1

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH

KURZU EE 1 A DSE 1

Oxfordské dejiny starovekého Egypta

usporádal Ian Shaw

preložila Daniela Feltová

STARÁ RÍŠE

(cca 2686 - 2125 pr. n.l.)

Jaromír Málek

Oznacení „Stará ríše“ zavedli do egyptské chronologie dejepisci devatenáctého století a jeho

smysl muže být zavádející. Odráží se v nem pohled na periodicitu dejin, k nemuž dnes existují

vážné výhrady. Starí Egyptané jej nikdy nepoužívali a bylo by pro ne ponekud obtížné

pochopit rozdíl mezi rane dynastickou dobou (3000-2686 pr. n.l.) a Starou ríší (2686-2125

pr. n.l.). Zdá se, že poslední král rane dynastické doby a první panovníci Staré ríše byli

všichni v príbuzenském vztahu ke královne Nimaathap, která byla za Chasechemuejovy vlády

nazvána matkou králových detí a za Džoserovy vlády, tedy v letech 2667-2648 pr. n.l.,

„matkou krále Horního a Dolního Egypta“. Ješte vetší význam mela pro Egyptany skutecnost,

že místo královské rezidence se nezmenilo, ale zustalo stále v okolí pevnosti Bílé zdi

(Inebuhedž) na západním brehu Nilu, jižne od moderní Káhiry.

Egyptané si nicméne uvedomovali, že stavitelé krále Džosera uvedli do královské pohrební

architektury revolucní zmeny, a ocenovali je. Velké stavební projekty organizované státem

mely bezprostrední a hluboký dopad na egyptské hospodárství a spolecnost. Pro nás je tento

fakt hlavním ospravedlnením historického delení na Archaickou dobu a Starou ríši, prestože je

charakterizuje spíše pokrok v architekture než personální zmeny na trune.

Chronologické problémy a hlavní charakteristika doby

2

Díky informacím, jež poskytl ramessovský seznam králu sepsaný na papyru, který je nyní

uložen v turínském Egyptském muzeu (tzv. Turínský královský papyrus), je slabých clánku v

posloupnosti a datování panovníku Staré ríše pozoruhodne málo. Z chronologicky

významných panovníku predstavují vážnejší potíže jedine urcení délky vlád Menkaurea (2532-

2503 pr. n.l., ale možná méne) a Neferirkarea (2475-2455 pr. n.l., ale tento údaj je témer

urcite nadhodnocen). Nedochovala se žádná data založená na soudobých astronomických

pozorováních a výpocty absolutních dat pro ostatní období mohou zmenit relativní pozici Staré

ríše v chronologickém systému starovekých dejin Egypta. Stupen spolehlivosti, který

prikládáme starovekým zdrojum, a naše pochopení egyptského datovacího systému jsou

rovnež velmi duležité. Zdá se však, že rok 2686 pr. n.l. jako pocátek vlády Nebky (prvního

panovníka 3. dynastie podle Manéthóna, ale jeho pozici v dynastii bylo nedávno

zpochybneno) mužeme považovat za pevné datum s možností chyby v rozmezí približne

dvaceti let.

Konec Staré ríše, tedy o pet a pul století pozdeji, je daleko mlhavejší, ale starí Egyptané a

moderní historikové se zcela shodují v jeho charakteristice. Pro Egyptany predstavoval

presun královské rezidence z Memfidy ostrý predel v seznamu králu. Nebot se tato událost

približne casove shodovala s hlubokými politickými, hospodárskými a kulturními zmenami v

egyptské spolecnosti, je vcelku vyhovující následovat jejich príkladu. Prece však je

nedostatek presných chronologických ukazatelu sklicující a stupen nejistoty je tak vysoký, že

vetšina casto velmi živých polemik je pri soucasném stavu našich vedomostí ciste akademická.

Prestože je rozdelení egyptských panovníku do dynastií (královských vládnoucích rodu),

které zavedl ptolemaiovský historik Manéthó ve tretím století pr. n.l., všeobecne vžité, jeho

slabé stránky byly jen v ojedinelých prípadech odhaleny s takovou presvedcivostí, jako je

tomu v prípade Staré ríše. Lze jmenovat celou radu duvodu pro témer všechny zmeny

v nástupnictví dynastií, ale je obtížné je obhájit jako spolehlivá historická kritéria diskontinuity

v královské linii. Nebot však neexistuje jiná alternativa, Manéthónuv systém nám poskytuje

vyhovující chronologické schéma, které se vyhýbá nejistým absolutním datum (v rocích pr.

n.l.).

Egypt v dobe Staré ríše prožil dlouhé a neprerušované období hospodárské prosperity a

politické stability, které navazovalo na rane dynastickou dobu. Rychle se z nej stal centrálne

3

organizovaný stát ovládaný králem obdareným nadprirozenými schopnostmi. Rídila jej

vzdelaná vrstva hodnostáru, vybíraná alespon cástecne podle schopností. Egypt se uvnitr

svých prirozených hranic tešil takrka úplné sobestacnosti a bezpecí; žádní vnejší protivníci

neohrožovali jeho nadvládu nad severovýchodním cípem Afriky a bezprostredne sousedícími

oblastmi západní Asie. Pokroky v náboženských predstavách se odrazily v závratných

úspeších umení a architektury.

Velkolepé stavební projekty jako katalyzátory zmeny Král Džoser, známý ze svých monumentálních staveb jako Necerichet (Horovo jméno a

nebtej), je jedním z nejznámejších panovníku v dejinách Egypta. Na Turínském královském

papyru je jeho jméno zapsáno cerveným inkoustem. Ješte za vlády Ptolemaia V. Epifana

(205-180 pr. n.l.), témer o 2500 let pozdeji, nesla Hladová stéla na ostruvku Sáhel na 1.

nilském kataraktu svedectví o tom, že byl považován za vzor moudrého a zbožného vládce

(Džoser znamená „zbožný“, „svatý“). Její význam spocívá spíše v tom, že se o Džoserovi

zminuje po tak dlouhé dobe, než v autenticite zaznamenaných událostí, nebot se jedná o

tendencní historický podvrh, sepsaný knežími místního boha Chnuma.

Anály dochované na Palermské desce uvádejí záznam z doby vlády Chasechemueje,

posledního krále 2. dynastie, nebo Džoserova predchudce Nebky (2686-2667 pr. n.l.) o

vybudování kamenné stavby zvané Men-neceret. O této stavbe není známo nic jiného, ale

snad ji lze ztotožnit se stavbou pojmenovanou Gisr el-Mudir, jež se nachází v severní

Sakkáre, jihozápadne od Džoserovy pyramidy. Stavba se nedostala dále než do pocátecní

fáze, a tak musíme zásluhy za první úspešne dokoncenou monumentální kamennou stavbu na

svete, Stupnovitou pyramidu, pripsat Džoserovi.

Superstruktura Džoserovy hrobky je výsledkem projektu o šesti etapách, jež byly postupne

realizovány, jak si stavitel uvedomoval plný potenciál nového stavebního materiálu. Pred

Nebkou a Džoserem byl kámen používán pouze v omezeném merítku na cásti hrobek jinak

postavených ze sušených cihel. V záverecné fázi zabírala šestistupnová pyramida plochu 140 x

118 m a byla vysoká 60 m. Stojí v komplexu merícím po obvodu 545 x 277 m, jehož ohradní

zed pravdepodobne napodobovala prucelí královského paláce. Královo telo bylo uloženo k

poslednímu odpocinku v komore vybudované pod pyramidou, pod úrovní zeme. I když je pro

nás tato novátorská architektonická podoba predzvestí nového historického období, zároven

4

v sobe obsahuje zretelné pojítko s minulostí. Podle puvodního plánu mel hrob predstavovat

mastabu obdélníkového pudorysu, tedy šlo o typickou královskou hrobku rane dynastické

doby.

Nápadným rysem tohoto pyramidového komplexu je velký otevrený dvur a komplex kaplí a

dalších budov, kamenných replik staveb používaných pro svátek sed (královské jubileum),

které byly za králova života staveny z méne trvanlivých materiálu. Džoser doufal, že zde - po

své smrti - bude pokracovat v oslavách významných výrocí, pri nichž jeho energie a síla budou

obnoveny, podobne jako jeho schopnost aktivne vládnout. V jižní cásti komplexu leží stavba

(tzv. Jižní hrobka), jejíž substruktura imituje podzemní cásti pyramidy. Její funkce je nejasná,

ale mužeme ji snad prirovnat k satelitním pyramidám v pozdejších pyramidových komplexech.

Podle tradice byl stavitelem Džoserovy pyramidy a „vynálezcem“ kamenné architektury

Imhotep (recky Imúthés). Pozdeji byl zbožšten a považován za syna boha Ptaha. Stal se

patronem písaru a lékaru a byl uctíván jako recký buh Asklépios. Jeho autenticitu potvrdil i

nález podstavce Džoserovy sochy, kde je mimo jiné napsáno jeho jméno a tituly. Imhotep byl

pravdepodobne pohrben v Sakkáre, snad na okraji pouštní roviny, východne od pyramidy

svého pána, ale jeho hrobka dosud nebyla lokalizována a budoucím archeologum se tak nabízí

jedna z nejvíce vzrušujících vyhlídek na práci v terénu.

Fakt, že Imhotep byl nejvyšším héliopolským knezem, naznacuje, že buh Re (nebo Re-Atum)

byl duležitý již v této dobe. Královská rezidence a administrativní centrum státu se nacházely v

oblasti, kde byl hlavním lokálním bohem Ptah; je však pravdepodobné, že Héliopolis

(egyptsky Iunu, biblický On), ležící severovýchodne od hlavního mesta Staré ríše a na

východním brehu Nilu (dnešním predmestí Káhiry), byla ve Staré ríši uznávána za hlavní

náboženské centrum Egypta. Džoser byl prvním panovníkem, který tu nechal postavit malou

svatyni.

Úsilí o monumentální majestátnost, odpovídající královskému zádušnímu kultu, lze u Džosera

vysledovat od pocátku jeho vlády; odráželo tehdy prevládající názor na postavení krále v

egyptské spolecnosti. Tento aspekt byl ješte více posílen poté, co nalezl ideální zpusob

vyjádrení v pohrební architekture. V prubehu dalších dvou století byl tento prístup doveden až

na samu mez únosnosti a stal se tak mocným katalyzátorem rozvoje egyptské spolecnosti.

Stupnovitá pyramida byla prijata za normu královských hrobek, ale žádná z tech, které

naplánovali Džoserovi následníci, nebyla dokoncena. Jihozápadne od Džoserovy pyramidy

5

byla zapocata stavba pyramidy urcené pro Sechemcheta (2648-2640 pr. n.l.) a její plány byly

ješte ambicióznejší. Graffito na ohradní zdi se zminuje o Imhotepovi, který v té dobe ješte

mohl být cinný. Sechemchetovi byla pyramida pripsána na základe výskytu jeho jméno na

hlinených otiscích pecetí v podzemních místnostech. Pohrební komora pyramidy sice

obsahovala zapecetený sarkofág z egyptského alabastru, ale ten byl nalezen prázdný. Je

evidentní, že stavba superstruktury byla ukoncena po dosažení výšky 7 m.

Podobne nedokoncená stavba ze Záwijit el-Arjánu, ležícího severne od Sakkáry, je s urcitým

stupnem pravdepodobnosti, nikoli však s jistotou, pripisována Chabovi (2640-2637 pr. n.l.).

