č e r v e n 3

2

Vítězná mentalitaDrazí přátele, znovu Vám předkládám chviličku četby, myšlenku nitra, rozbřesk ro-

zumu, kdy sami můžete vnímat můj úsměv, když na Vás myslím.

Spojuje nás společná snaha křesťanského života, spojují nás úskalí doby a nároky práce. Sami o tom všem společně mluvíme. A mnohdy u některých pociťuji, že chuť ná-sledování slábne a srdce se potýká s náročnými otázkami.

Od tepu a běhu světa nejsme uchráněni ani my, kněží i ostatní posvěcení služebníci. S oblibou vzpomínám na můj osobní nedávný prožitek v jednom motorestu. Bylo poledne. Přejížděl jsem právě kolem blízkého možného nasycení se. Rychlým manévrem levé ruky, hozená pravá směrovka určila moji plánovanou občerstvující zastávku. Hostů se stejným obědním úmyslem rovněž nebylo v motorestu poskrovnu. Jídlo se nosilo sem a tam, pod-le toho, jak právě měl číšník v úmyslu, nebo kuchař v ruce. Dočkal jsem se a přede mnou se objevila půl kilová zabijačková porce. Měl jsem obrovskou radost, ale v srdci otázku: A co modlitba? Přece za tak dobře přichystané jídlo nepoděkuji Bohu Otci? Nepatrným pohledem jsem zkontroloval přítomnost hostů a jejich bystrost k malinkému křížku, který jsem na své hrudí v letu ruky udělal. A zůstal jsem klidný. Nikdo si ničeho nevšimnul. Ale tu se u vedlejšího stolu usadili tři pořádní holohlaví kamionisté. Když konečně dostali také oni svou porci jídla, tu jeden z nich se vyrovnal a udělal tak velký kříž, že snad jedi-né oko nezůstalo ležet ladem zbavené tohoto gesta křesťanů.

Nejen mně samému, ale nám všem chybí naplnění posvátného mazání při svatém křtu na kněze, proroka a krále. Přátele, máme Boha, co víc si můžeme přát! Jenom vzpo-mínejme na celou starost Hospodina o svůj izraelský lid. Jenom mysleme na vítězství Krista na kříži. Na Ducha svatého jako dar všemu Božímu lidu. Vzpomínejme na apošto-ly, na mnohé světce, na kněze, mučedníky a všechny „skvělé“ lidi, kteří zdobí církev. To jsou naší lidé! Patříme k nim. Víte, co nás bude silně pojit jednou v nebi? Láska a jednota srdcí. Jsme Boží lid. Lid vykoupený krvi Krista. To se Vám zdá málo? Když Izraelité puto-vali 40 let pouští, když apoštolé hleděli na ústa Ježíše, když řeholníci trpěli půstem, prací a modlitbou, když každá mamina dneška šeptá se svým dítětem večerní modlitbu – je to snad málo? A víte, proč tomu tak je? Protože Bůh je Bohem živých. Je zde. Žije!

Blíží se doba dovolených a prázdninových výletů za odpočinkem. Jenom při tom všem nezapomeňme, že jsme křesťané. Náš živý Bůh není výbavou naších domácích knihoven, není romantizmem dětských pokojíčků vybavených obrázky andělů, nebo pří-jemným kostelním posezením.

Kristus je alfa i omega. Všemu dává smysl a logiku. Nebojme se nést hrdě odkaz víry.

A kdyby snad někdo někde udělal velký kříž před jídlem, asi to budu já. Už se ne-stydím.

Hezký čas prázdnin. Otec Josef.

DUCHOVNÍ SLOVO

3

PŘEDSTAVUJEME

Konec června, který nyní prožíváme, se již tradičně nese ve znamení jáhenských a kněžských svěcení. Svěcení mužů, kteří se rozhodli zasvětit svůj život Bohu.

Avšak nejsou to jen oni a jen tento způsob darování se Bohu, i když bezesporu skrze svátost kněžství mají právě oni v církvi výlučné postavení. My bychom se však v tomto čísle Okénka chtěli více zaměřit na povolání k řeholnímu životu. Zeptali jsme se jedné, civilním jménem Radky Foltýnové, která vyšla z naší farnosti a nalezla plnost svého života v odevzdání se Bohu.

Můžete se představit, z jaké jste rodiny a jak vaše rodina přijala rozhodnutí o vaší cestě?

Jmenuji se sestra Víta, po-cházím z nevěřící rodiny. Je zvláštní, že moji rodiče přijali mé rozhodnutí k za-svěcenému životu klidně. Byla jsem plnoletá, možná si mysleli, že si to rozmys-lím, že je to jen nějaký úlet. V Boha jsem uvěřila tak v 16-17 letech. Prvním apoštolem víry v mém životě byla teta se strý-cem. Strýc maloval obrazy a mezi nimi byly i s křes-ťanskou tématikou, takže jsem se na ně ptala tety a ona mi potom vyprávěla o Bohu a víře.

Doba, kdy jsem uvěřila, že Bůh opravdu je, byla hodně dobrodružná. Můj život se obrátil úplně naruby. Na-jednou tu byl Někdo, kdo mě vedl, dával mi pozná-vat svou Moc i Lásku, pa-třila jsem do společenství lidí se kterými jsem moh-la duchovně růst. Společ-ně jsme se modlili, chodi-li se dívat na východ slunce nebo pozorovat úplněk...to bylo super. Byl to otec Petr Eliáš, který mi ukazoval cestu víry, od něho jsem přijala křest, a taky to byl on, kdo mi ukázal cestu do kláštera. Jsem za to všech-no vděčná.Co vás vedlo k tomu zasvě-tit svůj život Bohu?

To povolání se narodilo asi s mou vírou. Když jsem po-znala, že je v mém životě Bůh, tak ve mně nějak au-tomaticky rostla touha mu úplně patřit. Být s ním. A toho jsem taky nikdy neli-tovala. Můžete přiblížit váš řád, kongregaci. O co se v ní snažíte?

Všechny řády mají jedno společné, a to jsou tři sliby, které po noviciátu slibují Bohu. A to je, že chtějí žít v panenské čistotě, chudo-bě a poslušnosti. Naše kon-gregace Milosrdných Ses-ter Svatého Kříže vznikla kolem roku 1850. Nechci psát celou historii, tak jen ve zkratce. Náš zakladatel pater Theodosius Florenti-ni toužil „mít sestry, které rozumí kříži“, a to je pod-statou našeho hledání. Být tam, kde je to právě potře-ba. Ať je to v nemocnicích, na školách, internátech nebo v denním centru pro bezdomovce a na farách. Nechybí vám naplnění přirozené lidské touhy po rodině, dětech, lásce, objetí či pohlazení?

Mám touhu po jednotě. Po harmonickém soužití ve společenství, ve kterém se právě nacházím a mys-lím, že se nám daří spo-lečenství utvářet v lásce. Správné a zdravé vztahy mezi námi nám pomáha-jí vrůstat do boží lásky a plnit své úkoly bez tako-

4

vé té zatěžující trudnomy-slnosti... :-))) Nemám touhu po vlastní rodině a vlastních dětech, protože mé povolá-ní je život s Bohem a pro Boha. Lhala bych ale, kdy-bych řekla, že nemám při-rozenou touhu po objetí nebo pohlazení. To má asi každý člověk. Ale myslím, že když si navzájem vy-jadřujeme vděčnost, ob-div a uznání – je to tako-vé přirozené objetí nebo pohlazení.

Říká se, že když si dívka v mládí vyzkouší řeholní závoj, nakonec pak sama odejde do kláštera. Co vy na to?

