by to pře-teklo?! Kyrie Elejson a kša! Nevidíš, že nejsem žádnej

17

vošoust, že jsem Patricie, stará Patricie z města? – Onati měla takový skelný oči, bylo vidět, že i po smrti dálv záhrobí chlastala jak za života. Vypadalo to, že mě za-číná poznávat a zmateně blekotá:

– Paticije? (a neříká „Patricie“, ale tak divně „Patici-je“, „ticije“, jako by měla v držce horkej brambor, alemožná že to tak po smrti bejvá). A já: No. Ona něcozabručela, zamumlala a šla si po svým, hledat dál, napahorek. Ani dobrý den, ani nashledanou, odtáhla dohajzlu, a přitom jsme se neviděly dobrých patnáct leta bylo by o čem pokecat. A – Patricie vyprskla smíchy– jak ji zahlídla jedna taková fuchtle (víš která – mrkána Lukrécii – Sova), že se vrací z rozvalin, hned za níšla na ten pahorek. Za Hraběnkou, to bude překváp-ko. A to si ještě představ, že jsem už prve viděla, jak naten vršek směrem od Odry jde takovej hlouček jakobyskinů, no každopádně nepřátelsky naladěnej. Já jichtěla varovat, ale říkám si, co jí udělaj, když je duch?Měla jsem co dělat, abych se sama strachy nepodělala,zaprvé kvůli tomu duchovi a taky se z vršku rozléhalřev, jak kdyby tam někoho vraždili, ale… Ale nebylajsem zas tak vyděšená, abych ještě ne… chápeš, zrov-na se tam objevil ten Kníratej Zbyšek. Co má vždyckys sebou kolo.

Patricie chápe. Lukrécie vstává a upravuje si šedivézbytky vlasů. Obrací gramodesku. Na své vypouklé bři-cho natahuje laciný vzorovaný svetr. Je šeredná, má lu-py, a přitom skoro žádné vlasy. Zlomyslně se zašklebía povýšeně pronáší:

– No ona Hraběnka byla přece bláznivá už za životaa kdo ví, jak na ni zapůsobilo něco tak otřesnýho jakovlastní smrt? Pamatujete, jak jsme s ní chodily ke ka-sárnám za Rusákama?

Dva staroušci ožili, Patricie jde k nábytkové stěně(„vysoký lesk“) a něco z ní nábožně vytahuje. Za chví-li už vykládá na stůl hermeticky uzavřené igelitové sáč-

18

ky, v nichž je něco hnědého. Chci jeden sáček otevřít,ale obě se na mě vrhají.

– Vůně, vůně, vyprchá vůně! Chraň bůh, neotvírat!Jenom na výročí. – Uvnitř mají své zavšivené relikvie:vojenské pásky, nože, onuce, různé zahnědlé nebo čer-nobílé fotografie vyrvané z legitimací, s fialovými půl-měsíci velkých neaktuálních razítek. Na nich ruské tla-my dvacetiletých hromotluků, bramborové nosy, držkyzlostné i dobrácké. Anebo zlé, křivé čumáky. Česanéna patku. Zezadu věnování v azbuce. Nad kuchyňský-mi dveřmi, místo svatého obrázku, visí na hřebíčku kusrezavého ostnatého drátu. Urvaly si ho teď, nedávno,šlo to lehce, zakroutily vlevo, vpravo a hotovo. Nacpa-ly si tím drátem všechny kapsy, aby bylo dost i pro Pr-cinu a pro ostatní, na potom, až tady nic nezbude.

Ukazují taky snímky zničených kasáren, nápisy oko-lo oken, nadrápané na nedostupných místech, vyškrá-bané, např.

ранск 100Netuším, o co jde.– Číslice 100 – vysvětlují zasvěceně – označuje 100

dní do transportu a Bransk je samozřejmě město, dokterýho se za těch 100 dní vrátí. A proč zrovna 100?Poněvadž jim přesně sto dní před transportem stří-hali vlasy dohola. Aby venku neroznesli vši. To bylohromnej svátek. Dodneška se tam takovýhle nápisyzachovaly. Jenomže ty stěny, co jsou dneska vepředu,na normálně přístupný ulici, byly kdysi až tam, za zdí,nepřístupný.

– Ovšem jak pro koho! Tady – Lukrécie ukazuje nafotografii – na téhle vnitřní cestě (ach, dneska už vněj-ší…), tady bylo křoví a tady Patricie nastavovala zadek.Ty kasárny na Kasárenské, to se jmenovalo koman-dantura. Říkalo se:

– Jdem na komandu. No protože byly ještě jiný ka-sárny, na Krzykách…

19

Lukrécie pláče. Patricii selhává hlas. Tohle nevydr-žím, omluvte mě, dámy, odkládám cigaretu do popel-níku (velká luxfera, co má představovat křišťál, ve sku-tečnosti někde vybouraná ze zdi) a jdu na záchod.

