doc. paeddr. františek langer, csc. mgr. marie valová...
TRANSCRIPT
1
Didaktika atletiky
Vítězslav Prukner, Iva Machová
Oponenti:
Doc. PaedDr. František Langer, CSc.
Mgr. Marie Valová, Ph.D.
Publikace byla zpracována a vydána v rámci projektu ESF „Inovace kombinované formy
studia bakalářského a magisterského studijního programu Tělesná výchova a sport a jeho
učitelských oborů na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.“
(CZ.1.07/2.2.00/18.0011).
2
Obsah 1. Systematika atletických disciplín ......................................................................................................... 4
2. Základní formy a složky atletického tréninku ...................................................................................... 5
2.1 Složky atletického tréninku ........................................................................................................... 6
3. Rozvoj kondičních schopností (síla, vytrvalost, rychlost) .................................................................... 8
3.1 Rozvoj síly ...................................................................................................................................... 8
3.2 Rozvoj vytrvalosti ........................................................................................................................ 15
3.3 Etapy běžeckého tréninku ........................................................................................................... 19
3.4 Rozvoj rychlosti............................................................................................................................ 20
3.5 Rozvoj koordinačních schopností (obratnost, pohyblivost) ........................................................ 28
3.5.1 Strečink ................................................................................................................................. 29
3.5.2 Rozvoj pohyblivosti v jednotlivých atletických disciplínách ................................................. 32
4. Běžecké disciplíny (šlapavá a švihová technika běhu) ....................................................................... 33
4.1 Historie hladkých běhů ................................................................................................................ 33
4.2 Rozbor techniky běhu .................................................................................................................. 35
4.2.1 Šlapavý způsob běhu ............................................................................................................ 35
4.2.2 Švihová technika běhu .......................................................................................................... 38
4.2.3 Rozdíly mezi šlapavým a švihovým způsobem běhu ............................................................ 41
5. Štafetové běhy ................................................................................................................................... 42
5.1 Historie štafetových běhů ........................................................................................................... 42
5.2 Technika štafetového běhu ......................................................................................................... 44
6. Překážkové běhy ................................................................................................................................ 48
6.1 Historie překážkových běhů ........................................................................................................ 49
6.2 Technika překážkového běhu ...................................................................................................... 51
7. Skok do dálky ..................................................................................................................................... 54
7.1 Historie skoku do dálky ............................................................................................................... 54
7.2 Biomechanické základy ............................................................................................................... 55
7.3 Technika skoku do dálky .............................................................................................................. 57
8. Skok do výšky ..................................................................................................................................... 62
8.1 Historie skoku do výšky ............................................................................................................... 62
8.2 Biomechanika skoku do výšky ..................................................................................................... 64
8.3 Technika flop ............................................................................................................................... 65
8.4 Technika převalením obkročmo (stredl) ..................................................................................... 68
9. Vrh koulí ............................................................................................................................................ 70
3
9.1 Historie vrhu koulí ....................................................................................................................... 71
9.2 Biomechanika vrhu koulí ............................................................................................................. 72
9.3 Technika vrhu koulí ..................................................................................................................... 73
9.3.1 Rozbor techniky vrhu zádovou technikou ............................................................................ 73
10. Hod oštěpem (granátem, míčkem) ................................................................................................. 77
10.1 Historie hodu oštěpem .............................................................................................................. 77
10.2 Biomechanika hodu ................................................................................................................... 78
10.3 Technika hodu oštěpem (granátem, míčkem) .......................................................................... 80
11. Atletické víceboje ........................................................................................................................... 85
11.1 Historie vícebojů ........................................................................................................................ 85
11.2 Pojetí vícebojů v současnosti..................................................................................................... 87
11.3 Hodnocení desetibojařské soutěže ........................................................................................... 88
11.4 Faktory struktury sportovního výkonu ve vícebojích ................................................................ 89
11.5 Trénink v desetiboji ................................................................................................................... 90
11.6 Hodnocení sedmibojařské soutěže ........................................................................................... 91
12. Organizační formy vyučování - všeobecně ...................................................................................... 93
13. Audiovizuální prostředky v hodinách atletiky ............................................................................... 101
14. Seznam použité literatury ............................................................................................................. 108
4
1. Systematika atletických disciplín
Cílem této kapitoly je získat přehled o rozdělení atletických disciplín dle různých
kritérií, jakými jsou například charakter dané pohybové struktury, obsah atletických disciplín,
či uplatnění jednotlivých pohybových schopností.
Atletika v současnosti obsahuje 46 disciplín mužských a 44 disciplín ženských,
v nichž se vedou světové rekordy. Kromě toho jsou součástí atletických disciplín také
alternativní disciplíny pro halovou atletiku a pro soutěže mládeže.
Rozdělení atletických disciplín:
a) podle charakteru pohybové struktury
- chůze a běhy (další dělení dle místa konaní: soutěže na dráze, na silnici,
v přespolním běhu),
- skoky horizontální (skok do dálky, trojskok) a skoky vertikální (skok do výšky,
skok o tyči),
- vrh a hody (vrh koulí, hod oštěpem, hod diskem, hod kladivem),
- víceboje (desetiboj – muži, sedmiboj – ženy).
b) podle délky běžecké tratě
- běhy na krátké vzdálenosti (sprinty) – běh na 100 m, běh na 200 m, běh na 400 m
- běhy na střední vzdálenosti („štreky“) – běh na 800 m, běh na 1500 m, běh na
3000 m
- běhy na dlouhé vzdálenosti - běh na 5 km, běh na 10 km, hodinovka, maratónský
běh
c) podle obsahu disciplíny
- hladké běhy (běh na 100 m, běh na 800 m, běh na 5 000 m, …)
- překážkové běhy (běh na 100 nebo 110 m překážek, běh na 400 m překážek, běh
na 3000 m překážek)
- štafetové běhy (běh na 4x100 m, běh na 4x400 m, ….)
5
d) podle uplatnění jednotlivých pohybových schopností
- disciplíny rychlostní (sprinty, krátké překážky, běh na 4x100 m, skoky, vrh a
hody)
- disciplíny rychlostně-vytrvalostní (běh na 400 m, běh na 400 m přek., štafeta
4x400 m)
- disciplíny vytrvalostní (běhy na střední a dlouhé vzdálenosti, běh na 3000 m
překážek).
Další možná dělení se liší u různých autorů dle dalších kriterií. Například Kuchen, A.
et al. (1987) se řídí rozdělením atletických disciplín dle převažujícího obsahu činnosti: běhy a
chůze (převládající cyklická činnost), skoky a vrhy (převládající kombinace cyklických a
acyklických činností).
2. Základní formy a složky atletického tréninku
Sportovní trénink je definován jako pedagogický proces, jehož úkolem je takový
rozvoj sportovce, který umožní nejen dosažení maximální individuální výkonnosti (rozvoj
funkčních možností organismu, zvládnutí techniky a taktiky, rozvoj morálně-volních
vlastností, získání praktických i teoretických vlastností v oblasti sportovní specializace), ale
také posílení zdraví a jeho všestranný rozvoj (Vacula, 1975). Základními složkami atletického
tréninku jsou: tělesná příprava, technická příprava, psychická příprava a taktická příprava
(event. teoretická příprava). V této kapitole nabízíme přehled o základních formách atletiky
tak, jak se s nimi setkáváme v běžném životě a dále jsou zde přehledně popsány základní
složky atletického tréninku.
Základní formy atletiky
Základní atletika – je zaměřená na získání základů techniky atletické chůze, běhů a některých
skoků, vrhu a hodů. Trénink je realizován s minimálním zatížením, jeho obsahem je
běhání, skoky, hody či vrhy, a to rekreační formou, podle upravených pravidel. Má masový
a lidový charakter. Je zaměřen na to, aby poskytoval možnost plnějšího a radostnějšího
6
sportovního vyžití v průběhu tréninku. Speciální cíle nepřesahují výkonnost okruhu
zájemců v obci. Trénuje se jednou až dvakrát týdně.
Výkonnostní atletika – je zabezpečovaná v rámci atletických oddílů či v jiných institucionálně
rozličných organizačních formách, např. ve sportovních centrech mládeže (SCM),
sportovních školách apod. Trénink zaměřený na zvládnutí techniky a na dosažení výkonů,
které vyžadují mimořádné přizpůsobení režimu dne či týdne tréninkovým požadavkům.
Dosahují se zde výkony spadající do II. výkonnostní třídy (v současnosti limity ČAS).
Počet tréninkových jednotek se zvyšuje na 2-4 za týden. Intenzita je střední až velká.
Vrcholová atletika – trénink s maximálním zatížením, výkonnost alespoň na úrovni I.
výkonnostní třídy (v současnosti limity ČAS). Cílem je co nejlépe reprezentovat stát a
dosáhnout nejlepších světových výkonů.
Zdravotní atletika – je zaměřená na získání či upevnění zdraví zlepšením funkčních činností
důležitých systémů v organismu.
Rekreační atletika – slouží k aktivnímu naplnění volného času jednotlivců
(regenerace sil po pracovním zatížení).
Kondiční atletika – využívá účinné specifické i nespecifické pohybové činnosti z atletického
tréninku v jiných sportovních odvětvích (fotbal, hokej, tenis, ….)
2.1 Složky atletického tréninku
V teorii atletiky i v praktickém využití (například proces plánování) dělíme atletický
trénink na tyto základní složky atletického tréninku:
- Kondiční příprava
- Technická příprava
- Psychologická příprava
- Taktická příprava
- Teoretická příprava
Kondiční příprava
7
Úkolem kondiční přípravy je rozvoj jednotlivých pohybových schopností s nutností
respektování ontogenetického vývoje jednotlivce. Podrobnějšímu rozvoji jednotlivých
pohybových schopností se budeme věnovat v následujících kapitolách.
Technická příprava
Je zaměřená na racionální zvládnutí techniky běhu, skoků a hodů či vrhu. Její nácvik
je dlouhodobá záležitost. Nácvik techniky je stálým vyrovnáním technické úrovně na úroveň
pohybových vlastností. Čím vyšší úroveň má všestranná tělesná příprava tj. čím účelněji
rozvíjí žádoucí vlastnosti a čím víc zvyšuje všeobecnou koordinační schopnost, tím úspěšnější
je i rozvoj techniky atleta.
Psychologická příprava
Plní úkoly spjaté se všeobecnými (rozvoj morálních a charakterových vlastností) i
specifickými cíli. V morální výchově jde hlavně o vztah k trenérovi, spoluhráči i soupeři.
Trenér musí citlivě reagovat na záporný, indiferentní i kladný projev - v tom je podstata
morální výchovy.
Rozvoj volních vlastností (houževnatost, bojovnost, soustředěnost, odvaha,
spontánnost apod.) souvisí bezprostředně s rozvojem pohybových vlastností. Nejdříve se
rozvíjí všeobecná volní příprava a to buď živelným běháním, skákáním a házením, anebo
záměrně v organizované přípravě. Později se rozvíjejí i speciální volní vlastnosti jako odolat
bolesti svalů, dokonale se připravit na start sprinterského závodu, apod.
Taktická příprava
Taktikou rozumíme využití speciálních postupů v průběhu závodů pro dosažení
stanoveného cíle. Cílem je buď vítězství v závodě, anebo překonání rekordu. Předpokladem
k uplatnění taktického záměru je dokonalá morální a volní připravenost, sebekázeň a
sebeovládání.
Teoretická příprava
8
Jejím účelem je získat potřebné vědomosti o pravidlech, o daném sportovním odvětví,
o možnostech a principech atletického tréninku a technice vybraných disciplín.
3. Rozvoj kondičních schopností (síla, vytrvalost, rychlost, pohyblivost)
3.1 Rozvoj síly
Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této pohybové schopnosti.
V dalším textu je popsáno rozdělení a možnosti rozvoje silových schopností, stejně tak jsou
přehledně rozpracovány posilovací metody a prostředky.
Při používání pojmu síla, musíme rozlišit sílu jako fyzikální veličinu a sílu jako
pohybovou schopnost. Ve smyslu fyziologickém (síla – schopnost svalové kontrakce při
nenulovém odporu) vystupuje síla jako zdroj pohybů člověka, jako schopnost vykonávat
tělesnou činnost. Tato schopnost představuje důležitou kvalitativní charakteristiku volních
řízených pohybů člověka, jimiž řeší konkrétní pohybový úkol.
S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k potřebám sportovního tréninku lze sílu
definovat jako schopnost překonávat nebo udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí.
Druhy silových schopností
Kvalitativní různorodost silových projevů a potřeba určité systematizace s ohledem na
požadavky a způsob rozvoje vedly k diferenciaci silových schopností a zavedení
odpovídajících pojmů. Silové schopnosti obvykle rozlišujeme následovně:
Síla statická – schopnost vyvinout sílu v izometrické kontrakci. Úsilí tohoto typu se
neprojevuje pohybem, většinou se jedná o udržování těla nebo břemene ve statických
polohách.
Síla dynamická – silová schopnost projevující se pohybem hybného systému nebo jeho částí.
Podstatou je izotonická nebo excentrická kontrakce. Ve všech případech již přichází
v úvahu určitá rychlost a zrychlení pohybu. Podle velikosti překonávaného odporu a
zrychlení vykonávaného pohybu můžeme sílu dále diferencovat:
- výbušnou (explozivní) - překonávání odporů nedosahujících hraničních hodnot a
maximálního zrychlení
9
- rychlou - při překonávání odporů nedosahujících hraničních hodnot, s nemaximálním
zrychlením
- pomalou - při překonávání vysokých (až hraničních) odporů nevelkou a stálou
rychlostí
Síla vytrvalostní (silová vytrvalost) - schopnost mnohonásobně překonávat odpor
opakováním pohybu nebo dlouhodobě odpor udržovat. Podle druhu kontrakce může být
dynamická nebo statická.
Rozvoj silových schopností
Ke zvýšení silových schopností je nutno sval stimulovat určitým podrážděním,
převážně mechanickým (také elektrickým aj.). Podnět vyvolává ve tkáni přizpůsobovací
reakce projevující se v příslušných strukturálně funkčních změnách svalů i nervosvalového
systému jako celku.
Prostředky a metody rozvoje silových schopností v atletice vybíráme tak, aby působily
na rozvoj svalstva celého těla ve všeobecné (všestranné) přípravě a ve speciální silové
přípravě tak, aby intenzívně rozvíjeli silové schopnosti důležité na dosáhnutí úspěchu v dané
disciplíně (skupině disciplín). Obecně platnou podmínkou stimulace silových schopností je
vyvolání vysokého napětí v zatěžovaném svalu.
Můžeme toho dosáhnout
- překonáváním velkého vnějšího odporu,
- cvičením, jehož podstatou je překonávání nemaximálního odporu vysokou rychlostí
pohybu,
- cvičením, jehož podstatou je velký počet opakování, odpor i rychlost pohybu nejsou,
v tomto případě maximální.
Velikost odporu je obvykle dána:
- hmotností použitého břemene - hodnota hmotnosti určuje velikost odporu, posuzuje se
většinou podle maximální hmotnosti břemene, s nímž lze příslušné cvičení nebo
pohyb provést. Jiný způsob vyjádření velikosti odporu představuje tzv. opakovací
maximum, které operuje s hmotností břemene ve vztahu k možnému počtu opakování
cvičení.
10
- kinetickou energií použitého břemene - brzdivá kontrakce ve fázi pádu břemene vede
k vytvoření jistého potenciálu svalového napětí, které je později využito v izotonické
kontrakci při aktivním silovém pohybu.
- reakcí pevné opory - přichází v úvahu při izometrické kontrakci. Pevná opora
představuje konstantní a z hlediska velikosti maximální odpor. Velikost napětí je
přitom určována převážně volním úsilím.
- odporem vnějšího prostředí
- silou partnera
- gravitací
- mechanismem trenažéru
Rychlost pohybu
Rychlost pohybu, jako jedna z důležitých charakteristik způsobu provedení
posilovacích cvičení, se při nemaximální velikosti odporu výrazně promítá do pracovního
režimu svalu. Vysoká až maximálně možná rychlost překonávání daného odporu, dosahovaná
na základě vysoké koncentrace svalového úsilí v čase, představuje funkčně ve svalu režim
vysokého napětí, které je žádoucí z hlediska stimulace silových schopností. Za informativní
ukazatel stejného významu se považuje čas dosažení maxima svalového napětí.
Počet opakování
Počet opakování (bez přerušení) se nejčastěji provádí s nemaximálními odpory.
Počáteční pokusy neznamenají mimořádné nároky, podnět nedosahuje fyziologického
maxima. S přibývajícím počtem opakování se však situace mění a poslední pokusy do
vyčerpání probíhají v podmínkách blízkých maximu svalového napětí.
Na popisovaných aspektech a jejich vzájemné kombinaci jsou založeny existující
metody rozvoje silových schopností. Proto jsou velikost odporu, rychlost provedení a počet
opakování spolu s intervalem a způsobem odpočinku označovány jako hlavní metodotvorné
činitele.
Metody posilování
Metoda maximálního úsilí (metoda těžkoatletická, krátkodobých úsilí)
11
Podstatou metody je překonávání nejvyšších možných odporů. Charakterizují ji
parametry: velikost odporu 95–100 % maxima, rychlost pohybu pomalá, počet opakování 1–
3x, celkový počet cvičení individuálně různý. Krátkodobé úsilí vysoké intenzity zvyšuje
množství aktivovaných svalových vláken.
Metoda opakovaných úsilí (metoda opakování submaximálního odporu, spíše kulturistická)
Několikrát opakované cvičení s nemaximálním odporem, pohyb je vykonávám
nemaximální rychlostí. Počet opakování v jednom pokusu se mění podle velikosti odporu.
Dlouhodobá aplikace vede ke značné hypertrofii svalu!
Metoda rychlostní (metoda rychlostně silová, dynamických úsilí)
Metodu charakterizuje střední velikost odporu (30 – 60% maxima), vysoká až
maximální rychlost pohybu, 6 – 12 opakování. Dominantní je snaha o co nejrychlejší
provedení. V zásadě se posiluje tak dlouho, dokud vyvíjená rychlost neklesá.
Metoda kontrastní (metoda variabilního působení)
Kombinuje princip metody opakovaných úsilí a metody rychlostní. V jedné tréninkové
jednotce jsou střídány odpory různé velikosti, v důsledku toho je možné dosahovat různé
rychlosti pohybu a také různého počtu opakování. Změny odporu zdokonalují pozitivní
kinestetické pocity: těžko – lehko, rychle – pomalu. Jejich aplikace se příznivě odráží ve
zlepšení vnitrosvalové i mezisvalové koordinace. Zařazování a ovládnutí této metody patří
k důležitým úkolům speciálního tréninku síly sportovců vyšší výkonnosti.
Metoda izometrická (metoda statická)
Metoda operuje se statickými cvičeními, svaly vyvíjejí činnost proti pevnému odporu,
jedná se tedy o izometrickou kontrakci. Předností této metody jsou dobré možnosti lokálního
působení a jednouché použití. Jako nejvíce negativní se jeví absence momentu mezisvalové
koordinace, při dlouhodobější aplikaci může být ovlivněna svalová pružnost.
Metoda intermediární
12
Spojuje v průběhu cvičení dynamickou a statickou práci. Dochází ke střídání svalové
práce v izotonickém a izometrickém režimu. Pohyb začíná dynamickým překonáváním
odporu, v určitých polohách je zastaven a následuje výdrž asi 5s a dokončení pohybu.
Metoda brzdivá (metoda excentrická)
Pracuje s vyšším odporem než je možno daným pohybem překonat. Dochází tak
k brzdivé kontrakci, při níž je sval násilně protahován.
Metoda izokinetická
Umožňuje, aby svaly vyvíjely v celém rozsahu a každém úhlu pohybu maximální
dynamické napětí při mechanicky konstantní rychlosti pohybu. Zvětšením úsilí velikost
odporu narůstá a naopak.
Metoda plyometrická
Cílem metody je vytvářet specifické podmínky pro maximálně rychlou, výbušnou,
mohutnou svalovou kontrakci. Těmito podmínkami se rozumí tonizace svalu, předcházející
vlastnímu aktivnímu pohybu. Dosažené napětí ve svalech vede k tomu, že v okamžiku
odstranění blokády je ve stavu aktivace větší počet motorických jednotek, a to umožňuje
výbušný silový projev, tj. rychlé vyvinutí maxima síly, dosahované zrychlení pohybu je vyšší.
Metoda silově vytrvalostí
Charakteristickým znakem jsou vysoké počty opakování, obvyklý je způsob až do
vyčerpání. Vzhledem k tomu, že zatížení má mít výrazný vytrvalostní aspekt, mají také
podstatnou roli intervaly odpočinku. Pokud se rozhodneme pro minimalizace přestávek,
můžeme navodit podmínky téměř souvislého zatížení.
Použitelnost a vhodnost metod posilování souvisí i s věkem a trénovaností sportovce.
Pro kategorie dětí, mládeže a začátečníky nejsou vhodné především metody maximálního
úsilí, brzdivá, plyometrická a intermediární. Tyto metody by měly být do tréninku zařazovány
až později, po rozvoji silových schopností ostatními metodami a tzv. přirozeným posilováním.
13
Při použití uvedených prostředků a metod bychom měli v tréninku dětí a mládeže
dodržovat následující požadavky:
- preferujeme komplexní rozvoj síly (pravé i levé končetiny, trupu, posilování velkých
svalových skupin)
- zdůrazňujeme rozvoj rychlé a výbušné síly
- nezatěžujeme páteř zvedáním těžkých břemen
- dodržujeme postupnost a přiměřenost cvičení
- zásadně používáme kompenzační cvičení (protahovací a uvolňovací)
- často zařazujeme herní a soutěžní formy
Metody rozvoje silových schopností
Metoda
Převážný efekt
A B C D E F
maximálních úsilí x x
opakovaných úsilí x x x x
rychlostní x x
kontrastní x x
izometrická x x
intermediární x x
brzdivá x x
izokinetická x x
plyometrická x x
vytrvalostní x
Vysvětlivky:
A – absolutní síla
B – rychlá a výbušná síla
C – vytrvalostní síla
D – výraznější hypertrofie svalu
E – vhodná pro mládež a začátečníky
F – vhodná až pro výkonnější sportovce
14
Účinnost a úspěch posilování nejsou obvykle zajištěny pouze jednou metodou, ale
jejich vhodnými kombinacemi a posloupností podle více či méně přesně známých požadavků
specializace, individuálních zvláštností a aktuálního stavu.
Jako konkrétní tréninkový příklad pro rozvoj síly dolních končetin zde představíme
zásobník posilovacích cviků pro běžce. Jedná se o trénink pro skupinu trénovaných atletů:
1. Předkopávání – na stroji, posiluje čtyřhlavý sval stehenní
2. Zakopávání – na stroji, posiluje hamstringy (zadní strana stehen) a hýždě
3. Snožování – na stroji, posiluje svaly vnitřního stehna
4. Roznožování – na stroji, posiluje hýždě a svaly vnějšího stehna
5. Zanožování – na stroji, posiluje hýždě a hamstringy
6. Výpony v sedu nebo s velkou činkou – velká nakládací činka, posiluje lýtka
7. Dřep s velkou činkou – velká nakládací činka, posiluje hýždě, stehna i lýtka
8. Leg press – na stroji, posiluje celá stehna i lýtka
9. Mrtvý tah s napnutýma nohama – s velkou činkou, posiluje hamstringy a hýždě
V rámci kompenzace je nutné optimálně posilovat i horní část těla (posturální
svalstvo, dýchací svaly a břišní svaly). Tento zásobník cviků je obecným základem posilování
běžců. A proto je nutné jej diferencovat dle zaměření. Sprinteři se budou zaměřovat na
zvyšování absolutní a dynamické síly (tj. větší hmotnosti - menší počet opakování anebo
menší hmotnosti a co největší rychlost provedení), naopak vytrvalci se spíše zaměří na rozvoj
silové vytrvalosti (menší hmotnosti větší počet opakování, kruhový trénink atd.).
Prostředky posilování
Podle použití specifických nebo nespecifických prostředků rozlišujeme obecné a
speciální zaměření rozvoje silových schopností.
Obecný silový rozvoj – pravidelná pozornost je věnována všem druhům silových schopností
v celé šíři jejich projevů (absolutní, rychlá, výbušná, vytrvalostní, statická, dynamická
etc.), všem svalovým skupinám pohybového systému, tedy těm, které nehrají hlavní úlohu
a v dané specializaci mají funkci pomocnou. To je důležité hlavně v počátečních letech
tréninku. Tehdy má značný i tzv. přirozené posilování. Jedná se o dynamická a statická
cvičení z oblasti kondiční gymnastiky, atletiky a úpolů.
15
Speciální silový rozvoj - v pozdějších letech tréninku nabývá stále větší význam speciální
silový rozvoj, tj. rozvoj těch druhů síly a svalových skupin, které se rozhodujícím
způsobem uplatňují ve sportovní specializaci. Zatímco obecný silový rozvoj nečiní
většinou potíže, speciální rozvoj síly patří k nejnáročnějším tréninkovým úkolům.
Diagnostika a kontrola
Silové schopnosti lze relativně dobře kvantifikovat. Na jejich úroveň usuzujeme z řady
testů a z fyzikálních mechanických charakteristik získaných přesným měřením pomocí
přístrojů. V rámci diagnostiky se hodnotí velikost překonaného odporu, někdy také rychlost
pohybu a počty opakování cvičení.
Poměrně přesné posouzení úrovně silových schopností poskytuje dynamometrie.
Dynamometry jsou přístroje, jimiž lze měřit sílu jako fyzikální veličinu (vyjadřuje se
v newtonech) v čase. Výstupem dynamometru jsou konkrétní hodnoty nebo grafický zápis,
dynamogram.
3.2 Rozvoj vytrvalosti
Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této pohybové schopnosti. Níže je
popsáno rozdělení vytrvalostních schopností, metody vytrvalostního tréninku a možnost
využití této pohybové schopnosti v atletických disciplínách.
Obecně lze vytrvalost formulovat jako odolnost organismu vůči únavě při
dlouhotrvající činnosti. Jedná se tedy o schopnost organismu po delší čas čelit zatížení o
relativně vysoké intenzitě. Úroveň vytrvalosti závisí na funkční schopnosti oběhového
soustavy, výměně látkové, nervové soustavě a koordinaci orgánů a systémů. Základem je
maximální ekonomičnost funkcí všech podílejících se orgánů.
Organismus se na opakující se vytrvalostní zátěž obecně adaptuje snížením tepové
frekvence, což je následkem posílené svaloviny srdce, dochází k zvýšení hladiny červených
krvinek v krevním řečišti, posilují se respirační svaly, zvyšuje se dechový objem plic a při
dlouhodobé vytrvalostí zátěži (viz. níže) nastává tzv. kapilarizace, neboli zvýšené prokrvení
používaných svalů.
16
Dělení vytrvalosti
a) podle způsobu energetického krytí
Dlouhodobá – činnost je prováděna 11 min a déle (starší literatura hovoří o osmi
minutách). Energetické krytí je čistě aerobní (O2). Dosahuje se krajních mezí funkčnosti
oběhového ústrojí a téměř i dýchacího. (Běhy na 5 000 m, 10 000 m a maratón, chůze).
Střednědobá – od 2 do11 min. V průběhu se dosáhne zdánlivě rovnovážného stavu, přesto
je pro samotný výkon nutné i anaerobní krytí (O2+LA. Dochází tak ke vzniku mírného
kyslíkového dluhu. Čím rychlejší je sportovní disciplína, tím větší je kyslíkový dluh
(běh na 3000m = 20% anaerobní krytí, 1500m = 40-50%). Patří zde běhy od 800m do
3000m).
Krátkodobá – od 20 s do 2 min. Krytí (LA) je z převážné části anaerobní (400m = 80%
anaerobně, 800m = 60-75%). Dochází ke vzniku největšího kyslíkového dluhu. Patří
zde běh na 400m, u trénovaných jedinců i 800m.