Krátká doba vlády techto dvou králu (každý vládl pouze šest let) je témer jiste prícinou toho,

že pyramidy nebyly dokonceny. Velmi málo toho ríci s jistotou o príbuzenských vztazích mezi

králi 3. dynastie, ale první dva, Nebka a Džoser, mohli být bratri.

4. dynastie

Za vlády Snofrua (Hor Nebmaat, 2613-2494 pr.n.l.) se stavební podoba královské hrobky

zmenila v pravou pyramidu. Bylo by možné predpokládat prímý architektonický vývoj, nebýt

dalších hlubokých zmen, které probehly v téže dobe. K celkovému plánu pribyly nové prvky a

ty spolu s pyramidou tvorily jednotný komplex. Plán také získal novou orientaci (hlavní osa

komplexu smerovala od východu na západ, kdežto u drívejších hrobek prevládala severojižní

osa). Pyramidový chrám, který sloužil jako stredisko zádušního kultu panovníka, byl postaven

na úpatí východní steny pyramidy (u Džoserovy pyramidy u steny severní). Od nej vedla cesta

do údolního chrámu, který stál na okraji obdelávané pudy, rozprostírající se ješte dál na

východ. Údolní chrám tak tvoril monumentální vchod do celého komplexu. Malá kultovní

pyramida stála nedaleko jižní steny vlastní pyramidy. Tyto architektonické inovace musely

prímo pramenit ze zmen v pojetí královského posmrtného života. Zdá se, že starší, astrální

koncepty byly postupne premeneny vclenením idejí zamerených na slunecního boha Rea. Ac

nám chybí písemné prameny, mužeme soudit, že už v tomto raném stadiu zacala egyptské

pojetí posmrtného života ovlivnovat víra v boha Usira.

Snofru si nechal v Dahšúru, jižne od Sakkáry, postavit dve pyramidy, což bylo

pravdepodobne spíše výsledkem nevydarených plánu než zámerem. Tou první je jižní Lomená

pyramida, jejíž steny mení ve výšce približne dvou tretin úhel, nebot se v její substrukture

6

objevily trhliny. Druhá, severní pyramida bývá nazývána Cervená (podle barvy vápencových

bloku, užitých ke stavbe jádra) a Snofru v ní byl pravdepodobne pohrben. Rovnež zapocal i

se stavbou tretí stavby v Médúmu, ješte dál na jih, kterou za svého života i dokoncil. V 18.

dynastii, tedy o približne 1200 let pozdeji, dali návštevníci, kterí ji prišli shlédnout, ve svých

graffitech jasne najevo, že ji považují za pyramidu Snofruovu. Podle starší teorie se

predpokládalo, byla zapocata jako stupnovitá pyramida pro Snofruova predchudce Huneje

(správneji Nisuteh, Hor Kahedžet, 2637-2613 pr. n.l.) a Snofru ji pouze dokoncil.

V soucasné dobe již je tato teorie prekonaná. Pozdejší Snofruova povest laskavého vládce

muže mít prícinu v etymologii jeho jména, nebot snefer lze preložit jako „ucinit krásným“.

Množství materiálu použitého na Snofruovu stavební cinnost nemá ve Staré ríši obdoby. Podle

Turínského královského papyru vládl 24 let, ale kamenická graffita nalezená na blocích uvnitr

severní (a pozdejší) pyramidy v Dahšúru mohou naznacovat ješte delší vládu. Tento problém

by mohl být snadno vyrešen, kdyby bylo možné prokázat, že príležitosti scítání dobytka, které

byly používány pro datování (rok byl oznacen jako rok n-tého scítání, nebo rok po ntém

scítání dobytka) a o nichž se predpokládá, že se v rane dynastické dobe konaly každý druhý

rok, byly nyní castejší (a méne pravidelné). Tehdejší systém datování pravdepodobne vycházel

z análu nebo podobných záznamu, na které se clovek obracel, pokud chtel vypocítat presné

datum.

Manéthó zacal svou novou, 4. dynastii Snofruem. Zdá se, že kritériem dynastického rozdelení

byly opet architektonické zmeny. Zdokonalování tvaru a konstrukce pyramidy dosáhly svého

vrcholu za vlády Snofruova syna a nástupce Chufua (podle Hérodota Cheops, jinak též Hor-

Medžedu, 2589-2566 pr. n.l.), plným jménem Chnemchufua, což znamená „buh Chnum me

ochranuje“. Chnum byl místním bohem na Elefantine, poblíž 1. nilského kataraktu, ale neznáme

duvod, proc si král vybral jako theoformní soucást svého jména práve jeho. Informace o jeho

vláde i o samotném králi jsou neobycejne skoupé. Když nastoupil na trun, musel už být mužem

stredních let; neohrozilo to však plány jeho velkolepého pohrebního monumentu. Velká

pyramida v Gíze je svou plochou 230 m2 a výškou 146,5 m nejvetší pyramidou v Egypte.

Pohrební komora byla oproti dosavadním zvyklostem umístena v jádru pyramidy, nikoli pod ci

na úrovni okolního terénu. V prubehu stavby mohly být plány zmeneny, ale v poslední dobe se

badatelé priklánejí k názoru, že konecný vzhled pyramidy mel její stavitel promyšlený predem.

Obvykle uvádený pocet kamenných kvádru použitých na stavbu pyramidy -cca 2 300 000,

7

pricemž každý vážil v prumeru 2,5 t - nemusí být daleko od skutecnosti. Údolní a zádušní

chrámy a vzestupná cesta byly puvodne zdobeny nízkým reliéfem s výjevy, které zobrazovaly

myšlenky egyptského královského majestátu a s predstihem zaznamenávaly události, jichž se

mel král podle svého ocekávání zúcastnit na onom svete, napr. oslavy svátku sed. Reliéfy byly

bohužel témer všechny zniceny.

Podarilo se však úspešne zrestaurovat lod z cedrového dreva, dlouhou 43,3 m, která byla

nalezena, rozebrána na jednotlivé cásti, v jáme poblíž jižní steny pyramidy. V další nedaleké

jáme se nachází ješte jeden podobný clun, není však tak dobre zachovalý. Tato plavidla mela

zrejme sloužit zesnulým králum k plavbe po nebeském oceánu ve družine bohu. Další dve

jámy ve tvaru clunu, vytesané ve skále, byly objeveny u východní steny pyramidy a pátá se

nachází u horního konce vzestupné cesty.

Východne od pyramidy stojí v rade vedle sebe tri menší pyramidy, ve kterých jsou pohrbeny

Chufuovy manželky. Rovnež východne od pyramidy byla objevena šachta s cástí pohrební

výbavy patrícími Chufuove matce, královne Hetepheres. Byla nevykradená a obsahovala

nekolik pozoruhodných kusu nábytku; telesné pozustatky královny Hetepheres tu však nebyly.

Poblíž údolních chrámu vetšiny pyramid se pravdepodobne rozkládaly osady kneží a

remeslníku spojené s královským zádušním kultem. Chufuuv údolní chrám leží pod domy huste

osídlené moderní vesnice Nazlit es-Simmán, pod pouštní plošinou, ale plnému odhalení brání

obtížné podmínky.

Zodpovednost za úspešné dokoncení projektu ješte pred koncem Chufuovy triadvacetileté

vlády mel jeho vezír Hemiunu, pohrbený ve velké mastabe na hrbitove situovaném na západ

od pyramidy jeho královského pána. Hemiunuv otec, princ Nefermaat, byl synem a vezírem

Snofruovým a mohl mít na starosti organizaci stavby Snofruovy pyramidy. Dve rodové linie

králu a jejich vezíru se protínají nejméne po dve generace. O stárí pyramidy a její funkci

nemáme žádné pochybnosti i presto, že královo telo a veškerá pohrební výbava padly za obet

vykrádacum hrobu a zmizely beze stopy. Obrovské rozmery pyramidy, udivující matematické

kvality jejích plánu a dokonalost a presnost stavby jsou stálým pramenem nevedeckých

výkladu. K Chufuove pozdejší povesti nemilosrdného despoty, která se v náznacích objevuje

v egyptské literature a o níž nás zpravuje Hérodotos, zrejme prispely obrovské rozmery této

pyramidy.

8

Následnictví na trunu zkomplikovala jednak dlouhá vláda Hunejova, Snofruova i Chufuova,

ale rovnež velké množství královských potomku. Jeden z nich, Chufuuv syn Hardžedef, je

známý z nekolika egyptských pramenu. Jeho hrobka stojí v Gíze, východne od otcovy

pyramidy. Hardžedef se proslavil jako moudrý muž a domnelý autor díla nazývaného

Hardžedefovo naucení, které bylo v Egypte cteno a prepisováno na papyrech ve všech

následujících historických dobách. Vzhledem k tomu, že Kavab, nejstarší Chufuuv syn s jeho

hlavní manželkou Meretites, zemrel drív než otec, nastoupil na egyptský trun další z

Chufuových synu, jehož matkou byla pravdepodobne jedna z vedlejších královen.

Pyramida Chufuova bezprostredního následníka Radžedefa (Hor Cheper, 2566-2558 pr. n.l.)

byla vybudována v Abú Rawáši, severozápadne od Gízy. Další pyramida, stojící v Záwijit el-

Arjánu, jižne od Gízy, bývá pripisována králi, jehož jméno zustává i pres nekolikanásobnou

zmínku na graffitech nejasné (jsou navrhována ctení Nebka, Baka, Chnumka, Wehemka a

jiná). Nejisté je i jeho zarazení do 4. dynastie. Radžedef je první, kdo užíval prídomek „syn

Reuv“ a zapojil Rea do svého jména. Stavba obou pyramid byla ukoncena již v pocátecním

stadiu (ale obe byly, jak se zdá, použity k zamýšlenému pohrbu).

Král Rachef (podle Hérodota Chefrén, Hor Veserib, 2558-2532 pr. n.l.) byl dalším z

Chufuových synu. Spolu se synem Menkaureem (podle Hérodota Mykerínos, Hor Kachet,

2532-2503 pr. n.l.) si nechali vybudovat zbývající dve pyramidy v Gíze. Plány, rozmery a

stavebním materiálem se tyto pyramidy liší od Chufuovy a jsou dokladem dalšího rozvoje

myšlenek spojených s pohrebními monumenty. Plocha (strana merí 214,5 m) a výška (143,5

m) Rachefovy pyramidy z ní ciní druhou nejvetší pyramidu v Egypte a díky uvážlivému výberu

místa (leží ponekud výše) pusobí dojmem, že je stejne vysoká jako Chufuova.

Rachefuv pyramidový komplex má jednu zajímavost, která se jinde nevyskytuje - obrovskou

strážní sochu nacházející se severne od údolního chrámu, poblíž vzestupné cesty k pyramide a

jejímu chrámu. Socha predstavuje lva s lidskou hlavou ležícího na briše, dnes je známá pod

jménem Velká sfinga („sfinga“ je zkomolenina porecteného, puvodne egyptského slova šesep-

anch: „žijící podoba“). Délka 72 m a šírka 20 m z ní ciní nejvetší starovekou sochu. Socha

sama zacala být uctívána až od 18. dynastie, kdy ji Egyptané považovali za podobu místní

podobu boha Hora (Haremachet, recky Harmachis, „Hor v zemi svetla“). Pred sfingou byla

v Rachefove dobe postavena stavba, jež se sfingou prímo nesouvisí a která se vyznacuje

neobvyklým plánem. Má otevrený dvur a je považována za raný slunecní chrám. Oznacení

9

„syn Reuv“ se stává standardní soucástí královské titulatury, a jak Rachef, tak Menkaure

následovali Radžedefuv príklad a zapojily jméno slunecního boha do svého.

