1

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH

KURZU EE 1 A DSE 1

Oxfordské dejiny starovekého Egypta

usporádal Ian Shaw

preložila Daniela Feltová

Predmluva

Tato kniha popisuje vznik a vývoj osobité civilizace starých Egyptanu od jejích

prehistorických pocátku až po zaclenení Egypta do Rímské ríše. Kniha Alana Gardinera

Egypt of the Pharaohs, která vyšla v roce 1961, predstavovala nový a detailní pohled na

egyptské dejiny, založený na tehdy dostupných písemných a archeologických pramenech.

Gardinerova historická studie byla zamerena predevším na skutky králu a vysokých úredníku v

prubehu staletí, pocínaje nejstaršími dynastiemi faraonu a konce Ptolemaiovskou dobou.

Oxfordské dejiny starovekého Egypta jsou oproti tomu založeny nejen na politických

zmenách, ale rovnež na spolecenském a hospodárském vývoji, prubehu náboženských a

ideologických zmen a trendech v materiální kulture, at už se projevovaly v architekture, v

postupech pri mumifikaci, ci ve zpracování tkanin a keramiky. Tento širší historický rámec

cerpá z nových typu pramenu, které nyní mužeme využívat díky novým archeologickým

výzkumum a vykopávkám na dosud neprobádaných lokalitách.

Každá kapitola popisuje a analyzuje specifický úsek dejin starovekého Egypta. Jednotliví

autori nastinují sled nejduležitejších politických událostí, jež se ruznou merou zachovaly v

písemných pramenech. Na historickém pozadí vzestupu a pádu vládnoucích dynastií nicméne

zkoumají i kulturní a sociální struktury spolecnosti vcetne stylistického vývoje v umení a

literature. To jim umožnuje porovnat politické dejiny s archeologickými a antropologickými

prameny od menících se typu keramiky až po úmrtnost. Každý autor se snaží zjistit, nejen jaké

aspekty kultury se menily v ruzných casových obdobích, ale také proc se nekteré z nich menily

rychleji než jiné ci zustávaly prekvapive stabilní v dobe politických zvratu. Nejvíce však

ovlivnila podobu jednotlivých kapitol kvalita archeologických pramenu, jejich rozmanitost ci

2

naopak nedostatecnost. Nekteré lokality a období poznáváme prostrednictvím ruzných typu

pramenu, vývoj jiných lze rekonstruovat pouze na základe dohadu. Duvodem je práve

nedostatecnost historických pramenu (špatný stav zachování, nesprávne vedené vykopávky, ci

kombinace obou dvou faktoru). Naše poznatky o každém období egyptské historie jsou více

ci méne souhrnem interpretací archeologických a písemných pramenu. Proto jednotlivé

kapitoly této knihy predstavují prímý odraz nedostatku ci neprimerenosti podkladu a rozdíly ve

jejich stylu, prioritách a obsahu prímo souvisejí s charakterem historických dukazu, jež se na

ne vztahují.

Ackoli má razení kapitol sleduje historického vývoje Egypta od paleolitu po zaclenení do

Rímské ríše; jednotlivé kapitoly obsahují i kritický rozbor pojednávaného období a nekdy

dokonce vznášejí otázku, zda v materiální kulture neexistují širší trendy, které presahují daný

politický rámec (nebo jsou s ním dokonce v rozporu). Nekterí autori napríklad poukazují na

to, že zmenšující se velikost královských pyramidových komplexu v období po 4. dynastii

nemusí být dukazem úpadku královské moci, jak se domnívala vetšina historiku, ale muže být

naopak ukazatelem úcelnejšího využívání prírodních zdroju v prubehu Staré ríše.

Tempo zmen a inovací v aspektech egyptské kultury, jako byla monumentální architektura,

pohrební zvyky a etnické složení spolecnosti, nemuselo být nutne svázáno s rychlostí

politických promen. Každý z autoru této knihy se pokusil objasnit základní vzorce sociálních a

politických zvratu a popsat menící se tvár egyptské kultury a spolecnosti od životopisných

detailu jednotlivých osobností až po sociální a ekonomické faktory, které ovlivnovaly život

spolecnosti jako celku. Ze zretele neztráceli nebezpecí zkreslení archeologických a písemných

pramenu a predpojatosti pri práci s tímto materiálem.

Fakulta archeologie, antiky a orientálních studií

Liverpoolská univerzita

31. ledna 2000

Ian Shaw

Podekování

Jsem velmi zavázán Hilary O´Shea, hlavní redaktorce sekce starovekých dejin Oxford

University Press, a George Godwinové, zástupkyni redaktora, za jejich pomoc pri práci na

3

této knize. Rovnež bych rád podekoval Cathie Bryanové za preklad 3. kapitoly a Meg

Daviesové za sestavení rejstríku.

Janine Bourriau by chtela podekovat Manfredu Bietakovi, Irmgardu Heinovi a Davidu

Astonovi za velkorysé umožnení práce s dosud nezverejnenými informacemi o stále ješte

provádených vykopávkách v Avaride (Tell ed-Dabaa).

Alan Lloyd chce vyjádrit své díky Dr. M. A. Leahymu, Dr. Dorothy Thompsonové a

profesoru F. W. Walbankovi, kterí precetli rukopisy jeho kapitol a poskytli mu mnoho

cenných rad.

Úvod

Chronologické clenení a promeny hmotné kultury v Egypte

Ian Shaw

Každé dejiny mají být pojednávány v pevném chronologickém rámci. Mnoho historiku

strávilo spoustu casu vytvárením jednotlivých chronologických systému pro staroveký Egypt.

Od chvíle, kdy ve tretím století pr. n. l. egyptský knez jménem Manéthó sepsal první dejiny

Egypta ve stylu západních historiku, je „faraonská doba “, tedy období cca od roku 3100 pr.

n. l. do r. 332 pr. n. l., clenena na menší casové úseky. Každý tento úsek je znám jako období

vlády urcité „dynastie“, jež sestávalo ze sledu panovníku, obvykle spojených faktory, jako

jsou príbuzenské vztahy nebo sídlo jejich královské rezidence. Tento v zásade pozitivistický

prístup k historii celá léta vyhovoval. Egyptské dejiny tak byly cleneny do série po sobe

následujících období, z nichž každé melo svou zvláštní charakteristiku. V poslední dobe je

však stále obtížnejší sloucit tento pohled na chronologii sestavenou pozitivistickým zpusobem

s promenami sociální skladby spolecnosti a staroegyptské hmotné kultury, jež nám odhalily

archeologické výzkumy provádené po roce 1960.

Chronologické systémy

Jak postupne pribývalo rozmanitých historických a archeologických pramenu, bylo cím dál

zrejmejší, že Manéthónuv systém - nakolik je jednoduchý, po mnoha stránkách vyhovující a

má trvalou hodnotu - je casto jen s velkými obtížemi schopen pojmout nové historické

poznatky, které presahují jednoduchý rámec prenosu vlády z jedné skupiny osob na jinou.

4

Nekteré z nových prací dokazují, že Egypt byl v prubehu svého vývoje více centralizován a

kulturne sjednocen, než se predpokládalo, a že v ruzných cástech zeme probíhaly kulturní a

politické zmeny nestejnou rychlostí. Jiné analýzy ukazují, že krátkodobé politické události, jež

byly casto považovány za rozhodující faktory v dejinách, mohly být mnohdy historicky méne

duležité než postupný proces spolecensko-hospodárských zmen, které ve svých dusledcích

mnohem více mohou promenovaly tvár kulturní krajiny. Dlouhé „preddynastické“ období

egyptských dejin zacalo být zkoumáno spíše v kontextu kulturního než politického vývoje.

Rovnež do pojetí faraonského Egypta (vcetne Ptolemaiovské a Rímské doby) se zacínají

projevovat takové faktory, jako je typologický vývoj keramiky a zpusob malby na drevených

rakvích.

Moderní chronologie egyptských dejin kombinuje tri základní prístupy. Prvním z nich je

„relativní“ metoda datování, jako napríklad stratigrafie na archeologickém výzkumu, nebo

metoda „postupného datování“ artefaktu (sequence dating), kterou vymyslel v roce 1899

britský archeolog William Matthew Flinders Petrie. V druhé polovine dvacátého století, kdy

vedci postupne stále lépe poznávali zpusob, jakým se menil tvar a provedení ruzných typu

egyptských artefaktu (predevším keramiky), zacala být metoda usporádávání archeologického

materiálu do po sobe následujících stupnu aplikována i na mnoho odlišných typu nálezu. Tak

se napríklad Willemsova typologie drevených rakví stala základem pro zpresnení datování

Strední ríše v provinciálních oblastech Egypta. Rovnež umožnila lepší pochopení kulturních

zmen v Egypte v období 11. až 13. dynastie a doplnila tak výrazným zpusobem stávající

informace o tehdejších politických zmenách.

Za druhé existují absolutní chronologie, založené na kalendárních a astronomických záznamech

obsažených ve starovekých textech. Tretím zpusobem je metoda „radiometrie“ (nejbežnejším

príkladem je urcování stárí pomocí merení rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a

termoluminiscence), jejíž pomocí lze datovat jednotlivé druhy artefaktu ci organických

pozustatku.

Radiokarbonová metoda datování a chronologie Egyptských dejin

Vztah mezi kalendárním a radiometrickým systémem datování byl v prubehu let pomerne

rozporuplný. Na konci padesátých let dvacátého století byla vyslovena dohoda, že se oba

systémy zhruba shodují. Tehdy bylo nekolik egyptských artefaktu použito pro zkušební

5

merení, které melo overit spolehlivost krátce používané radiokarbonové metody datování.

Prestože má tradicní kalendární zpusob urcování dat významné nedostatky, jeho predností

však je menší možnost vzniku chyby než u radiometrického systému. Radiometrickými

metodami urcená data se pohybují v širokém intervalu vymezeném dvema standardními

odchylkami a rovnež není možné presne stanovit datum stavby budovy nebo dobu vzniku

urcitého predmetu s presností na roky (ba dokonce ani neurcí specifickou dekádu). Objevení

dendrochronologických kalibracních krivek, umožnujících premenit casové období, jež bylo

urceno pomocí radiokarbonové metody, na skutecné kalendární roky, jiste predstavuje

významné zvýšení presnosti této metody. Nicméne nepresnosti dendrochronologické krivky

spolu s pretrvávající nutností brát v potaz možný omyl znamenají, že datování musí být

uvádeno spíše jako pravdepodobné rozmezí než jako jeden konkrétní rok.

Pro prehistorii Egypta byla naproti tomu aplikace radiometrických metod prínosem,

protože byla predtím odkázána pouze na relativní zpusoby datování (viz 2. a 3. kapitola).

Radiometrie umožnila zaclenit Petrieho metodu „postupné datování“ do rámce absolutních

dat (byt nepresne) a použít absolutní datování i pro paleolitické a neolitické období dejin

Egypta.

