1

Didaktika atletiky

Vítězslav Prukner, Iva Machová

Oponenti:

Doc. PaedDr. František Langer, CSc.

Mgr. Marie Valová, Ph.D.

Publikace byla zpracována a vydána v rámci projektu ESF „Inovace kombinované formy

studia bakalářského a magisterského studijního programu Tělesná výchova a sport a jeho

učitelských oborů na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.“

(CZ.1.07/2.2.00/18.0011).

2

Obsah 1. Systematika atletických disciplín ......................................................................................................... 4

2. Základní formy a složky atletického tréninku ...................................................................................... 5

2.1 Složky atletického tréninku ........................................................................................................... 6

3. Rozvoj kondičních schopností (síla, vytrvalost, rychlost) .................................................................... 8

3.1 Rozvoj síly ...................................................................................................................................... 8

3.2 Rozvoj vytrvalosti ........................................................................................................................ 15

3.3 Etapy běžeckého tréninku ........................................................................................................... 19

3.4 Rozvoj rychlosti............................................................................................................................ 20

3.5 Rozvoj koordinačních schopností (obratnost, pohyblivost) ........................................................ 28

3.5.1 Strečink ................................................................................................................................. 29

3.5.2 Rozvoj pohyblivosti v jednotlivých atletických disciplínách ................................................. 32

4. Běžecké disciplíny (šlapavá a švihová technika běhu) ....................................................................... 33

4.1 Historie hladkých běhů ................................................................................................................ 33

4.2 Rozbor techniky běhu .................................................................................................................. 35

4.2.1 Šlapavý způsob běhu ............................................................................................................ 35

4.2.2 Švihová technika běhu .......................................................................................................... 38

4.2.3 Rozdíly mezi šlapavým a švihovým způsobem běhu ............................................................ 41

5. Štafetové běhy ................................................................................................................................... 42

5.1 Historie štafetových běhů ........................................................................................................... 42

5.2 Technika štafetového běhu ......................................................................................................... 44

6. Překážkové běhy ................................................................................................................................ 48

6.1 Historie překážkových běhů ........................................................................................................ 49

6.2 Technika překážkového běhu ...................................................................................................... 51

7. Skok do dálky ..................................................................................................................................... 54

7.1 Historie skoku do dálky ............................................................................................................... 54

7.2 Biomechanické základy ............................................................................................................... 55

7.3 Technika skoku do dálky .............................................................................................................. 57

8. Skok do výšky ..................................................................................................................................... 62

8.1 Historie skoku do výšky ............................................................................................................... 62

8.2 Biomechanika skoku do výšky ..................................................................................................... 64

8.3 Technika flop ............................................................................................................................... 65

8.4 Technika převalením obkročmo (stredl) ..................................................................................... 68

9. Vrh koulí ............................................................................................................................................ 70

3

9.1 Historie vrhu koulí ....................................................................................................................... 71

9.2 Biomechanika vrhu koulí ............................................................................................................. 72

9.3 Technika vrhu koulí ..................................................................................................................... 73

9.3.1 Rozbor techniky vrhu zádovou technikou ............................................................................ 73

10. Hod oštěpem (granátem, míčkem) ................................................................................................. 77

10.1 Historie hodu oštěpem .............................................................................................................. 77

10.2 Biomechanika hodu ................................................................................................................... 78

10.3 Technika hodu oštěpem (granátem, míčkem) .......................................................................... 80

11. Atletické víceboje ........................................................................................................................... 85

11.1 Historie vícebojů ........................................................................................................................ 85

11.2 Pojetí vícebojů v současnosti..................................................................................................... 87

11.3 Hodnocení desetibojařské soutěže ........................................................................................... 88

11.4 Faktory struktury sportovního výkonu ve vícebojích ................................................................ 89

11.5 Trénink v desetiboji ................................................................................................................... 90

11.6 Hodnocení sedmibojařské soutěže ........................................................................................... 91

12. Organizační formy vyučování - všeobecně ...................................................................................... 93

13. Audiovizuální prostředky v hodinách atletiky ............................................................................... 101

14. Seznam použité literatury ............................................................................................................. 108

4

1. Systematika atletických disciplín

Cílem této kapitoly je získat přehled o rozdělení atletických disciplín dle různých

kritérií, jakými jsou například charakter dané pohybové struktury, obsah atletických disciplín,

či uplatnění jednotlivých pohybových schopností.

Atletika v současnosti obsahuje 46 disciplín mužských a 44 disciplín ženských,

v nichž se vedou světové rekordy. Kromě toho jsou součástí atletických disciplín také

alternativní disciplíny pro halovou atletiku a pro soutěže mládeže.

Rozdělení atletických disciplín:

a) podle charakteru pohybové struktury

- chůze a běhy (další dělení dle místa konaní: soutěže na dráze, na silnici,

v přespolním běhu),

- skoky horizontální (skok do dálky, trojskok) a skoky vertikální (skok do výšky,

skok o tyči),

- vrh a hody (vrh koulí, hod oštěpem, hod diskem, hod kladivem),

- víceboje (desetiboj – muži, sedmiboj – ženy).

b) podle délky běžecké tratě

- běhy na krátké vzdálenosti (sprinty) – běh na 100 m, běh na 200 m, běh na 400 m

- běhy na střední vzdálenosti („štreky“) – běh na 800 m, běh na 1500 m, běh na

3000 m

- běhy na dlouhé vzdálenosti - běh na 5 km, běh na 10 km, hodinovka, maratónský

běh

c) podle obsahu disciplíny

- hladké běhy (běh na 100 m, běh na 800 m, běh na 5 000 m, …)

- překážkové běhy (běh na 100 nebo 110 m překážek, běh na 400 m překážek, běh

na 3000 m překážek)

- štafetové běhy (běh na 4x100 m, běh na 4x400 m, ….)

5

d) podle uplatnění jednotlivých pohybových schopností

- disciplíny rychlostní (sprinty, krátké překážky, běh na 4x100 m, skoky, vrh a

hody)

- disciplíny rychlostně-vytrvalostní (běh na 400 m, běh na 400 m přek., štafeta

4x400 m)

- disciplíny vytrvalostní (běhy na střední a dlouhé vzdálenosti, běh na 3000 m

překážek).

Další možná dělení se liší u různých autorů dle dalších kriterií. Například Kuchen, A.

et al. (1987) se řídí rozdělením atletických disciplín dle převažujícího obsahu činnosti: běhy a

chůze (převládající cyklická činnost), skoky a vrhy (převládající kombinace cyklických a

acyklických činností).

2. Základní formy a složky atletického tréninku

Sportovní trénink je definován jako pedagogický proces, jehož úkolem je takový

rozvoj sportovce, který umožní nejen dosažení maximální individuální výkonnosti (rozvoj

funkčních možností organismu, zvládnutí techniky a taktiky, rozvoj morálně-volních

vlastností, získání praktických i teoretických vlastností v oblasti sportovní specializace), ale

také posílení zdraví a jeho všestranný rozvoj (Vacula, 1975). Základními složkami atletického

tréninku jsou: tělesná příprava, technická příprava, psychická příprava a taktická příprava

(event. teoretická příprava). V této kapitole nabízíme přehled o základních formách atletiky

tak, jak se s nimi setkáváme v běžném životě a dále jsou zde přehledně popsány základní

složky atletického tréninku.

Základní formy atletiky

Základní atletika – je zaměřená na získání základů techniky atletické chůze, běhů a některých

skoků, vrhu a hodů. Trénink je realizován s minimálním zatížením, jeho obsahem je

běhání, skoky, hody či vrhy, a to rekreační formou, podle upravených pravidel. Má masový

a lidový charakter. Je zaměřen na to, aby poskytoval možnost plnějšího a radostnějšího

6

sportovního vyžití v průběhu tréninku. Speciální cíle nepřesahují výkonnost okruhu

zájemců v obci. Trénuje se jednou až dvakrát týdně.

Výkonnostní atletika – je zabezpečovaná v rámci atletických oddílů či v jiných institucionálně

rozličných organizačních formách, např. ve sportovních centrech mládeže (SCM),

sportovních školách apod. Trénink zaměřený na zvládnutí techniky a na dosažení výkonů,

které vyžadují mimořádné přizpůsobení režimu dne či týdne tréninkovým požadavkům.

Dosahují se zde výkony spadající do II. výkonnostní třídy (v současnosti limity ČAS).

Počet tréninkových jednotek se zvyšuje na 2-4 za týden. Intenzita je střední až velká.

Vrcholová atletika – trénink s maximálním zatížením, výkonnost alespoň na úrovni I.

výkonnostní třídy (v současnosti limity ČAS). Cílem je co nejlépe reprezentovat stát a

dosáhnout nejlepších světových výkonů.

Zdravotní atletika – je zaměřená na získání či upevnění zdraví zlepšením funkčních činností

důležitých systémů v organismu.

Rekreační atletika – slouží k aktivnímu naplnění volného času jednotlivců

(regenerace sil po pracovním zatížení).

Kondiční atletika – využívá účinné specifické i nespecifické pohybové činnosti z atletického

tréninku v jiných sportovních odvětvích (fotbal, hokej, tenis, ….)

2.1 Složky atletického tréninku

V teorii atletiky i v praktickém využití (například proces plánování) dělíme atletický

trénink na tyto základní složky atletického tréninku:

- Kondiční příprava

- Technická příprava

- Psychologická příprava

- Taktická příprava

- Teoretická příprava

Kondiční příprava

7

Úkolem kondiční přípravy je rozvoj jednotlivých pohybových schopností s nutností

respektování ontogenetického vývoje jednotlivce. Podrobnějšímu rozvoji jednotlivých

pohybových schopností se budeme věnovat v následujících kapitolách.

Technická příprava

Je zaměřená na racionální zvládnutí techniky běhu, skoků a hodů či vrhu. Její nácvik

je dlouhodobá záležitost. Nácvik techniky je stálým vyrovnáním technické úrovně na úroveň

pohybových vlastností. Čím vyšší úroveň má všestranná tělesná příprava tj. čím účelněji

rozvíjí žádoucí vlastnosti a čím víc zvyšuje všeobecnou koordinační schopnost, tím úspěšnější

je i rozvoj techniky atleta.

Psychologická příprava

Plní úkoly spjaté se všeobecnými (rozvoj morálních a charakterových vlastností) i

specifickými cíli. V morální výchově jde hlavně o vztah k trenérovi, spoluhráči i soupeři.

Trenér musí citlivě reagovat na záporný, indiferentní i kladný projev - v tom je podstata

morální výchovy.

Rozvoj volních vlastností (houževnatost, bojovnost, soustředěnost, odvaha,

spontánnost apod.) souvisí bezprostředně s rozvojem pohybových vlastností. Nejdříve se

rozvíjí všeobecná volní příprava a to buď živelným běháním, skákáním a házením, anebo

záměrně v organizované přípravě. Později se rozvíjejí i speciální volní vlastnosti jako odolat

bolesti svalů, dokonale se připravit na start sprinterského závodu, apod.

Taktická příprava

Taktikou rozumíme využití speciálních postupů v průběhu závodů pro dosažení

stanoveného cíle. Cílem je buď vítězství v závodě, anebo překonání rekordu. Předpokladem

k uplatnění taktického záměru je dokonalá morální a volní připravenost, sebekázeň a

sebeovládání.

Teoretická příprava

8

Jejím účelem je získat potřebné vědomosti o pravidlech, o daném sportovním odvětví,

o možnostech a principech atletického tréninku a technice vybraných disciplín.

3. Rozvoj kondičních schopností (síla, vytrvalost, rychlost, pohyblivost)

3.1 Rozvoj síly

Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této pohybové schopnosti.

V dalším textu je popsáno rozdělení a možnosti rozvoje silových schopností, stejně tak jsou

přehledně rozpracovány posilovací metody a prostředky.

Při používání pojmu síla, musíme rozlišit sílu jako fyzikální veličinu a sílu jako

pohybovou schopnost. Ve smyslu fyziologickém (síla – schopnost svalové kontrakce při

nenulovém odporu) vystupuje síla jako zdroj pohybů člověka, jako schopnost vykonávat

tělesnou činnost. Tato schopnost představuje důležitou kvalitativní charakteristiku volních

řízených pohybů člověka, jimiž řeší konkrétní pohybový úkol.

S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k potřebám sportovního tréninku lze sílu

definovat jako schopnost překonávat nebo udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí.

Druhy silových schopností

Kvalitativní různorodost silových projevů a potřeba určité systematizace s ohledem na

požadavky a způsob rozvoje vedly k diferenciaci silových schopností a zavedení

odpovídajících pojmů. Silové schopnosti obvykle rozlišujeme následovně:

Síla statická – schopnost vyvinout sílu v izometrické kontrakci. Úsilí tohoto typu se

neprojevuje pohybem, většinou se jedná o udržování těla nebo břemene ve statických

polohách.

Síla dynamická – silová schopnost projevující se pohybem hybného systému nebo jeho částí.

Podstatou je izotonická nebo excentrická kontrakce. Ve všech případech již přichází

v úvahu určitá rychlost a zrychlení pohybu. Podle velikosti překonávaného odporu a

zrychlení vykonávaného pohybu můžeme sílu dále diferencovat:

- výbušnou (explozivní) - překonávání odporů nedosahujících hraničních hodnot a

maximálního zrychlení

9

- rychlou - při překonávání odporů nedosahujících hraničních hodnot, s nemaximálním

zrychlením

- pomalou - při překonávání vysokých (až hraničních) odporů nevelkou a stálou

rychlostí

Síla vytrvalostní (silová vytrvalost) - schopnost mnohonásobně překonávat odpor

opakováním pohybu nebo dlouhodobě odpor udržovat. Podle druhu kontrakce může být

dynamická nebo statická.

Rozvoj silových schopností

Ke zvýšení silových schopností je nutno sval stimulovat určitým podrážděním,

převážně mechanickým (také elektrickým aj.). Podnět vyvolává ve tkáni přizpůsobovací

reakce projevující se v příslušných strukturálně funkčních změnách svalů i nervosvalového

systému jako celku.

Prostředky a metody rozvoje silových schopností v atletice vybíráme tak, aby působily

na rozvoj svalstva celého těla ve všeobecné (všestranné) přípravě a ve speciální silové

přípravě tak, aby intenzívně rozvíjeli silové schopnosti důležité na dosáhnutí úspěchu v dané

disciplíně (skupině disciplín). Obecně platnou podmínkou stimulace silových schopností je

vyvolání vysokého napětí v zatěžovaném svalu.

Můžeme toho dosáhnout

- překonáváním velkého vnějšího odporu,

- cvičením, jehož podstatou je překonávání nemaximálního odporu vysokou rychlostí

pohybu,

- cvičením, jehož podstatou je velký počet opakování, odpor i rychlost pohybu nejsou,

v tomto případě maximální.

Velikost odporu je obvykle dána:

- hmotností použitého břemene - hodnota hmotnosti určuje velikost odporu, posuzuje se

většinou podle maximální hmotnosti břemene, s nímž lze příslušné cvičení nebo

pohyb provést. Jiný způsob vyjádření velikosti odporu představuje tzv. opakovací

maximum, které operuje s hmotností břemene ve vztahu k možnému počtu opakování

cvičení.

10

- kinetickou energií použitého břemene - brzdivá kontrakce ve fázi pádu břemene vede

k vytvoření jistého potenciálu svalového napětí, které je později využito v izotonické

kontrakci při aktivním silovém pohybu.

- reakcí pevné opory - přichází v úvahu při izometrické kontrakci. Pevná opora

představuje konstantní a z hlediska velikosti maximální odpor. Velikost napětí je

přitom určována převážně volním úsilím.

- odporem vnějšího prostředí

- silou partnera

- gravitací

- mechanismem trenažéru

Rychlost pohybu

Rychlost pohybu, jako jedna z důležitých charakteristik způsobu provedení

posilovacích cvičení, se při nemaximální velikosti odporu výrazně promítá do pracovního

režimu svalu. Vysoká až maximálně možná rychlost překonávání daného odporu, dosahovaná

na základě vysoké koncentrace svalového úsilí v čase, představuje funkčně ve svalu režim

vysokého napětí, které je žádoucí z hlediska stimulace silových schopností. Za informativní

ukazatel stejného významu se považuje čas dosažení maxima svalového napětí.

Počet opakování

Počet opakování (bez přerušení) se nejčastěji provádí s nemaximálními odpory.

Počáteční pokusy neznamenají mimořádné nároky, podnět nedosahuje fyziologického

maxima. S přibývajícím počtem opakování se však situace mění a poslední pokusy do

vyčerpání probíhají v podmínkách blízkých maximu svalového napětí.

Na popisovaných aspektech a jejich vzájemné kombinaci jsou založeny existující

metody rozvoje silových schopností. Proto jsou velikost odporu, rychlost provedení a počet

opakování spolu s intervalem a způsobem odpočinku označovány jako hlavní metodotvorné

činitele.

Metody posilování

Metoda maximálního úsilí (metoda těžkoatletická, krátkodobých úsilí)

11

Podstatou metody je překonávání nejvyšších možných odporů. Charakterizují ji

parametry: velikost odporu 95–100 % maxima, rychlost pohybu pomalá, počet opakování 1–

3x, celkový počet cvičení individuálně různý. Krátkodobé úsilí vysoké intenzity zvyšuje

množství aktivovaných svalových vláken.

Metoda opakovaných úsilí (metoda opakování submaximálního odporu, spíše kulturistická)

Několikrát opakované cvičení s nemaximálním odporem, pohyb je vykonávám

nemaximální rychlostí. Počet opakování v jednom pokusu se mění podle velikosti odporu.

Dlouhodobá aplikace vede ke značné hypertrofii svalu!

Metoda rychlostní (metoda rychlostně silová, dynamických úsilí)

Metodu charakterizuje střední velikost odporu (30 – 60% maxima), vysoká až

maximální rychlost pohybu, 6 – 12 opakování. Dominantní je snaha o co nejrychlejší

provedení. V zásadě se posiluje tak dlouho, dokud vyvíjená rychlost neklesá.

Metoda kontrastní (metoda variabilního působení)

Kombinuje princip metody opakovaných úsilí a metody rychlostní. V jedné tréninkové

jednotce jsou střídány odpory různé velikosti, v důsledku toho je možné dosahovat různé

rychlosti pohybu a také různého počtu opakování. Změny odporu zdokonalují pozitivní

kinestetické pocity: těžko – lehko, rychle – pomalu. Jejich aplikace se příznivě odráží ve

zlepšení vnitrosvalové i mezisvalové koordinace. Zařazování a ovládnutí této metody patří

k důležitým úkolům speciálního tréninku síly sportovců vyšší výkonnosti.

Metoda izometrická (metoda statická)

Metoda operuje se statickými cvičeními, svaly vyvíjejí činnost proti pevnému odporu,

jedná se tedy o izometrickou kontrakci. Předností této metody jsou dobré možnosti lokálního

působení a jednouché použití. Jako nejvíce negativní se jeví absence momentu mezisvalové

koordinace, při dlouhodobější aplikaci může být ovlivněna svalová pružnost.

Metoda intermediární

12

Spojuje v průběhu cvičení dynamickou a statickou práci. Dochází ke střídání svalové

práce v izotonickém a izometrickém režimu. Pohyb začíná dynamickým překonáváním

odporu, v určitých polohách je zastaven a následuje výdrž asi 5s a dokončení pohybu.

Metoda brzdivá (metoda excentrická)

Pracuje s vyšším odporem než je možno daným pohybem překonat. Dochází tak

k brzdivé kontrakci, při níž je sval násilně protahován.

Metoda izokinetická

Umožňuje, aby svaly vyvíjely v celém rozsahu a každém úhlu pohybu maximální

dynamické napětí při mechanicky konstantní rychlosti pohybu. Zvětšením úsilí velikost

odporu narůstá a naopak.

Metoda plyometrická

Cílem metody je vytvářet specifické podmínky pro maximálně rychlou, výbušnou,

mohutnou svalovou kontrakci. Těmito podmínkami se rozumí tonizace svalu, předcházející

vlastnímu aktivnímu pohybu. Dosažené napětí ve svalech vede k tomu, že v okamžiku

odstranění blokády je ve stavu aktivace větší počet motorických jednotek, a to umožňuje

výbušný silový projev, tj. rychlé vyvinutí maxima síly, dosahované zrychlení pohybu je vyšší.

Metoda silově vytrvalostí

Charakteristickým znakem jsou vysoké počty opakování, obvyklý je způsob až do

vyčerpání. Vzhledem k tomu, že zatížení má mít výrazný vytrvalostní aspekt, mají také

podstatnou roli intervaly odpočinku. Pokud se rozhodneme pro minimalizace přestávek,

můžeme navodit podmínky téměř souvislého zatížení.

Použitelnost a vhodnost metod posilování souvisí i s věkem a trénovaností sportovce.

Pro kategorie dětí, mládeže a začátečníky nejsou vhodné především metody maximálního

úsilí, brzdivá, plyometrická a intermediární. Tyto metody by měly být do tréninku zařazovány

až později, po rozvoji silových schopností ostatními metodami a tzv. přirozeným posilováním.

13

Při použití uvedených prostředků a metod bychom měli v tréninku dětí a mládeže

dodržovat následující požadavky:

- preferujeme komplexní rozvoj síly (pravé i levé končetiny, trupu, posilování velkých

svalových skupin)

- zdůrazňujeme rozvoj rychlé a výbušné síly

- nezatěžujeme páteř zvedáním těžkých břemen

- dodržujeme postupnost a přiměřenost cvičení

- zásadně používáme kompenzační cvičení (protahovací a uvolňovací)

- často zařazujeme herní a soutěžní formy

Metody rozvoje silových schopností

Metoda

Převážný efekt

A B C D E F

maximálních úsilí x x

opakovaných úsilí x x x x

rychlostní x x

kontrastní x x

izometrická x x

intermediární x x

brzdivá x x

izokinetická x x

plyometrická x x

vytrvalostní x

Vysvětlivky:

A – absolutní síla

B – rychlá a výbušná síla

C – vytrvalostní síla

D – výraznější hypertrofie svalu

E – vhodná pro mládež a začátečníky

F – vhodná až pro výkonnější sportovce

14

Účinnost a úspěch posilování nejsou obvykle zajištěny pouze jednou metodou, ale

jejich vhodnými kombinacemi a posloupností podle více či méně přesně známých požadavků

specializace, individuálních zvláštností a aktuálního stavu.

Jako konkrétní tréninkový příklad pro rozvoj síly dolních končetin zde představíme

zásobník posilovacích cviků pro běžce. Jedná se o trénink pro skupinu trénovaných atletů:

1. Předkopávání – na stroji, posiluje čtyřhlavý sval stehenní

2. Zakopávání – na stroji, posiluje hamstringy (zadní strana stehen) a hýždě

3. Snožování – na stroji, posiluje svaly vnitřního stehna

4. Roznožování – na stroji, posiluje hýždě a svaly vnějšího stehna

5. Zanožování – na stroji, posiluje hýždě a hamstringy

6. Výpony v sedu nebo s velkou činkou – velká nakládací činka, posiluje lýtka

7. Dřep s velkou činkou – velká nakládací činka, posiluje hýždě, stehna i lýtka

8. Leg press – na stroji, posiluje celá stehna i lýtka

9. Mrtvý tah s napnutýma nohama – s velkou činkou, posiluje hamstringy a hýždě

V rámci kompenzace je nutné optimálně posilovat i horní část těla (posturální

svalstvo, dýchací svaly a břišní svaly). Tento zásobník cviků je obecným základem posilování

běžců. A proto je nutné jej diferencovat dle zaměření. Sprinteři se budou zaměřovat na

zvyšování absolutní a dynamické síly (tj. větší hmotnosti - menší počet opakování anebo

menší hmotnosti a co největší rychlost provedení), naopak vytrvalci se spíše zaměří na rozvoj

silové vytrvalosti (menší hmotnosti větší počet opakování, kruhový trénink atd.).

Prostředky posilování

Podle použití specifických nebo nespecifických prostředků rozlišujeme obecné a

speciální zaměření rozvoje silových schopností.

Obecný silový rozvoj – pravidelná pozornost je věnována všem druhům silových schopností

v celé šíři jejich projevů (absolutní, rychlá, výbušná, vytrvalostní, statická, dynamická

etc.), všem svalovým skupinám pohybového systému, tedy těm, které nehrají hlavní úlohu

a v dané specializaci mají funkci pomocnou. To je důležité hlavně v počátečních letech

tréninku. Tehdy má značný i tzv. přirozené posilování. Jedná se o dynamická a statická

cvičení z oblasti kondiční gymnastiky, atletiky a úpolů.

15

Speciální silový rozvoj - v pozdějších letech tréninku nabývá stále větší význam speciální

silový rozvoj, tj. rozvoj těch druhů síly a svalových skupin, které se rozhodujícím

způsobem uplatňují ve sportovní specializaci. Zatímco obecný silový rozvoj nečiní

většinou potíže, speciální rozvoj síly patří k nejnáročnějším tréninkovým úkolům.

Diagnostika a kontrola

Silové schopnosti lze relativně dobře kvantifikovat. Na jejich úroveň usuzujeme z řady

testů a z fyzikálních mechanických charakteristik získaných přesným měřením pomocí

přístrojů. V rámci diagnostiky se hodnotí velikost překonaného odporu, někdy také rychlost

pohybu a počty opakování cvičení.

Poměrně přesné posouzení úrovně silových schopností poskytuje dynamometrie.

Dynamometry jsou přístroje, jimiž lze měřit sílu jako fyzikální veličinu (vyjadřuje se

v newtonech) v čase. Výstupem dynamometru jsou konkrétní hodnoty nebo grafický zápis,

dynamogram.

3.2 Rozvoj vytrvalosti

Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této pohybové schopnosti. Níže je

popsáno rozdělení vytrvalostních schopností, metody vytrvalostního tréninku a možnost

využití této pohybové schopnosti v atletických disciplínách.

Obecně lze vytrvalost formulovat jako odolnost organismu vůči únavě při

dlouhotrvající činnosti. Jedná se tedy o schopnost organismu po delší čas čelit zatížení o

relativně vysoké intenzitě. Úroveň vytrvalosti závisí na funkční schopnosti oběhového

soustavy, výměně látkové, nervové soustavě a koordinaci orgánů a systémů. Základem je

maximální ekonomičnost funkcí všech podílejících se orgánů.

Organismus se na opakující se vytrvalostní zátěž obecně adaptuje snížením tepové

frekvence, což je následkem posílené svaloviny srdce, dochází k zvýšení hladiny červených

krvinek v krevním řečišti, posilují se respirační svaly, zvyšuje se dechový objem plic a při

dlouhodobé vytrvalostí zátěži (viz. níže) nastává tzv. kapilarizace, neboli zvýšené prokrvení

používaných svalů.

16

Dělení vytrvalosti

a) podle způsobu energetického krytí

Dlouhodobá – činnost je prováděna 11 min a déle (starší literatura hovoří o osmi

minutách). Energetické krytí je čistě aerobní (O2). Dosahuje se krajních mezí funkčnosti

oběhového ústrojí a téměř i dýchacího. (Běhy na 5 000 m, 10 000 m a maratón, chůze).

Střednědobá – od 2 do11 min. V průběhu se dosáhne zdánlivě rovnovážného stavu, přesto

je pro samotný výkon nutné i anaerobní krytí (O2+LA. Dochází tak ke vzniku mírného

kyslíkového dluhu. Čím rychlejší je sportovní disciplína, tím větší je kyslíkový dluh

(běh na 3000m = 20% anaerobní krytí, 1500m = 40-50%). Patří zde běhy od 800m do

3000m).

Krátkodobá – od 20 s do 2 min. Krytí (LA) je z převážné části anaerobní (400m = 80%

anaerobně, 800m = 60-75%). Dochází ke vzniku největšího kyslíkového dluhu. Patří

zde běh na 400m, u trénovaných jedinců i 800m.

Rychlostní – do 20s. Pohyb je krytý z energetických zásob uložených ve svalech ATP +CP

systémy

Z uvedeného logicky vyplývá, že adaptace organismu na vytrvalostní zátěž se bude

částečně lišit podle druhu převládající vytrvalosti. Práh pro přechod z jednoho druhu

vytrvalosti do druhého je individuální a závisí vedle genetických dispozic na míře

trénovanosti jedince.

b) podle specializace

Obecná - schopnost organismu dlouhodobě konat fyzickou práci nízké intenzity. Je

základem většiny sportovních činností. Jedná se o výlučně aerobní vytrvalost, jejímž

výsledkem je rozvoj vytrvalosti a adaptace srdeční a cévní soustavy.