Na Menkaureovu pyramidu použili sice její stavitelé velké množství žuly, tedy prestižnejšího

materiálu, než je vápenec, ale menší rozmery pyramidy (strana 105 m a výška 65,5 m)

naznacují, že úsilí o pouhou monumentalitu již minulo svuj vrchol. Je predzvestí menších a ne

tak peclive vypracovaných pyramid 5. a 6. dynastie. U pyramid v Gíze jsou zretelne patrné

souvislosti jejich prostorového rozmístení, ale to je zrejme spíše dusledek postupu užitých pri

pocátecním rozmerování než puvodním zámerem. Teorie, podle níž umístení pyramid v Gíze

odráží souhvezdí Orionu, je však mylná.

Menkaureuv pyramidový komplex pravdepodobne chvatne dokoncil jeho syn a následník

trunu Šepseskaf (Hor Šepseschet, 2503-2498 pr. n.l.). Byl to jediný král Staré ríše, který

opustil tvar pyramidy a nechal si v jižní Sakkáre postavit obrovskou mastabu ve tvaru

sarkofágu, jejíž pudorys merí 100 x 72 m. Je známá pod názvem Mastabat faraún. Královne

Chentkaus I, jež byla pravdepodobne Menkaureovou manželkou, byla postavena hrobka

neobvyklé podoby v Gíze, jež kombinuje prvky mastaby a pyramidy. Podle dnes již

neuznávané teorie, byl pro ni postaven ješte malý pyramidový komplex v Abúsíru. Stále nám

uniká, proc si Šepseskaf nechal postavit místo pyramidy mastabu, ale je velmi lákavé

považovat tento fakt za znamení náboženské nejistoty, ne-li prímo krize. Turínský královský

papyrus ješte uvádí dvouletou vládu panovníka, jehož jméno se nezachovalo (snad je jím

Manéthóuv Thamptis), který mel následovat po Šepseskafovi. Zdá se tedy, že všichni králové

4. dynastie byli Snofruovi potomci. Myšlenka, že by mel syn pohrbívat otce a prebírat po nem

vládu se v Egypte vyskytovala po celou historii, ale nebyl to nezbytný predpoklad následnictví

a nezajištovala automaticky právo na trun.

Dosud se nepodarilo zjistit, kde presne se nacházely Bílé zdi (Inebuhedž), nekdejší hlavní

mesto Egypta, jež podle tradice založil král Meni na úsvitu egyptských dejin. Mohlo to být

poblíž moderní vesnice Abúsír, v údolí Nilu, približne severovýchodním smerem od Džoserovy

pyramidy. Ovšem ani zdaleka není zrejmé, proc si panovníci 3. a 4. dynastie vybrali pro

stavbu svých pyramid práve Záwijit el-Arján, Médúm, Dahšúr, Sakkáru, Gízu ci Abú Rawáš.

Významnou roli pri rozhodování o jejich umístení mohla hrát vzdálenost od královského paláce

a dostupnost vhodné stavební plochy.

10

Královská moc a posmrtný život

Pro moderního cloveka - zvlášt pro takového, který postrádá nejakou zásadní náboženskou

zkušenost a hlubokou víru - není jednoduché pochopit duvod tak obrovských a zdánlive

zbytecne nákladných projektu, jakými byly stavby pyramid. Toto nepochopení se pak odráží v

celé rade esoterických teorií, týkajících se jejich úcelu a puvodu. Napomáhá jim také témer

naprostá mlcenlivost na toto téma v egyptských textech.

Ve starovekém Egypte mel král zcela jedinecné postavení jako prostredník mezi bohy a lidem,

jako stycný bod božského a lidského sveta, který byl odpovedný obema. Jeho Horovo jméno

ho ztotožnovalo se sokolím bohem Horem (jehož byl živoucím ztelesnením) a jeho jméno

nebtej (Obe paní) vypovídalo o jeho príbuzenství s dvema ochrannými bohynemi Egypta,

Nechbetou a Vadžetou. S bohy sdílel prídomek necer, který byl obvykle upresnován jako

necer nefer, mladší buh (i když se dá interpretovat také jako dokonalý buh). Pocínaje vládou

Rachefovou bývá královo jméno uvedeno titulem „syn Reuv“. Znamená to, že byl bohy vybrán

a uznán a že se po smrti odebere do jejich spolecnosti. Jeho výsadou byl kontakt s bohy,

zajištený prostrednictvím rituálu, i když z praktických duvodu byly profánní prvky rituálu

delegovány na kneze. Pro Egyptany byl jejich král zárukou nepretržitého a sporádaného behu

sveta: pravidelného strídání rocních období, každorocních záplav, predvídatelného pohybu

nebeských teles, ale rovnež ochrany pred nebezpecnými prírodními silami a nepráteli za

hranicemi Egypta. Proto bylo pro blaho každého Egyptana tak duležité, aby král náležite plnil

své povinnosti. Domácí opozice byla minimální a podpora systému spontánní a všeobecne

rozšírená. Je až podezrelé, že v Egypte neexistovaly donucovací státní instituce jako napr.

policie. Lidé byli povinnostmi pripoutáni k pude a kontrolu nad jednotlivými obyvateli

provádely místní komunity, které byly uzavrené vuci všem, kdo do nich nepatrili.

Králova role smrtí nekoncila: pro jeho soucasníky, pohrbené v blízkosti pyramidy, a pro ty,

kterí se úcastnili na udržování jeho zádušním kultu, trval jejich vztah ke králi navždy. Bylo

proto všeobecným zájmem zajistit panovníkovi postavení a sociální status i po jeho smrti.

Monumentalita byla v tomto období egyptských dejin jedním z duležitých zpusobu vyjádrení

tohoto pojetí. Vzhledem k hospodárské prosperite, jíž se tešila celá zeme, dostupnosti nucené

pracovní síly a vysoké úrovni rízení státu není duvod k pochybnostem, zda byli Egyptané

schopni úspešne dokoncit projekty pyramid. Je naprosto zbytecné hledat za temito

monumenty další cizí motivy a síly.

11

Hrobky clenu královské rodiny, kneží a hodnostáru 3. dynastie byly oddelené od uzavrených

královských pyramidových komplexu. Témer všechny hrobky byly nadále staveny ze

sušených cihel, i když se v Sakkáre objevilo i nekolik raných príkladu kamenných mastab.

Avšak ve 4. dynastii tyto hrobky, jež byly staveny z kamene a obklopovaly pyramidu, jako by

se staly soucástí panovníkova zádušního komplexu (a tak také mohly být vnímány). Nebot

panovník daroval svým hodnostárum mnoho hrobek a ty byly staveny a zdobeny královskými

remeslníky a umelci; byl rozsah královy stavební cinnosti ješte vetší, než naznacují samotné

pyramidy. Rozsáhlá pohrebište s mastabami, oddelenými pravoúhle se križujícími ulicemi,

která byla pojata do celkového plánu nekropolí, byla až do 4. dynastie zcela ojedinelá. Jsou

známa pouze z okolí pyramid v Médúmu, Snofruovy severní pyramidy v Dahšúru a Chufuovy

pyramidy v Gíze. Nesmíme zapomínat, že vetšina pramenu, které využíváme k rekonstrukci

dejin Staré ríše pochází z pohrebišt a nese v sobe možnost zkreslení. Mesta a vesnice Staré

ríše se málokdy zachovaly a podarilo se jich objevit jen velmi málo (mesta Elefantina a Ain

Asíl jsou ojedinelým dokladem). Vyspelost technologií lze odvodit z projektu, pri nichž byly

uplatneny, ale detailní informace nám rovnež chybí. Tak napríklad je známo že stavitelé

pyramid nepoužívali vozu s koly (prestože kolo v té dobe už bylo známo); ale tento poznatek

pochází až z pramenu mladších období než Stará ríše.

Hospodárství a administrativa Staré ríše

Obrovský rozsah stavebních prací, provádených behem dvou století, kdy vládli králové

Manéthónovy 3. a 4. dynastie, mel hluboký dopad na hospodárství a spolecnost celé zeme.

Bylo by chybou podcenovat úsilí a odborné schopnosti, jež vyžadovala stavba obrovských

mastab ze sušených cihel rane dynastické doby, ale stavba pyramid pozvedla tyto stavební

podniky na zcela jinou úroven. Pocet profesionálních remeslníku musel být obrovský, zvlášte

pokud do nej zahrneme delníky zamestnané v lomech a pri transportu kamenných kvádru, lidi

poverené vybudováním stavebních ramp a zásobováním jídlem, vodou a ostatními nezbytnými

potrebami, ci remeslníky zabývající se údržbou nástroju atp.

Základem egyptského hospodárství nebylo otrokárství. I když pripustíme, že vetšina

stavebních prací byla provádena v dobe, kdy pravidelné záplavy znemožnovaly práci na poli,

porád muselo být pomerne velké procento pracovní síly odvedeno ze zemedelské výroby. Tím

12

vznikal znacný tlak na existující rezervní zdroje, který stimuloval úsilí o zvýšení zemedelské

výroby, o zkvalitnení rízení, o vybudování úcinného systému výberu daní a o hledání

náhradních zdroju príjmu a pracovní síly v zahranicí.

Požadavky na zemedelskou výrobu se s nástupem éry stavitelu pyramid dramaticky zmenily,

nebot bylo treba financovat a živit ty, kterí prešli ze zemedelského sektoru do stavebního.

Potreby a ocekávání

nových príslušníku rídící vrstvy, narostly spolu s jejich novým postavením. Zemedelské

technologie se ovšem nezmenily. Hlavním prínosem státu byla organizovanost, jejíž pomocí se

dalo zabránit lokálním hladomorum tím, že byly do postiženého místa dovezeny prebytky

odjinud, a která zmenšovala dopad velkých pohrom (napr. nízkých záplav), eliminovala nicivé

místní konflikty zrízením soudu a zlepšila bezpecnost. Zavodnovací práce dostala na starost

místní správa a pokusy o zvýšení zemedelské výroby se zamerily na rozšírení obdelávané

pudy, na které byl stát schopen dodat pracovní sílu a ostatní potreby.

Tyto zmeny šly ruku v ruce s potrebou lepší organizace administrativního aparátu v zemi a

úcinnejšího zpusobu vybírání daní. Již existující duležitá strediska, která byla casto královým

majetkem, se nyní stávala hlavními mesty správních oblastí (nomu) a hlavní mesto zeme bylo

strategicky situováno na špici delty, címž byla zajištena rovnováha mezi Horním Egyptem (ta

šemau) na jihu a Dolním Egyptem (ta mehu) na severu. Mesta Staré ríše ovšem leží pod

vrstvou pozdejších mest a zvlášte v delte dnes leží pod soucasnou hladinou podzemní vody.

Tato stará sídlište jsou proto archeologicky témer neznámá. Nebylo dosud objeveno dokonce

ani hlavní mesto starého Egypta a taková mesta jako Elefantina nebo Ajn Asil v oáze Dachla

jsou výjimkou. Nekdejší poloautonomní obce ztratily svou nezávislost a pozemky v

soukromém vlastnictví témer zmizely, jelikož prešly do vlastnictví panovníka. Starší primitivní

scítání lidu nahradil všeobsáhlý fiskální systém.

