Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb

ERICH VON DÄNIKEN, PLANE-TA LHÁŘŮ.

ROZHODNUTÍ.

Jeho existence naprosto nepřipadala v úvahu. Vlastněto byl anachro nismus. Z vědeckého pohledu nemělTomy na světě vůbec co dělat, ale přesto tu byl.Naprosto reálný a v lidském těle. Ať už si věda říká cochce. Tomy každopádně žil několik týdnů mezi námi, ato stačilo k navázání mnoha mezilidských vztahů. Nebyljsem konečně jediný, kdo Tomyho znal. Musímpoznamenat, že jeho známí věděli to, co jsem věděl i já.A ti, kteří k zasvěcencům nepatřili, si vůbec nevšimli,kým Tomy ve skutečnosti byl. Někdy, v tichých okamžicích se sklenkou červenéhovína v ruce, jsem dostával strach, že se mi Tomy a jehopříběh jen zdál. Ale Tomy nebyl duch vždyť Doma miho připomínal jeho pokoj, nábytek a dokonce i nádobí.Pokud na vás ze všech koutů vyskakují vzpomínky,můžete minulosti těžko uniknout. Takže jsem hledalnějaké vysvětlení, proč na něj musím stále myslet alesoučasně jsem téměř bolestně pociťoval, že by měTomy pokáral. Řekl jsem Mariovi, barmanovi z hoteluSouvretta-House, že jsem přijel změnit prostředí,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbprotože si myslím, že by mi to mohlo udělat dobře.Povětří ve Svatém Mořici by k tomuto účelu mělo býtpřesně to pravé. „To jste se rozhodl dobře,“ prohlásil Mario a vyprávělmi o několika případech, které se mu za těch třicet let,co pracuje v hotelu Souvretta-House, přihodily. Běhemjeho líčení jsem skutečně cítil, že se mi začíná nějaklépe dýchat. Většina hostů v tuto večerní dobu ještě klábosila vjídelně, a tak jsem Maria pozval na sklenkušampaňského. Odmítl, protože mu právě začínalaslužba. Proti barovým stoličkám vykukovala za baterií láhvízrcadla. O tři hodiny později se na mne odtamtud usmálvyšetřující soudce ze Solothurnu. Požádal jsem: „Mario,pošli toho pána pryč!“ Barman ale nikoho neviděl arovněž jeho pomocník mě ujišťoval, že tam nikdo není. Teď, chvíli před jedenáctou hodinou dopoledne, kdydole na kluzišti vytáčely krasobruslařky své prvnípiruety, mi bylo velmi trapné, že jsem včera v noci mrštildo zrcadla svou sklenkou. Každopádně ten šklebící seobličej po třeskotu skla zmizel. Mariovi jsem se ihnedomluvil a velkoryse ho za tu nepříjemnost odškodnil.Později se omluvím i řediteli hotelu a řeknu mu, že sisvé impulzivní chování nedokážu vysvětlit, nejspíš tobylo přepracováním. V okamžiku, kdy jsem si tutovýmluvu promýšlel, jsem ucítil dech, který jsem poněkolik týdnů cítil, když mi při práci u psacího stoluTomy nahlížel přes rameno. Přímo jsem slyšel, jakposměšně říká: „Erichu, lhát je zbytečné.“ To je skvělé! Co ale mám dělat, když nemohu s

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpravdou ven, protože je příliš fantastická aneuvěřitelná? Ředitel hotelu mi můj exces nezazlíval, jen vyjádřilzdvořilé přesvědčení, že se nic podobného už nebudeopakovat. Slíbil jsem mu to rukoudáním a neměl jsempocit, že bych přitom lhal. Mezitím se škvírou skrz mraky prodralo několikslunečních paprsků. Seděl jsem u šálku silnéhočerného čaje, pokoušel se promyslet svou situaci azískat nad sebou kontrolu. Přesně před dvěma dny mi vyšetřující soudce zeSolothurnu oznámil, že mě prozatím k dalšímvýpovědím nepotřebuje. Prozatím. V takovýchpřípadech člověk stejně neví, co se ještě může stát.Celé dny se mě vyptávali – znalci, soudní lékaři,detektivové a samozřejmě i onen umíněný vyšetřujícísoudce. Kellerhans se ten chlapík jmenuje. Hans jeHonza a Keller znamená sklep. Takže Honza ze sklepa.Všichni chtěli znát podrobnosti o mé příhodě a nakonecjsem mohl být rád, že jsem neskončil ve vazbě.Vypovídal jsem při každém výslechu pravdivě, nikdo miale nevěřil jediné slovo. Ani když Marc, který byl při tomvšem od samého začátku, mé výpovědi běhemoddělených výslechů do posledního písmenka potvrdil.Podporovala mne i manželka Elisabeth. Jejich nedůvěramě velmi rozčilovala. To se snad dá pochopit. Ivyslýchající úředníci měli pro můj vztek pochopení. Nadruhé straně já zase chápal je, protože to, co jsem zažil,se vlastně odehrát nemohlo. Kdopak by taky uvěřil, žese u mne z ničeho nic materializoval nějaký člověkbůhví odkud, několik týdnů u nás žil, každý ho mohl

