Habsburská monarchie v letech 1848 až 1914

František Josef I. (vládl 1848 – 1916)

František Josef I.

na trůn nastoupil v 18 ti letech a obnovil absolutistickou vládu

jako přesvědčený konzervativec nebyl nakloněn reformám, ty se díky okolnostem (porážky Rakouska na bojištích – 1859, 1866) prosazovaly i proti jeho vůli

Alžběta (Sissi) Rakouská

manželka zavražděna v Ženevě

italským anarchistou Luigim Luchenim (pohřbena v kapucínské kryptě ve Vídni)

čtyři děti

jediný syn, korunní princ (po něm pojmenována např. budova Rudolfina v Praze)

spáchal sebevraždu v Mayerlingu (1889) se svou milenkou Mary Vetserovou

Rudolf

mladší bratr jako bývalý mexický

císař byl roku 1867 zastřelen republikánskými vzbouřenci

Maxmilián

Bachovský (neo) absolutismus

po porážce revoluce v Rakousku (1848 – 1849) došlo v 50. letech k návratu k absolutistické vládě

1851 – odvolání ústavy (z března 1849) císařem1859 – porážka Rakouska v severní Itálii a pád

ministra vnitra Alexandra Bacha úplný návrat před březen 1848 už nebyl

ale možný – realizace všech zásadních rozhodnutí revoluce = definitivní konec feudální éry: změna stavovské společnosti v moderní občanskou společnost

Alexander Bach

1813 – 1893 ministr vnitra (1849 –

1859) symbolem 50. let,

ačkoliv byl pouze vykonavatelem vůle císaře

období jeho působení v minulosti hodnoceno jednoznačně negativně

Pozitiva:

- zrušeno poddanství a robota (výkup za náhradu)

- vybudování státní správy na nejnižší úrovni v podobě okresních hejtmanství místo zrušených vrchnostenských úřadů (okres, kraj, země)

[tato správní soustava v modifikované podobě trvá dodnes]- ustavení místní samosprávy na úrovni obcí a

měst (zastupitelstva, starostové)- pokračoval proces utváření občanské

společnosti (vznik spolků apod.)- liberální hospodářská politika směřující k

svobodnému kapitalistickému podnikání (zrušeny cechy, dovozní cla a vnitřní celní hranice, změněny zastaralé obchodní a živnostenské zákony, podporováno další budování železnic apod.)

- policejní dohled a pronásledování politických odpůrců a kritiků režimu (tvrdé tresty k zastrašení – např. májové spiknutí):

Karel Havlíček Borovský:- novinář, básník a liberální politik, v roce 1851

nezákonně vyhoštěn do Brixenu, jeho pohřeb (1856) manifestací celonárodního odporu

Vojta Náprstek:- odchod do ciziny František Palacký:- rezignace na veřejný život, vědecká činnost (např.

Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě), díky své ženě hmotně zaopatřen (na rozdíl od např. Němcové, Tyla aj.)

Negativa:

- zavedena přísná cenzura - umrtvení politického a společenského

života- katolická církev znovu získala kontrolu

nad vyučováním na školách (= konkordát s papežem)

- odmítání požadavků na zrovnoprávnění českého národa (např. Purkyně za svou přednášku v češtině vyšetřován policií)

Obnovení ústavnosti

po porážce (1859) v severní Itálii (Sardinským královstvím) a ztrátě Lombardie byl císař František Josef I. nucen se vzdát absolutistické vlády a přislíbit návrat k ústavnosti – tzv. říjnový diplom (1860) byl pak na počátku roku 1861 rozpracován do tzv. únorové ústavy (přeměna Rakouska v konstituční monarchii)

- moc panovníka omezena ústavou (= konstituce) a činností zvoleného parlamentu (říšská rada, zemské sněmy)