Rychlostní – do 20s. Pohyb je krytý z energetických zásob uložených ve svalech ATP +CP
systémy
Z uvedeného logicky vyplývá, že adaptace organismu na vytrvalostní zátěž se bude
částečně lišit podle druhu převládající vytrvalosti. Práh pro přechod z jednoho druhu
vytrvalosti do druhého je individuální a závisí vedle genetických dispozic na míře
trénovanosti jedince.
b) podle specializace
Obecná - schopnost organismu dlouhodobě konat fyzickou práci nízké intenzity. Je
základem většiny sportovních činností. Jedná se o výlučně aerobní vytrvalost, jejímž
výsledkem je rozvoj vytrvalosti a adaptace srdeční a cévní soustavy.
Speciální (specifická) – komplexní činnost, která obsahuje v určitém poměru rychlost a
vytrvalost. Tento poměr je u každé disciplíny specifický. Obecně platí, čím delší trať,
tím větší je složka vytrvalostní a naopak. Závisí na míře obecné vytrvalosti.
Vytrvalostní trénink působí na rozvoj vytrvalostního spektra, které je nutné k závodní
činnosti. Vytrvalost vždy musí odpovídat specifickým závodním požadavkům daného
sportovního odvětví, ale nikdy se neobejde bez obecné vytrvalosti.
17
Metody vytrvalostního tréninku
Souvislá metoda (dlouhodobá) – hlavním obsahem je souvislý běh po určitou dobu.
a) extenzivní - běh trvá zpravidla hodinu až dvě a jeho intenzita je mírně pod hladinou
anaerobního prahu (ANP) = 160 tepů*min.-1
. (Běhání při nižší intenzitě vede k rozvoji
tukového metabolismu, proto je využíváno hlavně ultramaratónci. Počínaje maratónci
a níž se tato metoda užívá jen v samotném počátku tréninkového cyklu, na počátku
nabírání objemu).
b) intenzivní – běhá se od 15 do 30 min. Tempo je na samé hranici ANP = 80%
maximálních možností = 175 tepů/min.
Fartlek
Střídání intenzity zátěže, přičemž při zvýšení intenzity dojde k překročení ANP a po
následném zotavení dochází k následnému zotavení. Vše však probíhá za neustálého běhu.
Intervalová metoda
Střídání zatížení a zotavení, ne však úplného jen přibližně do 120 tepů.min-1
. Tato
metoda pracuje ještě více, než fartlek, s kyslíkovým dluhem. Přestávky mezi samotnou
činností mohou být vyplněny chůzí, mírným poklusem, sezením či jinou činností.
a) extenzivní – výkon je mezi 60-80% maxima, následují kratší pauzy mezi sériemi pro
zotavení.
b) intenzivní – výkon se pohybuje okolo 80-90% maxima, pauzy pro zotavení jsou delší.
c) opakovaná – je charakteristická dlouhými přestávkami pro zotavení. Běh je prováděn
za vysoké intenzity, opakování maximálně 2-3x. Zpravidla se běhají již závodní úseky
a tato metoda se využívá pro rozvoj speciální vytrvalosti.
Intervalová metoda se vyvinula se z metody, v níž byla závodní trať rozdělena na
několik částí, které se probíhaly ve stanoveném tempu s libovolným odpočinkem mezi
jednotlivými úseky běhu. Obsah tréninku se zvětšoval a výkony se začaly lepšit. Zařazení
delšího odpočinku umožnilo proběhnout stanovené úseky ještě větší rychlostí, než byla
rychlost závodní tratě. Postupně se přecházelo ke zhodnocení intervalu, tj. délky odpočinku a
18
posléze i ke způsobu odpočinku. Tím se dostáváme k základnímu principu intervalového
tréninku. Řada úseků s krátkým odpočinkem byla rozdělena na několik sérií s menším počtem
úseků, jejich součet ještě více přesáhl dříve používaný počet úseků.
Intervalová metoda pracuje se čtyřmi základními složkami:
- S délkou úseků
- S rychlostí úseků
- S počtem úseků
- S délkou a způsobem odpočinku
U nezkušeného trenéra či závodníka se možnost velké intenzity tréninkového zatížení
dostavuje rychleji, než odpovídající adaptace organismu, což má negativní vliv na sportovní
formu a často i na zdraví trénujícího. Tréninkové zatížení je možno stupňovat několikerým
způsobem:
- Prodloužením probíhaných úseků,
- Zrychlením běhu v jednotlivých úsecích,
- Zvětšením počtu úseků,
- Zkrácením intervalu odpočinku a změnou způsobu odpočinku.
Intervalová metoda v podstatě využívá střídání námahy a odpočinku, střídání výdeje
energie a její částečné obnovy. Výsledkem opakování běžeckých úseků je zvýšení
energetického potenciálu organismu a kromě toho i lepšící se schopnost ekonomického
využití a rychlejšího obnovování tohoto potenciálu. Po každé svalové práci se musí obnovit
energetické ztráty. Proto musí být trénink veden střídavou intenzitou v cyklech. Příliš krátké
úseky velké intenzity jsou neúčelné, protože se jimi nevytváří specifická míra kyslíkového
dluhu a tedy ani náležitá adaptace organismu. Hlavním problémem intervalové metody je
tedy:
- správně volit trvání a intenzitu opakovaných zatížení organismu
- najít optimální délku odpočinku
Základem intervalové metody je střídání zatížení a odpočinku. Používá se zatížení
běžeckými úseky různé intenzity, které jsou kratší než trať, na jejíž tempo trénujeme. Mezi
úseky jsou přestávky vyplněné chůzí nebo meziběhem.
19
Závodní forma
Je plně zaměřena na rozvoj speciální vytrvalosti. Běhají se závodní úseky avšak
tempem o jednu kategorii pomalejším (800m tempem na 1500m), nebo naopak závodní
rychlostí toho daného specialisty se běží trať o kategorii kratší (tempová vytrvalost).
3.3 Etapy běžeckého tréninku
Předsportovní příprava (11-14 let) – pro toto období je nutný především všesportovní základ.
Prioritou je všestranně rozvíjet schopnosti jedince a zároveň tak působit na zdárný rozvoj
vnitřních orgánů. V této etapě dochází k pozvolnému rozvoji všeobecné vytrvalosti. Zaměření
je pak především na rozvoj rychlostních schopností.
Počáteční speciální běžecká příprava (15-16 let) – cílem tohoto období je rozvoj obecné
vytrvalosti. Zároveň se už přistupuje k rozvoji síly a základů techniky jednotlivých disciplín.
Rozvoj speciální vytrvalosti v této době není vhodný, dokonce může vést k pozdějšímu
zastavení výkonnostního růstu atleta.
Pokročilá speciální příprava (17-19 let) – vedle rozvoje obecné vytrvalosti dochází již i
k rozvoji tempové a speciální vytrvalosti.
Vrcholová příprava (20 let a více) – cílem v této etapě je dosažení maximálního sportovního
výkonu v dané disciplíně a s tím také souvisí rozvoj specifické vytrvalosti, na který je brán
hlavní zřetel.
Z uvedeného vyplývá, že souvislá tréninková metoda vede mnohem více k rozvoji
obecné vytrvalosti a naopak intervalová metoda a závodní metody jsou vhodnější pro
speciální vytrvalost. Proto je i zařazení těchto metod do jednotlivých etap běžeckého tréninku
nasnadě. V prvních etapách by měly převažovat spíše souvislé tréninkové formy na úkor
intervalových a především závodních, které jsou svou podstatou pro první dvě období
nevhodné. Později by se mělo přecházet k intervalové metodě a pro vyladění formy je ideální
zařadit i závodní trénink. Přesto to neznamená, že by se např. v etapě vrcholové přípravy
neměla zařadit souvislá metoda.
Vývoj jednoho tréninkového cyklu každého vytrvalostního sportovce by měl vždy
začít od rozvoje všeobecné vytrvalosti, což nemusí být realizováno zdaleka jen formou
běhání, ale vhodná je i příprava na běžkách, na kole, v bazénu, turistika či při využití
20
sportovních her vytrvalostního charakteru. Následovat by mělo období „nabírání objemu“
klasickou souvislou metodou. V dalším průběhu přípravy by se mělo dále přecházet
k intervalové metodě, v předzávodním období je potom nutné zařadit závodní formu tréninku,
která je ideální k „vyladění“ formy.
Zásady rozvoje vytrvalosti u mládeže:
- Dlouhý vytrvalostní běh (chlapci 12 km a více, dívky 10 km a více) maximálně jednou
týdně.
- Kratší vytrvalostní běh (chlapci do 10 km, dívky do 9 km) maximálně třikrát týdně.
- Nezapomínat na techniku a aspoň jednou týdně zařadit rychlostní tréninkovou
jednotku.
- Rozmanitost cvičení
Na základní škole je hlavním úkolem vytvoření stabilního základu obecné vytrvalosti.
Vzhledem k minimálnímu prostoru pro rozvoj vytrvalosti nelze na ZŠ systematicky vytrvalost
trénovat. Nejvhodnější metodou je proto společný výběh do terénu, popř. běžecký přesun
k danému sportovišti. Z pohledu motivace žáků se nejideálněji jeví zařazení vytrvalostních
cvičení formou vytrvalostních pohybových her. Má-li se jednat o souvislý běh, je lepší zařadit
jej na závěr vyučovací hodiny.
3.4 Rozvoj rychlosti
Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o dané pohybové schopnosti.
V dalším textu je popsáno rozdělení rychlostních schopností a metody rozvoje rychlosti jako
základního předpokladu úspěchu ve většině atletických disciplín.
Rychlost je pohybová schopnost konat krátkodobou pohybovou činnost (do 20 s)
v daných podmínkách (konstantní dráha nebo čas, bez odporu nebo s malým odporem) co
nejrychleji. Jde o činnost maximální intenzity, vyžadující vysokou koncentraci volního úsilí.
Základem jakékoliv formy rychlosti je přesná koordinace svalových stahů a činnost
vegetativních funkcí, utvořených mechanismy podmíněného reflexu.
Zvláštností dočasných spojení zajišťujících různé formy rychlosti je utváření velké
pohyblivosti procesů podráždění a útlumu. Tato velká pohyblivost nervových procesů,
21
zajišťovaná systémy podmíněných reflexů, zaručuje rychlou výměnu pohybových koordinací.
Podráždění a útlum jsou přitom v určité rovnováze a mohou se rychle střídat, což podmiňuje
rychlé střídání svalových stahů a uvolnění různých svalových skupin.
Souhrnně se jedná o funkci ATP-CP systému. Zdá se, že jeho opakovaná aktivizace
zvyšuje zásobu CP (kreatinfosfátu) jako pohotovostní zdroj energie a také rychlost jeho
uvolnění, v souvislosti se zvýšením aktivity fermentů urychlujících příslušné chemické děje,
stoupá, a to vede k rychlejší svalové kontrakci.
Jestliže převládají v tréninku sportovce rychlostní prvky, dochází k mnohem většímu
zvýšení rychlosti pohybové reakce než v tréninku s dlouhotrvajícími zatíženími, vyžadujícími
menšími pohybovou rychlost.
Tréninkem se zvyšuje rychlost jak cyklických, tak acyklických pohybů jako celku.
Celkový přírůstek rychlosti pohybů může podle údajů laboratorních výzkumů dosáhnout až
146% výchozí úrovně. Je menší než růst síly, který dosahuje 250 až 300% výchozí úrovně.
Růst pohybové rychlosti bývá největším při nízké úrovni trénovanosti.
Rozdělení rychlostních schopností
Studie a praktické zkušenosti dokázali, že spíše než o rychlosti jako obecné schopnosti
je vhodné uvažovat o různých druzích rychlostních schopností jako:
- rychlost reakce,
- rychlost jednotlivého pohybu (rychlost acyklická),
- rychlost komplexního pohybového projevu (frekvence, akcelerace, rychlost se změnou
směru).
Relativní nezávislost rychlostních schopností se chápe tak, že:
- výskyt vysoké úrovně jedné rychlostní schopnosti nemusí znamenat současně vysokou
úroveň jiné
- rozvoj jednoho druhu automaticky nezabezpečuje rozvoj ostatních.
- Předpoklady pro rozvoj rychlosti
- anatomické předpoklady rychlostních výkonů
- fyziologická podstata rychlostních výkonů
- biomechanická podstata rychlostních výkonů
- psychické předpoklady rychlostních výkonů
22
- biochemická podstata rychlostních výkonů
- a další dílčí vnitřní i vnější podmínky rychlostních výkonů.
Rozvoj rychlostních schopností
Rychlostní schopnosti jsou geneticky nejvíce podmíněny. Z výsledků šetření různých
autorů vyplývá, že podíl dědičnosti činí 70-80 %. U většiny populace je podíl rychlých a
pomalých svalových vláken přibližně 1:1. Podíl rychlých vláken u rychlostně disponovaných
osob dosahuje až 90%.
Zobecnění poznatků naznačuje, že rychlostní schopnosti nacházejí příznivé podmínky
rozvoje už v dětském věku, kdy se ve 12.-13. letech formuje nervový základ rychlostních
projevů. Po 14. a 15. roce přirozená schopnost zvyšování “čisté” rychlosti, především
frekvence pohybů, klesá. Přes některé výjimky se soudí, že maxima rychlostních schopností
se dosahuje v 18-21 letech.
V tréninku dětí a mládeže, kde jsou mimořádně dobré předpoklady pro rozvoj
rychlosti, je třeba uplatnit tyto požadavky:
1. v počátcích rozvíjení rychlosti dáváme přednost méně složitým cvičením, aby mohla
být prováděna maximální intenzitou
2. při cvičení zaměřených na rozvoj rychlosti je třeba věnovat velkou pozornost
správnému provedení techniky,
3. maximální účinnosti v rozvoji rychlosti napomáhá motiv soutěživosti
Rozvoj rychlosti lokomoce
Rychlost lokomoce, jako schopnost co nejrychleji překonávat vzdálenost nebo
přemisťovat se v prostoru, patří mezi nejčastější požadavky a podmínky mnoha sportovních
výkonů. Jak bylo uvedeno, jedná se o rychlost ve víceméně komplexním pohybovém projevu,
jehož dílčí složky představují:
- schopnost akcelerace
- schopnost maximální frekvence pohybů
- schopnost rychlé změny směru.
23
Zvýšené nároky na schopnost akcelerace vyžadují odpovídající silový rozvoj. Při
tréninku rychlosti lokomoce má rozhodující význam stimulace odpovídajícím rychlostním
zatížením.
Rozvoj rychlosti reakce
Rychlostní reakce se rozumí schopnost reagovat pohybem na určitý podnět. K rozvoji
rychlosti reakce se využívá metody opakování, analytické a senzorické.
Metoda opakování
Představuje záměrně situace, v nichž se požaduje co nejrychlejší reagování na určitý
signál. Může jít o reakci jednoduchou na očekávaný nebo nečekaný podnět nebo výběrovou
spojenou s rozhodováním. Z hlediska podnětu můžeme volit podnět optický (světlo, pohyb,
změna situace), akustický (výstřel, písknutí, tlesknutí) a taktilní (dotek). Doporučují se střídat
podle potřeby druhy podnětu i reagující části těla (paže, nohy, trup). Platí zde zásada
postupnosti od jednoduchého ke složitějšímu (očekávaný – nečekaný signál).
Analytická metoda
Předpokládá rozdělení pohybové struktury na dílčí části a stimulování částí odděleně.
Např. sprinterský start lze nacvičovat izolovaně tak, že se nejdříve rozvíjí reakce paží ve stoji
na místě, pak starty z polovysoké výběhové polohy až nakonec se dospěje ke komplexnímu
nízkému startu.
Senzorická metoda
Je založena na úzkém vztahu rychlosti reakce ke schopnosti vědomě rozlišovat časové
mikrointervaly.
Hlavní aspekty rychlostního zatížení
Při tréninku rychlosti by měl vždy trenér či učitel zvažovat vhodnost propojení níže
uvedených aspektů rychlostního zatížení:
24
Intenzita cvičení - Intenzitu zatížení charakterizuje krátkodobá maximální nebo téměř
maximální intenzita pohybové činnosti. Při tom musí být příslušní pohyb prováděn
kontrolovaně, v opačném případě se efekt cvičení snižuje. Vysoké intenzity se dosahuje
nasazením vysokého volního úsilí ve snaze o co nejvyšší rychlost pohybu nebo jeho
akceleraci. Cílem je provést pohyb co nejrychleji, rychleji než dřív, překonat sám sebe. To
vyžaduje objektivní kontrolu a průběžnou informaci o dosažené rychlosti.
Doba trvání cvičení - Délku cvičení, resp. dobu jeho trvání, nelze zcela přesně a jednoznačně
vymezit. Je určena dobou, po níž je možné maximální rychlost v příslušné činnosti vyvíjet
a udržet. Reálná jsou pro praxi opakovaná rychlostní cvičení v trvání 5 – 20s. Při
déletrvajícím cvičení nejsou respektovány funkční podmínky pro vyvinutí maximální
rychlosti pohybu, nastupující únava vyvolává pokles rychlosti a zatížení dostává rychlostně
vytrvalostní charakter.
Intervaly odpočinku - Intervaly odpočinku mezi cvičeními jsou pro stimulaci rychlosti téměř
stejně důležité jako vlastní cvičení. Jejich délka totiž určuje podmínky pro další opakování
cvičení. Je nutné volit délku intervalu odpočinku tak, aby bylo zajištěno potřebné zotavení
organismu a současně vzrušivost nervosvalového systému příliš nepoklesla. Optimální
intervaly odpočinku při rychlostních cvičeních by podle individuálních zvláštností měly
být asi 2–5 min.
Počet opakování - Počet opakování závisí na úrovni trénovanosti sportovce. Žádoucí je
postupně zvyšovat objem rychlostního zatížení v tréninkové jednotce. Opakování cvičení
má na změny rychlosti vliv jen tehdy, pokud se rychlost provádění cvičení nesnižuje.
Jestliže už nelze cvičení provádět vysokou rychlostí, měl by to být signál k ukončení
rychlostního tréninku. Nejúčinnější je opakovat cvičení v jedné sérii 3–5x, po sérii interval
odpočinku trochu prodloužit (5-7 min.). Celkový počet opakování v jednom tréninku by
neměl být vyšší než 15–20 (tzn. 3–5 sérií).
Způsob odpočinku - Mezi cvičení je vhodné zařazovat aktivní odpočinek (spíše než pasivní
odpočinek vleže, vsedě). Přestávky by měly být vyplněny lehkým nenáročným pohybem
nízké intenzity (chůzí, vyklusáváním apod.)
Podpůrná role dalších pohybových schopností
25
Rozvíjíme-li rychlostní schopnosti (lokomoci), musíme kromě určitého objemu
rychlostního zatížení zabezpečit také vhodné posílení svalových skupin zapojených do
pohybu, zlepšovat svalovou pružnost a pohyblivost, koordinaci a získávat rychlostní
vytrvalost. Zvýšená úroveň těchto schopností se pozitivně odráží v rychlosti lokomoce.
Posilování
Posilování se někdy nesprávně zužuje na rozvoj absolutní síly, tj. na velikost svalové
tenze bez ohledu na rychlost jejího vyvíjení. V tomto případě by mělo jít o rozvoj výbušné
síly. V praxi se toto řeší užitím doplňkového vnějšího odporu při rychlostním zatížení, např.:
- cvičení se zátěžovým pásem, vestou nebo manžetami
- tažením určitého břemene
- během nebo jízdou do svahu, proti větru, během v písku
- roztáčením brzdícího bubnu.
Použití doplňkových odporů není vhodné v tréninku dětí a mládeže. Představují totiž
vysoce specializované a intenzivní tréninkové podněty, které jsou vhodné a žádoucí až
v pozdějších etapách tréninku.
Rychlost svalového pohybu závisí na velikosti odporu, proti kterému sval pracuje.
Nezatížený sval je schopen provést pohyb s velkou rychlostí. Tato rychlost je tím menší, čím
je odpor bližší meznímu, pro sval maximálnímu zatížení. To znamená, že čím větší je odpor,
proti kterému sval pracuje, tím větší je význam síly pro rychlost svalového stahu.
Z hlediska rychlostních faktorů (labilnosti, dynamičnosti nervosvalových a nervových
procesů, správných pohybových návyků, stavby svalů) jsou nejvýhodnější cvičení s menší
zátěží a komplexní. Jejich posilovací efekt je však mnohem menší, posílení je otázkou
dlouhodobějšího tréninku.
Často je vyjadřován přímý vztah mezi silou a rychlostí. Není však jednoduché vyslovit
závěr, že čím více budeme posilovat a rozvíjet sílu, tím větší bude rychlost. Bude otázkou, zda
posilování nejen nenarušilo, ale respektovalo nebo podpořilo specifické rychlostní znaky. Z
tohoto hlediska je důležitá dynamická struktura tréninkových prostředků, používaných při
posilování.
Pohyblivost
26
Pro rozvoj rychlosti lokomoce má jistý význam určitý stupeň pohyblivosti a svalové
pružnosti, hlavně v oblasti kyčle a ramen. Při dlouhodobém posilování se zkracují svaly a to
je pro rozvoj rychlosti negativní. Proto by speciální cvičení pro rozvoj pohyblivosti měla být
minimálně součástí každého rozcvičení.
Rychlostní vytrvalost
Rozvíjí se při rychlostním zatěžování krácením intervalů odpočinku, eventuálně
určitým prodloužením délky trvání cvičení a zvětšením počtu opakováním. Tuto modifikaci je
nutno zařazovat v tréninkové jednotce až po rychlostním tréninku.
Speciální vytrvalecký trénink ve velkých dávkách má negativní vliv na rozvoj
rychlosti, zejména v letech rozvoje organismu mládeže. Přiměřené dávky tréninku na
všestrannou vytrvalost zvláště v přípravném období kladně ovlivňují celkový rozvoj
organismu a tím i nepřímo rozvoj rychlosti.
Základní podmínky pro rozvoj speciální rychlosti
- nácvik techniky a upevnění správného pohybu
- specifické posílení svalových skupin zapojených do pohybu
- cvičení na udržení svalové elastiky a pohyblivosti kloubů
- zvýšení vytrvalosti v rychlosti (zvláště u rychlosti disciplín s cyklickým pohybem).
Rozvoj speciální rychlosti je věcí krátkodobého tréninku, pokrok lze sledovat
objektivním měřením i u vyspělých atletů, kteří překročili hranici tělesného vývoje. Ke
zvýšení funkčních možností organismu volíme určité tréninkové prostředky, ty musí mít
znaky, které jsou výrazné, určující, rozhodující pro dosažení nejvyšších výkonů při
rychlostních cvičeních.
Subjektivní podmínky – Ze strany sportovce je potřeba především pracovat s plným
volním úsilím při dokonalé technice. Pracovat s plným volním úsilím znamená, že centrální
nervová soustava a celý nervový systém má být ve stavu optimální vzrušivosti.
Jsou ještě další subjektivní podmínky, které umožňují práci plnou rychlostí.
Nejdůležitější z těchto podmínek jsou svěží, neunavené svaly s dostatečnou energetickou
zásobou, elastické, pružné a prohřáté.
27
Objektivní podmínky - význam pro práci v nejvyšší rychlosti hlavně teplota prostředí,
ve kterém se trénuje, stav podložky (dráhy, hřiště, rozběžiště…), na které se trénuje,
i oblečení a obutí a celé prostředí, ve kterém trénink probíhá.
Při volbě a užití tréninkových prostředků pro rozvoj speciální rychlosti řeší trenér tyto úkoly:
- sledovat subjektivní snahu, s jakou sportovec cvičení koná (zda pracuje s plným
volním úsilím),
- sledovat objektivní podmínky pro rychlost; objektivním zjištěním (měřením času,
mezičasů, délek, výšek, rytmu) se musí přesvědčit, zda jsou a mohou být cvičení
prováděna opravdu v nejvyšší rychlosti.
Tréninkové prostředky, využívající nadmaximální rychlosti
Nadmaximální rychlost = rychlost přesahující rychlost, jaké sportovec dosahuje při
závodních výkonech v příslušné disciplíně Je jasné, že atlet se naučí zvládnout nové, vyšší
výkony, když i v tréninku bude zvyšovat náročnost na organismus nad dosavadní standard,
nad dosavadní stav. V tréninku se tak děje velmi často koncentrováním námahy na určité
orgány v nějakém dílčím úkolu, např. když sportovci koncentrovaně posilují určité svalové
skupiny.
Příklad tréninku s využitím nadmaximální rychlosti:
Poměrně nejsnáze lze tréninkové prostředky využívající nadmaximální rychlosti
aplikovat při vrzích a hodech. Stačí jen snížit váhu náčiní a již se to projeví na
rychlosti práce při odhodu, na živějším rytmu otoček atd.
S určitými obtížemi se již setkáváme při vybírání tréninkových prostředků
využívajících nadmaximální rychlosti, při jejichž použití rychlost atleta přesahuje jeho
sprinterskou rychlost. Je to např. běhání letmých úseků s větrem v zádech, běh s využitím
podpory pružných expanderů, běh s použitím vlečného lana (navijáky), apod.
V poslední době se zkouší zařazovat do tréninku stále častěji běhání v nadmaximální
rychlosti po nakloněné dráze s klesáním 2 až 3%. Jelikož však sprint po nakloněné dráze
přináší nebezpečí zhoršení techniky běhu (neboť provedení je poněkud odlišné), využili
někteří odborníci nakloněné roviny k získání nadmaximální rychlosti; vlastní letmý
tréninkový úsek v této získané nadmaximální rychlosti absolvují až po přechodu na
vodorovnou běžeckou dráhu.
28
3.5 Rozvoj koordinačních schopností (obratnost, pohyblivost)
Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o daných pohybových schopnostech.
V dalším textu jsou popsány možnosti rozvoje pohyblivosti, stejně tak jsou zde přehledně
popsány techniky strečinku a jejich uplatnění v jednotlivých skupinách atletických disciplín.
Pohyblivost neboli flexibilita je schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu.
Je považována za samostatnou pohybovou schopnost. V atletice se týká např. vrhačů
(pohyblivost ramenního kloubu), překážkářů (rozsah pohybu v kyčelním kloubu). Jde o to,
aby přirozená pohyblivost byla systematicky udržována protahováním svalů a kloubních vazů
posilováním a uvolňováním svalů.
Z hlediska fyziologických základů pohybových schopností je obratnost až z 80 %
geneticky podmíněna. Liší se svou povahou od ostatních pohybových schopností. Je dána
plasticitou CNS (schopnost vytvářet dynamické pohybové stereotypy), vysokou kloubní
pohyblivostí (flexibilitou) a dokonalou činností všech stabilizátorů.
Funkčně obratnost podmiňuje kvalita nervosvalového komplexu, rychlost, dráždivost,
hluboké čití, tj. propriorecepce, činnost mozečku i nervových drah. Morfologicky obratnost
podmiňuje nízká tělesná hmotnost, optimální vzájemné poměry tělesných segmentů a
anatomické uspořádání pasivního pohybového systému umožňující pohyblivost. Metabolicky
je obtížné obratnostní typ přesně zařadit, energetické hrazení nebývá limitujícím faktorem.
Statická pohyblivost – je dána pouze rozsahem pohybu bez ohledu na jeho rychlost, příkladem
může být gymnastický „rozštěp“.
Dynamická pohyblivost – je obvykle spojována se skákáním, odrazem a rytmickým pohybem.
Při dynamickém strečinku je pohybová energie trupu nebo končetin využita ke zvýšení
rozsahu pohybu, což vede ke zvýšení rizika úrazu. Příkladem dynamického protahování je
rozpažení spojené s tím, že pohybová energie způsobí zvětšení rozsahu pohybu.
Funkční pohyblivost – označuje schopnost využít rozsah kloubní pohyblivosti při provádění
tělesné činnosti normální nebo zvýšenou rychlostí. Na rozdíl od dynamického protažení
nezahrnuje např. skoky. Funkční pohyblivost přímo odpovídá specifice procesu
protahování a má největší význam pro sportovní výkonnost.
Aktivní pohyblivost – označuje rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější dopomoci.
29
3.5.1 Strečink
Pohyblivost se zvětšuje tím, že dochází k prodlužování vazivových tkání a svalů a to
pravidelným a řádným strečinkem. Naopak se snižuje, jestliže nejsou tyto tkáně po určitou
dobu protahovány nebo nedochází k jejich dostatečné činnosti.