Témer po celou dobu Staré ríše byl Egypt centrálne rízeným státem, v jehož cele stál král,

teoretický vlastník veškerého majetku s prakticky neomezenou mocí. Mel právo nutit muže k

vojenské službe, rekvírovat obyvatelstvo na nucené práce, vybírat dane a mohl si cinit nárok

na jakékoli prírodní bohatství, i když tato výsada byla ve skutecnosti zmírnena celou radou

omezení. Ve 3. a 4. dynastii bylo mnoho nejvyšších státních úredníku cleny královské rodiny,

což bylo prímým pokracováním systému vlády rane dynastické doby. Svou autoritu

odvozovali od príbuzenství s králem. Nejvyšším postem byl úrad vezíra (tímto názvem se

13

obvykle prekládá egyptský termín catej), který mel na starost dohled nad chodem všech

složek administrativního aparátu - mimo náboženské záležitosti. Ve 4. dynastii se mnoho

princu zhostilo úradu vezíra s oslnivým úspechem.

Hlavním zdrojem informací o rízení egyptského státu jsou pro nás tituly ruzných hodnostáru.

Jasne formulované a podrobné texty, jako napr. text v hrobce úredníka 4. dynastie Mecena,

jsou bohužel výjimkou. V této dobe dramaticky vzrostla intenzita státní kontroly nad

jednotlivci a tomu odpovídal i nárust poctu administrativních úredníku všech vrstev.

Následkem toho se úrednická dráha otevrela i všem schopným gramotným zájemcum, kterí

nepatrili do královské rodiny. Tito úredníci byli odmenováni nekolika zpusoby, ale

nejvýznamnejším z nich byl ex officio pronájem státní (královské) pudy, obvykle statku

osídlených zemedelci, kterí je obhospodarovali. Tyto statky produkovaly prakticky všechno,

co jejich osazenstvo potrebovalo - vnitrní obchod se na této hospodárské úrovni omezoval na

príležitostnou smenu - a odmenou ex officio byly zemedelské prebytky. Tato puda byla po

skoncení úradu vrácena králi - alespon teoreticky - a mohla být pridelena jako odmena

dalšímu úredníkovi. V ekonomickém systému, který neznal peníze, to byl velmi úcinný zpusob

vyplácení mzdy úredníkum, ale zároven predstavoval vážné nahlodávání králova majetku.

Královské zádušní kulty

Každá pyramida žila svým vlastním životem i po dokoncení samotného monumentu, kdy se

stávala strediskem kultu zemrelého krále, který mel pokracovat naveky. Jeho cílem bylo

pecovat o potreby krále a neprímo také o potreby osob, které na nem byly závislé, tedy

rodinných príslušníku, jeho úredníku a kneží pohrbených v nedalekých hrobkách. Hlavním

donátorem byl král sám, nebot ješte za svého života daroval pozemek na stavbu pyramidy

nebo zarídil, aby na ni prispela státní pokladna. Ke kultu náleželo predevším prinášení obetí, i

když je pravdepodobné, že jen malá cást obetovaných produktu skoncila na oltárích a

obetních stolech chrámu (a ani ty asi nebyly zniceny, ale recyklovány, to znamená

spotrebovány zamestnanci chrámu nebo rozdeleny). Z vetší cásti obetních daru žili kneží a

úredníci zapojení do zádušního kultu a remeslníci žijící v pyramidovém meste, neco bylo

vycleneno na zádušní kulty v ostatních hrobkách. Tento zpusob prerozdelování národního

produktu, který tak prinášel prospech všem vrstvám egyptské spolecnosti, byl pro staroveký

14

Egypt príznacný. Ovšem pudu darovanou na stavbu pyramid chránily navždy královské

dekrety, které jí zarucovaly nezcizitelnost, a výsledkem bylo postupné omezování královy

hospodárské moci.

Královský zádušní kult existoval i v provinciích. Snofruuv kult byl zrejme soustreden v

nekolika malých stupnovitých pyramidách o pudorysu cca 20 m2, z nichž nejméne sedm je

známo (v Elefantine, Edfu, Kule, Ombu, Abydu, Síle a Záwijit el-Mejjitínu). Jen jedinou z nich,

pyramidu v Síle, mužeme s urcitostí datovat do vlády Snofruovy podle jeho stély a sochy.

Velké stavební projekty byly rovnež prícinou výprav do zahranicí, jejichž úkolem bylo zajistit

kámen a jiné prostredky, které v Egypte nemeli. Výpravy organizoval stát a jiný typ obchodu

na dlouhé vzdálenosti nebyl pred 6. dynastií znám. V tyrkysových a medených dolech ve Wádí

Magháre na Sinajském poloostrove byla na skále objevena vytesaná jména Džosera,

Sechemcheta, Snofrua a Chufua. Pred Džoserem to mohl být i Nebka, pokud jméno Hor

Sanacht patrí jemu. Na Palermské desce je záznam o ctyriceti lodích, které privezly drevo z

nejaké nejmenované zahranicní zeme za vlády Snofruovy. V rulových lomech hluboko v

núbijské Západní poušti, 65 km severozápadne od Abú Simbelu, se dochovala vytesaná

jména Chufua a Radžedefa. Droba a siltovec na výrobu soch pocházely z Wádí Hammámátu,

mezi Koptem (dnešní Kuft) a Rudým morem. Obchod nebo diplomatické styky mohou

vysvetlovat prítomnost egyptských objektu v Byblu, severne od Bejrútu, za vlády Chufuovy,

Rachefovy a Menkaureovy a také v Tell Mardíchu (Ebla) v Sýrii z doby Rachefovy.

V 3. a 4. dynastii neohrožovali Egypt žádní zahranicní neprátelé. Vojenská tažení za hranice

Egypta musíme chápat jako pátrání po nových príhodných zdrojích nerostného bohatství.

Jednou z hlavních povinností egyptských králu bylo dobýt a porobit vnejší neprátele Egypta a

doktrína o královské moci se tu bez obtíží shodovala se státní realpolitik. Vetšina dukazu

pochází z vlády Snofruovy, ale ty nejspíš nebyly výjimkou, jsou pouze lépe zdokumentované.

Takovéto primitivní formy zahranicní politiky byly bežné zvlášte ve 4. dynastii, kdy bylo

egyptské hospodárství vyždímáno až k hranicím únosnosti. Cílem velké výpravy, kterou vyslal

Snofru a která mela privézt zajatce, dobytek a prírodní materiál vcetne dreva, byla Núbie. Na

Palermské desce je záznam o válecné koristi, cítající 7 000 zajatcu a 200 000 kusu dobytka.

Tyto výpravy znicily núbijské osady a vylidnily Dolní Núbii (mezi 1. a 2. kataraktem), což

melo evidentne za následek vymizení místní kultury známé jako skupina A (viz 4. kapitola). Za

4. dynastie byl kolonizován Buhén, ležící v oblasti 2. nilského kataraktu.

15

Monumentální stavby poskytovaly nebývalé príležitosti umelcum, zvlášte tem, kterí tesali sochy

a skalní reliéfy. Zkušenost s opracováním malých kamenu, nabytá v predchozích obdobích, se

s vynikajícími výsledky zhodnotila pri práci na velkých sochách. Královské pyramidové

komplexy se zacaly zdobit sochami; ty vetšinou predstavovaly krále, nekdy ve spolecnosti

bohu. Ackoli nás na nich upoutají jejich estetické kvality, byla tato umelecká díla predevším

funkcní. Nejstarší velká zachovalá skulptura - socha krále Džosera - se našla v chrámu jeho

pyramidy v Sakkáre. Byla umístena v serdabu (místnost pro sochu z arabského slova „sklep“)

u severní steny pyramidy a jejím zámerem bylo zobrazit královo ka (ducha). Podobný motiv

mají i sochy v soukromých hrobkách.

Behem 4. dynastie vzrostl pocet královských soch urcených pro chrámy. Rulová socha krále

Rachefa, chráneného sokolem (usazeným za ním na operadle trunu jako podoba boha Hora, s

nímž byl král ztotožnován), je mistrovským dílem, které bylo pozdeji casto napodobováno, ale

žádné z pozdejších del ho nepredcí. I chrámum místních božstev byly casto venovány sochy

techto bohu, ale ty se až na výjimky nezachovaly.

Chrámy a vzestupné cesty byly zdobené nádhernými vysokými reliéfy, stejne jako kaple

mnoha hrobek z poloviny 4. dynastie. Reliéfy nebyly pouhou výzdobou. Vyjadrovaly ruzné

ideje, napr. královskou moc na monumentech králu nebo uspokojení potreb v posmrtném

živote v soukromých hrobkách, a jejich vclenení do chrámu ci hrobek zajištovalo jejich

nesmrtelnost. Drevené stély umístené ve výklencích hrobky Džoserova úredníka Hesirea (nyní

v Egyptském muzeu v Káhire) jsou na to, že pocházejí z tak raného období, pozoruhodné

vysokou úrovní reliéfní výzdoby. Tyto reliéfy vytváreli titíž umelci, kterí se podíleli na výzdobe

královských monumentu a byly stejne jako hrobky a sochy královským darem. Hieroglyfické

písmo se nyní stává zcela rozvinutým systémem, využívaným pro nápisy v monumentech. Jeho

spojovaný protejšek, zvaný egyptology hieratické písmo, se používal pro psaní na papyry, ale

nálezy takových dokumentu z doby pred 5. dynastií jsou velmi vzácné.

Slunecní chrámy a vzestup boha Rea

Až donedávna byl vzestup Manethóovy 5. dynastie interpretován podle literárního textu

zapsaného na Papyru Westcarové. Jedná se o ne zcela zachovalý soubor povídek sestavený

pravdepodobne ve Strední ríši a sepsaný o neco pozdeji. Dejištem Arabských nocí je dvur

16

krále Chufua, kde královští princové baví svého rozmrzelého otce vyprávením príbehu.

Vyprávení prince Radžedefa predpovídá, že se manželce Reova kneze Radžedete ze Sachbu

(nilská delta) narodí ze spojení se samotným bohem Reem trojcata, budoucí králové

Veserkaf, Sahure a Neferirkare. K Chufuove velkému zármutku je temto trojcatum urceno

nahradit na egyptském trunu jeho vlastní potomky. Pocátky Manethóovy nové, tedy 5.

dynastie se zdají být spojeny se zásadními zmenami v egyptském náboženství a, jak ukazuje

Papyrus Westcarové, muže toto rozdelení muže odrážet starou egyptskou tradici.

Prvním králem nové dynastie byl Veserkaf (Hor Irmaet, 2494-2487 pr. N.l.), jehož jméno zní

podobne jako jméno posledního (ci snad predposledního) panovníka 4. dynastie Šepseskafa.

Nekterí historikové se domnívají, že Veserkaf byl vnukem Radžedefovým, ale prestože

nepochybne existovalo nejaké príbuzenské pouto mezi ním a králi 4. dynastie, nedokážeme

presne urcit jeho povahu. O Veserkafove vláde nám není nic známo a neexistuje žádný

soudobý záznam dokazující, že události vyprávené v Papyru Westcarové jsou pravdivé.