Od prehistorie k historii: predmety z pozdne predynastické doby a Palermská

deska

Existuje jen malé množství artefaktu z pozdne predynastické doby, které lze využít jako

historické prameny, dokumentující postupný vznik jednotného státu v údolí Nilu. Jedná se o

náhrobní stély, votivní palety, obradní palice a malé tabulky (ze dreva, slonoviny nebo

kosti), jež byly puvodne pripevnené k soucástem pohrební výbavy. Stély, palety a palice

mely zcela zrejme sloužit k oslave rozmanitých cinu panovníku, jako napr. provádení rituálu

uctívání bohu ci bohyn nebo k pripomenutí královy smrti a pohrebních ceremonií. Menší a

starší tabulky (zvlášte ty, jež byly nedávno nalezeny v pozdne predynastické „královské

hrobce“ U-j v Abydu, viz 4. kapitola) jsou jednoduchými popisy druhu a místa puvodu té

soucásti pohrební výbavy, k níž byly pripevneny. Na druhou stranu však nekteré pozdejší

tabulky z rane dynastických královských hrobek na téže lokalite již prirazují vyobrazení

urcitého cinu panovníka k jeho konkrétnímu roku vlády.

6

Pokud duvodem vzniku užitého umení na konci ctvrtého a pocátku tretího tisíciletí pr. n. l.

bylo popsat, zachovat v pameti a datovat, pak tento fakt musíme zohlednit pri zkoumání

výzdobného programu techto predmetu. Jejich úcelem bylo sdelit „kontext“ události jak z

hlediska dejin, tak rituálu. To nám ukázal predevším Nick Millet v analýze výzdoby

Narmerovy palice, jež byla soucástí skupiny pozdne predynastických a rane dynastických

votivních predmetu (patrí mezi ne i Narmerova paleta a Štírova palice), které objevili britští

archeologové Quibell a Green v areálu chrámu v Hierakonpoli. Analýzu scén a textu na

techto predmetech ztežuje potreba moderního cloveka odlišit historii od rituálu. Avšak

starí Egyptané nepotrebovali dusledne odlišit jedno od druhého a dalo by se dokázat, že

se egyptská ideologie v dynastické dobe - zejména pokud se týkala královské moci -

opírala o urcité popírání hranice mezi skutecnými událostmi a ciste rituálními ci magickými

úkony.

Pokud jde o palety a palice, soudí kanadský egyptolog Donald Redford, že Egyptané na

konci tretího tisíciletí pr. n. l. museli pocitovat silnou potrebu oslavit jedinecnou událost

sjednocení zeme, která ale byla skutecne spíše „oslavena“ než „vyprávena“. Tento rozdíl je

zcela zásadní: nemužeme cekat, že se nám podarí oddelit „historické“ události od scén, jež

mají spíše oslavný než popisný charakter - a pokud tak uciníme, musíme pocítat s možností

omylu.

Jedním z nejduležitejších historických pramenu rane dynastické doby (3000 - 2686 pr. n.

l.) je Palermská deska, fragment cedicové stély pocházející z období 5. dynastie, do níž

jsou z obou stran vytesány královské anály sahající až mytickým prehistorickým

panovníkum. Nejvetší zlomek desky je znám od roku 1866 a v soucasné dobe se nachází

ve sbírce Palermského archeologického muzea na Sicílii, ale existují ješte další fragmenty,

uložené v Egyptském muzeu v Káhire a v Petrieho muzeu v Londýne. Deska musela být

puvodne asi 2,1 m dlouhá a 0,6 m široká, ale zachovala se jen její malá cást. Rovnež

nemáme žádné informace o jejím puvodním umístení. Tento pramen - spolu s „deníky“,

anály a „seznamy králu“ vytesanými do sten chrámu a papyry uloženými v archivech

chrámu a palácu - byl nepochybne stejným typem dokumentu, z jakého cerpal i Manéthó,

když sestavoval svou historii, zvanou Aegyptiaka.

Text Palermské desky vypocítává události jednotlivých let panování králu Dolního Egypta

pocínaje mytologickými panovníky, kterí údajne panovali po mnoho tisíc let, až po boha

7

Hora, o nemž se praví, že predal trun legendárnímu lidskému králi Menimu. Následující

panovníci tu jsou vyjmenováni až do 5. dynastie. Text je horizontálne rozdelen do registru

a jednotlivé údaje jsou od sebe oddeleny zjednodušenou hieroglyfickou znackou pro

královský rok (renpet). Predstavují tedy pametihodné události jednotlivých roku vlády

každého z panovníku. Situaci ponekud komplikuje skutecnost, že data uvedená na

Palermské desce se pravdepodobne vztahují spíše k systému založenému na scítání skotu,

které bylo provádeno každý druhý rok (hesbet), než k jednotlivým rokum vlády králu.

Kdybychom tedy chteli zjistit skutecných délku vlády, pravdepodobne bychom museli

pocet uvedených „let“ zdvojnásobit.

Události, zaznamenané na Palermské desce, jsou kultovní obrady, vybírání daní, vznik

socharských del, stavby chrámu a palácu a vedení válek - tedy presne stejný typ událostí,

jaké jsou zaznamenány na rane dynastických slonovinových a ebenových tabulkách z

Abydu, Sakkáry a dalších nalezišt. Použití znaku renpet na tabulkách z doby vlády krále

Džera tuto podobnost ješte zvetšuje. Nicméne tu jsou dva rozdíly: za prvé na tabulkách

jsou uvádena rovnež jména a tituly hodnostáru a kneží, zatímco na Palermské desce ne, a

za druhé Palermská deska obsahuje i záznamy o výšce nilských záplav, kdežto na

tabulkách se tyto informace nevyskytují. Oba typy informací byly pravdepodobne

zaznamenány ve stejné cásti formátu dokumentu - tedy v dolních registrech. Jak se Redford

domnívá, lze z toho usuzovat, že genut z období Staré ríše (královské letopisy, které

zrejme v té dobe existovaly, ale nezachovaly se, s výjimkou Palermské desky) se zabývaly

hydrometeorologickými a klimatickými zmenami, které byly pro svuj dopad na zemedelství

a hospodárství nahlíženy jako nejduležitejší informace o jednotlivých rocích vlády

panovníku. Tento druh informací by byl ovšem pravdepodobne považován za zbytecný pro

funkci tabulek oznacujících soucásti pohrební výbavy.

Seznamy králu, královská titulatura a božský puvod královské moci

Krome Palermské desky jsou hlavními prameny, z nichž cerpají egyptologové, když chtejí

sestavit tradicní chronologii politických zmen v Egypte, Manéthónova historie, seznamy

králu, datované záznamy astronomických pozorování, písemné a umelecké památky (jako

napríklad reliéfy a stély) s popisy vztahujícími se k historickým událostem, genealogické

informace a srovnání s neegyptskými prameny, jakými jsou napríklad seznamy asyrských

8

králu. Manéthónovo dílo se nám bohužel dochovalo pouze ve forme excerpt a výtahu,

které použili rímští dejepisci Josephus Flavius, Africanus, Eusebius a Syncellus. Pro období

28.-30. dynastie slouží Démotická kronika jako jedinecný rane ptolemaiovský historický

pramen, zabývající se politickými událostmi poslední fáze Pozdní doby. Do urcité míry tak

kompenzuje nedostatek historických informací na papyrech a památkách tohoto období;

napr. Manéthó uvádí pouze jména a délku vlády králu. Wilhelm Spielberg a Janet Johnson

dokázali, že peclivý preklad a interpretace „autoritativních prohlášení“ v tomto

pseudoprorockém dokumentu mohou vrhnout nové svetlo nejen na politické události této

doby (jako je domnelá spoluvláda Nachtnebefa I. a jeho syna Džedhora), ale rovnež na

ideologický a politický kontext ctvrtého století pr. n.l.

Jako vetšina starovekých národu, i starí Egyptané datovali duležité politické a náboženské

události nikoliv podle poctu let, jež uplynula od nejakého pevného bodu v dejinách (jakým

je napríklad narození Krista v moderním západním kalendári), ale podle let, která uplynula

od nástupu vládnoucího panovníka na trun (královské roky). Data proto byla

zaznamenávána následující typickou formulací: „druhý den prvního mesíce období peret v

pátém roce Nebmaatrea (Amenhotepa III.).“ Je duležité si uvedomit, že pro Egyptany

predstavoval nástup každého nového panovníka nový zacátek, a to nejen filosofický, ale i

praktický, jak dosvedcuje tento zpusob datování. To znamená, že pravdepodobne

existovala psychologická tendence považovat každý nový nástup na trun za zcela nový

pocátek: každý král na pocátku své vlády stvrdil univerzální mýty o královské moci.

Jedním z duležitých aspektu královského úradu v dobe faraonu bylo vytvorení královské

titulatury, jmen a epitet, pro každého panovníka. V období Strední ríše byl každý faraon

nositelem peti jmen (takzvaná plná královská titulatura), z nichž každé vyjadrovalo jeden

aspekt královské hodnosti: tri z nich zduraznovala jeho božskou roli a další dve zohlednovala

princip duality Egypta (sjednocená zeme sestávající ze dvou soucástí). Osobní jméno (neboli

nomen), jako napríklad Ramesse nebo Mentuhotep, uvedené titulem „syn Reuv“, bylo

jediným jménem, které faraon dostal hned pri svém narození. Obvykle to také bylo poslední

jméno uvádené na nápisech, identifikujících krále celou radou jeho jmen a funkcí. Ostatní

ctyri jména - Hor, nebtej (Obe paní), Zlatý (Hor), a nisut-bitej (Ten, který patrí ostrici a

vcele) - dostal v okamžiku svého nástupu na trun a jejich složky mohou nekdy vyjadrovat

neco z ideologie ci zámeru dotycného krále. Na samém pocátku Archaického období,

9

v dobe panovníku tzv. 0. dynastie, známe jen jejich „Horova jména“, jež bývala vepsána

uvnitr serechu (schematického znázornení prucelí paláce), nad nímž byl usazen buh Hor

v podobe sokola. Prvním nositelem jména nisut-bitej byl koncem 1. dynastie panovník

Adžib (cca 2900 pr.n.l.), nazvaný Merjebten. Ale teprve v dobe panování Snofrua, na

pocátku 4. dynastie (2613-2589 pr.n.l.), zacalo být panovníkovo rodné jméno vpisováno do

známého tvaru kartuše (oválný rámecek, který pravdepodobne naznacoval nekoncící hranice

jeho panování).

