Life Lessons: Two Experts on Death and Dying Teach Us About the Mysteries of Life and Living

All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage or retrieval system, without permission in writing from The Barbara Hogenson Agency Inc.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu The Barbara Hogenson Agency, Inc.

Copyright © The Elisabeth Kübler-Ross Family Limited Partnership and David Kessler, Inc., 2001Translation © Jiří Královec, 2013© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013

ISBN 978-80-7462-327-1

157

Ve svém životě máme strach z mnoha věcí: bojíme se vystupovat na veřejnosti, pozvat někoho na schůzku, někdy máme dokonce i strach přiznat, že si připadá-me sami. Mnohdy je pro nás snazší ani se o nic nepo-kusit, než riskovat odmítnutí a pak se potýkat se vše-mi bolestnými pocity, které se skrývají pod ním. Ano, strachy jsou záludné svojí vrstevnatou strukturou, v níž jedna vrstva dokonale přiléhá na druhou. Všech-ny je můžeme postupně sloupat, dokud se nedobere-me strachu, který leží úplně vespod a tvoří základ, na němž stojí všechny ostatní strachy. Tím základním, nejhlubším strachem zpravidla bývá strach ze smrti.

Představte si, že máte v  práci odevzdat nějaký projekt a máte z toho hrozný strach. Pokuste se tuto vnější, uvědomovanou vrstvu svého strachu sloup-nout; pod ní najdete strach z toho, že nepodáte dobrý výkon. A pod ním postupně odkryjete vrstvy dalších strachů: strach z toho, že nedostanete přidáno, strach z toho, že přijdete o práci, a nakonec strach z toho, že se neuživíte, že v  tomto světě nepřežijete, což je v podstatě strach ze smrti. Strach, že nepřežijeme, je v pozadí mnoha obav souvisejících s financemi nebo zaměstnáním.

Představte si, že máte strach pozvat někoho na schůzku. Pod hladinou tohoto strachu se skrývá strach z odmítnutí a pod ním strach z toho, že si ni-koho nenajdete. Ještě hlouběji leží strach z  toho, že vás nikdo nemůže mít rád – a nejste-li milováni, jak potom můžete přežít? Když lidé zažívají pocity ne-schopnosti a  nedostatečnosti, dá se jejich nejhlubší, základní strach vyjádřit slovy: „nejsem dost dobrý“, „nestačím“. Proč někteří lidé na večírcích postávají v koutě a s nikým se nebaví? Protože mají strach, že

158

v navazování kontaktů a nenucené konverzaci nejsou dost dobří. Že zkrátka nejsou dostatečně společenští. Bojí se tedy, že nejsou dostateční, že na danou situaci nestačí. To ti druzí jsou dostatečně okouzlující, ti dru-zí jsou patřičně krásní, milí a zajímaví… A lidé stojící v koutě se obávají, že oni sami takoví nejsou.

Všechno se nakonec zredukuje na strach ze smr-ti, jenž je nejspíš příčinou většiny našich nešťastných pocitů. Ze strachu nevědomky zraňujeme své blízké; ze stejného důvodu se ve svém osobním i profesním životě držíváme stranou. A  protože veškeré ostatní strachy mají své kořeny ve strachu ze smrti, budeme schopni všemu čelit s daleko větší lehkostí, naučíme-li se, jak strach ze smrti nějakým způsobem uvolnit a zmírnit.

Umírající lidé stojí tomuto nejhlubšímu a nejsilněj-šímu strachu tváří v tvář. Vyrovnávají se s ním a uvě-domují si, že je najednou už nedrtí, že nad nimi pře-stal mít moc. Umírající lidé už vědí, že tenhle strach je vlastně bezmocný, ale pro nás ostatní má stále síly až příliš.

Kdybychom vám teď mohli, v  doslovném smyslu, vstoupit do duše a odstranit z ní všechny vaše strachy – všechny do jednoho – jak by se tím váš život změnil? Zkuste o tom přemýšlet. Kdyby vám najednou už nic nebránilo, abyste se vydali za naplněním svých snů, vy-padal by váš život nejspíš docela jinak. A právě tomuhle se lidé učí na sklonku svého života. Umírání vynáší na světlo naše nejhorší strachy, abychom se s nimi moh-li utkat. Taková konfrontace nám pomáhá poznat, oč jiný by náš život mohl být – a tato vidina pak dokáže rozpustit i všechny zbývající strachy.