Strečink optimalizuje proces, při kterém se sportovec učí, nacvičuje a provádí mnoho
různých pohybových dovedností. Při skoku do výšky musí sportovec užívající techniku
„straddle“ dosáhnout zvýšení pohyblivosti svalů vnitřní strany stehen (adduktorů), ohybačů
kolen, třísel a zadní strany stehen (hamstringů).
Výhody strečinku:
- může přispět k prohloubení duševní a tělesné relaxace sportovce,
- prohloubit pohybové vnímání,
- snižuje nebezpečí úrazů, např. podvrtnutí kotníku nebo natažení svalu,
- může snížit pravděpodobnost onemocnění páteře,
- snížit svalovou bolestivost,
- zmírnit závažnost bolestivé menstruace u sportovkyň,
- snížit svalové napětí
Přínosem je jen tehdy je-li prováděn správnou technikou a je nutné zařadit strečink
jako pravidelnou součást tréninkového procesu a věnovat se mu i vícekrát denně několik
minut.
Biologické základy strečinku
Skelet a svalová soustava jsou dvě z mnoha částí tvořících organismus člověka. Kosti
pomáhají vytvářet specializovaný podpůrný aparát – skelet. K dosažení této podpůrné funkce
je třeba, aby držely pohromadě. Klouby jsou místa spojení dvou nebo více kostí, tato funkční
spojení jsou tvořena pomocí vazů (ligament), šlach a svalů.
Anatomie svalu
Pohyb, hlavní funkce svalů, je výsledkem schopnosti svalu se stahovat (kontrahovat
se). Spojení kostí se svaly zajišťují šlachy. Místo, kde sval na relativně stabilním místě kosti
začíná, se nazývá začátek svalu, konec svalu, který kostí pohybuje se označuje jako úpon. Při
svém stažení sval napětí, které je pomocí šlach přenášeno na kosti a tím dochází k pohybu.
Pohyb je tedy působením svalstva a skeletu. Svaly jsou důležité pro strečink a rozvoj
30
pohyblivosti, mohou mít různý tvar a velikost, všechny mají stejné složení, skládají se
z několika jednotek rozdílné strukturální úrovně
Vazivová tkáň
Vazivová tkáň, která obaluje a navzájem spojuje různé orgány našeho těla je ve svém
celku největší tkání v organismu. K jejím funkcím patří obrana před zevními vlivy, ochrana
jiných tkání a orgánů, ukládání a transport látek.
Na rozsah pohybu sportovce mají významný vliv dva typy vazivové tkáně: kolagenní a
elastická. První z nich se skládá převážně z kolagenních a druhá z elastických vláken. Tam,
kde převládají kolagenní vlákna je rozsah pohybu omezený. Převládání elastických vláken je
naopak odpovědné za větší rozsah pohybu. Při určitém zjednodušení se dá říct, že trénink
pohyblivosti nebo rehabilitace může vést ke změně struktury tkání sportovce a následně i ke
zvýšení jeho výkonnosti.
Kosti a klouby
Rozsah pohybu kloubu sportovce je omezován kostí a strukturou klubu. Dráha pohybu
kloubu je ovlivněna chrupavkou, kloubními vazy, šlachami a jinými druhy vaziva. Oblast
pánve může sloužit jako dobrý příklad vzájemného vztahu mezi kostní a kloubní strukturou na
jedné straně a rozsahem pohybu na straně druhé.
Technika strečinku
Pojem strečink označuje proces prodlužování vazivové tkáně, svalů a dalších tkání.
Strečinkové cviky mohou být prováděny různými způsoby, které jsou závislé na cíli,
schopnostech a stavu trénovanosti sportovce. Také v závislosti na způsobu protahování
Rozeznáváme pět základních technik strečinku:
- statický
- dynamický
- pasivní
- aktivní
- proprioreceptivní
- Statický strečink.
31
Statický strečink znamená protažení svalu do krajní polohy a její udržení. Dobrým
příkladem statického strečinku je provaz, rozštěp. Tato metoda strečinku je nejbezpečnější a
navíc je prověřena mnoha staletími praktikováním hathajógy s cílem zvýšení pohyblivosti.
Dynamický strečink
Zahrnuje skoky, odrazy, nekoordinované a rytmické pohyby. Při dynamickém
strečinku je hnací silou pohybu těla nebo končetiny jejich pohybová energie, vedoucí ke
zvýšení rozsahu pohybu. Tato technika představuje nejdiskutovanější strečinkovou techniku,
protože bývá spojena s nejvyšším výskytem bolestivosti svalů a poranění. Trénink
pohyblivosti by měl být přizpůsoben speciální rychlosti pohybových celků daného sportu.
Pasivní strečink
Pasivní strečink je technika s využitím vnější síly. Je mu dávána přednost tehdy, kdy
pružnost svalů a vazivových tkání omezuje pohyblivost a druhou oblastí použití jsou svaly
nebo tkáně v období rehabilitace. Výhodou pasivního strečinku je to, že je účinný tehdy, jsou-
li pokusy uvolnit ztuhlé svaly neúspěšné, je mu dávána přednost, omezuje-li elasticita svalů
celkovou pohyblivost, umožňuje strečink přesahující aktivní pohyblivosti kloubu, může
prohloubit přátelství v týmu při provádění strečinku s partnerem.
Sportovci si musí uvědomit, také několik nevýhod pasivního strečinku. Je zde
především větší riziko rozvoje bolesti a vzniku poranění, zejména tehdy, když partner aplikuje
vnější sílu nesprávným způsobem anebo také příliš rychle.
Aktivní strečink
Aktivní strečink se provádí zapojením svalů, bez dopomoci (působení vnější síly).
Můžeme ho rozdělit na dvě hlavní skupiny: volný aktivní a proti odporu. O volný aktivní
strečinkový cvik se jedná tehdy, když svaly nejsou při pohybu omezovány vnějším odporem.
Příkladem volného aktivního strečinku je vzpřímený stoj a pomalé přednožení dolní končetiny
do úhlu 100°. Při odporových cvicích používá sportovec volní svalové kontrakce k pohybu
proti odporu. Při použití výše uvedeného příkladu je možné použít odpor ruky druhé osoby
nebo závaží na zvedanou dolní končetinu. Aktivnímu strečinku dáváme přednost, omezuje-li
pohyblivost slabost svalů vykonávajících pohyb (agonistů). Aktivní strečink je pro sportovce
32
důležitý proto, že vede k rozvoji aktivní (dynamické) pohyblivosti, která ovlivňuje sportovní
výkonnost.
Proprioceptivní nervosvalová facilitace
Proprioceptivní nervosvalová facilitace (PNF) představuje další metodiku, kterou je
možno použít ke zlepšení rozsahu pohybu. PNF byla původně navržena a vyvinuta jako
postup v rámci rehabilitační fyzikální terapie. Dnes se několik různých typů používá ve
sportovním lékařství. Je to například kontrakčně-relaxační technika (stah-uvolnění). Zahajuje
se v poloze, kdy je antagonista protažen. Z důvodu větší názornosti předpokládejme např.
hamstringy. Ty jsou nejdříve lehce nataženy a pak se postupně provádí izometrická kontrakce,
která je zvyšována až na submaximální úroveň po dobu 6–15 vteřin, proti odporu partnera.
Jedná se o izometrický stah, nedochází ke změně délky svalu nebo k pohybu v kloubu. Po této
kontrakci následuje krátké období relaxace hamstringů. Partner následně provede jejich
pomalé protažení.
3.5.2 Rozvoj pohyblivosti v jednotlivých atletických disciplínách
Běžecké disciplíny
Rozvoj obecné a později speciální pohyblivosti je nejlepší zařazovat ve větším objemu
v přípravném období. Směrem k závodnímu období objem a frekvence cvičení na rozvoj
pohyblivosti klesá, přesto se snažíme určitý stupeň pohyblivosti udržovat. Rozhodující pro
mladé překážkáře je rozvoj pohyblivosti v kyčelním a hlezenním kloubu, ohebnost páteře,
schopnost svalové relaxace při maximálním úsilí a pružnost svalů a vazů. V přípravném
období zařazujeme každý den 15-20 min. kombinací statických a dynamických cvičení.
V dalších obdobích udržujeme získanou úroveň pohyblivosti cvičením 3–4x týdně po dobu 10
– 20 minut.
Skok do dálky, trojskok
Strečink, švihová cvičení, postizometrická relaxace apod. Pro skokany je limitujícím
faktorem rozsah pohybu ve všech třech velkých kloubech dolních končetin (optimální rozsah
33
je předpokladem plnohodnotného odrazu), pro trojskokany je také důležitý rozsah pohybu
v ramenním kloubu – předpoklad pro účinnou švihovou práci paží.
Skok o tyči
Zdůrazňuje se pohybový rozsah v oblasti ramenního kloubu, hrudní páteře, kyčelního
a hlezenního kloubu. Kromě základních cvičení pasivní a aktivní pohyblivosti se používají
prvky akrobatické (přemety vpřed, vzad, salta, kotouly vzad do stoje na rukou) a cvičení na
gymnastickém nářadí (např. výmyky, vzepření,…) zaměřené na rozvoj koordinace a odvahy.
Skok do výšky
Zahrnuje strečink, švihová cvičení a kompenzační cvičení.
Vrh koulí, hod diskem
Hlavní je pohybový rozsah v oblasti ramenního kloubu, kývavé pohyby paží vpřed a
vzad, v bočné i čelní rovině, kroužení paže v bočné i čelní rovině, při pohybech házející paže
zapojit i trup.
4. Běžecké disciplíny (šlapavá a švihová technika běhu)
Cílem této kapitoly je pochopit základní rozdíly mezi šlapavou a švihovou technikou
běhu a popsat historický vývoj běžeckých disciplín, které tvoří nosnou část atletiky.
4.1 Historie hladkých běhů
Už v pravěku byl běh pro člověka důležitým životním projevem. Člověk jej užíval při
lovu i v boji, na běžeckých schopnostech závisel často jeho život. Je obtížné zjistit dobu, kdy
člověk přišel na myšlenku v běhu závodit. Se sportovním charakterem běhu jako sportovní
disciplíny se setkáváme už ve starověkém Řecku. Krátký běh na vzdálenost jednoho stadia
(192 m) byl součástí pentathlonu, hlavní soutěže starověkých olympijských her. Soutěžilo se i
34
v běhu na dvě stadia (diaulos), 7 - 24 stadia (dolichos), což přibližně odpovídá dnešním tratím
na 1500 m - 5000 m.
Po zrušení antických olympijských her (394 n. l.) upadla v zapomnění i tato klasická
atletická disciplína. Ve středověku se běh jako soutěž udržel jenom v lidových hrách,
pořádaných při různých slavnostních příležitostech.
Teprve v novověku můžeme opět mluvit o vzkříšení kultury běžeckého pohybu a je
možno říci, že běh je nejstarší atletickou disciplínou. Kolébkou jeho sportovního pojetí, stejně
jako většiny atletických disciplín, je Anglie. V první polovině 19. století si zde šlechta
vydržovala sluhy, kteří měli speciální úkol – rychle přenášet zprávy z jednoho sídla na druhé.
Lordové pak sázeli mezi sebou na rychlost svých kurýrů tak vznikl zárodek běžeckých
soutěží.
Na prvních novodobých OH (1896) soutěžili muži v bězích na 100 m a 400 m, od roku
1900 i v běhu na 200 m. Ženy začaly závodit v běhu na 100 m až v roce 1928. Od roku 1948
soutěžily také v běhu na 200 m a od OH 1964 i v běhu na 400 m.
První rekordní listina v podobě blízké dnešní vznikla v r. 1912 po letních OH ve
Stockholmu. Zde byl také stanoven tzv. Olympijský program v hladkých bězích. V Montrealu
roku 1976 provedla IAAF revizi disciplín, ve kterých se povedou světové rekordy. Od 1. 1.
1981 jsou časy na tratích delších než 400 m měřeny s přesností na setiny sekundy, obdobně
jako sprinty.
Do oficiální listiny světových rekordů v běhu na 100 m mužů se jako první zapsal D.
Lippicot (USA) v roce 1912, časem 10,6s. O další zlepšení rekordů se postarali především
Američané, hlavně J. C. Owens, jehož rekord 10,2 s z roku 1936 přetrval 20 let. Historický
čas 10,0 s zaběhl A. Harry (Německo) na antukové dráze v Curychu r. 1960. V současnosti
jsou běhány na trati 100 m pravidelně časy pod 10,0 s. Hodnota současného světového
rekordu, jehož držitelem je Jamajčan Usain Bolt, je neuvěřitelných 9,58 s.
Růst výkonnosti ve sprintech byl podmíněn především zkvalitňováním sportovní
přípravy, rozvojem schopností organismu a v menší míře zdokonalováním techniky pohybové
činnosti i vylepšováním povrchu atletické tratě a dokonalejší obuví.
Běžecká technika nedoznala nikdy v historii atletiky takových změn jako technika
běhu překážkového, vrhu, hodů a skoků. Přesto však můžeme mluvit o vývoji běžecké
techniky. Se systematickým nácvikem běžecké techniky se začalo teprve po I. světové válce.
35
V té době najdeme už rozbor běžecké techniky v atletických příručkách. Ve 20. -30. letech
bylo vytvořeno v Evropě několik běžeckých škol.
Technika startu se od počátků novodobé atletiky značně změnila. Původně se
startovalo z pohybu. Ale vzhledem k tomu, že se musel start častokrát opakovat, ujal se
později start z klidu a jako startovního signálu se začalo používat výstřelu z pistole; vznikl
tzv. vysoký start, který se v poněkud změněné formě užívá dodnes na tratích od 800 m výše.
Od začátku novodobé atletiky byly hledány formy jak zrychlit výběh na krátké tratě. Od
různých způsobů vysokého startu se přešlo na nízký start, nazývaném start z kleku. Autorství
tohoto způsobu se připisuje americkému trenéru M. Murphymu. První sprintér, který tímto
způsobem startoval, byl jeho svěřenec Ch. Sherill v r. 1887 - 1888. Start z kleku se vžíval
velmi pomalu a všeobecně se ho začalo používat až v r. 1900.
Brzy po vzniku startu z kleku se začalo užívat jako opory jamek. Teprve v r. 1929
použil poprvé americký sprinter G. Simpson jako opory startovních bloků. Užívání bloků bylo
povoleno mezinárodními pravidly až po 10 letech (1939).
4.2 Rozbor techniky běhu
4.2.1 Šlapavý způsob běhu
Šlapavý způsob běhu představuje vystupňovaní rychlosti v poměrně krátkém časovém
úseku, a to buď z klidu (start), nebo z pohybu (akcelerace v trati). Typický pro šlapavý způsob
běhu je startovní rozběh z nízkého startu.
Technika nízkého startu má tři složky, z nichž dvě jsou spíš statického charakteru
(polohy „Připravte se!“ a „Pozor!“) a třetí dynamická – vlastní startovní rozběh. Rozlišujeme
postavení bloků: široké, střední, úzké.
Z biomechanického hlediska je nejúčinnější postavení úzké. Při tomto rozmístění
bloků mohou působit síly nejpříznivěji. Vektorové přímky obou dolních končetin jsou téměř
rovnoběžné a práce nohou následuje za sebou v nejkratším časovém rozpětí, což je pro
účinnost startu rozhodující. Přesto valná většina sprinterů v současné době používá středního
postavení bloků. Hlavní předností tohoto rozmístění bloků je rovnoměrné rozložení váhy, a
tím zmírnění celkového napětí, které je příznačné pro postavení úzké. Široké postavení se
v praxi užívá jen zřídka (např. při startech v bězích na 110 m přek.).
36
Podstatným znakem šlapavého způsobu běhu je odraz ze špičky za svislou těžnicí.
Z toho vyplývají další fakta:
- běh se provádí po přední části chodidel (není dvojitá práce kotníku)
- je zde značný náklon těla dopředu (kompenzován velkým rozsahem práce paží)
- frekvence a délka kroku se mění –
frekvence se zrychluje a délka kroku
prodlužuje
- svaly pracují usilovně a nepřetržitě (je zde
značná spotřeba energie)
- dochází k došlapu za těžnicí (odrazy
následují rychle za sebou, nedochází
k došlápnutí nohy před svislou těžnicí a
nedochází k momentu vertikály). Šlapavým způsobem můžeme běžet jenom
stupňovanou rychlostí. Proto jej používáme při startu a při akceleraci.
Obrázek 2. Šlapavá a švihová technika běhu v průběhu trati běh na 100 m
Spuštění nohy na patu by znamenalo vzpřímení trupu, a tím zpomalení pohybu.
Protože pohyb začíná z úplného klidu a odrazy musí následovat rychle za sebou, jsou první
kroky od startovní čáry poměrně krátké.
Obrázek 1. Startovní poloha
„POZOR“
37
Podle biomechanického schématu by měl být trup při vyražení z bloku v jedné přímce
s odrazovou nohou. Sklon trupu má však své meze. Je přímo závislý na síle a rychlosti běžce.
Čím větší je sklon trupu, čím ostřejší je úhel odrazu, a tím také jsou vyšší požadavky na sílu a
rychlost. Se zvětšováním setrvačnosti se stále prodlužuje krok, což je jednou z příznačných
vlastností šlapavého způsobu techniky běhu. Každý další krok je delší předešlého. Přitom se
trup stále více napřimuje. Přechod místa opory před těžnici je hranicí mezi šlapavým a
švihovým způsobem běhu. Při přechodu ke švihovému způsobu běhu se postupně zvětšuje
úhel odrazu a prodlužuje letová fáze.
Velmi důležitým faktorem zrychlení je ovšem odraz. Jeho síla je vedle frekvence
rozhodující pro rychlost běhu. Po uvedení těla do určité rychlosti přechází tedy běžec od
způsobu šlapavého ke způsobu švihovému.
Metodická řada nácviku šlapavé techniky běhu:
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- herní formy se zaměřením na zahájení běhu a běžeckou akceleraci (hra Červení a
bílí,…)
- starty z různých poloh (leh, sed, klek, stoj, vzpor ležmo, překážkový sed…)
- starty prováděné z pohybu - na signál či samostatně (startovní výběh z chůze, klusu, se
změnou směru, po provedení kotoulu vpřed či vzad…)
- nácvik „jednodušších typů startů“ - vysoký start, polovysoký start, polonízký start,
„padavý start“
- nácvik jednotlivých poloh nízkého startu (bez startovních bloků a s jejich využitím)
- nácvik nízkého startu na signál (s využitím startovních bloků)
- nácvik nízkého startu v zatáčce
- oprava individuálních chyb, rozvoj reakční rychlosti, hodnocení
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Rychlé napřimování těla po startu Žák se snaží udržet hlavu v prodloužení těla
a dívat se metr až metr a půl před sebe
Vysoké (nízké) postavení boků oproti
úrovni ramen
Oprava optimální výšky boků učitelem,
opakované zaujímání střehové polohy
38
Dlouhé kroky po startovním výběhu Vracíme se k průpravnému cvičení starty ze
skipinku
- Cvičení na rozvoj švihové techniky běhu a nízkého startu
- Běžecká cvičení (liftink, skipink,zakopávání apod.)
- Starty z různých poloh na 10-20m (ze sedu, z lehu, z kleku apod.)
- Padavé starty
- Polonízký start
- Běh s odporem
4.2.2 Švihová technika běhu
Běh je základní lidskou lokomocí a běžecké disciplíny tvoří v atletice samostatnou
skupinu. Výkonnost a technika běhu ovlivňuje i technické disciplíny např. skok do dálky,
trojskok, hod oštěpem.
Struktura běhu je podobná struktuře chůze – běžec se při běhu střídavě dotýká a odráží
od země dolními končetinami. Mezi těmito oporami probíhá letová fáze. Běh můžeme
charakterizovat jako rytmickou soustavu skoků (cyklický pohyb).
V okamžiku dokroku došlápne chodidlo postupně na zem. Po dotyku se zemí zajišťují
moment amortizace svaly na přední i zadní straně stehna a přední sval holenní. Běžec potom
přechází vertikálou a připravuje se na odraz. Odraz začíná v momentu vertikály, tzn., jakmile
těžiště těla projde vertikálou nad plochou opory. Odrazová noha se z mírného pokrčení
v koleně napne. Po odrazu nastává letová fáze, při které dosahuje těžiště těla nejvyšší polohu.
Po dokroku se celý cyklus opakuje.
Pohybu nohou odpovídá pohyb paží, který je vždy opačného směru. Paže tak ulehčují
rotační pohyb trupu kolem podélné osy.
Trup běžce se naklání vpřed (běžecký náklon), přičemž velikost náklonu závisí na
rychlosti a způsobu běhu. Čím větší je sklon trupu, tím ostřejší je úhel odrazu a tím vznikají
vyšší požadavky na sílu a rychlost.
Pohyb těžiště probíhá po křivce a nerovnoměrně, vychyluje se i do stran. Rozdíl výšky
těžiště mezi oporovou a letovou fází je 6-8 cm.
39
Obrázek 3. Pohyb těžiště při švihovém způsobu běhu
Švihový způsob běhu slouží k ekonomickému udržení vyvinuté rychlosti po celé trati
využitím setrvačnosti pohybu (úkolem šlapavé techniky běhu je tuto rychlost rozvinout). To je
možné pouze tehdy, splňuje-li běžec podmínky správné švihové techniky běhu, tzn., dovede-li
ekonomicky a harmonicky pracovat příslušnými svalovými skupinami svého těla.
V pohybovém cyklu švihového způsobu běhu rozlišujeme tři fáze: odraz, let a dokrok,
kromě toho pak střední polohu (moment vertikály). Moment vertikály je výchozí polohou pro
odraz, který uděluje běžci vždy nové zrychlení. Nejdůležitější je fáze odrazu, přičemž síla
odrazu musí směřovat do těžiště. Ve fázi letu se tělo atleta pohybuje setrvačností. Při správné
technice běhu nedojde při dokroku ke zbrzdění pohybu. Dopad švihové nohy musí být
amortizován pružným došlápnutím.
Z charakteristického znaku švihové techniky běhu, tj. pružného došlápnutí švihové
nohy před těžnicí, vyplývají ostatní znaky tohoto způsobu běhu:
- odvíjení chodidla, jehož průběh je ovlivněn způsobem došlápnutí (při došlápnutí na
přední vnější část chodidla se noha zhoupne nejdříve na patu a pak se znovu zvedá, až
končí rychlým napnutím hlezenního kloubu, mluvíme o dvojité práci kotníků!),
- vzpřímený trup s tendencí pohybu kupředu (trup tvoří s odrazovou nohou tzv. běžecký
luk),
- za normálních okolností stálá délka i frekvence kroku,
- uvolnění svalstva a hospodárné využití setrvačnosti pohybu (svalstvo nohou pracuje
usilovně hlavně ve fázi odrazové, kdežto za letu dochází k určitému svalovému
uvolnění, a tím i ke krátkému odpočinku pro některé svalové skupiny).
40
Při běhu na tratích delších než 100 m musí atlet běžet v zatáčce. Běh v zatáčce je
z technického hlediska obtížnější než na rovině. Při běhu v zatáčce působí na běžce odstředivá
síla, kterou musí překonávat vykloněním těla do zatáčky. Úhel vyklonění je závislý především
na rychlosti běhu a tvaru zatáčky. Z hlediska biomechaniky nemají běžci v zatáčce
jednoznačně stejné podmínky. Při více drahách je výhodnější běžet ve vnější dráze, neboť
poměry se přibližují poměrům při pohybu přímočarém.
Metodická řada nácviku švihové techniky běhu:
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- herní formy rychlého běhu (využití pohybových her s běžeckým obsahem – např.
běžecká hra Na třetího, lavinové honičky, orientační běh, fartleky, ….)
- imitační cvičení pohybu paží + vyběhávání (běžecké úseky střední intenzity se
zaměřením na správnou práci paží, dolních končetin, trupu a hlavy)
- speciální běžecká cvičení (lifting, skipping, zakopávání, předkopávání, kolesa, apod.)
- rovinky (stupňované úseky, rozložené úseky, letmé úseky, běh v zatáčce a další)
- speciální prvky (skokanský běh, běh do schodů, běh po nakloněné rovině)
- oprava individuálních chyb při běhu, kontrolní měření, hodnocení
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Běh s nedostatečným rozsahem pohybu
dolních končetin
Volné úseky se zvětšeným rozsahem pohybu
nohou
Běh „po patách“ Atletická abeceda s vyběháváním rovinek
Kývání do stran Běh s pohledem upřeným na předmět přímo
před sebou, zdůrazněný pohyb paží, běh po
přímce.
Skákavý běh Běh se zvýšenou frekvencí (zkrácení kroku)
Běh s nízkými koleny U švihové nohy se snažíme přitáhnout špičku
k bérci a tím dojde ke zdvižení kolene výše
- Cvičení na rozvoj šlapavé techniky běhu
- opakované rovinky do 150 m v různé frekvenci
41
- běžecká cvičení (liftink, skipink,..)
- práce paží na místě a zdůrazněná práce paží
- běh přes prkénka s různou délkou a frekvencí kroků
- běh s odporem
- běh do kopce
- běh z kopce
- opakované submaximální úseky s meziklusem
Tréninkové prostředky pro sprintery
a) Prostředky na zdokonalení techniky běhu (běžecký pohyb paží na místě, prvky
atletické abecedy, běžecké rovinky s odlišným pohybovým obsahem)
b) Prostředky na zdokonalení techniky startu (starty z různých poloh, padavé starty,
stupňované starty, letmé starty, závodní start s využitím běžeckých bloků, …)
c) Prostředky na rozvoj reakční rychlosti (starty z bloků s různě dlouhými pauzami,
starty na velmi silný a slabý zvukový signál, start na pohyb běžce postaveného před
závodníkem, …)
d) Prostředky na rozvoj akcelerační rychlosti (úseky s tlakem proti odporu –
spolucvičenec, sprinterské úseky do svahu, sprinterské úseky se zátěží, ….)
e) Prostředky na rozvoj maximální rychlosti (stupňované úseky 60-100m, běh s větrem
v zádech, rovinka navazující na rozběh po nakloněné rovině)
f) Prostředky na rozvoj rychlostní vytrvalosti (opakované úseky 150-300 m, úseky do
150 m se zkráceným intervalem odpočinku, …)
g) Prostředky na rozvoj síly dolních končetin (speciální skokanská cvičení, výstupy a
výběhy do schodů, skákavý běh, odpichy z místa i z náběhu, …).
4.2.3 Rozdíly mezi šlapavým a švihovým způsobem běhu
Šlapavý způsob
- slouží k rozvinutí rychlosti od startu zdůrazňováním odrazové fáze
- charakteristické je násilné došlápnutí chodidla na špičku za svislou těžnici, takže
dotyk se zemí sestává pouze z fáze odrazu (neexistuje klasická dvojitá práce kotníku)
- trup je značně předkloněn (kompenzováno velkým rozsahem práce paží)
42
- délka a frekvence kroku se mění (frekvence se zvyšuje a délka kroku se postupně
prodlužuje)
- delší oporová fáze a kratší letová fáze
- svaly jsou téměř neustále v činnosti (maximální intenzita svalové práce)
Švihový způsob
- slouží k ekonomickému udržování vyvinuté rychlosti po celé trati využitím
setrvačnosti pohybu
- charakteristické je měkké došlápnutí chodidla před svislou těžnici
- chodidlo se po došlápnutí odvinuje (dvojitá práce kotníku)
- trup je vzpřímen s tendencí dopředu (trup tvoří s odrazovou nohou tzv. běžecký luk)
- délka kroku a jeho frekvence jsou stálé
- svaly se uvolňují a využívají setrvačnosti pohybu
5. Štafetové běhy
Cílem této kapitoly je seznámit studenty s jedinou kolektivní atletickou disciplínou.
Štafetový běh (někdy též rozestavný běh) je kolektivní atletická disciplína, při které každý
člen družstva překonává dílčí úsek celkové vzdálenosti, na kterou je štafetový běh vypsán.
Výsledek závisí na individuální rychlosti běhu všech členů a na souhře a schopnosti
odevzdávat, respektive přebírat štafetový kolík ve vymezeném prostoru při maximální
rychlosti běhu.