Hlavním dochovaným architektonickým úspechem Veserkafovy vlády byla stavba chrámu

zasveceného výhradne slunecnímu bohu Reovi. Byl to pocátek nového trendu: šest z prvních

sedmi králu Manethóovy 5. dynastie (Veserkaf, Sahure, Neferirkare, Raneferef, Niuserre a

Mankauhor) staveli takové chrámy v následujících osmdesáti letech. Jména techto chrámu

známe z titulatur jejich kneží, ale pouze dva z nich byly nalezeny a vykopány - Veserkafuv a

Niuserreuv. Veserkafuv slunecní chrám stál v Abúsíru, severne od Sakkáry (ovšem zdá se, že

soucasné vykopávky potvrzují názor, že rozdelení mezi Sakkárou a Abúsírem vytvorili

moderní archeologové a ve staroveku zrejme neexistovalo).

Veserkafova pyramida se nachází v severní Sakkáre, poblíž severovýchodního cípu

Džoserova areálu. V soucasné dobe se prehodnocuje její prísná monumentalita; pyramida je

totiž pomerne malá (strana merí 73,5 m a výška 49 m), již ne tak peclive postavená a je na ní

patrná snaha o improvizaci (hlavní chrám stojí zcela neobvykle proti jižní stene pyramidy, snad

proto, že na konvencním míste už stála nejaká jiná stavba). Veserkaf, jehož vláda trvala

pouhých sedm let, mohl nastoupit na trun již jako starec.

Stavba slunecních chrámu byla výsledkem rostoucí duležitosti slunecního boha. Re byl nyní

témer ekvivalentem státního boha. Každý král stavel nový slunecní chrám a z toho, jak blízko

u pyramid ležely a jak byly svým plánem podobné pyramidovým komplexum, usuzujeme, že

se stavely spíš pro posmrtný život než pro prítomnost. Slunecní chrám se skládal z údolního

17

chrámu, spojeného vzestupnou cestou s horním chrámem. Hlavním znakem horního chrámu

byl masivní podstavec s obeliskem, symbolem slunecního boha. Oltár stál na otevreném

nádvorí, kam dopadaly slunecní paprsky. Ve Veserkafove stavbe, nejstarším slunecním

chrámu, ješte nebyly žádné nástenné reliéfy, ale v Niusserreove chrámu jich bylo velké

množství. Výjevy na reliéfech jednak zduraznují roli slunecního boha jako nejvyššího dárce

života a hybné síly prírody, ale také urcují královo místo ve vecném kolobehu života tím, že

predstavují jeho každorocní oslavy svátku sed. Poblíž nechal král postavit velkou repliku

slunecní bárky z nepálených cihel. Chrámy byly tedy osobními památníky králova

príbuzenského vztahu s bohy, který bez prerušení pokracuje i po smrti. Podobne jako

pyramidové komplexy byly i slunecní chrámy nadány pudou, o svátcích dostávaly donace a

mely svuj vlastní personál.

5. dynastie

Puvod 5. dynastie, jak ho vysvetluje Papyrus Westcarové, mužeme konfrontovat s dukazy z

doby vlády Sahurea a Neferirkarea. Královna Chentkaus je ve své mastabe v Gíze oznacena

jedinecným titulem: „matka dvou králu Horního a Dolního Egypta“. Tentýž titul je znám z její

pyramidy (nedávno objevené ceskými archeology), postavené vedle Neferirkareovy

pyramidy v Abúsíru. Pokud je Chentkaus z Gízy a Chentkaus z Abúsíru tatáž osoba, pak dva

synové z jejího titulu jsou Sahure (Hor Nebchau, 2487-2455 pr. N.l.) a Neferirkare (Kakai,

Hor Veserchau, 2475-2455 pr. N.l.) a Papyrus Westcarové má cástecne pravdu. Pyramidy

techto dvou králu se nacházejí v Abúsíru, stejne jako pyramidy všech králu, kterí staveli

slunecní chrámy (a zrejme i Šepseskareuv, 2455-2448 pr. N.l.). Vzestupná cesta, spojující

údolí a zádušní chrámy Sahureova pyramidového komplexu, byla vyzdobeny reliéfy vysoké

umelecké úrovne, predjímajícími lépe známé reliéfy krále Venise (2375-2345 pr. N.l.).

Jmenovaní abúsírští králové predstavují pevne stmelenou skupinu a jejich monumenty jsou si v

mnohém podobné.

Chrám Neferirkareovy pyramidy vydal nejduležitejší administrativní papyry, které známe ze

Staré ríše. Tyto dokumenty vrhají svetlo na každodenní chod instituce pyramidy a obsahují

detailní záznamy o produktech, které sem byly dodávány, seznamy službu konajících kneží,

soupis inventáre chrámu a dopisy. Komplex pyramidy ovšem dokoncen nebyl a jeho údolní

18

chrám a vzestupnou cestu pozdeji zaclenil Niuserre do svého vlastního pyramidového

komplexu.

Král Šepseskare (Hor Sechemchau, 2455-2448 pr. N.l.) je nejefemérnejší postavou

abúsírské skupiny a dosud nebyl nalezen žádný textový ani archeologický dukaz o existenci

jeho slunecního chrámu. Na vine je snad jeho krátká vláda. Kralování Raneferefovo (Isi, Hor

Neferchau, 2448-2445 pr. N.l.) ovšem bylo ješte kratší. Ackoli se jeho pyramida nikdy

nepozvedla nad nejnižší stupen, v zádušním chrámu byly nedávno objeveny papyry srovnatelné

s temi, které se nalezly v zádušním chrámu Neferirkareove.

Slunecní chrám krále Niuserrea (Inej, Hor Setibtauej, 2445-2421 pr. N.l.) stál v Abú

Ghurábu, severne od Abúsíru. Menkauhor (Ikauhor, Hor Menchau, 2421-2414 pr. N.l.) byl

posledním králem, který nechal postavit slunecní chrám. Jeho pyramida dosud nebyla

lokalizována, ale hrobky jeho kneží a jiné stopy napovídají, že muže být ukryta pod pískem

nekde v jižním Abúsíru nebo severní Sakkáre.

Nejnápadnejší zmenou v egyptské administrative v této dobe bylo to, že nejvyšší úrady už

nedostávali clenové královské rodiny. Dalším význacným rysem je pohotovost, s jakou byly

slunecní chrámy zacleneny do hospodárského systému zeme. Nekdy byli kneží jmenováni ke

službe ve slunecních chrámech jen formálne a skutecným duvodem byl zisk plynoucí z této

funkce - mohl jím být napríklad pozemek chrámu pronajímaný ex officio. Totéž platilo o

jmenování do funkce úredníku pyramidy. Mezi požadavky sveta bohu a zemrelých a

potrebami živých nebyly žádné markantní rozdíly. Mužeme si docela dobre predstavit systém,

kde byla vetšina národního produktu teoreticky vyclenena pro potreby zesnulého krále,

slunecní chrámy a svatyne místních bohu, ale ve skutecnosti se jím živila vetšina obyvatel

Egypta.

Náboženská víra starých Egyptanu se lišila podle místa i podle spolecenského postavení.

Prakticky každé egyptské území melo svého místního boha, který byl pro jeho obyvatele

nejduležitejší, a pozvednutí Rea na úroven státního boha na to nemelo prakticky žádný vliv.

Naopak, anály dokazují, že králové zacali v této dobe venovat vetší pozornost místním

božstvum ve všech cástech zeme poskytováním daru (vetšinou pozemku) jejich svatyním,

nebo osvobozením od daní ci nucených prací.

I nadále byly vysílány výpravy na tradicní místa za hranicemi Egypta, zvlášte pro tyrkys a med

do Wádí Magháry (Sahure, Niuserre, Menkauhor) a Wádí Charítu (Sahure) na Sinaji, a pro

19

rulu do lomu severozápadne od Abú Simbelu (Sahure a Niuserre). Texty z vlády Sahureovy a

Niuserreovy se zminují o výprave za exotickým zbožím (malachit, myrha a elektron, tj. slitina

zlata a stríbra) do Puntu, africké zeme ležící nekde mezi horními úseky Nilu a somálským

pobrežím. Sahure, Niuserre i Neferirkare nadále udržovali kontakty s Byblem. Nálezy

predmetu se jmény nekterých králu 5. dynastie v Doraku u Marmarského more zustávají

nejasné.

V prubehu 5. dynastie vzrustá pocet kneží a úredníku, kterí si mohli nechat postavit hrobku z

vlastních prostredku. Nekteré z techto mastab patrí k nejvetším a nejlépe vyzdobeným

hrobkám Staré ríše - napríklad hrobka Tejova (Sakkára) a Ptahšepsesova (Abúsír), obe

pravdepodobne z doby vlády Niuserrea. Hrobky stojí casteji na provincních hrbitovech než v

blízkosti královských pyramid. Vzrustající nezávislost na královské milosti byla prirozene

doprovázena odpovídající rozmanitostí forem a umelecké úrovne soch a reliéfu.

„Autobiografické“ texty na stenách techto hrobek nám poskytují nový vhled do tehdejší

spolecnosti. Vetšina z nich se skládá z konvencních frází a méne obvyklých námetu, které

casto souvisí se vztahem majitele hrobky ke králi. Tento trend pak pokracoval až do konce

Staré ríše.

Králové Textu pyramid

Po Menkaureove smrti už byly ve vzduchu predzvesti zmeny, ale nuance tohoto procesu nám

unikají. Do královských stavebních podniku postupne pronikala standardizace a

racionalizace. Menkauhorovi následníci již nebudovali slunecní chrámy, prestože postavení

slunecního boha Rea zustalo nezmenené. Dlouhá vláda krále Džedkarea (Isesi, Hor Džedchau,

2414-2375 pr. N.l.) spojuje abúsírskou skupinu s králi, kterí následovali po nem. Nekterí z

jeho úredníku byli pohrbeni na abúsírské nekropoli, což svedcí spíš o kontinuite než o nejaké

prestávce, ale pyramida samotného krále je v jižní Sakkáre. Její skromné rozmery (strana

merí 78,5 m, výška 52,5 m) prejali s výjimkou jeho bezprostredního následníka Venise všichni

zbývající významní vladari Staré ríše (Teti, Pepi I., Merenre a Pepi II.). Ptahhotepova

naucení, nejduležitejší literární dílo Staré ríše, shrnující pravidla chování úspešného úredníka,

jsou pripisována Džedkareovu vezírovi.

20

Vláda krále Venise (Hor Vadžtauej, 2375-2345 pr. N.l.) byla rovnež velmi dlouhá. Nechal si

postavit pyramidu v jihozápadním rohu Džoserova areálu, ale je ješte menší než pyramida jeho

predchudce. Její dlouhá vzestupná cesta, merící takrka 700 m, byla puvodne vyzdobena

pozoruhodnými výjevy, z nichž se bohužel dochovaly jen fragmenty a které predcí šablonovité

výrazové prostredky , jimiž se vyjadrovaly ideje královské moci, nebo je prinejmenším

vyjadrují novým, neotrelým zpusobem. Jsou na nich zaznamenané ruzné události z Venisovy

vlády, napr. doprava sloupu z žulových lomu u Asuánu do králova pyramidového komplexu.

Hlavní inovací Venisovy pyramidy - a ta bude charakteristická pro zbývající pyramidy Staré

ríše (vcetne pyramid nekterých královen) - byly Texty pyramid, vyryté na stenách jeho hrobní

komory a jiných cástech interiéru. Texty pyramid predstavují nejstarší velkou náboženskou

skladbu známou ze starovekého Egypta. Nekteré její cásti byly složeny ješte pred vládou

Venisovou a mapují vývoj egyptských náboženských myšlenek od preddynastické doby.