Speciální (specifická) – komplexní činnost, která obsahuje v určitém poměru rychlost a

vytrvalost. Tento poměr je u každé disciplíny specifický. Obecně platí, čím delší trať,

tím větší je složka vytrvalostní a naopak. Závisí na míře obecné vytrvalosti.

Vytrvalostní trénink působí na rozvoj vytrvalostního spektra, které je nutné k závodní

činnosti. Vytrvalost vždy musí odpovídat specifickým závodním požadavkům daného

sportovního odvětví, ale nikdy se neobejde bez obecné vytrvalosti.

17

Metody vytrvalostního tréninku

Souvislá metoda (dlouhodobá) – hlavním obsahem je souvislý běh po určitou dobu.

a) extenzivní - běh trvá zpravidla hodinu až dvě a jeho intenzita je mírně pod hladinou

anaerobního prahu (ANP) = 160 tepů*min.-1

. (Běhání při nižší intenzitě vede k rozvoji

tukového metabolismu, proto je využíváno hlavně ultramaratónci. Počínaje maratónci

a níž se tato metoda užívá jen v samotném počátku tréninkového cyklu, na počátku

nabírání objemu).

b) intenzivní – běhá se od 15 do 30 min. Tempo je na samé hranici ANP = 80%

maximálních možností = 175 tepů/min.

Fartlek

Střídání intenzity zátěže, přičemž při zvýšení intenzity dojde k překročení ANP a po

následném zotavení dochází k následnému zotavení. Vše však probíhá za neustálého běhu.

Intervalová metoda

Střídání zatížení a zotavení, ne však úplného jen přibližně do 120 tepů.min-1

. Tato

metoda pracuje ještě více, než fartlek, s kyslíkovým dluhem. Přestávky mezi samotnou

činností mohou být vyplněny chůzí, mírným poklusem, sezením či jinou činností.

a) extenzivní – výkon je mezi 60-80% maxima, následují kratší pauzy mezi sériemi pro

zotavení.

b) intenzivní – výkon se pohybuje okolo 80-90% maxima, pauzy pro zotavení jsou delší.

c) opakovaná – je charakteristická dlouhými přestávkami pro zotavení. Běh je prováděn

za vysoké intenzity, opakování maximálně 2-3x. Zpravidla se běhají již závodní úseky

a tato metoda se využívá pro rozvoj speciální vytrvalosti.

Intervalová metoda se vyvinula se z metody, v níž byla závodní trať rozdělena na

několik částí, které se probíhaly ve stanoveném tempu s libovolným odpočinkem mezi

jednotlivými úseky běhu. Obsah tréninku se zvětšoval a výkony se začaly lepšit. Zařazení

delšího odpočinku umožnilo proběhnout stanovené úseky ještě větší rychlostí, než byla

rychlost závodní tratě. Postupně se přecházelo ke zhodnocení intervalu, tj. délky odpočinku a

18

posléze i ke způsobu odpočinku. Tím se dostáváme k základnímu principu intervalového

tréninku. Řada úseků s krátkým odpočinkem byla rozdělena na několik sérií s menším počtem

úseků, jejich součet ještě více přesáhl dříve používaný počet úseků.

Intervalová metoda pracuje se čtyřmi základními složkami:

- S délkou úseků

- S rychlostí úseků

- S počtem úseků

- S délkou a způsobem odpočinku

U nezkušeného trenéra či závodníka se možnost velké intenzity tréninkového zatížení

dostavuje rychleji, než odpovídající adaptace organismu, což má negativní vliv na sportovní

formu a často i na zdraví trénujícího. Tréninkové zatížení je možno stupňovat několikerým

způsobem:

- Prodloužením probíhaných úseků,

- Zrychlením běhu v jednotlivých úsecích,

- Zvětšením počtu úseků,

- Zkrácením intervalu odpočinku a změnou způsobu odpočinku.

Intervalová metoda v podstatě využívá střídání námahy a odpočinku, střídání výdeje

energie a její částečné obnovy. Výsledkem opakování běžeckých úseků je zvýšení

energetického potenciálu organismu a kromě toho i lepšící se schopnost ekonomického

využití a rychlejšího obnovování tohoto potenciálu. Po každé svalové práci se musí obnovit

energetické ztráty. Proto musí být trénink veden střídavou intenzitou v cyklech. Příliš krátké

úseky velké intenzity jsou neúčelné, protože se jimi nevytváří specifická míra kyslíkového

dluhu a tedy ani náležitá adaptace organismu. Hlavním problémem intervalové metody je

tedy:

- správně volit trvání a intenzitu opakovaných zatížení organismu

- najít optimální délku odpočinku

Základem intervalové metody je střídání zatížení a odpočinku. Používá se zatížení

běžeckými úseky různé intenzity, které jsou kratší než trať, na jejíž tempo trénujeme. Mezi

úseky jsou přestávky vyplněné chůzí nebo meziběhem.

19

Závodní forma

Je plně zaměřena na rozvoj speciální vytrvalosti. Běhají se závodní úseky avšak

tempem o jednu kategorii pomalejším (800m tempem na 1500m), nebo naopak závodní

rychlostí toho daného specialisty se běží trať o kategorii kratší (tempová vytrvalost).

3.3 Etapy běžeckého tréninku

Předsportovní příprava (11-14 let) – pro toto období je nutný především všesportovní základ.

Prioritou je všestranně rozvíjet schopnosti jedince a zároveň tak působit na zdárný rozvoj

vnitřních orgánů. V této etapě dochází k pozvolnému rozvoji všeobecné vytrvalosti. Zaměření

je pak především na rozvoj rychlostních schopností.

Počáteční speciální běžecká příprava (15-16 let) – cílem tohoto období je rozvoj obecné

vytrvalosti. Zároveň se už přistupuje k rozvoji síly a základů techniky jednotlivých disciplín.

Rozvoj speciální vytrvalosti v této době není vhodný, dokonce může vést k pozdějšímu

zastavení výkonnostního růstu atleta.

Pokročilá speciální příprava (17-19 let) – vedle rozvoje obecné vytrvalosti dochází již i

k rozvoji tempové a speciální vytrvalosti.

Vrcholová příprava (20 let a více) – cílem v této etapě je dosažení maximálního sportovního

výkonu v dané disciplíně a s tím také souvisí rozvoj specifické vytrvalosti, na který je brán

hlavní zřetel.

Z uvedeného vyplývá, že souvislá tréninková metoda vede mnohem více k rozvoji

obecné vytrvalosti a naopak intervalová metoda a závodní metody jsou vhodnější pro

speciální vytrvalost. Proto je i zařazení těchto metod do jednotlivých etap běžeckého tréninku

nasnadě. V prvních etapách by měly převažovat spíše souvislé tréninkové formy na úkor

intervalových a především závodních, které jsou svou podstatou pro první dvě období

nevhodné. Později by se mělo přecházet k intervalové metodě a pro vyladění formy je ideální

zařadit i závodní trénink. Přesto to neznamená, že by se např. v etapě vrcholové přípravy

neměla zařadit souvislá metoda.

Vývoj jednoho tréninkového cyklu každého vytrvalostního sportovce by měl vždy

začít od rozvoje všeobecné vytrvalosti, což nemusí být realizováno zdaleka jen formou

běhání, ale vhodná je i příprava na běžkách, na kole, v bazénu, turistika či při využití

20

sportovních her vytrvalostního charakteru. Následovat by mělo období „nabírání objemu“

klasickou souvislou metodou. V dalším průběhu přípravy by se mělo dále přecházet

k intervalové metodě, v předzávodním období je potom nutné zařadit závodní formu tréninku,

která je ideální k „vyladění“ formy.

Zásady rozvoje vytrvalosti u mládeže:

- Dlouhý vytrvalostní běh (chlapci 12 km a více, dívky 10 km a více) maximálně jednou

týdně.

- Kratší vytrvalostní běh (chlapci do 10 km, dívky do 9 km) maximálně třikrát týdně.

- Nezapomínat na techniku a aspoň jednou týdně zařadit rychlostní tréninkovou

jednotku.

- Rozmanitost cvičení

Na základní škole je hlavním úkolem vytvoření stabilního základu obecné vytrvalosti.

Vzhledem k minimálnímu prostoru pro rozvoj vytrvalosti nelze na ZŠ systematicky vytrvalost

trénovat. Nejvhodnější metodou je proto společný výběh do terénu, popř. běžecký přesun

k danému sportovišti. Z pohledu motivace žáků se nejideálněji jeví zařazení vytrvalostních

cvičení formou vytrvalostních pohybových her. Má-li se jednat o souvislý běh, je lepší zařadit

jej na závěr vyučovací hodiny.

3.4 Rozvoj rychlosti

Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o dané pohybové schopnosti.

V dalším textu je popsáno rozdělení rychlostních schopností a metody rozvoje rychlosti jako

základního předpokladu úspěchu ve většině atletických disciplín.

Rychlost je pohybová schopnost konat krátkodobou pohybovou činnost (do 20 s)

v daných podmínkách (konstantní dráha nebo čas, bez odporu nebo s malým odporem) co

nejrychleji. Jde o činnost maximální intenzity, vyžadující vysokou koncentraci volního úsilí.

Základem jakékoliv formy rychlosti je přesná koordinace svalových stahů a činnost

vegetativních funkcí, utvořených mechanismy podmíněného reflexu.

Zvláštností dočasných spojení zajišťujících různé formy rychlosti je utváření velké

pohyblivosti procesů podráždění a útlumu. Tato velká pohyblivost nervových procesů,

21

zajišťovaná systémy podmíněných reflexů, zaručuje rychlou výměnu pohybových koordinací.

Podráždění a útlum jsou přitom v určité rovnováze a mohou se rychle střídat, což podmiňuje

rychlé střídání svalových stahů a uvolnění různých svalových skupin.

Souhrnně se jedná o funkci ATP-CP systému. Zdá se, že jeho opakovaná aktivizace

zvyšuje zásobu CP (kreatinfosfátu) jako pohotovostní zdroj energie a také rychlost jeho

uvolnění, v souvislosti se zvýšením aktivity fermentů urychlujících příslušné chemické děje,

stoupá, a to vede k rychlejší svalové kontrakci.

Jestliže převládají v tréninku sportovce rychlostní prvky, dochází k mnohem většímu

zvýšení rychlosti pohybové reakce než v tréninku s dlouhotrvajícími zatíženími, vyžadujícími

menšími pohybovou rychlost.

Tréninkem se zvyšuje rychlost jak cyklických, tak acyklických pohybů jako celku.

Celkový přírůstek rychlosti pohybů může podle údajů laboratorních výzkumů dosáhnout až

146% výchozí úrovně. Je menší než růst síly, který dosahuje 250 až 300% výchozí úrovně.

Růst pohybové rychlosti bývá největším při nízké úrovni trénovanosti.

Rozdělení rychlostních schopností

Studie a praktické zkušenosti dokázali, že spíše než o rychlosti jako obecné schopnosti

je vhodné uvažovat o různých druzích rychlostních schopností jako:

- rychlost reakce,

- rychlost jednotlivého pohybu (rychlost acyklická),

- rychlost komplexního pohybového projevu (frekvence, akcelerace, rychlost se změnou

směru).

Relativní nezávislost rychlostních schopností se chápe tak, že:

- výskyt vysoké úrovně jedné rychlostní schopnosti nemusí znamenat současně vysokou

úroveň jiné

- rozvoj jednoho druhu automaticky nezabezpečuje rozvoj ostatních.

- Předpoklady pro rozvoj rychlosti

- anatomické předpoklady rychlostních výkonů

- fyziologická podstata rychlostních výkonů

- biomechanická podstata rychlostních výkonů

- psychické předpoklady rychlostních výkonů

22

- biochemická podstata rychlostních výkonů

- a další dílčí vnitřní i vnější podmínky rychlostních výkonů.

Rozvoj rychlostních schopností

Rychlostní schopnosti jsou geneticky nejvíce podmíněny. Z výsledků šetření různých

autorů vyplývá, že podíl dědičnosti činí 70-80 %. U většiny populace je podíl rychlých a

pomalých svalových vláken přibližně 1:1. Podíl rychlých vláken u rychlostně disponovaných

osob dosahuje až 90%.

Zobecnění poznatků naznačuje, že rychlostní schopnosti nacházejí příznivé podmínky

rozvoje už v dětském věku, kdy se ve 12.-13. letech formuje nervový základ rychlostních

projevů. Po 14. a 15. roce přirozená schopnost zvyšování “čisté” rychlosti, především

frekvence pohybů, klesá. Přes některé výjimky se soudí, že maxima rychlostních schopností

se dosahuje v 18-21 letech.

V tréninku dětí a mládeže, kde jsou mimořádně dobré předpoklady pro rozvoj

rychlosti, je třeba uplatnit tyto požadavky:

1. v počátcích rozvíjení rychlosti dáváme přednost méně složitým cvičením, aby mohla

být prováděna maximální intenzitou

2. při cvičení zaměřených na rozvoj rychlosti je třeba věnovat velkou pozornost

správnému provedení techniky,

3. maximální účinnosti v rozvoji rychlosti napomáhá motiv soutěživosti

Rozvoj rychlosti lokomoce

Rychlost lokomoce, jako schopnost co nejrychleji překonávat vzdálenost nebo

přemisťovat se v prostoru, patří mezi nejčastější požadavky a podmínky mnoha sportovních

výkonů. Jak bylo uvedeno, jedná se o rychlost ve víceméně komplexním pohybovém projevu,

jehož dílčí složky představují:

- schopnost akcelerace

- schopnost maximální frekvence pohybů

- schopnost rychlé změny směru.

23

Zvýšené nároky na schopnost akcelerace vyžadují odpovídající silový rozvoj. Při

tréninku rychlosti lokomoce má rozhodující význam stimulace odpovídajícím rychlostním

zatížením.

Rozvoj rychlosti reakce

Rychlostní reakce se rozumí schopnost reagovat pohybem na určitý podnět. K rozvoji

rychlosti reakce se využívá metody opakování, analytické a senzorické.

Metoda opakování

Představuje záměrně situace, v nichž se požaduje co nejrychlejší reagování na určitý

signál. Může jít o reakci jednoduchou na očekávaný nebo nečekaný podnět nebo výběrovou

spojenou s rozhodováním. Z hlediska podnětu můžeme volit podnět optický (světlo, pohyb,

změna situace), akustický (výstřel, písknutí, tlesknutí) a taktilní (dotek). Doporučují se střídat

podle potřeby druhy podnětu i reagující části těla (paže, nohy, trup). Platí zde zásada

postupnosti od jednoduchého ke složitějšímu (očekávaný – nečekaný signál).

Analytická metoda

Předpokládá rozdělení pohybové struktury na dílčí části a stimulování částí odděleně.

Např. sprinterský start lze nacvičovat izolovaně tak, že se nejdříve rozvíjí reakce paží ve stoji

na místě, pak starty z polovysoké výběhové polohy až nakonec se dospěje ke komplexnímu

nízkému startu.

Senzorická metoda

Je založena na úzkém vztahu rychlosti reakce ke schopnosti vědomě rozlišovat časové

mikrointervaly.

Hlavní aspekty rychlostního zatížení

Při tréninku rychlosti by měl vždy trenér či učitel zvažovat vhodnost propojení níže

uvedených aspektů rychlostního zatížení:

24

Intenzita cvičení - Intenzitu zatížení charakterizuje krátkodobá maximální nebo téměř

maximální intenzita pohybové činnosti. Při tom musí být příslušní pohyb prováděn

kontrolovaně, v opačném případě se efekt cvičení snižuje. Vysoké intenzity se dosahuje

nasazením vysokého volního úsilí ve snaze o co nejvyšší rychlost pohybu nebo jeho

akceleraci. Cílem je provést pohyb co nejrychleji, rychleji než dřív, překonat sám sebe. To

vyžaduje objektivní kontrolu a průběžnou informaci o dosažené rychlosti.

Doba trvání cvičení - Délku cvičení, resp. dobu jeho trvání, nelze zcela přesně a jednoznačně

vymezit. Je určena dobou, po níž je možné maximální rychlost v příslušné činnosti vyvíjet

a udržet. Reálná jsou pro praxi opakovaná rychlostní cvičení v trvání 5 – 20s. Při

déletrvajícím cvičení nejsou respektovány funkční podmínky pro vyvinutí maximální

rychlosti pohybu, nastupující únava vyvolává pokles rychlosti a zatížení dostává rychlostně

vytrvalostní charakter.

Intervaly odpočinku - Intervaly odpočinku mezi cvičeními jsou pro stimulaci rychlosti téměř

stejně důležité jako vlastní cvičení. Jejich délka totiž určuje podmínky pro další opakování

cvičení. Je nutné volit délku intervalu odpočinku tak, aby bylo zajištěno potřebné zotavení

organismu a současně vzrušivost nervosvalového systému příliš nepoklesla. Optimální

intervaly odpočinku při rychlostních cvičeních by podle individuálních zvláštností měly

být asi 2–5 min.

Počet opakování - Počet opakování závisí na úrovni trénovanosti sportovce. Žádoucí je

postupně zvyšovat objem rychlostního zatížení v tréninkové jednotce. Opakování cvičení

má na změny rychlosti vliv jen tehdy, pokud se rychlost provádění cvičení nesnižuje.

Jestliže už nelze cvičení provádět vysokou rychlostí, měl by to být signál k ukončení

rychlostního tréninku. Nejúčinnější je opakovat cvičení v jedné sérii 3–5x, po sérii interval

odpočinku trochu prodloužit (5-7 min.). Celkový počet opakování v jednom tréninku by

neměl být vyšší než 15–20 (tzn. 3–5 sérií).

Způsob odpočinku - Mezi cvičení je vhodné zařazovat aktivní odpočinek (spíše než pasivní

odpočinek vleže, vsedě). Přestávky by měly být vyplněny lehkým nenáročným pohybem

nízké intenzity (chůzí, vyklusáváním apod.)

Podpůrná role dalších pohybových schopností

25

Rozvíjíme-li rychlostní schopnosti (lokomoci), musíme kromě určitého objemu

rychlostního zatížení zabezpečit také vhodné posílení svalových skupin zapojených do

pohybu, zlepšovat svalovou pružnost a pohyblivost, koordinaci a získávat rychlostní

vytrvalost. Zvýšená úroveň těchto schopností se pozitivně odráží v rychlosti lokomoce.

Posilování

Posilování se někdy nesprávně zužuje na rozvoj absolutní síly, tj. na velikost svalové

tenze bez ohledu na rychlost jejího vyvíjení. V tomto případě by mělo jít o rozvoj výbušné

síly. V praxi se toto řeší užitím doplňkového vnějšího odporu při rychlostním zatížení, např.:

- cvičení se zátěžovým pásem, vestou nebo manžetami

- tažením určitého břemene

- během nebo jízdou do svahu, proti větru, během v písku

- roztáčením brzdícího bubnu.

Použití doplňkových odporů není vhodné v tréninku dětí a mládeže. Představují totiž

vysoce specializované a intenzivní tréninkové podněty, které jsou vhodné a žádoucí až

v pozdějších etapách tréninku.

Rychlost svalového pohybu závisí na velikosti odporu, proti kterému sval pracuje.

Nezatížený sval je schopen provést pohyb s velkou rychlostí. Tato rychlost je tím menší, čím

je odpor bližší meznímu, pro sval maximálnímu zatížení. To znamená, že čím větší je odpor,

proti kterému sval pracuje, tím větší je význam síly pro rychlost svalového stahu.

Z hlediska rychlostních faktorů (labilnosti, dynamičnosti nervosvalových a nervových

procesů, správných pohybových návyků, stavby svalů) jsou nejvýhodnější cvičení s menší

zátěží a komplexní. Jejich posilovací efekt je však mnohem menší, posílení je otázkou

dlouhodobějšího tréninku.

Často je vyjadřován přímý vztah mezi silou a rychlostí. Není však jednoduché vyslovit

závěr, že čím více budeme posilovat a rozvíjet sílu, tím větší bude rychlost. Bude otázkou, zda

posilování nejen nenarušilo, ale respektovalo nebo podpořilo specifické rychlostní znaky. Z

tohoto hlediska je důležitá dynamická struktura tréninkových prostředků, používaných při

posilování.

Pohyblivost

26

Pro rozvoj rychlosti lokomoce má jistý význam určitý stupeň pohyblivosti a svalové

pružnosti, hlavně v oblasti kyčle a ramen. Při dlouhodobém posilování se zkracují svaly a to

je pro rozvoj rychlosti negativní. Proto by speciální cvičení pro rozvoj pohyblivosti měla být

minimálně součástí každého rozcvičení.

Rychlostní vytrvalost

Rozvíjí se při rychlostním zatěžování krácením intervalů odpočinku, eventuálně

určitým prodloužením délky trvání cvičení a zvětšením počtu opakováním. Tuto modifikaci je

nutno zařazovat v tréninkové jednotce až po rychlostním tréninku.

Speciální vytrvalecký trénink ve velkých dávkách má negativní vliv na rozvoj

rychlosti, zejména v letech rozvoje organismu mládeže. Přiměřené dávky tréninku na

všestrannou vytrvalost zvláště v přípravném období kladně ovlivňují celkový rozvoj

organismu a tím i nepřímo rozvoj rychlosti.

Základní podmínky pro rozvoj speciální rychlosti

- nácvik techniky a upevnění správného pohybu

- specifické posílení svalových skupin zapojených do pohybu

- cvičení na udržení svalové elastiky a pohyblivosti kloubů

- zvýšení vytrvalosti v rychlosti (zvláště u rychlosti disciplín s cyklickým pohybem).

Rozvoj speciální rychlosti je věcí krátkodobého tréninku, pokrok lze sledovat

objektivním měřením i u vyspělých atletů, kteří překročili hranici tělesného vývoje. Ke

zvýšení funkčních možností organismu volíme určité tréninkové prostředky, ty musí mít

znaky, které jsou výrazné, určující, rozhodující pro dosažení nejvyšších výkonů při

rychlostních cvičeních.

Subjektivní podmínky – Ze strany sportovce je potřeba především pracovat s plným

volním úsilím při dokonalé technice. Pracovat s plným volním úsilím znamená, že centrální

nervová soustava a celý nervový systém má být ve stavu optimální vzrušivosti.

Jsou ještě další subjektivní podmínky, které umožňují práci plnou rychlostí.

Nejdůležitější z těchto podmínek jsou svěží, neunavené svaly s dostatečnou energetickou

zásobou, elastické, pružné a prohřáté.

27

Objektivní podmínky - význam pro práci v nejvyšší rychlosti hlavně teplota prostředí,

ve kterém se trénuje, stav podložky (dráhy, hřiště, rozběžiště…), na které se trénuje,

i oblečení a obutí a celé prostředí, ve kterém trénink probíhá.

Při volbě a užití tréninkových prostředků pro rozvoj speciální rychlosti řeší trenér tyto úkoly:

- sledovat subjektivní snahu, s jakou sportovec cvičení koná (zda pracuje s plným

volním úsilím),

- sledovat objektivní podmínky pro rychlost; objektivním zjištěním (měřením času,

mezičasů, délek, výšek, rytmu) se musí přesvědčit, zda jsou a mohou být cvičení

prováděna opravdu v nejvyšší rychlosti.

Tréninkové prostředky, využívající nadmaximální rychlosti

Nadmaximální rychlost = rychlost přesahující rychlost, jaké sportovec dosahuje při

závodních výkonech v příslušné disciplíně Je jasné, že atlet se naučí zvládnout nové, vyšší

výkony, když i v tréninku bude zvyšovat náročnost na organismus nad dosavadní standard,

nad dosavadní stav. V tréninku se tak děje velmi často koncentrováním námahy na určité

orgány v nějakém dílčím úkolu, např. když sportovci koncentrovaně posilují určité svalové

skupiny.

Příklad tréninku s využitím nadmaximální rychlosti:

Poměrně nejsnáze lze tréninkové prostředky využívající nadmaximální rychlosti

aplikovat při vrzích a hodech. Stačí jen snížit váhu náčiní a již se to projeví na

rychlosti práce při odhodu, na živějším rytmu otoček atd.

S určitými obtížemi se již setkáváme při vybírání tréninkových prostředků

využívajících nadmaximální rychlosti, při jejichž použití rychlost atleta přesahuje jeho

sprinterskou rychlost. Je to např. běhání letmých úseků s větrem v zádech, běh s využitím

podpory pružných expanderů, běh s použitím vlečného lana (navijáky), apod.

V poslední době se zkouší zařazovat do tréninku stále častěji běhání v nadmaximální

rychlosti po nakloněné dráze s klesáním 2 až 3%. Jelikož však sprint po nakloněné dráze

přináší nebezpečí zhoršení techniky běhu (neboť provedení je poněkud odlišné), využili

někteří odborníci nakloněné roviny k získání nadmaximální rychlosti; vlastní letmý

tréninkový úsek v této získané nadmaximální rychlosti absolvují až po přechodu na

vodorovnou běžeckou dráhu.

28

3.5 Rozvoj koordinačních schopností (obratnost, pohyblivost)

Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o daných pohybových schopnostech.

V dalším textu jsou popsány možnosti rozvoje pohyblivosti, stejně tak jsou zde přehledně

popsány techniky strečinku a jejich uplatnění v jednotlivých skupinách atletických disciplín.

Pohyblivost neboli flexibilita je schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu.

Je považována za samostatnou pohybovou schopnost. V atletice se týká např. vrhačů

(pohyblivost ramenního kloubu), překážkářů (rozsah pohybu v kyčelním kloubu). Jde o to,

aby přirozená pohyblivost byla systematicky udržována protahováním svalů a kloubních vazů

posilováním a uvolňováním svalů.

Z hlediska fyziologických základů pohybových schopností je obratnost až z 80 %

geneticky podmíněna. Liší se svou povahou od ostatních pohybových schopností. Je dána

plasticitou CNS (schopnost vytvářet dynamické pohybové stereotypy), vysokou kloubní

pohyblivostí (flexibilitou) a dokonalou činností všech stabilizátorů.

Funkčně obratnost podmiňuje kvalita nervosvalového komplexu, rychlost, dráždivost,

hluboké čití, tj. propriorecepce, činnost mozečku i nervových drah. Morfologicky obratnost

podmiňuje nízká tělesná hmotnost, optimální vzájemné poměry tělesných segmentů a

anatomické uspořádání pasivního pohybového systému umožňující pohyblivost. Metabolicky

je obtížné obratnostní typ přesně zařadit, energetické hrazení nebývá limitujícím faktorem.

Statická pohyblivost – je dána pouze rozsahem pohybu bez ohledu na jeho rychlost, příkladem

může být gymnastický „rozštěp“.

Dynamická pohyblivost – je obvykle spojována se skákáním, odrazem a rytmickým pohybem.

Při dynamickém strečinku je pohybová energie trupu nebo končetin využita ke zvýšení

rozsahu pohybu, což vede ke zvýšení rizika úrazu. Příkladem dynamického protahování je

rozpažení spojené s tím, že pohybová energie způsobí zvětšení rozsahu pohybu.

Funkční pohyblivost – označuje schopnost využít rozsah kloubní pohyblivosti při provádění

tělesné činnosti normální nebo zvýšenou rychlostí. Na rozdíl od dynamického protažení

nezahrnuje např. skoky. Funkční pohyblivost přímo odpovídá specifice procesu

protahování a má největší význam pro sportovní výkonnost.

Aktivní pohyblivost – označuje rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější dopomoci.

29

3.5.1 Strečink

Pohyblivost se zvětšuje tím, že dochází k prodlužování vazivových tkání a svalů a to

pravidelným a řádným strečinkem. Naopak se snižuje, jestliže nejsou tyto tkáně po určitou

dobu protahovány nebo nedochází k jejich dostatečné činnosti.

Strečink optimalizuje proces, při kterém se sportovec učí, nacvičuje a provádí mnoho

různých pohybových dovedností. Při skoku do výšky musí sportovec užívající techniku

„straddle“ dosáhnout zvýšení pohyblivosti svalů vnitřní strany stehen (adduktorů), ohybačů

kolen, třísel a zadní strany stehen (hamstringů).