Titul nisut-bitej se obvykle prekládá jako „král Horního a Dolního Egypta“, ale ve

skutecnosti má mnohem složitejší a duležitejší význam. Titul nisut zrejme vypovídal o

nemennosti božského krále (témer odpovídal samotné královské hodnosti). Výraz bitej

naopak popisuje soucasného pomíjivého držitele královské hodnosti: jednoho konkrétního

vládnoucího krále v omezeném úseku casu. Každý král v sobe tudíž nesl kombinaci

božského a smrtelného, nisut a bitej, tak jako byl žijící král spojen s Horem, zatímco mrtví

králové, královští predkové, byli spojováni s Usirem. Duvodem vzniku tradice uctívání

božských královských predku bylo predevším to, že Egyptané vnímali každého ze svých

králu jako vtelení Hora a Usira. Rituály, pri nichž vládnoucí panovník vzdával hold svým

predchudcum, byly duvodem vzniku seznamu králu. Seznamy královských jmen byly

zaznamenávané hlavne na stenách hrobek a chrámu (nejpozoruhodnejším zpusobem v

chrámech za vládcu 19. dynastie Sethiho I. a Ramesse II. v Abydu), ale také byly

zapisovány na papyry, z nichž se dochoval jen jediný príklad (tzv. Turínský papyrus), ci na

skalních reliéfech hluboko v poušti, jako je napríklad seznam v vápencovém lomu ve Wádí

Hammámátu ve Východní poušti. Kontinuita a stabilita královské moci byla zabezpecována

obetováním všem minulým králum, kterí byli považováni za legitimní vladare, tak jak to

vidíme cinit Sethiho I. v jeho kultovním chrámu v Abydu. Vetšina badatelu predpokládá, že

královské seznamy byly jedním z pramenu, z nichž cerpal Manéthó, když sestavoval svou

historii.

Ramessovský Turínský papyrus, pocházející ze trináctého století pr. n.l., je ze všech

egyptských královských seznamu nejucelenejší a relativne presný. Sahá od 2. prechodné

doby (1650-1550 pr.n.l.) zpet až k vláde krále Meniho z 1. dynastie (cca 3000 pr.n.l.) a

dokonce i do mytické prehistorické doby, kdy Egyptu vládli bohové. Vláda každého krále je

zaznamenána v podobe údaje o celkovém poctu roku, mesícu a dnu, po které panoval.

10

Skýtá rovnež oporu Manéthónovu systému dynastií tím, že na konci 5. dynastie vclenuje

mezeru (viz 5. kapitola).

Seznamy králu se nezabývaly ani tak dejinami, jako spíš uctíváním predku: minulost

predstavují jako kombinaci všeobecného a individuálního a nemennost a univerzálnost

královské moci oslavují vyjmenováním jednotlivých konkrétních držitelu královské titulatury.

Ve svém komentári k 2. knize Hérodotových dejin píše Alan Lloyd: „Každá historická

studie se snaží spojit všeobecná pravidla i konkrétní jevy a umístit konkrétní jev na pozadí

všeobecného principu ci pravidla. Z tohoto duvodu je mezi temito dvema principy vždy jisté

napetí, a toto napetí je ve starém Egypte v naprosté vetšine prípadu vyrešeno ve prospech

všeobecného.“ Konflikt mezi všeobecným a konkrétním je v datování a historii Egypta

bezpochyby duležitým faktorem. Texty a artefakty, které tvorí základ egyptského

dejepisectví, nám obvykle poskytují informaci, která je bud všeobecná (mytologická ci

rituální) nebo konkrétní (historická), a nejvetším umením pri sestavování historického príbehu

práve bývá rozlišit co možná nejpresneji tyto dva typy informací a nezapomínat pri tom na

tendenci Egyptanu zamlžovat jejich hranice.

Švýcarský egyptolog Erik Hornung popisuje dejiny Egypta jako druh „oslavy“ kontinuity i

zmeny. Tak jako mohl být žijící král považován za ztelesnení sokolího boha Hora, jeho

individuální osobnost (od 1. prechodné doby) se nakonec po smrti ztotožnila s bohem

Usirem. Jinými slovy, Egyptané byli zvyklí na myšlenku zobrazování lidské bytosti jako

kombinace všeobecného a konkrétního. Jejich pojetí dejin tedy zahrnovalo ve stejné míre

specifické i univerzální.

Úloha astronomie v tradicním egyptském kalendári

Úkolem vedcu zabývajících se dejinami starovekého Egypta je pokusit se svázat dohromady

všechna vlákna historických pramenu, jež mohou mít podobu životopisu hodnostáru

vytesaných do sten jejich hrobek, seznamu králu na zdech chrámu, stratigrafických

pozorování pri archeologických výzkumech a celé rady dalších informací. Co se týká doby

faraonské, ptolemaiovské a rímské, opírají se „tradicní“ absolutní chronologie s velkou

dusledností o složitou sít písemných pramenu a kombinují takové prvky jako jména, data a

genealogické informace do celkového historického rámce, který je v nekterých obdobích

spolehlivejší a v jiných méne. V tzv. prechodných dobách vládlo Egyptu nekolik vládcu ci

11

dokonce dynastií soucasne a proto je urcení vztahu pomerne obtížné. Dochované záznamy

pozorování heliakického východu „psí hvezdy“ (Sírius) slouží jako klícový podklad

rekonstrukcí egyptského kalendáre a jeho duležitého spojení s celkovou absolutní

chronologií.

Bohyne Sopdet, známá v recko-rímském období (332 pr. n.l. - 395 n.l.) jako Sóthis, byla

ztelesnením „psí hvezdy“, kterou Rekové nazývali Seirios (Sírius). Bývala obycejne

zobrazována jako žena s hvezdou na hlave. Na nejstarším dochovaném vyobrazení na

slonovinové tabulce krále Džera z 1. dynastie z Abydu se zdá být zachycena jako sedící

kráva s kvetinou mezi rohy. Jelikož však v egyptských textech mívá ideogram kvetiny

význam „rok“, mohli Egyptané už tehdy, na pocátku tretího tisíciletí pr.n.l., dávat do

vzájemného vztahu východ „psí hvezdy“ s pocátkem slunecního roku. Spolu se svým

manželem Sahem (Oriónem) a synem Sopduem byla Sopdet soucástí triády, odpovídající

rodine Usir, Eset, Hor. Proto se v Textech pyramid píše, že se spojila s Usirem, aby porodila

jitrní hvezdu.

Staroegyptský civilní rok bývá oznacován rovnež za „toulavý“, nebot se oproti slunecnímu

roku zpoždoval o jeden den za každé ctyri roky. Pro kalendár byla Sopdet nejduležitejší ze

všech hvezd a konstelací známých jako dekany a její ranní východ se shodoval s ranním

východem slunce pouze jednou za 1460 let (nebo presneji 1456 let). Víme, že k této vzácné

synchronizaci heliakického východu Sopdety s pocátkem egyptského civilního roku došlo v

roce 139 n. l., za vlády rímského císare Antonia Pia. Tato událost oslavena ražením speciální

mince v Alexandrii. Další heliakické východy se musely uskutecnit v letech 1321-1317 pr.n.l.

a 2781-2777 pr.n.l. a období mezi nimi se nazývají „Síriova perioda“.

Dva egyptské písemné záznamy heliakického východu Síria (datované do období vlád

Senusreta III. a Amenhotepa I.) tvorí základ konvencní chronologie Egypta, která ovlivnuje

chronologii celé stredomorské oblasti. Temito dvema dokumenty jsou dopis z Láhúnu z

období 12. dynastie, sepsaný 16. dne 4. mesíce období pucení (peret) 7. roku vlády

Senusreta III., a thébský lékarský papyrus z 18. dynastie (Ebersuv Papyrus), sepsaný 9. dne

3. mesíce období sklizne (šemu) 9. roku vlády Amenhotepa I.. Prirazením absolutních dat ke

každému z techto dokumentu (r. 1872 pr. n.l. k láhúnskému heliakickému východu v 7. roce

vlády Senusreta III. a r. 1541 pr. n.l. k východu v 9. roce vlády Amenhotepa I.

zaznamenaném na Ebersove papyru) dokázali egyptologové urcit radu absolutních dat pro

12

celou faraonskou dobu na základe záznamu o délce panování ostatních králu Strední a Nové

ríše.

Presto však není možné chovat k temto datum bezvýhradnou duveru, jelikož je presné

datování závislé na znalosti místa (nebo míst), kde byla astronomická pozorování provádena.

Dríve se predpokládalo, že byla uskutecnena v Memfide ci snad v Thébách, ackoli pro toto

tvrzení nebyly žádné dukazy. Egyptologové Detlef Franke a Rolf Krauss tvrdí, že všechna

byla merena na Elefantine. William Ward proti této hypotéze vystoupil s teorií o jednotlivých

místních pozorováních, címž vysvetloval i casové zpoždení doby konání ruzných „národních“

náboženských slavností (to znamená, že jak svátky, tak pozorování, se mohly konat v ruznou

dobu a na ruzných místech zeme). Tato pretrvávající nejistota znamená, že doba klícových

astronomických pozorování je ponekud nejistá, ackoli musíme priznat, že rozdíly mezi

„vysokou“ a „nízkou“ chronologií (založené na predpokladu, že k pozorováním docházelo na

ruzných místech) predstavují nanejvýš nekolik desetiletí.

Koregence

Jednou ze zvláštností egyptské chronologie, jež vyvolává zmatek a debaty, je pojem

„koregence“, moderní termín aplikovaný na období, kdy vládli soucasne dva legitimní

panovníci. Konec vlády jednoho krále a zacátek vlády dalšího se tak obvykle o nekolik let

prekrývaly. Tento systém byl používán prinejmenším od Strední ríše a zajištoval poklidné a

nenásilné predání vlády z otce na syna. Tento systém rovnež umožnoval vybranému

následníkovi získat zkušenosti se rízením státu ješte dríve, než zemrel jeho predchudce.

Zdá se však, že se systém datování behem koregence mohl v jednotlivých obdobích lišit.

Panovníci 12. dynastie používali behem koregence každý vlastní datování podle svého

nástupu na trun. Jak se jejich vlády navzájem presahovaly, vznikla tzv. dvojitá chronologie,

kdy se napr. k datování jednoho monumentu použily oba dva systémy (viz 7. kapitola). Z

období Nové ríše neexistují žádné dochované príklady dvojité chronologie, a tak se zdá, že v

té dobe byl využíván jiný systém. Napríklad za vlád Thutmose III. (1479-1425 pr.n.l.) a

královny Hatšepsuty (1473-1458 pr.n.l.) jsou data pocítána zrejme od nástupu Thutmose

III. na trun, jako by se Hatšepsut stala vládkyní v téže dobe jako Thutmose III. Sporným

bodem zustává, zda bylo použito odlišné datování za možných koregencí Thutmose III. -

Amenhotepa II. a Amenhotepa III. - Amenhotepa IV. Argumenty pro a proti spoluvláde

13

mezi dvema druhými králi peclive prezkoumal Donald Redford a pozdeji též William

Murnane. Nicméne stále panují spory ohledne otázky, které vlády byly skutecne

koregencemi a jak dlouho trvaly. Existují též vedci (patrí mezi ne i Gae Callenderová,

autorka 7. kapitoly), kterí zastávají názor, že ke spoluvládám vubec nedocházelo.

„Temný vek“ a další chronologické problémy

Zmínili jsme se již o nekolika problémech, na které narážíme v bádání o egyptské

chronologii. Mezi nejzávažnejší patrí možný zmatek vzniklý spojováním astronomických

pozorování se specifickými daty, dále nejistota, které spoluvlády (pokud vubec nejaké)

skutecne existovaly; a rovnež predpoklad, že starí Egyptané neustále datovali události podle

umele vytvoreného „toulavého“ civilního roku o 365 dnech, který se jen vzácne shodl se

skutecným slunecním rokem.