Zemrelý král Venis je ztotožnován s Reem a Usirem a mluví se o nem jako o Usiru Venisovi.

Náboženská doktrína o Usirovi je nejduležitejší složkou Textu pyramid, ale myšlenky

související se slunecním bohem Reem jsou rovnež duležité a stejne tak i koncepty orientované

na hvezdy a nekteré jiné, pravdepodobne ješte starší. Nicméne složitost Textu pyramid ztežuje

interpretaci jednotlivých zaríkadel a ješte težší je pochopit jejich vzájemné vztahy. Duvodem

zaclenení Textu do pyramidy byla víra, že zemrelému králi zajistí spokojený život na onom

svete. Egyptané považovali jejich pouhou prítomnost v pyramide za dostatecne úcinnou.

Rozmístení Textu uvnitr pyramidy není náhodné, ale byla by chyba domnívat se, že souvisí s

tak krátkodobou záležitostí, jako je pohreb.

Víra, že po smrti vstoupí zemrelý do království boha Usira, byla nyní všeobecne rozšírená.

Usir, puvodne místní buh uctívaný ve východní delte, byl spojován se zemedelstvím a vecným

obnovováním života v prírode. Byl urcite ideálním bohem pro ríši zemrelých, nebot mýty o

jeho vzkríšení zrcadlily revitalizaci pudy po opadnutí každorocních nilských záplavách (což se

delo až do zacátku dvacátého století, kdy byla u Asuánu vybudována prehrada, následovaná

Vysokou prehradou, postavenou v 60. letech). První stadia rozvoje Usirova kultu nám zdaleka

nejsou jasná. Byl vhodným protejškem slunecního boha a to možná zpusobilo rust jeho

popularity. Z písemných záznamu ovšem nejsme schopni presne urcit, kdy k tomu došlo. Ve

svých hrobkách jsou zemrelí popsáni jako imachu („poctený“) Usirem: jinými slovy, jejich

posmrtné potreby byly uspokojeny díky jejich príbuzenskému svazku. Pojetí imachu (což se

21

dá také preložit jako „ten, o nejž je postaráno“) bylo výrazem pozoruhodné morální maximy,

která se týkala všech vrstev egyptské spolecnosti a napravovala extrémní prípady sociální

nerovnosti: bohatší a vlivnejší osoby mely povinnost starat se o chudé a sociálne slabé stejným

zpusobem, jako je hlava rodiny zodpovedná za všechny její cleny.

6. dynastie

Podle Manéthóa uzavírala Venisova vláda 5. dynastii a další král, Teti (Hor Seheptauej, 2345-

2323 pr. N.l.), uvádel 6. dynastii. Presné informace o príbuzenském svazku Tetiho s jeho

predchudci nám scházejí, ale zdá se, že jeho hlavní manželka Iput byla Venisovou dcerou.

Tetiho vezír Kagemni zahájil svou vysokou úrednickou dráhu již za Džedkarea a Venise.

Turínský papyrus ale v tomto bode také vkládá prestávku, následovanou souctem králu od

Meniho (prvního krále 1. dynastie) po Venise (císlo je dnes ztracené). To nám dává duvod k

zamyšlení, protože kritériem takového rozdelení je v Turínském papyru vždycky zmena

hlavního mesta a prestehování královské rezidence.

Puvodní hlavní mesto Bílé zdi, založené na pocátku 1. dynastie, bylo co do duležitosti zrejme

postupne nahrazováno jinými , zalidnenejšími predmestími dále na jih, približne na východ od

Tetiho pyramidy. Džed-isut, název této cásti mesta, je odvozen od jména Tetiho pyramidy a

pyramidového mesta. Nicméne královské paláce Džedkarea a Pepiho I. (a snad i Venisuv) už

mohly být premístené dále na jih, mimo špínu, hluk a zápach prelidneného mesta, do údolí

ležícího na východ od dnešní jižní Sakkáry, a mohly být od Džed-isutu oddelené jezerem. Tak

by se alespon dalo vysvetlit, proc si Džedkare a Pepi vybrali pro své pyramidy práve jižní

Sakkáru.

Paralelou tohoto vývoje pak bylo to, že správní centrum sousedící s Tetiho pyramidou dostalo

jméno Mennefer (recky Memfis), odvozené od jména pyramidového komplexu Pepiho I. Ten

mohl být už na konci Staré ríše fyzicky spojen s osadami kolem chrámu boha Ptaha,

rozprostírajícími se dál na východ, a mesto jako celek zacalo být známé jako Mennefer.

Koncem 5. a zacátkem 6. dynastie se tudíž mohlo zmenit místo královské rezidence a mesta

samotného, což by vysvetlovalo rozdelení v Turínském papyru, jež se pozdeji odrazilo i v

Manéthóove výctu (otec Pepiho I. Teti byl zarazen do nové rodové linie panovníku). Ale tady

už vstupujeme na pole spekulací a jen budoucí práce v terénu prokáže, nakolik jsou pravdivé.

22

Po Tetim mohl vládnout král Veserkare (2323-2321 pr. N.l.), ale jeho existence je sporná.

Duvodem nejasností muže být to, že Pepi I. (Hor Meritauej, 2321-2287 pr. N.l.), syn Tetiho

a královny Iputy I., se na pocátku své vlády nazýval Nefersahor. To bylo jeho první, cili

trunní jméno, které obdržel pri korunovaci a kterému predcházel titul nesu-bitej („Ten, který

patrí ostrici a vcele“). Obe jména se vpisovala do oválné kartuše. Pozdeji zmenil jméno na

Merire. Jeho „nomen“, neboli osobní jméno Pepi (císlo, které po nem obvykle následuje, je

naše a starí Egyptané ho nikdy neužívali) casove predcházelo jeho nástupu na trun. Bývalo

uvedené titulem sa Ra (syn Reuv) a také se vpisovalo do kartuše.

Vnitrní situace Egypta se v této dobe zacíná menit. Královo postavení zustává teoreticky

nedotcené, ale není pochyb o tom, že se objevují první obtíže. Tento dojem se dá jen cástecne

vysvetlit pocetnejšími a kvalitnejšími informacemi, které nám umožnují detailnejší pohled na

egyptskou spolecnost, ukrytý pod monoliticky monumentální a velmi formální fasádou

predchozích období. Králova osoba už nebyla nedotknutelná: životopisný text Veniho,

vysokého dvorního hodnostáre, se zminuje o neúspešném spiknutí proti Pepimu I.,

zorganizovaném koncem jeho vlády jednou z jeho královen. Její jméno neuvádí, ale snatková

politika už byla v té dobe známá: na sklonku života se král oženil s dvema sestrami, které se

obe nazývaly Anchesenmerire („Král Merire /Pepi I./ pro ni žije“). Jejich otec Džau byl

vlivným úredníkem z Abydu. Tyto události byly velmi dramatické, ale vzrustající moc a vliv

místních správcu (zvlášte v horním Egypte, který byl od hlavního mesta vzdálenejší) a následné

oslabování královské autority melo sice méne dramatické, zato potencionálne mnohem

závažnejší dusledky. Na konci 5. dynastie vzniká nový úrad „predstavený Horního Egypta“.

Králové 6. dynastie se vyznacovali rozsáhlou stavební cinností, budovali svatyne místních

bohu po celém Egypte, ale ty padly za obet pozdejším prestavbám nebo dosud nebyly

nalezeny. Chrámy Horního Egypta, jako napríklad Chentiamentiuv v Abydu, Minuv v Koptu,

Hathorin v Dendere, Horuv v Hierakonpoli a Satetin v Elefantine, byly obzvlášt favorizovány.

Stále casteji je králové obdarovávali a promíjeli jim dane i pracovní povinnost.

V chrámech pyramid 5. a 6. dynastie jsou zobrazeny scény, které vypadají tak presvedcive,

že je clovek v pokušení jim uverit. Tak napríklad výjev predstavující podmanení libyjských

nácelníku za vlády Pepiho II. je takrka kopií podobných scén v chrámech Sahurea, Niuserrea

a Pepiho I. (a o 1500 let pozdeji byl napodoben v chrámu súdánského krále Taharky v

Kawe. Tyto scény byly standardním zpodobením úspechu ideálního krále a k realite mely

23

hodne daleko. Jejich zaclenení do chrámu melo zajistit jejich kontinuitu. Stejne mužeme

vysvetlit i obrazy lodí vracejících se z výpravy do Asie a útoku na nomády v Palestine známé

ze vzestupné cesty Venisovy. Jiné zdroje ovšem zase dokazují, že podobné události se

opravdu staly. Již zmínený Veni popisuje opakované rozsáhlé vojenské akce proti „Aamu“ v

syro-palestinské oblasti. Navzdory tomu, jak jsou prezentovány, se spíš jednalo o preventivní

nebo trestné nájezdy než o obranná tažení.

Težba nerostu v pouštích za hranicemi Egypta pokracovala. Ve Wádí Magháre na Sinaji se

dobýval tyrkys a med (Džedkare, Pepi I. a II.), droba a siltovec ve Wádí Hammámátu ve

Východní poušti (Pepi I., Merenre) a rula v lomech ležících severozápadne od Abú Simbelu

(Džedkare). Džedkare také vysílal výpravy do Puntu a mnoho panovníku udržovalo obchodní

a diplomatické styky s Byblem (Džedkare, Venis, Teti, Pepi I. a II., Merenre) a také s Eblou

(Pepi I.).

Koncem 6. dynastie byla obzvlášt duležitá Núbie a za vlády Merenrea se Egyptané pokoušeli

zlepšit plavbu v oblasti prvního kataraktu. Do hranicní oblasti nyní zacal proudit nový príliv

pristehovalcu (tzv. núbijská skupina C) z jihu, z krajiny mezi tretím a ctvrtým kataraktem,

jejímž strediskem byla Kerma. Egypt se ve snaze zabránit potenciálnímu ohrožení svých

ekonomických zájmu a bezpecnosti s temito lidmi obcas stretl v ozbrojeném konfliktu.

Karavany putující napríc núbijským územím (do zemí Vavat, Ircet, Sacu a Jam) vysílali

správcové nejjižnejších egyptských nomu, sídlící v Elefantine, jako napríklad Harchuf,

Pepinacht, Hekaib a Sabni. Mezi prepychové zboží z Afriky, jež se do Egypta dopravovalo

touto cestou, patrilo kadidlo, tvrdé drevo (eben), kožešiny a slonovina, ale také tancící

trpaslíci a exotická zvírata. Od této doby se také datuje najímání Núbijcu, kterí se uplatnili

zejména v pohranicní policii a jako žoldnéri ve vojenských výpravách.

Západní poušt križovaly trasy karavan. Jedna z nich opouštela Nil u Abydu a mírila pres oázu

Charga na jih po trase známé jako Darb el-Arbain (arabsky „ctyricetidenní cesta“) do oázy

Selima. Jiná mírila z Chargy na západ, do oázy Dachla, kde zejména za vlády Pepiho II.

vzkvétalo duležité stredisko v Ajn Asilu, poblíž moderního Balátu.