Výhody strečinku:

- může přispět k prohloubení duševní a tělesné relaxace sportovce,

- prohloubit pohybové vnímání,

- snižuje nebezpečí úrazů, např. podvrtnutí kotníku nebo natažení svalu,

- může snížit pravděpodobnost onemocnění páteře,

- snížit svalovou bolestivost,

- zmírnit závažnost bolestivé menstruace u sportovkyň,

- snížit svalové napětí

Přínosem je jen tehdy je-li prováděn správnou technikou a je nutné zařadit strečink

jako pravidelnou součást tréninkového procesu a věnovat se mu i vícekrát denně několik

minut.

Biologické základy strečinku

Skelet a svalová soustava jsou dvě z mnoha částí tvořících organismus člověka. Kosti

pomáhají vytvářet specializovaný podpůrný aparát – skelet. K dosažení této podpůrné funkce

je třeba, aby držely pohromadě. Klouby jsou místa spojení dvou nebo více kostí, tato funkční

spojení jsou tvořena pomocí vazů (ligament), šlach a svalů.

Anatomie svalu

Pohyb, hlavní funkce svalů, je výsledkem schopnosti svalu se stahovat (kontrahovat

se). Spojení kostí se svaly zajišťují šlachy. Místo, kde sval na relativně stabilním místě kosti

začíná, se nazývá začátek svalu, konec svalu, který kostí pohybuje se označuje jako úpon. Při

svém stažení sval napětí, které je pomocí šlach přenášeno na kosti a tím dochází k pohybu.

Pohyb je tedy působením svalstva a skeletu. Svaly jsou důležité pro strečink a rozvoj

30

pohyblivosti, mohou mít různý tvar a velikost, všechny mají stejné složení, skládají se

z několika jednotek rozdílné strukturální úrovně

Vazivová tkáň

Vazivová tkáň, která obaluje a navzájem spojuje různé orgány našeho těla je ve svém

celku největší tkání v organismu. K jejím funkcím patří obrana před zevními vlivy, ochrana

jiných tkání a orgánů, ukládání a transport látek.

Na rozsah pohybu sportovce mají významný vliv dva typy vazivové tkáně: kolagenní a

elastická. První z nich se skládá převážně z kolagenních a druhá z elastických vláken. Tam,

kde převládají kolagenní vlákna je rozsah pohybu omezený. Převládání elastických vláken je

naopak odpovědné za větší rozsah pohybu. Při určitém zjednodušení se dá říct, že trénink

pohyblivosti nebo rehabilitace může vést ke změně struktury tkání sportovce a následně i ke

zvýšení jeho výkonnosti.

Kosti a klouby

Rozsah pohybu kloubu sportovce je omezován kostí a strukturou klubu. Dráha pohybu

kloubu je ovlivněna chrupavkou, kloubními vazy, šlachami a jinými druhy vaziva. Oblast

pánve může sloužit jako dobrý příklad vzájemného vztahu mezi kostní a kloubní strukturou na

jedné straně a rozsahem pohybu na straně druhé.

Technika strečinku

Pojem strečink označuje proces prodlužování vazivové tkáně, svalů a dalších tkání.

Strečinkové cviky mohou být prováděny různými způsoby, které jsou závislé na cíli,

schopnostech a stavu trénovanosti sportovce. Také v závislosti na způsobu protahování

Rozeznáváme pět základních technik strečinku:

- statický

- dynamický

- pasivní

- aktivní

- proprioreceptivní

- Statický strečink.

31

Statický strečink znamená protažení svalu do krajní polohy a její udržení. Dobrým

příkladem statického strečinku je provaz, rozštěp. Tato metoda strečinku je nejbezpečnější a

navíc je prověřena mnoha staletími praktikováním hathajógy s cílem zvýšení pohyblivosti.

Dynamický strečink

Zahrnuje skoky, odrazy, nekoordinované a rytmické pohyby. Při dynamickém

strečinku je hnací silou pohybu těla nebo končetiny jejich pohybová energie, vedoucí ke

zvýšení rozsahu pohybu. Tato technika představuje nejdiskutovanější strečinkovou techniku,

protože bývá spojena s nejvyšším výskytem bolestivosti svalů a poranění. Trénink

pohyblivosti by měl být přizpůsoben speciální rychlosti pohybových celků daného sportu.

Pasivní strečink

Pasivní strečink je technika s využitím vnější síly. Je mu dávána přednost tehdy, kdy

pružnost svalů a vazivových tkání omezuje pohyblivost a druhou oblastí použití jsou svaly

nebo tkáně v období rehabilitace. Výhodou pasivního strečinku je to, že je účinný tehdy, jsou-

li pokusy uvolnit ztuhlé svaly neúspěšné, je mu dávána přednost, omezuje-li elasticita svalů

celkovou pohyblivost, umožňuje strečink přesahující aktivní pohyblivosti kloubu, může

prohloubit přátelství v týmu při provádění strečinku s partnerem.

Sportovci si musí uvědomit, také několik nevýhod pasivního strečinku. Je zde

především větší riziko rozvoje bolesti a vzniku poranění, zejména tehdy, když partner aplikuje

vnější sílu nesprávným způsobem anebo také příliš rychle.

Aktivní strečink

Aktivní strečink se provádí zapojením svalů, bez dopomoci (působení vnější síly).

Můžeme ho rozdělit na dvě hlavní skupiny: volný aktivní a proti odporu. O volný aktivní

strečinkový cvik se jedná tehdy, když svaly nejsou při pohybu omezovány vnějším odporem.

Příkladem volného aktivního strečinku je vzpřímený stoj a pomalé přednožení dolní končetiny

do úhlu 100°. Při odporových cvicích používá sportovec volní svalové kontrakce k pohybu

proti odporu. Při použití výše uvedeného příkladu je možné použít odpor ruky druhé osoby

nebo závaží na zvedanou dolní končetinu. Aktivnímu strečinku dáváme přednost, omezuje-li

pohyblivost slabost svalů vykonávajících pohyb (agonistů). Aktivní strečink je pro sportovce

32

důležitý proto, že vede k rozvoji aktivní (dynamické) pohyblivosti, která ovlivňuje sportovní

výkonnost.

Proprioceptivní nervosvalová facilitace

Proprioceptivní nervosvalová facilitace (PNF) představuje další metodiku, kterou je

možno použít ke zlepšení rozsahu pohybu. PNF byla původně navržena a vyvinuta jako

postup v rámci rehabilitační fyzikální terapie. Dnes se několik různých typů používá ve

sportovním lékařství. Je to například kontrakčně-relaxační technika (stah-uvolnění). Zahajuje

se v poloze, kdy je antagonista protažen. Z důvodu větší názornosti předpokládejme např.

hamstringy. Ty jsou nejdříve lehce nataženy a pak se postupně provádí izometrická kontrakce,

která je zvyšována až na submaximální úroveň po dobu 6–15 vteřin, proti odporu partnera.

Jedná se o izometrický stah, nedochází ke změně délky svalu nebo k pohybu v kloubu. Po této

kontrakci následuje krátké období relaxace hamstringů. Partner následně provede jejich

pomalé protažení.

3.5.2 Rozvoj pohyblivosti v jednotlivých atletických disciplínách

Běžecké disciplíny

Rozvoj obecné a později speciální pohyblivosti je nejlepší zařazovat ve větším objemu

v přípravném období. Směrem k závodnímu období objem a frekvence cvičení na rozvoj

pohyblivosti klesá, přesto se snažíme určitý stupeň pohyblivosti udržovat. Rozhodující pro

mladé překážkáře je rozvoj pohyblivosti v kyčelním a hlezenním kloubu, ohebnost páteře,

schopnost svalové relaxace při maximálním úsilí a pružnost svalů a vazů. V přípravném

období zařazujeme každý den 15-20 min. kombinací statických a dynamických cvičení.

V dalších obdobích udržujeme získanou úroveň pohyblivosti cvičením 3–4x týdně po dobu 10

– 20 minut.

Skok do dálky, trojskok

Strečink, švihová cvičení, postizometrická relaxace apod. Pro skokany je limitujícím

faktorem rozsah pohybu ve všech třech velkých kloubech dolních končetin (optimální rozsah

33

je předpokladem plnohodnotného odrazu), pro trojskokany je také důležitý rozsah pohybu

v ramenním kloubu – předpoklad pro účinnou švihovou práci paží.

Skok o tyči

Zdůrazňuje se pohybový rozsah v oblasti ramenního kloubu, hrudní páteře, kyčelního

a hlezenního kloubu. Kromě základních cvičení pasivní a aktivní pohyblivosti se používají

prvky akrobatické (přemety vpřed, vzad, salta, kotouly vzad do stoje na rukou) a cvičení na

gymnastickém nářadí (např. výmyky, vzepření,…) zaměřené na rozvoj koordinace a odvahy.

Skok do výšky

Zahrnuje strečink, švihová cvičení a kompenzační cvičení.

Vrh koulí, hod diskem

Hlavní je pohybový rozsah v oblasti ramenního kloubu, kývavé pohyby paží vpřed a

vzad, v bočné i čelní rovině, kroužení paže v bočné i čelní rovině, při pohybech házející paže

zapojit i trup.

4. Běžecké disciplíny (šlapavá a švihová technika běhu)

Cílem této kapitoly je pochopit základní rozdíly mezi šlapavou a švihovou technikou

běhu a popsat historický vývoj běžeckých disciplín, které tvoří nosnou část atletiky.

4.1 Historie hladkých běhů

Už v pravěku byl běh pro člověka důležitým životním projevem. Člověk jej užíval při

lovu i v boji, na běžeckých schopnostech závisel často jeho život. Je obtížné zjistit dobu, kdy

člověk přišel na myšlenku v běhu závodit. Se sportovním charakterem běhu jako sportovní

disciplíny se setkáváme už ve starověkém Řecku. Krátký běh na vzdálenost jednoho stadia

(192 m) byl součástí pentathlonu, hlavní soutěže starověkých olympijských her. Soutěžilo se i

34

v běhu na dvě stadia (diaulos), 7 - 24 stadia (dolichos), což přibližně odpovídá dnešním tratím

na 1500 m - 5000 m.

Po zrušení antických olympijských her (394 n. l.) upadla v zapomnění i tato klasická

atletická disciplína. Ve středověku se běh jako soutěž udržel jenom v lidových hrách,

pořádaných při různých slavnostních příležitostech.

Teprve v novověku můžeme opět mluvit o vzkříšení kultury běžeckého pohybu a je

možno říci, že běh je nejstarší atletickou disciplínou. Kolébkou jeho sportovního pojetí, stejně

jako většiny atletických disciplín, je Anglie. V první polovině 19. století si zde šlechta

vydržovala sluhy, kteří měli speciální úkol – rychle přenášet zprávy z jednoho sídla na druhé.

Lordové pak sázeli mezi sebou na rychlost svých kurýrů tak vznikl zárodek běžeckých

soutěží.

Na prvních novodobých OH (1896) soutěžili muži v bězích na 100 m a 400 m, od roku

1900 i v běhu na 200 m. Ženy začaly závodit v běhu na 100 m až v roce 1928. Od roku 1948

soutěžily také v běhu na 200 m a od OH 1964 i v běhu na 400 m.

První rekordní listina v podobě blízké dnešní vznikla v r. 1912 po letních OH ve

Stockholmu. Zde byl také stanoven tzv. Olympijský program v hladkých bězích. V Montrealu

roku 1976 provedla IAAF revizi disciplín, ve kterých se povedou světové rekordy. Od 1. 1.

1981 jsou časy na tratích delších než 400 m měřeny s přesností na setiny sekundy, obdobně

jako sprinty.

Do oficiální listiny světových rekordů v běhu na 100 m mužů se jako první zapsal D.

Lippicot (USA) v roce 1912, časem 10,6s. O další zlepšení rekordů se postarali především

Američané, hlavně J. C. Owens, jehož rekord 10,2 s z roku 1936 přetrval 20 let. Historický

čas 10,0 s zaběhl A. Harry (Německo) na antukové dráze v Curychu r. 1960. V současnosti

jsou běhány na trati 100 m pravidelně časy pod 10,0 s. Hodnota současného světového

rekordu, jehož držitelem je Jamajčan Usain Bolt, je neuvěřitelných 9,58 s.

Růst výkonnosti ve sprintech byl podmíněn především zkvalitňováním sportovní

přípravy, rozvojem schopností organismu a v menší míře zdokonalováním techniky pohybové

činnosti i vylepšováním povrchu atletické tratě a dokonalejší obuví.

Běžecká technika nedoznala nikdy v historii atletiky takových změn jako technika

běhu překážkového, vrhu, hodů a skoků. Přesto však můžeme mluvit o vývoji běžecké

techniky. Se systematickým nácvikem běžecké techniky se začalo teprve po I. světové válce.

35

V té době najdeme už rozbor běžecké techniky v atletických příručkách. Ve 20. -30. letech

bylo vytvořeno v Evropě několik běžeckých škol.

Technika startu se od počátků novodobé atletiky značně změnila. Původně se

startovalo z pohybu. Ale vzhledem k tomu, že se musel start častokrát opakovat, ujal se

později start z klidu a jako startovního signálu se začalo používat výstřelu z pistole; vznikl

tzv. vysoký start, který se v poněkud změněné formě užívá dodnes na tratích od 800 m výše.

Od začátku novodobé atletiky byly hledány formy jak zrychlit výběh na krátké tratě. Od

různých způsobů vysokého startu se přešlo na nízký start, nazývaném start z kleku. Autorství

tohoto způsobu se připisuje americkému trenéru M. Murphymu. První sprintér, který tímto

způsobem startoval, byl jeho svěřenec Ch. Sherill v r. 1887 - 1888. Start z kleku se vžíval

velmi pomalu a všeobecně se ho začalo používat až v r. 1900.

Brzy po vzniku startu z kleku se začalo užívat jako opory jamek. Teprve v r. 1929

použil poprvé americký sprinter G. Simpson jako opory startovních bloků. Užívání bloků bylo

povoleno mezinárodními pravidly až po 10 letech (1939).

4.2 Rozbor techniky běhu

4.2.1 Šlapavý způsob běhu

Šlapavý způsob běhu představuje vystupňovaní rychlosti v poměrně krátkém časovém

úseku, a to buď z klidu (start), nebo z pohybu (akcelerace v trati). Typický pro šlapavý způsob

běhu je startovní rozběh z nízkého startu.

Technika nízkého startu má tři složky, z nichž dvě jsou spíš statického charakteru

(polohy „Připravte se!“ a „Pozor!“) a třetí dynamická – vlastní startovní rozběh. Rozlišujeme

postavení bloků: široké, střední, úzké.

Z biomechanického hlediska je nejúčinnější postavení úzké. Při tomto rozmístění

bloků mohou působit síly nejpříznivěji. Vektorové přímky obou dolních končetin jsou téměř

rovnoběžné a práce nohou následuje za sebou v nejkratším časovém rozpětí, což je pro

účinnost startu rozhodující. Přesto valná většina sprinterů v současné době používá středního

postavení bloků. Hlavní předností tohoto rozmístění bloků je rovnoměrné rozložení váhy, a

tím zmírnění celkového napětí, které je příznačné pro postavení úzké. Široké postavení se

v praxi užívá jen zřídka (např. při startech v bězích na 110 m přek.).

36

Podstatným znakem šlapavého způsobu běhu je odraz ze špičky za svislou těžnicí.

Z toho vyplývají další fakta:

- běh se provádí po přední části chodidel (není dvojitá práce kotníku)

- je zde značný náklon těla dopředu (kompenzován velkým rozsahem práce paží)

- frekvence a délka kroku se mění –

frekvence se zrychluje a délka kroku

prodlužuje

- svaly pracují usilovně a nepřetržitě (je zde

značná spotřeba energie)

- dochází k došlapu za těžnicí (odrazy

následují rychle za sebou, nedochází

k došlápnutí nohy před svislou těžnicí a

nedochází k momentu vertikály). Šlapavým způsobem můžeme běžet jenom

stupňovanou rychlostí. Proto jej používáme při startu a při akceleraci.

Obrázek 2. Šlapavá a švihová technika běhu v průběhu trati běh na 100 m

Spuštění nohy na patu by znamenalo vzpřímení trupu, a tím zpomalení pohybu.

Protože pohyb začíná z úplného klidu a odrazy musí následovat rychle za sebou, jsou první

kroky od startovní čáry poměrně krátké.

Obrázek 1. Startovní poloha

„POZOR“

37

Podle biomechanického schématu by měl být trup při vyražení z bloku v jedné přímce

s odrazovou nohou. Sklon trupu má však své meze. Je přímo závislý na síle a rychlosti běžce.

Čím větší je sklon trupu, čím ostřejší je úhel odrazu, a tím také jsou vyšší požadavky na sílu a

rychlost. Se zvětšováním setrvačnosti se stále prodlužuje krok, což je jednou z příznačných

vlastností šlapavého způsobu techniky běhu. Každý další krok je delší předešlého. Přitom se

trup stále více napřimuje. Přechod místa opory před těžnici je hranicí mezi šlapavým a

švihovým způsobem běhu. Při přechodu ke švihovému způsobu běhu se postupně zvětšuje

úhel odrazu a prodlužuje letová fáze.

Velmi důležitým faktorem zrychlení je ovšem odraz. Jeho síla je vedle frekvence

rozhodující pro rychlost běhu. Po uvedení těla do určité rychlosti přechází tedy běžec od

způsobu šlapavého ke způsobu švihovému.

Metodická řada nácviku šlapavé techniky běhu:

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- herní formy se zaměřením na zahájení běhu a běžeckou akceleraci (hra Červení a

bílí,…)

- starty z různých poloh (leh, sed, klek, stoj, vzpor ležmo, překážkový sed…)

- starty prováděné z pohybu - na signál či samostatně (startovní výběh z chůze, klusu, se

změnou směru, po provedení kotoulu vpřed či vzad…)

- nácvik „jednodušších typů startů“ - vysoký start, polovysoký start, polonízký start,

„padavý start“

- nácvik jednotlivých poloh nízkého startu (bez startovních bloků a s jejich využitím)

- nácvik nízkého startu na signál (s využitím startovních bloků)

- nácvik nízkého startu v zatáčce

- oprava individuálních chyb, rozvoj reakční rychlosti, hodnocení

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Rychlé napřimování těla po startu Žák se snaží udržet hlavu v prodloužení těla

a dívat se metr až metr a půl před sebe

Vysoké (nízké) postavení boků oproti

úrovni ramen

Oprava optimální výšky boků učitelem,

opakované zaujímání střehové polohy

38

Dlouhé kroky po startovním výběhu Vracíme se k průpravnému cvičení starty ze

skipinku

- Cvičení na rozvoj švihové techniky běhu a nízkého startu

- Běžecká cvičení (liftink, skipink,zakopávání apod.)

- Starty z různých poloh na 10-20m (ze sedu, z lehu, z kleku apod.)

- Padavé starty

- Polonízký start

- Běh s odporem

4.2.2 Švihová technika běhu

Běh je základní lidskou lokomocí a běžecké disciplíny tvoří v atletice samostatnou

skupinu. Výkonnost a technika běhu ovlivňuje i technické disciplíny např. skok do dálky,

trojskok, hod oštěpem.

Struktura běhu je podobná struktuře chůze – běžec se při běhu střídavě dotýká a odráží

od země dolními končetinami. Mezi těmito oporami probíhá letová fáze. Běh můžeme

charakterizovat jako rytmickou soustavu skoků (cyklický pohyb).

V okamžiku dokroku došlápne chodidlo postupně na zem. Po dotyku se zemí zajišťují

moment amortizace svaly na přední i zadní straně stehna a přední sval holenní. Běžec potom

přechází vertikálou a připravuje se na odraz. Odraz začíná v momentu vertikály, tzn., jakmile

těžiště těla projde vertikálou nad plochou opory. Odrazová noha se z mírného pokrčení

v koleně napne. Po odrazu nastává letová fáze, při které dosahuje těžiště těla nejvyšší polohu.

Po dokroku se celý cyklus opakuje.

Pohybu nohou odpovídá pohyb paží, který je vždy opačného směru. Paže tak ulehčují

rotační pohyb trupu kolem podélné osy.

Trup běžce se naklání vpřed (běžecký náklon), přičemž velikost náklonu závisí na

rychlosti a způsobu běhu. Čím větší je sklon trupu, tím ostřejší je úhel odrazu a tím vznikají

vyšší požadavky na sílu a rychlost.

Pohyb těžiště probíhá po křivce a nerovnoměrně, vychyluje se i do stran. Rozdíl výšky

těžiště mezi oporovou a letovou fází je 6-8 cm.

39

Obrázek 3. Pohyb těžiště při švihovém způsobu běhu

Švihový způsob běhu slouží k ekonomickému udržení vyvinuté rychlosti po celé trati

využitím setrvačnosti pohybu (úkolem šlapavé techniky běhu je tuto rychlost rozvinout). To je

možné pouze tehdy, splňuje-li běžec podmínky správné švihové techniky běhu, tzn., dovede-li

ekonomicky a harmonicky pracovat příslušnými svalovými skupinami svého těla.

V pohybovém cyklu švihového způsobu běhu rozlišujeme tři fáze: odraz, let a dokrok,

kromě toho pak střední polohu (moment vertikály). Moment vertikály je výchozí polohou pro

odraz, který uděluje běžci vždy nové zrychlení. Nejdůležitější je fáze odrazu, přičemž síla

odrazu musí směřovat do těžiště. Ve fázi letu se tělo atleta pohybuje setrvačností. Při správné

technice běhu nedojde při dokroku ke zbrzdění pohybu. Dopad švihové nohy musí být

amortizován pružným došlápnutím.

Z charakteristického znaku švihové techniky běhu, tj. pružného došlápnutí švihové

nohy před těžnicí, vyplývají ostatní znaky tohoto způsobu běhu:

- odvíjení chodidla, jehož průběh je ovlivněn způsobem došlápnutí (při došlápnutí na

přední vnější část chodidla se noha zhoupne nejdříve na patu a pak se znovu zvedá, až

končí rychlým napnutím hlezenního kloubu, mluvíme o dvojité práci kotníků!),

- vzpřímený trup s tendencí pohybu kupředu (trup tvoří s odrazovou nohou tzv. běžecký

luk),

- za normálních okolností stálá délka i frekvence kroku,

- uvolnění svalstva a hospodárné využití setrvačnosti pohybu (svalstvo nohou pracuje

usilovně hlavně ve fázi odrazové, kdežto za letu dochází k určitému svalovému

uvolnění, a tím i ke krátkému odpočinku pro některé svalové skupiny).

40

Při běhu na tratích delších než 100 m musí atlet běžet v zatáčce. Běh v zatáčce je

z technického hlediska obtížnější než na rovině. Při běhu v zatáčce působí na běžce odstředivá

síla, kterou musí překonávat vykloněním těla do zatáčky. Úhel vyklonění je závislý především

na rychlosti běhu a tvaru zatáčky. Z hlediska biomechaniky nemají běžci v zatáčce

jednoznačně stejné podmínky. Při více drahách je výhodnější běžet ve vnější dráze, neboť

poměry se přibližují poměrům při pohybu přímočarém.

Metodická řada nácviku švihové techniky běhu:

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- herní formy rychlého běhu (využití pohybových her s běžeckým obsahem – např.

běžecká hra Na třetího, lavinové honičky, orientační běh, fartleky, ….)

- imitační cvičení pohybu paží + vyběhávání (běžecké úseky střední intenzity se

zaměřením na správnou práci paží, dolních končetin, trupu a hlavy)

- speciální běžecká cvičení (lifting, skipping, zakopávání, předkopávání, kolesa, apod.)

- rovinky (stupňované úseky, rozložené úseky, letmé úseky, běh v zatáčce a další)

- speciální prvky (skokanský běh, běh do schodů, běh po nakloněné rovině)

- oprava individuálních chyb při běhu, kontrolní měření, hodnocení

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Běh s nedostatečným rozsahem pohybu

dolních končetin

Volné úseky se zvětšeným rozsahem pohybu

nohou

Běh „po patách“ Atletická abeceda s vyběháváním rovinek

Kývání do stran Běh s pohledem upřeným na předmět přímo

před sebou, zdůrazněný pohyb paží, běh po

přímce.

Skákavý běh Běh se zvýšenou frekvencí (zkrácení kroku)

Běh s nízkými koleny U švihové nohy se snažíme přitáhnout špičku

k bérci a tím dojde ke zdvižení kolene výše

- Cvičení na rozvoj šlapavé techniky běhu

- opakované rovinky do 150 m v různé frekvenci

41

- běžecká cvičení (liftink, skipink,..)

- práce paží na místě a zdůrazněná práce paží

- běh přes prkénka s různou délkou a frekvencí kroků

- běh s odporem

- běh do kopce

- běh z kopce

- opakované submaximální úseky s meziklusem

Tréninkové prostředky pro sprintery

a) Prostředky na zdokonalení techniky běhu (běžecký pohyb paží na místě, prvky

atletické abecedy, běžecké rovinky s odlišným pohybovým obsahem)

b) Prostředky na zdokonalení techniky startu (starty z různých poloh, padavé starty,

stupňované starty, letmé starty, závodní start s využitím běžeckých bloků, …)

c) Prostředky na rozvoj reakční rychlosti (starty z bloků s různě dlouhými pauzami,

starty na velmi silný a slabý zvukový signál, start na pohyb běžce postaveného před

závodníkem, …)

d) Prostředky na rozvoj akcelerační rychlosti (úseky s tlakem proti odporu –

spolucvičenec, sprinterské úseky do svahu, sprinterské úseky se zátěží, ….)

e) Prostředky na rozvoj maximální rychlosti (stupňované úseky 60-100m, běh s větrem

v zádech, rovinka navazující na rozběh po nakloněné rovině)

f) Prostředky na rozvoj rychlostní vytrvalosti (opakované úseky 150-300 m, úseky do

150 m se zkráceným intervalem odpočinku, …)

g) Prostředky na rozvoj síly dolních končetin (speciální skokanská cvičení, výstupy a

výběhy do schodů, skákavý běh, odpichy z místa i z náběhu, …).

4.2.3 Rozdíly mezi šlapavým a švihovým způsobem běhu

Šlapavý způsob

- slouží k rozvinutí rychlosti od startu zdůrazňováním odrazové fáze

- charakteristické je násilné došlápnutí chodidla na špičku za svislou těžnici, takže

dotyk se zemí sestává pouze z fáze odrazu (neexistuje klasická dvojitá práce kotníku)

- trup je značně předkloněn (kompenzováno velkým rozsahem práce paží)

42

- délka a frekvence kroku se mění (frekvence se zvyšuje a délka kroku se postupně

prodlužuje)

- delší oporová fáze a kratší letová fáze

- svaly jsou téměř neustále v činnosti (maximální intenzita svalové práce)

Švihový způsob

- slouží k ekonomickému udržování vyvinuté rychlosti po celé trati využitím

setrvačnosti pohybu

- charakteristické je měkké došlápnutí chodidla před svislou těžnici

- chodidlo se po došlápnutí odvinuje (dvojitá práce kotníku)

- trup je vzpřímen s tendencí dopředu (trup tvoří s odrazovou nohou tzv. běžecký luk)

- délka kroku a jeho frekvence jsou stálé

- svaly se uvolňují a využívají setrvačnosti pohybu

5. Štafetové běhy

Cílem této kapitoly je seznámit studenty s jedinou kolektivní atletickou disciplínou.

Štafetový běh (někdy též rozestavný běh) je kolektivní atletická disciplína, při které každý

člen družstva překonává dílčí úsek celkové vzdálenosti, na kterou je štafetový běh vypsán.

Výsledek závisí na individuální rychlosti běhu všech členů a na souhře a schopnosti

odevzdávat, respektive přebírat štafetový kolík ve vymezeném prostoru při maximální

rychlosti běhu.