Já si ho opravdu jednou zkusila v Praze u sester, tak že by to byla pravda? Jaký je průběh cesty než nastane definitivní ANO?

Och jéje. Jak člověk řekne ANO, pak už ho musí opa-kovat do konce života. Ale to jistě i v manželském ži-votě, ne? Po jednom vel-kém ANO následuje sto pa-

desát malých ano než zase přijde velké. Mezitím člo-věk řekne padesátkrát ne a musí se z toho zpovídat, aby zjistil, že je lepší říkat ano. :-))) Není to procház-ka růžovým sadem, ale vzhledem k Tomu, kterého jsem si vybrala – no řekně-te, můžu Mu nedůvěřovat? Stejně mi se vším pomáhá, tak čeho bych se měla bát?Jak vypadá váš všední den?

Největší sebezápor je pro mě ranní vstávání. Nevím proč, ale nejvíc spát se mi chce, když mám ráno vstá-vat. Takže:vstáváme asi v 5:30 hod., jdeme do kaple pozdravit Pána Ježíše a půl hodiny rozjímáme nad tex-ty Písma svatého. V 6:30 hod. se společně modlí-me z breviáře ranní chvá-ly a v 7:00 hod. slavíme mši svatou. Tak jsme při-pravené žít celý den v pří-tomnosti Boží. Po mši svaté následuje další mod-litba z breviáře ( modlitba dne ) a následuje snídaně. Po snídani se rozejdeme na svá pracoviště. Moje prá-ce spočívá v praní prádla, mandlování, žehlení – není úžasnější práce než tato. To myslím fakt. Tuto práci dě-lám moc ráda, ale mám na starosti i úklid a ten bych zrušila. :-) ale i ten musí být. Učím náboženství. Dva roky jsem připravova-la hluchého chlapce k prv-

nímu svatému přijímání ve znakovém jazyce. Těší mě, že se stále mohu vzdělávat a získávat zkušenosti v ob-lastech, kde bych to vůbec nečekala. Život s Bohem je prostě dobrodružství. Ale dál. Dostala jsem na sta-rosti také dvakrát za měsíc nachystat texty na adoraci a chodím i zpívat do zdej-šího farního sboru. Ale to vlastně není práce. Každý den se také modlíme růže-nec, chodíme si popovídat s Pánem ke svatostánku – tomu se říká osobní mod-litba, a také si aspoň na čtvrt hodiny otevřeme pís-mo svaté, abychom si pře-četly nějaký text. Vlastně to může být i jiná duchovní knížka a tomu se zase říká duchovní četba. Večer za-vršíme společnou modlit-bou z breviáře a po veče-ři končí náš pracovní den. U jídla si sdělujeme své

5

zkušenosti a zážitky a je to příjemná relaxace.Máte nějaké osobní volno, a jak jej nejraději trávíte? Zůstal vám prostor na ně-jaké koníčky?

No tak třeba můj koníček je zpěv, takže když cho-dím zpívat do sboru, tak je to příjemné odreagování, zvlášť když se zpívá na Vá-noce nebo Velikonoce. To sbormistr pozve i orchestr a je to krásný zážitek. Jinak si samozřejmě vezmu do ruky kytaru...ale už jsem si vyluštila i sudoku. Jed-nou mě taky pozvali na ša-chový turnaj s bezdomovci. Věděli, že jsem dřív hráva-la hodně šachy. Zahajoval ho otec biskup Josef Hrd-lička, který je také rád hrá-val. Nebo mě taky jednou přemluvili, abych vylezla na kopuli Svatého Michala tady v Olomouci na horole-zeckém laně, ale to byl prů-švih. Bylo to večer a muse-la jsem si vzít civil – jinak to nešlo, a to my nesmíme – tak to vidíte, i na lotrovi-ny mě užije, ale byl to krás-ný zážitek Je v klášteře i někdy leg-race?

No, o humor tady není nouze, ale aby se neztra-tila pointa, museli byste znát naši situaci...ale mož-ná přece něco. Jednu dobu jsme musely jezdit do se-mináře pro obědy. Pěkně se čtyřkolákem, vozíkem jak

malovaným, přes celé měs-to. Už to nám přišlo být hu-morné až až.Takže jsem naložila nádo-by a před polednem vyra-zila. Bylo to v červnu po promocích.Já si to mašíru-ji a najednou se mi před vo-zík přimotal mladík dost společensky unaven. Měla jsem strach, aby mi do té káry nespadl – no, co bych potom dělala? Mašírovat k semináři i s ním by bylo dost obtížné... No, ale dál. V jedné ruce držel pra-porek od Algidy a druhou rukou mi šermoval před obličejem. Zatímco se sna-žil ze všech sil udržet rov-nováhu, slavnostně mi řekl: „Jeptiško, já ti přispěju!“ Nějakým zázrakem se mu podařilo vytáhnout z kal-hot dvoukorunu a obřad-ně mi ji položil do toho vo-zíku ,aniž by tam spadnul. Pěkně jsem mu poděkovala a s úlevou, že nemusím vézt i jeho, jsem mašírovala dál. Když jsem to u oběda vy-kládala sestrám,nemohly se pro smích ani najíst.Jiné sestře se zase stalo, že se jí z toho vozíku vysy-paly hlávky zelí, pěkně na cestu a tramvajové koleje. Na pět minut byla pozasta-vena doprava a kolemjdou-cí měli brigádu...Můžete jezdit i domů, jak často?

Na dovolenou jezdíme tak-to: 14 dní u rodičů, 1 týden

sesterská dovolená – já jsem se sestrami jezdívala na hory – to je různé. 1 tý-den exercicie. Známé slovní spojení „to je teda řehole“ vyjadřuje náročnost zvládání situa-ce, o které je v dané chvíli řeč. Vyplývá toto ze zku-šenosti, že i v řeholním ži-votě jsou náročné chvíle, nebo to těžké máme jen my ve světě a vy se jen v klidu modlíte a nic vás netrápí?

No, máme jednoho společ-ného nepřítele. A tím jak známo jsme my sami. Ať jdeme kam jdeme, vždy si ho s sebou bereme. ( to se docela rýmuje ) Máme své těžkosti a problémy, těm se člověk nevyhne. Nároč-nost je stejná. Jak ve světě, tak i v zasvěceném životě. Náš společný cíl je spole-čenství s Bohem v nebi. A máme také společnou ces-tu a tou je osobní svatost. O tu se musíme snažit. Po-moc a sílu nacházíme ve svátostech, které nám na-bízí církev. Může nám na-bídnout někdo, něco hod-notnějšího? Je to boj do konce života, ale Ježíš nám ho už vyhrál. Kdybyste se měla rozhod-nout dnes znova – šla bys-te do toho?

Jasně!!!

6

TENTOKRÁT JAKO PRÉMIE JEŠTĚ JEDEN ROZHOVOR

Povolání k řeholnímu životu ve většině případů nepřichází ze dne na den, ale jde o cestu hledání, modlitby a naslouchání Božímu hlasu, jaký má právě v mém životě se mnou plán.Církev proto moudře dává dostatečně dlouhé období lidem, kteří se rozhodují, zda se za-světí Bohu skrze život v řeholním společenství. A právě tento čas je určen k tomu, aby če-katel(ka) se utvrdil(a), že právě tato cesta je pro něj ta správná, anebo naopak, že Pán má s jeho životem jiný plán. Důležité je mít otevřené srdce pro Jeho tichý hlas. Oslovili jsme maminku - paní Petru Demeterovou, která má zkušenost s takovýmto nasloucháním a roz-hodováním, kde právě ji Pán chce mít.

Můžeš nám představit sebe a svoji rodinu?