5.1 Historie štafetových běhů
Jediná disciplína, která pochází z jiného sportovního odvětví. Poprvé byla štafeta
zaznamenána v roce 1880 v New Yorku na charitativní akci dobrovolných hasičů, kteří si
předávali červenou hasičskou proudnici na vzdálenosti asi 300 yardů. Je zajímavé, že na
počátku to nebyly štafety s krátkými úseky, ale s úseky nestejně dlouhými. Někteří autoři se
domnívají, že tato skutečnost byla způsobena nedostatečným počtem závodníků schopných
běžet stejně dlouhý úsek. V historii štafetových běhů nacházíme formy rozestavného běhu,
kde se střídaly sprinterské úseky s úseky delších tratí. Na Olympijských hrách se běžel
43
rozestavný běh poprvé v Londýně v roce 1908. Jednalo se o štafetu podle tehdejších zvyklostí
200–200–400–800 metrů1, která byla později pojmenována jako štafeta olympijská. Během
olympijského mezidobí zůstala celková vzdálenost stejná (1600 m), ale úseky se změnily na
4x400 m. V roce 1912 na V. Olympijských hrách ve Stockholmu se poprvé běžela štafeta
4x100 m. Od té doby do programu her trvale zařazeny štafety na 4x100 m a 4x400 m.
Štafetový běh
Jde o běh družstev, skládajících se z předem určeného počtu členů, z nichž každý běží
jeden úsek z celkové tratě. Po doběhnutí svého úseku předává závodník dalšímu členu
družstva štafetový kolík.2 Rozestavný běh je ukončen, když poslední člen družstva proběhne
cílem s kolíkem v ruce. Podle atletických pravidel si musí běžci předávat kolík v takzvaném
předávacím území, které měří 20 m a jehož střed je koncem dílčího úseku.3 Kromě
předávacího území je možno také použít náběhového území, jehož maximální délka činí
10 m. Výhodou použití náběhového území je získání vyšší rychlosti u obou běžců, mezi
kterými je štafetová předávka realizována. Při štafetovém běhu na 4x400 m se možnost
využití náběhové území neexistuje.
Štafety se stejně dlouhými úseky
Zde patří štafety zařazené do olympijského programu – 4x100 m a 4x400 m a dále
štafety, ve kterých jsou vedeny rekordy v seniorských a mládežnických kategoriích. Jedná se
například o tratě 4x60 m, 4x200 m, 4x800 m, 3x1000 m, 4x1500 m.
Štafety s různě dlouhými úseky
Do této skupiny řadíme především štafetu švédskou (400–300–200–100 m) a
olympijskou (800–400–200–100 m). V současné době se však na významných atletických
mítincích tyto tratě příliš neběhají.
1 První úsek se později změnil na 100 m.
2 Rozměry štafetového kolíku jsou určeny pravidly.
3 Například při štafetě 4x100m je to území mezi 90 a 110 m, 190 a 210 m atd.
44
5.2 Technika štafetového běhu
U rozestavných běhů spočívá technika této disciplíny především na technice předání
štafetového kolíku a běžecké technice jednotlivých členů štafety. Čím jsou štafetové úseky
kratší, tím důležitější a náročnější je dokonalé předání kolíku „z rychlosti do rychlosti“.
Výkon družstva by se měl skládat ze součtu maximálních výkonů jeho jednotlivých
členů, zlepšených o výhodu letmých startů. Z praxe však víme, že k tomu nedochází, protože
závodníci nedokáží spojit maximální rychlost s vedlejším výkonem, který představuje předání
štafetového kolíku.
Rozdělení techniky štafetového běhu dle Kuchena (1987):
- Technika štafety v rámci absolvování celé vzdálenosti
- Technika štafetové předávky mezi dvěma navazujícími závodníky
- Technika štafetové předávky
- vnější předávka
- vnitřní předávka
- kombinovaná předávka
přičemž první dva způsoby se používají při nácviku u dětí a začátečníků a někdy v závodech
4x400 m a poslední v závodech 4x100 m.
45
Vnější předávka
Závodník na prvním úseku startuje s kolíkem v levé ruce. Všichni další členové štafety
přebírají do pravé a předávají levou rukou – v průběhu trati si musí předat kolík z jedné ruky
do druhé. Běžci v zatáčce si musí druhou polovinu úseku prodloužit během po vnějším okraji.
Vnitřní předávka
V podstatě stejný způsob jako předchozí s tím rozdílem, že běžci přebírají do levé a předávají
pravou rukou. Relativní výhodou je běh po vnitřním okraji zatáčky v druhé polovině úseků.
Kombinovaná předávka
V současnosti jediný používaný způsob v závodech na 4 x 100 m. Závodníci přebírají a
předávají kolík stejnou rukou. Z toho plyne výhoda běhu po vnitřním okraji dráhy v celých
zatáčkách. Závodníci v zatáčkách drží kolík v pravé ruce, závodníci na rovinkách v levé ruce
(P-L-P-L systém).
První člen štafety vybíhá vždy z nízkého
startu a kolík drží 1-3 prsty. Závodníci na 2 – 4
úseku startují z polovysokého nebo
polonízkého startu. V případě přebírání kolíku
do levé ruky stojí na vnější straně dráhy
s pravou nohou vepředu, při přebírání do pravé
stojí na vnitřním okraji dráhy s levou nohou
vepředu.
Technika štafetové předávky dle způsobu předání rozeznává předání:
- spodním obloukem
- horním obloukem
Předávka spodním obloukem
Obrázek 4. Držení štafetového
kolíku 1-3
46
Přebírající končetina je v okamžiku předávky zapažená přibližně pod úhlem 45o, mírně
pokrčená v lokti, ruka je v prodloužení předloktí a
směřuje k zemi. Palec je v odtáhnutý od ostatních prstů –
tvoří s nimi „vidlici“, do které vkládáme kolík.
Předávající horní končetina se ze zadní polohy
mírně natahuje a spodním obloukem přechází do
předpažení dole. Při samotné předávce jsou ruce
předávajících těsně u sebe, tím je možné převzít a předat kolík dál bez jeho posunování
v dlani a také je omezena možnost ztráty kolíku. Vzdálenost mezi běžci v okamžiku předávky
je dána rozsahem zapažení přebírajícího a předpažení odevzdávajícího běžce, pohybuje se
kolem 1 – 1,5 m
Předávka horním obloukem
Při předání kolíku horním obloukem je
končetina přebírajícího běžce zapažená pod úhlem
60–90o s dlaní otočenou vzhůru a odtáhnutým
palcem. Odevzdávající vkládá kolík horním
obloukem, předpažením pokrčmo do dlaně
přebírajícího. Výhodou je územní zisk, ale
pohybová struktura narušuje rytmus běhu. Jedná se o méně využívaný způsob, který preferují
například americké štafety.
Výše uvedené platí pro předávky v závodech 4x100 m, kdy přibíhající závodník má
vyšší rychlost než běžec přebírající. Přebírající je připraven v polovysokém či v polonízkém
startu a sleduje zrakem předávajícího, až doběhne k výběhové značce. Výběhová značka je
vzdálena od vybíhajícího na takovou vzdálenost, aby předávající dostihl přebírajícího asi ve
2/3 předávacího území. Vzdálenost výběhové značky je přibližně 18 až 24 stop před čarou.
Při došlápnutí předávajícího na výběhovou značku vybíhá přebírající rychle – bez ohlížení.
Na hlasitý signál předávajícího: „Hop!“, „Chyť!“ a „Ber!“ Zapaží přebírající volně napjatou
paži k přebrání kolíku. Přitom neporuší rytmus běhu. Předávající sleduje zrakem paži
přebírajícího. Když je jisté, že kolík bezpečně předá, vloží kolík spodním (horním) obloukem
do rozevřené dlaně vybíhajícího. Vidlici tvoří palec a ostatní prsty.
47
V závodech na 4x400 m se používá jiný způsob. V delším závodě je poměr rychlostí
obrácený. Přebírající závodník je schopen na několika metrech získat vyšší rychlost než má
unavený přibíhající člen štafety. Proto úspěšná předávka závisí na schopnosti přebírajícího
odhadnout rychlost, stupeň únavy a celkový stav přibližujícího se závodníka. Ten nejčastěji
předpaží, přičemž drží kolík ve svislé poloze. Přebírající uchopí kolík a obloukovitým
pohybem pokračuje v činnosti, případně si předává kolík do druhé ruky.
Metodická řada nácviku štafetových běhů
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- štafetové hry a herní cvičení (spojeno s předáváním určitého „štafetového kolíku“, ve
vyšší formě také s obíháním družstva a předáním v pohybu následujícího běžce)
- držení kolíku – cvičíme držení v levé i pravé ruce. Kolík držíme pevně ne křečovitě,
všemi prsty, vždy na dolním konci kolíku
- předávka na místě a v pohybu – cvičíme v zástupu, nejlépe v sudém počtu cvičenců,
předávka za chůze – systém P-L-P-L, předávka v klusu – klušeme za sebou
v rozestupech 3-4 m. Kolík předáváme od posledního člena v zástupu k prvnímu.
Předávající zrychlí a na hlasitý signál odevzdá kolík přebírajícímu. Ten na signál
volně zapaží a přebírá kolík. Jakmile se kolík dostane k prvnímu členu, ten buď opustí
svou pozici a zařadí se na závěr na příslušný okraj dráhy nebo kolík položí na zem,
aby jej poslední mohl zvednout, a celé cvičení pokračuje dál.
- činnost přebírajícího (správné startovní postavení, vyměření náběhové značky, výběh
a schopnost stabilizace zapažené horní končetiny v běhu po výzvě předávajícího)
- činnost předávajícího (předávka v rychlém běhu – cvičíme ve dvojicích a nabíháme ze
vzdálenosti 30 – 40 m, výběhová značka je ve vzdálenosti přibližně 18-22 stop
- komplexní provedení předávky s využitím předávacího území, později také s využitím
náběhového území
- oprava individuálních chyb, štafetový závod
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Nepředání štafetového kolíku – nedoběhnutí
přebírajícího závodníka
Korekce výběhové značky posunutím vpřed
či vzad
48
Nestabilní postavení zapažené ruky
přebírajícího
Opakované zapažování v pohybu a rozvoj
stability paže při zapažení v pohybu
Špatné časování předávky v roli
předávajícího
Opakované nácvik role předávajícího na
místě i v pohybu
Nerespektování stanoveného okraje dráhy Současný běh 2 běžců v jedné dráze (při
respektování vnitřního a vnějšího okraje)
Cvičení na rozvoj štafetových běhů a přípravy na štafetovou předávku:
- předávka tlesknutím – běžci běží kolem mety, pří návratu do svého družstva předá
jeden běžec pomyslnou předávku tlesknutím do ruky následujícího běžce
- předávka štafetového kolíku – stejný úkol jako v předchozím případě, tentokrát
s využitím štafetového kolíku
- předávka s úkolem – běžec předá štafetový kolík při předávce dalšímu (samozřejmě po
předchozím oběhnutí mety) tak, že se musí stihnout po této předávce zařadit na konec
svého družstva a následující běžec musí nejprve podlézt mezi rozkročenýma nohama
všem členům družstva a teprve poté pokračuje v běhu k metě
- předávka s možností využití letmého startu – při předávce dalšímu členu družstva musí
první běžec nejdříve oběhnout celé družstvo a poté zezadu předává kolík dalšímu
běžci, který však už může být v letmém pohybu směrem k metě (záleží na strategii
předávky mezi předávajícím a přebírajícím běžcem). Učitel musí stanovit čáru, která
stanoví hranici předávky a rovněž platí pravidlo, že při další předávce už opět musí být
družstvo kompletní.
6. Překážkové běhy
Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této atletické disciplíně a možnosti
využití překážkového běhu při rozvoji kloubní pohyblivosti, odrazové síly dolních končetin,
rozvoji rytmických schopností, upevnění morálně-volních vlastností a využití těchto prvků
v ostatních atletických disciplínách.
Překážkové běhy jsou atletickou disciplínou se smíšenou cyklickou a acyklickou
pohybovou činností, při níž překážkář překonává umělé překážky rozestavěné na trati. Délky
49
tratí a výšky překážek jsou stanoveny pravidly. Překážkové běhy jsou velmi náročné na
kondiční a koordinační pohybové schopnosti, zejména na odraz, rychlost, kloubní
pohyblivost, svalovou pružnost, techniku běhu přes překážky a smysl pro rytmus běhu s
přesným počtem i délkou kroků na jednotlivých úsecích tratě (při náběhu, běhu mezi
překážkami). Překážkový běh bývá označován jako technicko-sprinterská disciplína,
základním cyklem techniky je tříkrokový rytmus běhu mezi překážkami a navazující přeběh
překážky.
6.1 Historie překážkových běhů
Kolébkou překážkových atletických běhů je Anglie, i když již počátkem 19. století
lipský univerzitní učitel Werner popisuje tzv. „Springlauf“, běžecký závod, při kterém
závodníci přeskakovali provazy upevněné na stojanech.
V Anglii se již v první polovině 19. století běhaly překážkové terénní závody.
V začátcích se běhalo přes přirozené překážky různě široké a vysoké (živé ploty, provazy,
bariéry apod.). Později se na trať stavěly těžké překážky z dřevěných latí, které se nedaly
převrhnout a byly společné pro všechny závodníky.
První závod přes umělé překážky na krátké trati se běžel údajně v roce 1837 (jako
obdoba překážkových závodů koní). Délka trati se měnila, až se ustálila na délce 140 y. První
oficiální závod na trati 120 y byl proveden na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi v roce
1864. Výška překážek byla tři a půl stopy (106,7 cm). Tato výška byla potvrzena v roce 1890.
Na mistrovství Anglie byl tento běh zařazen v roce 1866 (čas vítěze - 17,3 s).
Celkově vedl vývoj techniky od vysloveného skákání přes překážky k plynulému
překážkovému běhu. Na vývoj techniky měla vliv i konstrukce překážek, která se vyvíjela od
typu obráceného T k typu L.
Zprvu byl běh na 120 y považován spíše za skokanskou než běžeckou disciplínu.
Skákalo se téměř skrčným způsobem, s dopadem za překážku do toporného postavení na celé
chodidlo, velmi často dokonce na obě nohy. Bylo to ovlivněno i pevnou konstrukcí překážek.
Později se doskakovalo na jednu nohu a mezi překážkami se běhalo na 3 kroky.
Nejlepším evropským překážkářem na konci 19. století byl Angličan Shaw, který
v letech 1891–96 neměl v Evropě soupeře. Zaběhl čas 15,8 s a v New Yorku dokonce 15,6 s
(přitom byl poražen Američanem Chasem 15,4 s).
50
Pokrokem v technice přeběhu byl „klouzavý“ způsob, který však nepřežil konec 19.
století. Nejlepšího výkonu touto technikou dosáhl Američan S. Chase r. 1895 (15,2 s).
Dřívější vynikající německý překážkář Trossbach popisuje tento způsob takto: „ Překonávání
překážky bylo vlastně stoupání před překážkou a klesání za překážkou, neboť místo odrazu
bylo jen 150–180 cm před překážkou. Stehno švihové nohy bylo vodorovně se zemí a bérec
rovnoběžně s překážkou ohnutý dovnitř. Odrazová noha byla vedena v dosti podobné poloze
jako při dnešním kročném stylu. Zkroucení těla nad překážku bylo u tohoto „klouzavého“
stylu velmi neestetické a navíc ještě neúčelné. V žádném případě se nejednalo o plynulé
překonávání překážek, neboť těžiště bylo značně zvedáno a běh za překážkou byl výskokem
vždy zpomalen.“
Český překážkář O. Jandera představuje jiný způsob, kterým se u nás běhalo přes
překážky, tzv. „turecký styl“. Závodník při běhu pokládal nohy pod sebe skřižmo; mezi
překážkami se běhalo při tomto stylu na 4 kroky.
Skutečného přiblížení techniky překážkového běhu hladkému běhu bylo dosaženo
přímým vedením švihové nohy přes překážku, o které se zasloužil Američan C. Kraenzlein.
Jako první na světě zaběhl čas 15,0 s. Jeho způsob přeběhu překážky se stal základem dnešní
techniky. Je to tzv. „kročný“ (Kraenzleinův) způsob. O další zdokonalení tohoto způsobu se
zasloužil vynikající americký překážkář C. Smithson (vítěz OH 1908 časem 15,0 s).
Ke zcela plynulému překračování překážek dospěl Kanaďan Earl Thompson (vítěz OH
1920 časem 14,8 s), který jako první na světě pokořil hranici 15 sekund. Podstatným znakem
jeho techniky bylo vzdálení místa odrazu od překážky, blízký dokrok za překážku a využití
pohybu paží při odrazu na překážku.
Kročný způsob dosáhl vrcholného uplatnění v 30. letech u Američanů P. Bearda
(14,2 s, 1931) a G. Townse (13,7 s, 1937). Vyznačuje se dalekým odrazem před překážkou,
velkým rozštěpem po odrazu, pozdním přetahem a blízkým dokrokem za překážku. P. Beard
byl vysoké postavy (195 cm) a ve své době byl neporazitelný. Jeho výkony byly překonány až
G. Townsem po zavedení nové konstrukce překážek ve tvaru L, kterou v roce 1935 vynalezl
americký trenér Hillmann. Ve srovnání s překážkami typu obráceného T, jejichž výška se při
překlápění v první fázi zvětšovala, byly nové překážky podstatně bezpečnější a umožňovaly
těsnější a rychlejší přeběh. Ke zvýšení výkonnosti přispělo také zrušení pravidla o
diskvalifikaci při poražení tří a více překážek.
51
Ve 40. letech získali převahu rychlí překážkáři „malých“ postav: Wolcott 181 cm
(13,7 s 1941) a Dillard 178 cm (13,6 s 1948). Jejich „skočný“ způsob přeběhu se vyznačoval
dlouhým skokem přes překážku, brzkým přitahováním odrazové nohy vpřed po odrazu a
dalekým dokrokem za překážku. Ve vývoji to znamenalo krok zpět.
Posledním vývojovým stupněm je „běžecký“ způsob, charakterizovaný spojením
vysoké techniky přeběhu a velké rychlosti za předpokladu vysoké postavy. Odraz na překážku
je poměrně daleký, ale dokrok za překážku blízký. Představitelem je Američan R. Attlesey
(13,5 s, 1951). Používal modifikovaného soupažného způsobu a technika jeho přeběhu se
vyznačovala výrazným nalehnutím na překážku a značným rozštěpem, s následným aktivním
„střihem“ obou nohou proti sobě k aktivnímu dokroku za překážku. Nový prvek do techniky
běhu (doběh s trupem v horizontální rovině) přinesl vítěz OH 1956 a 1960 L. Calhoun, který
vyrovnal světový rekord 13,2 s. V současnosti je světový rekord pod hranicí 13 s (12,88 s).
První český závodník, který překonal hranici 14 s, byl M. Čečman (13,9 s v roce 1967).
Překážkový běh žen byl ve své dnešní podobě (běh na 100 m překážek) zařazen oficiálně
mezi atletické disciplíny až v roce 1969. Předchozí délka tratě v překážkovém běhu žen byla
80 m překážek (zavedena v roce 1926 IAAF). Do té doby běhaly ženy různě dlouhé tratě
např. 60 y, 65 y, 100 y, 120 y s různou výškou překážek. Na OH se překážkový běh na 80 m
objevuje poprvé v r. 1932.
6.2 Technika překážkového běhu
Hlavním cílem překážkového běhu je proběhnutí celé trati v co nejkratším čase.
Hlavní zásadou je běžet tak, aby vertikální a horizontální výkyvy těžiště při překonávání
překážek byly co nejmenší, let přes překážky časově co nejkratší a rychlost pohybu vpřed při
dokrocích za překážkami co nejplynulejší. Rozeznáváme následující fáze překážkového běhu:
- Start a náběh na první překážku
- Přeběh překážky
- Odraz na překážku
- Let přes překážku
- Dokrok
52
Techniky přeběhu
kročná – plochá dráha těžiště, velký předklon nad překážkou, odraz i dokrok běžecký, paže
vedeny nízko, přeběh pružný a plynulý, užíván překážkáři vyšších postav s menší
sprinterskou rychlostí
skočná – dráha těžiště vrcholí nad překážkou, trup za letu méně předkloněn, odraz skokanský,
celkové provedení dravé, menší závodníci s vyšší sprinterskou rychlostí
běžecká – v letu obě nohy současný pohyb, nedochází k velkému rozštěpu, dráha těžiště je
plochá – vrchol nad překážkou, trup je nad překážkou značně předkloněn, odraz i dokrok
běžecký, přeběh dravý a účelný, tímto dosaženy absolutně nejlepší výkony
Běh mezi překážkami
Překonání poslední překážky a doběh do cíle
Technika přechodu překážek se poněkud odlišuje v mužském a ženském pojetí.
Důvodem je především odlišná výška překážek (muži 106,7 cm, ženy 84 cm), ale také odlišná
vzdálenost mezi překážkami na trati, či odlišná vzdálenost v náběhu na první překážku (viz.
níže uvedená tabulka).
Výšky a vzdálenosti překážek pro kategorie mužů a žen
kategorie trať v m výška v cm počet náběh v m vzdálenost mezi
překážkami v m doběh v m
muži
110 106,7 10 13,72 9,14 14,02
400 91,4 10 45 35 40
53
ženy
100 84 10 13 8,5 10,5
400 76,2 10 45 35 40
Metodický postup pro výuku překážkového běhu
- Názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- Rozvoj kloubní pohyblivosti (především rozvoj pohyblivosti v oblasti kyčelního
kloubu)
- Nácvik a rozvoj překážkářského rytmu
- Osvojení techniky přechodu překážek (izolovaný nácvik práce přetahové a švihové
nohy,
- souhra – plynulý přechod překážky)
- Nácvik startu, náběh na 1. překážku (8 kroků, vysoká poloha těžiště)
- Nácvik přechodu přes poslední překážku a doběh do cíle
- Rozvoj speciální překážkářské vytrvalosti
- Odstraňování individuálních chyb, hodnocení techniky
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Nezvládnutí překážkářského rytmu Opakovaná cvičení na rozvoj rytmu - prkýnka
na zemi, kombinace různého počtu kroků
v jednotlivých mezerách (5-3-5), (3-5-3)
Blízký odraz před překážkou Umístění značky na optimálním místě odrazu
Daleký dokrok za překážkou na celé chodidlo Izolovaný nácvik práce švihové nohy
Chybná práce přetahové nohy při přechodu
překážky (nízké koleno přetahové nohy)
Izolovaný nácvik práce přetahové nohy
Cvičení na rozvoj techniky překážkového běhu
- strečingová cvičení pro rozvoj pohyblivosti v oblasti kyčelního kloubu (nejčastějším
- průpravným prvkem je překážkový sed), všechna cvičení se provádějí oboustranně)
- imitační cvičení na rozvoj techniky přechodu překážek (na místě, v chůzi, v poklusu)
- izolovaná práce přetahové nohy vedené po straně překážky (oboustranně) - za chůze,
- v poklusu, se změnou vzdálenosti mezi překážkami
54
- izolovaná práce švihové nohy vedené po straně překážky (oboustranně) - chůze,
v poklusu
- souhra práce švihové a přetahové nohy (přechody překážek středem, přechody
překážek
- s různou délkou mezer, v různé rychlosti, na různý počet kroků (3, 5, 7)
7. Skok do dálky
Cílem této kapitoly je zopakovat základní techniky používané při skoku dalekém ve
výuce atletiky na základních či středních školách. Základním účelem skoku do dálky je, po
předcházejícím rozběhu, překonat co největší horizontální vzdálenost odrazem z jedné nohy.
Skok do dálky patří mezi rychlostně-silové atletické disciplíny.
7.1 Historie skoku do dálky
Sportovní počátky této klasické disciplíny spadají do pentatlonu starořeckých
olympijských her. Skokani se odráželi z vyvýšeného místa (batér) a drželi, pro zvýšení
účinnosti práce paží, při skoku v rukou kameny, bronzové, olověné či železné předměty
(haltéry). Délku skoku měřili k stopám pat v rozryté hlíně nebo písku. Rovněž ve středověku,
kdy byl skok daleký pěstován pro zábavu, se vyskytují zmínky o halterách.
Od počátku dějin moderní atletiky byl skok daleký zařazován do atletických závodů.
První novodobý nejlepší světový výkon byl zaznamenán v roce 1865. Angličan Fitzberger
skočil 595 cm. Osmimetrovou hranici překonal v roce 1935 několikanásobný světový
rekordman ve skoku do dálky i ve sprinterských disciplínách, J. Owens výkonem 813 cm.
V roce 1968 ohromil svět výkon černého Američana R. Beamona, bylo to 890 cm. Dnešním
držitelem světového rekordu je Američan Mike Powel výkonem dlouhým 895 cm z roku
1991.
Ve světové historii skoku dalekého žen jsou nejvýznamnějšími postavami Japonka
Kinue Hitomiová, která v r. 1926 vytvořila světový rekord výkonem 550 cm. Dálku žen
zdobil na OH 1968 v Mexiku vynikající světový rekord. Vytvořila jej cílevědomá Rumunka
Viscopoleanuová výkonem 682 cm. Ženy stály před překonáním sedmimetrové hranice.
Nejblíže se k ní přiblížila pětibojařka H. Rosendahlová svým světovým rekordem 684 cm.
55
Dnešní držitelkou světového rekordu je Galina Čistiakovová výkonem dlouhým 752 cm
z roku 1988.
V průběhu vývoje skoku dalekého se obzvláště uplatnila rychlost rozběhu, hlavně
v jeho závěrečné fázi. Nejlepší světoví skokani dosahovali a dosahují výborných časů také
v hladkých sprintech.
7.2 Biomechanické základy
Je známo, že dráha těžiště se již nedá za letu měnit. Délka skoku je v zásadě výslednicí
dvou vektorů: rozběhu, který působí horizontálně, a odrazu, který působí vertikálně. Vektor
rozběhu je větší než vektor odrazu. Úkolem rozběhu je získat pokud možno největší rychlost
pro provedení odrazu a skoku.
Rozběh
Délka rozběhu se pohybuje u mužů mezi 30-45 m, u žen mezi 25-35 m. Sestává se
nejčastěji z 9-11 dvojkroků u mužů a 8-10 u žen. Délka jednotlivých kroků v počáteční fázi
rozběhu výrazně narůstá spolu se stupňováním rychlosti běhu.
Faktory, které ovlivňují délku rozběhu, jsou následující:
- schopnost rychle zvyšovat běžeckou rychlost
- schopnost napojit na rozběh technicky správný a rychlý odraz
- rytmus konečné fáze rozběhu a spojení rozběhu s odrazem
Závěrečná fáze rozběhu je tvořena spojením rozběhu s odrazem. Rozběhová rychlost
se v této fázi rozběhu dále zvyšuje a dosahuje nejvyšší hodnoty při přechodu do vlastního
odrazu. Toto zrychlení je dosaženo zvýšením frekvence a zkrácením posledního kroku.
Dálkař přechází v posledním rozběhovém kroku z cyklického sprinterského pohybu
v acyklický pohyb odrazový. Jde tedy o zkrácení posledního kroku o 5-20 %. Je to způsobeno
daleko aktivnějším postavením odrazové nohy na místo odrazu, než se děje při normálním
sprintu.
Časové proměřování celého rozběhu a jednotlivých jeho úseků nám ukazují, že skokan
do dálky stupňuje rozběhovou rychlost pozvolněji než při nízkém startu. Nejvyšší rychlosti
dosahují dobří skokani v okamžiku odrazu.
56
Odraz
Účinnost odrazu závisí na působnosti tíže skokanova těla a na vyrovnávací reakci
podložky (břevna), na využití horizontální rychlosti, na svalové síle odrazové nohy při
posledním kroku rozběhu. Skokan, který se rozbíhá ke skoku, sleduje zrakem břevno. Dva až
čtyři kroky před břevnem přenese pohled výše a jakmile došlápne na břevno, zvedne pohled o
dalších 10-20° (zároveň s hlavou). Těžiště snižuje skokan teprve v závěru předposledního
skoku na neodrazové noze (první příprava na odraz). Postavení odrazové nohy je samo osobě
velmi důležité, protože na něm závisí výsledek odrazu. Z poklesu dráhy těžiště těla přechází
skokan z neodrazové nohy kupředu velmi aktivním a dynamickým pohybem na nepatrně
pokrčenou odrazovou nohu. Je to nejsložitější moment skoku, ve kterém se má dostat skokan
z rychlosti 10 m/s odrazem o 60-70 cm výše. Čím dokonalejší je technika této fáze odrazu,
tím menší je ztráta horizontální rychlosti.