5.1 Historie štafetových běhů

Jediná disciplína, která pochází z jiného sportovního odvětví. Poprvé byla štafeta

zaznamenána v roce 1880 v New Yorku na charitativní akci dobrovolných hasičů, kteří si

předávali červenou hasičskou proudnici na vzdálenosti asi 300 yardů. Je zajímavé, že na

počátku to nebyly štafety s krátkými úseky, ale s úseky nestejně dlouhými. Někteří autoři se

domnívají, že tato skutečnost byla způsobena nedostatečným počtem závodníků schopných

běžet stejně dlouhý úsek. V historii štafetových běhů nacházíme formy rozestavného běhu,

kde se střídaly sprinterské úseky s úseky delších tratí. Na Olympijských hrách se běžel

43

rozestavný běh poprvé v Londýně v roce 1908. Jednalo se o štafetu podle tehdejších zvyklostí

200–200–400–800 metrů1, která byla později pojmenována jako štafeta olympijská. Během

olympijského mezidobí zůstala celková vzdálenost stejná (1600 m), ale úseky se změnily na

4x400 m. V roce 1912 na V. Olympijských hrách ve Stockholmu se poprvé běžela štafeta

4x100 m. Od té doby do programu her trvale zařazeny štafety na 4x100 m a 4x400 m.

Štafetový běh

Jde o běh družstev, skládajících se z předem určeného počtu členů, z nichž každý běží

jeden úsek z celkové tratě. Po doběhnutí svého úseku předává závodník dalšímu členu

družstva štafetový kolík.2 Rozestavný běh je ukončen, když poslední člen družstva proběhne

cílem s kolíkem v ruce. Podle atletických pravidel si musí běžci předávat kolík v takzvaném

předávacím území, které měří 20 m a jehož střed je koncem dílčího úseku.3 Kromě

předávacího území je možno také použít náběhového území, jehož maximální délka činí

10 m. Výhodou použití náběhového území je získání vyšší rychlosti u obou běžců, mezi

kterými je štafetová předávka realizována. Při štafetovém běhu na 4x400 m se možnost

využití náběhové území neexistuje.

Štafety se stejně dlouhými úseky

Zde patří štafety zařazené do olympijského programu – 4x100 m a 4x400 m a dále

štafety, ve kterých jsou vedeny rekordy v seniorských a mládežnických kategoriích. Jedná se

například o tratě 4x60 m, 4x200 m, 4x800 m, 3x1000 m, 4x1500 m.

Štafety s různě dlouhými úseky

Do této skupiny řadíme především štafetu švédskou (400–300–200–100 m) a

olympijskou (800–400–200–100 m). V současné době se však na významných atletických

mítincích tyto tratě příliš neběhají.

1 První úsek se později změnil na 100 m.

2 Rozměry štafetového kolíku jsou určeny pravidly.

3 Například při štafetě 4x100m je to území mezi 90 a 110 m, 190 a 210 m atd.

44

5.2 Technika štafetového běhu

U rozestavných běhů spočívá technika této disciplíny především na technice předání

štafetového kolíku a běžecké technice jednotlivých členů štafety. Čím jsou štafetové úseky

kratší, tím důležitější a náročnější je dokonalé předání kolíku „z rychlosti do rychlosti“.

Výkon družstva by se měl skládat ze součtu maximálních výkonů jeho jednotlivých

členů, zlepšených o výhodu letmých startů. Z praxe však víme, že k tomu nedochází, protože

závodníci nedokáží spojit maximální rychlost s vedlejším výkonem, který představuje předání

štafetového kolíku.

Rozdělení techniky štafetového běhu dle Kuchena (1987):

- Technika štafety v rámci absolvování celé vzdálenosti

- Technika štafetové předávky mezi dvěma navazujícími závodníky

- Technika štafetové předávky

- vnější předávka

- vnitřní předávka

- kombinovaná předávka

přičemž první dva způsoby se používají při nácviku u dětí a začátečníků a někdy v závodech

4x400 m a poslední v závodech 4x100 m.

45

Vnější předávka

Závodník na prvním úseku startuje s kolíkem v levé ruce. Všichni další členové štafety

přebírají do pravé a předávají levou rukou – v průběhu trati si musí předat kolík z jedné ruky

do druhé. Běžci v zatáčce si musí druhou polovinu úseku prodloužit během po vnějším okraji.

Vnitřní předávka

V podstatě stejný způsob jako předchozí s tím rozdílem, že běžci přebírají do levé a předávají

pravou rukou. Relativní výhodou je běh po vnitřním okraji zatáčky v druhé polovině úseků.

Kombinovaná předávka

V současnosti jediný používaný způsob v závodech na 4 x 100 m. Závodníci přebírají a

předávají kolík stejnou rukou. Z toho plyne výhoda běhu po vnitřním okraji dráhy v celých

zatáčkách. Závodníci v zatáčkách drží kolík v pravé ruce, závodníci na rovinkách v levé ruce

(P-L-P-L systém).

První člen štafety vybíhá vždy z nízkého

startu a kolík drží 1-3 prsty. Závodníci na 2 – 4

úseku startují z polovysokého nebo

polonízkého startu. V případě přebírání kolíku

do levé ruky stojí na vnější straně dráhy

s pravou nohou vepředu, při přebírání do pravé

stojí na vnitřním okraji dráhy s levou nohou

vepředu.

Technika štafetové předávky dle způsobu předání rozeznává předání:

- spodním obloukem

- horním obloukem

Předávka spodním obloukem

Obrázek 4. Držení štafetového

kolíku 1-3

46

Přebírající končetina je v okamžiku předávky zapažená přibližně pod úhlem 45o, mírně

pokrčená v lokti, ruka je v prodloužení předloktí a

směřuje k zemi. Palec je v odtáhnutý od ostatních prstů –

tvoří s nimi „vidlici“, do které vkládáme kolík.

Předávající horní končetina se ze zadní polohy

mírně natahuje a spodním obloukem přechází do

předpažení dole. Při samotné předávce jsou ruce

předávajících těsně u sebe, tím je možné převzít a předat kolík dál bez jeho posunování

v dlani a také je omezena možnost ztráty kolíku. Vzdálenost mezi běžci v okamžiku předávky

je dána rozsahem zapažení přebírajícího a předpažení odevzdávajícího běžce, pohybuje se

kolem 1 – 1,5 m

Předávka horním obloukem

Při předání kolíku horním obloukem je

končetina přebírajícího běžce zapažená pod úhlem

60–90o s dlaní otočenou vzhůru a odtáhnutým

palcem. Odevzdávající vkládá kolík horním

obloukem, předpažením pokrčmo do dlaně

přebírajícího. Výhodou je územní zisk, ale

pohybová struktura narušuje rytmus běhu. Jedná se o méně využívaný způsob, který preferují

například americké štafety.

Výše uvedené platí pro předávky v závodech 4x100 m, kdy přibíhající závodník má

vyšší rychlost než běžec přebírající. Přebírající je připraven v polovysokém či v polonízkém

startu a sleduje zrakem předávajícího, až doběhne k výběhové značce. Výběhová značka je

vzdálena od vybíhajícího na takovou vzdálenost, aby předávající dostihl přebírajícího asi ve

2/3 předávacího území. Vzdálenost výběhové značky je přibližně 18 až 24 stop před čarou.

Při došlápnutí předávajícího na výběhovou značku vybíhá přebírající rychle – bez ohlížení.

Na hlasitý signál předávajícího: „Hop!“, „Chyť!“ a „Ber!“ Zapaží přebírající volně napjatou

paži k přebrání kolíku. Přitom neporuší rytmus běhu. Předávající sleduje zrakem paži

přebírajícího. Když je jisté, že kolík bezpečně předá, vloží kolík spodním (horním) obloukem

do rozevřené dlaně vybíhajícího. Vidlici tvoří palec a ostatní prsty.

47

V závodech na 4x400 m se používá jiný způsob. V delším závodě je poměr rychlostí

obrácený. Přebírající závodník je schopen na několika metrech získat vyšší rychlost než má

unavený přibíhající člen štafety. Proto úspěšná předávka závisí na schopnosti přebírajícího

odhadnout rychlost, stupeň únavy a celkový stav přibližujícího se závodníka. Ten nejčastěji

předpaží, přičemž drží kolík ve svislé poloze. Přebírající uchopí kolík a obloukovitým

pohybem pokračuje v činnosti, případně si předává kolík do druhé ruky.

Metodická řada nácviku štafetových běhů

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- štafetové hry a herní cvičení (spojeno s předáváním určitého „štafetového kolíku“, ve

vyšší formě také s obíháním družstva a předáním v pohybu následujícího běžce)

- držení kolíku – cvičíme držení v levé i pravé ruce. Kolík držíme pevně ne křečovitě,

všemi prsty, vždy na dolním konci kolíku

- předávka na místě a v pohybu – cvičíme v zástupu, nejlépe v sudém počtu cvičenců,

předávka za chůze – systém P-L-P-L, předávka v klusu – klušeme za sebou

v rozestupech 3-4 m. Kolík předáváme od posledního člena v zástupu k prvnímu.

Předávající zrychlí a na hlasitý signál odevzdá kolík přebírajícímu. Ten na signál

volně zapaží a přebírá kolík. Jakmile se kolík dostane k prvnímu členu, ten buď opustí

svou pozici a zařadí se na závěr na příslušný okraj dráhy nebo kolík položí na zem,

aby jej poslední mohl zvednout, a celé cvičení pokračuje dál.

- činnost přebírajícího (správné startovní postavení, vyměření náběhové značky, výběh

a schopnost stabilizace zapažené horní končetiny v běhu po výzvě předávajícího)

- činnost předávajícího (předávka v rychlém běhu – cvičíme ve dvojicích a nabíháme ze

vzdálenosti 30 – 40 m, výběhová značka je ve vzdálenosti přibližně 18-22 stop

- komplexní provedení předávky s využitím předávacího území, později také s využitím

náběhového území

- oprava individuálních chyb, štafetový závod

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Nepředání štafetového kolíku – nedoběhnutí

přebírajícího závodníka

Korekce výběhové značky posunutím vpřed

či vzad

48

Nestabilní postavení zapažené ruky

přebírajícího

Opakované zapažování v pohybu a rozvoj

stability paže při zapažení v pohybu

Špatné časování předávky v roli

předávajícího

Opakované nácvik role předávajícího na

místě i v pohybu

Nerespektování stanoveného okraje dráhy Současný běh 2 běžců v jedné dráze (při

respektování vnitřního a vnějšího okraje)

Cvičení na rozvoj štafetových běhů a přípravy na štafetovou předávku:

- předávka tlesknutím – běžci běží kolem mety, pří návratu do svého družstva předá

jeden běžec pomyslnou předávku tlesknutím do ruky následujícího běžce

- předávka štafetového kolíku – stejný úkol jako v předchozím případě, tentokrát

s využitím štafetového kolíku

- předávka s úkolem – běžec předá štafetový kolík při předávce dalšímu (samozřejmě po

předchozím oběhnutí mety) tak, že se musí stihnout po této předávce zařadit na konec

svého družstva a následující běžec musí nejprve podlézt mezi rozkročenýma nohama

všem členům družstva a teprve poté pokračuje v běhu k metě

- předávka s možností využití letmého startu – při předávce dalšímu členu družstva musí

první běžec nejdříve oběhnout celé družstvo a poté zezadu předává kolík dalšímu

běžci, který však už může být v letmém pohybu směrem k metě (záleží na strategii

předávky mezi předávajícím a přebírajícím běžcem). Učitel musí stanovit čáru, která

stanoví hranici předávky a rovněž platí pravidlo, že při další předávce už opět musí být

družstvo kompletní.

6. Překážkové běhy

Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této atletické disciplíně a možnosti

využití překážkového běhu při rozvoji kloubní pohyblivosti, odrazové síly dolních končetin,

rozvoji rytmických schopností, upevnění morálně-volních vlastností a využití těchto prvků

v ostatních atletických disciplínách.

Překážkové běhy jsou atletickou disciplínou se smíšenou cyklickou a acyklickou

pohybovou činností, při níž překážkář překonává umělé překážky rozestavěné na trati. Délky

49

tratí a výšky překážek jsou stanoveny pravidly. Překážkové běhy jsou velmi náročné na

kondiční a koordinační pohybové schopnosti, zejména na odraz, rychlost, kloubní

pohyblivost, svalovou pružnost, techniku běhu přes překážky a smysl pro rytmus běhu s

přesným počtem i délkou kroků na jednotlivých úsecích tratě (při náběhu, běhu mezi

překážkami). Překážkový běh bývá označován jako technicko-sprinterská disciplína,

základním cyklem techniky je tříkrokový rytmus běhu mezi překážkami a navazující přeběh

překážky.

6.1 Historie překážkových běhů

Kolébkou překážkových atletických běhů je Anglie, i když již počátkem 19. století

lipský univerzitní učitel Werner popisuje tzv. „Springlauf“, běžecký závod, při kterém

závodníci přeskakovali provazy upevněné na stojanech.

V Anglii se již v první polovině 19. století běhaly překážkové terénní závody.

V začátcích se běhalo přes přirozené překážky různě široké a vysoké (živé ploty, provazy,

bariéry apod.). Později se na trať stavěly těžké překážky z dřevěných latí, které se nedaly

převrhnout a byly společné pro všechny závodníky.

První závod přes umělé překážky na krátké trati se běžel údajně v roce 1837 (jako

obdoba překážkových závodů koní). Délka trati se měnila, až se ustálila na délce 140 y. První

oficiální závod na trati 120 y byl proveden na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi v roce

1864. Výška překážek byla tři a půl stopy (106,7 cm). Tato výška byla potvrzena v roce 1890.

Na mistrovství Anglie byl tento běh zařazen v roce 1866 (čas vítěze - 17,3 s).

Celkově vedl vývoj techniky od vysloveného skákání přes překážky k plynulému

překážkovému běhu. Na vývoj techniky měla vliv i konstrukce překážek, která se vyvíjela od

typu obráceného T k typu L.

Zprvu byl běh na 120 y považován spíše za skokanskou než běžeckou disciplínu.

Skákalo se téměř skrčným způsobem, s dopadem za překážku do toporného postavení na celé

chodidlo, velmi často dokonce na obě nohy. Bylo to ovlivněno i pevnou konstrukcí překážek.

Později se doskakovalo na jednu nohu a mezi překážkami se běhalo na 3 kroky.

Nejlepším evropským překážkářem na konci 19. století byl Angličan Shaw, který

v letech 1891–96 neměl v Evropě soupeře. Zaběhl čas 15,8 s a v New Yorku dokonce 15,6 s

(přitom byl poražen Američanem Chasem 15,4 s).

50

Pokrokem v technice přeběhu byl „klouzavý“ způsob, který však nepřežil konec 19.

století. Nejlepšího výkonu touto technikou dosáhl Američan S. Chase r. 1895 (15,2 s).

Dřívější vynikající německý překážkář Trossbach popisuje tento způsob takto: „ Překonávání

překážky bylo vlastně stoupání před překážkou a klesání za překážkou, neboť místo odrazu

bylo jen 150–180 cm před překážkou. Stehno švihové nohy bylo vodorovně se zemí a bérec

rovnoběžně s překážkou ohnutý dovnitř. Odrazová noha byla vedena v dosti podobné poloze

jako při dnešním kročném stylu. Zkroucení těla nad překážku bylo u tohoto „klouzavého“

stylu velmi neestetické a navíc ještě neúčelné. V žádném případě se nejednalo o plynulé

překonávání překážek, neboť těžiště bylo značně zvedáno a běh za překážkou byl výskokem

vždy zpomalen.“

Český překážkář O. Jandera představuje jiný způsob, kterým se u nás běhalo přes

překážky, tzv. „turecký styl“. Závodník při běhu pokládal nohy pod sebe skřižmo; mezi

překážkami se běhalo při tomto stylu na 4 kroky.

Skutečného přiblížení techniky překážkového běhu hladkému běhu bylo dosaženo

přímým vedením švihové nohy přes překážku, o které se zasloužil Američan C. Kraenzlein.

Jako první na světě zaběhl čas 15,0 s. Jeho způsob přeběhu překážky se stal základem dnešní

techniky. Je to tzv. „kročný“ (Kraenzleinův) způsob. O další zdokonalení tohoto způsobu se

zasloužil vynikající americký překážkář C. Smithson (vítěz OH 1908 časem 15,0 s).

Ke zcela plynulému překračování překážek dospěl Kanaďan Earl Thompson (vítěz OH

1920 časem 14,8 s), který jako první na světě pokořil hranici 15 sekund. Podstatným znakem

jeho techniky bylo vzdálení místa odrazu od překážky, blízký dokrok za překážku a využití

pohybu paží při odrazu na překážku.

Kročný způsob dosáhl vrcholného uplatnění v 30. letech u Američanů P. Bearda

(14,2 s, 1931) a G. Townse (13,7 s, 1937). Vyznačuje se dalekým odrazem před překážkou,

velkým rozštěpem po odrazu, pozdním přetahem a blízkým dokrokem za překážku. P. Beard

byl vysoké postavy (195 cm) a ve své době byl neporazitelný. Jeho výkony byly překonány až

G. Townsem po zavedení nové konstrukce překážek ve tvaru L, kterou v roce 1935 vynalezl

americký trenér Hillmann. Ve srovnání s překážkami typu obráceného T, jejichž výška se při

překlápění v první fázi zvětšovala, byly nové překážky podstatně bezpečnější a umožňovaly

těsnější a rychlejší přeběh. Ke zvýšení výkonnosti přispělo také zrušení pravidla o

diskvalifikaci při poražení tří a více překážek.

51

Ve 40. letech získali převahu rychlí překážkáři „malých“ postav: Wolcott 181 cm

(13,7 s 1941) a Dillard 178 cm (13,6 s 1948). Jejich „skočný“ způsob přeběhu se vyznačoval

dlouhým skokem přes překážku, brzkým přitahováním odrazové nohy vpřed po odrazu a

dalekým dokrokem za překážku. Ve vývoji to znamenalo krok zpět.

Posledním vývojovým stupněm je „běžecký“ způsob, charakterizovaný spojením

vysoké techniky přeběhu a velké rychlosti za předpokladu vysoké postavy. Odraz na překážku

je poměrně daleký, ale dokrok za překážku blízký. Představitelem je Američan R. Attlesey

(13,5 s, 1951). Používal modifikovaného soupažného způsobu a technika jeho přeběhu se

vyznačovala výrazným nalehnutím na překážku a značným rozštěpem, s následným aktivním

„střihem“ obou nohou proti sobě k aktivnímu dokroku za překážku. Nový prvek do techniky

běhu (doběh s trupem v horizontální rovině) přinesl vítěz OH 1956 a 1960 L. Calhoun, který

vyrovnal světový rekord 13,2 s. V současnosti je světový rekord pod hranicí 13 s (12,88 s).

První český závodník, který překonal hranici 14 s, byl M. Čečman (13,9 s v roce 1967).

Překážkový běh žen byl ve své dnešní podobě (běh na 100 m překážek) zařazen oficiálně

mezi atletické disciplíny až v roce 1969. Předchozí délka tratě v překážkovém běhu žen byla

80 m překážek (zavedena v roce 1926 IAAF). Do té doby běhaly ženy různě dlouhé tratě

např. 60 y, 65 y, 100 y, 120 y s různou výškou překážek. Na OH se překážkový běh na 80 m

objevuje poprvé v r. 1932.

6.2 Technika překážkového běhu

Hlavním cílem překážkového běhu je proběhnutí celé trati v co nejkratším čase.

Hlavní zásadou je běžet tak, aby vertikální a horizontální výkyvy těžiště při překonávání

překážek byly co nejmenší, let přes překážky časově co nejkratší a rychlost pohybu vpřed při

dokrocích za překážkami co nejplynulejší. Rozeznáváme následující fáze překážkového běhu:

- Start a náběh na první překážku

- Přeběh překážky

- Odraz na překážku

- Let přes překážku

- Dokrok

52

Techniky přeběhu

kročná – plochá dráha těžiště, velký předklon nad překážkou, odraz i dokrok běžecký, paže

vedeny nízko, přeběh pružný a plynulý, užíván překážkáři vyšších postav s menší

sprinterskou rychlostí

skočná – dráha těžiště vrcholí nad překážkou, trup za letu méně předkloněn, odraz skokanský,

celkové provedení dravé, menší závodníci s vyšší sprinterskou rychlostí

běžecká – v letu obě nohy současný pohyb, nedochází k velkému rozštěpu, dráha těžiště je

plochá – vrchol nad překážkou, trup je nad překážkou značně předkloněn, odraz i dokrok

běžecký, přeběh dravý a účelný, tímto dosaženy absolutně nejlepší výkony

Běh mezi překážkami

Překonání poslední překážky a doběh do cíle

Technika přechodu překážek se poněkud odlišuje v mužském a ženském pojetí.

Důvodem je především odlišná výška překážek (muži 106,7 cm, ženy 84 cm), ale také odlišná

vzdálenost mezi překážkami na trati, či odlišná vzdálenost v náběhu na první překážku (viz.

níže uvedená tabulka).

Výšky a vzdálenosti překážek pro kategorie mužů a žen

kategorie trať v m výška v cm počet náběh v m vzdálenost mezi

překážkami v m doběh v m

muži

110 106,7 10 13,72 9,14 14,02

400 91,4 10 45 35 40

53

ženy

100 84 10 13 8,5 10,5

400 76,2 10 45 35 40

Metodický postup pro výuku překážkového běhu

- Názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- Rozvoj kloubní pohyblivosti (především rozvoj pohyblivosti v oblasti kyčelního

kloubu)

- Nácvik a rozvoj překážkářského rytmu

- Osvojení techniky přechodu překážek (izolovaný nácvik práce přetahové a švihové

nohy,

- souhra – plynulý přechod překážky)

- Nácvik startu, náběh na 1. překážku (8 kroků, vysoká poloha těžiště)

- Nácvik přechodu přes poslední překážku a doběh do cíle

- Rozvoj speciální překážkářské vytrvalosti

- Odstraňování individuálních chyb, hodnocení techniky

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Nezvládnutí překážkářského rytmu Opakovaná cvičení na rozvoj rytmu - prkýnka

na zemi, kombinace různého počtu kroků

v jednotlivých mezerách (5-3-5), (3-5-3)

Blízký odraz před překážkou Umístění značky na optimálním místě odrazu

Daleký dokrok za překážkou na celé chodidlo Izolovaný nácvik práce švihové nohy

Chybná práce přetahové nohy při přechodu

překážky (nízké koleno přetahové nohy)

Izolovaný nácvik práce přetahové nohy

Cvičení na rozvoj techniky překážkového běhu

- strečingová cvičení pro rozvoj pohyblivosti v oblasti kyčelního kloubu (nejčastějším

- průpravným prvkem je překážkový sed), všechna cvičení se provádějí oboustranně)

- imitační cvičení na rozvoj techniky přechodu překážek (na místě, v chůzi, v poklusu)

- izolovaná práce přetahové nohy vedené po straně překážky (oboustranně) - za chůze,

- v poklusu, se změnou vzdálenosti mezi překážkami

54

- izolovaná práce švihové nohy vedené po straně překážky (oboustranně) - chůze,

v poklusu

- souhra práce švihové a přetahové nohy (přechody překážek středem, přechody

překážek

- s různou délkou mezer, v různé rychlosti, na různý počet kroků (3, 5, 7)

7. Skok do dálky

Cílem této kapitoly je zopakovat základní techniky používané při skoku dalekém ve

výuce atletiky na základních či středních školách. Základním účelem skoku do dálky je, po

předcházejícím rozběhu, překonat co největší horizontální vzdálenost odrazem z jedné nohy.

Skok do dálky patří mezi rychlostně-silové atletické disciplíny.

7.1 Historie skoku do dálky

Sportovní počátky této klasické disciplíny spadají do pentatlonu starořeckých

olympijských her. Skokani se odráželi z vyvýšeného místa (batér) a drželi, pro zvýšení

účinnosti práce paží, při skoku v rukou kameny, bronzové, olověné či železné předměty

(haltéry). Délku skoku měřili k stopám pat v rozryté hlíně nebo písku. Rovněž ve středověku,

kdy byl skok daleký pěstován pro zábavu, se vyskytují zmínky o halterách.

Od počátku dějin moderní atletiky byl skok daleký zařazován do atletických závodů.

První novodobý nejlepší světový výkon byl zaznamenán v roce 1865. Angličan Fitzberger

skočil 595 cm. Osmimetrovou hranici překonal v roce 1935 několikanásobný světový

rekordman ve skoku do dálky i ve sprinterských disciplínách, J. Owens výkonem 813 cm.

V roce 1968 ohromil svět výkon černého Američana R. Beamona, bylo to 890 cm. Dnešním

držitelem světového rekordu je Američan Mike Powel výkonem dlouhým 895 cm z roku

1991.

Ve světové historii skoku dalekého žen jsou nejvýznamnějšími postavami Japonka

Kinue Hitomiová, která v r. 1926 vytvořila světový rekord výkonem 550 cm. Dálku žen

zdobil na OH 1968 v Mexiku vynikající světový rekord. Vytvořila jej cílevědomá Rumunka

Viscopoleanuová výkonem 682 cm. Ženy stály před překonáním sedmimetrové hranice.

Nejblíže se k ní přiblížila pětibojařka H. Rosendahlová svým světovým rekordem 684 cm.

55

Dnešní držitelkou světového rekordu je Galina Čistiakovová výkonem dlouhým 752 cm

z roku 1988.

V průběhu vývoje skoku dalekého se obzvláště uplatnila rychlost rozběhu, hlavně

v jeho závěrečné fázi. Nejlepší světoví skokani dosahovali a dosahují výborných časů také

v hladkých sprintech.

7.2 Biomechanické základy

Je známo, že dráha těžiště se již nedá za letu měnit. Délka skoku je v zásadě výslednicí

dvou vektorů: rozběhu, který působí horizontálně, a odrazu, který působí vertikálně. Vektor

rozběhu je větší než vektor odrazu. Úkolem rozběhu je získat pokud možno největší rychlost

pro provedení odrazu a skoku.

Rozběh

Délka rozběhu se pohybuje u mužů mezi 30-45 m, u žen mezi 25-35 m. Sestává se

nejčastěji z 9-11 dvojkroků u mužů a 8-10 u žen. Délka jednotlivých kroků v počáteční fázi

rozběhu výrazně narůstá spolu se stupňováním rychlosti běhu.

Faktory, které ovlivňují délku rozběhu, jsou následující:

- schopnost rychle zvyšovat běžeckou rychlost

- schopnost napojit na rozběh technicky správný a rychlý odraz

- rytmus konečné fáze rozběhu a spojení rozběhu s odrazem

Závěrečná fáze rozběhu je tvořena spojením rozběhu s odrazem. Rozběhová rychlost

se v této fázi rozběhu dále zvyšuje a dosahuje nejvyšší hodnoty při přechodu do vlastního

odrazu. Toto zrychlení je dosaženo zvýšením frekvence a zkrácením posledního kroku.

Dálkař přechází v posledním rozběhovém kroku z cyklického sprinterského pohybu

v acyklický pohyb odrazový. Jde tedy o zkrácení posledního kroku o 5-20 %. Je to způsobeno

daleko aktivnějším postavením odrazové nohy na místo odrazu, než se děje při normálním

sprintu.

Časové proměřování celého rozběhu a jednotlivých jeho úseků nám ukazují, že skokan

do dálky stupňuje rozběhovou rychlost pozvolněji než při nízkém startu. Nejvyšší rychlosti

dosahují dobří skokani v okamžiku odrazu.

56

Odraz

Účinnost odrazu závisí na působnosti tíže skokanova těla a na vyrovnávací reakci

podložky (břevna), na využití horizontální rychlosti, na svalové síle odrazové nohy při

posledním kroku rozběhu. Skokan, který se rozbíhá ke skoku, sleduje zrakem břevno. Dva až

čtyři kroky před břevnem přenese pohled výše a jakmile došlápne na břevno, zvedne pohled o

dalších 10-20° (zároveň s hlavou). Těžiště snižuje skokan teprve v závěru předposledního

skoku na neodrazové noze (první příprava na odraz). Postavení odrazové nohy je samo osobě

velmi důležité, protože na něm závisí výsledek odrazu. Z poklesu dráhy těžiště těla přechází

skokan z neodrazové nohy kupředu velmi aktivním a dynamickým pohybem na nepatrně

pokrčenou odrazovou nohu. Je to nejsložitější moment skoku, ve kterém se má dostat skokan

z rychlosti 10 m/s odrazem o 60-70 cm výše. Čím dokonalejší je technika této fáze odrazu,

tím menší je ztráta horizontální rychlosti.