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvidět, mluvit s ním, dotýkat se ho, a nakonec zase stejnězáhadně zmizel. Dokázali byste něco takovéhopochopit? A přesto je to čistá pravda. S odborníky, kteří mě každodenně zkoumali, jsemzažil groteskní situace. Tvářili se, že mi věří, alesamozřejmě opak byl pravdou. K čemu mi byly částioblečení, náramkové hodinky, boty, spodní prádlo atřeba i otisky prstů, když majitel všech těchto věcí posobě nezanechal svou mrtvou tělesnou schránku?Ostatně, i kdyby tady mrtvola zůstala, patřila byněkomu, kdo se nenarodil na zemi, a přesto bylčlověkem. Taková mrtvola by nemohla býtidentifikována pomocí rodného ani křestního listu,neměla by školní vysvědčení a nedisponovala bypozemskou minulostí, pokud odhlédneme od těchtýdnů, které Tomy strávil u nás. Úředníci tedy zabavilialespoň Tomyho dopis, načmáraný modrou propiskourukopisem, jenž se zpropadeně nápadně podobalmému. To celou záležitost ještě více komplikovalo.Dopis byl adresován naší služebné Edith a policie naněm nalezla Tomyho otisky prstů. Neskutečné bylo, žeTomy je měl přesně stejné jako já. Nic takového ovšemnení možné. Každý člověk má své vlastní anezaměnitelné otisky. Jen já a Tomy ne! Vyšetřujícísoudce mi těmi otisky mával před nosem. Tomyho amými. Byly identické. „Takže ta neexistující mrtvola jste vy!“ ječel na mě a jána něj řval neméně silně: „Vidíte přece, že před vámi stojím úplně živý!Krucinál! Už jsem vám přece několikrát vysvětloval, jakse Tomy objevil. A jeho otisky prstů představují důkaz.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbByla to moje kopie! Copak jste ještě nikdy neslyšel oklonech?“ Vyšetřující soudce se mi vysmál a nevraživě prohlásil,ať si ty pohádky nechám pro někoho jiného. Klonovánílidí je přece nemožné, dnes ho nikdo nezvládne, anikdyby chtěl. Pak mi pro změnu zamával před nosemTomyho cestovním pasem. Byl to náhradní doklad,vystavený švýcarským velvyslanectvím v Teheránu. „Atohle,“ vyrážel ze sebe soudce jednotlivá slova, „je asitaké jen přízrak! Švýcarský pas, vystavený na jménoAnton von Däniken, narozený 24. hodubna 1965 vZofingenu, výška 169 centimetrů, hnědé oči, hnědévlasy a jako zvláštní znamení mateřské znaménko nahřbetě levé ruky. Ačkoliv se 24. hodubna 1965 vZofingenu žádný Anton von Däniken nenarodil. Chcetesi z nás dělat blázny?“ Oni už si prý zjistí, co tady nehraje. Pak ještěvychytrale dodal a hrozil mi přitom prstem, že pokudjsme já a Tomy byli identičtí, tak já klidně můžu býtkopie a pravý Erich von Däniken byl zavražděn.„Dokažte mi,“ udeřil pěstí do stolu, „že zrovna vy jsteten origi nál!“ „Přece víte od manželky, Marka a všech ostatníchsvědků, že Tomy byl o třicet let mladší než já,“ vmetljsem mu zpátky do tváře. „Teď mi je padesát dva – nebosnad vypadám na dvaadvacet?“ Unaven vším tím zmatkem jsem se spontánně rozhodlodjet ze Solothurnu a odpočinout si ve Svatém Mořici.Hotel Souvretta-House jsem znal z dřívějších pobytů.Před odjezdem jsem zatelefonoval vyšetřujícímu soudcia informoval ho o místě, kde se míním zdržovat. U

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbstátních zástupců, a pro švýcarské vyšetřující soudce toplatí taky, člověk nikdy neví, co je napadne. Klidně měmohl dát zatknout. Zatím mi nařídil, abych se každý dentelefonicky ohlásil do Solothurnu. Pokud bych toneudělal, pokládaly by úřady můj odjezd do SvatéhoMořice za útěk. Nyní, u třetího černého čaje druhuDarjeling, mě napadlo, abych veškeré událostiuplynulých týdnů zapsal. Ani ne tak pro čtenáře, jakospíše pro sebe, abych si v tom všem zjednal jasno. Samozřejmě jsem občas zkoumal sám sebe, jestlitřeba netrpím halucinacemi. Zda jsem si Marka,manželku a všechny ostatní, kteří Tomyho rovněž znali,jen nevymyslel. Chtěl jsem si být naprosto jistý, a takjsem zavolal Markovi a některým dalším svědkům apožádal je, aby mi určité situace vylíčili. Ukázalo se, že vmých vzpomínkách nic nechybí. Všichni si pamatovaliTomyho stejně jako já. Hluboko do noci jsem si psal poznámky. Krátce podruhé hodině jsem telefonem vzbudil Marka a zeptal se,kterou větu Tomy vyslovil jako úplně první. Předemjsem si zapsal slova, která jsem si pamatoval. Marcpožádal o chvilku strpení, protože se nejprve muselprobrat ze spánku. Pak pomalu zopakoval Tomyhoslova. Zřejmě i na něj udělala velký dojem, jelikož si jevybavil úplně stejně jako já. Dosvědčovaly to mézápisky. „Přece bys nezastřelil sám sebe,“ přesně topronesl Tomy úplně na začátku naší známosti.Poděkoval jsem Markovi a varoval ho, ať raději počítá sdalšími telefonáty. Ale pak jsem ho už celou noc nechalna pokoji. Měl jsem nádherný výhled na horu Corvatsch,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvypínající se nad Svatým Mořicem. Nebe zatím nabralotak modrou barvu, jakou můžete vidět pouze vEngadinu. V myšlenkách jsem se zatoulal k ledovcům askalním masivům, až jsem skoro zapomněl na svůjpředchozí úmysl. Připomněly mi ho poznámky na stole,kde jsem je minulou noc nechal ležet. Na okamžik mimůj plán připadal nesmyslný. Kdo by mě asi tak bralvážně? S Markem ostatně nejsem příbuzný anisešvagřený. V době Tomyho objevení byl mýmtajemníkem a stal se mi přítelem. Během nebezpečnéhoputování pákistánskou vysočinou jsem se na něj mohlvždycky spolehnout. Je daleko mladší než já.Samozřejmě jsem se za něj cítil odpovědný, protožejsem ho k té cestě přemluvil. Pokud pro nikoho, takalespoň pro Marka bych měl průběh událostí zapsat,aby se i on zbavil svých nočních můr. Ode dne setkání sTomym totiž Marc špatně spí. Jeho matka mi vyprávěla,že v noci občas křičí ze spaní. Sice nerozuměla slovům,ale zřetelně viděla, jak je syn zbrocený potem. Přemýšlel jsem, jestli se nám někdy vůbec podaříTomymu uniknout. Byl přece člověkem z masa a kostí, ikdyž se zrodil za velmi tajemných okolností. A zmizeluprostřed dosti komické situace. Nemohli jsme hotenkrát na začátku nechat ležet bezbranného zachladného svítání. Věděli jsme, že brzy nastanestrašlivé vedro a osamělý člověk by v poušti brzyzahynul žízní. A právě proto, že jsme ho tam nenechali,působíme dnes trochu jako vrazi. Marc i já víme, a moježena to ví také, že žádní vrazi nejsme. Nikdo zvyšetřujících úředníků nás však za úplně nevinné asinikdy pokládat nebude. Byla by to opravdu dokonalá

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvražda, pokud by k ní došlo. Všechno, co jsem zapsal podle svých vzpomínek,zápisků z předešlé noci a několika telefonátů s Markem,je v podstatě známo i vyšetřujícímu soudciKellerhansovi. Marc i já jsme to museli nespočetněkrátvyprávět do proto kolu. Rozdíl mezi úředníkem a námi jev tom, že on nám nevěří ani slovo, zatímco my víme, žese to tak odehrálo.

