Za jednoho chladného rána se zastavil jeden mladík v metru ve

Washingtonu a začal hrát na housle. Během 45 minut zahrál 6

skladeb, všechny od Bacha. Odhaduje se že během té doby

kolem něj přešlo asi tisíc lidí.

Po třech minutách se zastavil jeden muž středního věku, moment

poslouchal a hodil mu do pouzdra od houslí pár drobných.

Totéž udělala po další minutě jedna žena.

Za několik minut se někdo postavil vedle, chvíli

poslouchal, pak se podíval na hodinky a pokračoval v

cestě..

Kdo poslouchal nejdéle, byl asi tříletý chlapeček. Poslouchal až do

chvíle, kdy ho matka doslova odtáhla. Stejně tak se zachovaly i

další děti.Všichni rodiče, bez vyjímky, je doslova odtáhli od

houslisty.

Během těch 45 minut, jen sedm lidí na chvíli postálo,

dalších 20 přihodilo pár drobných nebo nějaký dolar, aniž by se zastavili. Houslista si tak vydělal skoro 32 dolarů.

Když přestal hrát, nikdo si toho nevšimnul, neozval se žádný potlesk, žádné slovo

uznání.

Nikdo nevěděl že ten muž byl Joshua Bell, jeden z nejlepších světových houslistů, který hrál ty nejkomplikovanější Bachovy

skladby na houslích stradivarius, odhadnutých na 3 a půl milionu dólarů. Dva dni před vystoupením v metru,

Joshua zaplnil divadlo v Bostonu do posledního místa a přitom

nejlevnější vstupenky stály 100 dolarů.

Toto je reálná historie. Bellovo vystoupení v metru organizoval deník The Washington Post jako experiment o vnímaní, zálibách a prioritách lidí. Otázka byla: jsme schopni vnímat

krásu v tak banálním prostředí jako je metro? Zastavíme se na moment a

prožíváme jí? Dokážeme poznat výborného interpreta v docela

obyčejném prostoru?

Jen jedna žena ho poznala:Stacy Fukuyama, která pracuje v jednom ochodním centru. Po chvíli váhání, poznala že to není žádný pouliční umělec... Poznala ho proto že ho slyšela hrát před několika týdny v knihovně amerického kongresu.

„Bylo to to nejzajímavější, co se mi stalo během poslední doby ve

Washingtonu, přiznává. Joshua Bell tam stál a hrál v největší dopravní

špicce a lidi si toho ani nevšimli, jen

mu občas přihodili nějaký dolar“. Ale co jí nejvíc překvapilo, bylo, že po

ukončení koncertu se nikdo neozval, ani jedno zatleskání, ani jedno bravo.

Nic, jen ticho.

Bell se smál a říkal:„nedopadl jsem zase tak špatně,

32 dolaru za tři čtvrtě hodiny,s tím bych mohl i žít a nemusel bych platit mému manažerovi“.

Výsledek tohoto experimentu by mohl být tento: Když nemáme čas se na chvíli zastavit a poslechnout nejkrásnější hudbu v interpretaci výborného houslisty, o jaké další

krásy se připravujeme během našeho života?

Joshua BellRomance Of The Violin - 05 - Serenade - Schubert