Při fázi dokročení na břevno přechází skokan do tzv. fáze amortizace. V této fázi se

pokládá za nejpříznivější úhel položení nohy vzhledem k rozběžišti 60-62° a úhel pod

kolenem (stehno-bérec) asi 145-150°. Odchylky na jednu nebo druhou stranu vedou ke

snížení výkonu.

Účinnost odrazu podporuje do značné míry výšvih neodrazové nohy, švih pažemi a

vytažení ramen. Podíl těchto doprovodných pohybů na celkovém zdvihu těžiště skokanova

těla se udává v hodnotě 27%. Nejvýhodnější je úhel pokrčení švihové nohy při odraze

v rozmezí od 146-149°. Na více nebo méně vzpíravý odraz působí poloha trupu na počátku a

na konci odrazu. Pohybuje se většinou na úrovni svislice, která odpovídá ne příliš vzpíravému

postavení skokanů sprinterského typu. Při více blokovaném postavení odrazové nohy je trup

poněkud zakloněný. Někteří trenéři doporučují zaklonění, které nepřesahuje výchylku 3-5° od

svislice, zatímco při ukončení odrazu tvoří trup s odrazovou nohou napřímený oblouk.

Vzdálenost bodu, v němž protíná těžnice zemi, k prstům chodidla ve chvíli, kdy opouští

břevno, je asi 30-45 cm, a to při odrazovém úhlu asi 70° a úhlu vzletu asi 20°.

Let a doskok

Účelem letu je uchovat hodnoty, které byly získány rozběhem a odrazem. Skokan při

něm dělá takové pohyby, kterými chce dosáhnout výhodnou polohu těla skokana při doskoku

do doskočiště. Efektivita způsobu, jakým skokan doskočí, přímo ovlivňuje výsledný výkon.

57

Z biomechanického hlediska vystupují do popředí dvě základní otázky:

1. Velikost přednožení před svislý průmět těžiště

2. Možnost aktivního působení při přenášení těžiště skokana přes místo opory po

doskoku do doskočiště

7.3 Technika skoku do dálky

Při rozboru techniky skoku dalekého se uplatňuje rozdělení na těchto pět fází: rozběh,

předodrazová příprava a odraz, letová fáze, doskok.

Rozběh a odraz

V počáteční fázi se skokan rozbíhá od výběhové značky ustáleným startovním

způsobem, pro zachování přesného rozběhu musí být jednotlivé kroky vždy stejně dlouhé.

Tento požadavek platí pro celý rozběh, ale v počáteční fázi rozběhu je zvláště důležitý,

poněvadž zde se vyskytují největší odchylky. Děje se tak změnou startovní polohy, sklonu

trupu, polohy pánve, úsilí v jednotlivých odrazech, místa dokroku vzhledem k těžišti atd.

Startovním způsobem vybíhá skokan do dálky proto, že je to nejekonomičtější způsob, jak

získat nejdříve co největší rychlost.

Technika tohoto způsobu je charakterizována šlapavým způsobem běhu. Ve střední

fázi běží skokan švihovým způsobem, tj. ve vzpřímené sprinterské poloze a plným krokem.

Závěrečná fáze je už vlastně spojení rozběhu s odrazem v posledních čtyřech krocích.

Odrazová noha, nepatrně předsunuta před těžiště, došlapuje na břevno z vnější části

58

plosky na celé chodidlo, někdy nepatrně přes patu. Noha je při došlapu v koleně měkce

natažena, rovněž tak kyčelní kloub. Po dokroku se koleno pokrčuje. Konečný energický zdvih

nastává napínáním kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu na odrazové kolmici za ní. Při

odrazu švihne neodrazová noha „ostrým kolenem“ vpřed, bérec je složen pod stehno. Odraz je

ukončen typickým dálkařským lukem, připomínajícím běžecký luk. Výška těžiště a rozsah

práce nohou je však větší než u běžeckého luku. Trup a hlava se nemají odchylovat v průběhu

odrazu od sprinterské polohy. Poloha hlavy vůči trupu se v průběhu celého odrazu nemění.

Práce paží odpovídá svým rozsahem práci nohou, rozsah pohybu je proti činnosti ve sprintu

větší. Paže na straně odrazové nohy vykývne ze sprinterské polohy šikmo před střed těla k ose

běhu. Dlaň je při dokončení odrazu asi ve výši obličeje. Paže na straně švihové nohy, která je

ohnuta v lokti přibližně v pravém úhlu, švihá upažením vzhůru. V okamžiku dokončení

odrazu je celá paže téměř ve vodorovné poloze ve výši ramena.

Letová fáze

Rozeznáváme tři typické způsoby letu při skoku dalekém: krokem, závěsný a kročný.

Mezi těmito způsoby je řada přechodů a kombinací. Technika rozběhu je pro všechny tři

způsoby v zásadě stejná. V literatuře je popsána také základní technika, kterou používají děti

při prvních pokusech o skok do dálky, a to je technika skrčmo.

Skok krokem – Skok krokem je prvním metodickým stupněm při nácviku uznávanějších

způsobů. Pro malý rozsah pohybu, zejména nohou, je velmi výhodný pro kratší skoky.

Práce švihové nohy je při tomto způsobu velmi jednoduchá. Po doznění odrazu projde

skokan polohou kroku, v němž přitahuje odrazovou nohu vpřed ke švihové. V okamžiku,

kdy se nohy spojí, láme s tělo v bocích tak, že trup se nachyluje vpřed a kolena přitahují

k hrudi. Po odrazu, kdy vyšvihuje neodrazová noha vpřed vzhůru, švihá stejným směrem

paže na opačné straně těla, kdežto druhá paže se pohybuje dolů a pak vzhůru. Obě paže

přibrzdí pohyb na úrovni ramen. Těsně před dopadem předkopne skokan bérce a vysoko

zapaží.

59

Skok závěsným způsobem – Pro tento způsob je charakteristická práce neodrazové nohy, která

se po mocném výšvihu více ohýbá v koleně a spouští dolů vzad. Odrazová noha je v první

fázi letu mírně napjatá za tělem, které tvoří skokanský luk. Nato se ohýbá a kýve vpřed

vzhůru. Asi ve vrcholu letu se setkává pod tělem se švihovou nohou a přerušuje pohyb

vpřed. Důležitá je opět práce švihové nohy. Opačná paže nejprve poněkud vyrovnává

vpředu pohyb švihové nohy a poté se pohybuje vzhůru. Obě paže se dostávají nad hlavu

v prodloužení trupu. Správným způsobem provedení charakterizují plynulé pohyby

končetin. Při dalším kroku vyrovnává paže pohybem vzad a vzhůru spuštění švihové nohy.

Při výšvihu paží je skokanův trup v hrudním záklonu, bederní prohnutí je chybou. Celé tělo

zaujímá typickou polohu závěsu s ohnutýma nohama. Vyrovnávací práci paží doprovází

vytažení ramen. Průběžné „zavěšení“ je účelným předpokladem závěrečného přednožení.

Přechod k fázi doskoku začínají paže energickým pohybem shora dolů a vzad. I pro tento

pohyb je důležitá souhra. Závěr skoku, dopad do písku se děje smírně ohnutýma nohama

na paty a je doprovázen nachýlením trupu vpřed a zapažením. Skok se zakončuje švihem

paží vpřed, ohnutím dolních končetin a protlačením pánve vpřed s prohnutím v kříži.

Skok kročným způsobem – Touto technikou skáčí převážně atleti výbušnějšího, rychlejšího

typu, pro které by bylo nepřirozené navázat na odraz klidné pohyby závěsu. Skokan zde

pokračuje v běžeckých pohybech i po odrazu tím, že provádí za letu dva a půl nebo i více

kroků. Také při kročném způsobu vyrovnává skokan polohu těla po odraze krokem (první

krok). Ve srovnání s ostatními způsoby jej však ukončuje znatelně dříve, asi v 35 % doby

celkového letu. Pak nastupuje výměna nohou. Švihová noha, vynesena odrazem vpřed, se

spouští dlouhým pohybem dolů vzad a odrazová se ohýbá za tělem v koleně (pata pod

hýždě). Švihová noha se za pohybu vzad po projití svislicí ohýbá v koleně, přičemž

60

odrazová pokračuje vpřed vzhůru. To je druhý krok. Výměnu nohou krokem podporuje

skokan posunutím pánve vpřed a hrudním záklonem trupu (nikoli bederním záklonem).

Paže doprovázejí výměnu nohou krouživým pohybem. Pokud jde o polohu hlavy, ztěžuje

její přílišné zaklonění orientaci v prostoru (její zaklonění je obvykle důsledkem chybného

prohnutí v bedrech). Kročný způsob, třebaže je prováděn temperamentně, provázejí

pohyby velkého rozsahu, plynule vázané až do doskoku. Výhodou kročného způsobu je

aktivita skokana při letu, která podporuje rovnováhu. Velmi příznivě působí na doskok

vysunutí pánve před a hrudní záklon trupu. Při skocích dlouhých 4 až 5 metrů není kročný

způsob účelný, neboť krátká doba letu nedává dost času k provedení kráčivých pohybů

většího pohybového rozsahu.

Doskok

Za předpokladu správného odrazu je hlavním cílem pohybů za letu seskupit jednotlivé

části těla vzhledem k jeho těžišti tak, aby si skokan zajistil co nejvýhodnější doskok, tj. aby

dostal chodidla co nejdále a přesunul pánev přes bod opory vpřed bez pádu dozadu. Po

dosažení nejvyššího bodu skoku seskupuje skokan části svého těla kolem těžiště přitažením

kolen, využívá přitom setrvačnosti letu a přednožuje k doskokové poloze o 50 – 60 cm níže

vzhledem k poloze těžiště při odrazu. Když se dostaly nohy dostatečně vpřed (ne dříve),

vyvažuje atlet doskokové přednožení zapažením a předklonem trupu.

Z možných způsobů doskoku uvádíme dva:

1. přechod těžiště přes vzpěrný bod (chodidla)

podporuje hluboký dřep a švih pažemi

vpřed. Někdy se doskakuje do mírného

roznožení (asi v šíři stopy) s jednou nohou

nepatrně předsunutou. Roznožení dovoluje

61

větší spuštění těžiště a hlubší závěrečný předklon mezi kolena. Málo se již setkáváme

s pádem stranou na bok.

2. jako v prvém případě se doskakuje do hlubokého dřepu, ale přechod přes oporu se děje

ještě hlubším snížením těžiště s lukovitým prohnutím, obvykle s přechodem do kleku.

Metodická řada nácviku skoku do dálky

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- speciální odrazová průprava (odrazová abeceda, poskoky v určitém skokanském

rytmu)

- imitace odrazových pohybů na místě a v pohybu (chůze)

- spojení rozběhu s odrazem (rozběh je realizován malým počtem kroků), nácvik

předodrazové přípravy (snížení těžiště, zkrácení a urychlení posledního kroku před

odrazem)

- osvojení letové fáze (dle použité techniky: krok, závěs, kročný způsob)

- nácvik celkového rozběhu (výběhová a kontrolní značka)

- nácvik doskoku

- provedení komplexního skoku

- odstraňování individuálních chyb, diagnostika, závod

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Běh po celých chodidlech při rozběhu,

nerespektování výběhové a kontrolní značky

Zaměření na správnou techniku běhu,

opakování prvků atletické abecedy, značky

Drobení či protahování kroků před odrazem

Řízený předodrazový rytmus (běh mezi

prkýnky v závěrečné části rozběhu, odraz

z vyvýšeného místa

Odraz z přílišného předklonu Odpichy, výstupy na lavičku, ….

Nedostatečný pohyb švihové nohy Dosahy kolenem na zavěšený předmět

Plochý odraz, nízký úhel vzletu těžiště Odrazová průprava, vícenásobné skoky

Záklon hlavy v průběhu odrazu Zaměření na odraz se správným postavením

hlavy

62

Cvičení na rozvoj skoku dalekého

- Opakované odrazy (vícenásobné skoky, odpichy, přeskoky lavičky, švihadlo,…)

- Běh mezi prkýnky pro nácvik rozběhové rychlosti

- Spojování rozběhu s odrazem (důraz na zachování dosažené rozběhové rychlosti)

- Nácvik sladění pohybu paží a švihové nohy v chůzi, klusu, běhu

- Opakované odrazy se zaměřením a práci švihové nohy

- Nácvik letové fáze ve visu na hrazdě

- Nácvik závěrečné dopadové fáze - z místa, ze tří kroků, do výškařského doskočiště,…)

- Opakované odrazy z vyvýšeného místa se zaměřením na jednotlivé fáze skoku

dalekého.

8. Skok do výšky

Skok vysoký je jednou z nejstarších a nejoblíbenějších disciplín atletiky. Cílem této

kapitoly bude seznámit čtenáře se základními informacemi o historii, technice a biomechanice

dvou základních technik skoku do výšky, flop a stredl.

8.1 Historie skoku do výšky

Poměrně kusé jsou záznamy dokazující pěstování skoku vysokého již mnoho let před

naším letopočtem v Čině, Řecku, Římě a později též u Germánů a Slovanů. Byl zařazován

v nejrůznějších formách do programu lidových slavností a zábav, nebo byl součástí všestranné

přípravy pro vojenskou službu a boj. Z této doby nenalézáme žádné zmínky o závodění ve

skoku vysokém v dnešním slova smyslu. Nebyl zařazen ani do soutěží starověkých OH.

Skok vysoký, jakožto sportovní disciplína, má již stoletou tradici. Všimněme si dále

ve stručnosti souběžného vývoje výkonnosti a techniky. Jako první pozoruhodný výsledek byl

zaznamenán v roce 1864 v Anglii výkon H. Goocha – 167,6 cm. Technika skoku, zejména

přechodu přes laťku byla velmi primitivní. Skokan přecházel laťku v poloze skrčmo. Jediná

ekonomičnost tohoto způsobu spočívala v tom, že se skokan v okamžiku přechodu laťky

ukláněl na stranu odrazové nohy.

Snaha o účelnější přechod přes laťku vedla skokany ke zdůraznění záklonu a prohnutí

v zádech tak, že se dostávali v kulminačním bodě do polohy zády k laťce. Dopad z této

polohy však nebyl vždy bezpečný, jelikož se skákalo do pískového doskočiště změkčeného

63

pilinami. Přesto tímto způsobem, tzv. „hurlem“, skákali mnozí skokani koncem 19. století i

později.

Podstatné zlepšení výkonnosti umožnil způsob střižný (nůžky). Angličan Brooks takto

skočil v roce 1876 - 189 cm, Američan W. Page o jedenáct let později jim skočil v r. 1887

plných 193 cm. Střižný způsob přinesl z hlediska techniky hlavně zlepšení práce švihové

nohy a její spolupráce s odrazovou nohou, dále též do jisté míry postupný přechod přes laťku.

Opět se tu setkáváme u jednotlivých skokanů s nejrůznějšími obměnami a přizpůsobování

přechodu přes laťku. Atleti přibližují těžiště těla k laťce úklonem, záklonem apod. Usnadňují

si přechod laťky rotací a vyrovnávacími pohyby. Vzájemně kombinují způsoby skrčmo, hurla

a nůžky.

Tato snaha vyústila ve zdokonalení techniky skoku způsobem střižným zvratným

(sweeney), kterým dosáhl Američan M. Sweeney v roce 1895 světového rekordu výkonem 197

cm. Ke zlepšení techniky došlo zdokonalením postupného přechodu laťky s využitím rotace

převážně kolem podélné osy těla. I příprava polohy těla skokana pro přechod laťky napomáhá

správnému odrazu.

Způsob střižný zvratný se brzy rozšířil do mnoha zemí, zejména v Evropě, a tedy i u

nás velmi dlouho udržoval jako hlavní způsob techniky skoku vysokého. Plných 17 let trvalo,

než byl překonán výkon M. Sweeneyho rovněž Američanem G. L. Horinem, který v roce

1912 poprvé překonal hranici dvou metrů způsobem valivým bočním (horinem). Zdokonalení

techniky proti způsobu střižnému zvratnému spočívá hlavně v uvolněném a pohybově

nenáročném přechodu přes laťku. Od roku 1912 byl tímto stále zdokonalovaným způsobem

překonán celkem 7x světový rekord. Naposledy v roce 1953 W. Davisem výkonem 212 cm.

Další vývojovou řadou techniky skoku vysokého je způsob valivý obkročný (straddle).

I když byl tímto způsobem světový rekord vyrovnán až v roce 1936, kdy černý Američan D.

Albritton skočil 207,6 cm, přece byl tento způsob skoku znám již od roku 1927 v provedení B.

Vzorova. Od roku 1936 spolu oba valivé způsoby zápolily v boji o světový rekord. Převaha a

účelnost stále zdokonalovaného způsobu obkročného byla definitivně potvrzená světovými

rekordy Ch. Dumase, J. Stěpanova a sérií světových rekordů J. Thomase a V. Brumela.

Důležitým mezníkem pro vývoj skoku do výšky je rok 1968, kdy na OH předvedl

světové scéně R. Fosbury techniku flop. Tímto skokanské hledání a experimentování

v technikách skoku do výšky skončilo. Technika flop představuje dnes nejúčinnější variantu

64

techniky skoku do výšky. V roce 1993 zdolal kubánský závodník Ch. Sotomayer flopem ve

španělské Salamance výšku 245 cm.

8.2 Biomechanika skoku do výšky

Pod technikou skoku do výšky rozumíme účelný systém pohybu, který umožňuje co

největší efektivnost pohybů skokana v závislosti od specifických úloh této disciplíny –

překonat laťku v co nejvyšší výšce. Sportovní výkon ve skoku do výšky je limitován

především max. výškou dráhy letu těžiště. Maximální výška vzletu závisí na

- počáteční rychlosti vzletu, tj. rychlosti jakou opustí skokan podložku po ukončení

odrazu (V)

- úhlu vzletu (α)

- výšky zdvihu těžiště skokana od podložky v momentě ukončení odrazu (h).

Vzorcem můžeme tuto závislost vyjádřit následovně:

(1)

Optimální velikost úhlu vzletu se pohybuje od 63–65o. Značný vliv na výšku zdvihu

těžiště skokana mají švihové části (švihová noha a obě paže). Podle výpočtů se tyto části

podílí na celkové výšce zdvihu těžiště při odraze a ž 25–30 %.

Výšku dráhy těžiště po opuštění podložky už nemůžeme ovlivnit žádnými pohyby.

Pohyby za letu se však zaměřují na efektivní využití vytvořených předpokladů.

Počáteční rychlosti vzletu skokana můžeme určit podle vzorce

(2)

kde V = počáteční rychlost vzletu, h = dráha vertikálního zdvihu těžiště těla v průběhu odrazu

a t = trvání odrazu.

Z uvedeného vzorce vyplývá, že pro zvýšení počáteční rychlosti vzletu a tím i

efektivnosti odrazu, je účelné zkrátit trvání odrazu a současně prodloužit dráhu působení sil

v průběhu odrazu. U současných špičkových skokanů do výšky dosahuje počáteční rychlost

vzletu hodnoty 3–4 m/s. Zvýšení počáteční rychlosti vzletu skokana o 0,1 m/s při úhlu vletu

63-65o dává předpoklady zvýšit výkon ve skoku do výšky přibližně o 4,5 cm. Velký vliv na

65

hodnoty počáteční rychlosti vzletu má i horizontální rychlost, tj. rychlost, kterou skokan

získává rozběhem.

Uzlovou fází skoku je odraz. Při skoku do výšky trvá přibližně 0,14–0,24 s. Vzhledem

k tomu můžeme v odraze vyčlenit dvě fáze – amortizační, která se začíná postavením

odrazové nohy na podložku a končí jejím maximálním pokrčením (optimální hodnoty

pokrčení odrazové nohy v kolenním kloubu dosahují 135–140 o

. V průběhu této fáze svaly

vykonávají ustupující práci, zabraňují nadměrnému pokrčení odrazové nohy vlivem působení

rozběhové rychlosti. Dochází k natažení svalů a zvýšení svalového napětí všech svalových

skupin, které se účastní na vykonání druhé tzv. aktivní fáze odrazu. V průběhu této fáze

dochází aktivní kontrakcí svalů k vystrčení odrazové nohy a k „vystřelení“ těla skokana do

potřebné výšky. Aktivní fáze navazuje na amortizační a končí v momentu, kdy odrazová noha

upustí podložku. Odrazová noha se celkově podílí na výkonně ve skoku do výšky přibližně

75 %. Na odrazu se aktivně podílí i švihové části, tj. švihová noha a paže. Jejich význam je

mnohostranný. Účinnost švihových pohybů závisí od rychlosti švihu, ale i od rychlosti jejich

zastavení.

Základem současné efektivní techniky skoku do výšky jsou rotační pohyby

vykonávané okolo všech třech os těla. Je třeba zdůraznit, že impuls pro rotaci získává skokan

ještě v průběhu odrazu (při kontaktu s podložkou). Pohyby jednotlivých částí těla v průběhu

letu už nemohou vyvolat novou rotaci, mohou však účinně ovlivňovat zrychlení a zpomalení

rotačního pohybu. Přiblížením jednotlivých částí těla k ose rotaci zvyšuje rychlost rotace a

naopak oddálení rotaci zpomaluje. Této zákonitosti se využívá zejména při přechodu nad

laťku.

8.3 Technika flop

Technika flop na rozdíl od předcházejících způsobů znamená revoluční změny nejen

způsobu přechodu přes laťku, ale i v rozběhu a odrazu. Charakteristický je rozběh po oblouku,

aktivní a rychlý odraz, který se přibližuje dálkařskému odrazu, jakož i originální způsob

přechodu přes laťku.

66

Rozběh s odrazem

Vzhledem ke skutečnosti, že

technika odrazu při flopu je o mnoho

jednodušší jako při jiných způsobech,

umožňuje flop využívat vyšší rozběhovou

rychlost jako při technice převalením

obkročmo. Rozběh při flopu bývá

zpravidla 8–12 běžeckých kroků, tj. okolo

18-20 m. První část směřuje po přímce.

Posledních 3–5 kroků absolvuje skokan

po oblouku směrem k laťce. Začátek

„impulsního oblouku“ se nachází

přibližně 6 m před laťkou a je vysunutý 1–1,5 m ven od úrovně stojanu. Místo odrazu je

vzdálené od roviny stojanu asi 90–110 cm. Odstředivou sílu běhu po oblouku skokan

kompenzuje vykloněním těla do středu oblouku, čímž dochází i k potřebnému snížení těžiště.

Položení odrazové nohy je aktivní, téměř na celé chodidlo a hlavně v linii posledního

odrazového skoku. Odrazová noha se při odraze krčí v kolenním kloubu méně, proto i odraz

je kratší. Švihové části (paže a švihová noha) mají při flopu velký význam. Volná noha,

značně pokrčená, švihá kolenem dopředu nahoru a dovnitř. Souhlasná paže se při odraze

spouští podél těla, aby zabezpečila potřebnou rovnováhu, a druhá paže se zapojuje do odrazu

tak, že švihá pokrčená až do výšky ramen. I při tomto způsobu skoku hrají důležitou úlohu

rotační pohyby. Vlivem rotace, pro kterou skokan získal impuls ještě v průběhu rozběhu a

odrazu se otáčí postupně ve fázi stoupání zády k laťce. Dochází k napnutí a prohnutí celého

těla. Švihová noha klesá dolů k odrazové noze. Paže se dostávají k tělu. Tělo skokana

přechází nad laťkou do určité míry příčně (ve směru rozběhu) a na přechod využívá

odstředivou sílu rozběhu.

Přechod nad laťkou a doskok

Tato fáze začíná výrazným protlačením pánve nahoru a pohybem ramen směrem dolů

za laťku. Skokan zaujímá polohu mostu. V další části přechodu skokan spouští pánev za

laťku. Skokan přitahuje k trupu stehna a vytrčuje kolena. Tělo skokana zaujímá polohu

podobnou písmenu velké „L“, což je důležití pro bezpečný doskok. Paže se vzdalují od těla,

aby zvýšily plochu dotyku s doskočištěm a tlumily pád.

67

Na rozdíl od způsobu převalením obkročmo během posledních dvou kroků nedochází

k výrazné změně jejich rychlosti ani ke snížení těžiště v předposledním kroku. Závěrečné 3 –

4 kroky rozběhu absolvuje skokan po oblouku. Odrazovou nohu klade na místo odrazu

aktivně téměř na celé chodidlo. Tělo není ve výrazném záklonu. Následuje odraz. Švihové

části se do odrazu zapojují méně intenzivně. Odrazová noha švihá pokrčená kolenem dopředu

nahoru a mírně dovnitř až do rovnoběžné polohy stehna s podložkou, paže se po rychlém

švihu zastavují v předpažení nahoru. Vlivem rotace se postupně otáčí tělo zády k laťce.

Švihovou nohu volně spouští k odrazové noze. Bezpečný přechod předkolenní v závěrečné

fázi se zabezpečí zanořením ramen a hlavy za laťku a rychlým vytrčením noh. Skokan dopadá

do doskočiště na lopatkovou část zad.

Metodická řada nácviku – technika flop

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- odrazová průprava (zaměření na vertikální odrazy)

- osvojení techniky běhu v zatáčce v podmínkách působení odstředivé síly (běh po

obvodu kruhu, „osmičky“)

- provedení odrazu po rozběhu v zatáčce

- nácvik doskoku (důležité v tomto momentu právě pro zajištění bezpečnosti doskoku –

skoky vzad z místa, event. z vyvýšeného místa s kontrolou doskoku)

- osvojení techniky přechodu přes laťku

- vyměření rozběhu (stanovení výběhové a kontrolní značky)

- komplexní skok se zaměřením na zdokonalení techniky přechodu laťky a celkovou

rytmizaci skoku

68

- odstraňování individuálních chyb, diagnostika, závod

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Špatné vyběhnutí rozběhového oblouku, malý

náklon dovnitř oblouku, což vede ke

zpomalení při odrazu

Běh po obvodu kruhu, po osmičce, střídání

rychlosti, zaměření na náklon do středu kruhu

Podlomení odrazové nohy Posilování svalstva odrazové dolní končetiny,

správná realizace předodrazového rytmu

Shození laťky při odrazu Stanovení optimálního místa odrazu

Shození laťky při přechodu laťky Průpravná cvičení pro přechod nad laťkou

(odrazy z místa vzad, odrazy z můstku, …)

Záklon těla při odrazu Odrazy u zdi, výskoky podél doskočiště

s dosahem na zavěšený předmět

Cvičení na rozvoj skoku vysokého

- Běh po oblouku podél výškařského doskočiště (běh v kruhu s náklonem do středu

kruhu, běh po osmičce, střídání rychlosti běhu po kruhu)

- Nácvik dopadu do doskočiště (kotouly vzad přes laťku, odrazy vzad z lavičky,

z můstku, ideomotorický trénink s pomocí švédské bedny s důrazem na vyšvihnutí

bérců)

- Odraz podél doskočiště s cílem dosáhnout na vysoko položenou laťku, odrazy podél

zdi.

- Gymnastická cvičení na rozvoj koordinace v letové fázi (salta vpřed, vzad, přemety

vpřed, mosty,…)

8.4 Technika převalením obkročmo (stredl)

Z metodického hlediska, zejména při popisu metody, je zvykem vyčlenit dva hlavní

celky rozběh s odrazem a přechod nad laťkou s doskokem.

69

Rozběh s odrazem

Většina skokanů dnes používá sedmi až devíti krokový rozběh. Rozběh má směřovat

do středu levé poloviny laťky, má být přímočarý a rovnoměrně vystupňovaný. Úhel rozběhu

bývá při způsobu převalením obkročmo 20-30 o

. Rychlost rozběhu se dosahuje postupným

narůstáním frekvence a délky kroku. Poslední dva až tři kroky tvoří přechod a přípravu na

odraz. Nejefektivnější je způsob, při kterém je nejdelší předposlední krok (o 20-30 cm delší

než poslední). Místo odrazu se nachází přibližně ve vzdálenosti 60–100 cm od laťky. Při

předposledním kroku paže, které doteď pracovaly střídavě, zůstávají souhlasně vpředu před

tělem. Prodloužení předposledního kroku umožní rychlý přechod do odrazového postavení.