SVÍTÁNÍ, ZA NĚHOŽ SE ZRODIL TOMY.

Pákistánská Kvétá. Dvousettisícové město leží nakřižovatce silnic do afghánského Kandaháru, íránskéhoZáhedánu a Multánu a Sukkuru v Pákistánu, odkud jsmese sem dostali. Staré mogulské město se staloprůmyslovým centrem a je kupodivu překvapivě čis-te.Dokonce má i vcelku použitelný hotel, který se honosínázvem hurdy, což je jméno známého francouzskéhomísta, kde se jisté dívce zjevila Panna Maria. Přesnábožné a do muslimského prostředí se příliš nehodícíoznačení jsem se zde žádného božího pokynu čivarování nedočkal, jinak bych jistě zůstal v Kvétě.Modrá omítka na dvoupatrové hotelové budově se namnoha místech odloupala a pod ní bylo vidět starouhliněnou zeď, vyplněnou slámou a několikanepravidelně naskládanými kameny. Pokoj, který jsemspolu s Markem obýval, zatuchle páchl terpentýnem a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpráškem proti hmyzu. Na stropě se unaveně otáčelprastarý větrák, jakoby přiotrávený přehnanýmmnožstvím používaných insekticidů. Přijeli jsme včera večer z Multánu po několikadennídobrodružné cestě. Putování nebylo jednoduché,protože Indus zase jednou vystoupil ze svých břehů avšechny silnice do Kvéty byly buď uzavřené, nebo jevoda rovnou smetla. Naším dalším cílem bylo íránsképohraniční město Záhedán, vzdálené od Kvéty 721kilometrů balúčistánskou pouští. Balúčistán s provinciemi Kvétá a Kálat se rozkládá naploše 326 čtverečních kilometrů a má přibližně dvamiliony obyvatel. Velká část z nich patří ke kočovníkům,jež se svými stády přecházejí i přes hranice doAfghánistánu a Íránu. Existují zde silná politickáuskupení usilující o odtržení od Pákistánu. V kraji řádísilné lupičské bandy, které přepadávájí cestující atroufají si i na vojenské kolony. Po úspěšném útoku sestahují do skalních úkrytů v nepřístupných horách. Bylijsme varováni, abychom se do pouště bez vojenskéochrany sami nevydávali. Ještě včera večer jsem získalkontakt na armádního velitele kvétské provincie, kterýmě po telefonické domluvě přijal v kanceláři. „Kolik lidí máte s sebou? V jakých jedou vozech?Jakou mají barvu? Máte zbraně? Je v autě vysílačka?“ –tohle a ještě ledacos dalšího chtěl vědět. Dnes ráno mizavolal do hotelu Lurdy: „Můžete jet bez eskorty! Máme tu trasu pod kontrolou.Všechny hlídky jsou o vašem bezovém range-roveruinformovány. Nevystupujte z auta, pokud by vászastavoval někdo neuniformovaný. V nejhorším případě

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbšlápněte na plyn, zajeďte za nejbližší skálu a pakpokračujte co nejrychleji cik cak pryč. V žádnémpřípadě nejeďte rovně. Jen tak za sebou zvíříte mrakprachu a lupiči vás ztratí z dohledu. Ten váš vůz jedaleko rychlejší než místní kraksny. Hodně štěstí!“ Marc a já jsme včera až do deseti večer nakládali věcido auta. Balíky dvoulitrových láhví minerálky, kroměplné nádrže i dalších sto litrů benzinu ve čtyřechkanystrech, plastikovou láhev s destilovanou vodou doautomobilové baterie. Dále jsme vezli kufr s nářadím,rezervní kola, mapy a kompas. Pistoli a sprej se slznýmplynem jsme uložili tak, abychom je měli po ruce.Samozřejmě jsme nezapomněli na kameru, fotoaparátya spoustu dalších věcí. Po vykonané práci nám majitelhotelu dovolil, abychom si v kuchyni sami uvařilišpagety s kečupem. K tomu jsme si dali láhev lehkéhočerveného vína. Lehkého proto, abychom se bezproblémů probudili. Kolem půl sedmé ráno jsme byli připraveni vyrazit.Hotelový portýr, noblesní starý Angličan s dlouholetýmizkušenostmi s místními podmínkami, přibouchl zadnídveře vozu, zamával nám a zavolal: „Good luck!“ Nastartoval jsem a zažertoval: „Tak, Marku, vyrazíme!Ať nás opatruje svatý Kryštof!“ „Toho neznám. Kdo je to?“ zeptal se Marc. „Chlapče, chlapče! Ty jsi asi na hodiny náboženstvímoc nechodil, co? Kryštof je jeden ze čtrnácti svatýchpomocníků v nouzi. Je to patron námořníků, povozníků,poutníků… a doufám, že i cestovatelů pouští.“ Marc, který nebyl katolík, se poněkud neohrabaněpokřižoval: „Kryštof mi promine!“ Avšak brzy se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbukázalo, že světec se zřejmě Markovými neznalostmicítil být dotčen. Již po půlhodině jízdy jsme se ocitli v horách. Nebylyto však hory, jaké jsem znal ze Švýcarska. Tady nerostlyrostliny a ani jsme neviděli sníh, zelenou trávu nebohorské potůčky. Místo toho jsme jeli podél železnicesměřující ze Sukkuru do íránského Záhedánu. Minulijsme tři nádraží, ale neviděli ani jeden vlak. Každou půlhodinu nás zastavily vojenské hlídky.Důstojníci zkoumali naše pasy a po krátké rozmluvěnám spíše ironicky popřáli šťastnou cestu. Asi šedesátkilometrů nás provázelo telefonní vedení. Byl touklidňující pocit. Věděli jsme, že nás ještě stále něcospojuje s civilizací. Uháněli jsme svižně dopředu akolem poledne jsme za sebou měli třetinu naplánovanétrasy. Náhle jsme ale museli zabrzdit před hromadoubalvanů. Stál za ní muž v uniformě a čtyři civilisté sesamopaly skloněnými nedbale k zemi. Uniformovaný chlapík chtěl, abychom vystoupili.Přesně před tím nás varoval velitel. Proč asi nemajíuniformy i ti ostatní? To nevypadá, že by patřili kpákistánské armádě. Muž ve stejnokroji ukázal nahliníkový kufr na zadním sedadle. Věděl jsem, že vtěchto končinách lze narazit na ignoranty, kteří rádizkoumají technické přístroje nebo vyndávají filmy zfotoaparátů, aby se pak divili, že na černém filmovémpásu nic není. V kufru jsem měl detektory kovů, cožjsou velmi citlivé technické přístroje, jež se neodbornýmzacházením mohou snadno poškodit. V poslední chvíli mě osvítil spásný nápad. Nasadiljsem svůj nejvytříbenější úsměv a pravou rukou jsem