Takže naše rodina se zatím skládá z pěti členů.A to z mé maličkosti, dále pak manžel Ivan a tři děti: syn Jonáš 5 let, dcera Anna 3 roky a nejmladší syn Štěpán skoro 2 roky. Jsem vdaná sedm let. Jsme taková úplně normální rodinka .

Vraťme se ale o pár let dří-ve. Měla jsi vždy jasno, že tě čeká život v rodině? Manžel, děti, vaření a uklízení, prostě taková klasika?

Ne, neměla jsem vždy jasno. Konvertovala jsem ke křes-ťanství v mých 16ti letech. Byl to nejsilnější zážitek v mém životě. Dar víry je nejúžas-nější věc.Až tímto se ve mně

spousta věcí vyjasnilo. Za-pálený konvertita má pocit,-že už v životě nic nechce-jen BOHA a jeho blízkost. Po-stupem času dozrálo mé roz-hodnutí jít do kláštera a cele se odevzdat Bohu.Nad tím,jestli mě Bůh volá do manželství, jsem nepřemýšlela.Jak jsi prožívala život v kláš-teře? Kdy jsi poznala, že toto není cesta pro tebe? Jak to přijímaly spolusestry, před-stavená?

V klášteře bylo krásně. Mod-litby, mše sváté, spolusestry... Šla jsem do kongregace, která má název:Kongregace Dcer Božské Lásky, která má síd-lo v Opavě a má pod sebou Ústav pro mentálně postiže-né lidi. S těmi jsem vždycky chtěla pracovat, takže ideální po všech stránkách. Boží blíz-kost by se dala krájet. No, ale postupem času jsem zjistila,že toto není cesta pro mne. Zača-la jsem si uvědomovat,že se tímto vzdávám možnosti mít své vlastní děti, rodinu, vztah. Čím dál tím víc jsem pozná-vala,že tam nepatřím. Spolu-sestry to přijaly a po rozhovo-ru s představenou bylo vše v

pořádku. Chápou to.S někte-rými spolusestrami jsem do dneška v kontaktu.Nebrala jsi to jako nějakou svoji prohru, selhání? Ne-chtěla jsi to zkusit třeba v ji-ném řádu?

Ne,nebrala jsem to jako svoji životní prohru.To vůbec. Spí-še jako životní zkušenost, za kterou jsem Bohu do dneška vděčná.Ne, vůbec mě nena-padlo to zkusit v jiném řádu, protože si myslím, že pokud člověk má povolání k řehol-nímu životu, tak je úplně jed-no, kde je.Myslíš, že i přesto, že jsi ode-šla, mělo toto období pro tvůj

7

další život nějaký význam?

Jak už jsem řekla v předchozí otázce, je to obrovská životní zkušenost. Dalo mi to veliké základy v modlitbě a duchov-ním životě vůbec.Dá se i v obyčejném životě, kte-rý žiješ, zavalena od rána do večera starostmi o děti a rodi-nu, žít blízký vztah s Bohem?

!!! Teď jsem se zasmála. Blíz-ký vztah s Bohem se dá žít sa-mozřejmě všude!! Nezáleží na vašem stavu-manželství, řehole nebo kněžství. Ale zá-leží na stavu srdce a duše. Já se o to snažím žít blízký vztah

s Bohem. Práce mám dost,ale na Hospodina si chci najít čas vždycky. A ráda. Stačí kou-sek dobré lidské vůle a vytr-valost!Nějaké slovo nakonec ?????????

Hmmmm, tak to jsi mě za-skočila... Snad jen bych chtě-la říct našim mládežníkům ve farnosti, ať se svého povolání nebojí, ať už je jakékoli. Byla bych ráda,kdyby je můj pří-běh aspoň trošičku povzbu-dil k tomu to zkusit. Nikdo je nebude nutit v řeholním živo-tě setrvat,pokud to postupem

času ucítí jinak. Ale byla by velká škoda tam nejít,pokud toto povolání cítí jako to je-jich.Mohli by si to pak celý život vyčítat.A úplně na ko-nec uvedu příklad: Jed-na maminka, když jí doma všechno štvalo, s oblibou ří-kala: „Kdybych já šla tenkrát do kláštera...” A to si myslím není správné. Raději tam jít a odejít než nejít a pak to vy-čítat sobě i své rodině. Já to-hleto rozhodně říct nemů-žu !!!

A pamatujte na hlavní věc:

Hospodin je borec!

OTČE NÁŠ

Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: Pane, nauč nás modlit se! A jako odpověd na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své církvi základní křesťanskou modlitbu. Tím je modlitba Otče náš vel-mi cenná, protože se ji modlil sám Pán Ježíš, učitel a vzor naší modlitby. Proto jí také někdy říkáme modlitba Páně.

V Písmu sv. můžeme Otče náš najít na dvou místech: Kratší text v Lukášově evan-geliu (Lk 11,2-4) a plný text, jak se modlíme my, v Matoušově evangeliu (Mt 6,9-13). Už staří autoři o této modlitbě psali, že je shrnutím celého evangelia, že je to nejdokonalejší z modliteb, že je středem Písma.

Jak víme, Pán Ježíš mluvil aramejsky. A když se modlil, volal k Bohu: Abba! To by se dalo přeložit do češtiny jako: Tatínku! Tak nás Pán Ježíš učí říkat Bohu: Tatínku! Když se tedy modlíme Otče náš, stojíme před Bohem jako jeho děti. Stejně jako když stojí dítě před svým tatínkem, když mu chce říct něco důležitého, anebo si s ním pros-tě jen povídá.

Ve mši svaté se modlitba Páně nachází mezi eucharistickou modlitbou a svatým přijímáním. Učme se říkat Otče náš zvolna, s pauzičkami mezi jednotlivými prosbami, abychom stačili sledovat, co říkáme. Ještě lepší než zbožně říkat, je radostně Otče náš zpívat. Proč to? Vysvětlím příkladem: Onemocněla paní učitelka. Děti ve třídě jásaly: „Dneska se nezkouší, dneska se nezkouší!“ Proč to zpívaly? Měly tak velkou radost, že zpívaly. I my máme důvod k radostnému zpěvu: Máme v nebi Otce, odpouští nám hří-

L ITURGICKÉ OKÉNKOpřipravuje otec Alois

8

chy, chrání nás od zlého!Po modlitbě Otče náš se modlí nahlas kněz sám: Vysvoboď nás ode všeho zlého,

Bože, a dej našim dnům svůj mír ... Je to velmi stará modlitba, její počátky sahají až do 5. století. Navazuje na poslední prosbu modlitby - Zbav nás od zlého. Má také podobná slova: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože. Modlitbu vytvořila římská církev v době, kdy byla sužována vpády nepřátel. Je to naléhavá prosebná modlitba o pomoc. Kdo potře-buje pomoc, modlí se naléhavě. Když vám onemocní někdo blízký, modlíte se naléhavě, aby se uzdravil.