Je to nechutné. Nechutné a zajímavé zároveň. Toh-le přece nemůžu publikovat. Jak taky? Jak s tímhlenaložit? Reportáž pro Politiku? „Na vlastní oči“? Jak?Dá se psát o tirácích, o zlodějích, o podvodníčcích,o vrazích, o práskačích, jenom o tomhle to nějak ne-jde. Přestože tady nikdo nikomu neubližuje. Jakýzvolit jazyk? Jedině tak „prdel“, „čurák“, „kouřit ptá-ka“, „vošoust“… Opakovat ta slova tak dlouho, až tusvou kasárenskou lepkavost ztratí. Jako slovo „po-chva“ v Monolozích vagíny. Nedivím se, že o tom re-portáž nikdy nikdo nenapsal!

O tomhle přemýšlím, když čurám v té jejich kou-pelně. Rozhlížím se kolem sebe. Tak především pří-mo nad mísou mám ve výšce očí fotku vošousta, peč-livě vystřiženou z novin. Vošoust, kterého odvádějív poutech dva policajti, taky vošoustovští. Možná je toněkdo známý, každopádně násilně zbavený svépráv-nosti, ovšem zvrhlost je v tom, že je člověk nucený nato koukat, když čurá.

A dále: pračka – ne automatická, ale staré hlučnéromo –, z kohoutku kape, květináče s kapradím a ba-nálním rostlinstvem, co zkrášluje parapety na každémoddělení Ústavu národního zdraví. Prohlížím si ty je-jich ubohoučké kosmetické přípravky na zažloutlé ne-obezděné vaně, otevřený šampón „tři druhy bylin“, za-prášená štětka na holení, nejlacinější krémy, pleťovávoda, kartáček na zuby v posledním stadiu rozpadu –žluté štětiny odstávají na všechny strany. Pavučinav kelímku na kloktání. Turpismus – tak bych to defi-noval, kdybych chtěl riskovat, že mi zase budou nadá-vat do filologů. Je tu dokonce samoopalovací krém,důkaz předem prohraného boje o vlastní atraktivitu.

20

9 788086 603568

Román Chlípnice wrocławského prozaika MichałaWitkowského (1975) byl jednou z hlavních literár-ních událostí roku 2005 v Polsku. Především díkytématu, které autor zvolil: zaniklý svět nočních par-ků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádra-ží a páchnoucích veřejných záchodků, portrétyzženštilých, „vykroucených“ homosexuálů, žijícíchsexem a pro sex. Mizející „vyšší sféry dna“, viděnéočima dvou starých břichatých „tetek“, oslovujícíchse ženskými jmény Patricie a Lukrécie. Jejich no-stalgické vzpomínky na doby socialismu, kdy „kaž-dý měl co jíst a kde spát“, jejich ztracenost v dneš-ním světě, kterému nerozumějí. Witkowski máneobyčejnou schopnost vyprávět, portrétovat, na-pínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí takérozpaky konzervativní většiny. Witkowski výborněa přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich auto-rů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.

www.fra.cz

Co

ver

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07

Photo © Rafał Milach, 2007

9 788086 603568

Román Chlípnice wrocławského prozaika MichałaWitkowského (1975) byl jednou z hlavních literár-ních událostí roku 2005 v Polsku. Především díkytématu, které autor zvolil: zaniklý svět nočních par-ků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádra-ží a páchnoucích veřejných záchodků, portrétyzženštilých, „vykroucených“ homosexuálů, žijícíchsexem a pro sex. Mizející „vyšší sféry dna“, viděnéočima dvou starých břichatých „tetek“, oslovujícíchse ženskými jmény Patricie a Lukrécie. Jejich no-stalgické vzpomínky na doby socialismu, kdy „kaž-dý měl co jíst a kde spát“, jejich ztracenost v dneš-ním světě, kterému nerozumějí. Witkowski máneobyčejnou schopnost vyprávět, portrétovat, na-pínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí takérozpaky konzervativní většiny. Witkowski výborněa přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich auto-rů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.

www.fra.cz

Co

ver

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07

Photo © Rafał Milach, 2007

připravujeme

Orhan Pamuk, Nový životYasmina Reza, ZoufalstvíPolona Glavanová, Noc v Evropě Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnskýJerzy Pilch, U strážnýho andělaYasmina Reza, Adam HaberbergJean-Claude Izzo, Totální chaosBytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol.Andrés Sánchez Robayna, V těle světaErich Fried, Milostné básně

fra