Odrazová noha se klade na místo odrazu přísně ve směru odrazu na patu a rychle přechází na

celé chodidlo. Tělo je v prodloužení odrazové nohy, hlavu tlačí skokan bradou na prsa, paže

jsou v zapažení dole. Švihová noha dokončuje intenzivní odpich. Odrazová noha přichází na

celé chodidlo a postupně se krčí. Současně se švihové části rychle přesouvají po velkém

oblouku dopředu nahoru před tělo. Švihové části v určité míře předbíhají činnost odrazové

nohy. Po odraze následuje fáze stoupání, odrazová noha určitý čas volně visí dole, potom se

rychle přitahuje k tělu.

Přechod nad laťkou s doskokem

Skokan zaujímá nad laťkou nejvýhodnější polohu. Švihová noha se vytáčí chodidlem

dolů. Levá paže se přikládá k tělu, pravá se zasouvá za laťku, poté se vrací též k tělu aby

zvýšila rotační pohyb. Tělo skokana je nad laťkou mírně vysazeno. Následuje mírné vystrčení

odrazové nohy a její vytočení kolenem a chodidlem od laťky, což současně s ponořením hlavy

při dostatečné rotaci okolo prodloužené osy umožňuje plynulý a bezpečný přechod přes laťku.

Skokan nechává doznít rotaci a dopadá do doskočiště na záda.

Metodická řada nácviku – technika převalením obkročmo (stredl)

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- odrazová průprava (zaměření na vertikální odrazy)

- osvojení techniky odrazu (spolupráce odrazových a švihových pohybů)

- skoky z přímého rozběhu z 3, 5, 7, či 9 kroků (výběh odrazovou nohou)

70

- nácvik doskoku

- osvojení techniky přechodu laťky

- komplexní skok, zdokonalení techniky přechodu laťky

- odstraňování individuálních chyb, diagnostika, závod

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Podlomení odrazové nohy Posilování svalstva odrazové dolní končetiny,

správná realizace předodrazového rytmu

Shození laťky při odrazu Stanovení optimálního místa odrazu

Shození laťky při přechodu laťky Průpravná cvičení pro přechod nad laťkou

(odrazy z vyvýšeného místa, odrazy

z můstku, …)

Předklon na odrazu Odrazy u zdi, výskoky podél doskočiště

s dosahem na zavěšený předmět

9. Vrh koulí

Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základy techniky vrhu koulí, které je možno

využít při výuce atletiky na základních či středních školách. Součástí této kapitoly je také

několik tipů, které souvisejí s rozvojem síly u mládeže.

Vrh koulí se řadí mezi rychlostně silové disciplíny. Pro dosažení špičkových výkonů

je potřeba dobrá tělesná zdatnost, jejíž hlavní složkou je mohutná, ale rychlá síla dolních

končetin, dále trupu a paží v souladu s dokonalou technikou. Koulaři ke svému výkonu

potřebují výbušnost, sílu a dobrou pohybovou koordinaci. Špičkové výkony potřebují velkou

tělesnou zdatnost, jejíž hlavni složku tvoří mohutná, ale rychlá síla dolních končetin, dále

trupu a paží v souladu s dokonalou technikou. K dosažení dobrých výsledků v této disciplíně

je potřeba výbušnosti, síly, dobré pohybové koordinace.

Nejpodstatnější pro výkon je

- počáteční rychlost s jakou byla koule vypuštěna

- Délka dráhy koule je závislá na celkové tělesné výšce a s ní souvisejících dílčích

délkách jednotlivých pák vrhačovy soustavy

71

- Větší tělesná výška znamená posunutí místa vypuštění výš a tím dosažení lepších

výkonů

- Délka dráhy působení na vrhací náčiní (kouli) je relativně velmi krátká 3m

9.1 Historie vrhu koulí

Počátky techniky, která se blíží současnému pojetí, se datují od 19. století. První

oficiální výkon byl zaznamenán v Anglii roku 1866.

Vrh koulí je mezi vrhačskými disciplínami nejmladší a nepatří ke klasickým

atletickým disciplínám s původem ve starověkých hrách. Vrh koulí se vyvinul ze

středověkých soutěží při lidových hrách. Vyvinul se z vrhu a hodu kamennou kostkou a

dělovou koulí. První oficiální výkon byl zaznamenán v Anglii roku 1866. V začátcích této

atletické disciplíny se používalo vržiště ve tvaru čtverce. Tvar vržiště se odvozoval ze soutěží

dělostřelců, kde čtverec byl základnou pro dělo, a hmotnost koule se rovnala hmotnosti

dělostřeleckých koulí. Teprve později se začalo vrhat z kruhového vržiště. Ze začátku byl

dosažený výkon tvořen součtem délek dosažených při vrhu pravou i levou rukou. Vrhači

vrhali z místa.

Disciplína vrh koulí byla zařazena již na prvních novodobých olympijských hrách

v roce 1896. Vrhalo se koulí o váze 7,257 kg z vymezeného prostoru čtvercového tvaru.

Zarážecí břevno bylo poprvé použito na olympijských hrách v Atwerpách v roce 1920. Na

pátých OH se vítězem stal R. Rose (USA), který vrhl 15,23 m pravou a 12,47 m levou rukou.

R Rose byl i držitelem světového rekordu od roku 1909 s výkonem 15,54 m. První technikou

byl tzv. bočný způsob neboli styl s extrémním “zapadnutím” který byl označovaný jako

Finský způsob. Finský způsob vyhovoval zejména vrhačům s dlouhými pákami(dlouhé paže).

Na něj navázal styl americký tzv. rychlý vyznačující se plynulým navázání vrhu po rychlém

sunu vhodný pro menší a pohyblivější vrhače. Ideál techniky bočné představoval Čechoslovák

F. Douda a Němec E. Hirschfeld. Douda v roce 1932 vytvořil světový rekord 16,20m. Další

mezník ve vývoji techniky učinil J. E. Fuchs a poté Parry O´Brien, kteří se začali na začátku

vrhu stavět zády a vytvořili dnešní vrh koulí zádovou technikou. V roce 1953 byla poprvé

překonána hranice 18m. Zcela specifickou techniku předvedl v roce 1976 Rus Baryšnikov.

Jedná se o rotační techniku vrhu koulí, která se v současnosti dostává do popředí. Tato

72

technika je méně náročná na sílu dolních končetin, ale je technicky náročnější a vyžaduje

velmi dobré koordinační schopnosti.

Vrh koulí byl považován dlouho za disciplínu nevhodnou pro ženy. Ženy začaly

soutěžit ve vrhu koulí až v roce 1924. Vrh koulí žen byl zařazen do programu OH až v roce

1948 v Londýně.

Světové rekordy mají v současnosti hodnotu 23,12 m - Randy Barnes (USA) a 22,63

m - Natálie Lisovskaja (Rusko).

9.2 Biomechanika vrhu koulí

Dráha působení síly je zde ze všech vrhačských disciplín nejkratší, tudíž je vrh koulí

řazen mezi velmi náročné atletické disciplíny, vyžadujících vysokou úroveň silových,

rychlostních a akceleračních schopností.

Zásadní biomechanické a technické aspekty vrhu koulí

- rychlost vypuštění koule (9-14 m*s-1

)

- úhel vypuštění koule (optimum 40–42°)

- výška místa koule v momentě vypuštění

- další faktory (rychlost a směr větru, nadmořská výška…) – zanedbatelný význam

73

Vrh koulí představuje rychlostně-silovou disciplínu, ve které vrhač na krátké dráze

vyvíjí co největší rychlost náčiní poměrně značné hmotnosti.

9.3 Technika vrhu koulí

Optimální technické provedení vrhu koulí se skládá z těchto fází

- Základní postavení a držení koule

- Sun (zahájen - přípravné pohyby před sunem-poskokem, posun, došlap nohou)

- Vlastní vrh (zdvih a rotace trupu, odraz nohou a trčení paže, vypuštění koule a výměna

nohou přeskokem)

Z hlediska biomechaniky platí pro vrh koulí zákonitosti o šikmém vrhu. Nejdůležitější

biomechanické faktory jsou rychlost vypuštění koule (14 m.s-1

), úhel vypuštění koule (40–

42°), délka dráhy, po kterou působí vrhač na kouli, plynulý sun a vlastní vrh. Délka dráhy

závisí na celkové výšce těla a poměru pák, které na kouli působí. Dráha působení na kouli je

něco kolem tří metrů a je závislá na plynulosti provedení.

Charakteristika zádové techniky

- hluboký předklon při zahájení sunu

- nízké, rychlé přemístění pravé nohy při sunu, provedené sklouznutím (podsunutí)

- mohutné zapojení svalů trupu (vzpřim a rotace) a nohou (odraz) při vlastním vrhu

- Předklonem prodlužujeme dráhu vrhu a tvoříme předpoklady pro větší využití svalů

trupu. Nízké a rychlé přemístění pravé nohy je hlavním úkolem sunu a má velký vliv

na udržení rychlosti získané odrazem pravé a švihem levé nohy. Čím plynuleji spojíme

sun s vlastním vrhem, tím menší bude ztráta úvodní rychlosti a tím větší její význam

pro konečný výkon.

V praxi jsou při této technice dva uzlové body

- moment přechodu do sunu

- moment spojení sunu s vrhem

9.3.1 Rozbor techniky vrhu zádovou technikou

74

Základní postavení a držení koule

Vrhač stojí v zadní polovině kruhu, levá noha je zanožena a pravá špička směřuje proti

směru vrhu; koule je v držení pravé ruky na rozhraní dlaně a prstů; koule je pevně zasazena ke

krku nad klíček a zpevněna bradou; loket pravé paže je mírně odtažen od trupu a levá paže je

v předpažení;

Sun

Současně s pokrčováním pravé nohy dochází k hlubšímu předklonu těla, levá paže

před prsa a ohýbá se dovnitř; vrhač se dostane do nejnižší polohy, ze které zahajuje vlastní

sun; následuje výrazné vysunutí pánve do směru sunu a na ní navazuje široké ale nízko

vedené zanožení levé nohy, která táhne a zrychluje pohyb pánve ve směru sunu; pravá noha

se většinou ještě před plným natažením podtáhne pod koulaře; práce obou noh zrychluje

pohyb vrhače ve směru horizontálním; rychlost se získává co nejrychlejším podtažením pravé

nohy pod trup a došlapem levé ve stejném okamžiku; postavení chodidel je důležité – pravé je

téměř kolmo ke směru vrhu a levé je šikmo; nutná je i pružnost kloubů; důležitá je poloha

levé paže, která má za úkol co nejdéle udržet trup v otočení nazad;

Vlastní vrh

Hmotnost je na odrazové noze; dochází

k rychlému zdvihu levého ramene, které ustupuje

současně nazad; úhel mezi trupem a odrazovou

nohou se postupně rozevírá a váha se přenáší na obě

nohy, pata odrazové se zdvíhá a otáčí zevnitř,

zároveň se vytáčí i koleno odrazové nohy a s ním i

celý trup do směru vrhu; levá ruka jde v pěst a tvoří

s napínající se levou nohou pevnou rotační osu; pravá noha se také napíná; pravé rameno jde

nahoru a vpřed a současně s ním se začíná natahovat i pravá paže; vytrčení ramena je

provedeno s dokončením odrazu nohou; posledním impulsem pro kouli je pružné sklopení

ruky v zápěstí; výsledkem odrazu je výměna přeskokem, pravá došlapuje k břevnu a levá

noha vysoko zanožuje; stejně tak i levá ruka pomáhá s udržením rovnováhy a nepřešlápnutím

břevna.

75

Kinogram vrhu koulí zádovým způsobem

Kinogram vrhu koulí rotační technikou

Metodická řada nácviku vrhu koulí

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- koulařská abeceda (medicimbal či koule, držení koule)

- osvojení techniky vrhu z místa (čelní a boční postavení)

- osvojení sunu (poskoku)

- spojení sunu s odvrhem

- osvojení správného rytmu celého pohybu

- oprava individuálních chyb, diagnostika, závod

76

-

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Otevřené postavení, prohýbání v hrudní části,

stahování ramene vzad a přitahování pravého

loktu dolů k tělu.

Vyhrbením zad, levá paže v pokrčení

předpažmo zevnitř, pravý loket zvednutý od

těla šikmo vzad-opavování základního

postavení

Rotace těla při zahájení vrhu z místa Opakované odhody ze základního postavení

s důrazem na práci dolních končetin

(postupné zapojování kotník koleno, trup,

paže)

Nedostatečně dlouhý sun Opakované násobené suny (stanovení

minimální vzdálenosti), posílení dolních

končetin, suny se zátěží

Špatné propojení sunu a odvrhu Opakované odvrhy se sunem s nižšími

hmotnostmi, s medicinbalem. Rytmizace

celého provedení.

Cvičení na rozvoj vrhu koulí zádovou technikou

- Předávání koule z ruky do ruky okolo boků a trupu

- Předávání koule z ruky do ruky v předklonu okolo dolních končetin v širokém stoji

rozkročném

- Předávání koule z ruky do ruky v předklonu v širokém stoji rozkročmo s rotací trupu a

kyvadlovým pohybem paží z upažení předpažmo do opačného upažení

- Vyhazování koule kolmo nahoru, následné chytání do dlaně a tlumení pohybu

pérováním dolních končetin

- Přehazování koule z ruky do ruky před trupem

- Odhod vzad obouruč z předklonu a podřepu

77

- Odhod vpřed obouruč z předklonu a podřepu

- Odhod vpřed obouruč vytočením z bočního postavení a podřepu na jednu a druhou

stranu

- Odhod vpřed obouruč ze zapažení (autové vhazování)

- Odvrh obouruč trčením z podřepu a dřepu nebo po poskoku snožmo

- Odvrh jednoruč z čelného a bočného postavení (pravou i levou rukou),…

- Nácvik sunu na místě, po čáře, na kladině

- Opakované odhody ze sunu náčiním o různých hmotnostech

- Posílení dolních končetin (výskoky na lavičku, přeskoky překážek, víceskoky)

10. Hod oštěpem (granátem, míčkem)

Cílem této kapitoly je zopakovat základy techniky hodu oštěpem, granátem

(eventuálně míčkem), které je možno využít při výuce atletiky na základních či středních

školách. V našem učebním materiálu se zaměříme na pětidobý odhodový rytmus, který je

možno využít pro všechny typy výše uvedeného náčiní.

10.1 Historie hodu oštěpem

Pokud budeme popisovat historický vývoj hodů, je nutno spojovat tento základní

atletický pojem především z pohledu hodu oštěpem. Hod oštěpem je po běhu nejstarší

doložená disciplína. Malby na stěnách jeskyní dokazují lovecké a válečné využití oštěpu již

před starověkými hrami. Jako sportovní disciplína se objevuje ve starém Řecku, kde jej

zařadili do pořadu OH nejprve jako samostatnou disciplínu a pak, od roku 708 př.n.l., jako

součást pětiboje – pentathlonu. Házelo se na cíl i na dálku (asi 48 m). Poté se objevuje ještě

v Římě. V dalším vývoji lidské společnosti už jen jako lovecký a bojový prostředek. Se

sportem je opět spojován až v 2. polovině 19. století – házelo se jako v Řecku (cíl i dálka) a to

způsobem přímým nebo obloukem, držením za vinutí (švédský způsob). První záznamy

(1886) dokladují výsledek hodu 35,81 m. Na novodobých OH se objevuje od roku 1908

(Londýn) – kde se pořádaly dvě soutěže, a to v hodu volným způsobem a švédským

způsobem, v obou vítězem Lemming (54,43 m a 54,83 m). Švédský způsob se používá

dodnes. Od OH v Londýně doznala technika hodu oštěpem významných změn. V roce 1956

byla použita technika hodu oštěpem otočkou (barra espaňol), která byla následně zakázána

pravidly z důvodu bezpečnosti na stadionu.

78

Poté byla využívána technika, kdy dochází k přenášení oštěpu těsně před odhodem, a

pak následovala technika s přenášením během dvou posledních kroků. Další zdokonalení

přinesli opět Finové, využívali plynulejšího přechodu rozběhu v odhodu. Současná technika

se od této příliš neodlišuje. Vrcholné výkony u světových oštěpařů přesáhly hranici 100 m

(Hohn) a tudíž bylo zapotřebí (především z bezpečnostních důvodů) přejít k úpravě pravidel

ve smyslu posunu těžiště oštěpu vpřed. Touto změnou pravidel došlo ke snížení oštěpařské

výkonnosti na úroveň 80–90 m. Současným světovým rekordmanem v hodu oštěpem je náš

reprezentant Jan Železný, jehož výkon s novým typem oštěpu se blíží hranici 100 m

(98,64 m).

U žen se významně zapsala do historie Dana Zátopková 56,67 m, která vybojovala

zlatou medaili na OH v Melbourne. Současný světový rekord v oštěpu žen drží stejně jako u

mužů naše reprezentantka Barbora Špotáková 72,28m.

10.2 Biomechanika hodu

Hod oštěpem (granátem, míčkem) patří k rychlostně-silovým disciplínám stejně jako

vrh koulí. Správné provedení klade vysoké nároky na plné využití rychlostních, silových a

koordinačních schopností jedince. Odhodová paže má až do poslední chvíle úlohu pasivní;

tělo tvoří tzv. oštěpařský luk a paže oštěp (granát, míček) pouze přidržuje. Největším

problémem pro správné technické provedení hodů bývá spojení odhodu s rozběhem bez ztráty

rychlosti. Hod granátem (350 g), míčkem (150 g) slouží u většiny mládežnických kategorií

v atletice jako průprava pro hod oštěpem.

Vrh a hody jsou z biomechanického hlediska pokládaný za posuvný pohyb

označovaný jako šikmý vrh. Délka hodu oštěpem (granátem, míčkem) v zásadě závisí na

těchto třech základních biomechanických faktorech:

a) počáteční rychlost náčiní (oštěp, granát, míček) v momentu odhodu

b) úhel odhodu

c) odpor prostředí

79

Šikmý vrh s nenulovou odvrhovou výškou Délku šikmého vrhu s nenulovou odvrhovou

výškou vyjádříme vzorcem:

(3)

Při hodu oštěpem je nejpodstatnější z těchto faktorů počáteční rychlost oštěpu, která

samozřejmě závisí na dalších faktorech. Především na úrovni pohybových schopností, na

svalové síle, rychlosti pohybů, flexibilitě apod. Uplatnění všech těchto schopností se však

může projevit jen při správné technice hodu. U světových oštěpařů je počáteční rychlost

oštěpu kolem 30 m/s. Úhel odhodu je úhel mezi přímkou, která je rovnoběžná s podložkou a

prochází bodem vypuštění, a přímkou spojující těžiště oštěpu a bod vypuštění. Ideální úhel se

pohybuje v rozmezí 30–400, je však závislý především na povětrnostních podmínkách a

rychlosti odhodu. Odpor vzduchu hraje rovněž důležitou úlohu při délce hodu. Odpor

vzduchu se projevuje především při povětrnostních podmínkách (protivítr může za určitých

okolností oštěp nadnášet nebo naopak vítr v zádech oštěp srážet) a nadmořské výšce (čím

vyšší nadmořská výška, tím řidší vzduch a tím menší odpor vzduchu).

Míček (granát) patří mezi nejlehčí náčiní, které se používá v atletických vrzích a

hodech k dosažení výkonu, proto je počáteční rychlost v momentu odhodu často větší než při

hodu oštěpem. Tuto rychlost lehce zvládnou i žáci, protože při švihu rukou odpadá jeden z

nejdůležitějších pohybových prvků, a to udržení náčiní v tlakové linii vzhledem k jeho poloze

při vypuštění. Vyplývá to z polohy těžiště náčiní. Granát (míček) má těžiště ve středu náčiní,

zatímco oštěp nikoliv. Proto odpor vzduchu při házení míčkem nehraje tak důležitou roli jako

při hodu oštěpem, protože se zde plně neuplatní aerodynamické zákonitosti pohybu náčiní ve

vzduchu.

80

Odlišný je i úhel vypuštění míčku (granátu). Je o něco větší než při hodu oštěpem,

protože zde není třeba přihlížet k výtlaku vzduchu, plachtění náčiní a na způsob jeho dopadu.

Je však podstatné, aby hod byl vykonaný v ose rozběhu, aby mohly všechny síly působit do

směru hodu.

10.3 Technika hodu oštěpem (granátem, míčkem)

Držení míčku i granátu je poněkud odlišné než držení oštěpu. Granát se drží

ukazovákem položeným na gumovém výběžku na konci podélné osy granátu. Míček se drží

mezi palcem a vějířovitě roztáhnutými prsty. Nemá být uložen v dlani, aby se mohla v závěru

hodu využít i poslední páka, ruka od zápěstí, která dává náčiní ještě poslední možné zrychlení.

Nesení míčku je podobné jako nesení oštěpu. Míček je nad ramenem házející ruky asi

ve výšce hlavy. Jiné nesení míčku se nedoporučuje, protože jde o přípravu k hodu oštěpem.

Pohyb s míčkem při běhu má být rytmický, respektující pohyb nohou. Pohyby ruky s míčkem

mají být volné a nemají překážet při rozběhu.

Všechny ostatní prvky hodu míčkem (granátem) jsou identické jako u hodu oštěpem,

proto v následném textu popíšeme techniku hodu oštěpem.

Při technice hodu oštěpem se nejčastěji používá tzv. pětidobý odhodový rytmus, který

se skládá z pěti kroků. První krok začíná odrazem z kontrolní značky levou nohou, poté

následuje druhý krok při němž se dokončuje nápřah, následuje zkřižný krok (respektive

dvojkrok) a po odhodu je došlap, který celý pohyb ukončuje a zastavuje. Vlastní techniku

hodu oštěpem můžeme rozdělit do dvou fází:

1. Rozběh: a) přípravnou část

b) závěrečnou část

2. Vlastní hod: a) odhodovou fázi

b) zakončení

Rozlišujeme tedy tři základní fáze

1. rozběh

81

2. vlastní hod (odhodový rytmus)

3. přeskok (doznění pohybu).

Držení oštěpu

V současnosti rozlišujeme tři typy držení oštěpu:

- Vidlicovité držení – držení vázání mezi prostředníkem a ukazovákem.

- Finské držení (Jarvinenovo) - držení vázání mezi palcem a prostředníkem

- Americký styl – držení vázání mezi palcem a ukazováčkem.

Popis nejčastějšího držení - Finské držení vinutí leží šikmo v celé dlani tak, že vychází

z dlaně žlábkem u zápěstí. Prsty obemykají oštěp, přičemž palec a prostředník se opírají o

zadní konec vinutí, ukazováček směřuje vzad a je položen šikmo podél oštěpu. Jakýkoliv

styl si vybereme, oštěp musí vždy ležet v dlani a dlaň směřuje vzhůru.

Nesení oštěpu a rozběhu je důležitá délka rozběhu, nesení oštěpu, rychlost a rytmizace

vlastního rozběhu a rovněž tak přenášení oštěpu nazad do nápřahu. Druhá paže pracuje

klasickou běžeckou technikou. Dnes je nejčastěji využívaným způsobem nesení oštěpu nesení

vrchním způsobem. Podélná osa nesení je rovnoběžná s osou rozběhu. Rozběh se pohybuje od

23 do 30 m. Přípravná část rozběhu je dlouhá asi 20–22 m, nápřahová značka je asi 8–12 m

od odhodové čáry a je v ní zahrnuta i vzdálenost 2,5 m, kde se pohlcuje kinetická energie z

rozběhu oštěpaře.

Příprava k hodu (nápřah a přechod do odhodového postavení) v této fázi dochází

k provedení nápřahu, pomocí přenosových kroků a tím i změnou rytmu běhu. Rychlost by se

neměla měnit.

82

Nápřah - Přenos oštěpu vzad, do nápřahu je co nejrychlejší, zpravidla během jednoho až

dvou dvou-kroků. Nejčastěji používaným je přenesení oštěpu spodním obloukem nazad do

nápřahu, umožňující větší posunutí více nazad a zvětší dráhu působení na oštěp.

Pětidobý odhodový rytmus

První krok – začíná odrazem levé nohy a zrychleným vysunutím pravé nohy kupředu, ramena

se začínají ramena vytáčet vpravo stranou a oštěp je nejkratší cestou přenášen do nápřahu,

levá paže se zvedá.

Druhý krok - dochází ke snížení těžiště, vytočení trupu vpravo, osa ramen je rovnoběžná

s podélnou osou oštěpu, spodní okraj náčiní je asi 10 cm nad ramenem.

Třetí krok – výraznější odraz levou nohou, bleskové přemístění pravé nohy daleko vpřed se

snahou o co největší předběhnutí trupu a paže s oštěpem, toto předběhnutí pomáhá zvýšení

úklonu trupu s vytaženou paží nazad, pravá noha přejímá váhu těla a přechází do

odhodového postavení, při vytočení chodidla dochází k většímu zapojení svalů trupu a

delší dráze zátahu. Dříve, kdy docházelo k překřížení nohou, se nazývala tato fáze

zkřižným krokem, dnes je spíše označována jako přeskok

Čtvrtý krok je charakteristický pro odhodové postavení. Časový interval mezi dokrokem

pravé nohy a zapřením levé nohy o zem má být co nejkratší.

Odhodové postavení - pohyb těla přes pravou nohu plynule pokračuje a nedochází v něm ke

změně výšky těžiště. Pravé koleno se vytáčí mírně vlevo nebo zůstává s chodidlem v ose

rozběhu. Zapřením levé nohy je fixována levá polovina těla a současně se dokončuje nápon

nohy pravé. Poloha paže s oštěpem se téměř nemění. Špička oštěpu je ve výši tváře. Dlaň

musí být níže než loket. Při dokroku levé se levá polovina těla stabilizuje a naopak pravá

polovina těla se zrychluje, pravý bok je vytočen vpřed po dokroku pravé. Tělo tak vytvoří

oštěpařský luk. Pravá paže je tažena tělem, ohýbá se v lokti a pěst s oštěpem se pohybuje

téměř po přímce. Pravá noha je tažena za tělem po špičce na zemi. Levá noha je pružnou i

pevnou oporou. Následuje trhnutí trupu vpřed a zároveň pravé rameno vyráží vpřed.

Ukončením je sklopení ruky v zápěstí, dodávající oštěpu poslední impuls. Tyto pohyby

jsou rychlejší než všechny minulé. Energie přenáší trup přes napnutou levou nohu až do

výskoku, pak následuje přeskok na pravou nohu a brždění. Držení oštěpu je pevné a

povoluje až při jeho vypuštění.

83

Vypuštění oštěpu je závislé na rychlosti a na úhlu vypuštění, který je většinou pod 42°.

V odhodové fázi působí oštěpař na náčiní daleko lépe ve směru horizontálním než

vertikálním. Zvětšením horizontální složky se zvýší rychlost, která překoná i ztrátu

odhodového úhlu. Odhodový úhel měníme i podle povětrnostních podmínek.

Energie těla donutí oštěpaře přenést trup přes levou nataženou nohu a následuje dokrok na

pravou nohu a u ní také dozní švih pravé paže. Pravá se pokrčuje a levá noha jde do fáze

zanožení. Nejideálnější vzdálenost přeskoku od odhodové čáry je asi 2–2,5 m, avšak rozdíly

jsou individuální. Zvednutí brady napomáhá dobrému luku a napětí trupu.

Metodická řada nácviku hodu oštěpem

- názorná ukázka, rozbor videozáznamu či kinogramu

- zvládnutí správného oštěpařského držení a pohybu s oštěpem (oštěpařská abeceda)

- osvojení techniky vypuštění oštěpu z čelného postavení

- osvojení přenášení oštěpu

- zvládnutí správného odhodového postavení (impulsivní krok)

- spojení přenášení s impulsivním krokem a vypuštění oštěpu z bočného postavení

- osvojení správného rytmu celého pohybu

- vyměření rozběhu a stanovení výběhové a kontrolní značky

- oprava individuálních chyb, diagnostika, závod

84

Obdobnou metodickou řadu nácviku můžeme použít také při hodu kriketovým

míčkem či hodu granátem

TABULKA NEJČASTĚJŠÍCH CHYB A JEJICH ODSTRANĚNÍ

Výkyvy oštěpu v náběhové fázi, nepevné

držení oštěpu, slabé zápěstí části

Opakované rovinky s oštěpem v základním

držení, zpevnění zápěstí, kontrola správného

držení oštěpu.