Při fázi dokročení na břevno přechází skokan do tzv. fáze amortizace. V této fázi se
pokládá za nejpříznivější úhel položení nohy vzhledem k rozběžišti 60-62° a úhel pod
kolenem (stehno-bérec) asi 145-150°. Odchylky na jednu nebo druhou stranu vedou ke
snížení výkonu.
Účinnost odrazu podporuje do značné míry výšvih neodrazové nohy, švih pažemi a
vytažení ramen. Podíl těchto doprovodných pohybů na celkovém zdvihu těžiště skokanova
těla se udává v hodnotě 27%. Nejvýhodnější je úhel pokrčení švihové nohy při odraze
v rozmezí od 146-149°. Na více nebo méně vzpíravý odraz působí poloha trupu na počátku a
na konci odrazu. Pohybuje se většinou na úrovni svislice, která odpovídá ne příliš vzpíravému
postavení skokanů sprinterského typu. Při více blokovaném postavení odrazové nohy je trup
poněkud zakloněný. Někteří trenéři doporučují zaklonění, které nepřesahuje výchylku 3-5° od
svislice, zatímco při ukončení odrazu tvoří trup s odrazovou nohou napřímený oblouk.
Vzdálenost bodu, v němž protíná těžnice zemi, k prstům chodidla ve chvíli, kdy opouští
břevno, je asi 30-45 cm, a to při odrazovém úhlu asi 70° a úhlu vzletu asi 20°.
Let a doskok
Účelem letu je uchovat hodnoty, které byly získány rozběhem a odrazem. Skokan při
něm dělá takové pohyby, kterými chce dosáhnout výhodnou polohu těla skokana při doskoku
do doskočiště. Efektivita způsobu, jakým skokan doskočí, přímo ovlivňuje výsledný výkon.
57
Z biomechanického hlediska vystupují do popředí dvě základní otázky:
1. Velikost přednožení před svislý průmět těžiště
2. Možnost aktivního působení při přenášení těžiště skokana přes místo opory po
doskoku do doskočiště
7.3 Technika skoku do dálky
Při rozboru techniky skoku dalekého se uplatňuje rozdělení na těchto pět fází: rozběh,
předodrazová příprava a odraz, letová fáze, doskok.
Rozběh a odraz
V počáteční fázi se skokan rozbíhá od výběhové značky ustáleným startovním
způsobem, pro zachování přesného rozběhu musí být jednotlivé kroky vždy stejně dlouhé.
Tento požadavek platí pro celý rozběh, ale v počáteční fázi rozběhu je zvláště důležitý,
poněvadž zde se vyskytují největší odchylky. Děje se tak změnou startovní polohy, sklonu
trupu, polohy pánve, úsilí v jednotlivých odrazech, místa dokroku vzhledem k těžišti atd.
Startovním způsobem vybíhá skokan do dálky proto, že je to nejekonomičtější způsob, jak
získat nejdříve co největší rychlost.
Technika tohoto způsobu je charakterizována šlapavým způsobem běhu. Ve střední
fázi běží skokan švihovým způsobem, tj. ve vzpřímené sprinterské poloze a plným krokem.
Závěrečná fáze je už vlastně spojení rozběhu s odrazem v posledních čtyřech krocích.
Odrazová noha, nepatrně předsunuta před těžiště, došlapuje na břevno z vnější části
58
plosky na celé chodidlo, někdy nepatrně přes patu. Noha je při došlapu v koleně měkce
natažena, rovněž tak kyčelní kloub. Po dokroku se koleno pokrčuje. Konečný energický zdvih
nastává napínáním kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu na odrazové kolmici za ní. Při
odrazu švihne neodrazová noha „ostrým kolenem“ vpřed, bérec je složen pod stehno. Odraz je
ukončen typickým dálkařským lukem, připomínajícím běžecký luk. Výška těžiště a rozsah
práce nohou je však větší než u běžeckého luku. Trup a hlava se nemají odchylovat v průběhu
odrazu od sprinterské polohy. Poloha hlavy vůči trupu se v průběhu celého odrazu nemění.
Práce paží odpovídá svým rozsahem práci nohou, rozsah pohybu je proti činnosti ve sprintu
větší. Paže na straně odrazové nohy vykývne ze sprinterské polohy šikmo před střed těla k ose
běhu. Dlaň je při dokončení odrazu asi ve výši obličeje. Paže na straně švihové nohy, která je
ohnuta v lokti přibližně v pravém úhlu, švihá upažením vzhůru. V okamžiku dokončení
odrazu je celá paže téměř ve vodorovné poloze ve výši ramena.
Letová fáze
Rozeznáváme tři typické způsoby letu při skoku dalekém: krokem, závěsný a kročný.
Mezi těmito způsoby je řada přechodů a kombinací. Technika rozběhu je pro všechny tři
způsoby v zásadě stejná. V literatuře je popsána také základní technika, kterou používají děti
při prvních pokusech o skok do dálky, a to je technika skrčmo.
Skok krokem – Skok krokem je prvním metodickým stupněm při nácviku uznávanějších
způsobů. Pro malý rozsah pohybu, zejména nohou, je velmi výhodný pro kratší skoky.
Práce švihové nohy je při tomto způsobu velmi jednoduchá. Po doznění odrazu projde
skokan polohou kroku, v němž přitahuje odrazovou nohu vpřed ke švihové. V okamžiku,
kdy se nohy spojí, láme s tělo v bocích tak, že trup se nachyluje vpřed a kolena přitahují
k hrudi. Po odrazu, kdy vyšvihuje neodrazová noha vpřed vzhůru, švihá stejným směrem
paže na opačné straně těla, kdežto druhá paže se pohybuje dolů a pak vzhůru. Obě paže
přibrzdí pohyb na úrovni ramen. Těsně před dopadem předkopne skokan bérce a vysoko
zapaží.
59
Skok závěsným způsobem – Pro tento způsob je charakteristická práce neodrazové nohy, která
se po mocném výšvihu více ohýbá v koleně a spouští dolů vzad. Odrazová noha je v první
fázi letu mírně napjatá za tělem, které tvoří skokanský luk. Nato se ohýbá a kýve vpřed
vzhůru. Asi ve vrcholu letu se setkává pod tělem se švihovou nohou a přerušuje pohyb
vpřed. Důležitá je opět práce švihové nohy. Opačná paže nejprve poněkud vyrovnává
vpředu pohyb švihové nohy a poté se pohybuje vzhůru. Obě paže se dostávají nad hlavu
v prodloužení trupu. Správným způsobem provedení charakterizují plynulé pohyby
končetin. Při dalším kroku vyrovnává paže pohybem vzad a vzhůru spuštění švihové nohy.
Při výšvihu paží je skokanův trup v hrudním záklonu, bederní prohnutí je chybou. Celé tělo
zaujímá typickou polohu závěsu s ohnutýma nohama. Vyrovnávací práci paží doprovází
vytažení ramen. Průběžné „zavěšení“ je účelným předpokladem závěrečného přednožení.
Přechod k fázi doskoku začínají paže energickým pohybem shora dolů a vzad. I pro tento
pohyb je důležitá souhra. Závěr skoku, dopad do písku se děje smírně ohnutýma nohama
na paty a je doprovázen nachýlením trupu vpřed a zapažením. Skok se zakončuje švihem
paží vpřed, ohnutím dolních končetin a protlačením pánve vpřed s prohnutím v kříži.
Skok kročným způsobem – Touto technikou skáčí převážně atleti výbušnějšího, rychlejšího
typu, pro které by bylo nepřirozené navázat na odraz klidné pohyby závěsu. Skokan zde
pokračuje v běžeckých pohybech i po odrazu tím, že provádí za letu dva a půl nebo i více
kroků. Také při kročném způsobu vyrovnává skokan polohu těla po odraze krokem (první
krok). Ve srovnání s ostatními způsoby jej však ukončuje znatelně dříve, asi v 35 % doby
celkového letu. Pak nastupuje výměna nohou. Švihová noha, vynesena odrazem vpřed, se
spouští dlouhým pohybem dolů vzad a odrazová se ohýbá za tělem v koleně (pata pod
hýždě). Švihová noha se za pohybu vzad po projití svislicí ohýbá v koleně, přičemž
60
odrazová pokračuje vpřed vzhůru. To je druhý krok. Výměnu nohou krokem podporuje
skokan posunutím pánve vpřed a hrudním záklonem trupu (nikoli bederním záklonem).
Paže doprovázejí výměnu nohou krouživým pohybem. Pokud jde o polohu hlavy, ztěžuje
její přílišné zaklonění orientaci v prostoru (její zaklonění je obvykle důsledkem chybného
prohnutí v bedrech). Kročný způsob, třebaže je prováděn temperamentně, provázejí
pohyby velkého rozsahu, plynule vázané až do doskoku. Výhodou kročného způsobu je
aktivita skokana při letu, která podporuje rovnováhu. Velmi příznivě působí na doskok
vysunutí pánve před a hrudní záklon trupu. Při skocích dlouhých 4 až 5 metrů není kročný
způsob účelný, neboť krátká doba letu nedává dost času k provedení kráčivých pohybů
většího pohybového rozsahu.
Doskok
Za předpokladu správného odrazu je hlavním cílem pohybů za letu seskupit jednotlivé
části těla vzhledem k jeho těžišti tak, aby si skokan zajistil co nejvýhodnější doskok, tj. aby
dostal chodidla co nejdále a přesunul pánev přes bod opory vpřed bez pádu dozadu. Po
dosažení nejvyššího bodu skoku seskupuje skokan části svého těla kolem těžiště přitažením
kolen, využívá přitom setrvačnosti letu a přednožuje k doskokové poloze o 50 – 60 cm níže
vzhledem k poloze těžiště při odrazu. Když se dostaly nohy dostatečně vpřed (ne dříve),
vyvažuje atlet doskokové přednožení zapažením a předklonem trupu.
Z možných způsobů doskoku uvádíme dva:
1. přechod těžiště přes vzpěrný bod (chodidla)
podporuje hluboký dřep a švih pažemi
vpřed. Někdy se doskakuje do mírného
roznožení (asi v šíři stopy) s jednou nohou
nepatrně předsunutou. Roznožení dovoluje
61
větší spuštění těžiště a hlubší závěrečný předklon mezi kolena. Málo se již setkáváme
s pádem stranou na bok.
2. jako v prvém případě se doskakuje do hlubokého dřepu, ale přechod přes oporu se děje
ještě hlubším snížením těžiště s lukovitým prohnutím, obvykle s přechodem do kleku.
Metodická řada nácviku skoku do dálky
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- speciální odrazová průprava (odrazová abeceda, poskoky v určitém skokanském
rytmu)
- imitace odrazových pohybů na místě a v pohybu (chůze)
- spojení rozběhu s odrazem (rozběh je realizován malým počtem kroků), nácvik
předodrazové přípravy (snížení těžiště, zkrácení a urychlení posledního kroku před
odrazem)
- osvojení letové fáze (dle použité techniky: krok, závěs, kročný způsob)
- nácvik celkového rozběhu (výběhová a kontrolní značka)
- nácvik doskoku
- provedení komplexního skoku
- odstraňování individuálních chyb, diagnostika, závod
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Běh po celých chodidlech při rozběhu,
nerespektování výběhové a kontrolní značky
Zaměření na správnou techniku běhu,
opakování prvků atletické abecedy, značky
Drobení či protahování kroků před odrazem
Řízený předodrazový rytmus (běh mezi
prkýnky v závěrečné části rozběhu, odraz
z vyvýšeného místa
Odraz z přílišného předklonu Odpichy, výstupy na lavičku, ….
Nedostatečný pohyb švihové nohy Dosahy kolenem na zavěšený předmět
Plochý odraz, nízký úhel vzletu těžiště Odrazová průprava, vícenásobné skoky
Záklon hlavy v průběhu odrazu Zaměření na odraz se správným postavením
hlavy
62
Cvičení na rozvoj skoku dalekého
- Opakované odrazy (vícenásobné skoky, odpichy, přeskoky lavičky, švihadlo,…)
- Běh mezi prkýnky pro nácvik rozběhové rychlosti
- Spojování rozběhu s odrazem (důraz na zachování dosažené rozběhové rychlosti)
- Nácvik sladění pohybu paží a švihové nohy v chůzi, klusu, běhu
- Opakované odrazy se zaměřením a práci švihové nohy
- Nácvik letové fáze ve visu na hrazdě
- Nácvik závěrečné dopadové fáze - z místa, ze tří kroků, do výškařského doskočiště,…)
- Opakované odrazy z vyvýšeného místa se zaměřením na jednotlivé fáze skoku
dalekého.
8. Skok do výšky
Skok vysoký je jednou z nejstarších a nejoblíbenějších disciplín atletiky. Cílem této
kapitoly bude seznámit čtenáře se základními informacemi o historii, technice a biomechanice
dvou základních technik skoku do výšky, flop a stredl.
8.1 Historie skoku do výšky
Poměrně kusé jsou záznamy dokazující pěstování skoku vysokého již mnoho let před
naším letopočtem v Čině, Řecku, Římě a později též u Germánů a Slovanů. Byl zařazován
v nejrůznějších formách do programu lidových slavností a zábav, nebo byl součástí všestranné
přípravy pro vojenskou službu a boj. Z této doby nenalézáme žádné zmínky o závodění ve
skoku vysokém v dnešním slova smyslu. Nebyl zařazen ani do soutěží starověkých OH.
Skok vysoký, jakožto sportovní disciplína, má již stoletou tradici. Všimněme si dále
ve stručnosti souběžného vývoje výkonnosti a techniky. Jako první pozoruhodný výsledek byl
zaznamenán v roce 1864 v Anglii výkon H. Goocha – 167,6 cm. Technika skoku, zejména
přechodu přes laťku byla velmi primitivní. Skokan přecházel laťku v poloze skrčmo. Jediná
ekonomičnost tohoto způsobu spočívala v tom, že se skokan v okamžiku přechodu laťky
ukláněl na stranu odrazové nohy.
Snaha o účelnější přechod přes laťku vedla skokany ke zdůraznění záklonu a prohnutí
v zádech tak, že se dostávali v kulminačním bodě do polohy zády k laťce. Dopad z této
polohy však nebyl vždy bezpečný, jelikož se skákalo do pískového doskočiště změkčeného
63
pilinami. Přesto tímto způsobem, tzv. „hurlem“, skákali mnozí skokani koncem 19. století i
později.
Podstatné zlepšení výkonnosti umožnil způsob střižný (nůžky). Angličan Brooks takto
skočil v roce 1876 - 189 cm, Američan W. Page o jedenáct let později jim skočil v r. 1887
plných 193 cm. Střižný způsob přinesl z hlediska techniky hlavně zlepšení práce švihové
nohy a její spolupráce s odrazovou nohou, dále též do jisté míry postupný přechod přes laťku.
Opět se tu setkáváme u jednotlivých skokanů s nejrůznějšími obměnami a přizpůsobování
přechodu přes laťku. Atleti přibližují těžiště těla k laťce úklonem, záklonem apod. Usnadňují
si přechod laťky rotací a vyrovnávacími pohyby. Vzájemně kombinují způsoby skrčmo, hurla
a nůžky.
Tato snaha vyústila ve zdokonalení techniky skoku způsobem střižným zvratným
(sweeney), kterým dosáhl Američan M. Sweeney v roce 1895 světového rekordu výkonem 197
cm. Ke zlepšení techniky došlo zdokonalením postupného přechodu laťky s využitím rotace
převážně kolem podélné osy těla. I příprava polohy těla skokana pro přechod laťky napomáhá
správnému odrazu.
Způsob střižný zvratný se brzy rozšířil do mnoha zemí, zejména v Evropě, a tedy i u
nás velmi dlouho udržoval jako hlavní způsob techniky skoku vysokého. Plných 17 let trvalo,
než byl překonán výkon M. Sweeneyho rovněž Američanem G. L. Horinem, který v roce
1912 poprvé překonal hranici dvou metrů způsobem valivým bočním (horinem). Zdokonalení
techniky proti způsobu střižnému zvratnému spočívá hlavně v uvolněném a pohybově
nenáročném přechodu přes laťku. Od roku 1912 byl tímto stále zdokonalovaným způsobem
překonán celkem 7x světový rekord. Naposledy v roce 1953 W. Davisem výkonem 212 cm.
Další vývojovou řadou techniky skoku vysokého je způsob valivý obkročný (straddle).
I když byl tímto způsobem světový rekord vyrovnán až v roce 1936, kdy černý Američan D.
Albritton skočil 207,6 cm, přece byl tento způsob skoku znám již od roku 1927 v provedení B.
Vzorova. Od roku 1936 spolu oba valivé způsoby zápolily v boji o světový rekord. Převaha a
účelnost stále zdokonalovaného způsobu obkročného byla definitivně potvrzená světovými
rekordy Ch. Dumase, J. Stěpanova a sérií světových rekordů J. Thomase a V. Brumela.
Důležitým mezníkem pro vývoj skoku do výšky je rok 1968, kdy na OH předvedl
světové scéně R. Fosbury techniku flop. Tímto skokanské hledání a experimentování
v technikách skoku do výšky skončilo. Technika flop představuje dnes nejúčinnější variantu
64
techniky skoku do výšky. V roce 1993 zdolal kubánský závodník Ch. Sotomayer flopem ve
španělské Salamance výšku 245 cm.
8.2 Biomechanika skoku do výšky
Pod technikou skoku do výšky rozumíme účelný systém pohybu, který umožňuje co
největší efektivnost pohybů skokana v závislosti od specifických úloh této disciplíny –
překonat laťku v co nejvyšší výšce. Sportovní výkon ve skoku do výšky je limitován
především max. výškou dráhy letu těžiště. Maximální výška vzletu závisí na
- počáteční rychlosti vzletu, tj. rychlosti jakou opustí skokan podložku po ukončení
odrazu (V)
- úhlu vzletu (α)
- výšky zdvihu těžiště skokana od podložky v momentě ukončení odrazu (h).
Vzorcem můžeme tuto závislost vyjádřit následovně:
(1)
Optimální velikost úhlu vzletu se pohybuje od 63–65o. Značný vliv na výšku zdvihu
těžiště skokana mají švihové části (švihová noha a obě paže). Podle výpočtů se tyto části
podílí na celkové výšce zdvihu těžiště při odraze a ž 25–30 %.
Výšku dráhy těžiště po opuštění podložky už nemůžeme ovlivnit žádnými pohyby.
Pohyby za letu se však zaměřují na efektivní využití vytvořených předpokladů.
Počáteční rychlosti vzletu skokana můžeme určit podle vzorce
(2)
kde V = počáteční rychlost vzletu, h = dráha vertikálního zdvihu těžiště těla v průběhu odrazu
a t = trvání odrazu.
Z uvedeného vzorce vyplývá, že pro zvýšení počáteční rychlosti vzletu a tím i
efektivnosti odrazu, je účelné zkrátit trvání odrazu a současně prodloužit dráhu působení sil
v průběhu odrazu. U současných špičkových skokanů do výšky dosahuje počáteční rychlost
vzletu hodnoty 3–4 m/s. Zvýšení počáteční rychlosti vzletu skokana o 0,1 m/s při úhlu vletu
63-65o dává předpoklady zvýšit výkon ve skoku do výšky přibližně o 4,5 cm. Velký vliv na
65
hodnoty počáteční rychlosti vzletu má i horizontální rychlost, tj. rychlost, kterou skokan
získává rozběhem.
Uzlovou fází skoku je odraz. Při skoku do výšky trvá přibližně 0,14–0,24 s. Vzhledem
k tomu můžeme v odraze vyčlenit dvě fáze – amortizační, která se začíná postavením
odrazové nohy na podložku a končí jejím maximálním pokrčením (optimální hodnoty
pokrčení odrazové nohy v kolenním kloubu dosahují 135–140 o
. V průběhu této fáze svaly
vykonávají ustupující práci, zabraňují nadměrnému pokrčení odrazové nohy vlivem působení
rozběhové rychlosti. Dochází k natažení svalů a zvýšení svalového napětí všech svalových
skupin, které se účastní na vykonání druhé tzv. aktivní fáze odrazu. V průběhu této fáze
dochází aktivní kontrakcí svalů k vystrčení odrazové nohy a k „vystřelení“ těla skokana do
potřebné výšky. Aktivní fáze navazuje na amortizační a končí v momentu, kdy odrazová noha
upustí podložku. Odrazová noha se celkově podílí na výkonně ve skoku do výšky přibližně
75 %. Na odrazu se aktivně podílí i švihové části, tj. švihová noha a paže. Jejich význam je
mnohostranný. Účinnost švihových pohybů závisí od rychlosti švihu, ale i od rychlosti jejich
zastavení.
Základem současné efektivní techniky skoku do výšky jsou rotační pohyby
vykonávané okolo všech třech os těla. Je třeba zdůraznit, že impuls pro rotaci získává skokan
ještě v průběhu odrazu (při kontaktu s podložkou). Pohyby jednotlivých částí těla v průběhu
letu už nemohou vyvolat novou rotaci, mohou však účinně ovlivňovat zrychlení a zpomalení
rotačního pohybu. Přiblížením jednotlivých částí těla k ose rotaci zvyšuje rychlost rotace a
naopak oddálení rotaci zpomaluje. Této zákonitosti se využívá zejména při přechodu nad
laťku.
8.3 Technika flop
Technika flop na rozdíl od předcházejících způsobů znamená revoluční změny nejen
způsobu přechodu přes laťku, ale i v rozběhu a odrazu. Charakteristický je rozběh po oblouku,
aktivní a rychlý odraz, který se přibližuje dálkařskému odrazu, jakož i originální způsob
přechodu přes laťku.
66
Rozběh s odrazem
Vzhledem ke skutečnosti, že
technika odrazu při flopu je o mnoho
jednodušší jako při jiných způsobech,
umožňuje flop využívat vyšší rozběhovou
rychlost jako při technice převalením
obkročmo. Rozběh při flopu bývá
zpravidla 8–12 běžeckých kroků, tj. okolo
18-20 m. První část směřuje po přímce.
Posledních 3–5 kroků absolvuje skokan
po oblouku směrem k laťce. Začátek
„impulsního oblouku“ se nachází
přibližně 6 m před laťkou a je vysunutý 1–1,5 m ven od úrovně stojanu. Místo odrazu je
vzdálené od roviny stojanu asi 90–110 cm. Odstředivou sílu běhu po oblouku skokan
kompenzuje vykloněním těla do středu oblouku, čímž dochází i k potřebnému snížení těžiště.
Položení odrazové nohy je aktivní, téměř na celé chodidlo a hlavně v linii posledního
odrazového skoku. Odrazová noha se při odraze krčí v kolenním kloubu méně, proto i odraz
je kratší. Švihové části (paže a švihová noha) mají při flopu velký význam. Volná noha,
značně pokrčená, švihá kolenem dopředu nahoru a dovnitř. Souhlasná paže se při odraze
spouští podél těla, aby zabezpečila potřebnou rovnováhu, a druhá paže se zapojuje do odrazu
tak, že švihá pokrčená až do výšky ramen. I při tomto způsobu skoku hrají důležitou úlohu
rotační pohyby. Vlivem rotace, pro kterou skokan získal impuls ještě v průběhu rozběhu a
odrazu se otáčí postupně ve fázi stoupání zády k laťce. Dochází k napnutí a prohnutí celého
těla. Švihová noha klesá dolů k odrazové noze. Paže se dostávají k tělu. Tělo skokana
přechází nad laťkou do určité míry příčně (ve směru rozběhu) a na přechod využívá
odstředivou sílu rozběhu.
Přechod nad laťkou a doskok
Tato fáze začíná výrazným protlačením pánve nahoru a pohybem ramen směrem dolů
za laťku. Skokan zaujímá polohu mostu. V další části přechodu skokan spouští pánev za
laťku. Skokan přitahuje k trupu stehna a vytrčuje kolena. Tělo skokana zaujímá polohu
podobnou písmenu velké „L“, což je důležití pro bezpečný doskok. Paže se vzdalují od těla,
aby zvýšily plochu dotyku s doskočištěm a tlumily pád.
67
Na rozdíl od způsobu převalením obkročmo během posledních dvou kroků nedochází
k výrazné změně jejich rychlosti ani ke snížení těžiště v předposledním kroku. Závěrečné 3 –
4 kroky rozběhu absolvuje skokan po oblouku. Odrazovou nohu klade na místo odrazu
aktivně téměř na celé chodidlo. Tělo není ve výrazném záklonu. Následuje odraz. Švihové
části se do odrazu zapojují méně intenzivně. Odrazová noha švihá pokrčená kolenem dopředu
nahoru a mírně dovnitř až do rovnoběžné polohy stehna s podložkou, paže se po rychlém
švihu zastavují v předpažení nahoru. Vlivem rotace se postupně otáčí tělo zády k laťce.
Švihovou nohu volně spouští k odrazové noze. Bezpečný přechod předkolenní v závěrečné
fázi se zabezpečí zanořením ramen a hlavy za laťku a rychlým vytrčením noh. Skokan dopadá
do doskočiště na lopatkovou část zad.
Metodická řada nácviku – technika flop
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- odrazová průprava (zaměření na vertikální odrazy)
- osvojení techniky běhu v zatáčce v podmínkách působení odstředivé síly (běh po
obvodu kruhu, „osmičky“)
- provedení odrazu po rozběhu v zatáčce
- nácvik doskoku (důležité v tomto momentu právě pro zajištění bezpečnosti doskoku –
skoky vzad z místa, event. z vyvýšeného místa s kontrolou doskoku)
- osvojení techniky přechodu přes laťku
- vyměření rozběhu (stanovení výběhové a kontrolní značky)
- komplexní skok se zaměřením na zdokonalení techniky přechodu laťky a celkovou
rytmizaci skoku
68
- odstraňování individuálních chyb, diagnostika, závod
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Špatné vyběhnutí rozběhového oblouku, malý
náklon dovnitř oblouku, což vede ke
zpomalení při odrazu
Běh po obvodu kruhu, po osmičce, střídání
rychlosti, zaměření na náklon do středu kruhu
Podlomení odrazové nohy Posilování svalstva odrazové dolní končetiny,
správná realizace předodrazového rytmu
Shození laťky při odrazu Stanovení optimálního místa odrazu
Shození laťky při přechodu laťky Průpravná cvičení pro přechod nad laťkou
(odrazy z místa vzad, odrazy z můstku, …)
Záklon těla při odrazu Odrazy u zdi, výskoky podél doskočiště
s dosahem na zavěšený předmět
Cvičení na rozvoj skoku vysokého
- Běh po oblouku podél výškařského doskočiště (běh v kruhu s náklonem do středu
kruhu, běh po osmičce, střídání rychlosti běhu po kruhu)
- Nácvik dopadu do doskočiště (kotouly vzad přes laťku, odrazy vzad z lavičky,
z můstku, ideomotorický trénink s pomocí švédské bedny s důrazem na vyšvihnutí
bérců)
- Odraz podél doskočiště s cílem dosáhnout na vysoko položenou laťku, odrazy podél
zdi.
- Gymnastická cvičení na rozvoj koordinace v letové fázi (salta vpřed, vzad, přemety
vpřed, mosty,…)
8.4 Technika převalením obkročmo (stredl)
Z metodického hlediska, zejména při popisu metody, je zvykem vyčlenit dva hlavní
celky rozběh s odrazem a přechod nad laťkou s doskokem.
69
Rozběh s odrazem
Většina skokanů dnes používá sedmi až devíti krokový rozběh. Rozběh má směřovat
do středu levé poloviny laťky, má být přímočarý a rovnoměrně vystupňovaný. Úhel rozběhu
bývá při způsobu převalením obkročmo 20-30 o
. Rychlost rozběhu se dosahuje postupným
narůstáním frekvence a délky kroku. Poslední dva až tři kroky tvoří přechod a přípravu na
odraz. Nejefektivnější je způsob, při kterém je nejdelší předposlední krok (o 20-30 cm delší
než poslední). Místo odrazu se nachází přibližně ve vzdálenosti 60–100 cm od laťky. Při
předposledním kroku paže, které doteď pracovaly střídavě, zůstávají souhlasně vpředu před
tělem. Prodloužení předposledního kroku umožní rychlý přechod do odrazového postavení.