Úpadek Staré ríše

24

Po Pepim I. vládli jeho dva synové, Merenre (plným jménem Merenre-nemtejemsaf, Hor

Anch-chau, 2287-2278 pr. N.l.) a Pepi II. (Hor Necerchau, 2278-2184 pr. N.l.). Oba

nastoupili na trun velmi mladí a oba si postavili pyramidy v severní Sakkáre. Vláda Pepiho II.,

trvající ctyriadevadesát let (zdedil trun v šesti letech) je nejdelší vládou starovekého Egypta,

ale její druhá polovina byla pradvepodobne ne príliš výkonná, jelikož síly, které do té doby

nahlodávaly teoretické základy egyptského státu tajne, to nyní cinily zcela nepokryte. Krize,

jež následovala, byla nevyhnutelná, nebot její semena byla obsažena v samotném systému.

Koreny této krize byly predevším v ideologii, jelikož král, jehož hospodárská moc byla nyní

velmi oslabená, už nemohl zastávat roli, kterou mu pripisovala doktrína o egyptské královské

hodnosti. Následky byly pro celou egyptskou spolecnost velmi vážné: systém odmenování ex

officio už nemohl uspokojive fungovat a fiskální systém byl zrejme na pokraji krachu.

Nekteré úrady byly v praxi dedicné a zustávaly v jedné rodine po nekolik generací. Hrobky

vytesané ve skalách na ruzných místech Stredního a Dolního Egypta, jako napr. v Sedmentu,

Dešáše, Kóm el-Ahmaru, Šéch Saídu, Méru, Dér el-Gebráwí, Achmímu (el-Hawáwíš), el-

Hagarse, el-Kasr wa’s-Sajjádu, Elkabu a Asuánu (Kubbet el-Hawa), svedcí o aspiracích

místních správcu, kterí byli nyní polonezávislými místními vládci. Méne už toho víme o

analogických hrbitovech v delte, i když takové lokality, jako jsou Héliopolis, Kóm el-Hiš a

Mendés, potvrzují jejich existenci. Blízkost hlavního mesta mohla všechny snahy o vetší

autonomii ztežovat, ale hlavním duvodem nedostatku dukazu je místní geografie a geologie.

Archeologické vrstvy Staré ríše leží tesne u soucasné hladiny spodní vody nebo pod ní, což

velmi ztežuje vykopávky. Mnohem více toho víme o místních správcích z oázy Dachla, kterí

žili v Ajn Asilu a nechávali se pohrbít ve velkých mastabách na místním hrbitove (Kilat ed-

Dabba).

Existence centralizované vlády byla ohrožena a výhody sjednoceného státu ty tam. Situaci

ješte zhoršovaly klimatické podmínky, zvlášte nekolik let po sobe trvající nízké záplavy a

úbytek srážek, které zasáhly oblasti sousedící s údolím Nilu a jejichž dusledkem bylo napetí,

které na egyptských hranicích vyvolávali nomádi. Skutecnost, že po neobvykle dlouhé vláde

Pepiho II. cekalo v záloze mnoho potenciálních následníku trunu, mohla ješte prispet k chaosu

nastalé situace.

Po Pepim II. nastoupil na trun Merenre II. (Nemtejemsaf), královna Nitokris (2184-2181 pr.

N.l.) a zhruba sedmnáct ci víc efemérních králu, které Manéthó zahrnul do své 7. a 8.

25

dynastie. Jeho rozdelení dynastií je težko vysvetlitelné - snad jen tak, že se jedná o náhodná

rozdelení seznamu. Vetšina techto vladaru pro nás neznamená o mnoho víc než pouhá jména,

ale nekteré z nich známe z imunitních dekretu, vydaných pro Minuv chrám v Koptu. Hakare

Ibi je jediný panovník, jehož malá pyramida (plocha 31,5 m2) se nalezla v jižní Sakkáre. Byla

to tedy pouze královská rezidence v Memfide a teoretický nárok na celý Egypt, co pojilo tyto

bezvýznamné krále s mocnými vladari pocátku Staré ríše. Souhrnný pocet 955 let, jež podle

Turínského papyru delily Meniho, zakladatele 1. dynastie, od posledního z techto efemérních

panovníku, uzavírá linii memfidských králu a dobu, kterou nazýváme Stará ríše.

6. kapitola

1. PRECHODNÁ DOBA

(cca 2160-2055 pr. N.l.)

Stephan Seidlmayer

Egyptologové tradicne delí dejiny faraonu na hlavní období podle politického stavu zeme.

„Ríše“ - definované jako období politické jednoty a silné, centralizované vlády - se strídají s

„prechodnými dobami“, pro než je naopak typické vzájemné souperení místních vládcu,

cinících si nároky na moc. V prípade 1. prechodné doby skoncila dlouhá linie králu, kterí vládli

z Memfidy, s posledními faraony 8. dynastie. Po 8. dynastii vládla rada králu, kterí pocházeli z

Hérakleopole Magny, ležící na severu Stredního Egypta, poblíž vstupu do Fajjúmské oázy.

Tito králové se objevují v Manéthóove 9. i 10. dynastii, jelikož byli chybne rozdeleni pri

prepisování puvodního seznamu králu (viz 1. kapitola, diskuse o Manéthóove Aegyptiace).

Prenesení královské rezidence z Memfidy do Hérakleopole museli starí Egyptané považovat

za velký zvrat. Svedcí o tom skutecnost, že kompilátori Turínského papyru z 19. dynastie

vložili po seznamu králu 8. dynastie velký souhrn predchozí cásti egyptských dejin. Navíc

seznam králu v chrámu Sethiho I. v Abydu neuvádí v období mezi 8. dynastií a pocátkem

Strední ríše žádná jména králu.

26

Faktem je, že hérakleopolští vládci nikdy nezískali moc nad jižní cástí Horního Egypta. V

prubehu vleklých boju mezi místními velmoži se zde jako vudcí síla prosadil rod thébských

nomarchu, kterí si zacali osobovat právo na královský titul, a následkem toho se objevili v

análech králu jako 11. dynastie. Od tohoto okamžiku stojí na území Egypta proti sobe dva

souperící státy. Éru ustavicných válek ukoncil až thébský král Nebhepetre Mentuhotep II.,

kterému se podarilo zvítezit nad svým hérakleopolským souperem a znovu sjednotit zemi pod

thébskou nadvládou , címž zahájil období Strední ríše. Tato kapitola proto pojednává o

období mezi koncem 8. dynastie a vládou Nebhepetrea Mentuhotepa II.

Chronologické problémy

Jsme pomerne dobre informováni o druhé cásti 1. prechodné doby - o fázi souperení mezi

Hérakleopolí a Thébami, jež trvalo 90 až 110 let. První cást této doby - fáze hérakleopolské

vlády pred nástupem 11. dynastie - nám už tak jasná není. Máme nedostatek prímých

chronologických informací, jelikož se z Turínského papyru ztratila vetšina jmen

hérakleopolských vládcu i všechny údaje o délce jejich vlády, a také proto, že archeologický

výzkum v severní cásti Stredního Egypta a v delte, srdci hérakleopolského království, je velmi

neuspokojivý. Pro nedostatek údaju prímo souvisejících s hérakleopolskými vládci

egyptologové dokonce jeden cas soudili, že období, kdy hérakleopolští vládci byli (alespon

formálne) jedinými panovníky, ani nemohlo existovat, a že tedy museli být soucasníky 11.

dynastie. To je ovšem nemožné, jelikož víme o význacných osobách a duležitých politických

událostech, které se dají zaradit jedine do doby mezi 8. a 11. dynastií.

Podrobné studie posloupnosti držitelu duležitých administrativních a knežských hodností v

nekterých mestech Horního Egypta a výzkum vývoje v archeologických materiálech nás

presvedcují o tom, že interval mezi 8. a 11. dynastií zaujímal docela dlouhý casový úsek - snad

tri nebo ctyri generace. Navíc délka 10. dynastie, kterou uvádí Manéthó, docela dobre

odpovídá našemu odhadu témer dvou století, po která trvala celá 1. prechodná doba, a tento

údaj se rovnež shoduje s prosopografickými a archeologickými dukazy.

Charakteristika 1. prechodné doby

27

1. prechodná doba nebyla jen obdobím zmatku v následnictví na egyptský trun; byla také

obdobím krize a nového vývoje, což obojí hluboce poznamenalo celou egyptskou spolecnost i

její kulturu. Toho si musíme všimnout už ve chvíli, kdy obrátíme pohled k monumentum.

Pohrební komplexy králu a nejvyšších hodnostáru Staré ríše na hrbitovech tehdejšího hlavního

mesta Memfidy hrají duležitou roli pri vytvárení predstav o egyptském státu. Stavba techto

okázalých budov se zastavila po vláde Pepiho II. a tradici oživil až Mentuhotep II., když si

nechal postavit zádušní chrám v Dér el-Bahrí v západních Thébách.

Kvuli této skutecnosti bývá nekdy horní chronologická hranice 1. prechodné doby posunuta,

aby se do ní vešly tri dekády, kdy byli ješte u moci poslední králové memfidské linie po Pepim

II. Když pojmeme schéma egyptských dejin rozdelených do dynastií ponekud volneji, zjistíme,

že tento prístup není neoduvodnený. Mužeme totiž tyto obrovské stavby chápat nejen jako

doklad povahy základních státních institucí, ale také jako dobrý dukaz skutecnosti, že tyto

instituce stále ješte fungovaly. Nápadná mezera v rade monumentálních památek v 1.

prechodné dobe naznacuje, že se spolecenský systém rozpadl, a to jak po stránce politické,

tak po stránce kulturní.

Na druhou stranu je dobre patrné, že archeologické i epigrafické památky ukazují na existenci

kvetoucí kultury uprostred nejchudších vrstev spolecnosti a na mohutný spolecenský rozvoj v

provincních mestech Horního Egypta. Proto mužeme ríci, že spíše než prímý kolaps egyptské

spolecnosti a kultury jako celku charakterizuje 1. prechodnou dobu duležitý, i když docasný,

presun stredisek aktivity a dynamismu.

Chceme-li pochopit krizi faraonského státu a procesy, které nakonec vedly ke znovuvytvorení

jednotné politické organizace na novém základe, je nezbytné prozkoumat, jak byly politické

instituce zakorenené ve spolecnosti. Egyptské dejiny se casto soustredí na královské

rezidence, vládce a „dvorní kulturu“, ale pri psaní dejin 1. prechodné doby se místo toho

musíme zamerit na provincní mesta a na lidi samotné, jelikož práve oni tvorí nejzákladnejší

složku spolecnosti.

Hlavní mesto a provincie

Faraonský stát puvodne vznikl jako centralizovaný systém. Od nejstarších dob sídlily jeho

hlavní instituce - král a jeho dvur - v hlavním meste. Tam byla soustredena i spolecenská elita

28

a vedení administrativního aparátu, odtamtud byly rízeny tradice vyspelé kultury i státní

náboženství, v jeho bezprostrední blízkosti mel stredisko kult zemrelého krále a jeho božských

predku. Správou zeme byli povereni královští emisari, kterí meli na starosti rozsáhlá území v

celém údolí Nilu. I když pracovali mimo hlavní mesto, zachovali si s ním spojení a považovali

se stále za cleny jeho elity. Až do 5. dynastie nebyl žádný z kulturních úspechu, dosvedcujících

majestátnost Staré ríše, videt za hranicemi memfidského regionu. Mezi zemí a jejím vládcem

existovala obrovská propast spolecenské a kulturní nerovnosti.