Ve chvíli, kdy je náš strach pryč, jsme však už, žel,

159

většinou příliš slabí, nemocní či staří na to, abychom se pustili do všech těch věcí, které bychom byli udě-lali už dávno, kdybychom se nebáli. Stáří a  nemoc nás často dostihnou dřív, než se alespoň pokusíme naplnit své tajné tužby, najít si práci, pro niž máme vlohy, a  než se stihneme stát takovými lidmi, jaký-mi bychom chtěli být. Kdybychom všechna svá přání a tužby uskutečnili dřív, také bychom jednou zestárli či onemocněli, ale nebyli bychom pak naplněni lítostí. Nestáli bychom na konci života, který jsme stihli pro-žít jen napůl. Z  toho pro nás vyplývá jedna zásadní životní lekce: musíme své strachy přemoci v době, kdy ještě máme dost sil k uskuteční toho, o  čem sníme. Abychom překonali strach, musíme se ovšem emočně posunout, přejít od strachu k lásce.

Štěstí, úzkost, radost, hořkost – pro rozmanité emoce, které ve svém životě zažíváme, máme mnoho různých slov. Ale kdesi hluboko dole, v samém jádru naší bytosti, existují emoce jen dvě: láska a  strach. Všechny pozitivní emoce pocházejí z  lásky, všechny negativní ze strachu. Z  lásky vyvěrá štěstí, spokoje-nost, pokoj a radost. Strach je zdrojem hněvu, nená-visti, úzkosti a viny.

Prohlášení, že existují jen dvě primární emoce, lás-ka a strach, je sice pravdivé, ale přesnější by bylo říci, že existuje buď láska, nebo strach. Protože oba tyto pocity nemůžeme zažívat současně, v  jednu a  tutéž chvíli. Láska a strach jsou ve vzájemném protikladu. Jsme-li obklopeni strachem, nejsme tam, kde vládne láska. Vstoupíme-li do sféry lásky, nemůžeme být zá-roveň v  prostoru ovládaném strachem. Dovedete si představit situaci, kdy byste byli cele ovládáni jak lás-kou, tak strachem? Něco takového není možné.

160

Musíme se rozhodnout, kde chceme stát, na ja-kou se chceme přiklonit stranu; není možné zůstat neutrální. Pokud si aktivně nezvolíte lásku, ocitnete se tam, kde vládne strach nebo jiná emoce, v níž je strach obsažen. Každý okamžik našeho života nám dává možnost vybrat si mezi strachem a láskou. Před touto volbou stojíme stále znovu a znovu, zvláště ve složitých situacích, kdy je naše odhodlání odevzdat se lásce místo strachu těžce zkoušeno.

I když jste se ale rozhodli pro lásku, neznamená to ještě, že už nikdy nezažijete strach. Mnohé vaše strachy naopak vyplují na povrch, abyste se s nimi mohli jednou provždy vypořádat a  nadobro zacelit rány, které způsobily. A to často bývá běh na dlouhou trať. Nezapomínejte také, že i  poté, co jste se roz-hodli pro cestu lásky, budete někdy zažívat strach. Je to podobné, jako když vám nějaký čas po jídle znovu vyhládne. Viděli jsme to i na příkladu Troyovy péče o Jackie; Troy se musel stále znovu a znovu rozho-dovat pro lásku a odmítat strach. Vědomě se dal do služeb lásky, která jeho strach přesahovala; rozhodl se, že bude sloužit druhému člověku v nouzi. To ale neznamená, že mu strach už nikdy nevstoupí do ži-vota. Kdykoli se strach znovu objeví, bude se Troy muset znovu obrátit k lásce, prožívané a projevované v přítomné chvíli.