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbopatrně sáhl pod konzolu uprostřed auta, kde bylauložen náš polaroid. Pomalu jsem namířil na Marka astiskl spoušť, potom jsem obrátil objektiv nauniformovaného muže a usmál se ještě sladčeji. Téměřvzápětí vyklouzl ze štěrbiny fotoaparátu snímek. Pořádjsem se přátelsky usmíval, sundal z fotografieochrannou fólii a zamával jsem mu se snímkem předobličejem. Když ozbrojenec spatřil svou vousatou tvář vplné kráse, pokládal mě pravděpodobně za kouzelníka.Civilisté v turbanech odložili samopaly na zem anakukovali svému šéfovi přes rameno. Pak chtěl každý znich svůj snímek a nakonec se dožadovali skupinovéhofota, na němž by byli společně se mnou. Váhavě jsemvylezl z auta. Marc nás vyfotografoval z otevřenéhookénka a potom mi fotoaparát podal. Požádal jsem ho onový film do polaroidu, poslední, který jsme měli. Súsměvem jsem mužům pokynul, aby se posadili nakameny, a pořídil další dva snímky. Po tomtokouzelnickém představení jsem z cesty odvalil jeden zkamenů a gesty naznačoval, aby mi šli na pomoc. Museljsem však nejprve věnovat polaroid uniformovanémunáčelníkovi a teprve pak začali ostatní odstraňovatbalvany z cesty. Sedl jsem si za volant, zamával, usmálse na ně – a nakonec rychle přidal plyn. Byla toposlední kontrola a dodnes mi není známo, jestli bylapravá nebo falešná. A taky nevím, jak dlouho těmdobrákům trvalo, než pochopili, že po spotřebováníposlední náplně již ze štěrbiny fotoaparátu žádnékouzelné obrázky nevypadnou.

Pohoří jsme měli za sebou a před námi se rozkládala

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnekonečná poušť. Vpravo se ještě chvíli objevovalyposlední výběžky hor, ale poznenáhlu zmizely. Silnicese změnila v hrbolatou cestu, jakoby postavenou zvlnitého plechu, s žlábky vzdálenými od sebe patnáct aždvacet centimetrů. Zpočátku jsem je zkoušel přejíždětpomalu, ale range-rover začal nesnesitelně rachotit,třást se a skřípat. Nakonec jsme přišli na to, že ideální jerychlost šedesát až sedmdesát kilometrů za hodinu.Ovšem při takovém tempu jsme zase snadno mohlipřehlédnout písečné návěje, následoval by smyk a vlepším případě bychom skončili mimo cestu. V horšívariantě bychom zapadli do zaváté propadliny a užnikdy auto nedostali ven. U volantu jsem si připadal jako člověk ovládajícípneumatickou sbíječku. Každý výmol se přenášel až domých rukou a loktů. Jak dlouho to ještě může vůzvydržet? Béžově šedá barva range-roveru postupnězmizela pod nánosem bělavého písečného prachu. Coto asi udělá se vzduchovým filtrem? Kdy selžouzapalovací svíčky a rozdělovač? Prosím, svatý Kryštofe,jen ať nás v tomhle nesnesitelném vedru nepotkánějaká porucha. Venkovní teplota stoupla na padesátstupňů. Nemohl jsem si o otevřené okénko ani opřítloket, protože plech byl nesnesitelně rozpálený. Odpoledne jsme uprostřed pouště narazili na několikdomů. Zastavil jsem u cedule s nápisem „Custom“. Coto má být? Celnice uprostřed pouště? Osamělý starývoják v tmavohnědém tričku nám vysvětlil, že jsmedojeli do poslední pákistánské vesnice, dvě stěkilometrů před íránskou hranicí. Kus zbývající cestybudeme muset urazit po afghánské straně. Chtěl po nás