Existuje samozrejme rada dalších historických problému, od nespolehlivosti pramenu (napr.

Manéthónovy historie, nebot neznáme ani jeho prameny, ani puvodní text) až k castým

nejistotám, týkajícím se délky vlády jednotlivých králu. Turínský královský papyrus uvádí, že

Senusretové II. a III. vládli jeden devatenáct a druhý tricet devet let; zatímco na

dokumentech, které pocházejí z období jejich vlád, se jako nejpozdejší zaznamenané roky

vlády uvádejí, pro Senusreta II. šestý rok a pro Senusreta III. devatenáctý).

Egypt má stejne jako všechny kultury historická období, která jsou hure zdokumentována

než ostatní. Jsou to predevším velké mezery v archeologických nálezech a písemných

pramenech, které vedly k predpokladu, že existovala jakási „prechodná období“; kdy, jak

se zdá, byla politická a spolecenská stabilita faraonského státu docasne znicena. Má se tedy

za to, že doba politické a kulturní kontinuity, oznacovaná jako Stará, Strední a Nová ríše,

byla vždy následována „temným vekem“, kdy byla zeme rozdelena a oslabena konflikty

(obcanskou válkou mezi provinciemi nebo vpádem cizích neprátel). Tento scénár

Manéthónova historie popírá i dokládá. Manéthó vytvoril zavádející iluzi kontinuity vlád

jednotlivých králu a dynastií, nebot se domníval, že v Egypte mohl vládnout vždy jen jeden

král. Jeho seznamy panovníku nekterých dynastií, odpovídajících prechodným obdobím,

budí dojem, že se vlády strídaly s alarmující rychlostí.

Tretí prechodné období se stalo jednou z nejkontroverznejších oblastí výzkumu egyptských

dejin, zvlášte v devadesátých letech dvacátého století, kdy byla podrobena intenzivnímu

14

výzkumu mnoha vedcu. Vznikly tri hlavní trendy výzkumu. Za prvé bylo analyzováno nekolik

zástupcu hmotné kultury tohoto období (napr. keramika a soucásti pohrebních výbav) z

hlediska zmen aspektu, jako jsou vývoj stylu a použitý materiál. Za druhé byly sepsány

antropologické, ikonografické a lingvistické studie, zamerené na „libyjskou“ etnickou identitu

mnoha panovníku 21.-24. dynastie. Tretí sféra výzkumu se soustredila na vlastní charakter

pojetí dejin tohoto období. Nekolik málo egyptologu zastává názor, že ctyrsetleté období

Tretí prechodné doby (a cetná jiná období „temného veku“ blízkovýchodních a

stredomorských civilizací, jež se zhruba shodovala s egyptskými) mohlo být historiky umele

nafouknuto. Predpokládají, že Nová ríše nemusela skoncit v jedenáctém, ale v osmém století

pr. n.l., címž by se mezera mezi koncem 2O. dynastie a pocátkem Pozdní doby zmenšila na

pouhých 150 let. Tento názor je ovšem vetšinou vedcu odmítán. Egyptologové, asyriologové

a vedci zabývající se egejskou oblastí jsou schopni vyvrátit mnoho písemných a

archeologických pramenu, jež mají svedcit pro zmenu chronologie, a rovnež výsledky

radiometrických metod (tedy radiokarbonové merení a dendrochronologie) témer vždy

poskytují solidní a nezávislou podporu konvencní chronologii. Vzhledem k tomu, že význam

radiometrických metod vzrustá a jsou stále rozšírenejší a používanejší, je dnes tento názor

považován za irelevantní k celkovému chronologickému rámci. Uznávaný archeolog Anthony

Snodgrass ho trefne popsal slovy: „Tento názor trochu pripomíná detailní schéma

reorganizace východonemecké ekonomiky, vytvorené v roce 1989 nebo na pocátku roku

1990“.

Význam základního historického clenení (cili rozlišování na dobu preddynastickou, dlouhé

období vlády faraonu a dobu ptolemaiovskou a rímskou) zacal být zpochybnován spíše na

úrovni kulturní než chronologické. Výsledky archeologických výzkumu, provádených v

osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století na pohrebištích v Umm el-Kábu (u

Abydu), dokazují, že pred 1. dynastií existovala ješte 0. dynastie, sahající až do ctvrtého

tisíciletí pr.n.l. To prinejmenším znamená, že poslední jedno ci dve století preddynastické

doby byla pravdepodobne v mnoha ohledech politicky a sociálne již „dynastická“. Naproti

tomu je stále zrejmejší, že typy keramiky z období Nakáda III byly v rane dynastické dobe

stále ješte velmi rozšírené, což dokazuje, že nekteré kulturní aspekty preddynastické doby

pretrvávaly až do faraonské doby (viz 4. kapitola).

15

Zatímco existují výrazné politické zlomy mezi faraonským obdobím a ptolemaiovskou dobou

a mezi ptolemaiovskou a rímskou dobou, vzrustající pocet archeologických nálezu ze dvou

posledne jmenovaných období zacíná vytváret dojem, že proces kulturních zmen nebyl tak

náhlý, jak naznacují ciste politické záznamy. Z toho je zrejmé, že nekteré aspekty ideologie a

materiální kultury ptolemaiovské doby zustaly ve skutecnosti nedotceny politickými prevraty.

Mužeme tedy docela dobre dokázat, že ac príchod Alexandra Velikého a jeho generála

Ptolemaia predstavoval v dejinách Egypta velký predel a prestože od poloviny 1. tisíciletí

pr. n.l. do poloviny 1. tisíciletí n.l. probehlo mnoho významných politických zmen,

uskutecnily se tyto zmeny na pozadí pomerne klidných procesu zmen spolecenských a

hospodárských. Duležité aspekty faraonské civilizace mohly zustat nekolik tisíciletí relativne

nedotcené a prodelat jen kombinaci kulturní a politické transformace na pocátku Arabské

doby v roce 641 n.l.

Historické zmeny a hmotná kultura

Koncem dvacátého století mnohonásobne vzrostl zájem o studium staroegyptské keramiky,

který se projevil jak v množství analyzovaných strepu (z nejruznejších lokalit), tak v

rozdílnosti vedeckých prístupu, které se nyní využívají k získání co nejvetšího množství

informací. Nevyhnutelne má naše lepší chápání této hojne rozšírené soucásti egyptské

hmotné kultury dopad na chronologii. Výsledky archeologického výzkum cásti staroveké

Memfidy (lokalita Kóm er-Rabi´a) z roku 1980 doložily oprávnenost nárocnejších prístupu

ke zpracovávání keramiky, nebot umožnily lepší pochopení celkového procesu kulturních

zmen na této lokalite.

Keramiku lze klasifikovat v rovine relativní chronologie takovými tradicními postupy, jako je

seriace predmetu z pohrebních výbav a analýza velkých objemu stratifikovaných dat

pocházejících ze sídlišt i chrámu. Pomerne presná absolutní data lze získat bežne používanou

metodou spojení keramiky s popsanými umeleckými predmety (predevším v hrobkách), ci

použitím vedeckých technik, napr. termoluminiscence. Nekterí vedci zacali studovat

zpusoby, jakými se mení druhotypové spektrum tvaru keramických nádob a použitý materiál

v prubehu casu. Tak napríklad podoba hlinených chlebových forem prodelal na konci Staré

ríše dramatickou zmenu, ale dosud není jasné, zda prícina této zmeny ležela ve sfére sociální,

ekonomické ci ciste technologické, nebo zda se pouze zmenila „móda“. Takovéto analýzy

16

ukazují, že procesy transformace hmotné kultury mely celou radu prícin, z nichž pouze

nekteré souvisely s politickými zmenami, jež dominují konvencním pohledum na dejiny

Egypta. Tím ovšem není popírána souvztažnost mezi politickými a kulturními zmenami, jako

je vzájemný vztah mezi centralizovanou výrobou keramiky ve Staré ríši a oživením místního

hrncírství behem politicky roztríštenejší První prechodné doby (a posléze novou

homogenizací keramiky v období 12. dynastie).

Pri studiu egyptských dejin, kupríkladu vzniku jednotného státu ci úpadku a zániku Staré

ríše, zkoumali nekterí badatelé cetné faktory týkající se životního prostredí a hmotné kultury,

jimiž by se daly vysvetlit náhlé politické zmeny. Jedním z problému této selektivní pozornosti

venované nepolitickým historickým trendum je skutecnost, že toho stále víme velmi málo o

zmenách hmotné kultury a životního prostredí i v obdobích stability a prosperity, jakými byly

Stará a Strední ríše. Proto je obtížnejší interpretovat tyto faktory v dobách politických krizí.

Zvýšený zájem vedcu o keramiku a ostatní predmety denní potreby (a také o faktory

ovlivnující životní prostredí, jako je podnebí a zemedelství) pomalu vytvárí základ pro

holistickou verzi egyptských dejin, v níž jsou politické deje nazírány v kontextu

dlouhodobých procesu kulturních zmen.

„Historie“ Egypta

V umení a textech vzniklých ve faraonské dobe existovalo i nadále napetí mezi pouhým

zaznamenáním a oslavou, známé už z preddynastického období. Lze ho charakterizovat jako

rozdíl mezi tabulkami pripevnenými k soucástem pohrební výbavy, které prakticky sloužily

jako užitkový predmet na jedné strane, a obradními votivními predmety, tedy paletami a

palicemi, na strane druhé. Víme, že úcelem raných pohrebních tabulek bylo využít historie

pro datování nejaké konkrétní veci; zatímco úcelem užitého umení, tedy palet a palic - stejne

jako stél a chrámových reliéfu z dynastického období - nebylo zaznamenat historickou

událost, ale využít je primárne jako prostredku k oslave univerzálních cinu, které vykonali

budto urcití vladari ci královští úredníci.

V zádušním chrámu Ramesse III. v Medínit Habu je vytesaná scéna, na které je libyjský

nácelník Mešešer predveden pred krále. Jejím zámerem je zaznamenat porážku obzvlášt

duležitého neprítele, jehož osobní ponížení v sobe zahrnuje i prohru jeho lidu. V levé cásti

pak vidíme peclivé shromaždování a pocítání hromad rukou Libyjcu - a to nás upozornuje na

17

jeden z aspektu, odlišujících tuto scénu od modernejších evropských historických výjevu.

Zmínená scéna je soucástí oslavného výzdobného programu zádušního chrámu a

v symbolické rovine tvorí „vyúctování“, vizuální kvantifikaci úspechu, kterých král dosáhl pro

své bohy a s jejich pomocí. Podobne si hodnostári v období Nové ríše nechávali na steny

svých zádušních kaplí vytesávat „autobiografické“ texty, jimiž chtely bohum doložit svou

zbožnost a dobrocinnost.