Po této modlitbě kněze, zvané též embolismus (vsuvka), pokračují všichni lidé: Ne-boť tvé je království i moc i sláva na věky. Toto zvolání se nachází i na mnoha místech v Písmu, např. Zj 1,6 ...Takto radostně si připomínáme, že veškerá moc na této zemi patří

H ISTORICKÉ OKÉNKOZpracoval: Václav Bubeník

Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a její působení v Novém Jičíně

Podle názvu kongrega-ce bychom se mohli

domnívat, že jejím iniciáto-rem byl sv. Karel Boromej-ský ( 1538 -1584, od roku 1560 arcibiskup a kardi-nál v Miláně). Skutečnost je však jiná. Ke konci 30le-té války, která přinesla Ev-ropě rozvrat a zkázu s vá-

lečnými útrapami, šířily se i různé epidemie a obávaný mor. Nejinak tomu bylo i ve francouzském městě Nancy, kde žil v létech 1620-1651 advokát Joseph Chauve-nel. Soucítil se svými bliž-ními natolik, že veškeré své úsilí, majetek a nakonec i život obětoval nejpotřeb-nějším. Sám zemřel na mor ve svých 31 letech. Jeho otec Emanuel Chauvenel splnil přání umírajícího založením Domu milosr-denství, k němuž došlo dne 18.6.1652 v Nancy. Nej-prve zde působilo jen pět sester, které ošetřovaly ne-mocné. Podle jejich obětavé činnosti je lidé brzy začali nazývat Milosrdnými sest-rami a jméno Karla Boro-mejského přidávali proto, že sochy tohoto světce zdo-bily průčelí a dvůr domu,

kde bydlely. Na naše úze-mí se kongregace dosta-la v roce 1837, kdy se spo-lu s francouzskou sestrou Marií Helvigovou vráti-ly do Čech 2 dívky, které tři roky předtím vstoupi-ly v Nancy do noviciátu. První činnost započaly v ústavu slepých na Kar-lově v Praze. V roce 1945 již působily na 120 mís-tech, převážně v nemocni-cích, školách a sociálních zařízeních. V 50. letech byl majetek kongregace zestát-něn a sestry musely opustit školy i nemocnice. Zůstaly jen v některých domovech důchodců a ústavech pro mentálně či tělesně posti-žené, hlavně v pohraničí. Jedním z míst, kde řádové sestry sv.Karla Boromej-ského působily, byl i Nový Jičín. Zde se nacházel od

9

roku 1894 sirotčinec a azyl pro opuštěné děti, který za-ložila paní Josefína Kobe-rová. Byla to ona, kdo péči o sirotky svěřil do rukou kongregace. Původní sirot-činec dosud stojí na náro-ží ulic Sokolovské a Bezru-čovy. V roce 1909 pak byla dána do provozu další z bu-dov sirotčince a azylu na Bezručově ulici č.20, které se obecně říká Boromeum. Starší občané města tohoto

ními zaměst-nanci až do roku 1984. Hroby paní Koberové a n ě k t e r ý c h sester řádu jsou dodnes na novojičín-ském hřbito-vě.

V červ-nu roku 2004, při provádění rekon-

s t r u k č n í c h prací, byla pod sochou Panny Ma-rie, umístěné ve výklenku fasády, na-lezena malá, kulatá, ple-chová kra-bička se třemi pop s a n ý m i

listy. Jejich text je psán ně-mecky, jen několik řádků je latinsky. Ze zde uvede-ného data 18.srpna 1909 i textu samého je zřejmé, že k zazdění krabičky došlo u příležitosti zahájení pro-vozu objek-tu. V listech jsou modlitby k Panně Ma-rii, jména řá-dových ses-ter a počty opečovaných dětí. Objevu-

je se tu i jméno již vzpomí-nané paní Josefíny Kobe-rové, známé novojičínské občanky. Na její paměť po-jmenovali jednu, dnes již neexistující ulici, která se nacházela v prostoru ny-nější Komerční banky a ČSOB.

Náš článek bych za-končil jednou z modliteb z nalezené krabičky, která ve volném překladu zní:

„Ó Maria, milá Matko a Neposkvrněná panno, chraň, ochraňuj a pomá-hej svému vlastnictví po všechen čas. Dej, aby se počet Tvých věrných dětí

názvu ještě i dnes používa-jí. Vznikla postupně po od-koupení a asanaci domů 14, 16, 20, v letech 1898-1905 a následně i domu č.18. Stav-bu projektovala, provádě-la a v roce 1909 dokončila novojičínská stavební fir-ma J. Blum. Od dubna 1950 budovu převedli do majet-ku náboženské Matice, v jejímž vlastnictví zůstala až do roku 1960, kdy ji pře-vzal tehdejší Českosloven-ský stát a zřídil zde dosud fungující domov důchodců. Řádové sestry „boromej-ky“ zde působily s ostat-

10

Jak zavzpomínat na působení řeholnic sv.Karla Boro-mejského v Novém Jičíně v době hluboké totality?

Žily a pracovaly v domově důchodců. Mohli jsme je ví-dat občas v kostele, nebo při nákupech. Jejich hábity půso-bily na mnohé zcela nezasvěcené lidi tajemně – jako ze zce-la jiného světa a pro mnohé byly příčinou posměchu. Pro nás věřící ale také důvodem k obdivu a důkazem, že Pán v každé době ve své církvi ochrání a opečuje „ty věrné“!

Já sama jsem měla to privilegium, že z naší terasy jsme sedívali přímo do zahrady domova důchodců a měli jsme možnost vidět sestry při práci a hlavně při jednání s dědečky a babičkami. I takto z dálky jsme se mohli přihřát na jejich trpělivém a laskavém přístupu k nim.

A to zdaleka nebyla jediná zkušenost. Byli jsme bezpro-středními sousedy a nepatřili jsme k „movitým“ rodinám, takže pro nás mnoho znamenalo, když přinesly třeba o Vá-nocích balíček cukroví, nebo se přišly podělit o jiné drob-nosti. Třeba první kytaru dostaly moje děti právě od nich.

Byla to zvláštní doba – nemyslím, že jen těžká, ale i plná Božího požehnání. Pán volal dívky i v té době, přestože sest-ry oficiálné nesměly přijímat dorost. Pracovaly tedy jako ci-

S E S T Ř I Č K A L Y D I E Z B O R O M E AAntonín Urban

zmnožil rok od roku. Buď naší matkou v životě, zvláště pak ve smrti a věčnosti.“Podklady: Encyklopedie- Řeholní život v Českých zemích, 1997. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín č.37. Katastrální úřad Nový Jičín

V Z PO MÍNK Y N A B O R O M E J K Y napsala Erika Rosová

vilní zaměstnanci a žily takto řeholní společenství. Jednu dobu dokonce bydlely u nás v pokojíčku, který jsme mohly postrádat, poněvadž tak byly méně nápadné. Život těchto sester byl pro nás v období, kdy vládla kolem „duchovní sterilita“, velký dar. Děkuji jim i Bohu, který nás s nimi spojoval, za mnohé v mém životě.

Když jsem byl dítě, byly řádové sestřičky i v našem městě, a sice v domovech důchodců na Hřbitovní uli-ci a také v Boromeu na Bez-ručově ulici. V šedesátých letech minulého století ješ-tě doznívala krutá padesátá léta pronásledování, zavírá-ní křesťanů a zejména řehol-níků a klášterů. Sestřičky měly omezený styk s veřej-ností a lidé se báli s nimi stýkat. Podporovaly se také představy o tom, že sestřič-

ky jsou lidé, zcela nechápají-cí tento svět. Proto rád vzpo-mínám na sestřičku Lydii, která byla původně středo-školskou učitelkou, která v té komunistické době nesměla učit ani se stýkat s mládeží. Měla na starosti technické zajištění chodu kláštera, pro-to chodívala za naším tatín-kem a jako bych dodnes sly-šel její slova „Vy, můj anděle strážný, pokazilo se nám….., můžete přijít nám to spra-vit?“ Než se tatínek připra-

vil, měla hned v ruce kytaru a zpívala s námi písničky. V té době rytmické křesťan-ské písničky byly velkou no-vinkou a dostávaly se k nám ze zahraničí všelijakými nebezpečnými cestami…. Byla i velkým sportovním fandou. Takže, když hráli naši hokej s Ruskem a vedli jsme, ani jí nevadilo, že tatí-nek příliš nepospíchal a dí-vala se s námi. Docela pak sestřičkám předváděla mi-mické divadlo, jak je to na-