- uzákoněny některé občanské svobody - obnovena veřejná politická a spolková činnost

novou ústavu z důvodu navrženého centralismu (o všem podstatném měla rozhodovat vláda ve Vídni) odmítli Maďaři, dále např. i Chorvati a Italové

Dualismus

po porážce v prusko-rakouské válce (3. 7. 1866 v bitvě u Sadové u Hradce Králové) bylo Rakousko vytlačeno z účasti na německém sjednocení, Maďaři si vymohli tzv. rakousko-uherské vyrovnání – 1867: rozdělení země na 2 části (dualismus = unie 2 státních útvarů)

- Předlitavsko (včetně českých zemí) – neoficiální název, Vídeň (hlavní město i pro celé mocnářství), převaha Němců (němčina velící řečí v armádě, na úřadech)

[podle říčky Litavy, jež oddělovala obě části – mezi Dolním Rakouskem a Burgenlandem]- Zalitavsko (včetně Slovenska) – Budapešť, převaha Maďarů

Rakousko-Uhersko

každá část měla svou vlastní ústavu, parlament a vládu

pojítkem: - osoba panovníka - některé společné záležitosti a orgány

(zahraniční politika, armáda, část financí – měnová politika)

[mimo (společná správa): Bosna a Hercegovina (od roku 1878)]problém: dohoda vídeňské vlády s Maďary =nerespektování historických práv českých zemí(podunajská monarchie vznikla původně ze tří historických

zemí –českých, rakouských a uherských), neocenění loajality Čechů za prusko-rakouské války

roku 1867 přijato několik základních zákonů, souhrnně označovaných jako tzv. prosincová ústava (platila v Předlitavsku až do roku 1918)

- moc panovníka omezena zákony (přesto neformální autorita Františka Josefa I. velmi vysoká)

- ministři byli odpovědní parlamentu- rovnost všech občanů před zákonem - zaručena všechna základní občanská práva (např.

neomezená volnost pohybu a jmění, osobní a domovní svoboda, svoboda shromažďování, vyznání, spolčování …)

v dalších letech:- ukončen církevní dohled nad školstvím (odstranění

konkordátu)- zavedení povinné státem kontrolované osmileté

školní docházky či všeobecné branné povinnosti …

Češi usilovali o federalizaci monarchie (= rovnoprávné postavení jednotlivých národů) – hlavní cíl obou linií české měšťanské politiky (staročeši, mladočeši)

zklamání Čechů vedlo k tomu, že se neztotožňovali s další existencí Rakousko-Uherska (např. neúčast v říšské radě, nechuť bojovat v 1. sv. válce apod.)

František Palacký: „Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm“

Vídeň

moderní hlavní město říše[v roce 1851: 431 000 obyv., 1916: 2,2 mil. obyv.] jeho národnostní složení odráželo

charakter habsburské monarchie jako mnohonárodnostního státu

„stýkání“ jednotlivých kultur a národů přinášelo prospěch všem a díky tomu se Vídeň stala na poč. 20. stol. jedním z kulturních a vědeckých center Evropy

- Gustav Klimt (vrchol secese)- Sigmund Freud (rodák z Příbora, psychoanalýza)- Johann Strauss ml. (150 valčíků, 16 operet)- Gustav Mahler (rodák z Kaliště u Humpolce, hudební

skladatel a dirigent)

Vývoj české politiky

nesouhlas české veřejnosti i politiků s rakousko-uherským vyrovnáním:

- účast na národopisné výstavě v Moskvě (1867)- masová shromáždění (= tábory lidu) na památných

místech (např. Říp, Blaník, Vítkov aj.)- převoz českých korunovačních předmětů z Vídně

do Prahy- položení základního kamene Národního divadla

(1868) jako demonstrace národní svébytnosti- někde došlo během demonstrací i ke srážkám s

policií a vojskem (např. v Praze a okolí na podzim na nějakou dobu vyhlášen dokonce výjimečný stav)