V egyptském pojetí dejin patrí rituály a skutecné události neoddelitelne k sobe - slovník

staroegyptských textu a umeleckých predmetu casto vubec nerozlišuje mezi reálným a pouze

myšleným. Tak byly historické události i mýty považovány za soucást procesu zdanování, pri

nemž král ukazoval, že zabezpecuje Maat, tj. rád, jménem božstev. I když urcitý egyptský

predmet zdánlive pouze oslavuje urcitou historickou událost, zároven ji interpretuje jako cin,

jenž má mytologický, rituální a hospodárský význam.

2 Prehistorie

Od paleolitu k badárienu (cca 700 000-4 000 pr. n.l.)

Stan Hendrickx a Pierre Vermeersch

Je stále opakovanou pravdou, že staroveký Egypt byl darem Nilu, protože jeho záplavy

prinášely každý rok koncem léta do údolí nový život. Egypt byl tedy v podstate bohatou

oázou uprostred rozsáhlé saharské poušte. Tak tomu ovšem nebylo odjakživa: životní

prostredí nejstarších Egyptanu se lišilo. Podnebí nebylo vždy tak suché jako dnes (dnešní

Horní Egypt patrí k jedné z nejsušších oblastí na svete), nebot kolísalo mezi soucasnou

nadmernou suchostí a prumerne suchým podnebím. Reka sama se vždy neklikatila širokým

záplavovým pásmem, kam prináší své letní záplavy. V nekterých dobách byl Nil zredukován

na radu samostatných menších nádrží, nebo mel prumerný nižší prutok zpusobený

obrovskými nánosy unášeného bahna. Své životadárné záplavy a bahno prinesl do Egypta až

poté, co jeho horní tok dosáhl k Etiopii. A i když reka bezesporu prinášela do Egypta život,

zároven nicila starší archeologická souvrství - tudíž bychom nemeli být prekvapeni, že se nám

dochovaly jen skromné pozustatky nejranejšího osídlení.

18

Díky své zemepisné poloze Egypt urcite sloužil pralidem jako cesta, kudy se stehovali z

východní Afriky do ostatních oblastí pravekého sveta. Víme, že jedni z prvních lidí rodu

Homo erectus opustili Afriku a usadil se v Izraeli už pred 1,8 miliony let. Není proto duvod

pochybovat o tom, že malé skupinky Homo erectus navštívily i údolí Nilu a usadily se tam.

Naneštestí o tom máme jen velmi málo dukazu, které navíc nemohou být presne datovány,

nebot jistých nálezových okolností je minimum. Ve šterkových lomech u Abbássíje a v

thébských šterkových ložiscích byly ve vrstvách staršího a stredního pleistocénu objeveny

jednotlivé sekácky, klíny a pazourky podobné tem, jež se vyskytovaly u raných hominidu ve

východní Africe. Nicméne vetšina techto publikovaných „artefaktu“ pravdepodobne

nepochází od cloveka a všechny byly nalezeny v druhotných polohách.

Starý paleolit

Mnoho výrobku z období starého paleolitu vcetne cetných pestních klínu acheulenského typu

bylo nalezeno v místních ložiscích šterku a na nich. Z acheulenské doby nebyly v Egypte

nalezeny žádné lidské kosti; predpokládá se však, že výrobcem techto artefaktu snad mohl

být Homo erectus. Nepochopení geomorfologie poušte vedlo mnoho badatelu k domnence,

že acheulenskou kulturu lze zaclenit do chronologie nilských rícních teras - ta se však bohužel

ukázala jako lichá. Mužeme nicméne predpokládat, že zde Homo erectus pravidelne

pobýval a zanechal tu na cetných místech své pestní klíny. Vetrná a rícní eroze vedla k

rozptýlení vetšiny pestních klínu a jim podobných nástroju. Není proto nicím výjimecným,

když nacházíme acheulenské pestní klíny na dnešním povrchu pouštních oblastí nilského

údolí. Na pocátku 20. století bylo možné „sbírat pestní klíny podél cesty z Dér el-Medíny do

Údolí králu na západním brehu Luxoru. I když tyto zbloudilé nálezy nelze datovat, jsou

pravdepodobne vším, co díky pustošivému pusobení reky zbylo z velkých acheulenských

sídlišt. Na nekterých nalezištích, jako je napr. Naga el-Chalífa poblíž Abydu, archeologové

zjistili, že artefakty zustaly nakupené na jednom míste, i když ne ve svém puvodním kontextu.

Zde a na jiných místech kenské oblasti se tyto shluky pestních klínu nacházejí na prvních

vrstvách jílu, které svedcí o spojení Nilu s jeho prameny v Etiopii. Predpokládáme, že tyto

nástroje sem byly naplaveny asi pred 400 000 - 300 000 lety, ale je to jen odhad. K

presnejšímu zdokumentování osídlení acheulenského typu bychom potrebovali více informací

o jeho puvodním rozmístení a o pozustatcích s ním související fauny.

19

Naše poznatky o prehistorické Núbii jsou naproti tomu dobre zdokumentované díky

záchranným archeologickým pracím, které zde byly provádeny v 60. letech 20. stol., než tuto

oblast zaplavily stoupající vody Násirova jezera. Nálezy pestních klínu se koncentrovaly

predevším na zvetralých vrcholcích kopcu zvaných „inselbergy“, kde existovala dobrá

surovina pro jejich výrobu: železitý pískovec. Jelikož povrch techto nalezišt byl vystaven

povetrnostním vlivum po statisíce let, nemužeme cekat, že se zde zachovaly jiné nálezy než

kamenné. Tyto kamenné nástroje nám poskytují jen omezené množství informací a

neumožnují jiné datování než typologické. Podle nej mužeme lokality zaradit do starší,

strední a pozdní fáze acheulenské kultury. Je zajímavé, že štípané sekery, tak typické pro

zbytek Afriky, se zde nevyskytují, z cehož usuzujeme, že v acheulenské dobe tvorila Núbie

samostatnou provincii, puvodní enklávu.

V Západní poušti je známo nekolik lokalit ze záverecné fáze acheulenské kultury, zejména v

oázách Charga a Dachla a na lokalitách Bír Sahara a Bír Tarfáwí. Nálezy se nacházejí na

srázech obklopujících oázy, ale nejduležitejší z nich jsou spojeny s fosilními prameny v

podloží proláklin oázy nebo v naplaveninách vyschlých jezer. Všechna nalezište zretelne

souvisejí s vlhcím podnebím, které umožnovalo obživu lovcu-sberacu. Vetšina nálezu je ve

špatném stavu zachování, ale existují náznaky, že staroveká vyschlá recište v Západní poušti,

které odhalily radarové snímky z vesmírných lodí, skrývají dobre zachovaná acheulenská

nalezište, která však dosud nebyla objevena.

Strední paleolit

Obrázek egyptského stredního paleolitu je ponekud komplikovaný. Jeho koreny leží v

pozdní acheulenské kulture, kdy pestní klíny zacaly být opracovávány z obou stran a štípány

typicky núbijským zpusobem. Tento typ nástroju je starý zhruba 250 000 let. Osud nalezišt

s temito artefakty je podobný jako v prípade acheulenské kultury: po celé poušti nacházíme

roztroušené výrobky, jež kdysi patrily k sobe a pocházely z míst, která jsou dnes znicená.

Vzhledem k vysokému poctu artefaktu nás velmi láká hypotéza, že hustota obyvatelstva byla

na svou dobu pomerne vysoká.

Podobne jako v jiných oblastech pravekého sveta charakterizuje i egyptský strední paleolit

zavedení levalloiské techniky, tedy speciální technologie výroby úštepu a cepelek predem

20

urcených rozmeru z upravené pazourkové pecky. Krome klasického levalloiského postupu

užívali Núbijci tento zpusob štípání také k výrobe špicatých úštepu. V rámci egyptského

stredního paleolitu mužeme rozlišit nekolik výrobních okruhu. Jejich vzájemná chronologie je

zatím nejasná, ale nekolik vodítek nám poskytuje výzkum provádený v Západní poušti a v

oblasti Keny. Mužeme zkusmo navrhnout schéma vývoje.

Núbijský strední paleolit charakterizuje núbijská levalloiská technika, oboustranne

opracované cepele a pedunkuláty. Známe je predevším z Núbie, kde byly nalezeny na

nekolika místech. I když se jiste vyskytovaly i v Egypte, dosud nebyla lokalizována žádná

dobre zachovalá nalezište. Nedávno byla zverejnena duležitá informace týkající se strední

cásti stredního paleolitu. Na lokalitách Bír Tarfáwí a Bír Sahara v Západní poušti byla

objevena dobre zachovalá nalezište z období saharského mousterienu. Je zrejmé, že tato

místa byla prístupná pouze v období deštu, která bychom meli považovat spíše za krátké

periody v prevážne suchém podnebí.

V dobe, kdy byla Západní poušt osídlena, zde se zde nacházela bud stálá jezera, nebo

jezera, jež na cást roku vysychala, ale zbývající cást roku je napájely srážky, které

dosahovaly rocních úhrnu približne kolem 500 mm. Nekdy mohla být jezera pres 7 m

hluboká. Oblast poušte byla v dobe extrémního sucha, která oddelovala vlhcí období,

opouštena. Mezi nejvíce zastoupené nástroje patrí drasadla, zahrocená šídla a retušované

cepele. Okolí stálých i vysychajících jezer bylo zrejme bohaté na rostliny vhodné k obžive,

ale bohužel nemáme žádné archeologické dukazy. Ke zvíratum, která zdejší obyvatelé lovili,

patrili zajíci, dikobrazi a divoké kocky, buvoli, nosorožci i žirafy. Skladbe ovšem dominují

malé gazely, zejména druh dorkas. Prítomnost techto zvírat dokládá, že selektivní - snad

sezónní - lov malých gazel byl kombinován s príležitostným lovem vetší zvere.

Rozdíly ve skladbe nálezu na lokalitách, které se vyskytují v ruzných typech prostredí,

mohou odrážet odlišné druhy cinností, jež byly na techto místech vykonávány. Lovecké

tábory nalezené na fosilních hydromorfních pudách, které charakterizuje malé množství

nálezu, byly využívány jen krátkodobe, a to pouze ve velmi suchých letech. Sídlište

rozkládající se na pobrežních píscích byla osídlená po vetší cást roku krome období nejvyšší

hladiny vody (v léte), kdy docházelo k jejich zaplavování. Lokality na dne vyschlých jezer

odrážejí neobvykle suchá období, kdy jezera témer vyschla.

21

Archeologické výzkumy v Sodménské jeskyni, ležící v horách u Rudého more poblíž

Kuséru, odhalily vlhké období, které nastalo približne v polovine stredního paleolitu. Tehdy

se v okolí vyskytovali krokodýli, sloni, buvoli, kuduové a další velcí savci. Jeskyne byla

využívána po dlouhou dobu, ale vždy jen na krátký casový úsek. Jsou zde také stopy po

velkých ohništích.