11

pínavé. Takový radostný čis-tý smích jsem málokde jinde slyšel. Do svého okolí vyza-řovala radost a optimismus, který čerpala z její hlubo-ké víry, přestože to v živo-tě neměla vůbec lehké, ne-boť ji komunisté zavřeli za skrývání pronásledovaných kněží, před tehdy všemoc-nou STB. Když přišlo poli-tické i náboženské uvolně-ní v roce 1968, ihned začala pracovat s mládeží, vyučo-vala náboženství, organizo-vala akce pro mládež. No-vojičínští kaplani otcové Krutílek a Veleba byli velmi hodní lidé, ale neuměli děti

a mládež tak zaujmout jako ona, proto se ji ptali jak to dělá, že ji děti nezlobí. Ona s úsměvem odpověděla. Musíte umět je všechny na-jednou obejmout laskavým pohledem a Boží láskou, mu-síte je umět nadchnout a ro-zumět jim, pochopit, že jsou jiní než my dospělí… Ne ná-hodou s přicházející norma-lizací opět měla zákaz pra-covat s mládeží a s nuceným odchodem sestřiček z Nové-ho Jičína musela odejít do kláštera v Pustkovci. Přesto dodnes v mnoha tehdejších dětech a mládežnících (dnes úctyhodných padesátnicích

a šedesátnicích) zůstává její radost s víry rozdávaná v okolí velmi nakažlivým způ-sobem, neboť její víra a dů-věra v Boha prozařovala její každý pohyb, celý její život i přes mnoha trápení. Až dnes v dospělém věku, dokáži plně ocenit její umění být neustále za všech okolností radostným dítětem Božím prozařujícím tento svět láskou, čerpanou z pokory a důvěry v Boha a umění oslovit lidi beze slov, svým životem, bez velkého mentorování, okřikování a neustálého plakání nad tím, že musím žít v této době a na tomto místě s těmito lidmi….

Nad jezerem se stmívá a já pozoruji labuť, jak si pročesává své

hebké peří po náročném dnia čeká na svého pána vody.

Slunce zapadá. Nebe se otvírá.

Paleta hrající všemi líbeznými tóny barev a stínů, prozářila

podvečerní oblohu. Na hladinu se spouští sametová pavučinka.

Jak je krásná a něžná

a plná podivuhodné síly,obdivuji její krásu.

Nic se nebrání slunečnímu pohlazení,pohlazení tak něžnému, až se srdce chvěje.

Slunce už docela zapadlo.A já, a já vzhlížím na dvě labutě,

na jejich překrásné siluetya nechávám si zdát ten krásný sen.

Sen o kraji plném vonící trávyo labutích a jejich lásce a o pozvání,

kde všichni můžeme žít sladce.

NAPSALI JSTE NÁMNOVÉ LÉTOnapsala Patricie Plašilová

Z ačíná nová sezóna – léto. Všechny časopisy a obchody se teď budou hemžit letošní-mi „výstřely“ letní módy. No, kdo by odolal? Bůh nechce, aby nás někdo nebo něco

drželo za uzdu, dává nám svobodu, ale jak vypadá svoboda? Všude kolem nás nám zje-vuje svou krásu, v malé sedmikrásce, labuti, zapadajícím slunci a v kráse přírody. Teď je na nás, jestli Ho domů pustíme.

MÁJOVÁ – SVATODUŠNÍ POUŤ DO MEDŽUGORJEMarie Bayerová

V pátek 25.května v poledne zastavil autobus s obrázkem P.Marie na čelním skle, na autobusovém nádraží v Novém Jičíně. Zde nastupuje 13 poutníků novojičínského děka-nátu a několik dalších z okresu Frýdek-Místek, naložili jsme kufry a nasedli. S požehná-

12

ním Msgr.Aloise Peroutky jsme se vydali na cestu do Medžugor-je. Cestou jsme brali poutníky z Olomouce, Brna a Mikulova. Přes celnici nás ani po dvou marných pokusech a pokutě nepustili pro přetížený autobus. Museli jsme se vrátit do Mikulova a okružně cestou přes Maďarsko jsme po 24 hodinách před polednem v so-botu dorazili k cíli – tam, kde se země stýká s nebem.

Po rychlém ubytování a občerstvení jsme si poslechli Moni-ku Štampfelovou, zaměstnankyni Verité, která nás ujistila, že jsme nepřijeli náhodou, ale každého z nás si P.Maria pozvala, a sezná-mila nás s programem. Svatodušní neděle, při slavné mši sv. kon-celebrovalo asi 30 kněží, evangelium čteno ve 13 jazycích. Dosta-li jsme zapůjčit sluchadla, vše bylo tlumočeno, Duch svatý vanul a my jsme prosili o Jeho bohaté dary pro nás a pro naše drahé, pro naši farnost a za nová kněžská a řeholní povolání. Odpoled-ne putování na Podbrdo – místo prvního zjevení P.M. za velké-ho vedra. Při výstupu jsme se zastavovali u jednotlivých tajemství růžence a modlili se příslušný desátek. Pondělí – celé dopoledne jsme prožili u otce Jozo Zovka v Širokom Brijegu ve svatyni Nane-bevzaté P.Marie. Fra. Jozo Zovko promlouval o vzkazech při zje-veních P.M., o zbrani proti Goliášovi – pěti kamenech: 1. Růženec – modlitba srdcem, 2. Eucharistie, 3. Písmo svaté, 4.Půst, 5.Mě-síční zpověď. Udělil nám požehnání, všichni jsme dostali obrázek P.Marie a růženec na cestu zpět.

Každý večer v Medžugorii v 18.00 je společná modlitba sv.rů-ženců. Začíná se radostnými tajemstvími a po třetím desátku bo-lestného růžence se rozezvučí zvonkohra, která oznamuje příchod P.M. 3 vizionářům, kteří mají denní zjevení. Všichni pokleknou a v tichu prožívají tuto pro nás výjimečnou událost. Po chvíli se do-modlíme růženec, uctíme P.M. medžugorskou litanií a v 19.00 hod. mše svatá, pak vzývání Ducha sv., modlitba radostného růžence a modlitby za nemocné a umírající.

V pondělí večer ve 22.00 hod. na Podbrdu měl vizionář Ivan (přijel z Ameriky, kde žije s rodinou) zjevení se svou modlitební skupinou za velké účasti poutníků. Vzkaz P.M. přes Ivana – P.M. byla radostná a požehnala zvláštním způsobem všem přítomným a modlila se s Ivanem společně za kněze. Ivan P.M. doporučil naše prosby a modlitby.

Úterý – výstup na Křiževač s rozjímavou modlitbou křížové cesty a šťastným sestupem dolů. Návštěva komunity „Cenacolo“, kde se prací a modlitbou léčí drogově závislí mladí muži. Nar-komané nám vydávali svědectví o svém uzdravování a obrácení. Představili nám ikonu v kapli, kterou namalovali tři chlapci a znázorňuje vzkříšení „Anastasis“.

13

Josef přišel s prosbou po-moci při nátěru farní stře-chy, okamžitě jsme pocho-pili, že je to pro nás velká příležitost. Nebáli jsme se ani výšky ani velikosti stře-chy.

Vedení adorace na Ze-lený čtvrtek se stala také pro nás tradicí. Tento rok jsme se inspirovali knihou Malý princ. Tak nás oslovi-ly myšlenky Malého prince u studny, že jsme takovou studnu s vyvěrající vodou uprostřed pouště vytvoři-li v kostele před oltářem. Modlitba v Getsemanech se odvíjela od myšlenek Malého prince, na něž re-agoval člověk dneška. Ná-sledoval úryvek z Písma svatého a modlitba kněze. Na závěr adorace nabral otec Josef svěcenou vodu ze studny a každý dostal křížek na čelo. Snad každý z nás si při adoraci uvědomil, že eucharistie je pramen, kte-rý bez přestání vyvěrá, kte-rý hasí naši žízeň a z něhož čerpáme živou vodu.