Odrazová noha se klade na místo odrazu přísně ve směru odrazu na patu a rychle přechází na
celé chodidlo. Tělo je v prodloužení odrazové nohy, hlavu tlačí skokan bradou na prsa, paže
jsou v zapažení dole. Švihová noha dokončuje intenzivní odpich. Odrazová noha přichází na
celé chodidlo a postupně se krčí. Současně se švihové části rychle přesouvají po velkém
oblouku dopředu nahoru před tělo. Švihové části v určité míře předbíhají činnost odrazové
nohy. Po odraze následuje fáze stoupání, odrazová noha určitý čas volně visí dole, potom se
rychle přitahuje k tělu.
Přechod nad laťkou s doskokem
Skokan zaujímá nad laťkou nejvýhodnější polohu. Švihová noha se vytáčí chodidlem
dolů. Levá paže se přikládá k tělu, pravá se zasouvá za laťku, poté se vrací též k tělu aby
zvýšila rotační pohyb. Tělo skokana je nad laťkou mírně vysazeno. Následuje mírné vystrčení
odrazové nohy a její vytočení kolenem a chodidlem od laťky, což současně s ponořením hlavy
při dostatečné rotaci okolo prodloužené osy umožňuje plynulý a bezpečný přechod přes laťku.
Skokan nechává doznít rotaci a dopadá do doskočiště na záda.
Metodická řada nácviku – technika převalením obkročmo (stredl)
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- odrazová průprava (zaměření na vertikální odrazy)
- osvojení techniky odrazu (spolupráce odrazových a švihových pohybů)
- skoky z přímého rozběhu z 3, 5, 7, či 9 kroků (výběh odrazovou nohou)
70
- nácvik doskoku
- osvojení techniky přechodu laťky
- komplexní skok, zdokonalení techniky přechodu laťky
- odstraňování individuálních chyb, diagnostika, závod
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Podlomení odrazové nohy Posilování svalstva odrazové dolní končetiny,
správná realizace předodrazového rytmu
Shození laťky při odrazu Stanovení optimálního místa odrazu
Shození laťky při přechodu laťky Průpravná cvičení pro přechod nad laťkou
(odrazy z vyvýšeného místa, odrazy
z můstku, …)
Předklon na odrazu Odrazy u zdi, výskoky podél doskočiště
s dosahem na zavěšený předmět
9. Vrh koulí
Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základy techniky vrhu koulí, které je možno
využít při výuce atletiky na základních či středních školách. Součástí této kapitoly je také
několik tipů, které souvisejí s rozvojem síly u mládeže.
Vrh koulí se řadí mezi rychlostně silové disciplíny. Pro dosažení špičkových výkonů
je potřeba dobrá tělesná zdatnost, jejíž hlavní složkou je mohutná, ale rychlá síla dolních
končetin, dále trupu a paží v souladu s dokonalou technikou. Koulaři ke svému výkonu
potřebují výbušnost, sílu a dobrou pohybovou koordinaci. Špičkové výkony potřebují velkou
tělesnou zdatnost, jejíž hlavni složku tvoří mohutná, ale rychlá síla dolních končetin, dále
trupu a paží v souladu s dokonalou technikou. K dosažení dobrých výsledků v této disciplíně
je potřeba výbušnosti, síly, dobré pohybové koordinace.
Nejpodstatnější pro výkon je
- počáteční rychlost s jakou byla koule vypuštěna
- Délka dráhy koule je závislá na celkové tělesné výšce a s ní souvisejících dílčích
délkách jednotlivých pák vrhačovy soustavy
71
- Větší tělesná výška znamená posunutí místa vypuštění výš a tím dosažení lepších
výkonů
- Délka dráhy působení na vrhací náčiní (kouli) je relativně velmi krátká 3m
9.1 Historie vrhu koulí
Počátky techniky, která se blíží současnému pojetí, se datují od 19. století. První
oficiální výkon byl zaznamenán v Anglii roku 1866.
Vrh koulí je mezi vrhačskými disciplínami nejmladší a nepatří ke klasickým
atletickým disciplínám s původem ve starověkých hrách. Vrh koulí se vyvinul ze
středověkých soutěží při lidových hrách. Vyvinul se z vrhu a hodu kamennou kostkou a
dělovou koulí. První oficiální výkon byl zaznamenán v Anglii roku 1866. V začátcích této
atletické disciplíny se používalo vržiště ve tvaru čtverce. Tvar vržiště se odvozoval ze soutěží
dělostřelců, kde čtverec byl základnou pro dělo, a hmotnost koule se rovnala hmotnosti
dělostřeleckých koulí. Teprve později se začalo vrhat z kruhového vržiště. Ze začátku byl
dosažený výkon tvořen součtem délek dosažených při vrhu pravou i levou rukou. Vrhači
vrhali z místa.
Disciplína vrh koulí byla zařazena již na prvních novodobých olympijských hrách
v roce 1896. Vrhalo se koulí o váze 7,257 kg z vymezeného prostoru čtvercového tvaru.
Zarážecí břevno bylo poprvé použito na olympijských hrách v Atwerpách v roce 1920. Na
pátých OH se vítězem stal R. Rose (USA), který vrhl 15,23 m pravou a 12,47 m levou rukou.
R Rose byl i držitelem světového rekordu od roku 1909 s výkonem 15,54 m. První technikou
byl tzv. bočný způsob neboli styl s extrémním “zapadnutím” který byl označovaný jako
Finský způsob. Finský způsob vyhovoval zejména vrhačům s dlouhými pákami(dlouhé paže).
Na něj navázal styl americký tzv. rychlý vyznačující se plynulým navázání vrhu po rychlém
sunu vhodný pro menší a pohyblivější vrhače. Ideál techniky bočné představoval Čechoslovák
F. Douda a Němec E. Hirschfeld. Douda v roce 1932 vytvořil světový rekord 16,20m. Další
mezník ve vývoji techniky učinil J. E. Fuchs a poté Parry O´Brien, kteří se začali na začátku
vrhu stavět zády a vytvořili dnešní vrh koulí zádovou technikou. V roce 1953 byla poprvé
překonána hranice 18m. Zcela specifickou techniku předvedl v roce 1976 Rus Baryšnikov.
Jedná se o rotační techniku vrhu koulí, která se v současnosti dostává do popředí. Tato
72
technika je méně náročná na sílu dolních končetin, ale je technicky náročnější a vyžaduje
velmi dobré koordinační schopnosti.
Vrh koulí byl považován dlouho za disciplínu nevhodnou pro ženy. Ženy začaly
soutěžit ve vrhu koulí až v roce 1924. Vrh koulí žen byl zařazen do programu OH až v roce
1948 v Londýně.
Světové rekordy mají v současnosti hodnotu 23,12 m - Randy Barnes (USA) a 22,63
m - Natálie Lisovskaja (Rusko).
9.2 Biomechanika vrhu koulí
Dráha působení síly je zde ze všech vrhačských disciplín nejkratší, tudíž je vrh koulí
řazen mezi velmi náročné atletické disciplíny, vyžadujících vysokou úroveň silových,
rychlostních a akceleračních schopností.
Zásadní biomechanické a technické aspekty vrhu koulí
- rychlost vypuštění koule (9-14 m*s-1
)
- úhel vypuštění koule (optimum 40–42°)
- výška místa koule v momentě vypuštění
- další faktory (rychlost a směr větru, nadmořská výška…) – zanedbatelný význam
73
Vrh koulí představuje rychlostně-silovou disciplínu, ve které vrhač na krátké dráze
vyvíjí co největší rychlost náčiní poměrně značné hmotnosti.
9.3 Technika vrhu koulí
Optimální technické provedení vrhu koulí se skládá z těchto fází
- Základní postavení a držení koule
- Sun (zahájen - přípravné pohyby před sunem-poskokem, posun, došlap nohou)
- Vlastní vrh (zdvih a rotace trupu, odraz nohou a trčení paže, vypuštění koule a výměna
nohou přeskokem)
Z hlediska biomechaniky platí pro vrh koulí zákonitosti o šikmém vrhu. Nejdůležitější
biomechanické faktory jsou rychlost vypuštění koule (14 m.s-1
), úhel vypuštění koule (40–
42°), délka dráhy, po kterou působí vrhač na kouli, plynulý sun a vlastní vrh. Délka dráhy
závisí na celkové výšce těla a poměru pák, které na kouli působí. Dráha působení na kouli je
něco kolem tří metrů a je závislá na plynulosti provedení.
Charakteristika zádové techniky
- hluboký předklon při zahájení sunu
- nízké, rychlé přemístění pravé nohy při sunu, provedené sklouznutím (podsunutí)
- mohutné zapojení svalů trupu (vzpřim a rotace) a nohou (odraz) při vlastním vrhu
- Předklonem prodlužujeme dráhu vrhu a tvoříme předpoklady pro větší využití svalů
trupu. Nízké a rychlé přemístění pravé nohy je hlavním úkolem sunu a má velký vliv
na udržení rychlosti získané odrazem pravé a švihem levé nohy. Čím plynuleji spojíme
sun s vlastním vrhem, tím menší bude ztráta úvodní rychlosti a tím větší její význam
pro konečný výkon.
V praxi jsou při této technice dva uzlové body
- moment přechodu do sunu
- moment spojení sunu s vrhem
9.3.1 Rozbor techniky vrhu zádovou technikou
74
Základní postavení a držení koule
Vrhač stojí v zadní polovině kruhu, levá noha je zanožena a pravá špička směřuje proti
směru vrhu; koule je v držení pravé ruky na rozhraní dlaně a prstů; koule je pevně zasazena ke
krku nad klíček a zpevněna bradou; loket pravé paže je mírně odtažen od trupu a levá paže je
v předpažení;
Sun
Současně s pokrčováním pravé nohy dochází k hlubšímu předklonu těla, levá paže
před prsa a ohýbá se dovnitř; vrhač se dostane do nejnižší polohy, ze které zahajuje vlastní
sun; následuje výrazné vysunutí pánve do směru sunu a na ní navazuje široké ale nízko
vedené zanožení levé nohy, která táhne a zrychluje pohyb pánve ve směru sunu; pravá noha
se většinou ještě před plným natažením podtáhne pod koulaře; práce obou noh zrychluje
pohyb vrhače ve směru horizontálním; rychlost se získává co nejrychlejším podtažením pravé
nohy pod trup a došlapem levé ve stejném okamžiku; postavení chodidel je důležité – pravé je
téměř kolmo ke směru vrhu a levé je šikmo; nutná je i pružnost kloubů; důležitá je poloha
levé paže, která má za úkol co nejdéle udržet trup v otočení nazad;
Vlastní vrh
Hmotnost je na odrazové noze; dochází
k rychlému zdvihu levého ramene, které ustupuje
současně nazad; úhel mezi trupem a odrazovou
nohou se postupně rozevírá a váha se přenáší na obě
nohy, pata odrazové se zdvíhá a otáčí zevnitř,
zároveň se vytáčí i koleno odrazové nohy a s ním i
celý trup do směru vrhu; levá ruka jde v pěst a tvoří
s napínající se levou nohou pevnou rotační osu; pravá noha se také napíná; pravé rameno jde
nahoru a vpřed a současně s ním se začíná natahovat i pravá paže; vytrčení ramena je
provedeno s dokončením odrazu nohou; posledním impulsem pro kouli je pružné sklopení
ruky v zápěstí; výsledkem odrazu je výměna přeskokem, pravá došlapuje k břevnu a levá
noha vysoko zanožuje; stejně tak i levá ruka pomáhá s udržením rovnováhy a nepřešlápnutím
břevna.
75
Kinogram vrhu koulí zádovým způsobem
Kinogram vrhu koulí rotační technikou
Metodická řada nácviku vrhu koulí
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- koulařská abeceda (medicimbal či koule, držení koule)
- osvojení techniky vrhu z místa (čelní a boční postavení)
- osvojení sunu (poskoku)
- spojení sunu s odvrhem
- osvojení správného rytmu celého pohybu
- oprava individuálních chyb, diagnostika, závod
76
-
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Otevřené postavení, prohýbání v hrudní části,
stahování ramene vzad a přitahování pravého
loktu dolů k tělu.
Vyhrbením zad, levá paže v pokrčení
předpažmo zevnitř, pravý loket zvednutý od
těla šikmo vzad-opavování základního
postavení
Rotace těla při zahájení vrhu z místa Opakované odhody ze základního postavení
s důrazem na práci dolních končetin
(postupné zapojování kotník koleno, trup,
paže)
Nedostatečně dlouhý sun Opakované násobené suny (stanovení
minimální vzdálenosti), posílení dolních
končetin, suny se zátěží
Špatné propojení sunu a odvrhu Opakované odvrhy se sunem s nižšími
hmotnostmi, s medicinbalem. Rytmizace
celého provedení.
Cvičení na rozvoj vrhu koulí zádovou technikou
- Předávání koule z ruky do ruky okolo boků a trupu
- Předávání koule z ruky do ruky v předklonu okolo dolních končetin v širokém stoji
rozkročném
- Předávání koule z ruky do ruky v předklonu v širokém stoji rozkročmo s rotací trupu a
kyvadlovým pohybem paží z upažení předpažmo do opačného upažení
- Vyhazování koule kolmo nahoru, následné chytání do dlaně a tlumení pohybu
pérováním dolních končetin
- Přehazování koule z ruky do ruky před trupem
- Odhod vzad obouruč z předklonu a podřepu
77
- Odhod vpřed obouruč z předklonu a podřepu
- Odhod vpřed obouruč vytočením z bočního postavení a podřepu na jednu a druhou
stranu
- Odhod vpřed obouruč ze zapažení (autové vhazování)
- Odvrh obouruč trčením z podřepu a dřepu nebo po poskoku snožmo
- Odvrh jednoruč z čelného a bočného postavení (pravou i levou rukou),…
- Nácvik sunu na místě, po čáře, na kladině
- Opakované odhody ze sunu náčiním o různých hmotnostech
- Posílení dolních končetin (výskoky na lavičku, přeskoky překážek, víceskoky)
10. Hod oštěpem (granátem, míčkem)
Cílem této kapitoly je zopakovat základy techniky hodu oštěpem, granátem
(eventuálně míčkem), které je možno využít při výuce atletiky na základních či středních
školách. V našem učebním materiálu se zaměříme na pětidobý odhodový rytmus, který je
možno využít pro všechny typy výše uvedeného náčiní.
10.1 Historie hodu oštěpem
Pokud budeme popisovat historický vývoj hodů, je nutno spojovat tento základní
atletický pojem především z pohledu hodu oštěpem. Hod oštěpem je po běhu nejstarší
doložená disciplína. Malby na stěnách jeskyní dokazují lovecké a válečné využití oštěpu již
před starověkými hrami. Jako sportovní disciplína se objevuje ve starém Řecku, kde jej
zařadili do pořadu OH nejprve jako samostatnou disciplínu a pak, od roku 708 př.n.l., jako
součást pětiboje – pentathlonu. Házelo se na cíl i na dálku (asi 48 m). Poté se objevuje ještě
v Římě. V dalším vývoji lidské společnosti už jen jako lovecký a bojový prostředek. Se
sportem je opět spojován až v 2. polovině 19. století – házelo se jako v Řecku (cíl i dálka) a to
způsobem přímým nebo obloukem, držením za vinutí (švédský způsob). První záznamy
(1886) dokladují výsledek hodu 35,81 m. Na novodobých OH se objevuje od roku 1908
(Londýn) – kde se pořádaly dvě soutěže, a to v hodu volným způsobem a švédským
způsobem, v obou vítězem Lemming (54,43 m a 54,83 m). Švédský způsob se používá
dodnes. Od OH v Londýně doznala technika hodu oštěpem významných změn. V roce 1956
byla použita technika hodu oštěpem otočkou (barra espaňol), která byla následně zakázána
pravidly z důvodu bezpečnosti na stadionu.
78
Poté byla využívána technika, kdy dochází k přenášení oštěpu těsně před odhodem, a
pak následovala technika s přenášením během dvou posledních kroků. Další zdokonalení
přinesli opět Finové, využívali plynulejšího přechodu rozběhu v odhodu. Současná technika
se od této příliš neodlišuje. Vrcholné výkony u světových oštěpařů přesáhly hranici 100 m
(Hohn) a tudíž bylo zapotřebí (především z bezpečnostních důvodů) přejít k úpravě pravidel
ve smyslu posunu těžiště oštěpu vpřed. Touto změnou pravidel došlo ke snížení oštěpařské
výkonnosti na úroveň 80–90 m. Současným světovým rekordmanem v hodu oštěpem je náš
reprezentant Jan Železný, jehož výkon s novým typem oštěpu se blíží hranici 100 m
(98,64 m).
U žen se významně zapsala do historie Dana Zátopková 56,67 m, která vybojovala
zlatou medaili na OH v Melbourne. Současný světový rekord v oštěpu žen drží stejně jako u
mužů naše reprezentantka Barbora Špotáková 72,28m.
10.2 Biomechanika hodu
Hod oštěpem (granátem, míčkem) patří k rychlostně-silovým disciplínám stejně jako
vrh koulí. Správné provedení klade vysoké nároky na plné využití rychlostních, silových a
koordinačních schopností jedince. Odhodová paže má až do poslední chvíle úlohu pasivní;
tělo tvoří tzv. oštěpařský luk a paže oštěp (granát, míček) pouze přidržuje. Největším
problémem pro správné technické provedení hodů bývá spojení odhodu s rozběhem bez ztráty
rychlosti. Hod granátem (350 g), míčkem (150 g) slouží u většiny mládežnických kategorií
v atletice jako průprava pro hod oštěpem.
Vrh a hody jsou z biomechanického hlediska pokládaný za posuvný pohyb
označovaný jako šikmý vrh. Délka hodu oštěpem (granátem, míčkem) v zásadě závisí na
těchto třech základních biomechanických faktorech:
a) počáteční rychlost náčiní (oštěp, granát, míček) v momentu odhodu
b) úhel odhodu
c) odpor prostředí
79
Šikmý vrh s nenulovou odvrhovou výškou Délku šikmého vrhu s nenulovou odvrhovou
výškou vyjádříme vzorcem:
(3)
Při hodu oštěpem je nejpodstatnější z těchto faktorů počáteční rychlost oštěpu, která
samozřejmě závisí na dalších faktorech. Především na úrovni pohybových schopností, na
svalové síle, rychlosti pohybů, flexibilitě apod. Uplatnění všech těchto schopností se však
může projevit jen při správné technice hodu. U světových oštěpařů je počáteční rychlost
oštěpu kolem 30 m/s. Úhel odhodu je úhel mezi přímkou, která je rovnoběžná s podložkou a
prochází bodem vypuštění, a přímkou spojující těžiště oštěpu a bod vypuštění. Ideální úhel se
pohybuje v rozmezí 30–400, je však závislý především na povětrnostních podmínkách a
rychlosti odhodu. Odpor vzduchu hraje rovněž důležitou úlohu při délce hodu. Odpor
vzduchu se projevuje především při povětrnostních podmínkách (protivítr může za určitých
okolností oštěp nadnášet nebo naopak vítr v zádech oštěp srážet) a nadmořské výšce (čím
vyšší nadmořská výška, tím řidší vzduch a tím menší odpor vzduchu).
Míček (granát) patří mezi nejlehčí náčiní, které se používá v atletických vrzích a
hodech k dosažení výkonu, proto je počáteční rychlost v momentu odhodu často větší než při
hodu oštěpem. Tuto rychlost lehce zvládnou i žáci, protože při švihu rukou odpadá jeden z
nejdůležitějších pohybových prvků, a to udržení náčiní v tlakové linii vzhledem k jeho poloze
při vypuštění. Vyplývá to z polohy těžiště náčiní. Granát (míček) má těžiště ve středu náčiní,
zatímco oštěp nikoliv. Proto odpor vzduchu při házení míčkem nehraje tak důležitou roli jako
při hodu oštěpem, protože se zde plně neuplatní aerodynamické zákonitosti pohybu náčiní ve
vzduchu.
80
Odlišný je i úhel vypuštění míčku (granátu). Je o něco větší než při hodu oštěpem,
protože zde není třeba přihlížet k výtlaku vzduchu, plachtění náčiní a na způsob jeho dopadu.
Je však podstatné, aby hod byl vykonaný v ose rozběhu, aby mohly všechny síly působit do
směru hodu.
10.3 Technika hodu oštěpem (granátem, míčkem)
Držení míčku i granátu je poněkud odlišné než držení oštěpu. Granát se drží
ukazovákem položeným na gumovém výběžku na konci podélné osy granátu. Míček se drží
mezi palcem a vějířovitě roztáhnutými prsty. Nemá být uložen v dlani, aby se mohla v závěru
hodu využít i poslední páka, ruka od zápěstí, která dává náčiní ještě poslední možné zrychlení.
Nesení míčku je podobné jako nesení oštěpu. Míček je nad ramenem házející ruky asi
ve výšce hlavy. Jiné nesení míčku se nedoporučuje, protože jde o přípravu k hodu oštěpem.
Pohyb s míčkem při běhu má být rytmický, respektující pohyb nohou. Pohyby ruky s míčkem
mají být volné a nemají překážet při rozběhu.
Všechny ostatní prvky hodu míčkem (granátem) jsou identické jako u hodu oštěpem,
proto v následném textu popíšeme techniku hodu oštěpem.
Při technice hodu oštěpem se nejčastěji používá tzv. pětidobý odhodový rytmus, který
se skládá z pěti kroků. První krok začíná odrazem z kontrolní značky levou nohou, poté
následuje druhý krok při němž se dokončuje nápřah, následuje zkřižný krok (respektive
dvojkrok) a po odhodu je došlap, který celý pohyb ukončuje a zastavuje. Vlastní techniku
hodu oštěpem můžeme rozdělit do dvou fází:
1. Rozběh: a) přípravnou část
b) závěrečnou část
2. Vlastní hod: a) odhodovou fázi
b) zakončení
Rozlišujeme tedy tři základní fáze
1. rozběh
81
2. vlastní hod (odhodový rytmus)
3. přeskok (doznění pohybu).
Držení oštěpu
V současnosti rozlišujeme tři typy držení oštěpu:
- Vidlicovité držení – držení vázání mezi prostředníkem a ukazovákem.
- Finské držení (Jarvinenovo) - držení vázání mezi palcem a prostředníkem
- Americký styl – držení vázání mezi palcem a ukazováčkem.
Popis nejčastějšího držení - Finské držení vinutí leží šikmo v celé dlani tak, že vychází
z dlaně žlábkem u zápěstí. Prsty obemykají oštěp, přičemž palec a prostředník se opírají o
zadní konec vinutí, ukazováček směřuje vzad a je položen šikmo podél oštěpu. Jakýkoliv
styl si vybereme, oštěp musí vždy ležet v dlani a dlaň směřuje vzhůru.
Nesení oštěpu a rozběhu je důležitá délka rozběhu, nesení oštěpu, rychlost a rytmizace
vlastního rozběhu a rovněž tak přenášení oštěpu nazad do nápřahu. Druhá paže pracuje
klasickou běžeckou technikou. Dnes je nejčastěji využívaným způsobem nesení oštěpu nesení
vrchním způsobem. Podélná osa nesení je rovnoběžná s osou rozběhu. Rozběh se pohybuje od
23 do 30 m. Přípravná část rozběhu je dlouhá asi 20–22 m, nápřahová značka je asi 8–12 m
od odhodové čáry a je v ní zahrnuta i vzdálenost 2,5 m, kde se pohlcuje kinetická energie z
rozběhu oštěpaře.
Příprava k hodu (nápřah a přechod do odhodového postavení) v této fázi dochází
k provedení nápřahu, pomocí přenosových kroků a tím i změnou rytmu běhu. Rychlost by se
neměla měnit.
82
Nápřah - Přenos oštěpu vzad, do nápřahu je co nejrychlejší, zpravidla během jednoho až
dvou dvou-kroků. Nejčastěji používaným je přenesení oštěpu spodním obloukem nazad do
nápřahu, umožňující větší posunutí více nazad a zvětší dráhu působení na oštěp.
Pětidobý odhodový rytmus
První krok – začíná odrazem levé nohy a zrychleným vysunutím pravé nohy kupředu, ramena
se začínají ramena vytáčet vpravo stranou a oštěp je nejkratší cestou přenášen do nápřahu,
levá paže se zvedá.
Druhý krok - dochází ke snížení těžiště, vytočení trupu vpravo, osa ramen je rovnoběžná
s podélnou osou oštěpu, spodní okraj náčiní je asi 10 cm nad ramenem.
Třetí krok – výraznější odraz levou nohou, bleskové přemístění pravé nohy daleko vpřed se
snahou o co největší předběhnutí trupu a paže s oštěpem, toto předběhnutí pomáhá zvýšení
úklonu trupu s vytaženou paží nazad, pravá noha přejímá váhu těla a přechází do
odhodového postavení, při vytočení chodidla dochází k většímu zapojení svalů trupu a
delší dráze zátahu. Dříve, kdy docházelo k překřížení nohou, se nazývala tato fáze
zkřižným krokem, dnes je spíše označována jako přeskok
Čtvrtý krok je charakteristický pro odhodové postavení. Časový interval mezi dokrokem
pravé nohy a zapřením levé nohy o zem má být co nejkratší.
Odhodové postavení - pohyb těla přes pravou nohu plynule pokračuje a nedochází v něm ke
změně výšky těžiště. Pravé koleno se vytáčí mírně vlevo nebo zůstává s chodidlem v ose
rozběhu. Zapřením levé nohy je fixována levá polovina těla a současně se dokončuje nápon
nohy pravé. Poloha paže s oštěpem se téměř nemění. Špička oštěpu je ve výši tváře. Dlaň
musí být níže než loket. Při dokroku levé se levá polovina těla stabilizuje a naopak pravá
polovina těla se zrychluje, pravý bok je vytočen vpřed po dokroku pravé. Tělo tak vytvoří
oštěpařský luk. Pravá paže je tažena tělem, ohýbá se v lokti a pěst s oštěpem se pohybuje
téměř po přímce. Pravá noha je tažena za tělem po špičce na zemi. Levá noha je pružnou i
pevnou oporou. Následuje trhnutí trupu vpřed a zároveň pravé rameno vyráží vpřed.
Ukončením je sklopení ruky v zápěstí, dodávající oštěpu poslední impuls. Tyto pohyby
jsou rychlejší než všechny minulé. Energie přenáší trup přes napnutou levou nohu až do
výskoku, pak následuje přeskok na pravou nohu a brždění. Držení oštěpu je pevné a
povoluje až při jeho vypuštění.
83
Vypuštění oštěpu je závislé na rychlosti a na úhlu vypuštění, který je většinou pod 42°.
V odhodové fázi působí oštěpař na náčiní daleko lépe ve směru horizontálním než
vertikálním. Zvětšením horizontální složky se zvýší rychlost, která překoná i ztrátu
odhodového úhlu. Odhodový úhel měníme i podle povětrnostních podmínek.
Energie těla donutí oštěpaře přenést trup přes levou nataženou nohu a následuje dokrok na
pravou nohu a u ní také dozní švih pravé paže. Pravá se pokrčuje a levá noha jde do fáze
zanožení. Nejideálnější vzdálenost přeskoku od odhodové čáry je asi 2–2,5 m, avšak rozdíly
jsou individuální. Zvednutí brady napomáhá dobrému luku a napětí trupu.
Metodická řada nácviku hodu oštěpem
- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu
- zvládnutí správného oštěpařského držení a pohybu s oštěpem (oštěpařská abeceda)
- osvojení techniky vypuštění oštěpu z čelného postavení
- osvojení přenášení oštěpu
- zvládnutí správného odhodového postavení (impulsivní krok)
- spojení přenášení s impulsivním krokem a vypuštění oštěpu z bočného postavení
- osvojení správného rytmu celého pohybu
- vyměření rozběhu a stanovení výběhové a kontrolní značky
- oprava individuálních chyb, diagnostika, závod
84
Obdobnou metodickou řadu nácviku můžeme použít také při hodu kriketovým
míčkem či hodu granátem
TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ
Výkyvy oštěpu v náběhové fázi, nepevné
držení oštěpu, slabé zápěstí části
Opakované rovinky s oštěpem v základním
držení, zpevnění zápěstí, kontrola správného
držení oštěpu.