1871 – pokus o české vyrovnání:- neklid v hospodářsky nejvyspělejší části

Předlitavska ohrožoval stabilitu celé monarchie - hrozba nové války s Pruskem proto: snaha císaře a vlády (Hohenwarth) vyjít

českým požadavkům vstříc dohoda o českém vyrovnání, tedy o

autonomním postavení českých zemí v rámci Předlitavska (tzv. fundamentální články) = rozdělení západní části říše na dva celky

A) Období státoprávního boje:

- menší samostatnost než Uhry, vedle společných orgánů pro Předlitavsko (např. daně, správa cest a silnic, pošta, obchodní politika aj.) měla nově vzniknout česká zemská vláda a posíleny pravomoci českého sněmu

- slib císaře, že se nechá korunovat českým králem- pokus o řešení národnostní otázky (rozdělení země

na jazykově jednolitá území = okresy – český, nebo německý úřední jazyk)

proti Maďaři i čeští Němci – s podporou Německa (ohrožení jejich privilegií, hrozba, že by to samé mohly chtít i nemaďarské národy Uher)

nátlaku císař ustoupil a nechal padnout vládu i dohodu o českém vyrovnání:

- zklamání Čechů z nenaplněných slibů, postoje císaře i neocenění dosavadní loajality, pocity rezignace a zmaru

- radikalizace vztahů mezi Čechy a Němci (= konec poklidného soužití)

po neúspěšných státoprávních bojích rozhodnutí (1873) českých politiků o neúčasti na jednání i českého zemského sněmu (již dříve bojkot říšské rady ve Vídni)

B) Období pasivní politiky:

kritika neúčinné politiky staročechů: František Palacký, František Ladislav Rieger (dále i osobní antipatie) mladočechy: Karel Sladkovský, Julius (majitel Národních listů) a Eduard Grégrovi

[1874 – v Praze ustavena Národní strana svobodomyslná = mladočeši]

- účast mladočechů na zemském sněmu (1874) – staročeši totéž, od roku 1879 (po 16 letech) účast českých poslanců na jednání říšské rady ve Vídni

80. léta: v čele české politiky staročeši (Národní strana) úzce spolupracující s českou historickou šlechtou

- podpora konzervativní vlády hraběte Eduarda Taaffeho (1879 – 1893, politika odkládání zásadních řešení - „Co je možné odložit na zítřek odložíme na pozítří“) - za podporu očekávají dílčí ústupky (jazykové, kulturní, či hospodářské) = „drobečková politika“ (např. částečné zrovnoprávnění češtiny a němčiny při jednání s úřady – na české podání odpověď česky a naopak, 1882 – rozdělení pražské univerzity na českou a německou, tedy na dvě samostatné univerzity, rozšíření počtu českých základních a středních škol, zavádění českého jazyka do státní správy atd.)

C) Období aktivní politiky:

kritika málo úspěšné politiky staročechů, v boji mladočechy zneužit i nešťastný Riegrův výrok:„…když se nám nepodařilo vymoci si svá práva jedním rázem… musíme si je nyní sbírat po drobtech, i kdybychom ty drobty sbírat měli pod stolem…“

- snaha na poslední chvíli docílit „hmatatelného“ úspěchu (výsledku své politiky):

- 1890 – dohoda s umírněnými Němci (tzv. punktace) – kritika, že Němci v českých okresech měli mít větší práva než naopak – úpadek významu a vlivu staročechů – nástup mladočechů

90. léta: v čele české politiky mladočeši (např. Josef Kaizl, Karel Kramář) – ani oni nedosáhli více úspěchů (smířlivý postoj k vládě) – na přelomu 19. a 20. stol. přestali být vůdčí stranou českého národa

kritika dosavadních voličů (otázka, do jaké míry zastupují jejich zájmy) – rozrůznění politického života

v roce 1906 uzákoněno (1907 zavedeno v praxi) všeobecné a rovné volební právo pro muže (starší 24 let) pro volby do říšské rady (sociální demokracie nejsilnější u nás i v Rakousku)