Obřady Svatého týdne a Velikonoc byly obohaceny

Středa – dopoledne přednáška Moniky z Verité, osobní adorace před vystavenou Nejsvětější svátostí v kapli u kostela a odpoledne společné zastavení u velké bronzové so-chy Krista za kostelem a zastavení u hrobu fra Slavka Barbaniče. Večer společná adora-ce v kostele prokládaná písněmi a prosbami, které byly přednášeny ve všech jazycích.

Čtvrtek – jako každý den dopoledne společná československá mše sv. v kapli s na-šimi kněžími, tentokrát poslední, rozlučková s požehnáním na cestu domů. Odpoledne jsme ještě navštívili Oázu Míru a vyslechli svědectví sestry z Irska. Odpoledne odjíždíme naplnění celotýdenní radostí s načerpanými milostmi a vracíme se autobusem do svých farností a domovů, s touhou a očekáváním dalšího pozvání a setkání s P.M.

Člověk potřebuje ně-kam patřit. Mít kolem sebe lidi, se kterými si může po-povídat o věcech, které jsou pro něj aktuální. Zažít spo-lečnou modlitbu a prohlu-bovat svou víru, také pod-niknout společný výlet, něco udělat pro farnost. Asi tohle nás vedlo k tomu, že vzniklo libhošťské společenství . Při našem prvním setkání přine-sl otec Josef plyšového slona se slovy „to bude náš mas-kot“. Uvázali jsme mu čer-venou mašli a každý se na ni podepsal. A protože spole-čenství tvoří všichni a každý do něj něco dobrého přiná-ší, vzešel nápad rozdělit ve-dení jednotlivých společen-ství mezi sebou. Ta dvojice, která měla společenství na starost, dostala též do opat-rování slona s prosbou kaž-dodenně nás svěřovat v mod-litbě Bohu.

A tak je to dva roky, kdy se jednou za čtrnáct dní nás 12 setkává v neděli v šest ho-

din na faře. Větší polovinu společenství tvoří manžel-ské nebo snoubenecké páry, proto jsme chtěli témata za-měřit na rodinu. Našlo se to-lik otázek týkající se rodiny, např. modlitba v rodině, ro-dina a volný čas, komuni-kace v rodině atd., že se od počátku školního roku těm-to otázkám věnujeme. Po-mocníkem jsou nám vlastní zkušenosti, ale také časopis Rodinný život. Některé té-mata je ovšem lépe slyšet od odborníka, jako např. přiro-zené plánování rodičovství. Proto nám nedávno otec Josef domluvil vzácnou ná-vštěvu. Přijela za námi paní doktorka Marie Fridricho-vá, která pracuje v poradně Centra pro rodinu. Pouta-vou přednáškou nám nastí-nila podobu křesťanského manželského soužití.

Nebylo by to ovšem pl-nohodnotné společenství, které by něčím neobohaco-valo farní rodinu. Když otec

LIBHOŠŤSKÉ S P O L EČ EN ST V Í - O Č I M A J E D N O H O Z N I C HŠárka Hanzelková

14

nejen pomocí našich kluků u oltáře, ale také jáhnem Toní-kem Urbanem. Slavné zmr-tvýchvstání jsme pak osla-vili u sladkého překvapení, která nám připravila Pavla Kvitová. Velikonoční berá-nek všem moc chutnal.

A tak je na místě farní-mu společenství poděkovat, za každou pomoc, modlitbu. Velmi nás potěšilo, že far-nost se před každou mší sva-tou modlí za to, abychom vy-tvořili a žili pokojné rodiny.

„Jsme oba nepokřtění, ale chtěli bychom mít svatbu v kostele. Co pro to musíme udě-lat?“Pokud se rozhodnou dva nepokřtění mít svatbu v římskokatolickém kostele, pak je to ne-

NAD DOTAZY FARNÍKŮ

V Libhošti se v posled-ní době koná spoustu akcí. První bylo v neděli 3.6 2007. Odpoledne jsme se znovu sešli v našem koste-

L I B H O Š Ť S K É A KC EPavla Kvitová

le na požehnání a pak jsme všichni šli na velké hřiště smažit vaječinu. Než jsme se dočkali vaječinky stihli jsem pojíst všechny dobro-ty upečené našimi drahými polovičkami. Samozřejmě nechyběly ani oblíbené tru-bičky, které má velmi rád i o.Josef. Na vaječině má nej-

větší zásluhu hlavní míchač Šarka a o.Josef nás všech-ny podělil chlebem a…vaje-činou.

Všichni jsme si odnes-li spoustu zážitku a dojmů a strávili jsme spolu krásné odpoledne.

Další akce byla hned příští neděli. Bylo to Boží tělo.

Nejvíce se těšili děvča-ta, protože se oblékaly do sněhobílých šatů, nevěs-ty Kristovy. V kostele byla mše svatá, po které jsme se všichni vydali na cestu ko-lem kapliček. Za krásného slunečního rána v dopro-vodu hudebníků. Ondrášek se připojil k děvčatům a po-máhal jim zdatně zdobit ces-tu lístky květů, po které šel průvod až zpět do kostela.

15

• Před slavností udělování svátosti biřmování proběhla duchovní příprava biřmovanců, ale i ostatních pod vedením o. Adama Ruc-kého, biskupského vikáře pro duchovní povolání a bývalého spi-rituála v kněžském semináři.

• 6.5. přijalo ??? biřmovanců z rukou otce biskupa Františka Václava Lobkowice svátost křesťanské dospělosti.

• Dne 19.5. navštívili poutníci z našich farností poutní místa Křtiny u Brna, Vranov a Sloup.

• Na Slavnost Seslání Ducha svatého se uskutečnila v areálu za-hrady Španělské kaple tradiční svatodušní vaječina pod záštitou nových biřmovanců.

• Na svátek Těla a Krve Páně, při celodenní tiché adoraci, bylo možno se duchovně spojit v modlitbách s bohoslovci v olomouc-kém semináři.

• V neděli 10.6. se uskutečnil benefiční koncert duchovní hud-by – zpěv, varhany, trubka v kostele v Žilině. Výtěžek byl vě-nován Nadaci při Speciální škole pro sluchově postižené ve Va-lašském Meziříčí

• V neděli 17.6. jsme prožili v areálu Španělské kaple farní

Co

s

e

st

al

o

VE ZKR ATCE Z FARNOSTÍ

Z NAŠÍ KNIHOVNY připravuje Golich Pavel

HLEDEJ P O K O J A J D I Z A N Í MPhilippe Jacques, (Vydavatelství Paulínky)

Malý traktát o pokoji srdce. Na počátku byla autorova diskuze s jedním mladým člověkem: dokážeme znovu nalézt slova, která by vystihla projevy lásky a přátelství, a neby-la banální? Zde jsou ta, která nalezl. Ke každému připojil i krátké zamyšlení.