Podobný zpusob života jiste vedli i obyvatelé nilského údolí, ale v záplavové oblasti Nilu

dosud nebyla nalezena žádná nalezište. Oproti tomu je zde mnoho lokalit, která svedcí o

težbe nerostných surovin. Nalezište, která se casove shodují s osídlením Západní poušte,

nacházíme v Nazlit Chateru a Taramse, kde v období stredního paleolitu hledaly tlupy lovcu

nerostné suroviny, zejména valouny rohovce uložené v terasovitých vrstvách. Tyto skupiny se

lišily ve zpusobu štípání pazourku: egyptská skupina K užívala klasickou levalloiskou

techniku a zároven vyrábela úštepy z pecek s jednoduchým nebo dvojitým jádrem; zatímco

egyptská skupina N casto používala núbijskou levalloiskou techniku štípání. V lomech zrídka

nacházíme hotové nástroje, protože zde vyrobené nástroje byly odneseny na sídlište, která se

pravdepodobne nacházela v údolí Nilu. Sídlište byla bohužel zrejme prekryta recentními

naplaveninami Nilu, takže dosud nebyla nalezena.

Nálezy z poslední fáze stredního paleolitu spolu s výrobky z halfanienu a safahienu

(levalloiský edfuen) byly objeveny jak v lomech, jakým byla napr. Nazlit Safaha u Keny, ale

rovnež na sídlištích u Edfu. Halfská industrie však byla omezena predevším na oblast Núbie.

V porovnání se strední fází stredního paleolitu byla núbijská levalloiská technika na ústupu a

krome výroby úštepu a cepelek z pazourkových pecek s jednou ci dvema odbíjecími

plošinami se vyrábely tenké levalloiské úštepy rozvinutou klasickou levalloiskou technikou

štípání. Na sídlištích byla používána rydla a jemne štípané a retušované cepele. Podnebí se

postupne zmenilo na suché až velmi suché, a již se nemenilo. Vývoj klimatu zcela zmenil

životní podmínky cloveka, jehož zdroje obživy se ted nacházely témer výhradne v údolí Nilu.

V dusledku techto zmen byli lidé žijící v Sahare nuceni tuto oblast opustit a hustota osídlení

nilského údolí se zvýšila.

V poslední fázi stredního paleolitu (taramsien) sledujeme jasnou tendenci vyrábet cepele z

vetších jader, nebot výrobu nekolika levalloiských úštepu z menšího jádra postupne

vystrídala výroba velkého množství cepelí z velkého jádra. Na lokalite Taramsa-1, ležící

poblíž Keny, v jejímž okolí se koncentrují doklady o intenzivní težbe a výrobe štípané

22

industrie, pozorujeme rostoucí zájem o výrobu cepelí. Tento trend pokracoval i v mladém

paleolitu. Podobné soubory artefaktu byly nalezeny v Negebu, kde je prechod od levalloiské

techniky výroby úštepu k výrobe cepelí zdokumentován v Boker Tachtitu, lokalite osídlené

pred cca 45 000 lety. Kostra „anatomicky moderního“ dítete v Taramse-1 pochází z pozdní

fáze stredního paleolitu. Jedná se pravdepodobne o nejstarší hrob, který byl v Africe

nalezen.

Zpusob težby kamene byl jednoduchý, ale dobre prizpusobený prírodním vlastnostem

rohovce. Valouny rohovce byly uvolnovány z terasovitých vrstev pomocí systému otevrených

príkopu a jam, jejichž hloubka dosahovala maximálne 1,7 m. Dolovalo se jen v nejsvrchnejší

vrstve rohovcové terasy a lomy jsou charakteristické velmi nepravidelným pudorysem s

mnoha výstupky a vypouklinami. Mají svislé steny jen s minimálním podrubáním a šírka jam

a príkopu kolísá v rozmezí 1 - 2 m. Jelikož vrstvy rohovcových valounu nebyly kompaktní, k

jejich dobývání stacily jednoduché nástroje. Prohlubne v príkopech byly casto využívány

jako dílny na výrobu levalloiské industrie. Težba zde byla velmi intenzivní a v oblasti Keny

pokrývala težební oblast mnoho ctverecních kilometru. Težba zamerená na rohovce dobré

kvality a výroba pomocí specializovaných nástroju dokládají rozvinutou spolecenskou

organizaci obyvatel nilského údolí v té dobe. Vypovídají rovnež o tom, že lidé stredního

paleolitu byli nejen schopní trojrozmerných dedukcí, ale meli také obsáhlé vedomosti o

geologii a geomorfologii.

Pokud je pravdivá teorie, že první lidé pocházeli z Afriky (nekterí prední antropologové ji

stále popírají), musel anatomicky moderní Homo sapiens projít na své ceste z východní

Afriky do Asie také nilským údolím. Zatím zustává nejasné, zda archeologické údaje mohou

potvrdit podobnost egyptského stredního paleolitu s vývojem v západní Asii. Je treba rovnež

poznamenat, že aterijská industrie, která je tak charakteristická pro zbytek severní Afriky, se

vyskytuje pouze na nekterých lokalitách v oázách Západní poušte.

Mladý paleolit

Nalezište z období mladého paleolitu jsou v Egypte vzácná. Nejstarší lokalitou je Nazlit

Chater-4 nacházející se ve stredním Egypte, kde se rohovec težil nejen pomocí príkopu a

jam (s maximální hloubkou 2 m), ale také v podzemních chodbách ústících ve stenách

23

príkopu nebo ve dnech jam. Podzemní chodby tohoto typu v soucasné dobe pokrývají

rozlohu více než 10 m2. Ohnište nalezená v príkopech, kde se štípaly nástroje, svedcí o

dlouhodobé težbe, která zacala pred 35 000 lety a probíhala približne 5 000 let. Nazlit

Chater tak je jedním z nejstarších podzemních dolu na svete. Kamenná industrie z Nazlit

Chateru-4 již nebyla vyrábena levalloiskou technikou štípání. Výroba smerovala ke štípání

jednoduchých cepelí z pecek s jedním jádrem. Mezi nástroji se objevují škrabadla, rydla a

retušované cepele, ale také cepele a sekery s oboustranne opracovaným ostrím. Egypte

nebyla dosud objevena žádná další obdobná lokalita a proto je obtížné urcit její význam pro

vývoj prehistorického Egypta. Vedle lomu odhalili archeologové hrob, který k nemu

nepochybne patril; zemrelý byl pohrben na zádech a vedle hlavy mel položenou sekeru s

oboustranným ostrím.

Pro následující období po Nazlit Chater-4 byla charakteristická šuvichatienská industrie,

nalezená na nekolika lokalitách v blízkosti Keny a Esny. Nalezište typu Šuvichat-1 jsou staré

približne 25 000 let. Analýza zvírecích pozustatku a životního prostredí prokázala, že sídlište,

které se v té dobe nacházelo v záplavové oblasti, fungovalo jako lovecký a rybárský tábor.

Šuvichatien pravdepodobne spadá do krátkého období vlhcího klimatu. Tato klimatická

zmena však nebyla natolik silná, aby bylo možné obnovit osídlení Západní poušte, která tak

nadále zustala neobyvatelná. Šuvichatien charakterizují robustní cepele získávané

z pazourkových jader a protilehlými odbíjecími plošinami. Nejcastejšími nástroji jsou

retušované cepele, škrabadla a rydla.

Zdá se, že v období mladého paleolitu probíhal kulturní vývoj v Egypte izolovane od situace

v severní Africe a jihozápadní Asii. Je však možné, že se lovci stýkali s lidem dabbské

industrie, žijícím v Kyrenaice, a s jihoizraelským a jordánským ahmarienem.

Pozdní paleolit

Na rozdíl od lokalit mladého paleolitu bylo osad z pozdního paleolitu, datovaného do období

21 000-12 000 let, nalezeno v Horním Egypte mnoho. Podnebí bylo i nadále velmi suché,

pokracoval tedy trend zapocatý v mladém paleolitu. Zároven však v Nilu zacalo ubývat vody

a pribývat sedimentu jílu. Sedimenty pocházely ze zesílené erozní cinnosti, která probíhala

v etiopských horách v dobe ledové; horní tok Nilu tak pomalu vysychal. Jíly se ukládaly v

24

nilském údolí a v Horním Egypte je vyplnily silnou vrstvou sedimentu. V Núbii v té dobe

ležela záplavová oblast o 25-30 m výše než dnes. V Dolním a stredním Egypte nebyla dosud

objevena žádná nalezište z období pozdního paleolitu. Tato cást nilského údolí byla v té dobe

hloubeji zaríznutá do podloží a hladina vody ve Stredozemním mori se nacházela o více než

100 m níže než dnes. Tato situace zpusobovala regresivní erozi v údolí Nilu. Jeho dno pak

prekryly mladší naplaveniny, které zároven pohrbily i paleolitická nalezište.

Pozdne paleolitické lokality predstavují vnitrne velmi nehomogenní skupinu a znesnadnují tak

poznání pramenu, z nichž vyrostl pozdní paleolit. Nejstaršími fázemi jsou fachurien (datovaný

do období 21 000-19 500 let) a kubbánien (datovaný do období 19 000-17 000 let). I

když byl kubbánien pojmenován podle eponymní lokality Wádí Kubbání, vyskytují se

fachurienská a kubbánienská nalezište ve trech odlišných typech geomorfologického

prostredí. Všechna souvisejí s prostredím vysychajících jezer, která vznikla každorocne po

nilských záplavách ve wádích, jejichž ústí do hlavního údolí postupne uzavírala duna. Poté,

co duna zablokovala celé wádí, napájela jezera spodní voda. Vznikly tak príznivé podmínky

pro osídlení skupinami lovcu-sberacu. Nekterá nalezište se nacházejí na dunovém poli, které

cas od casu zaplavoval Nil; další leží na plochém naplaveném dne wádí pred dunami; a

zbývající nalezište se nacházejí na vrcholcích fosilních dun vystupujících z plochého terénu

poblíž ústí wádí, které byly v dobe záplav obklopené vodou.

Vetšina nalezišt ve Wádí Kubbání sloužila jako sezónní táborište, která používali malé

skupiny lidí (snad nekolikrát do roka). Rostlinné zbytky jasne vypovídají o krátkodobém

osídlení. K jejich jídelnícku jiste patrilo i mnoho jedlých rostlin, jako byl šáchor, rmen a hlízy

trávy. Ve Wádí Kubbání bylo nalezeno velké množství drtidel, která byla používána pro

rozdrcení hlíz trav, címž byly niceny toxiny a vlákna v nich obsažená. V kubbánienských a

jiných pozdne paleolitických osadách se sezónne lovily ryby, které tvorily hlavní zdroj

živocišných bílkovin. Pro rannou sezónu je typický lov prevážne sumcu, což naznacuje, že

byli loveni ve velkém množství v dobe trení, v cervenci a srpnu, na pocátku záplav. Druhou

rybárskou sezónu charakterizuje velké množství dochovaných zbytku rocních a dospelých

ryb rodu Tilapia a cetných sumcu. Z toho vyplývá, že se ryby lovily v melkých tuních, které

zde zustaly po záplavách. Jídelnícek doplnoval lov antilop, divokého skotu a gazel dorkas.