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbdvacet dolarů v malých bankovkách a já se ho zeptal, cov tomto místě vojáci pohledávají. „Nic,“ odpověděl.„Jsme tady jen kvůli kontrolám.“ To zapomenuté hnízdose jmenovalo Nok Kundi. Jestliže se dosavadní cesta podobala očistci, tak teďjsme vjeli rovnou do pekla. Stav pouštní cesty se nijaknedal odhadnout. Rozestupy mezi dunami a výmolybyly zcela nepravidelné, příkopy širší a nečekané návěječastější. Široko daleko jsme sice neviděli ani kapkuvody, ale minimálně jednou za rok tady zřejmě musídocházet k průtrži mračen, protože místy byla cestapřerušená téměř říčními koryty. Mohli jsme pokračovatmaximálně dvacetikilometrovou rychlostí. Ve zpětnémzrcátku jsem viděl večerní červánky a nekonečný pruhzvířeného prachu. Sedm hodin večer. Pořád ještě panovalo úmornévedro. Nacházeli jsme se v balúčistánské poušti, 126kilometrů od íránské hranice. Celý den jsme nevidělijediné auto, samozřejmě s výjimkou našeho. Marc měl nateklý obličej a krví podlité oči. Pot mutryskal ze všech pórů, ale přesto se chvěl zimou. Zcelazřetelně ho trápila horečka. Kašlal a sípal jako pacientplicního sanatoria. Řekl jsem si, že by to snad mohlabýt alergie na prach. Namočil jsem ručník do minerálkya uvázal mu ho kolem úst a nosu. Pak jsem s toutozafačovanou kašlající mumií pokračoval dál. Ztěžka apomalu, kilometr za kilometrem. Obrovský zlatožlutýsluneční kotouč zapadl za písečnou dunu. Vedropolevovalo. Poloha: 98 kilometrů od íránské hranice.Zastavili jsme a občerstvili se, jak to jen bylo možné.Markův stav ve mně vzbuzoval obavy. Rozhodli jsme se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpřenocovat, aby se jeho organismus poněkudzregeneroval. Stejně se už dál jet nedalo. Jen při světlereflektorů nelze mezi dunami kličkovat. Nastala úzkostná noc, za níž se objevil Tomy. Marc anijá na tehdejší události nikdy nedokážeme zapomenout.Začalo to tím, že Marc jektal zuby a měl teplotu 39stupňů. Minerálkou zapil tablety acylpyrinu aantihistaminu z autolékárničky. Uložil jsem se nastřechu auta, aby se mohl natáhnout na přední sedadlaa měl tam dost místa. Vzadu byla narovnána zavazadla.Pouštní noc ochlazoval svěží větřík, ale bohužel vířil ipísek, jenž se dral do očí, nosu, uší a úst. Pronikal nakůži i přes oblečení a vlněné přikrývky. Nad sebou jsempozoroval hvězdnou oblohu, jasnou tak, že ji v tétopodobě lze vidět právě jen v poušti. Vzdálené nebeskésvěty se zdály být na dosah a připadaly mi jasnější akrásnější než v jakémkoliv planetáriu. I přes nesmírnouúnavu jsem zůstával vzhůru. Pode mnou kašlal Marc.Každý jeho pohyb se přes pneumatiky přenášel nakaroserii auta. Po půlnoci jsem konečně usnul, ale zahodinu jsem byl opět vzhůru. Citelně se ochladilo. Zíral jsem na jiskřící diamanty na noční obloze a začalsnít. Kdesi v dálavách vesmíru křižovaly cizí vesmírnékoráby od planety k planetě, přivážely poštu a zboží zbizarních světů do odlehlých koutů Mléčné dráhy. Meziplanetami a slunečními soustavami zuřily války. Možnáprávě v této chvíli se mezi souhvězdím Plejád aplanetami Polárky řítily nadsvětelnou rychlostí mrakyinformací a my, lidé, mikroskopičtí mrňousci, jsme otom neměli ani tušení. Nikdy jsem si neprohlíželsouhvězdí Lyry tak pozorně jako tehdy. O hlavní hvězdě

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbVega jsem věděl, že v porovnání s naším Sluncem zářípadesátkrát jasněji. Ovšem až této noci jsem si prostýmokem všiml, že hvězda je zřetelně zabarvená do modra.Kolik planet asi kolem Vegy krouží? Vzpomněl jsem si,že v souhvězdí Lyry existují dvě dvojhvězdy, což je vnaší galaxii něco velmi nezvyklého. Astronomové sedomnívají, že v blízkosti dvojhvězd existují pouze maléšance na vznik a rozvoj života. Možná jsou dokoncezcela nulové, protože dvojslunce zasahují svýmipaprsky okolní planety v podstatě nepřetržitě, a takznemožňují zrození čehokoliv živého. Ale jak si tím našiastronomové mohou být tak jistí? Možná se formyživota mohou rozvíjet i za naprosto jiných podmínek,než předpokládáme. Možná… možná… možná vslunečních soustavách s dvojhvězdami existujíinteligentní živí tvorové… třeba v plynném skupenství…Možná k překonání nepředstavitelných mezihvězdnýchvzdáleností nepotřebují vesmírné lodě. Možná je mnohověcí utvářeno úplně jinak, než si myslíme. Dal bych životza to, kdybych mohl letět do vesmíru, minout žhaváslunce i fialové planety a setkat se s bytostmivyhlížejícími například jako pavouk, ačkoliv jinak tatozvířátka nijak zvlášť nemiluji. Té noci jsem si připadal jako uvězněný mikrob, kterýsice může poskakovat po svém drobečku chleba, alenikdy se nedostane do nejbližšího pekařství. Znal jsemčetné příběhy o UFO, ale žádné jsem doposud na vlastníoči ne spatřil. Nyní jsem si přál s nějakýmneidentifikovatelným létajícím předmětem setkat. Zíraljsem k modře světélkující Veze a začal opravdu toužitpo návštěvě bytostí z některého z těch vzdálených