V 5. dynastii se však zacíná objevovat hluboká zmena v systému a koncem 6. dynastie už je

zcela zjevná. Pocínaje touto dobou byli správcové jmenováni do cela jednotlivých nomu a

trvale sídlili v regionu, který meli na starost. Úrad casto dedili clenové jedné rodiny, podobne

jako tomu bylo i v ostatních odvetvích státního aparátu. Prestože cílem tohoto politického tahu

byla puvodne snaha zvýšit úcinnost provincní správy, mel dalekosáhlé a nepredvídané

dusledky. Na prvním míste znamenal zmenu socio-ekonomické struktury, ležící v samém srdci

systému. Puvodne byly hospodárské zdroje soustredeny v rukou krále a centrální

administrativa je prerozdelovala. Nyní ovšem meli šlechtici, sídlící ve svých správních

strediscích, prímý prístup k zemedelským produktum. Opozice hlavního mesta a venkova

zacala pusobit jako diferenciacní cinitel uvnitr puvodne homogenní elitní skupiny úredníku.

Provincní aristokracie usilovala ze všech sil ujistit královský dvur, že zpusob jejího života se ve

všem vyrovná stylu mestské aristokracie. Je to dobre patrné na zdobených monumentálních

hrobkách, které se zacaly objevovat na hrbitovech regionálních stredisek po celé zemi.

Ikononrafie, modely textu, náboženské a ritualistické vedomosti proudily ze svého zdroje ve

dvorní kulture na periferii. Krome toho král sám poskytoval svým úredníkum specializované

remeslníky, znalce rituálu vyškolené v královské rezidenci, i nákladné zboží, jímž chtel

podporit a upevnit pouto loajality mezi provincní aristokracií a dvorem. Tyto hrobky jsou

ovšem jen špickou ledovce; ve skutecnosti jednala provincní elita a její zamestnanci jako

samostatná centra uvnitr politické organizace, vydržovali si vlastní remeslné odborníky a

ponechávali cím dál vetší díl domácí zemedelské produkce pro provincie samotné (aby se na

nem nepriživoval královský dvur), což vedlo ke zmene sociální a ekonomické struktury

provincií. Egyptský venkov hospodársky bohatl a kulturne vyzrával.

Milieu v provinciích

29

Transformace kultury a hospodárství provincií zasáhla celou spolecnost. Tento proces se dá

vysledovat i na archeologických nálezech, vykazujících hluboké zmeny, jež mely pocátek v 6.

dynastii a dosáhly vrcholu v první polovine 1. prechodné doby. Nejzákladnejší informace

musíme opet hledat na pohrebištích - jednak proto, že odkrytých mest z tohoto období je

žalostne málo, ale také proto, že pozustatky pohrební kultury mají zcela zásadní význam.

Porovnáme-li situaci na pocátku Staré ríše se stavem na jejím konci nebo v 1. prechodné

dobe, je nám na první pohled nápadná zmena v kvantite hrobu. Z pozdejšího období se

nalezlo mnohem více hrbitovu a kdykoli se zacne systematicky prozkoumávat nejaký region,

pocet hrobek markantne vzrustá. Pri interpretaci tohoto jevu musíme vzít v potaz dva faktory.

Vzrust poctu hrobek svedcí jednak o demografickém rustu ve Staré ríši, pricemž nejvetší vliv

na tuto zmenu melo samotné místní prostredí: rust poctu obyvatel pravdepodobne doprovázel

a podporoval rust intenzivnejšího a úcinnejšího využití dostupných zemedelských zdroju. Za

druhé se na konci Staré ríše a na zacátku 1. prechodné doby zacaly stavet podstatne vetší

soukromé hrobky, vybavené mnohem bohatší hrobní výbavou. Nejenže se takové hrobky

daleko lépe identifikují a datují (díky svým vetším rozmerum a rozmanitejší výbave), ale také

pritahují více archeologu. Naopak vykopávky v hrobkách první poloviny Staré ríše mely mezi

drívejšími archeology povest prodelecných podniku.

Jak zdobené monumentální hrobky, které se v této dobe objevují v Horním Egypte, tak vetší

pocet hrobu na provincních hrbitovech neprehlédnutelne odrážejí zmeny ve spolecenské

strukture spotreby. Tento fenomén je obzvlášt zrejmý na pohrebních památkách, ale nebyl

omezen jen na tuto oblast. Nejcennejší predmety, které se v hojném poctu a široké škále

vyskytují v hrobech pocátecní fáze 1. prechodné doby - kamenné kosmetické nádoby,

ozdobné predmety a amulety z drahokamu a dokonce i ze zlata - byly vyrobeny spíš pro

každodenní potrebu než prímo pro hrobní výbavu. Z toho usuzujeme, že se provincie na konci

Staré ríše a v 1. prechodné dobe tešily príznivým hospodárským podmínkám.

Rozložení hrbitovu nám také dává predstavu o strukture osídlení. Zeme byla poseta vesnicemi

a pro hlavní mesta nomu byly typické nejen skupiny skalních hrobek ci mastab patrících

provincní aristokracii, ale také velmi rozlehlé hrbitovy obycejných meštanu. Hrobky

mestského obyvatelstva se v zásade neliší od hrobek vesnicanu; nicméne bývají vetší a o neco

30

lépe vybavené. Mestský charakter tedy dominoval strukture osídlení provincií nejen po stránce

politické a sociální, ale také demograficky a hospodársky.

Zmeny stylu a tvaru jako ukazatele kulturního a spolecenského vývoje

Období, jež následovalo po konci Staré ríše, prineslo hluboké zmeny v materiální kulture. V

1. prechodné dobe totiž témer všechny artefakty zmenily podobu. Mužeme se blíže podívat na

nekolik nejduležitejších aspektu tohoto procesu.

Z archeologického hlediska je zdaleka nejduležitejším typem artefaktu keramika. Od rane

dynastické doby pres celou Starou ríši dominuje repertoáru nádob z morfologického hlediska

vejcitý tvar: nejširší místo témer vždy leželo malý kousek pod stredem nádoby. V 1.

prechodné dobe byl tento styl rychle vystrídán. Objevují se vyboulené pytlovité nebo

kapkovité tvary. Není težké uhodnout, co bylo hnací silou tohoto procesu. Cílem bylo zcela

zrejme prizpusobení tvaru nádob lepšímu využití hrncírského kruhu. U vejcitých nádob musela

být vetší cást povrchu vypracována do zamýšleného tvaru rucne po vytocení na kruhu. U

pytlovitých nádob bylo množství nezbytné práce znacne zredukováno. Za velmi významnou

také považujeme skutecnost, že tento proces nastává pouhých 200 let po zavedení

hrncírského kruhu do egyptských dílen, k nemuž došlo v 5. dynastii. Je evidentní, že teprve s

nástupem 1. prechodné doby byli lidé pripraveni opustit tradicní modely a dát prednost

výkonnejším zpusobum výroby.

Na provincních hrbitovech 1. prechodné doby krome toho získává na oblibe celá škála

nových typu predmetu. Ve Staré ríši bylo zboží pro pohrební výbavu chudších hrobu vybíráno

pouze z predmetu denní potreby, ale v 1. prechodné dobe se zacaly vyrábet predmety urcené

výlucne pro pohrební výbavu. Dobrým príkladem tohoto trendu jsou hrube opracované

drevené figurky nosicu obetí, modely lodí ci dokonce celé scény z dílen. Dalším príkladem je

stále castejší užití barevných masek vyrobených ze sádrovce a plátna (kartonáž), jimiž se

zakrývala hlava mumifikovaných zemrelých. Velmi bežné jsou také stély z jednoduchých

kamenných desek, jimiž se v superstrukturách malých mastab ci v kaplích jednoduchých

skalních hrobu vyznacovalo místo pro obeti.

Prítomnost techto predmetu naznacuje, že poptávka i prostredky dostupné v provincních

mestech byly dostacující na to, aby zde vznikly remeslné obory specializované na „nefunkcní“

31

výrobky. Ješte duležitejší je skutecnost, že prototypy techto typu predmetu pocházejí z elitní

kultury Staré ríše. Puvod pohrebních sošek lidí zamestnaných bežnými denními úkoly se dá

vysledovat už v mastabách Staré ríše, které byly vyzdobené výjevy z denního života. Zdá se,

že v 1. prechodné dobe už prestávají pusobit ty faktory, které dríve bránily kulturní

komunikaci mezi rozdílnými spolecenskými vrstvami.

Predání tradic elitní kultury širším vrstvám uživatelu jde ruku v ruce s výraznou ztrátou

umelecké kvality. Nezrídka se i stávalo, že byla ikonografie špatne pochopena a formulkovité

nápisy chybne interpretovány. Prestože se provincní umení 1. prechodné doby muže pochlubit

až udivující originalitou a tvurcím prístupem (jak to ješte vysvetlíme pozdeji v této kapitole),

nemužeme poprít, že mnohé výrobky jsou jednoduše ošklivé a neodborne zhotovené. Tohoto

aspektu si všimli mnozí historikové a považovali ho za znamení celkového kulturního úpadku 1.

prechodné doby. At už se nám taková interpretace zdá sebezrejmejší, mít tuto dobu pouze za

období kulturního úpadku by znamenalo prehlížet dva duležité procesy: asimilaci kulturních

modelu pocházejících z dvorní kultury Staré ríše celým národem a vznik masové spotreby.

Náboženské myšlenky

Nekteré zmeny v materiální kulture mužeme považovat za indikátory vývoje náboženství a

rituálních praktik, jako je tomu v prípade používání masek pro mumie. Nejduležitejším

svazkem dukazu veroucného systému provincní spolecnosti 1. prechodné doby a Strední ríše

je rozsáhlý soubor Textu rakví, magických a liturgických zaríkadel, zapisovaných puvodne na

steny drevených rakví. Prestože jádro techto textu pochází ze Strední ríše, máme nekolik

príkladu, které potvrzují, že se objevily už v 1. prechodné dobe. Myšlenkový puvod Textu

rakví je stále zdrojem debat, a to co se týce doby vzniku i zemepisného puvodu. Zcela zrejme

byl duležitou predlohou soubor Textu pyramid Staré ríše, jež byly nekdy zapisovány na rakve

spolu s Texty rakví, ale samotné Texty rakví obsahují rozhodující nový materiál i nové

koncepty.

Z 1. prechodné doby se nám dochovalo jen nekolik málo Textu rakví a nadto pocházejí

majitelé popsaných rakví výhradne z nejvyšších vrstev provincní spolecnosti. Nekdy je ovšem

možné spojit myšlenky, charakteristické pro Texty rakví, s nekterými hledisky

archeologických nálezu. Jen tehdy totiž vynikne jejich velká starobylost a všeobecná

32

oblíbenost. Tato pozorování poskytují oporu názoru, že to bylo práve provincní prostredí 1.

prechodné doby, které hrálo významnou roli pri vzniku Textu rakví a prispelo k jejich

myšlenkovému obsahu.

Cílem jedné rady Textu rakví bylo „shromáždit mužovu rodinu v ríši mrtvých“. Termín

„rodina“ je zde velmi široký; texty se zminují nejen o blízkých príbuzných, ale i o sluzích,

stoupencích a prátelích. Tato tendence je patrná u nekterých typu hrobek už v 6. dynastii.

Egyptské hrobky se puvodne stavely jen pro jeden hrob, ale koncem Staré ríše se již ob