Název politické strany:

Voličské skupiny:

Vůdčí osobnost:

agrární rolníci, venkov Antonín Švehla

sociálně demokratická (*)

dělníci Josef Hybeš

křesťansko-sociální

katolíci, Morava

Jan Šrámek

národně-sociální

nacionalisté, dělníci

Václav Klofáč

Pozn.: (*) v průmyslově rozvinutých českých zemích mělo dělnictvo velký význam – počátky dělnických organizací v pol. 60. let 19. stol. (např. odborové spolky slévačů a knihtiskařů, svépomocné spotřební a výrobní spolky = počátky družstevnictví – pražský Oul aj.)

1878 – Josef Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký založili v břevnovském hostinci U Kaštanu Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou (oživení sociálnědemokratického hnutí nejen u nás po 1. máji 1890)

- do 1. sv. války nejsilnějšími politickými uskupeními agrárníci a sociální demokraté

Tomáš Garrigue Masaryk

1850 – 1937 profesor české univerzity

(filozofie, sociologie) jako vyhraněná osobnost

stál mimo hlavní proudy české politiky

v čele realistické strany v roce 1914 odchod do

exilu a práce na dovršení procesu české politické emancipace

angažoval se ve dvou kauzách, kde se postavil proti veřejnému mínění:

- boj o Rukopisy – zpochybnil jejich pravost (falza) spolu s jazykovědcem Janem Gebauerem a historikem Jaroslavem Gollem

- hilsneriáda – vystoupil proti primitivnímu antisemitismu (vraždu křesťanské dívky Anežky Hrůzové měl z rituálních důvodů vykonat Žid Leopold Hilsner)

Češi a Němci v českých zemích

Češi se Němcům na konci 19. stol. vyrovnali kulturně i hospodářsky a žádali i zrovnoprávnění politické – čeští Němci se nechtěli

vzdát svých výsad[1914: cca 10 mil. obyv. českých zemí, z toho 3,5 mil. Němců] zhoršování vztahů vedlo k vzájemné

izolovanosti obou společenství (vlastní školy, divadla, spolky aj.) – vzájemné kontakty až na výjimky ustaly

spory se přenesly i do ulic - např. po krachu tzv. Badeniho jazykových nařízení (1897) – jazyk podání = jazyk řízení, pro úředníky zkoušky z obou jazyků – odpor Němců (podpora z Německa) – vytloukání německých a židovských obchodů v Praze

Rozmach průmyslu u nás průmyslová revoluce, tj. strojová výroba, nejprve v

tradiční textilní výrobě[původně se předením lnu „po domácku“ zabývalo na 90 000 lidí, totéž množství bavlny spřádalo na strojích pouhých 7 500 dělníků] vhodné předpoklady:- hustá síť silnic i nově budovaných železnic (později

doplněno o telegrafní síť, Labe splavněno pro paroplavbu atd.)[z Vídně do Brna dorazil první vlak v roce 1839, do Prahy 1845]- bohatá naleziště uhlí a železné rudy, dostatek

keramické hlíny, stavebních hmot- dostatek prostředků k zakládání průmyslových

závodů (nejprve zejména mezi Němci)- dostatek vypěstovaného obilí, lnu a cukrové řepy

- kvalifikovaná pracovní síla- finanční podpora ze strany vlády i zemské

šlechty (např. Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách)

- rozvoj odborného školství nedostatky (omezení):- málo podnikatelských zkušeností, technických

znalostí i domácího kapitálu- nedůvěra lidí ke kapitalismu (obava ze ztráty jistot –

nutné se spoléhat na vlastní síly), posílená krachem na vídeňské burze v roce 1873 (= počátek hospodářské krize – zánik podniků, růst nezaměstnanosti – překonána až na poč. 20. stol. = opětovný hospodářský rozmach)

ve 2. pol. 19. stol. zasáhla průmyslová revoluce (dovršena na poč. 70. let) i další odvětví:

A – v hornatém (německém) pohraničí textilní, sklářský a keramický průmyslB – v zemědělském vnitrozemí potravinářský průmysl (cukrovary, lihovary, pivovary)C – těžký průmysl (hutnictví železa) v blízkosti uhelných

nalezišť (např. Ostravsko, Kladensko, severní Čechy)D – ve velkým městech strojírenské závody (např. Plzeň – Emil Škoda, Mladá Boleslav – Václav Laurin a Václav Klement, Praha – František Křižík, Emil Kolben,

Čeněk Daněk)

Jubilejní výstava v Praze (1891)

ukázkou vyspělosti českého průmyslu (neúčast většiny německých firem)

české země průmyslově nejrozvinutější oblastí rakousko-uherského mocnářství (až 40% průmyslové výroby pocházelo odtud)

Präsident (1898) první automobil

vyrobený na našem území (Kopřivnice)

rychlost až 25 km/h první cesta:

Kopřivnice - Vídeň

Emil Škoda a František Křižík

Věhlas české kultury v cizině

hlavním úkolem českého umění šířit a posilovat národní myšlenku (povznést národ)

symbolem národní hrdosti novorenesanční budova Národního divadla architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze (11. 6. 1881, znovuotevřeno 1883 po požáru)

hudba: Bedřich Smetana (opery „Libuše, Braniboři v Čechách, Dalibor, Prodaná nevěsta“, cyklus symfonických básní „Má vlast“), Antonín Dvořák (9 symfonií – „Z nového světa“ a 11 oper), Zdeněk Fibich (trilogie „Hippodamie“), Leoš Janáček, Oskar Nedbal (operety)

literatura: Jan Neruda, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Alois Jirásek (historický román), Vítězslav Hálek, Jaroslav Vrchlický- konec 19. stol.: konec bojů mezi ruchovci a lumírovci, generace nejmladších autorů se hlásila k evropské moderně (Manifest české moderny)

věda: Jan Evangelista Purkyně, Josef Pekař, Josef Šusta (historici)zřízení České akademie (Josefem Hlávkou) k pěstování „věd, umění a slovesnosti“

bohatá spolková činnost: Sokol (Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner), pěvecký sbor Hlahol, Umělecká beseda aj.

vydávání českých knih, novin a časopisů

růst vzdělanosti obyvatel na konci 19. stol. (gramotnost až 99,5 %) díky státnímu školství, různým spolkům, vydávané zábavné a osvětově-naučné literatuře (např. na Riegrovu encyklopedii ze 60. let navázal „Ottův slovník naučný“ v 28 svazcích)

architektura a výtvarné umění: posun od historizujících slohů k secesi (např. Obecní dům v Praze, tvorba Alfonse Muchy), plastiky pro veřejná prostranství: Josef Václav Myslbek, Ladislav Šaloun, František Bílek; vnitřní výzdoba ND = generace ND: Josef Mánes, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík, Mikoláš Aleš; vynález fotografie a filmu

Literatura k tématu

použitá:- Augusta, P. – Honzák, F. – Pečenka, M. (2002): Dějiny

novo-věku. 2. díl. Učebnice pro ZŠ. Praha, SPL- Práce / Albra, 79 s.

- Hlavačka, M. (2006): Dějepis 3 pro gymnázia a SŠ. SPN, Praha, 175 s.

- Pokorný, J. (1994): Dějepis. Nová doba. 1. díl. Práce – SPL, Praha, 95 s.

doporučená (rozšiřující):- Urban, O. (1991*): František Josef I. Mladá fronta, Praha,

318 s.; Urban, O. (1982): Česká společnost 1848 – 1914. Svoboda, Praha, 690 s.

- Efmertová, M. C. (1998): České země v letech 1848 – 1918. Libri, Praha, 463 s.

- Pozn. (*) různá vydání