Odhod mimo osu vypuštění oštěpu (mimo

rameno)

Opakované odhody z místa s důsledným

vedením oštěpu nad osou ramenního kloubu.

Podhození oštěpu (strhnutí) při odhodu (po

přeskoku se váha těla dostává nad přední

opěrnou nohu a není možné provést

oštěpařský luk)

Opakované odhody z přeskoku s důrazem

práce dopadové nohy a důsledným zapřením

opěrné nohy, snaha o vypuštění oštěpu

v kolmici opěrné (přední nohy)

Odhod z přední (opěrné) nohy (špatný

přechod do odhodového postavení,

neudržení váhy těla na zadní stojné noze a

rychlé přenesení váhy na opěrnou přední

nohu)

Snaha o rychlé zašlápnutí a vytočení

dopadové nohy bez přenosu váhy na přední

opěrnou nohu.

Vypuštění oštěpu pod velkým odhodovým

úhlem, neudržení odhodové paže nad

ramenem, záklon

Odhody ze zkráceného rozběhu, odhody z

běhu

Průpravná cvičení pro hod oštěpem (míčkem, granátem)

- rovinky s oštěpem v základním postavení

- rovinky s oštěpem v přenesení

- odhody z místa

- trefovačka – odhody na cíl

- odhody z přeskoku

- odhody z krátkého náběhu

- odhody opačnou (neodhodovou rukou)

- odhody medicinbalem oštěpařské

85

- základní gymnastika přemet stranou, kotouly, stojky,…

- víceskoky – přeskoky překážek, výskoky na bedny

11. Atletické víceboje

Cílem této kapitoly je získat přehledné informace o této atletické disciplíně a možnosti

využití atletických vícebojů při výuce na ZŠ, SŠ či v atletickém oddílu. Atletické víceboje

tvoří v žákovských kategoriích ideální výchozí pozici pro všestranný rozvoj žáka a budoucí

atletickou specializaci.

Víceboje jsou jedinými atletickými disciplínami, ve kterých se výsledek nevyjadřuje

ve fyzikálních jednotkách, ale v bodech.

Hlavní vícebojařskou disciplínou (v programu MS, ME, OH) u mužů je desetiboj,

který závodníci absolvují ve dvou po sobě následujících dnech. Pořadí disciplín prvního dne

je: běh na 100 m, skok daleký, vrh koulí, skok vysoký, běh na 400 m. Pořadí disciplín

druhého dne: běh na 110 m překážek, hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem, běh na 1500 m.

Oficiálním vícebojem žen je sedmiboj, který probíhá rovněž ve dvou po sobě následujících

dnech. V současnosti patří mezi oficiální atletické disciplíny také desetiboj žen.

Výkon ve víceboji je závislý v podstatě na třech faktorech:

- na úrovni rozvoje potřebných pohybových schopností – rychlosti, síly, vytrvalosti,

obratnosti

- na úrovni rozvoje techniky

- na systému bodování (v každém systému existují disciplíny, které jsou proti jiným

zvýhodněné či znevýhodněné)

11.1 Historie vícebojů

Historie atletického víceboje sahá až do starověkého Řecka. Na tehdejších

olympijských hrách se soutěžilo v pětiboji – pentatlonu, který obsahoval tyto disciplíny: běh

na 1 stadion (192 m), skok, hod diskem, hod oštěpem a zápas (palé).

Historie desetiboje IAAF začala v roce 1912 na OH ve Stockholmu. Pořadí disciplín

bylo stejné jako dnes. V desetiboji zvítězil americký atlet indiánského původu Jim Thorpe,

86

který dosáhl následujících výkonů: běh na 100 m – 11,2 s; skok do dálky – 679 cm; vrh koulí

– 12,89 cm; skok vysoký – 187 cm; běh na 400 m – 52,2 s; běh na 110 m překážek – 15,6 s;

hod diskem – 36,89 m; skok o tyči – 3,25 m; hod oštěpem – 45,70 m; běh na 1500 m – 4:40,1.

Podle současných tabulek má tento výkon hodnotu 6754 bodů a je možné ho považovat za

základní světový rekord. Až do čtyřicátých let 20. století se desetiboji věnovali závodníci

spíše okrajově. Pravděpodobně proto, že bylo málo příležitostí na závodění. Závody se konaly

pouze na MS, OH a od roku 1934 i na ME. Olympijskými vítězi se od roku 1932 do roku

1968 (s výjimkou v roce 1964) stali Američani. Od padesátých let s nimi soupeřili především

desetibojaři ze SSSR, od šedesátých desetibojaři z Německa. Nejvyšší rozmach desetiboje

nastal v sedmdesátých letech, kdy se do světové špičky dostali závodníci z Polska, Německa,

Francie, Bulharska, Anglie, Rakouska a Finska.

V minulosti byly výkony v desetiboji hodnoceny podle šesti systémů bodování.

Původně se vítěz určoval podle dílčích vítězství v jednotlivých disciplínách. Podle tohoto

systému se, ale výkon nedal vyjádřit v bodech a proto byly v roce 1913 sestaveny první

bodovací tabulky, jejichž základem byly olympijské rekordy z roku 1912.

V roce 1934 byl schválen tzv. finský systém bodování, podle kterého byly bodované

hodnoty přiřazované podle exponenciální křivky. Bodování bylo spravedlivější, ale vlivem

nerovnoměrného rozvoje výkonnosti v jednotlivých disciplínách na konci čtyřicátých let

přestal vyhovovat.

V roce 1950 byl schválen bruselský systém, ve kterém byly vztahy mezi disciplínami

upraveny podle tehdejších světových rekordů. Tento systém, ale začal později, ze stejných

důvodů jako systém finský, nevyhovovat.

Od roku 1962 vstoupil v platnost systém bodování založený na lineární závislosti na

rychlosti. V běžeckých disciplínách byly přírůstky mírně progresívní, ve skokanských a

vrhačských disciplínách byly přírůstky mírně regresívní.

Stávající systém, podle kterého se boduje dnes, je platný od roku 1985 a slouží pouze

k bodování vícebojařských soutěží. Na jeho vzniku se podílel český zástupce v technické

komisi IAAF dr. V. Trkal.

Z historie československého desetiboje lze zmínit M. Moravce, který obsadil 5. místo

na ME v roce 1954. Prvním československým desetibojařem, který dosáhl hranice 7000 bodů,

byl M. Kotík. Hranici 7500 bodů překonal jako první J. Neckář, hranici 8000 bodů L. Pernica.

87

Vývoj světového desetiboje se dá spolehlivě hodnotit od r. 1912. Od tohoto data se

střídala období překvapujících výsledků s obdobími stagnace, o kterých se usuzovalo, že

znamenají vyčerpání lidských možností. Zpomalování výkonnostního vývoje bylo vždy

v období válečných let a samozřejmě i v letech poválečných, kdy na úspěšný trénink nebyly

vhodné podmínky. Světový rekord vracejí znovu do Evropy čeští atleti. Tomáš Dvořák

v Praze výkonem 8994 body v r. 1999. V r. 2001 Roman Šeberle jako první desetibojař na

světě dokázal překonat devítitisícovou hranicí snů. Díky jemu je u současného světového

rekordu výkon 9026 bodů.

Historie ženských vícebojů je trochu odlišná. Je poznamenána častými

změnami počtu, výběru a pořadí disciplín. V roce 1933 schválila mezinárodní atletická

federace složení ženského pětiboje. Obsahoval tyto disciplíny: vrh koulí, skok daleký, běh na

100 m, skok vysoký a hod oštěpem. Postupem času byl běh na 100 m nahrazen během na 100

m překážek, později byly přidány disciplíny běh na 200 a 800 m. Tak došlo k rozšíření na

sedmiboj (v roce 1981). Do programu OH byl původní pětiboj zařazen v roce 1964. Naší

nejúspěšnější pětibojařkou byla Olga Modrachová-Davidová. Současný světový rekord

v sedmiboji 7161 bodů drží Američanka J. Joynerová.

11.2 Pojetí vícebojů v současnosti

Při zamyšlení nad výsledky prvních vícebojařských soutěží a jejich dalším vývojem

můžeme konstatovat, že první desetibojaři byli specialisté na své dvě až tři výkonnostně

kvalitní disciplíny, především na sprint, překážky a skok do dálky. Ve vrhu koulí a v hodech

sotva dosahovali průměrných výkonů a ve skoku o tyči a v běhu na 1500 m jen improvizovali.

Od OH v Londýně se začíná objevovat nová struktura sportovního tréninku vícebojaře,

zaměřená více na všestrannost. Pojem všestrannost chápeme jako odborný termín, který

znamená rovnoměrný rozvoj všech pohybových schopností. Disciplíny původně jen průměrné

se stávají nadprůměrnými a disciplíny původně slabé se stávají často rozhodující v konečném

sčítání bodů. Skok o tyči se začíná stávat silnou desetibojařskou zbraní a běh na 1500 m bude

znamenat u mnohých atletů velmi aktivní bodovou položku.

K dnešní vysoké úrovni výkonů v desetiboji nesporně přispívá i kvalitní technická

úroveň v jednotlivých disciplínách. Zatímco dříve měli atleti s technikou některých disciplín

mimořádné potíže, dnešní desetibojaři ovládají techniku stejně dobře jako závodníci v

individuálních disciplínách a v některých případech jsou i lepší (100 m překážek, skok

88

daleký). V pojetí víceboje se v porovnání s dřívějším přístupem, kdy se k jedné nebo několika

nadměrným disciplínám přiřazovaly disciplíny podprůměrné, výrazně změnilo.

Atletika je označována za královnu sportů a je jí bezesporu i v programu olympijských

her. Vítěz desetibojařské soutěže je na olympijských hrách vnímán jako atletický král.

Obdobně je ceněno i vítězství v ženské soutěži atletické všestrannosti.

Enormní fyzická a obvykle i psychická zátěž neumožňuje atletům časté závodění.

Desetibojaři startují v letní sezóně 3-5x, sedmibojařky 4-6x. Kromě toho, že charakter

vícebojů neumožňuje časté závodění, je nabídka startovních možností v mezinárodní

termínové listině vícebojů početně velmi skromná. Pořadatelů velkých mítinků po celém světě

je jako šafránu. Velké mítinky jsou pořádány v rakouském městečku GOETZIS,

jihofrancouzském ARLES a v německém RATINGENU.

Pro větší propagaci vícebojů a podchycení zájmu diváků, médií a v neposlední řadě

sponzorů se v posledních letech stále častěji objevují krátké formy vícebojů: ženský sedmiboj

za 45 min, extrémní desetiboj za 30 min, hodinový desetiboj, desetiboj za čtyři hodiny. Velmi

úspěšně byla v halové sezóně uplatněna soutěž v pětiboji smíšených dvojic.

11.3 Hodnocení desetibojařské soutěže

Víceboje jsou jedinými atletickými disciplínami, kde se výkon vyjadřuje v bodech,

nikoliv ve fyzikálních jednotkách. Jednotlivé disciplíny jsou bodovány podle tabulek a vítězí

atlet, který získá největší počet bodů. Oficiálním vícebojem (je na programu OH, MS, ME,

EP) je u mužů desetiboj, který závodníci absolvují ve dvou po sobě následujících dnech.

Disciplíny 1. dne:

- běh na 100 m

- skok daleký

- vrh koulí 7,25 kg

- skok vysoký

- běh na 400 m.

Disciplíny 2. dne:

- běh na 110 m př.

- hod diskem 2 kg

89

- skok o tyči

- hod oštěpem (800 g)

- běh na 1500 m.

11.4 Faktory struktury sportovního výkonu ve vícebojích

Somatické předpoklady

Tělesná výška (optimum 185-190 cm, 172-180 cm), hmotnost ( 82-88 kg, 68-74 kg),

rozpětí paží, poměr délky horních a dolních končetin k tělesné výšce, délka chodidla,

somatotyp

Motorické předpoklady

Dominujícími pohybovými schopnostmi pro víceboj jsou rychlost a síla, které by se

měly projevovat hlavně v těchto podobách: rychlost – reakce, cyklických a acyklických

pohybů, síla – výbušná síla a silová vytrvalost (skok o tyči). Vytrvalost se ve vícebojích

uplatňuje jako všeobecná vytrvalost, tj. schopnost snášet zatížení po relativně dlouhou dobu –

jako běžecká vytrvalost (1500m a 800m) a jako speciální vícebojařská vytrvalost, tj.

schopnost podávat co nejlepší výkon navzdory únavě na konci druhého dne.

Koordinační předpoklady a sportovní technika

Dobré koordinační schopnosti umožňují desetibojařům a sedmibojařkám účelně řídit

vlastní a rychle si osvojovat nové pohyby. Jejich úroveň přímo ovlivňuje techniku a tím i

výkonnost v převážné většině vícebojařských disciplín (v desetiboji sedm a v sedmiboji pět

technických disciplín).

Psychické předpoklady

V procesu vícebojařské přípravy jsou do určité míry formovány také psychické

vlastnosti, temperament a charakter trénujících. Co se týče „optimálního“ temperamentu –

nejlepší vícebojaři by měli být dostatečně agresivní a sebevědomí v závodech a zároveň

vyrovnaní a spolehliví v přípravě.

90

11.5 Trénink v desetiboji

Základní úlohy vícebojařského tréninku:

- rozvoj pohybových schopností

- nácvik a zdokonalování techniky a taktiky jednotlivých disciplín příslušného víceboje

- formování osobnosti závodníka

Pro vícebojařský trénink je charakteristické zařazování 2-3 tréninkových jednotek

v jednom dni, z nichž má jedna většinou kompenzační a regenerační charakter.

Pro správnou volbu tréninkové strategie je důležité si uvědomit, že desetiboj je

spojením technicky rozdílných disciplín a tím i fyziologicky antagonických tréninkových

postupů. Disciplíny desetiboje jsou naprosto jasně rozděleny do skupin — sprinty (100 m,

400 m 110 m př.), skoky (dálka, výška, tyč), vrhačské disciplíny (koule, disk, oštěp) a

vytrvalostní běh (1500 m). Analýza disciplín víceboje by měla trenérovi pomoci při správné

volbě tréninkové strategie v souvislosti se znalostmi osobních předpokladů svěřenců i bodový

hodnot za předpokládané výkony.

Dá se říci, že podstatnými předpoklady pro současný vrcholový víceboj je rychlostní

vytrvalost, rychlost a výbušná síla. Úspěšný výkon může záležet na volbě tréninkové strategie

preferující pohybové schopnosti v disciplínách, které jsou charakteristické průměrnou

tělesnou hmotností, tzn. skokanské a běžecké skupiny disciplín. Dále je důležité zvládnout

optimální přípravu na hody a vrh koulí za předpokladu, že silovým tréninkem nebude

ovlivněn výkon v běhu na 1500 m.

Etapy desetibojařské přípravy

A) První etapa přípravy - všestranný základ (do 18 let)

Potencionální vícebojař by už měl mít základní zkušenost z atletických tréninků a

soutěží. V nejlepším případě s rozsáhlým sportovním základem v disciplínách s převahou

rychlosti a s dalším předpokladem vybudování silového potenciálu.

V této etapě je důležité připravit se na širší spektrum závodů, mezi kterými mohou být

zařazeny různé formy vícebojů (i proto je do žákovské kategorie zařazen devítiboj, mladší

91

dorostenci závodí v desetiboji). Cílem této etapy je rozvoj kondiční přípravy se zaměřením na

rychlost a nácvik techniky s plánovanou prioritou některých disciplín desetiboje. Atlet se musí

soustředit na ty závody, které ho motivují, dávají možnost úspěchu. Pocit být úspěšný je nutné

neustále podporovat, a proto vyhledáváme vhodné situační závody specialistů, ve kterých

může být adept víceboje motivován předním umístěním k dalšímu tréninku. Trénink musí brát

v úvahu všechny problémy fyzického i psychického vývoje.

B) Druhá etapa přípravy - specializace (18 —21 let)

Základní technická a kondiční příprava byla dokončena v předcházejícím období. Cílem této

etapy je připravit atleta k rozvoji osobního stylu v technice a zajistit kondiční přípravu na

úrovni vrcholové atletiky. Pro zvýšení výkonnosti v bězích, skocích i vrzích musíme do

tréninkových plánů zařadit výrazně větší dávky silových cvičení. Velký důraz klademe na

anaerobní běh (příprava pro běh na 400 m). Ten přináší zároveň větší odolnost potřebnou pro

průběh desetiboje.

11.6 Hodnocení sedmibojařské soutěže

Sedmiboj se liší od desetiboje nejen tím, že obsahuje o tři disciplíny méně. Především

běžecké disciplíny jsou kratší. 200 m a 800 m jsou protikladem k desetibojařským běžeckým

disciplínám 400 m a 1500 m.

Tyto rozdíly umožňují atletce využít více času na odpočinek a aktivní regeneraci, na

organizaci a přípravu v průběhu soutěže. Také ztráta energie v průběhu závodu není tak

zřetelná jako v desetibojařské soutěži. V průběhu soutěže je dostatek času na rozbor

dokončených disciplín. Časový prostor mezi disciplínami umožňuje vhodnější psychické

přeladění v případě nepříznivých výsledků.

Disciplíny prvního dne:

- běh na 100 m př.

- skok vysoký

- vrh koulí

- běh na 200 m

Disciplíny druhého dne:

92

- skok daleký

- hod oštěpem

- běh na 800 m

Tréninková strategie ve vícebojích

Struktura sportovního tréninku je výsledkem procesu, který začíná analýzou

soutěžního výkonu, pokračuje tvorbou struktury sportovního výkonu a končí účelným

uspořádáním obsahu dlouhodobého, složitého a obsahově členitého tréninkového procesu.

Sportovní výkon charakterizujeme jako projev specializovaných schopností jedince

v činnosti, zaměřené na řešení pohybového úkolu, který je vymezen pravidly daného

sportovního odvětví nebo disciplíny. Pro správnou volbu tréninkové strategie je důležité si

uvědomit, že víceboje jsou spojením technicky rozdílných disciplín a tím i fyziologicky

antagonických tréninkových postupů. Disciplíny desetiboje jsou naprosto jasně rozděleny do

skupin – sprinty (100 m, 400 m, 110 m př.), skoky (dálka, výška, tyč), vrhačské disciplíny

(koule, disk, oštěp) a vytrvalostní běh (1500 m). Analýza disciplín víceboje by měla trenérovi

pomoci při správné volbě tréninkové strategie v souvislosti se znalostmi osobních

předpokladů svěřenců i bodových hodnot za předpokládané výkony.

Podstatnými předpoklady pro současný vrcholový víceboj jsou rychlostní vytrvalost,

rychlost a výbušná síla. Úspěšný výkon může záležet na volbě tréninkové strategie

preferující pohybové schopnosti v disciplínách, které jsou charakteristické průměrnou

tělesnou hmotností, tzn. skokanské a běžecké skupiny disciplín. Dále je důležité zvládnout

optimální přípravu na hody a vrh koulí za předpokladu, že silovým tréninkem nebude

ovlivněn výkon v běhu na 1500 m.

Adepta desetiboje je nutné především hledat mezi vysokými štíhlými sprintery a jeho přípravu

je třeba rozdělit do pětiletého období v následujícím rámcovém plánu:

rok – usilovat o rozvoj běžecké rychlosti, o zlepšování technického provedení skoku

dalekého, překážek a skoku o tyči.

rok – zaměření na rozvoj síly, základy tréninku rychlostní vytrvalosti a technické

zdokonalování překážkového běhu, hodu diskem a skoku o tyči.

rok – technika skoku vysokého a hodu oštěpem, rozvoj rychlostní vytrvalosti.

93

rok – přednostní zaměření na kondiční, silovou i technickou přípravu ve vrhu koulí a hodu

diskem.

rok – systematické zdokonalování všech disciplín a příprava na vrcholný výkon v desetiboji.

Trénink by měl být zaměřen tak, aby v uvedených disciplínách v jednotlivých letech dosáhl

atlet maximálního výkonu. Domněnka, že soustavný trénink devíti disciplín vytváří

předpoklady pro dobrý výkon na 1500 m, se příliš neosvědčila. I tato disciplína zasluhuje

speciální zaměření. Tento rámcový plán je však velmi ovlivněn individualitou svěřence.

12. Organizační formy vyučování - všeobecně

A. Podle vztahu k osobnosti studenta

- výuka hromadná, kolektivní (práce učitele s celou třídou, různé typy vyučovacích

hodin - motivační, výkladová, opakovací, zkoušecí, kombinovaného typu; samostatná

práce studentů,…);

- výuka skupinová (skupinové vyučování);

- výuka individuální (každý student má svého učitele);

- výuka individualizovaná (každý student pracuje podle svého programu, učitel tuto

práci řídí; diferenciace).

B. Podle charakteru výukového prostředí a organizace práce

- výuka ve třídě (klasická třída s lavicemi, tabulí a další didaktickou technikou);

- výuka v odborné učebně (v knihovně, v počítačové učebně, v laboratoři,…);

- výuka na sportovištích (tělocvična, školní hřiště, plavecký bazén, ….)

- výuka ve školní dílně či na pozemku (např. učební praxe);

- vycházka a exkurze (rozmanité náměty - muzeum, knihovny, firmy apod.);

- samostatná práce studentů (domácí úkoly, ročníkové práce, projekty, studentské

soutěže).

C. Podle délky trvání

- základní výuková jednotka (klasická vyučovací hodina; zpravidla 45 minut);

94

- vícehodinová výuková jednotka (práce v terénu, v knihovně, školení, kurzy,

vysokoškolské přednášky a semináře; např. 90 nebo 180 minut);

- zkrácená výuková jednotka (např. krátká instruktáž před exkurzí).

Typy vyučovacích jednotek využitelných v tělesné výchově

- Habituální VJ

- Problémová VJ

- Programovaná VJ

- Kreativné orientovaná VJ

- Kruhový trénink „x-variabilní provoz“

Habituální vyučovací jednotka – je taková vyučovací jednotka, která je provedena podle

obvyklého postupu, který vyhovuje žákům i učiteli. Na rozdíl od ostatních typů

vyučovacích jednotek si celou vyučovací jednotku řídí učitel sám, a tudíž nedochází

k přílišnému zapojování žáků do řízení vyučovací jednotky, žáci nedostávají na výběr

žádné alternativni postupy, mají omezený prostor k samostatnosti a kreativitě v průběhu

vyučovací jednotky. Habituální vyučovací jednotka má následující fáze:

- Úvodní část (formální část – sdělení výchovného, vzdělávacího a zdravotního cíle

vyučovací jednotky), rušná část (zahřátí organismu, motivace žáků)

- Průpravná část (obecné rozcvičení, speciální rozcvičení – např. atletická abeceda)

- Hlavní část vyučovací jednotky

- Závěrečná část – celkové uklidnění organismu, zhodnocení vyučovací jednotky

Problémová vyučovací jednotka – podstatou problémového vyučování je aktivní interakce

mezi učitelem a žákem, který se pod jeho vedením snaží hledat a nacházet způsoby řešení

stanoveného problému. Řešení daného problému vyžaduje od žáka samostatnost a

tvořivost. Pro problémovou vyučovací jednotku tělesné výchovy se doporučuje toto

zjednodušené schéma postupu:

- Navození problémové situace v tělocvičné aktivitě

- Vytyčení problémové situace

- Orientace žáků v problémové situaci

- Stanovení hypotéz, postupů, dílčích cílů, dílčích problémů při řešení celkové

problémové situace

- Vlastní řešení problémové situace

- Hledání nejoptimálnějšího řešení

95

- Procvičování, zdokonalování a upevňování zvoleného postupu

- Aplikace tělocvičných dovedností a nových poznatků v praxi

Uplatnění problémového učení v atletice je poměrně široké, nejlepší využití

problémového vyučování nacházíme až ve vyšších fázích motorického učení, kdy má žák více

zkušeností a dokonale chápe cíl, kterého je třeba v učení dosáhnout. Řešením problémových

situací je možné nalézt dostupné mezery v technice atletiky, vytvořit adekvátní či originální

techniky např. při překonávání laťky ve skoku do výšky. Žák postupuje při řešení problému

samostatně nebo za pomoci učitele a může při tom uplatnit také své vědomosti z jiných

předmětů (fyzika, biologie apod.).

Programovaná vyučovací jednotka – programovaným učením v atletice se rozumí

intencionální proces vedoucí k osvojování atletických dovedností a příslušných vědomostí

pomocí programovaných učebních prostředků. Programovaným vyučováním v atletice se

rozumí optimální řízení učebního procesu učitelem nebo programovanými učebními

prostředky v souladu s požadavky teorie programovaného učení a v souladu s cíli atletické

přípravy ve školních podmínkách. Programovaného vyučování bychom měli využívat pro

všestranný rozvoj žáků. Snažíme se o co největší zapojení žáků do řízení učebního procesu

zdůrazňováním dílčích i výsledných cílů. Žáky také zapojujeme do kontrolní činnosti a to

s důrazem na sebekontrolu, ale i na vzájemnou kontrolu ve dvojicích nebo skupinách. Práci

s programovanými učebními postupy umožňuje pozitivně usměrňovat vzájemnou pracovní

komunikaci, vést žáky k vzájemné motivaci a spolupráci. Hlavní výhodou

programovaného vyučování je respektování individuálního tempa výuky pro žáky

nadprůměrné či naopak podprůměrné a tím pádem udržování motivace u všech žáků ve

třídě či v tréninkové skupině. Při využívání programovaných učebních postupů v atletice je

možné uplatňovat tyto didaktické formy:

- Hromadná didaktická forma

- Všichni žáci se učí podle programovaného učebního postupu (např. techniku nízkého

startu), vše ale probíhá pod vedením učitele, který učební proces usměrňuje a

kontroluje

- Učitel využívá programovaný učební postup jako metodické řady a uplatňuje z něj

dílčí cíle, ukázky fotodokumentace, způsob kontroly, ….

- Učitel využívá programovaný učební postup pro individuální či skupinové řízení

odstraňování nedostatků - např. v technice běhu či skoku

96

Skupinová didaktická forma

Jedna ze skupin žáků se učí podle programovaného učebního postupu, ale stejně

jako ostatní skupiny pod částečnou kontrolou učitele, např. zdokonalování závěrečné fáze

letu při skoku do dálky

Učitel řídí učební proces jedné skupiny žáků podle programovaného učebního

postupu a ostatní skupiny plní samostatně jiné úkoly, např. v kondiční přípravě.

Kreativně orientovaná vyučovací jednotka – v některých pramenech označovaná jako

individualizovaná vyučovací jednotka, se liší od habituální vyučovací jednotky především

řídícím stylem a zařazením individualizovaných epizod do vyučovací jednotky. Řídící styl

se vyznačuje větším zapojením žáků do řízení, větší svobodou rozhodování žáků, výběrem

alternativ, větší mírou samostatnosti a vyšší kreativitou. Individualizované vyučování má

pro praxi ve školní tělesné výchově přínos v podněcování vnitřní aktivity žáků, ve větší

zainteresovanosti žáků na výsledku učení a odpovědnosti, ve větší míře svobody

rozhodování ve využívání samostatných postupů při pohybových činnostech,

v seberealizaci žáků všech výkonnostních skupin.

Jako příklady individualizace se uvádějí tyto vstupy do habituální vyučovací jednotky:

- zařazení didaktických forem s individuálním uspořádáním

- individuální zařazení doplňkových cvičení v rámci skupinové činnosti

- zařazení individuální diagnostiky a kontroly

- aktivní podíl žáka na procesu učení při uspořádání ve dvojicích

- volba samostatného rozcvičení

- individuální volba zvládnutých cvičení

- individuální výběr nabídnutých cvičení

- individuální výběr nářadí a náčiní

Kruhový trénink x variabilní provoz – je forma tréninku určená pro rozvoj nebo udržení

tělesné zdatnosti s hlavním zaměřením na rozvoj síly a vytrvalosti. Jednotlivá stanoviště,

na kterých probíhají stanovená cvičení, jsou sestavena do libovolných tvarů (kruh, čtverec,

obdélník, …) ale pořadí jednotlivých cvičení je přesně určeno.

97

Princip kruhového tréninku spočívá v organizaci a metodice. Je cvičením na stanovištích

umístěných po “KRUHU“ se zaměřením na rozvoj síly, rychlosti, vytrvalosti a dalších

základních či komplexních pohybových schopností.