Všechny naše smyšlené strachy souvisejí buď s mi-nulostí, nebo s budoucností; pouze láska je plně obsaže-na v přítomnosti. Současná chvíle, ono teď, je jediným časem, který doopravdy máme. A láska je jedinou sku-tečnou emocí, protože jenom ona může být v přítomné chvíli obsažena. Strach je vždycky založen na něčem, co se stalo v minulosti, a nutí nás, abychom se báli toho,

161

co nám může přinést budoucnost. Žít v přítomnosti ov-šem znamená žít v lásce, ne ve strachu. A to je náš cíl: žít v lásce. Můžeme se mu přiblížit, naučíme-li se mít rádi sami sebe. Necháme-li se zaplavit láskou, začne láska odplavovat a smývat naše strachy.

EKRMnozí z nás jsou, žel, stále plni strachu. V mnohém se podobají Joshuovi, pětatřicetiletému grafikovi na vol-né noze, který se nechává příležitostně najímat různý-mi tiskárnami. Joshua studoval umění a snil o tom, že bude malovat, ale teď tráví většinu svého času navrho-váním vizitek.

Tento mladý muž měl kdysi velkolepé plány, ale nikdy nenašel odvahu vydat se za svým snem. „Já už jsem prostě takový,“ tvrdil neústupně. „Já prostě nej-sem typ člověka, kterému se daří.“

Když jsme spolu přemýšleli nad jeho životem, sna-žila jsem se zjistit, co Joshuu vede k tomu, aby se tak podceňoval. Příčinou nebylo to, že by snad zažil nějaký ohromný tvůrčí neúspěch nebo ponížení; to ostatně ani nemohl, protože od svých studií vůbec nic nenamalo-val. Probírali jsme všechno horem dolem, dokud se řeč nestočila na smrt jeho otce. „Táta byl stejný jako já,“ vysvětloval Joshua. „Chtěl dělat spoustu věcí, ale neda-řilo se mu to. Byl prostě jako já, úplně stejný smolař.“

Pokračovali jsme v hovoru dál a ujasnili jsme si, že tatínkova neschopnost uskutečnit vlastní sny neměla žádný zjevný důvod.

„Proč byl váš tatínek ‚takový smolař‘?“ nepřestáva-la jsem naléhat. „Byl snad hloupý? Nedokázal vychá-zet s  lidmi? Neměl nadání? Potkala ho dlouhá řada nezdarů? Co mu tedy svazovalo ruce?“

162

Joshua velmi dlouho přemýšlel a  nakonec řekl: „V  nepořádku s  ním nebylo nic, byl chytrý, nadaný a s lidmi vycházel. Mohl dělat, nač jen pomyslel, ale nikdy to nezkusil a  vždycky říkával: ‚V  naší rodině nikdy nikomu nic nevyšlo.‘ Pamatuji si dokonce, že když táta umíral, chtěl se ještě setkat se svým dávným kamarádem z dětství, kterého neviděl víc než dvacet let. Ale neudělal to, protože měl strach, že by o to ten člověk po tak dlouhé době už asi nestál.“

Joshua náhle působil trochu zaraženě. „Přesně vím, o  čem mluvil,“ pokračoval ve svém vyprávění. „Sám vždycky mívám pocit, že nejsem dost dobrý. Že nejsem dost dobrý na to, abych se stal malířem.“

Problém tohoto mladého muže nespočíval v  tom, že navrhoval vizitky, místo aby maloval. Hlavním problémem byl jeho pocit nedostatečnosti. Dojem, že není dost dobrý na to, aby si mohl dovolit věnovat se své vysněné profesi naplno. Zeptala jsem se ho, co by ve svém životě teď hned začal dělat jinak, kdyby mu v tom nebránil strach. Odpověděl: „Přihlásil bych se do malířského kurzu a začal se učit malovat.“

To je příklad situace, kdy člověk svým strachům ne-dovolí, aby mu dál stály v cestě.

„To byste se zachoval úplně jinak než váš otec, co říkáte?“ zeptala jsem se.

Na okamžik se zamyslel a  pak odpověděl: „Ano, když táta umíral, byly všechny jeho strachy pořád na svém místě.“

Joshua má příležitost začít nový život, život, v němž bude strachu mnohem méně. Možná se z  něj stane velký malíř, a možná si bude malovat jen tak pro ra-dost. Ať tak či onak, nebude už žít ve strachu, a jed-nou s ním nebude ani umírat.