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsvětů. „Pojďte ke mně, chtěl bych si s vámi popovídat,“říkal jsem si v duchu. „Ukažte se, pokud existujete!“Náhle jsem si vybavil „Píseň o Volze“ a tiše sizanotoval: Stráží voják volžský břeh, vlast svou v bídě nezanech. A pak refrén. Ty nahoře jsi zapomněl snad na mne? Mé srdce touhou po lásce žhne. V nebi těšíš se z andělů, pošli mi jednoho sem dolů. Bylo směšné, co všechno mě napadalo. „Haló, vy tamnahoře,“ hihňal jsem se bláhově. „Ukažte se, jestliexistujete. Pak jsem asi usnul a probudil mě až nějaký záblesk.Škubl jsem sebou jako zasažený bičem. Široko dalekose však nikde neblýskalo. Měl jsem však pocit, že mihoří lebka a tekutina mezi šedými mozkovými závityzačíná klokotat. Přitiskl jsem si pěsti ke spánkům apotřásl hlavou. Trochu to pomohlo a tlak polevil.Zděšeně jsem vzpomínal na všechno, co jsem kdy četl omozkové mrtvici. Možná mě právě ranila a já ochrnul.Třeba už nemůžu ani mluvit… Otevřel jsem oči a naobzoru uviděl načervenalý pruh. Červánky. Potom jsempod sebou uslyšel ránu. Znělo to jako suché „plop“ avzápětí vykřikl Marc. Range-rover se začal otřásat.Seskočil jsem ze střechy a prudce otevřel přední dveře.Co se stalo? Vystřelil snad Marc z pistole? Ale to by jimusel mít pod přikrývkou, aby výstřel zněl tak tlumeně.Možná byl v deliriu a nevěděl, co dělá. Měl jsem vzítpistoli k sobě na střechu! „Marku, co to děláš! Vzbuď se! Dej mi tu pistoli!“ ječeljsem a současně jsem si všiml, že můžu mluvit i chodit.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Po otevření dveří se automaticky rozsvítilo světlo nastropě. Marc na mne zíral velkýma očima a třesoucím sehlasem řekl: „Já nestřílel, Erichu. Prásklo to tady někde ve voze.“ Přešel jsem dozadu, nervózně zalomcoval výklopnýmidveřmi od zavazadlového prostoru, otevřel je směremnahoru a hned jsem si všiml, že zadní okno našeho autaje rozbité na kusy. Nestihl jsem si vůbec nic pomyslet,když rána zazněla znovu. Do obličeje mi chrstla dávkavody jako z nějaké sprchy. Zatraceně! Zatřásl jsemhlavou a chtěl se utřít rukávem, ale v obličeji jsemneměl ani kapku vody, vůbec nic. „Erichu!“ – mluvení Marka viditelně namáhalo –„podívej, tamhle!“ Ukazoval na něco na zemi, asi tak tři metry od levýchdveří vozu. Zase se ozvala rána. Viděl jsem, jak uvnitř autaexplodovala dvoulitrová láhev vody. Ale obsah senevylil, neudělala se louže, ale voda se před mýmaočima spojila do podoby vodního trychtýře, který setočivým pohybem odsunul přesně na to místo, kamMarc vyděšeně zíral. Vypadalo to, jako by byl v zemischován velký vysavač, který vodu vtahoval do sebe. „Marku! Vypadni z auta!“ zařval jsem, ale vůbec jsemnevěděl proč. Marc se nejdřív zasunul za volant, potom vystrčil oběnohy ven a posunul se dopředu, směrem ke kapotěchladiče. Podvědomě jsem si všiml jeho bosých nohoua blesklo mi hlavou: „Doufám, že nešlápne naškorpiona.“ Pak to znovu bouchlo. Hned dvakrát zasebou.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Odběhl jsem pět metrů od range-roveru a Marc přišelke mně. Oba jsme zmateně zírali na místo, kde seodehrávaly ony nepochopitelné pochody. Voda z láhvívířila pouští a nad pískem se z ní stával malý trychtýř.Další láhev vybuchla a připojila se k rostoucímu kuželunad zemí, kde se z vodní páry vytvořila jemná mlha a vpísku se začalo cosi pohybovat. Nejdřív jsem si myslel,že je to velký škorpion zahrabaný v písku, potom měnapadlo, že to spíš bude červ, po chvilce to vypadalojako malý svíjející se plaz který se velmi rychlezvětšoval. Had se jakoby zaškrtil, rozdělil a z jednéčtvrtiny se vytvořila průhledná hlava s dvěma velkýmaočima. Zase se rozlehla rána, to už muselo vybuchnoutnejméně deset dvoulitrových láhví. K hlavě v pouštnímpísku se zformovalo pokřivené tělo. „Embryo,“ zašeptal Marc bázlivě. Bylo mi jasné, že mápravdu, ačkoliv mozek se vzpíral uvěřit tomu, co vidělyoči. V autě se ozývala rána za ránou, dokud neprasklyvšechny naše láhve – s celkem padesáti čtyřmi litryvody – a z embrya se vyvinulo něco jako malé dítě. Pakse z chladiče vyvalila pára, kus autolaku zkapalněl achvíli bylo cítit něco jako hořčík. Znal jsem ten zápachze školních let, kdy jsme si při cvičení na hrazděnanášeli na dlaně magnéziový prášek. Vedle vodní páryse náhle ve vzduchu objevily i benzinové výpary. Potomjsme uslyšeli hluk připomínající vysavač, který přešeldo kovově bublavého tónu. Rozbitým zadním okénkemproletěl jeden z našich klíčů na šrouby. Jako by jímmrštila neviditelná ruka. Kdyby nás zasáhl, mohl bynám snadno rozbít hlavy. Vodní trychtýře nad pouštním