Při kruhovém tréninku posilujeme svalové skupiny, vhodně zvolené, k vybrané sportovní

disciplíně a vzhledem k cílové orientaci. Cviky mají být jednoduché na provedení a

prováděny přesně intenzívně. Vymezení kritéria pro provedení cviků musí být

jednoznačné. Volena jsou taková posilovací cvičení a taková zátěž, aby na základě vyššího

počtu opakování bylo možno současně působit na svalový aparát i oběhovou soustavu.

Počet stanovišť se určí podle vybrané sportovní disciplíny, vzhledem k cílové orientaci a

podle způsobu tréninku. Obvykle to bývá 6–12. Doba cvičení je vymezena zaměřením

tréninku, počtem stanovišť, počtem okruhů, individuální zátěží a pohybuje se v rozmezí

10–30 minut. Doba cvičení na jednom stanovišti obvykle bývá 20–30 sekund. Pokud

volíme metodu s intervaly odpočinku, přestávka obvykle bývá 30 s, záleží však na cíli,

zvolené metodě, úrovni žáků apod.

Výhody kruhového tréninku:

1. Každý může cvičit ve vlastním tempu při individuálním dávkování zátěže (je

zatěžován, ne přetěžován)

2. Cvičenci vědí předem, co budou cvičit, což má psychologický význam, zejména u

slabších cvičenců

3. Pocit uspokojení z tvrdé tělesné aktivity prováděné v krátkém časovém intervalu

4. Pocit uspokojení na základě samostatné činnosti

5. Každý může sledovat vlastní výsledky tréninku

Vytrvalostní metoda - Cvičenec přechází plynule z jednoho stanoviště na druhé bez

přestávek (plně odpovídá původnímu “Circuit-training“)

Varianty

a) cvičení bez přestávky, jeden nebo více okruhů, ale bez předem stanoveného času

b) cvičení bez přestávky, s předem stanoveným časem pro určitý počet okruhů

c) cvičení bez přestávky po stanovenou dobu – obsahem cvičení je předem stanovený

počet opakování cviků a stanovišť

Základní kriteria při stanovení cíle kruhového tréninku:

- Doba zatížení

98

- Intenzita zatížení

- Počet opakování

- Interval odpočinku

Výhodou kruhového tréninku je velká variabilita, relativní nenáročnost na prostor a

pomůcky při zachování vysoké účinnosti, možnost přesného dávkování zátěže, účinnosti

cvičení, pestrost a efektivnost. Kruhový trénink může mít mnoho modifikací, které

vyplývají z jeho univerzální použitelnosti pro cílený rozvoj žádaných pohybových

schopností. Nejčastěji se však kruhový trénink používá pro rozvoj základní kondice

v přípravném období a v obnovovacím mikrocyklu při dvouvrcholové sezoně.

Základní zásady:

- počet stanovišť 6-12

- počet opakování 6-20 (podle zaměření)

- přestávky mezi cviky 1:1 až 4:1 (20 s cvičení, 5 s přestávka), někdy se tzv.

odpočívá následujícím cvikem

- počet sérií 3-6

- přestávky mezi sériemi 3-6 min podle charakteru a cíle kruhového tréninku

- počet tréninků týdně 3

Schéma kruhového tréninku:

Pro obecnou kondici je důležité cvičit všechny hlavní svalové skupiny, což je možné i

výběrem cviků bez nářadí a náčiní. Zjednodušené schéma zahrnuje cvičení svalů

dolních končetin, paží a pletence ramenního, břišních svalů a zádových svalů.

Postupujeme od větších svalových skupin k menším.

Příklady možných cvičení pro základní kondici:

Dolní končetiny

- přeskoky přes stoličku snožmo bokem

- výskoky z podřepu

- angličani (ze vzporu ležmo skokem zanožení, zpět a výskok z dřepu, modifikace

výskok po jedné, druhá skrčmo vzhůru)

- odrazy na místě nebo skoky přes švihadlo (snožmo, jednonož, střídavě)

99

- odraz do přednožení skrčmo, dalším odrazem zanožení skrčmo

- švihadlo

Horní končetiny

- kliky (modifikace s nohama výše, příp. noha přes nohu, karatistické na kotnících

prstů, s tlesknutím)

- kliky v podporu vzadu (mezi židlemi)

- kliky na jedné ruce

- shyby

- výmyky na doskočné hrazdě

Břišní svaly

- leh-sed (nohy v různém uhlu, přímé i šikmé břišní svaly, ruce v týl nebo na prsou

skřižmo)

- klasické sklapovačky a jejich modifikace (skrčmo, střídavě pravý loket k levému

kolenu apod.)

- stěrače (vleže na zádech přednožit a nohy střídavě kontrolovaně pokládat vpravo a

vlevo)

- vleže na boku zvedat nohy snožmo

Zádové svaly

- vleže na břiše zanožování (modifikace kraulové nohy, střídavě)

- vleže na břiše zvedat trup, ruce v týl (přímo i šikmo)

- v podporu klečmo střídavě - pravá DK zanožit levá HK vzpažit a naopak

- kolíbka

Variabilní provoz - Variabilní provoz je specifická organizační forma práce, při které

dochází ke zdokonalování pohybových dovedností a činností ve ztížených a proměnlivých

podmínkách. Dochází zde k rychlejšímu střídání stanovišť - omezením času vytváříme

ztížené podmínky.

100

Za dílčí cíle variabilního provozu podle Frömela (1987) považujeme:

- zdokonalovat a zpevňovat pohybové činnosti ve ztížených a variabilních podmínkách,

které jsou charakteristické pro třetí fázi motorického učení,

- maximálně využívat didaktický čas pro pohybovou aktivitu žáků, zapojit současně

všechny žáky do těchto aktivit,

- intenzivním zdokonalováním pohybových dovedností v konkrétních činnostech

napomáhat i rozvoji pohybových schopností a zvyšování zdatnosti žáků,

- rozvíjet u žáků schopnost rychlé orientace a přizpůsobování se měnícím se

podmínkám,

- proměnlivostí obsahu a podmínek vytvářet předpoklady pro úspěšný transfer do jiných

pohybových, ale i pracovních činností,

- přispívat k rozvoji samostatnosti žáků při pohybové činnosti,

- přispívat k rozvoji tvůrčí aktivity žáků,

- zpestřit didaktické formy, a tím přispět ke zlepšení vztahu žáků k tělesné výchově.

Obsahem variabilního provozu na jednotlivých stanovištích jsou pohybové činnosti

zařazené do ŠVP - Tělesná výchova. Tyto pohybové činnosti musí být zvládnuté do té

míry, že je již žádoucí tyto činnosti zdokonalovat a upevňovat ve ztížených a proměnlivých

podmínkách (třetí fáze senzomotorického učení). Dále je nutné, aby zařazené pohybové

činnosti vyžadovaly jen zcela výjimečně záchranu.

Doporučení pro uspořádání obsahu jednotlivých stanovišť variabilního provozu:

- střídavě zatěžovat různé svalové skupiny,

- střídat náročná cvičení s méně náročnými,

- střídat složitější cvičení s jednoduššími,

- zařazovat i průpravná cvičení ke zdokonalovaným pohybovým činnostem,

- zařazovat „doplňkové" činnosti v rámci pohybového úkolu.

Vlastní řízení variabilního provozu můžeme realizovat třemi základními způsoby:

- vymezením počtu opakování cvičení na jednotlivých stanovištích (vymezení

zátěže),

- vymezením času pro pohybovou činnost na stanovištích i pro přechod na další

stanoviště (vymezení času),

- vymezením času i počtu opakování na jednotlivých stanovištích (vymezení času i

zátěže).

101

- Nejjednodušším způsobem řízení je vymezení času pro pohybovou aktivitu i pro

přechod na další stanoviště. Doba cvičení se nejčastěji na 1. stupni doporučuje od 2

do 4 minut s tendencí k volbě kratší doby. Jenom krátkodobost pohybové činnosti

na jednotlivých stanovištích zajistí ztížené a proměnlivé podmínky.

- Počet stanovišť - určujeme podle počtu žáků, prostorových a materiálních

podmínek i podle didaktických cílů. Rozestavujeme je zpravidla do kruhu nebo

většího množství menších kruhů, případně jiných seskupení.

V praxi doporučujeme využívat i přechodnou didaktickou formu mezi variabilním

provozem a kruhovým tréninkem, v níž budou stanoviště orientována střídavě jak na

zdokonalování pohybových dovedností, tak na rozvíjení pohybových schopností.

Variabilní provoz jako didaktickou formu budeme zařazovat do takového časového

prostoru, kdy můžeme vycházet z dostatečného zásobníku téměř zvládnutých pohybových

činností. Obecně je možno konstatovat, že kruhový trénink používáme při rozvoji

jednotlivých pohybových schopností, zatímco variabilní provoz využíváme při rozvoji a

upevnění pohybových dovedností.

13. Audiovizuální prostředky v hodinách atletiky

Mezi nejdostupnější audiovizuální prostředky, které je možné využít v hodinách

atletiky na ZŠ a SŠ patří: fotoaparát, kamera, počítač, dataprojektor, zpětný projektor,

videopřehrávač. Při výběru a nákupu audiovizuální techniky do hodin atletiky se řídíme

cenou, kvalitou a jednotlivými parametry daného zařízení. Samozřejmě nejdůležitější je

poměr kvalita/cena. Z těchto prostředků nejvíce ovlivní výslednou kvalitu fotoaparát a

kamera. Proto považujeme za důležité připomenout parametry a funkce fotoaparátu (kamery),

kterými bychom se měli při koupi řídit.

Fotoaparát

Při výběru fotoaparátu se musíme rozhodnout, zda koupit analogový nebo digitální.

V dnešní době je pro běžné amatérské focení výhodnější zakoupit digitální fotoaparát.

Nejenže můžeme vyfotit mnohonásobně víc fotek než na klasický film, ale také lze fotky

jednoduše archivovat v počítači nebo vypalovat na média. Zvlášť povedené snímky je

samozřejmě možné vytisknout na fotopapír. Další výhodou je možnost následného zpracování

102

fotografie v PC. Co se týče focení sportu, jde nám o co nejlepší zachycení a rozfázování

pohybu. To nám dnešní digitální fotoaparáty umožňují.

Výběr digitálního fotoaparátu

Při výběru digitálního fotoaparátu jsou nejdůležitějšími parametry: rozlišení, objektiv,

vzhledem k tomu, že vybíráme fotoaparát na pořizování dynamických snímků, je důležité, aby

měl možnost manuálního nastavování a sériového snímání (možnost pořízení více snímků za

sekundu).

Základní parametry:

1) Rozlišení

Snímací čip si můžeme představit jako mřížku s určitým počtem polí, z nichž každé může mít

jen jednu konkrétní barvu. Počet těchto polí - bodů se udává zaokrouhlený na miliony bodů,

anglicky se jim říká megapixely. Fotoaparát s udávaným rozlišením například 4 megapixely

má 4 miliony citlivých polí. Tato pole jsou složena do obdélníku, v našem případě by to bylo

například 2272 polí na šířku a 1704 polí na výšku, v počítačovém žargonu tedy 2272 x 1704

pixelů. Z těchto údajů musíme vycházet při rozhodování o volbě konkrétního fotoaparátu.

Fyzické rozlišení čipu je vždy konečné, nelze ho nijak zvětšit. Zhotovená fotografie se bude

skládat z tohoto počtu bodů bez ohledu na to, zda bude mít formát 9x13 nebo 40x60

centimetrů. Jak se bude zvětšovat formát papíru, tak se bude zvětšovat i velikost těchto bodů

na papíru. Může proto nastat situace, že body budou tak velké, že je rozeznáme pouhým okem

a snímek se nám bude zdát zubatý! Z toho vyplývá, že čím větší formát našich výsledných

vytištěných snímků předpokládáme nebo pokud budeme chtít dělat výřezy, tím větší musí mít

fotoaparát rozlišení.

2) Objektiv

Snímací senzor pouze zaznamenává obraz vytvořený objektivem. Pokud není kvalitní objektiv

přístroje, nemůže být kvalitní ani záznam obrazu. Základním údajem ke každému objektivu je

jeho ohnisková vzdálenost, popřípadě rozsah ohniskových vzdáleností (zoom). Pokud chceme

fotit vzdálené scenérie nebo detaily, je důležité si vybrat přístroj s objektivem, jehož

maximální ohnisková vzdálenost bude co nejvyšší. Za teleobjektivy se obvykle považují

objektivy s ohniskovou vzdáleností větší než 100 mm. Pokud chceme fotografovat např.

krajinu, je naopak užitečné, aby minimální ohnisko bylo co nejkratší, neboť nám umožní

pořizovat širokoúhlé záběry.

103

Parametrem, který nejvíce vypovídá o kvalitě objektivu, je světelnost. Zjednodušeně řečeno,

čím je světelnost vyšší, tím více světla objektiv propouští a tím kratší časy potřebujete ke

správné expozici snímku. Světelnější objektivy však mívají i lepší optické vlastnosti a kresbu

obrazu. Světelnost se udává jako číslo F, např. F 2,8. Čím je toto číslo nižší, tím je objektiv

světelnější.

3) Přiblížení

Když je fotografovaný objekt příliš daleko, tak si jej jednoduše přiblížíme. Existují dva druhy

přiblížení neboli ZOOM. Většina digitálních fotoaparátů je vybavena klasickým objektivem

se zoomem jako „staré“ fotoaparáty, ale často mají i funkci digitálního přibližování. Optické

přibližování (optický zoom) zvětšuje snímaný obraz tím, že změní ohniskovou vzdálenost

objektu. Výhoda u tohoto přibližování je ta, že zaostřuje zvětšený obraz na celý povrch

snímače CCD. Digitální přiblížení (digitální zoom) používá pouze malou část fotodiod

snímače CCD a detaily doplní interpolací. Stejného výsledku jako s digitálním přiblížením

můžeme dosáhnout i pomocí počítačového softwaru bez přiblížení při fotografování.

Nevýhodou je nekvalitní obraz, který je ve většině případů nepoužitelný. Při výběru

fotoaparátu je proto důležitým parametrem zoom optický.

4) Citlivost

Citlivost je schopnost snímače nebo filmu zachytit světlo. Čím vyšší je citlivost, tím kratší

čas je potřeba ke správné expozici. V současnosti se citlivost měří v jednotkách ISO. Každé

zdvojnásobení hodnoty ISO znamená poloviční množství světla potřebné k expozici. ISO 100

lze použít obvykle jen při velmi dobrém osvětlení, při zatažené obloze je třeba použít hodnoty

vyšší - ISO 200 nebo 400. Řada digitálních fotoaparátů je schopna snímat pouze s citlivostí

100 nebo 200, což při špatném světle může být nedostačující. Jiné přístroje sice umožňují

snímání i při vyšších citlivostech, ale potom se u nich projevuje vysoká hladina

elektronického šumu, který snímek znehodnocuje. Obecně je lepší vybírat přístroj, který

dovoluje fotografovat s co nejvyšší citlivostí.

Výhody (digitálního fotoaparátu):

- vyfocené snímky si můžeme ihned prohlédnout, popř. smazat nepovedené

- na datovou kartu se vejde mnohonásobně víc fotek než na klasický film (např. při

rozlišení 2592 x 1944 pixelů tj. 5 Mpx se na 512 MB kartu vejde cca 190 snímků)

- fotografie je možné zpracovávat a archivovat v PC

104

- s fotoaparátem podporujícím sériové snímání je možné vyfotit několik snímků za

vteřinu. Toho se dá využít v atletice (ale i jiných sportech) při vytváření kinogramů.

Tato funkce se také osvědčí při potřebě zachytit určitou fázi pohybu => bez této

funkce je velmi obtížné požadovanou polohu zachytit

Nevýhody:

- baterie vydrží krátkou dobu (LCD displeje mají vysokou spotřebu energie)

- horší kvalita fotografie (hlavně u větších formátů) oproti fotografii pořízené

analogovým fotoaparátem

Hlavní zásady při focení objektu v pohybu

Pokud budeme chtít zastavit čas a zachytit zastavený pohyb, budete muset použít

kratších expozičních časů. Čas závisí na rychlosti objektu a směru jeho pohybu vzhledem k

nám a na ohniskové vzdálenosti objektivu, který použijete. Většina moderních fotoaparátů má

časy závěrky až do 1/2000 s. Při koupi nového fotoaparátu je důležité zjistit, jaký nejkratší čas

jeho závěrka zvládá. Některé laciné kompaktní aparáty končí na 1/125 s, což je nedostatečné.

Většina automatických aparátů má režim automatického zjišťování expozice, který preferuje

co nejkratší čas. Chceme-li pohyb zmrazit, použijte tento program. Objekt, který se k nám

přibližuje čelně, se pohybuje zdánlivě pomaleji, než když se pohybuje bokem. Při

periodických pohybech (například houpačka) je možné vystihnout rovnovážnou polohu, kdy

je rychlost objektu minimální.

Při fotografování objektu v pohybu je tedy nutné nastavit:

- krátkou dobu expozice (konkrétní čas závisí na rychlosti pohybu, vzdálenosti od

objektu…),

- malou světelnost objektivu (clona objektivu je otevřená, aby při krátkém času

expozice vnikl do objektivu dostatek světla)

Kamera

Základní parametry (digitální kamery):

1) CCD

CCD (Charge Coupled Device) je prvek, který má za úkol rozložit objektivem zaostřený

obraz do elektronické podoby. Podle technického provedení existují dva základní typy kamer

105

(buď jsou vybaveny jedním snímacím čipem CCD, nebo třemi). Výhoda tříčipové kamery je

v tom, že při snímání barevného obrazu používá 3 samostatné CCD čipy. Za objektivem je

umístěna soustava hranolů, které rozloží obraz na jednotlivé složky (RGB). Každý čip tedy

zpracovává pouze jednu barevnou složku. Výhoda tohoto systému spočívá ve vynikající

kvalitě obrazu. Nevýhodou je technologická náročnost při výrobě precizních optických

součástí a z toho vyplývající vysoká cena těchto zařízení.

2) Ostření

Stejně jako většina fotoaparátů disponují i amatérské videokamery obvody pro

automatické zaostřování. Většina přístrojů umožňuje přepínání mezi režimem AUTO, kdy

přístroj zaostří sám a režimem manuálním.

Rozdíl mezi automatickým a manuálním ostřením:

př.: ani sebelepší automatika není schopna číst myšlenky uživatele. Proto při natáčení např.

squashového utkání nemohou automatické obvody zaostřování rozhodnout, zda mají zaostřit

na zadní zeď hřiště, na hráče uprostřed nebo na sklo v popředí. Kvalitní záběr v tomto případě

není v podstatě bez manuálního zaostření možný.

3) Vyvážení bílé

Správné zobrazení barev v kameře je závislé na druhu osvětlení záběru. Různé

světelné zdroje září v odlišných částech viditelného spektra a způsobují charakteristické

zabarvení obrázku. U amatérských zařízení většinou spoléháme na automat, který ve většině

případů vyhoví. Potíže nastávají při smíšeném osvětlení. Jako příklad uveďme tělocvičnu

s velkými okny, osvětlovanou halogenovými výbojkami. Dokud bude natáčení probíhat dále

od oken, kamera si automaticky nastaví správné barvy odpovídající halogenovým žárovkám.

Pokud se ovšem některý z hráčů přiblíží k oknům, kde převládá venkovní sluneční světlo,

zbarví se celý obraz do modra. Kamera se pokusí barvy doladit, načež se hráč opět přesune

pod halogeny a celý obraz se pro změnu zbarví do červena.

Kvalitnější přístroje potom převzaly úplné manuální nastavení z profesionálních

kamer. Toto nastavení se provádí pomocí bílé plochy, na kterou dopadá požadované osvětlení.

Na tuto plochu se kamera zaměří tak, aby bílá barva vyplňovala celou plochu obrazu a po

stisknutí nastavovacího tlačítka se cca 3 sekundy počká, až si kamera vyváží barvy.

4) Clona

106

Při velkém jasu se clona zavírá až na minimální otvor ve středu objektivu. Při nízké

intenzitě osvětlení se clona naopak otvírá až po maximum, kdy světlo prochází objektivem

v celém jeho průřezu (př.: při záběrech, kdy např. snímaná osoba stojí před velkým oknem je

však třeba clonu korigovat. Protisvětlo z oken v pozadí přirozeně dopadá do objektivu, což

automatika vyhodnotí jako vysokou hodnotu a objektiv zacloní. Tím ovšem výrazně ztmavne

tvář snímané osoby. Jednoduchým stlačením tlačítka BACKLIGHT (protisvětlo), kterým jsou

vybavené, i ty nejjednodušší kamery se automatická clona pootevře, čímž se sice okna rozzáří

ještě více, ale obličej v popředí se projasní. Při nesprávném použití se naopak jasné plochy

mohou dále zasvětlit až do takové míry, že výsledkem je tzv. „vypálený“ obraz).

5) Rychlost závěrky

Ze základních principů videa vyplývá, že jeden půlsnímek (v Evropské normě PAL)

trvá 1/50 sekundy. Padesát půlsnímků za sebou tedy vytvoří sekundový záznam. Pro běžné

záznamy to postačí, ale při velmi rychlých pohybech je 1/50s tak dlouhý čas, že se např. místo

tenisové rakety při podání zaznamenává jen rozmazaná plocha. Pro tyto případy je tedy

kamera vybavena elektronickou závěrkou, která umožňuje snímací čas zkrátit, třeba až na

1/10000s. Výsledkem pak jsou dokonale ostré záběry i velmi rychle se pohybujících objektů.

6) Stabilizace obrazu

K tomu, aby byl výsledek snímání obrazu co nejkvalitnější se používá tzv. stabilizátor

obrazu. Jedná se o systém, s jehož pomocí se částečně eliminuje chvění ruky při držení

kamery.

Elektronická stabilizace funguje tak, že obraz snímaný CCD prvkem je o něco málo

větší než ukládaný snímek. Elektronicky je tento obrázek vyhodnocen obvody kamery, kdy se

porovná s předchozím snímkem a analýzou se zjistí posun obrazu vlivem chvění. Nakonec se

vytvoří výřez z celkového obrazu, tak chytře, aby se eliminovalo chvění. Nevýhodou je

ovšem snížení počtu aktivních pixelů, jež se podílejí na výsledném obrazu.

Optická stabilizace je oproti elektronické účinnější, ovšem je také výrobně náročnější.

Z toho plyne následně i její vyšší cena. Pracuje na bázi vychylování optických prvků přímo

v objektivu kamery. S optickým stabilizátorem není proto degradováno rozlišení obrazu o

ořezané části a obraz je velmi kvalitní.

Možnost využití audiovizuálních prostředků v hodinách atletiky

107

- tvorba didaktického materiálů (kinogram, video)

- natočení správného technického provedení jednotlivých atletických disciplín

zpracování:

o sestavení jednotlivých klipů tak, aby vytvářely metodickou řadu

o zvýraznění důležitých segmentů těla a jejich postavení vůči sobě

v jednotlivých fázích skoku, vrhu, hodu (např. skok vysoký zádovým

způsobem - zvýraznění ostrého kolene švihové nohy při odraze)

Postup při vytváření materiálu sloužícího k rozboru:

použití fotoaparátu (např. při rozboru techniky skoku vysokého)

- nezbytné je použití stativu (popř. využít okolí – opřít o zeď, postavit na švédskou

bednu,…)

- abychom zachytili požadovanou polohu těla, je nezbytné nastavit na fotoaparátu

sériové snímkování (tzn., že fotoaparát během 1 sekundy zachytí několik snímků)

- následuje kontrola snímků a případné další pokusy pokud by původní nevyhovovaly

- dalším krokem je zkopírování snímků z fotoaparátu do PC prostřednictvím USB

kabelu

- v počítači je potom možné odstranit určité nedostatky snímku (upravit barvy, teplotu

barev, vylepšit expozici, odstranit šum atd.) nebo doplnit snímky o šipky, čáry atp.,

které by upozorňovaly např. na špatné provedení pohybu. Softwaru na zpracování

fotografií je mnoho a každému vyhovuje něco jiného. Z těch nejpoužívanějších je to:

Adobe Photoshop, Zoner Photo Studio atd.

použití kamery

- tak jako u fotoaparátu je nezbytné použití stativu

- zachycení požadované polohy je zde jednodušší (kamery natáčí 25 snímků za

sekundu)

- video se do počítače stáhne přes rozhraní Fireware IEEE 1394. K zachytávání videa

z kamery do PC je potřeba střihový software (např. Adobe Premiere, Sony Vegas,

Ulead Video Studio). Pro amatérský střih se nejčastěji používá Pinnacle Video Studio,

které má uživatelsky příjemné prostředí a navíc je dodáván i v české verzi.

- zpracování videa v PC se děje také pomocí výše uvedených programů. Z celého videa

vystřihneme jen požadovanou část, kterou je možné doplnit o komentář, titulky

108

případně ji zpomalit nebo z ní vystříhat jednotlivé snímky. V těchto programech je

možné procházet video po setinách sekundy, tzn., že můžeme najít požadovanou

polohu a tento snímek uložit jako obrázek.

- z videa můžeme tedy uložit jednotlivé snímky, a ty pak promítat přes dataprojektor

nebo je vytisknout a zobrazit pomocí zpětného projektoru (tato varianta není příliš

vhodná – rozlišení digitální kamery zdaleka nedosahuje rozlišení digitálních

fotoaparátů, a proto jsou takové snímky nekvalitní

14. Seznam použité literatury

Alter, M. J.: Strečink. (1999). Praha: Grada Publishing.

Česenková, l. (2006). Běhání. České Budějovice: KOPP.

Dostál, E. & Velebil, V., et al. (1992). Didaktika školní atletiky. Praha: Olympia.

Dostál, E. (1976). Běh pro zdraví. Praha: Olympia.

Frömel, K. (1983). Vyučovací jednotka tělesné výchovy. Olomouc: UP.

Frömel, K. (1987). Úvod do didaktiky tělesné výchovy. Olomouc: Pedagogická fakulta UP.

Choutková, B. & Fejtek, M. (1991). Atletika pro 5.- 8. ročník ZŠ. Praha: SPN.

Choutka, M. & Dovalil, J. (1991). Sportovní trénink. Praha: Olympia.

Guthrie, Mark (2003). Coach Track & Field Successfully. USA, Champaign, Illinois: Human

Kinetics.

Jeřábek, P. (2008). Atletická příprava. Praha: Grada Publishing, a.s.

Kněnický, K., et al. (1977). Technika lehkoatletických disciplín. Praha: SPN.

Kuchen, A. a kol. (1987). Teória a didaktika atletiky. Bratislava: SPN.

Luža, J., et al. (1995). Technika atletických disciplín. Brno: Pedagogická fakulta MU.

Millerová, V., et al. (1994). Základy atletického tréninku. Praha: Olympia.

Perič, T. & Dovalil, J. (2010). Sportovní trénink. Havlíčkův Brod: Grada

Perič, T. (2008). Sportovní příprava dětí. Havlíčkův Brod: Grada.

Šimon, J. (1997). Trénink vrhů a hodů. Praha: Karolinum.

Šimonek, J., & Koštial, J. & Varga, I. (1976). Atletika - skoky. Bratislava: ŠPN.

109

Tvrzník, A. & Segeťová, J. (1998). Síla pro všechny. Havlíčkův Brod: Grada.

Vacula, J. (1975). Trénink lehkoatletických disciplín. Praha: SPN.

Velebil, V., Krátký, P., Fišer, V. & Priščák, J. (2002). Atletické skoky. Praha: Olympia.

Vindušková J., Kaplan A. & Metelková T. (1998). Atletika. Praha: Svoboda.

Vindušková, J., et al. (2003). Abeceda atletického trenéra. Praha: Olympia.

Zavřel, R., Frömel, K. & Janečka, Z. (1992). Programované učební postupy v atletice.

Olomouc: UP.

Žák, V. et al. (2010). Pravidla atletiky 2010. Praha: Olympia.

Internetové zdroje:

http://www.brianmac.co.uk retrieved on 12.12.2011

http://www.coachr.org retrieved on 12.12.2011

http://trackandfield.about.com retrieved on 12.12.2011

http://www.track-and-field-jumpers.com retrieved on 12.12.2011

http://www.iaaf.org retrieved on 12.12.2011

http://www.coachr.org/biomechanics.htm retrieved on 12.12.2011