Naše doba je dobou neklidu. Ten často zasahuje i do du-chovního života. Naše hledání Boha a služba bližním je jím ohrožena. A stačilo by se jen navrátit k pokoji a důvěře ma-lých dětí, tak jak nás vybízí evangelium…

možné. Podmínkou je, aby alespoň jeden z nich byl pokřtěn. A ke křtu dospělého je delší cesta přípravy na křest - katechumenátu. Ovšem křest nelze přijmout jen z důvodu svatby v kostele. Důvod přijetí křtu musí být hlubší - uvěření v Krista a život podle křesťanských zásad. Nepokřtění asi nebudou chá-pat, proč jim církev odmítá svatbu v kostele. Je to proto, že existuje nějaký pořádek ve společnosti a v různých společenstvích. Také náš stát nedovolí svatbu s cizím státním příslušníkem, pokud nepředloží určité souhlasy a oprávnění ze své země, která požadu-je náš stát. Podobně si klade pravidla svatby i církev. V kostele sezdává ty, kteří patří do jejího společenství a to se děje skutečností křtu.

Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556 707698, e-mail: farnost.nj@cs-net, web: www.farnost.cs-net.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu nebo na faře, či u A.Urbana, tel.: 553 822 240, e-mail: a.urban@novyjicinnet.cz. nebo petr.pisl@atlas.cz. NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Internotý přístup ke stažení Okénka a Farníčku v PDF formátu: www.okenko.pisla.org. Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.

P r á z d n i n o v ý p ř e h l e d b o h o s l u ž e bVšední dny:• Farní kostel N.Jičín pondělí - pátek a sobota - 06.45 hod.• Španělská kaple pondělí a středa - 18.00 hod.• Libhošť středa - 17.00 hod. Kunín čtvrtek - 18.00 hod.• Šenov u N.Jičína čtvrtek - 17.00 hod.• Žilina sobota - 08.00 hod.• Nemocnice N.Jičín sobota - 16.00 hod.

Neděle :

• Farní kostel N.Jičín 07.15 hod. a v 10.15 hod.• Kunín 08.45 hod.• Libhošť 08.45 hod.• Šenov u N.Jičína 10.15 hod.• Španělská kaple N.Jičín 18.30 hod.

Na první pátek mše sv. ve farním kostele v Nov.Jičíně v 6.45 hod. a v 17.00 hod. během dne celodenní adorace před vystavenou Sv.oltářní.

P ř í l e ž i t o s t k s v . z p o v ě d i

na první pátek: 6.00 - 8.00 a od 16.30 hodin. během mše sv.

Kancelář je o prázdninách otevřena v pondělí 9.00-10.00 hod. a středa 10.00-11.00 hod.Je možné setkání s knězem i po každé mši sv. v sákristii ve farním kostele.

• 2.7. pouť dětí s o.biskupem na Prašivou

• 7.7. děkanátní pouť do Frýdku, za obnovu rodin a nová kněžská

a řeholní povolání

• 28.7 pouť na sv.Annu do Libavy

• Od 12.- 22.8. farní tábor Zálužná u Vítkova

• Od 17.8 do 26.8 je plánován pobyt na sv. Martinu v Dolomitech.

• 1.9. pouť na Radhošť pro děti, mládež, rodiče a ostatní k za-

čátku škol. roku

• 22.9. pouť do Lagevnik - Krakow k Božímu milosrdenství a sestře

Faustině, návštěva KrakowaCo

n

ás

č

ek

áden našich farností.

• V sobotu 23.6 putovali někteří z nás na poutní místo Hora P. Marie

u Králík na pomezí Jeseníků a Orlických hor se zpáteční zastávkou

na Sv. Kopečku u Olomouce.

Tak konečně je ten písemkový týden za mnou.

A teď už následuje jen flákačka a výlet

a v pátek to bílé lejstro, na kterém

závisí moje budoucí plány na prázdniny.

Na ty úžasné dva měsíce klídku a pohodičky.

Mimoto věděl si, že ve Francii mají o mnoho

víc prázdnin než my? Skoro co šest týdnů.

Ale zase na druhou stranu musí ve škole

být až do pul páté. A že Německo má i letní

prázdniny rozdělené podle regionů, takže v každé

čás- ti Německa začínají a končí jinak? No, ještě, že

v tom mají po- řádek. Tak doufám, že ty si ty stejné prázdniny v

každé části ČR pořádně užiješ a taky doufám, že se uvidíme na farním

táboře!!Papapapaaaacko Mája

Tak

Na

Mim

ví

Al

být až

prázdniny

čás- ti Německa

3/2007

B i ř m o v a n íDne 6. května měla naše farnost

tu čest opět se setkat s naším

biskupem Františkem Václavem

tentokrát za účelem udělit svá-

tost Ducha svatého, biřmování.

Poprosili jsme jednoho z biřmo-

vanců o stručné sepsání svých

zážitků.

Dlouho jsem se na přijetí této svátosti těšila, protože na předpo-slední biřmování v naší farnosti mi chyběly asi 4 měsíce věku. Tenkrát jsem se strašně zlobila, že mi tak velká věc uteče o tak malý

kousek. Ale nezbylo mi, než si počkat a doufat, že taky jednou přijde moje chvíle.Na začátku přípravy na biř-mování vypadalo vše docela dobře. Bylo třeba od podzimu projít přípravou, která mi hodně připomínala „náboženství pro velké křesťany“. Každou sobo-tu ráno dojít na faru, dozvědět se něco nového a oprášit to, co už jsme věděli. Potom přišlo sa-mostudium Kompendia a písem-ky z něj. To už šlo hůře, protože se jako každý student snažím vyhnout učení – to mi stačí ve

škole. A každý týden ty sobotní přípravy… pořád se bavit o tom, co už jsme načali v náboženství, jako bych neměla nic lepšího na práci! Po těch měsících už jsem opravdu zvažovala, jestli za to stojí všechna ta energie a čas. Do čeho se to vlastně pouštím? Chci to tak vůbec? Naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi pomohli překonat tyto váhavé chvíle, a já si mohla uvědomit, jak velký dar a oporu mohu skr-ze Ducha Svatého dostat! Následovala příprava s otcem Adamem, který nás krásně nasměroval na přijetí svátosti biřmování. Povídal nám o tom, co všechno Duch Svatý dokáže a co můžeme v jeho síle dokázat i

2

my. Bylo úžasné poslouchat v našem velkém chrámu tak vel-ké věci! Když pak otec biskup

DEN S O.JOSEFEM

Jednoho nedělního dne o.Josef, a dalších pár skvělých nadšenců, pro nás přichystali rozloučení se školním rokem a náboženstvím. Připravili pestrý program, na který jsme se všichni moc těšili. Sraz jsme si stanovili na 14.30 před farou. Většina dorazila, proto jsme vyjeli. Plán byl ten, že se půjdeme podívat na roz-hlednu. Na cestě k ní začal Šár-ce zvonit mobil. Volal Roman: ,,Kde jste? Čekám na vás před farou!‘‘. Když mu Šárka řekla,