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpískem zmizely a nad stejným místem se začal klíč – jakbych to jen popsal – na určitých místech tavit. Marka i mne zachvátila hrůza. To už rozhodněnevypadalo na úkaz z tohoto světa. Byli jsme svědkyčehosi hrozivého. Shodou okolností jsem před několikalety napsal knihu o zjeveních, a tak jsem jejichnejrůznější podoby znal z literatury. V této chvíli, kdyjsem téměř bez ducha vyděšeně zíral na ono místo vpouštním písku, kde se formovalo cosi jako tělo, jsem sivzpomněl na to, co jsem svého času četl o dětech, ježspatřily zjevení ve Fatimě. Neustále hovořily o zjevení sblesky, následovaly prý elektrické výboje, šumění ašelestem. Malá Lucia, jedno z fatimských dětí, tvrdila, žepokaždé při výskytu zjevení zaslechla zvukpřipomínající vzdálený výbuch ohňostrojové petardy. To všechno mi proběhlo hlavou, ale nebyl jsemschopen vydat ze sebe hlásku a jen jsem zíral na tu věcpřed námi, jež se stále více podobala postavě. Marc vedle mne zasupěl: „Co to je? Proboha co toje?“ „Musí to být zjevení, něco podobného jako tenkrát vPortugalsku, ve Fatimě. Materializuje se tady nějaká cizíenergetická forma. Vzpomínám si na to, co vypovídalydo protokolů děti z Fatimy. Na začátku prý viděly něcojako pytel na mouku a rozevlátý šátek. Nemyslím si, žebychom museli mít strach. Ta věc před námi se zaserozpustí.“ Řekl jsem to srdnatým tónem, abych uklidnil Marka isebe. Uvnitř jsem však tak sebejistý nebyl. Bál jsem se,srdce mi prudce bušilo a žíly na spáncích naběhly. Měljsem pocit, že ve svém mozku už nejsem sám.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbSchizofrenně jsem cítil, že kdosi proti mé vůli vypínámoje myšlení. Nepochopitelně rychle mě přepadlaolověná únava, změkla mi kolena a pomalu jsem sezhroutil do písku. Všechno trvalo jen pár sekund, Marcmě okamžitě zdvihl a zakřičel: „Rychle! Musíme odsudvypadnout!“ Zatímco jsem se snažil udržet na nohou, vyrostl zpouštního písku před našima očima neuvěřitelně rychlechlapec. Z dítěte se stal mladík s vlasy a ochlupením.Pak vše utichlo. Sledovali jsme s Markem, jak se jehohrudník zvedá a klesá. Dýchal velice zhluboka anezvykle pomalu, alespoň se mi to zdálo. Stále zůstávalschoulený v dřepu, oči měl zavřené, vlasy a tělo plnépísku. Potom ta nepochopitelná bytost sevřela arozevřela pěsti, pohnula prsty na rukou i nohou,zhoupla se v kolenou, zkřížila paže na prsou a otevřelaoči. Byl jsem si naprosto jistý, že mám halucinace. Šokprožitý v posledních minutách jsem ještě stále cítil vevšech kostech. Nevysvětlitelné exploze našich láhví svodou a létající klíč na šrouby mě dokonale zmátly.Zcela jasně jsem pozoroval jevy, jež nemohou existovat.Určitě se musí jednat o sugesci. Sugesce spočívá vovlivňování procesů myšlení, pocitů a vůle, což vede knekritickému přijímání neexistujících hodnot. To se mihonilo hlavou, třebaže mi bylo jasné, že o sugesci sejednat nemůže. „Marku, co vidíš?“ naléhal jsem na svého společníka. Slyšel jsem Markův dech. Nabral vzduch do pliczhluboka nosem a vydechl ústy. Tak jsme to na svýchtoulkách dělali, když bylo zapotřebí rychle zásobit