Kamenné nástroje zastupovaly zejména cepelky štípané z pazourkových pecek s protilehlými

odbíjecími plošinami.

25

Ve fachurienu jsou zastoupené ctyri hlavní skupiny nástroju. Nejcasteji se vyskytují ohlazené

cepelky, nekteré s ouchtatskou retuší, dále množství retušovaných nástroju, derovace, vruby

a druhotne retušované cepele. Méne castá jsou škrabadla, zatímco seríznuté cepelky a rydla

jsou vzácná a vykazují vetšinou nízkou úroven zpracování. Kubbánienské nástroje

charakterizuje vysoký podíl ohlazených cepelek, casto s jemnou zoubkovanou retuší, které

predstavují až 80% všech nástroju.

Lovecký tábor E7K12 poblíž Esny patrí do fachurienu nebo s ním alespon souvisí. Tato

lokalita, ležící v prohlubni za dunou, v níž se každorocne vytvárela vodní nádrž napájená

stoupající hladinou spodní vody pri záplavách, pritahovala zvírata, která ze záplavových

oblastí vyhánela stoupající voda. Vznikly tím ideální podmínky pro lov. Lovili se predevším tri

druhy zvere: antilopy, divoký skot a gazely. Tato lokalita pravdepodobne predstavuje

základní zpusob obživy na konci záplav a bezprostredne po jejich skoncení.

Výrazným rysem balansko-silsilské industrie (datované do období 16 000-15 000) je štípání

nástroju z pazourkových pecek s jednoduchým nebo protilehlým jádrem. K vyrábeným

nástrojum patrí ohlazené cepelky a seríznuté cepelky. Casto byla používána drobná rydla a s

touto inovací se setkáváme i v oblasti Negebu, jižním Izraeli a Jordánu. Kvalitní rydla se zde

vyskytují pomerne casto, ale geometrické mikrolity a nástroje s ouchtatskou retuší jsou dosti

vzácné, stejne jako škrabadla.

Klimatické zmeny na konci poslední doby ledové mely pred 13 000-12 000 lety za následek

neobvykle vysokou hladinu Nilu a s tím související velmi vysoké záplavy. Toto stadium

„Divokého Nilu“ bylo vyvoláno klimatickými podmínkami v subsaharské Africe, ale v

samotném Egypte nepršelo. Jedním z míst, které leželo mimo dosah katastrofických záplav

Divokého Nilu, byla lokalita Machadma-4, ležící asi 6 m nad úrovní soucasné záplavové

oblasti severne od Keny. Byla zde nalezena afijská štípaná industrie (stárí 12 900-12 300

let). Sídlište se nacházelo na okraji poušte, v ploché zátoce vytvorené spojením dvou wádí

na nestejné úrovni. Pozustatky ryb zde tvorí z 68% rod Tilapia, ze 30% Clarias a zbytek

ryby rodu Barbus, Synodontis a Lates. Vysoký podíl ryb Tilapia a zároven malá velikost

ryb rodu Tilapia a Clarias naznacují, že ryby se zde lovily až dosti dlouho po záplavách.

Chytaly se nejspíš v melkých tuních, v nichž se rybári mohli brodit. Malá velikost ryb

vypovídá také o vyspelém rybárském náciní, jako byly vrhací košíky, síte a podberáky.

Ryby, které se chytaly ve velkém množství, nebyly všechny urcené k bezprostrední

26

konzumaci a jámy s velkým množstvím dreveného uhlí dokazují, že se zde ryby konzervovaly

uzením. Rozloha sídlište vypovídá o tom, že se jednalo o dlouhodobe a opakovane

používanou lokalitu.

Esnenská industrie je doložena na nekolika nalezištích mezi Wádí Kubbání a plání Dišna.

Charakterizuje ji technika hrubého štípání, kterou se vytvárely tlusté a široké úštepy.

Inventári nástroju proto dominují pazourková škrabadla. Hospodárskou základnou lokality

Machadma-2 byl pravdepodobne rybolov ryb rodu Clarias. Lidé zde sídlili pred 12 300

lety, tedy v dobách záplav Divokého Nilu.

Kadanskou industrii, vyskytující se mezi druhým nilským kataraktem a jižním Egyptem, tvorí

predevším mikrolitické úštepu. Její význam spocívá v tom, že byla nalezena na trech

pohrebištích. Nejduležitejší z nich je pohrebište v Gabal Sahabe, kde archeologický výzkum

odhalil padesát devet koster. Všichni jedinci byli pohrbeni ve skrcené poloze na levém boku,

s hlavou smerující k východu a tvárí obrácenou k jihu. Hroby tvorí jednoduché jámy

prekryté pískovcovými deskami a jejich štípanou industrii v nich obsaženou mužeme priradit

k poslední fázi kadanské kultury, jejíž stárí se odhaduje na cca 12 000 let. Z devetapadesáti

pohrbených tel byly na ctyriadvaceti patrné stopy po násilné smrti: v kostech (nekterí i v

lebce) meli vraženo mnoho rohovcových hrotu, nebo byly kosti poškozené hlubokými

ranami. Obrázek násilné smrti ješte dokresluje existence hromadných hrobu, obsahujících až

osm tel. Jelikož 50% pohrbených tvorí ženy a deti, je velmi pravdepodobné, že pohrebište v

Gabal Sahabe predstavuje výsledek nejaké mimorádne dramatické události. Objevily se

názory, že mohlo jít o následky stále obtížnejších životních podmínek, zpusobených nejprve

Divokým Nilem a posléze ústupem reky do své puvodní záplavové oblasti. Menší hrbitov na

opacném brehu Nilu, ležící takrka proti Gabal Sahabe, dokazuje, že v té dobe nebylo

prícinou smrti vždy jen násilí, nebot na tam pohrbených telech nejsou patrné žádné násilné

zásahy.

Chronologické zarazení sebilienského okruhu štípané industrie není úplne jasné. Tento

technologický celek predstavuje nejrozšírenejší typ pozdne paleolitické industrie a vyskytuje

se od druhého kataraktu k severnímu výbežku kenského zákrutu. Pro sebilienskou kulturu

jsou typické velké úštepy a castejší využití kremencových pískovcu a sopecných hornin. To

je naprosto neslucitelné s tradicí výroby kamenných nástroju ostatních pozdne paleolitických

27

technologických okruhu. Sebilien tedy muže predstavovat dusledek pronikání skupin z jihu,

postupujících podél Nilu na sever.

Ješte než opustíme pozdní paleolit, je treba se zmínit o pocátcích umení skalních kreseb,

které leží v tomto období. V súdánské Núbii v lokalite Abka poblíž druhého kataraktu, bylo

nalezeno tzv. „nalezište XXXII“, které je možné datovat do pozdne paleolitického období. I

v samotném Egypte je nekolik ukázek skalního umení, které by mohly pocházet z

predneolitické doby. Mezi nejpozoruhodnejší malby patrí pasti na ryby, zobrazené na lokalite

el-Hoš jižne od Edfu. Pudorys techto ohrad na ryby se skládá ze složitého nákresu krivkami

vymezených tvaru vedoucích do zakoncení ve tvaru klobouku houby, které fungovalo jako

past. Tento typ chytání ryb v melkých vodách se shoduje s poznatky o hromadném rybolovu

na pozdne paleolitických nalezištích, k nimž patrí napr. Machadma-4.

V osídlení nilského údolí existuje po pozdním paleolitu hiát. Mezi lety 9 000 a 7 000 pr. n.l.

zde není doložena prítomnost skupin lidí, s výjimkou nekolika velmi malých arkinienských

lokalit (cca 7 400 pr. n.l.) v oblasti druhého kataraktu. Nekterí historikové se domnívají, že

snížení hladiny Nilu, k nemuž v této dobe došlo, melo za následek zmenšení záplavové oblasti

a tím i škodlivé úcinky na životní podmínky. I když je nepochybné, že tato zmena životního

prostredí skutecne nastala, zdá se být vysoce nepravdepodobné, že by nilské údolí bylo v

této dobe úplne opuštené. Jako pravdepodobnejší varianta se nám vzhledem k zúžení

záplavové oblasti a castému umístení osad na okraji poušte jeví to, že sídlište byla jednoduše

zaplavena mladšími nánosy bahna.

Saharská neolitická/keramická kultura

Západní poušt byla opuštena koncem stredního paleolitu a lidé se sem vrátili až kolem r. 9

300 pr. n.l. v dusledku holocenní fáze vlhcího klimatu. Jelikož v období pred starším neolitem

zde žádní lidé nežili a po zmínené fázi byla tato oblast opet opuštena, archeologické nálezy se

velmi dobre zachovaly. Vzhledem k tomu, že i behem staršího holocénu rocní úhrny srážek

dosahovaly pouze 100-200 mm (a to zrejme pouze behem krátkého letního období), mohla

zde žít jenom zvírata prizpusobená životu v poušti, jako napr. zajíci a gazely. Ve srovnání s

mladým a pozdním paleolitem se nicméne životní podmínky výrazne zlepšily. Srážky

nepadaly nepretržite a období sucha jsou pro urcování chronologie velmi duležitá. Srážky

28

byly výsledkem posunu monzunového pásma smerem na sever; osídlování Západní poušte

tudíž postupovalo od jihu. První osadníci nejspíš pricházeli z nilského údolí. Tato teorie

vychází predevším z absence jiných vysvetlení, ale zdá se, že ji podporuje i podobnost místní

kamenné industrie s lokalitami v núbijské cásti údolí Nilu.

V Egypte se nejstarší „neolitická“ kultura objevily v Západní poušti. Je treba však zduraznit,

že v saharském neolitu není ješte doložena cílená zemedelská výroba potravin. Tato kultura

byla oznacena jako neolitická pouze na základe dukazu o chovu dobytka. Saharský neolit se

tak výrazne liší od neolitických kultur, které se približne v téže dobe objevily na Predním

východe, kde je oznacení „neolitické hospodárství“ synonymem pro proces, pri nemž bylo

nejprve zavedeno zemedelství a teprve pozdeji se k nemu pripojila domestikace zvírat. Je

velmi pravdepodobné, že proces neolitizace v Egypte byl naprosto nezávislý na

predovýchodním vývoji. Vzhledem k absenci dokladu o zemedelství a zároven nálezum

keramiky nekterí archeologové navrhují, aby tato saharská kultura byla oznacována jako

„keramická“, a tak byla odlišena od klasického neolitu.

Rozlišujeme zde dve hlavní období: raný neolit (8800-6800 pr. n.l.) a pozdní období

skládající se ze stredního (6500-5100 pr. n.l.) a pozdního (5100-4700 pr. n.l.) neolitu.

Nejucelenejší informace o období staršího neolitu nám poskytují nálezy z lokalit Nabta Plaja

a Bír Kiseiba. Vetšinu nalezišt tvorí malé, sezónne obývané tábory lovcu-sberacu. Vetší

osady se vždy nacházejí v nižších partiích vysychajících jezer. Prestože byly tyto osady

osídleny po delší dobu, i ony byly krátkodobe opoušteny, nebot v období deštu byly

zaplavovány vodami obnovujících se jezer. Usedlý zpusob života ješte nebyl znám.