že už jsme vyjeli, Romana to ne-odradilo. Právě naopak. Řekl, že za námi přijede na kole. Konečně jsme dorazili do Štramberka. Po-malým krokem jsme se prochá-zeli tímto Moravským betlémem a obdivovali jeho krásy. Cesta nám rychle utekla díky společ-nému povídání a už se před námi objevilo 138 schodů. Někteří se při tom náročném výstupu kle-pali strachy, jiní si to vyloženě užívali. Nahoře nás ale všechny čekala odměna. Před našima očima se rozprostírala nádherná Boží krajina. Obdivovali jsme ji nejméně 15 minut. Pak nás ale začalo hnát dolů pomyšlení na návštěvu cukrárny. Když jsme si to šlapali vesele zpátky, ozvala se zase Šárčina vyzváněcí melo-die. A ozval se Roman ,,Tož kde jste? Já sem na rozhledně a vy nikde!‘‘ Nikdo z nás nechápal, jak jsme se mohli minout. Do-mluvili jsme se, že se sejdeme na náměstí. Naštěstí, tam už jsme se

opravdu setkali. Když Šárka nahlas přemýšlela, jak jsme se minuli, vyšlo najevo, že Roman se místo na rozhlednu vypravil na Štramberskou Trúbu. Za-smáli jsme se tomu a vydali se zpátky do Libhoště k rodině Kvitových, kde nás čekalo vý-borné pohoštění v podobě úžas-ných špekáčků, a taky koupání v bazéně. Moc jsme si to užili, zpátky jsme domů odcházeli s úsměvem a přeplněným ža-ludkem. Tímto bych jménem všech, kteří se výletu zúčastnili,

začal udělovat svátost biřmová-ní, moc jsem děkovala dobrému Bohu, že mi dal sílu vydržet

všechna ta úskalí příprav a že i já mohu dostat jeho Svatého Ducha. Bylo krásné vnímat tu těžko popsatelnou vlnu síly, která při udělování svátosti procházela chrámem s otcem biskupem a jeho průvodem! Teď bych chtěla být člověkem, skrze kterého může Duch Sva-tý ukazovat světu, jak moc ho Bůh miluje. I když vím, že jsem človíček slabý a nedoko-nalý. K tomu mi dopomáhej Duch Svatý! k :-)

prožila Klára

chtěla poděkovat otci Josefovi, paní Pavle Kvitové a Šárce a Jarkovi Hanzelkovým.

zapsala Veronika

3

FARNÍ DEN 17.6.2007 ANEB AKCE, NA KTERÉ NESMĚL NIKDO CHYBĚT!

Počasí se vydařilo. Všichni jsme se modlili, aby nepršelo, a tak v krásném prosluněném nedělním odpoledni 17.6 měla naše farnost možnost setkat se ve Španělské kapli. A co že se to vlastně dělo? No předci farní den! Při této příležitosti jsme společně mohli oslavit „půl století“, tedy 50 let našeho otce děkana.

S a m o t -ná příprava celého od-poledne tr-vala několik dní, kdy se vše muselo v y m ý š l e t , připravovat, chystat, de-b a t o v a t … Od pátku se chystaly technic-ké věci, jako lavičky atd. a na neděli připadla výzdoba, kde dominovala především děv-čata. No a teď k samotnému odpoledni.

Společné odpoledne jsme zahájili bohoslužbou slova, kterou vedl otec Josef. Po ní následovalo předávání darů oslavenci. Aby svatých nebylo málo, dostal otec Alois svatý obrázek, kde byla 100krát sva-tá Anežka Česká (v podobě 50 korun). Otec si také převzal poukázku na 5 000 Kč do ob-chodní sítě HUDY SPORT.

Po předávání darů jsme se všichni přesunuli na zahradu, kde se konal přípitek a osobní gratulace, která vzhledem k tomu, že nás tam bylo mnoho, zabrala asi půl hodiny.

Zábavný program zahajova-lo svým excelentním vystou-

pením společenství mládeže, kdy na „pódium“ vstoupil Ji-řík Šnerch v roli Jana Wericha a za ním klusala stonožka.

Následovaly ještě dvě scén-ky. Naši bohoslovci scénku po-jali po svém a vtipně ztvárnili den otce Aloise. Trojúhelník scének uzavírala scénka na-šich jáhnů s pohádkou sůl nad zlato (provedená do vtipného zpracovaní, kdy ani rekvizity nedržely).

Kolem sedmé hodiny večer-ní přišli na řadu hry pro děti i dospělé. Úkolem bylo projít 8 stanovišť a získat perličku na provázek, za odměnu si každý u 9. stanoviště mohl poslepu ulovit ze stromu nějakou tu sladkost. Po celé odpoledne bylo zajištěno občerstvení v

podobě švéd-ských stolů, bystré oči si mohli všim-nout dobře v y ř e š e n é h o prostírání na střešních taš-kách :-). Všich-ni kdo měli chuť a odva-hu si zazpívat měli možnost při caraoke. Příležitost byla

i k tanci, jakožto, že my mla-dí jsme vše vyzkoušeli. No a závěrem se spojily síly a „mla-ďoši“ se vrhli do her.

Tímto všem účinkujícím, or-ganizátorům, uvaděčům, ale především nám všem, kteří jsme se setkali při této příleži-tosti a vytvořili krásné spole-čenství, děkuji.

byla při tom Patricie

4

Jelikož ZASE nikdo nic nenapsal, rozhodla se naše nevelká redakce, že si tentokrát pořídí po-moc a zeptá se na toto těžší téma kvalifikovaného odborníka a to, otce Josefa. Hm, všimli jste si, že v tomhle čísle je otec populární? =D Oukej, ale zpátky k věci. Takže, zde je pár otázek a samozřejmě i odpovědí na ně.

Otče Josefe, myslíte si, že Bůh má také prázdniny, jako my lidé?

Věřím tomu, že Bůh odpočívá. Když stvořil svět, tak ho stvořil v 6. dnech a 7. dal odpočinku. Přesto Bůh není člověk, aby se unavil. Jeho vnitřní pozice je STÁLÝ život. Mnozí lidé si mys-lí, že Bůh je pasivní, že je vzdálený od lidského světa, že je tam někde na obláčku, kde si jen tak polehává. A naopak jsme u samotného zdroje života, který stále pulzuje. Proto Ježíši nedělá problém pomáhat lidem i v sobotní den, který je pro Židy svátkem.

Jak slaví kněží prázdniny?

Někteří mizerně. To teď určitě budete myslet mě?! =D Je velmi potřebné navštívit rodiče, jet na poutní místo, nebo se věnovat svému koníčku, což pro mě je rybaření. Nejlepší odpočinek vůči mé osobě je být zdravý, mít splněné všecky povinnosti a být někde venku se „svými“. Odpočinek je každého věc, je to sama o sobě individualita. Jet někam s farností je zase práce, protože už jsem tam zapsaný jako kněz.

A poslední otázka. Máte nějaký zajímavý prázdninový zážitek?

NO jeden by se našel. Sestra mi svěřila neteř. A já aby měla nějaký zajímavě strávený den, vzal jsem ji do aquaparku Tatralandie. Mimo normální plavecký bazén zde byl i malý pro děti, kde se uprostřed pyšnila velká gumová žába. Na toto velké zelené stvoření vedly úchyty pro lezení, ale vyšplhat se mohlo jen po její ramena. Nicméně já jakožto zarputilý horolezec, jsem dokázal i nemožné a má osmiletá neteř se vydrápala až na uši žáby (pozn. redakce. žába má uši??). Jenže co se nestalo? V mžiku přiletěl naprosto rozzlobený plavčík a s křikem se ptal „Kdo tam strčil to dítě?“ O. Josef se samozřejmě nepřiznal , že nepochopil způsob lezení na žábu a jen s nevinným výrazem ve tváři prohlásil: „Klárko, dolů!“

Tak to byl kratičký rozhovůrek, za který moc děkujeme!

Babička vezme vnuka poprvé do kostela a všechno mu ukazuje. Pak se zastaví před sva-tostánkem a modlí se. Malého zaujme červená barva věčného světla. Dlouho se na ně dívá a nakonec se zeptá: „Babi, kdy tam konečně naskočí zelená, abychom mohli jít dál?“

Dva kněží jedou velmi rychle na motocyklu a vysoce překročí povolenou rychlost. Zastaví je policista a káravě jim říká: „Uvědomujete se vůbec, co děláte? Co kdyby se stala nehoda?“ Jeden z kněží opáčí: „Žádné strachy, synu, Ježíš je s námi.“ Policista nato vytáhne blok a po-vzdechne: „ V tom případě vám musím dát pokutu. Je zakázáno, aby na motocyklu jely tři osoby.“