Odhod mimo osu vypuštění oštěpu (mimo
rameno)
Opakované odhody z místa s důsledným
vedením oštěpu nad osou ramenního kloubu.
Podhození oštěpu (strhnutí) při odhodu (po
přeskoku se váha těla dostává nad přední
opěrnou nohu a není možné provést
oštěpařský luk)
Opakované odhody z přeskoku s důrazem
práce dopadové nohy a důsledným zapřením
opěrné nohy, snaha o vypuštění oštěpu
v kolmici opěrné (přední nohy)
Odhod z přední (opěrné) nohy (špatný
přechod do odhodového postavení,
neudržení váhy těla na zadní stojné noze a
rychlé přenesení váhy na opěrnou přední
nohu)
Snaha o rychlé zašlápnutí a vytočení
dopadové nohy bez přenosu váhy na přední
opěrnou nohu.
Vypuštění oštěpu pod velkým odhodovým
úhlem, neudržení odhodové paže nad
ramenem, záklon
Odhody ze zkráceného rozběhu, odhody z
běhu
Průpravná cvičení pro hod oštěpem (míčkem, granátem)
- rovinky s oštěpem v základním postavení
- rovinky s oštěpem v přenesení
- odhody z místa
- trefovačka – odhody na cíl
- odhody z přeskoku
- odhody z krátkého náběhu
- odhody opačnou (neodhodovou rukou)
- odhody medicinbalem oštěpařské
85
- základní gymnastika přemet stranou, kotouly, stojky,…
- víceskoky – přeskoky překážek, výskoky na bedny
11. Atletické víceboje
Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této atletické disciplíně a možnosti
využití atletických vícebojů při výuce na ZŠ, SŠ či v atletickém oddílu. Atletické víceboje
tvoří v žákovských kategoriích ideální výchozí pozici pro všestranný rozvoj žáka a budoucí
atletickou specializaci.
Víceboje jsou jedinými atletickými disciplínami, ve kterých se výsledek nevyjadřuje
ve fyzikálních jednotkách, ale v bodech.
Hlavní vícebojařskou disciplínou (v programu MS, ME, OH) u mužů je desetiboj,
který závodníci absolvují ve dvou po sobě následujících dnech. Pořadí disciplín prvního dne
je: běh na 100 m, skok daleký, vrh koulí, skok vysoký, běh na 400 m. Pořadí disciplín
druhého dne: běh na 110 m překážek, hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem, běh na 1500 m.
Oficiálním vícebojem žen je sedmiboj, který probíhá rovněž ve dvou po sobě následujících
dnech. V současnosti patří mezi oficiální atletické disciplíny také desetiboj žen.
Výkon ve víceboji je závislý v podstatě na třech faktorech:
- na úrovni rozvoje potřebných pohybových schopností – rychlosti, síly, vytrvalosti,
obratnosti
- na úrovni rozvoje techniky
- na systému bodování (v každém systému existují disciplíny, které jsou proti jiným
zvýhodněné či znevýhodněné)
11.1 Historie vícebojů
Historie atletického víceboje sahá až do starověkého Řecka. Na tehdejších
olympijských hrách se soutěžilo v pětiboji – pentatlonu, který obsahoval tyto disciplíny: běh
na 1 stadion (192 m), skok, hod diskem, hod oštěpem a zápas (palé).
Historie desetiboje IAAF začala v roce 1912 na OH ve Stockholmu. Pořadí disciplín
bylo stejné jako dnes. V desetiboji zvítězil americký atlet indiánského původu Jim Thorpe,
86
který dosáhl následujících výkonů: běh na 100 m – 11,2 s; skok do dálky – 679 cm; vrh koulí
– 12,89 cm; skok vysoký – 187 cm; běh na 400 m – 52,2 s; běh na 110 m překážek – 15,6 s;
hod diskem – 36,89 m; skok o tyči – 3,25 m; hod oštěpem – 45,70 m; běh na 1500 m – 4:40,1.
Podle současných tabulek má tento výkon hodnotu 6754 bodů a je možné ho považovat za
základní světový rekord. Až do čtyřicátých let 20. století se desetiboji věnovali závodníci
spíše okrajově. Pravděpodobně proto, že bylo málo příležitostí na závodění. Závody se konaly
pouze na MS, OH a od roku 1934 i na ME. Olympijskými vítězi se od roku 1932 do roku
1968 (s výjimkou v roce 1964) stali Američani. Od padesátých let s nimi soupeřili především
desetibojaři ze SSSR, od šedesátých desetibojaři z Německa. Nejvyšší rozmach desetiboje
nastal v sedmdesátých letech, kdy se do světové špičky dostali závodníci z Polska, Německa,
Francie, Bulharska, Anglie, Rakouska a Finska.
V minulosti byly výkony v desetiboji hodnoceny podle šesti systémů bodování.
Původně se vítěz určoval podle dílčích vítězství v jednotlivých disciplínách. Podle tohoto
systému se, ale výkon nedal vyjádřit v bodech a proto byly v roce 1913 sestaveny první
bodovací tabulky, jejichž základem byly olympijské rekordy z roku 1912.
V roce 1934 byl schválen tzv. finský systém bodování, podle kterého byly bodované
hodnoty přiřazované podle exponenciální křivky. Bodování bylo spravedlivější, ale vlivem
nerovnoměrného rozvoje výkonnosti v jednotlivých disciplínách na konci čtyřicátých let
přestal vyhovovat.
V roce 1950 byl schválen bruselský systém, ve kterém byly vztahy mezi disciplínami
upraveny podle tehdejších světových rekordů. Tento systém, ale začal později, ze stejných
důvodů jako systém finský, nevyhovovat.
Od roku 1962 vstoupil v platnost systém bodování založený na lineární závislosti na
rychlosti. V běžeckých disciplínách byly přírůstky mírně progresívní, ve skokanských a
vrhačských disciplínách byly přírůstky mírně regresívní.
Stávající systém, podle kterého se boduje dnes, je platný od roku 1985 a slouží pouze
k bodování vícebojařských soutěží. Na jeho vzniku se podílel český zástupce v technické
komisi IAAF dr. V. Trkal.
Z historie československého desetiboje lze zmínit M. Moravce, který obsadil 5. místo
na ME v roce 1954. Prvním československým desetibojařem, který dosáhl hranice 7000 bodů,
byl M. Kotík. Hranici 7500 bodů překonal jako první J. Neckář, hranici 8000 bodů L. Pernica.
87
Vývoj světového desetiboje se dá spolehlivě hodnotit od r. 1912. Od tohoto data se
střídala období překvapujících výsledků s obdobími stagnace, o kterých se usuzovalo, že
znamenají vyčerpání lidských možností. Zpomalování výkonnostního vývoje bylo vždy
v období válečných let a samozřejmě i v letech poválečných, kdy na úspěšný trénink nebyly
vhodné podmínky. Světový rekord vracejí znovu do Evropy čeští atleti. Tomáš Dvořák
v Praze výkonem 8994 body v r. 1999. V r. 2001 Roman Šeberle jako první desetibojař na
světě dokázal překonat devítitisícovou hranicí snů. Díky jemu je u současného světového
rekordu výkon 9026 bodů.
Historie ženských vícebojů je trochu odlišná. Je poznamenána častými
změnami počtu, výběru a pořadí disciplín. V roce 1933 schválila mezinárodní atletická
federace složení ženského pětiboje. Obsahoval tyto disciplíny: vrh koulí, skok daleký, běh na
100 m, skok vysoký a hod oštěpem. Postupem času byl běh na 100 m nahrazen během na 100
m překážek, později byly přidány disciplíny běh na 200 a 800 m. Tak došlo k rozšíření na
sedmiboj (v roce 1981). Do programu OH byl původní pětiboj zařazen v roce 1964. Naší
nejúspěšnější pětibojařkou byla Olga Modrachová-Davidová. Současný světový rekord
v sedmiboji 7161 bodů drží Američanka J. Joynerová.
11.2 Pojetí vícebojů v současnosti
Při zamyšlení nad výsledky prvních vícebojařských soutěží a jejich dalším vývojem
můžeme konstatovat, že první desetibojaři byli specialisté na své dvě až tři výkonnostně
kvalitní disciplíny, především na sprint, překážky a skok do dálky. Ve vrhu koulí a v hodech
sotva dosahovali průměrných výkonů a ve skoku o tyči a v běhu na 1500 m jen improvizovali.
Od OH v Londýně se začíná objevovat nová struktura sportovního tréninku vícebojaře,
zaměřená více na všestrannost. Pojem všestrannost chápeme jako odborný termín, který
znamená rovnoměrný rozvoj všech pohybových schopností. Disciplíny původně jen průměrné
se stávají nadprůměrnými a disciplíny původně slabé se stávají často rozhodující v konečném
sčítání bodů. Skok o tyči se začíná stávat silnou desetibojařskou zbraní a běh na 1500 m bude
znamenat u mnohých atletů velmi aktivní bodovou položku.
K dnešní vysoké úrovni výkonů v desetiboji nesporně přispívá i kvalitní technická
úroveň v jednotlivých disciplínách. Zatímco dříve měli atleti s technikou některých disciplín
mimořádné potíže, dnešní desetibojaři ovládají techniku stejně dobře jako závodníci v
individuálních disciplínách a v některých případech jsou i lepší (100 m překážek, skok
88
daleký). V pojetí víceboje se v porovnání s dřívějším přístupem, kdy se k jedné nebo několika
nadměrným disciplínám přiřazovaly disciplíny podprůměrné, výrazně změnilo.
Atletika je označována za královnu sportů a je jí bezesporu i v programu olympijských
her. Vítěz desetibojařské soutěže je na olympijských hrách vnímán jako atletický král.
Obdobně je ceněno i vítězství v ženské soutěži atletické všestrannosti.
Enormní fyzická a obvykle i psychická zátěž neumožňuje atletům časté závodění.
Desetibojaři startují v letní sezóně 3-5x, sedmibojařky 4-6x. Kromě toho, že charakter
vícebojů neumožňuje časté závodění, je nabídka startovních možností v mezinárodní
termínové listině vícebojů početně velmi skromná. Pořadatelů velkých mítinků po celém světě
je jako šafránu. Velké mítinky jsou pořádány v rakouském městečku GOETZIS,
jihofrancouzském ARLES a v německém RATINGENU.
Pro větší propagaci vícebojů a podchycení zájmu diváků, médií a v neposlední řadě
sponzorů se v posledních letech stále častěji objevují krátké formy vícebojů: ženský sedmiboj
za 45 min, extrémní desetiboj za 30 min, hodinový desetiboj, desetiboj za čtyři hodiny. Velmi
úspěšně byla v halové sezóně uplatněna soutěž v pětiboji smíšených dvojic.
11.3 Hodnocení desetibojařské soutěže
Víceboje jsou jedinými atletickými disciplínami, kde se výkon vyjadřuje v bodech,
nikoliv ve fyzikálních jednotkách. Jednotlivé disciplíny jsou bodovány podle tabulek a vítězí
atlet, který získá největší počet bodů. Oficiálním vícebojem (je na programu OH, MS, ME,
EP) je u mužů desetiboj, který závodníci absolvují ve dvou po sobě následujících dnech.
Disciplíny 1. dne:
- běh na 100 m
- skok daleký
- vrh koulí 7,25 kg
- skok vysoký
- běh na 400 m.
Disciplíny 2. dne:
- běh na 110 m př.
- hod diskem 2 kg
89
- skok o tyči
- hod oštěpem (800 g)
- běh na 1500 m.
11.4 Faktory struktury sportovního výkonu ve vícebojích
Somatické předpoklady
Tělesná výška (optimum 185-190 cm, 172-180 cm), hmotnost ( 82-88 kg, 68-74 kg),
rozpětí paží, poměr délky horních a dolních končetin k tělesné výšce, délka chodidla,
somatotyp
Motorické předpoklady
Dominujícími pohybovými schopnostmi pro víceboj jsou rychlost a síla, které by se
měly projevovat hlavně v těchto podobách: rychlost – reakce, cyklických a acyklických
pohybů, síla – výbušná síla a silová vytrvalost (skok o tyči). Vytrvalost se ve vícebojích
uplatňuje jako všeobecná vytrvalost, tj. schopnost snášet zatížení po relativně dlouhou dobu –
jako běžecká vytrvalost (1500m a 800m) a jako speciální vícebojařská vytrvalost, tj.
schopnost podávat co nejlepší výkon navzdory únavě na konci druhého dne.
Koordinační předpoklady a sportovní technika
Dobré koordinační schopnosti umožňují desetibojařům a sedmibojařkám účelně řídit
vlastní a rychle si osvojovat nové pohyby. Jejich úroveň přímo ovlivňuje techniku a tím i
výkonnost v převážné většině vícebojařských disciplín (v desetiboji sedm a v sedmiboji pět
technických disciplín).
Psychické předpoklady
V procesu vícebojařské přípravy jsou do určité míry formovány také psychické
vlastnosti, temperament a charakter trénujících. Co se týče „optimálního“ temperamentu –
nejlepší vícebojaři by měli být dostatečně agresivní a sebevědomí v závodech a zároveň
vyrovnaní a spolehliví v přípravě.
90
11.5 Trénink v desetiboji
Základní úlohy vícebojařského tréninku:
- rozvoj pohybových schopností
- nácvik a zdokonalování techniky a taktiky jednotlivých disciplín příslušného víceboje
- formování osobnosti závodníka
Pro vícebojařský trénink je charakteristické zařazování 2-3 tréninkových jednotek
v jednom dni, z nichž má jedna většinou kompenzační a regenerační charakter.
Pro správnou volbu tréninkové strategie je důležité si uvědomit, že desetiboj je
spojením technicky rozdílných disciplín a tím i fyziologicky antagonických tréninkových
postupů. Disciplíny desetiboje jsou naprosto jasně rozděleny do skupin — sprinty (100 m,
400 m 110 m př.), skoky (dálka, výška, tyč), vrhačské disciplíny (koule, disk, oštěp) a
vytrvalostní běh (1500 m). Analýza disciplín víceboje by měla trenérovi pomoci při správné
volbě tréninkové strategie v souvislosti se znalostmi osobních předpokladů svěřenců i bodový
hodnot za předpokládané výkony.
Dá se říci, že podstatnými předpoklady pro současný vrcholový víceboj je rychlostní
vytrvalost, rychlost a výbušná síla. Úspěšný výkon může záležet na volbě tréninkové strategie
preferující pohybové schopnosti v disciplínách, které jsou charakteristické průměrnou
tělesnou hmotností, tzn. skokanské a běžecké skupiny disciplín. Dále je důležité zvládnout
optimální přípravu na hody a vrh koulí za předpokladu, že silovým tréninkem nebude
ovlivněn výkon v běhu na 1500 m.
Etapy desetibojařské přípravy
A) První etapa přípravy - všestranný základ (do 18 let)
Potencionální vícebojař by už měl mít základní zkušenost z atletických tréninků a
soutěží. V nejlepším případě s rozsáhlým sportovním základem v disciplínách s převahou
rychlosti a s dalším předpokladem vybudování silového potenciálu.
V této etapě je důležité připravit se na širší spektrum závodů, mezi kterými mohou být
zařazeny různé formy vícebojů (i proto je do žákovské kategorie zařazen devítiboj, mladší
91
dorostenci závodí v desetiboji). Cílem této etapy je rozvoj kondiční přípravy se zaměřením na
rychlost a nácvik techniky s plánovanou prioritou některých disciplín desetiboje. Atlet se musí
soustředit na ty závody, které ho motivují, dávají možnost úspěchu. Pocit být úspěšný je nutné
neustále podporovat, a proto vyhledáváme vhodné situační závody specialistů, ve kterých
může být adept víceboje motivován předním umístěním k dalšímu tréninku. Trénink musí brát
v úvahu všechny problémy fyzického i psychického vývoje.
B) Druhá etapa přípravy - specializace (18 —21 let)
Základní technická a kondiční příprava byla dokončena v předcházejícím období. Cílem této
etapy je připravit atleta k rozvoji osobního stylu v technice a zajistit kondiční přípravu na
úrovni vrcholové atletiky. Pro zvýšení výkonnosti v bězích, skocích i vrzích musíme do
tréninkových plánů zařadit výrazně větší dávky silových cvičení. Velký důraz klademe na
anaerobní běh (příprava pro běh na 400 m). Ten přináší zároveň větší odolnost potřebnou pro
průběh desetiboje.
11.6 Hodnocení sedmibojařské soutěže
Sedmiboj se liší od desetiboje nejen tím, že obsahuje o tři disciplíny méně. Především
běžecké disciplíny jsou kratší. 200 m a 800 m jsou protikladem k desetibojařským běžeckým
disciplínám 400 m a 1500 m.
Tyto rozdíly umožňují atletce využít více času na odpočinek a aktivní regeneraci, na
organizaci a přípravu v průběhu soutěže. Také ztráta energie v průběhu závodu není tak
zřetelná jako v desetibojařské soutěži. V průběhu soutěže je dostatek času na rozbor
dokončených disciplín. Časový prostor mezi disciplínami umožňuje vhodnější psychické
přeladění v případě nepříznivých výsledků.
Disciplíny prvního dne:
- běh na 100 m př.
- skok vysoký
- vrh koulí
- běh na 200 m
Disciplíny druhého dne:
92
- skok daleký
- hod oštěpem
- běh na 800 m
Tréninková strategie ve vícebojích
Struktura sportovního tréninku je výsledkem procesu, který začíná analýzou
soutěžního výkonu, pokračuje tvorbou struktury sportovního výkonu a končí účelným
uspořádáním obsahu dlouhodobého, složitého a obsahově členitého tréninkového procesu.
Sportovní výkon charakterizujeme jako projev specializovaných schopností jedince
v činnosti, zaměřené na řešení pohybového úkolu, který je vymezen pravidly daného
sportovního odvětví nebo disciplíny. Pro správnou volbu tréninkové strategie je důležité si
uvědomit, že víceboje jsou spojením technicky rozdílných disciplín a tím i fyziologicky
antagonických tréninkových postupů. Disciplíny desetiboje jsou naprosto jasně rozděleny do
skupin – sprinty (100 m, 400 m, 110 m př.), skoky (dálka, výška, tyč), vrhačské disciplíny
(koule, disk, oštěp) a vytrvalostní běh (1500 m). Analýza disciplín víceboje by měla trenérovi
pomoci při správné volbě tréninkové strategie v souvislosti se znalostmi osobních
předpokladů svěřenců i bodových hodnot za předpokládané výkony.
Podstatnými předpoklady pro současný vrcholový víceboj jsou rychlostní vytrvalost,
rychlost a výbušná síla. Úspěšný výkon může záležet na volbě tréninkové strategie
preferující pohybové schopnosti v disciplínách, které jsou charakteristické průměrnou
tělesnou hmotností, tzn. skokanské a běžecké skupiny disciplín. Dále je důležité zvládnout
optimální přípravu na hody a vrh koulí za předpokladu, že silovým tréninkem nebude
ovlivněn výkon v běhu na 1500 m.
Adepta desetiboje je nutné především hledat mezi vysokými štíhlými sprintery a jeho přípravu
je třeba rozdělit do pětiletého období v následujícím rámcovém plánu:
rok – usilovat o rozvoj běžecké rychlosti, o zlepšování technického provedení skoku
dalekého, překážek a skoku o tyči.
rok – zaměření na rozvoj síly, základy tréninku rychlostní vytrvalosti a technické
zdokonalování překážkového běhu, hodu diskem a skoku o tyči.
rok – technika skoku vysokého a hodu oštěpem, rozvoj rychlostní vytrvalosti.
93
rok – přednostní zaměření na kondiční, silovou i technickou přípravu ve vrhu koulí a hodu
diskem.
rok – systematické zdokonalování všech disciplín a příprava na vrcholný výkon v desetiboji.
Trénink by měl být zaměřen tak, aby v uvedených disciplínách v jednotlivých letech dosáhl
atlet maximálního výkonu. Domněnka, že soustavný trénink devíti disciplín vytváří
předpoklady pro dobrý výkon na 1500 m, se příliš neosvědčila. I tato disciplína zasluhuje
speciální zaměření. Tento rámcový plán je však velmi ovlivněn individualitou svěřence.
12. Organizační formy vyučování - všeobecně
A. Podle vztahu k osobnosti studenta
- výuka hromadná, kolektivní (práce učitele s celou třídou, různé typy vyučovacích
hodin - motivační, výkladová, opakovací, zkoušecí, kombinovaného typu; samostatná
práce studentů,…);
- výuka skupinová (skupinové vyučování);
- výuka individuální (každý student má svého učitele);
- výuka individualizovaná (každý student pracuje podle svého programu, učitel tuto
práci řídí; diferenciace).
B. Podle charakteru výukového prostředí a organizace práce
- výuka ve třídě (klasická třída s lavicemi, tabulí a další didaktickou technikou);
- výuka v odborné učebně (v knihovně, v počítačové učebně, v laboratoři,…);
- výuka na sportovištích (tělocvična, školní hřiště, plavecký bazén, ….)
- výuka ve školní dílně či na pozemku (např. učební praxe);
- vycházka a exkurze (rozmanité náměty - muzeum, knihovny, firmy apod.);
- samostatná práce studentů (domácí úkoly, ročníkové práce, projekty, studentské
soutěže).
C. Podle délky trvání
- základní výuková jednotka (klasická vyučovací hodina; zpravidla 45 minut);
94
- vícehodinová výuková jednotka (práce v terénu, v knihovně, školení, kurzy,
vysokoškolské přednášky a semináře; např. 90 nebo 180 minut);
- zkrácená výuková jednotka (např. krátká instruktáž před exkurzí).
Typy vyučovacích jednotek využitelných v tělesné výchově
- Habituální VJ
- Problémová VJ
- Programovaná VJ
- Kreativné orientovaná VJ
- Kruhový trénink „x-variabilní provoz“
Habituální vyučovací jednotka – je taková vyučovací jednotka, která je provedena podle
obvyklého postupu, který vyhovuje žákům i učiteli. Na rozdíl od ostatních typů
vyučovacích jednotek si celou vyučovací jednotku řídí učitel sám, a tudíž nedochází
k přílišnému zapojování žáků do řízení vyučovací jednotky, žáci nedostávají na výběr
žádné alternativni postupy, mají omezený prostor k samostatnosti a kreativitě v průběhu
vyučovací jednotky. Habituální vyučovací jednotka má následující fáze:
- Úvodní část (formální část – sdělení výchovného, vzdělávacího a zdravotního cíle
vyučovací jednotky), rušná část (zahřátí organismu, motivace žáků)
- Průpravná část (obecné rozcvičení, speciální rozcvičení – např. atletická abeceda)
- Hlavní část vyučovací jednotky
- Závěrečná část – celkové uklidnění organismu, zhodnocení vyučovací jednotky
Problémová vyučovací jednotka – podstatou problémového vyučování je aktivní interakce
mezi učitelem a žákem, který se pod jeho vedením snaží hledat a nacházet způsoby řešení
stanoveného problému. Řešení daného problému vyžaduje od žáka samostatnost a
tvořivost. Pro problémovou vyučovací jednotku tělesné výchovy se doporučuje toto
zjednodušené schéma postupu:
- Navození problémové situace v tělocvičné aktivitě
- Vytyčení problémové situace
- Orientace žáků v problémové situaci
- Stanovení hypotéz, postupů, dílčích cílů, dílčích problémů při řešení celkové
problémové situace
- Vlastní řešení problémové situace
- Hledání nejoptimálnějšího řešení
95
- Procvičování, zdokonalování a upevňování zvoleného postupu
- Aplikace tělocvičných dovedností a nových poznatků v praxi
Uplatnění problémového učení v atletice je poměrně široké, nejlepší využití
problémového vyučování nacházíme až ve vyšších fázích motorického učení, kdy má žák více
zkušeností a dokonale chápe cíl, kterého je třeba v učení dosáhnout. Řešením problémových
situací je možné nalézt dostupné mezery v technice atletiky, vytvořit adekvátní či originální
techniky např. při překonávání laťky ve skoku do výšky. Žák postupuje při řešení problému
samostatně nebo za pomoci učitele a může při tom uplatnit také své vědomosti z jiných
předmětů (fyzika, biologie apod.).
Programovaná vyučovací jednotka – programovaným učením v atletice se rozumí
intencionální proces vedoucí k osvojování atletických dovedností a příslušných vědomostí
pomocí programovaných učebních prostředků. Programovaným vyučováním v atletice se
rozumí optimální řízení učebního procesu učitelem nebo programovanými učebními
prostředky v souladu s požadavky teorie programovaného učení a v souladu s cíli atletické
přípravy ve školních podmínkách. Programovaného vyučování bychom měli využívat pro
všestranný rozvoj žáků. Snažíme se o co největší zapojení žáků do řízení učebního procesu
zdůrazňováním dílčích i výsledných cílů. Žáky také zapojujeme do kontrolní činnosti a to
s důrazem na sebekontrolu, ale i na vzájemnou kontrolu ve dvojicích nebo skupinách. Práci
s programovanými učebními postupy umožňuje pozitivně usměrňovat vzájemnou pracovní
komunikaci, vést žáky k vzájemné motivaci a spolupráci. Hlavní výhodou
programovaného vyučování je respektování individuálního tempa výuky pro žáky
nadprůměrné či naopak podprůměrné a tím pádem udržování motivace u všech žáků ve
třídě či v tréninkové skupině. Při využívání programovaných učebních postupů v atletice je
možné uplatňovat tyto didaktické formy:
- Hromadná didaktická forma
- Všichni žáci se učí podle programovaného učebního postupu (např. techniku nízkého
startu), vše ale probíhá pod vedením učitele, který učební proces usměrňuje a
kontroluje
- Učitel využívá programovaný učební postup jako metodické řady a uplatňuje z něj
dílčí cíle, ukázky fotodokumentace, způsob kontroly, ….
- Učitel využívá programovaný učební postup pro individuální či skupinové řízení
odstraňování nedostatků - např. v technice běhu či skoku
96
Skupinová didaktická forma
Jedna ze skupin žáků se učí podle programovaného učebního postupu, ale stejně
jako ostatní skupiny pod částečnou kontrolou učitele, např. zdokonalování závěrečné fáze
letu při skoku do dálky
Učitel řídí učební proces jedné skupiny žáků podle programovaného učebního
postupu a ostatní skupiny plní samostatně jiné úkoly, např. v kondiční přípravě.
Kreativně orientovaná vyučovací jednotka – v některých pramenech označovaná jako
individualizovaná vyučovací jednotka, se liší od habituální vyučovací jednotky především
řídícím stylem a zařazením individualizovaných epizod do vyučovací jednotky. Řídící styl
se vyznačuje větším zapojením žáků do řízení, větší svobodou rozhodování žáků, výběrem
alternativ, větší mírou samostatnosti a vyšší kreativitou. Individualizované vyučování má
pro praxi ve školní tělesné výchově přínos v podněcování vnitřní aktivity žáků, ve větší
zainteresovanosti žáků na výsledku učení a odpovědnosti, ve větší míře svobody
rozhodování ve využívání samostatných postupů při pohybových činnostech,
v seberealizaci žáků všech výkonnostních skupin.
Jako příklady individualizace se uvádějí tyto vstupy do habituální vyučovací jednotky:
- zařazení didaktických forem s individuálním uspořádáním
- individuální zařazení doplňkových cvičení v rámci skupinové činnosti
- zařazení individuální diagnostiky a kontroly
- aktivní podíl žáka na procesu učení při uspořádání ve dvojicích
- volba samostatného rozcvičení
- individuální volba zvládnutých cvičení
- individuální výběr nabídnutých cvičení
- individuální výběr nářadí a náčiní
Kruhový trénink x variabilní provoz – je forma tréninku určená pro rozvoj nebo udržení
tělesné zdatnosti s hlavním zaměřením na rozvoj síly a vytrvalosti. Jednotlivá stanoviště,
na kterých probíhají stanovená cvičení, jsou sestavena do libovolných tvarů (kruh, čtverec,
obdélník, …) ale pořadí jednotlivých cvičení je přesně určeno.
97
Princip kruhového tréninku spočívá v organizaci a metodice. Je cvičením na stanovištích
umístěných po “KRUHU“ se zaměřením na rozvoj síly, rychlosti, vytrvalosti a dalších
základních či komplexních pohybových schopností.