Mezi typické kamenné nástroje patrí ohlazené cepelky (casto zašpicatelé) a nekolik

vzácných príkladu nástroju pravidelných tvaru, ale také nástroje vyrábené mikrolitickou

technikou. Mezi kosterními pozustatky zvírat bylo nalezeno i nekolik kostí hovezího

dobytka, který byl podle zooarcheologu domestikovaný (tuto teorii ovšem nesdílejí všichni).

Zdá se totiž málo pravdepodobné, že by skot bez pomoci cloveka prežil v tak suché oblasti,

kde se jinak uživí jen pouštní zvírata. Podpurným argumentem je i absence nálezu kostí

antilop, které se tak casto vyskytují ve stejném ekologickém prostredí jako divoký skot. Je

tedy možné, že pastevci chovali divoký skot v prostredí, kde by za normálních okolností sám

neprežil. Pred r. 7500 pr. n.l. snad lidé s dobytkem pricházeli do poušte jen v období letních

deštu a tesne po nem, což se casove shodovalo s obdobím záplav v údolí Nilu, kdy tam bylo

29

nemožné pást dobytek. Po r. 7500 pr. n.l. je v Bír Kiseibe a na jiných místech doloženo

hloubení studní. Nekteré z nich byly vybaveny postranními melkými nádržemi pro napájení

zvírat. Malý pocet nalezených dobytcích kostí svedcí o tom, že skot nebyl chován na maso,

ale pouze pro bílkoviny v podobe mléka a krve. Tak lidé pomáhali skotu prežít v Západní

poušti a zvírata jim zase umožnovala žít v tomto nárocném prostredí. Lidé krome chovu

dobytka lovili divoká zvírata, zejména zajíce a gazely.

Predpokládáme, že kamenné zrnoterky, nalezené témer na všech techto lokalitách pocínaje

starším neolitem, byly používány ke zpracování sklizených divoce rostoucích rostlin, ale nález

vlastních rostlin pochází pouze z lokality E-75-6 v Nabte Plaji. Jedná se o divoce rostoucí

trávu, cirok a ovoce rodu Ziziphus.

Na všech lokalitách z pozdního neolitu byly nalezeny strepy keramických nádob, i když ve

velmi malém poctu. Nádoby mely velmi jednoduchý tvar, ale byly peclive vypracované a

vypálené a všechny byly zdobené. Obvykle byl celý povrch pokryt carami a teckami

vytvárenými casto hrebenem nebo otiskem šnury, a celkový vzhled nádob zrejme

napodoboval proutené košíky. Jako nádoby na vodu byly spíše používány skorápky

pštrosích vajec než keramika. Malé pocet strepu vypovídá o tom, že se dosud keramika v

denním živote nepoužívala pravidelne. Je obtížné urcit její presnou funkci, ale

pravdepodobne musela mít velký spolecenský význam a vzhledem ke své výzdobe také

zrejme symbolický význam. Je nade všechnu pochybnost zrejmé, že tato keramika byla

nezávislým africkým vynálezem.

Nalezište E-75-6 (kolem r. 7000 pr. n.l.) je jednou z nejzajímavejších rane neolitických

lokalit v Nabte Plaji. Tato prírodní nádrž byla v období sucha zásobovány prameny

podzemní vody, kterou bylo možné cerpat i ze studní. Lokalitu tvorí tri nebo ctyri rady

chatrcí a každá z nich zrejme predstavuje jinou úroven hladiny jezera. Vedle príbytku jsou

zásobní jámy zvonovitého tvaru a studny. Není možné odhadnout pocet chatrcí, které se

používaly soucasne. Navzdory velikosti nalezište se nejednalo o stálou osadu.

Ve stredním a pozdním neolitu (6600-5100 a 5100-4700 pr. n.l.) dosáhlo osídlení Západní

poušte vrcholu. Nalezište z této doby jsou velmi hojná a i když jsou vetšinou malá, existuje

také nekolik velkých osad. Stavby jsou cetnejší než dríve a patrí k nim studny, domy

obložené drevenými deskami a stavby s konstrukcemi z propletených tycí a vetví omazanými

hlínou. Velké osady poblíž nekdejších jezer zrejme predstavují trvale obydlená sídlište,

30

zatímco ty menší sloužily pravdepodobne jako prechodné príbytky pastevcu, vyhánejících po

letních deštích dobytek na pastvu. Prítomnost lastur dokládá kontakt jak s nilským údolím,

tak s Rudým morem, ale lidé zrejme bydleli v poušti po celý rok. Podobne jako v pozdním

neolitu se i nyní choval dobytek jako zdroj bílkovin a kolem r. 5600 pr.n.l. se poprvé

objevují domestikované ovce a kozy. Hlavním zdrojem obživy však i nadále zustávalo maso

lovených divokých zvírat. Vetšina badatelu opet predpokládá, že i v této dobe sloužila jako

vítaný doplnek obživy široká škála divoce rostoucích rostlin.

Ve stredním neolitu došlo k výrazné zmene v technologii výroby kamenných nástroju. Už

neprevládala výroba cepelí, ale prosazovalo se oboustranné štípání listových cepelí a hrotu

oštepu s konkávní základnou. Pravidelné tvary s výjimkou srpovitých byly vzácné. Na

pozdne neolitických nalezištích jsou bežné miskovité zrnoterky na drcení rostlinné potravy.

Mezi nástroji se vyskytují broušené a hlazené kamenné sekery s tulejí, které jsou spolecne

s paletami, ozdobami a úštepy odbíjenými z boku považovány za typické výrobky této doby.

Keramika pred r. 5100 pr. n.l. vychází ze „saharo-súdánské“ neboli „chartumské“ tradice,

podobné rane neolitické keramice, ale její výzdoba se skládá ze složitejších vzoru. Nekdy

pred r. 4900 pr. n.l. tento typ keramiky náhle mizí a v Nabte Plaji a Bír Kiseibe jej nahrazuje

pálená a hlazená keramika (nekdy s cerným okrajem). Duvod této náhlé zmeny nám není

znám, ale skutecnost, že k ní došlo v Západní poušti, má velký význam pro pochopení

puvodu predynastické kultury v nilském údolí.

V Nabte Plaji byl vedle neobvykle velké pozdne neolitické osady objeven pozoruhodný

megalitický komplex. Skládá se ze trí cástí: seskupení deseti velkých (2x3 m) kamenu, kruhu

tvoreného malými vertikálne postavenými kameny (o prumeru témer 4 m) a dvema mohylami

pokrytými kamennými deskami, z nichž jedna obsahovala podzemní komoru s pozustatky

dlouhorohého býka. I na jiných místech kotliny Nabta byly nalezeny malé skupiny megalitu.

Prestože je jejich funkce nejasná, predstavují tyto megalitické stavby verejnou „architekturu“

a vypovídají tudíž o rostoucí složitosti spolecenské struktury.

V oáze Dachla bylo identifikováno nekolik archeologických entit; hlavní chronologické fáze

jsou známy pod názvy Maasara, Bašendi a Šéch Muftah. Fáze Maasara se casove shoduje

se pozdním neolitem v Nabte Plaji a Bír Kiseibe. Kultury Bašendi a Šéch Muftah stredního a

raného neolitu se udržely až do dynastické doby. Pro tyto dve neolitické kultury jsou typické

dva odlišné typy osad: nalezište kultury Šéch Muftah jsou vždy vázaná na jezerní usazeniny,

31

zatímco lokality kultury Bašendi se nacházejí za okrajem oázy. Objevily se teorie, že osady

reprezentují dva typy osídlení: lokality typu Šéch Muftah mohly být osídleny lidmi žijícími v

oáze natrvalo, kdežto nalezište kultury Bašendi mohli využívat kocovní pastevci k

periodickým návštevám. Pocínaje cca rokem 5400 pr. n.l. se zacali lidé více spoléhat na svá

stáda domestikovaných zvírat (importovaných z Levanty a zastoupených prevážne kozami),

ale lovu se ješte zcela nevzdali.

Zpusob opracování kamenné industrie kultury Bašendi je podobné technologii stredního a

pozdního neolitu. Navíc se objevují pouze ruzné hroty šípu, casto s oboustrannou

povrchovou úpravou. Približne pred r. 4900 pr. n.l. zacala být v osadách kultury Bašendi

vyrábena pálená a hlazená keramika, jež se trochu podobala keramice nalezené v Nabte

Plaji a Bír Kiseibe. Na lokalitách v oáze Dachla se rovnež príležitostne objevují nádoby s

cerným okrajem. V jihovýchodním cípu Dachly se nachází nekolik kamenných staveb. Stále

však zustává nevyrešenou otázkou, nakolik je tato oáza typická pro celou Západní poušt.

Práve zde se projevují nejsilnejší kulturní paralely s kulturami nilského údolí.

Po r. 4900 pr. n.l. a zejména pak v období po r. 4400 pr. n.l. byla poušt stále méne

obývána kvuli nástupu suchého podnebí, které se zde udrželo až do soucasnosti. V

historické dobe ovšem nekolik vybraných oblastí obýváno bylo.

Epipaleolit v nilském údolí

Po r. 7000 pr. n.l. se v nilském údolí opet usazují lidé, ale pocet epipaleolitických nalezišt je

velmi nízký. Zkoumané lokality jsou spíše výjimkou, nebot jsou prekryty silnými vrstvami

sedimentu. Rozlišujeme zde pouze dve kultury: elkabien a karunien. V epipaleolitu zustával

zpusob obživy takrka beze zmeny a sestával z lovu, rybolovu a sberu.

V el-Kábu bylo odkryto nekolik malých epipaleolitických nalezišt datovaných do let 7000-

6700 pr. n.l., která se dochovala v mimorádne dobrém stavu. V dynastickém období na

tomto míste byl postaven chrám s mohutnou ohradní zdí. Prehistorické osady se nacházely na

brehu zanášejícího se ramene Nilu a lidé se zde usazovali vždy po záplavách. V epipaleolitu

byl lov ryb na vyšší úrovni než v pozdním paleolitu. Ryby nebyly loveny pouze v

opadávajících vodách po záplavách, ale i v hlavním toku Nilu; což svedcí o používání

primerene stabilních lodí. Vlhcí klima umožnovalo lov pratura, gazel a berberských ovcí.

32

Elkabienská industrie je mikrolitická a prevažují v ní malá rydla. Je srovnatelná s rane

neolitickou kulturou Západní poušte. Prítomnost cetných zrnoterek nemužeme považovat za

dukaz zpracování nasbíraných rostlin, nebot na mnohých z nich jsou stále patrné stopy

cerveného pigmentu. Osídlení lidem elkabienské kultury na nalezišti zvaném Stromový úkryt

ve Wádí Sodménu, ležícím poblíž Kuséru ve Východní poušti, vypovídá o kocovném

zpusobu života. Tito kocovní lovci se pohybovali po východo-západních trasách, pricemž v

zime lovili a chytali ryby v nilském údolí, zatímco v léte, kdy bylo vlhcí podnebí, sháneli

obživu v pouš