Při kruhovém tréninku posilujeme svalové skupiny, vhodně zvolené, k vybrané sportovní
disciplíně a vzhledem k cílové orientaci. Cviky mají být jednoduché na provedení a
prováděny přesně intenzívně. Vymezení kritéria pro provedení cviků musí být
jednoznačné. Volena jsou taková posilovací cvičení a taková zátěž, aby na základě vyššího
počtu opakování bylo možno současně působit na svalový aparát i oběhovou soustavu.
Počet stanovišť se určí podle vybrané sportovní disciplíny, vzhledem k cílové orientaci a
podle způsobu tréninku. Obvykle to bývá 6–12. Doba cvičení je vymezena zaměřením
tréninku, počtem stanovišť, počtem okruhů, individuální zátěží a pohybuje se v rozmezí
10–30 minut. Doba cvičení na jednom stanovišti obvykle bývá 20–30 sekund. Pokud
volíme metodu s intervaly odpočinku, přestávka obvykle bývá 30 s, záleží však na cíli,
zvolené metodě, úrovni žáků apod.
Výhody kruhového tréninku:
1. Každý může cvičit ve vlastním tempu při individuálním dávkování zátěže (je
zatěžován, ne přetěžován)
2. Cvičenci vědí předem, co budou cvičit, což má psychologický význam, zejména u
slabších cvičenců
3. Pocit uspokojení z tvrdé tělesné aktivity prováděné v krátkém časovém intervalu
4. Pocit uspokojení na základě samostatné činnosti
5. Každý může sledovat vlastní výsledky tréninku
Vytrvalostní metoda - Cvičenec přechází plynule z jednoho stanoviště na druhé bez
přestávek (plně odpovídá původnímu “Circuit-training“)
Varianty
a) cvičení bez přestávky, jeden nebo více okruhů, ale bez předem stanoveného času
b) cvičení bez přestávky, s předem stanoveným časem pro určitý počet okruhů
c) cvičení bez přestávky po stanovenou dobu – obsahem cvičení je předem stanovený
počet opakování cviků a stanovišť
Základní kriteria při stanovení cíle kruhového tréninku:
- Doba zatížení
98
- Intenzita zatížení
- Počet opakování
- Interval odpočinku
Výhodou kruhového tréninku je velká variabilita, relativní nenáročnost na prostor a
pomůcky při zachování vysoké účinnosti, možnost přesného dávkování zátěže, účinnosti
cvičení, pestrost a efektivnost. Kruhový trénink může mít mnoho modifikací, které
vyplývají z jeho univerzální použitelnosti pro cílený rozvoj žádaných pohybových
schopností. Nejčastěji se však kruhový trénink používá pro rozvoj základní kondice
v přípravném období a v obnovovacím mikrocyklu při dvouvrcholové sezoně.
Základní zásady:
- počet stanovišť 6-12
- počet opakování 6-20 (podle zaměření)
- přestávky mezi cviky 1:1 až 4:1 (20 s cvičení, 5 s přestávka), někdy se tzv.
odpočívá následujícím cvikem
- počet sérií 3-6
- přestávky mezi sériemi 3-6 min podle charakteru a cíle kruhového tréninku
- počet tréninků týdně 3
Schéma kruhového tréninku:
Pro obecnou kondici je důležité cvičit všechny hlavní svalové skupiny, což je možné i
výběrem cviků bez nářadí a náčiní. Zjednodušené schéma zahrnuje cvičení svalů
dolních končetin, paží a pletence ramenního, břišních svalů a zádových svalů.
Postupujeme od větších svalových skupin k menším.
Příklady možných cvičení pro základní kondici:
Dolní končetiny
- přeskoky přes stoličku snožmo bokem
- výskoky z podřepu
- angličani (ze vzporu ležmo skokem zanožení, zpět a výskok z dřepu, modifikace
výskok po jedné, druhá skrčmo vzhůru)
- odrazy na místě nebo skoky přes švihadlo (snožmo, jednonož, střídavě)
99
- odraz do přednožení skrčmo, dalším odrazem zanožení skrčmo
- švihadlo
Horní končetiny
- kliky (modifikace s nohama výše, příp. noha přes nohu, karatistické na kotnících
prstů, s tlesknutím)
- kliky v podporu vzadu (mezi židlemi)
- kliky na jedné ruce
- shyby
- výmyky na doskočné hrazdě
Břišní svaly
- leh-sed (nohy v různém uhlu, přímé i šikmé břišní svaly, ruce v týl nebo na prsou
skřižmo)
- klasické sklapovačky a jejich modifikace (skrčmo, střídavě pravý loket k levému
kolenu apod.)
- stěrače (vleže na zádech přednožit a nohy střídavě kontrolovaně pokládat vpravo a
vlevo)
- vleže na boku zvedat nohy snožmo
Zádové svaly
- vleže na břiše zanožování (modifikace kraulové nohy, střídavě)
- vleže na břiše zvedat trup, ruce v týl (přímo i šikmo)
- v podporu klečmo střídavě - pravá DK zanožit levá HK vzpažit a naopak
- kolíbka
Variabilní provoz - Variabilní provoz je specifická organizační forma práce, při které
dochází ke zdokonalování pohybových dovedností a činností ve ztížených a proměnlivých
podmínkách. Dochází zde k rychlejšímu střídání stanovišť - omezením času vytváříme
ztížené podmínky.
100
Za dílčí cíle variabilního provozu podle Frömela (1987) považujeme:
- zdokonalovat a zpevňovat pohybové činnosti ve ztížených a variabilních podmínkách,
které jsou charakteristické pro třetí fázi motorického učení,
- maximálně využívat didaktický čas pro pohybovou aktivitu žáků, zapojit současně
všechny žáky do těchto aktivit,
- intenzivním zdokonalováním pohybových dovedností v konkrétních činnostech
napomáhat i rozvoji pohybových schopností a zvyšování zdatnosti žáků,
- rozvíjet u žáků schopnost rychlé orientace a přizpůsobování se měnícím se
podmínkám,
- proměnlivostí obsahu a podmínek vytvářet předpoklady pro úspěšný transfer do jiných
pohybových, ale i pracovních činností,
- přispívat k rozvoji samostatnosti žáků při pohybové činnosti,
- přispívat k rozvoji tvůrčí aktivity žáků,
- zpestřit didaktické formy, a tím přispět ke zlepšení vztahu žáků k tělesné výchově.
Obsahem variabilního provozu na jednotlivých stanovištích jsou pohybové činnosti
zařazené do ŠVP - Tělesná výchova. Tyto pohybové činnosti musí být zvládnuté do té
míry, že je již žádoucí tyto činnosti zdokonalovat a upevňovat ve ztížených a proměnlivých
podmínkách (třetí fáze senzomotorického učení). Dále je nutné, aby zařazené pohybové
činnosti vyžadovaly jen zcela výjimečně záchranu.
Doporučení pro uspořádání obsahu jednotlivých stanovišť variabilního provozu:
- střídavě zatěžovat různé svalové skupiny,
- střídat náročná cvičení s méně náročnými,
- střídat složitější cvičení s jednoduššími,
- zařazovat i průpravná cvičení ke zdokonalovaným pohybovým činnostem,
- zařazovat „doplňkové" činnosti v rámci pohybového úkolu.
Vlastní řízení variabilního provozu můžeme realizovat třemi základními způsoby:
- vymezením počtu opakování cvičení na jednotlivých stanovištích (vymezení
zátěže),
- vymezením času pro pohybovou činnost na stanovištích i pro přechod na další
stanoviště (vymezení času),
- vymezením času i počtu opakování na jednotlivých stanovištích (vymezení času i
zátěže).
101
- Nejjednodušším způsobem řízení je vymezení času pro pohybovou aktivitu i pro
přechod na další stanoviště. Doba cvičení se nejčastěji na 1. stupni doporučuje od 2
do 4 minut s tendencí k volbě kratší doby. Jenom krátkodobost pohybové činnosti
na jednotlivých stanovištích zajistí ztížené a proměnlivé podmínky.
- Počet stanovišť - určujeme podle počtu žáků, prostorových a materiálních
podmínek i podle didaktických cílů. Rozestavujeme je zpravidla do kruhu nebo
většího množství menších kruhů, případně jiných seskupení.
V praxi doporučujeme využívat i přechodnou didaktickou formu mezi variabilním
provozem a kruhovým tréninkem, v níž budou stanoviště orientována střídavě jak na
zdokonalování pohybových dovedností, tak na rozvíjení pohybových schopností.
Variabilní provoz jako didaktickou formu budeme zařazovat do takového časového
prostoru, kdy můžeme vycházet z dostatečného zásobníku téměř zvládnutých pohybových
činností. Obecně je možno konstatovat, že kruhový trénink používáme při rozvoji
jednotlivých pohybových schopností, zatímco variabilní provoz využíváme při rozvoji a
upevnění pohybových dovedností.
13. Audiovizuální prostředky v hodinách atletiky
Mezi nejdostupnější audiovizuální prostředky, které je možné využít v hodinách
atletiky na ZŠ a SŠ patří: fotoaparát, kamera, počítač, dataprojektor, zpětný projektor,
videopřehrávač. Při výběru a nákupu audiovizuální techniky do hodin atletiky se řídíme
cenou, kvalitou a jednotlivými parametry daného zařízení. Samozřejmě nejdůležitější je
poměr kvalita/cena. Z těchto prostředků nejvíce ovlivní výslednou kvalitu fotoaparát a
kamera. Proto považujeme za důležité připomenout parametry a funkce fotoaparátu (kamery),
kterými bychom se měli při koupi řídit.
Fotoaparát
Při výběru fotoaparátu se musíme rozhodnout, zda koupit analogový nebo digitální.
V dnešní době je pro běžné amatérské focení výhodnější zakoupit digitální fotoaparát.
Nejenže můžeme vyfotit mnohonásobně víc fotek než na klasický film, ale také lze fotky
jednoduše archivovat v počítači nebo vypalovat na média. Zvlášť povedené snímky je
samozřejmě možné vytisknout na fotopapír. Další výhodou je možnost následného zpracování
102
fotografie v PC. Co se týče focení sportu, jde nám o co nejlepší zachycení a rozfázování
pohybu. To nám dnešní digitální fotoaparáty umožňují.
Výběr digitálního fotoaparátu
Při výběru digitálního fotoaparátu jsou nejdůležitějšími parametry: rozlišení, objektiv,
vzhledem k tomu, že vybíráme fotoaparát na pořizování dynamických snímků, je důležité, aby
měl možnost manuálního nastavování a sériového snímání (možnost pořízení více snímků za
sekundu).
Základní parametry:
1) Rozlišení
Snímací čip si můžeme představit jako mřížku s určitým počtem polí, z nichž každé může mít
jen jednu konkrétní barvu. Počet těchto polí - bodů se udává zaokrouhlený na miliony bodů,
anglicky se jim říká megapixely. Fotoaparát s udávaným rozlišením například 4 megapixely
má 4 miliony citlivých polí. Tato pole jsou složena do obdélníku, v našem případě by to bylo
například 2272 polí na šířku a 1704 polí na výšku, v počítačovém žargonu tedy 2272 x 1704
pixelů. Z těchto údajů musíme vycházet při rozhodování o volbě konkrétního fotoaparátu.
Fyzické rozlišení čipu je vždy konečné, nelze ho nijak zvětšit. Zhotovená fotografie se bude
skládat z tohoto počtu bodů bez ohledu na to, zda bude mít formát 9x13 nebo 40x60
centimetrů. Jak se bude zvětšovat formát papíru, tak se bude zvětšovat i velikost těchto bodů
na papíru. Může proto nastat situace, že body budou tak velké, že je rozeznáme pouhým okem
a snímek se nám bude zdát zubatý! Z toho vyplývá, že čím větší formát našich výsledných
vytištěných snímků předpokládáme nebo pokud budeme chtít dělat výřezy, tím větší musí mít
fotoaparát rozlišení.
2) Objektiv
Snímací senzor pouze zaznamenává obraz vytvořený objektivem. Pokud není kvalitní objektiv
přístroje, nemůže být kvalitní ani záznam obrazu. Základním údajem ke každému objektivu je
jeho ohnisková vzdálenost, popřípadě rozsah ohniskových vzdáleností (zoom). Pokud chceme
fotit vzdálené scenérie nebo detaily, je důležité si vybrat přístroj s objektivem, jehož
maximální ohnisková vzdálenost bude co nejvyšší. Za teleobjektivy se obvykle považují
objektivy s ohniskovou vzdáleností větší než 100 mm. Pokud chceme fotografovat např.
krajinu, je naopak užitečné, aby minimální ohnisko bylo co nejkratší, neboť nám umožní
pořizovat širokoúhlé záběry.
103
Parametrem, který nejvíce vypovídá o kvalitě objektivu, je světelnost. Zjednodušeně řečeno,
čím je světelnost vyšší, tím více světla objektiv propouští a tím kratší časy potřebujete ke
správné expozici snímku. Světelnější objektivy však mívají i lepší optické vlastnosti a kresbu
obrazu. Světelnost se udává jako číslo F, např. F 2,8. Čím je toto číslo nižší, tím je objektiv
světelnější.
3) Přiblížení
Když je fotografovaný objekt příliš daleko, tak si jej jednoduše přiblížíme. Existují dva druhy
přiblížení neboli ZOOM. Většina digitálních fotoaparátů je vybavena klasickým objektivem
se zoomem jako „staré“ fotoaparáty, ale často mají i funkci digitálního přibližování. Optické
přibližování (optický zoom) zvětšuje snímaný obraz tím, že změní ohniskovou vzdálenost
objektu. Výhoda u tohoto přibližování je ta, že zaostřuje zvětšený obraz na celý povrch
snímače CCD. Digitální přiblížení (digitální zoom) používá pouze malou část fotodiod
snímače CCD a detaily doplní interpolací. Stejného výsledku jako s digitálním přiblížením
můžeme dosáhnout i pomocí počítačového softwaru bez přiblížení při fotografování.
Nevýhodou je nekvalitní obraz, který je ve většině případů nepoužitelný. Při výběru
fotoaparátu je proto důležitým parametrem zoom optický.
4) Citlivost
Citlivost je schopnost snímače nebo filmu zachytit světlo. Čím vyšší je citlivost, tím kratší
čas je potřeba ke správné expozici. V současnosti se citlivost měří v jednotkách ISO. Každé
zdvojnásobení hodnoty ISO znamená poloviční množství světla potřebné k expozici. ISO 100
lze použít obvykle jen při velmi dobrém osvětlení, při zatažené obloze je třeba použít hodnoty
vyšší - ISO 200 nebo 400. Řada digitálních fotoaparátů je schopna snímat pouze s citlivostí
100 nebo 200, což při špatném světle může být nedostačující. Jiné přístroje sice umožňují
snímání i při vyšších citlivostech, ale potom se u nich projevuje vysoká hladina
elektronického šumu, který snímek znehodnocuje. Obecně je lepší vybírat přístroj, který
dovoluje fotografovat s co nejvyšší citlivostí.
Výhody (digitálního fotoaparátu):
- vyfocené snímky si můžeme ihned prohlédnout, popř. smazat nepovedené
- na datovou kartu se vejde mnohonásobně víc fotek než na klasický film (např. při
rozlišení 2592 x 1944 pixelů tj. 5 Mpx se na 512 MB kartu vejde cca 190 snímků)
- fotografie je možné zpracovávat a archivovat v PC
104
- s fotoaparátem podporujícím sériové snímání je možné vyfotit několik snímků za
vteřinu. Toho se dá využít v atletice (ale i jiných sportech) při vytváření kinogramů.
Tato funkce se také osvědčí při potřebě zachytit určitou fázi pohybu => bez této
funkce je velmi obtížné požadovanou polohu zachytit
Nevýhody:
- baterie vydrží krátkou dobu (LCD displeje mají vysokou spotřebu energie)
- horší kvalita fotografie (hlavně u větších formátů) oproti fotografii pořízené
analogovým fotoaparátem
Hlavní zásady při focení objektu v pohybu
Pokud budeme chtít zastavit čas a zachytit zastavený pohyb, budete muset použít
kratších expozičních časů. Čas závisí na rychlosti objektu a směru jeho pohybu vzhledem k
nám a na ohniskové vzdálenosti objektivu, který použijete. Většina moderních fotoaparátů má
časy závěrky až do 1/2000 s. Při koupi nového fotoaparátu je důležité zjistit, jaký nejkratší čas
jeho závěrka zvládá. Některé laciné kompaktní aparáty končí na 1/125 s, což je nedostatečné.
Většina automatických aparátů má režim automatického zjišťování expozice, který preferuje
co nejkratší čas. Chceme-li pohyb zmrazit, použijte tento program. Objekt, který se k nám
přibližuje čelně, se pohybuje zdánlivě pomaleji, než když se pohybuje bokem. Při
periodických pohybech (například houpačka) je možné vystihnout rovnovážnou polohu, kdy
je rychlost objektu minimální.
Při fotografování objektu v pohybu je tedy nutné nastavit:
- krátkou dobu expozice (konkrétní čas závisí na rychlosti pohybu, vzdálenosti od
objektu…),
- malou světelnost objektivu (clona objektivu je otevřená, aby při krátkém času
expozice vnikl do objektivu dostatek světla)
Kamera
Základní parametry (digitální kamery):
1) CCD
CCD (Charge Coupled Device) je prvek, který má za úkol rozložit objektivem zaostřený
obraz do elektronické podoby. Podle technického provedení existují dva základní typy kamer
105
(buď jsou vybaveny jedním snímacím čipem CCD, nebo třemi). Výhoda tříčipové kamery je
v tom, že při snímání barevného obrazu používá 3 samostatné CCD čipy. Za objektivem je
umístěna soustava hranolů, které rozloží obraz na jednotlivé složky (RGB). Každý čip tedy
zpracovává pouze jednu barevnou složku. Výhoda tohoto systému spočívá ve vynikající
kvalitě obrazu. Nevýhodou je technologická náročnost při výrobě precizních optických
součástí a z toho vyplývající vysoká cena těchto zařízení.
2) Ostření
Stejně jako většina fotoaparátů disponují i amatérské videokamery obvody pro
automatické zaostřování. Většina přístrojů umožňuje přepínání mezi režimem AUTO, kdy
přístroj zaostří sám a režimem manuálním.
Rozdíl mezi automatickým a manuálním ostřením:
př.: ani sebelepší automatika není schopna číst myšlenky uživatele. Proto při natáčení např.
squashového utkání nemohou automatické obvody zaostřování rozhodnout, zda mají zaostřit
na zadní zeď hřiště, na hráče uprostřed nebo na sklo v popředí. Kvalitní záběr v tomto případě
není v podstatě bez manuálního zaostření možný.
3) Vyvážení bílé
Správné zobrazení barev v kameře je závislé na druhu osvětlení záběru. Různé
světelné zdroje září v odlišných částech viditelného spektra a způsobují charakteristické
zabarvení obrázku. U amatérských zařízení většinou spoléháme na automat, který ve většině
případů vyhoví. Potíže nastávají při smíšeném osvětlení. Jako příklad uveďme tělocvičnu
s velkými okny, osvětlovanou halogenovými výbojkami. Dokud bude natáčení probíhat dále
od oken, kamera si automaticky nastaví správné barvy odpovídající halogenovým žárovkám.
Pokud se ovšem některý z hráčů přiblíží k oknům, kde převládá venkovní sluneční světlo,
zbarví se celý obraz do modra. Kamera se pokusí barvy doladit, načež se hráč opět přesune
pod halogeny a celý obraz se pro změnu zbarví do červena.
Kvalitnější přístroje potom převzaly úplné manuální nastavení z profesionálních
kamer. Toto nastavení se provádí pomocí bílé plochy, na kterou dopadá požadované osvětlení.
Na tuto plochu se kamera zaměří tak, aby bílá barva vyplňovala celou plochu obrazu a po
stisknutí nastavovacího tlačítka se cca 3 sekundy počká, až si kamera vyváží barvy.
4) Clona
106
Při velkém jasu se clona zavírá až na minimální otvor ve středu objektivu. Při nízké
intenzitě osvětlení se clona naopak otvírá až po maximum, kdy světlo prochází objektivem
v celém jeho průřezu (př.: při záběrech, kdy např. snímaná osoba stojí před velkým oknem je
však třeba clonu korigovat. Protisvětlo z oken v pozadí přirozeně dopadá do objektivu, což
automatika vyhodnotí jako vysokou hodnotu a objektiv zacloní. Tím ovšem výrazně ztmavne
tvář snímané osoby. Jednoduchým stlačením tlačítka BACKLIGHT (protisvětlo), kterým jsou
vybavené, i ty nejjednodušší kamery se automatická clona pootevře, čímž se sice okna rozzáří
ještě více, ale obličej v popředí se projasní. Při nesprávném použití se naopak jasné plochy
mohou dále zasvětlit až do takové míry, že výsledkem je tzv. „vypálený“ obraz).
5) Rychlost závěrky
Ze základních principů videa vyplývá, že jeden půlsnímek (v Evropské normě PAL)
trvá 1/50 sekundy. Padesát půlsnímků za sebou tedy vytvoří sekundový záznam. Pro běžné
záznamy to postačí, ale při velmi rychlých pohybech je 1/50s tak dlouhý čas, že se např. místo
tenisové rakety při podání zaznamenává jen rozmazaná plocha. Pro tyto případy je tedy
kamera vybavena elektronickou závěrkou, která umožňuje snímací čas zkrátit, třeba až na
1/10000s. Výsledkem pak jsou dokonale ostré záběry i velmi rychle se pohybujících objektů.
6) Stabilizace obrazu
K tomu, aby byl výsledek snímání obrazu co nejkvalitnější se používá tzv. stabilizátor
obrazu. Jedná se o systém, s jehož pomocí se částečně eliminuje chvění ruky při držení
kamery.
Elektronická stabilizace funguje tak, že obraz snímaný CCD prvkem je o něco málo
větší než ukládaný snímek. Elektronicky je tento obrázek vyhodnocen obvody kamery, kdy se
porovná s předchozím snímkem a analýzou se zjistí posun obrazu vlivem chvění. Nakonec se
vytvoří výřez z celkového obrazu, tak chytře, aby se eliminovalo chvění. Nevýhodou je
ovšem snížení počtu aktivních pixelů, jež se podílejí na výsledném obrazu.
Optická stabilizace je oproti elektronické účinnější, ovšem je také výrobně náročnější.
Z toho plyne následně i její vyšší cena. Pracuje na bázi vychylování optických prvků přímo
v objektivu kamery. S optickým stabilizátorem není proto degradováno rozlišení obrazu o
ořezané části a obraz je velmi kvalitní.
Možnost využití audiovizuálních prostředků v hodinách atletiky
107
- tvorba didaktického materiálů (kinogram, video)
- natočení správného technického provedení jednotlivých atletických disciplín
zpracování:
o sestavení jednotlivých klipů tak, aby vytvářely metodickou řadu
o zvýraznění důležitých segmentů těla a jejich postavení vůči sobě
v jednotlivých fázích skoku, vrhu, hodu (např. skok vysoký zádovým
způsobem - zvýraznění ostrého kolene švihové nohy při odraze)
Postup při vytváření materiálu sloužícího k rozboru:
použití fotoaparátu (např. při rozboru techniky skoku vysokého)
- nezbytné je použití stativu (popř. využít okolí – opřít o zeď, postavit na švédskou
bednu,…)
- abychom zachytili požadovanou polohu těla, je nezbytné nastavit na fotoaparátu
sériové snímkování (tzn., že fotoaparát během 1 sekundy zachytí několik snímků)
- následuje kontrola snímků a případné další pokusy pokud by původní nevyhovovaly
- dalším krokem je zkopírování snímků z fotoaparátu do PC prostřednictvím USB
kabelu
- v počítači je potom možné odstranit určité nedostatky snímku (upravit barvy, teplotu
barev, vylepšit expozici, odstranit šum atd.) nebo doplnit snímky o šipky, čáry atp.,
které by upozorňovaly např. na špatné provedení pohybu. Softwaru na zpracování
fotografií je mnoho a každému vyhovuje něco jiného. Z těch nejpoužívanějších je to:
Adobe Photoshop, Zoner Photo Studio atd.
použití kamery
- tak jako u fotoaparátu je nezbytné použití stativu
- zachycení požadované polohy je zde jednodušší (kamery natáčí 25 snímků za
sekundu)
- video se do počítače stáhne přes rozhraní Fireware IEEE 1394. K zachytávání videa
z kamery do PC je potřeba střihový software (např. Adobe Premiere, Sony Vegas,
Ulead Video Studio). Pro amatérský střih se nejčastěji používá Pinnacle Video Studio,
které má uživatelsky příjemné prostředí a navíc je dodáván i v české verzi.
- zpracování videa v PC se děje také pomocí výše uvedených programů. Z celého videa
vystřihneme jen požadovanou část, kterou je možné doplnit o komentář, titulky
108
případně ji zpomalit nebo z ní vystříhat jednotlivé snímky. V těchto programech je
možné procházet video po setinách sekundy, tzn., že můžeme najít požadovanou
polohu a tento snímek uložit jako obrázek.
- z videa můžeme tedy uložit jednotlivé snímky, a ty pak promítat přes dataprojektor
nebo je vytisknout a zobrazit pomocí zpětného projektoru (tato varianta není příliš
vhodná – rozlišení digitální kamery zdaleka nedosahuje rozlišení digitálních
fotoaparátů, a proto jsou takové snímky nekvalitní
14. Seznam použité literatury
Alter, M. J.: Strečink. (1999). Praha: Grada Publishing.
Česenková, l. (2006). Běhání. České Budějovice: KOPP.
Dostál, E. & Velebil, V., et al. (1992). Didaktika školní atletiky. Praha: Olympia.
Dostál, E. (1976). Běh pro zdraví. Praha: Olympia.
Frömel, K. (1983). Vyučovací jednotka tělesné výchovy. Olomouc: UP.
Frömel, K. (1987). Úvod do didaktiky tělesné výchovy. Olomouc: Pedagogická fakulta UP.
Choutková, B. & Fejtek, M. (1991). Atletika pro 5.- 8. ročník ZŠ. Praha: SPN.
Choutka, M. & Dovalil, J. (1991). Sportovní trénink. Praha: Olympia.
Guthrie, Mark (2003). Coach Track & Field Successfully. USA, Champaign, Illinois: Human
Kinetics.
Jeřábek, P. (2008). Atletická příprava. Praha: Grada Publishing, a.s.
Kněnický, K., et al. (1977). Technika lehkoatletických disciplín. Praha: SPN.
Kuchen, A. a kol. (1987). Teória a didaktika atletiky. Bratislava: SPN.
Luža, J., et al. (1995). Technika atletických disciplín. Brno: Pedagogická fakulta MU.
Millerová, V., et al. (1994). Základy atletického tréninku. Praha: Olympia.
Perič, T. & Dovalil, J. (2010). Sportovní trénink. Havlíčkův Brod: Grada
Perič, T. (2008). Sportovní příprava dětí. Havlíčkův Brod: Grada.
Šimon, J. (1997). Trénink vrhů a hodů. Praha: Karolinum.
Šimonek, J., & Koštial, J. & Varga, I. (1976). Atletika - skoky. Bratislava: ŠPN.
109
Tvrzník, A. & Segeťová, J. (1998). Síla pro všechny. Havlíčkův Brod: Grada.
Vacula, J. (1975). Trénink lehkoatletických disciplín. Praha: SPN.
Velebil, V., Krátký, P., Fišer, V. & Priščák, J. (2002). Atletické skoky. Praha: Olympia.
Vindušková J., Kaplan A. & Metelková T. (1998). Atletika. Praha: Svoboda.
Vindušková, J., et al. (2003). Abeceda atletického trenéra. Praha: Olympia.
Zavřel, R., Frömel, K. & Janečka, Z. (1992). Programované učební postupy v atletice.
Olomouc: UP.
Žák, V. et al. (2010). Pravidla atletiky 2010. Praha: Olympia.
Internetové zdroje:
http://www.brianmac.co.uk retrieved on 12.12.2011
http://www.coachr.org retrieved on 12.12.2011
http://trackandfield.about.com retrieved on 12.12.2011
http://www.track-and-field-jumpers.com retrieved on 12.12.2011
http://www.iaaf.org retrieved on 12.12.2011
http://www.coachr.org/biomechanics.htm retrieved on 12.12.2011