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvnitřnosti kyslíkem. Marc zřejmě sebral všechny síly avyrážeje jednotlivě každé slovo odpověděl: „Nahýho… chlapa!“ To jsem viděl taky. Vycházející slunce už svítilo dostjasně, abych zřetelně rozeznal tělo mladého muže.Neznámý se na nás usmíval a široko daleko se neozývalpražádný zvuk. Dívali jsme se na sebe. Marc a já najedné straně, mladík několik metrů od nás. Napříč mezinámi, jen poněkud stranou, stál náš range-rover srozbitým zadním oknem. Na pravé straně od nás leželna zemi klíč na šrouby, připadal mi podivně vyboulený aporézní. Stále se ještě ve vzduchu vznášely benzinovévýpary. „Zrůda,“ řekl Marc přiškrceným hlasem a skočil kautu. Vytáhl z úkrytu pistoli. Stačil jsem na něj zakřičet: „Ne! Marku! – Nestřílej! Dej mi tu pistoli!“ Marc mi podal zbraň. Vzal jsem ji do ruky, natáhl aodjistil. Na vojně jsem to dělal nesčetněkrát a i teď jsemjednal úplně automaticky a poslepu. Už během onoho bláznivého zrození člověka jsem sivšiml, že cizinec se mi nápadně podobá. Vypadal jako jápřed nějakými třiceti lety. Marc tenkrát ještě nebyl nasvětě a nemohl vědět, jak jsem vyhlížel ve dvaadvacetiletech. Teď mi už bylo padesát dva. Ta neuvěřitelnábytost dřepěla před námi, zívala na nás a mně začínalobýt jasné, o co tu jde: byla to má mladší kopie! Pakneznámý ještě víc rozšířil úsměv a ve mně se zastavildech. V mládí jsem měl v horní čelisti dva krásně bílépřední zuby, o něž jsem později přišel při autonehodě. Ata bytost dřepící v pouštním písku měla moje starézuby! Mládenec se pořád usmíval, díval se na mne a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnemohl si nevšimnout pistole v mé ruce. „Přece bys nezastřelil sám sebe?“ řekl mým mladýmhlasem, a navíc tu větu pronesl ve švýcarské němčině.Řekl sebe a ne mne. Byla to jeho první věta a já i Marc sina ni zcela jasně pamatujeme. „Zmáčkni to konečně!“ křičel Marc, „je to monstrum!“ Cizinec se v dřepu narovnal a opřel se rukama o zem: „Je mi zima,“ prohlásil a naklonil hlavu přesně tak, jakto dělávám sám. „Kdo jste?“ odvážil jsem se zeptat. Neustále jsemdržel pistoli a byl připraven stisknout spoušť. „Ještě nemám jméno. A kdo jsem, to přece musíšvidět. Proboha a krucinál, to je ale příšerná zima.Erichu, pomoz mi – prosím!“ Znal mé jméno. Marc stál vedle a zmateně zakoktal: „To nechápu! Mluví švýcarskou němčinou a zná tějménem! Můžeš mi ty čáry nějak vysvětlit?“ To jsem nemohl. Udělal jsem pár kroků krange-roveru, vzal z předního sedadla Markovu vlněnoupřikrývku a hodil ji cizinci. Ten vstal, otřásl se, setřel siz nahého těla písek a zabalil se do deky. „Děkuju!“ řekl suše. V tu chvíli si všiml i Marc, že cizinec je mi neuvěřitelněpodobný. Ukázal na jeho obličej a pak na mne. „To jsi ty?“ A po několika vteřinách dodal: „To jenějaká projekce?“ „Já jsem skutečný,“ chopil se iniciativy cizinec.„Projekce nemrznou a nebalí se do dek.“ Pozorně siprohlížel Marka: „A kdo jsi ty?“ „Já…?“ Marc pohlédl úkosem na mne: „A vůbec,nebylo by lepší, kdyby se nejdřív představil on a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvysvětlil nám kde se tady vzal?“ Během této promluvypřešel zase ke mně a šilhal po pistoli, kterou jsem ještěstále držel hlavní skloněnou k zemi. „Kdo jsem?“ posmíval se cizinec. „To bys prozatímnepochopil a jméno doposud nemám, ale to jsi užslyšel.“ Potom se obrátil ke mně: „Erichu, pojmenuj mě.Prosím.“ Pořád říkal „prosím“ a já si vzpomněl, že jsem to kdysitaky pořád říkal. Byla to groteskní situace. V pouštnímpísku se materializovala lidská bytost, přímo přednašimi zraky vyrostla v muže, který vypadal jako přesnákopie mého vlastního těla z mladších let. Celá našezásoba vody explodovala a z ní zrozený cizinec stálpřed námi zabalený ve vlněné přikrývce a prosil,abychom mu dali jméno. To nějak nezapadalo doreálného světa. „Umíš číst myšlenky?“ zeptal jsem se. „Takhle ne, ledaže bych je převzal.“ „Co převzal?“ „Vědomí,“ zasmál se neznámý a pokrčil rameny, jakoby litoval, že něco řekl. „To je ale blbost!“ vyštěkl Marc. „Zastřel konečně tustvůru!“ a sáhl po mé pistoli. Odstrčil jsem ho apožádal, aby se uklidnil. Vysvětlil jsem mu, že jsmesvědky jedinečného experimentu. Ještě jsem dodal, žeurčitě nějak zjistíme, co se tady vlastně děje. „Dobrý nápad,“ okomentoval to cizinec. Jestližebudeme postupovat analyticky, pak to všechnopostupně pochopíte. Takže první informace“ – v tuchvíli se postava opřela o kapotu chladiče a levýmpalcem ukázala směrem k nebi – „přicházím odtamtud,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbze světa, který si vůbec nedokážete představit.“ „Tomu příliš nevěřím,“ namítl jsem a dodal: „Zahranicemi naší sluneční soustavy neznáme jinéplanety.“ „Pak je tedy nejvyšší čas na lekci z exobiologie,“usmál se cizinec bezstarostně. „Až se zase setmí, ukážuti svou domovskou hvězdu.“ Teprve teď jsem si všiml, že se žhavé slunce užvyšplhalo nad obzor a auto i okolní duny vrhají tmavéstíny. Na cizince moje pochyby zřejmě neudělaly valnýdojem, protože klidně pokračoval: “Dostal jsem se kvám díky impulsu, který rozhodně musel pocházet odtebe,“ ukázal na mne. „Jinak bych nebyl tvou mladšívariantou…“ Marc ho rozčileně přerušil: „To všechno je lež!Vymýšlí si nějaký blbiny a my ho posloucháme sotevřenou pusou.“ Cizincův obličej zvážněl. Dříve jsem tak taky vypadalpokaždé, když jsem mluvil o něčem důležitém. Střídavěse díval Markovi a mně přímo do očí: „Já neumím lhát!“ Chvíli bylo ticho, že by bylo slyšetkaždé zašumění větru, pokud by zrovna nějaký vál, apak se znovu ozval: „Dejte mi jméno. Prosím.“ Neodpověděl jsem, protože jsem se snažil uspořádatdivoce kolující myšlenky. Neznámý tedy pokračoval. „Máš přece dvě křestní jména. Jmenuješ se ErichAnton von Däniken. Takže mi můžeš dát to druhéjméno.“ „Co?“ vpadl mu Marc do řeči. „Ty se jmenuješ ErichAnton? Takže Toni?“ „No jo, ale nikdy jsem své druhé jméno nepoužíval,“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnamítl jsem. „Pro mne za mne se ten tam,“ ukázal jsemna cizince, „klidně může jmenovat Toni.“ „Blbost!“ nesouhlasil Marc. „Toni zní, jako by byl odnás. Když už, tak ať se jmenuje Tomy.“ „Klidně. Tomy mi docela vyhovuje.“ A pak, mysleljsem to spíše posměšně, jsem pokrčil rameny a kývlhlavou směrem k cizinci ve vlněné přikrývce: „Tímto těkřtím jménem Tomy! Spokojen?“ „Přijímám!“ odpověděl Tomy a při úsměvu odhalilširoké přední zuby, o něž jsem já osobně již dávnopřišel, tak sladce, jak jsem to dělával před třiceti lety. Potom jsme chvíli mlčeli a třeštili na sebe hloupě oči.Nakonec se Marc zeptal: „A kdy se teda zase rozložíš najednotlivý prvky?“ Můj společník viditelně nabíral odvahu. „To může trvat!“ zabručel Tomy trpělivě. „Jsem stejnýčlověk jako vy a tohle tělo,“ oběma rukama ukázal nasvou hruď a předvedl takovou grimasu, jako by mutělesná schránka byla nanejvýš protivná, „musí zůstat azaniknout tady.“ „Umíš kouzlit, létat nebo něco takovýho jako každýsprávný superman?“ posmíval se Marc. „To neumím,“ usmál se Tomy skoro povýšeně. „Aledokážu přejímat a přebírat podstatu takovýchosobností, jaké představujete vy. To jsem musel udělatv Erichově případě – nebo si myslíte, že v mémdomovském světě mluvíme švýcarskou němčinou? Vímúplně všechno, co Erich věděl do svého dvaadvacátéhoroku života, čtvrtého měsíce a dvacátého čtvrtého dne.V dalším dění mám velké mezery. A pak samozřejměvím ledacos o světě, odkud přicházím.“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Stále se ještě držel u dvířek auta, žlutohnědá přikrývkamu splývala z levého ramene jako tunika. Mezitímslunce ozářilo poušť červeným světlem a tmavé stínyvytvářely neuvěřitelné scenérie. Tomy se na mě podíval,usmál se a potřásl lehce hlavou, jako by chtěl dodat:Pochopíš to konečně? Hlupáku! Ale nepromluvil a dálmlčel. Napadlo mě, že by třeba chtěl něco k jídlu.Nebylo to ze soucitu, ale potřeboval jsem vyzkoušet,jestli má opravdu lidské tělo. Stále jsem držel v pravéruce pistoli, odjištěnou desetirannou SIG, i když hlavnískloněnou k zemi. Požádal jsem Marka, aby z našíbedny s proviantem přinesl plechovku tuňáka. Položiljsem ji před Tomyho a vyzval ho, ať to sní. „A čím tu konzervu mám otevřít?“ Marc odněkud z batohu vyhrabal otvírák amrskl hoTomymu k nohám. „Nejspíš mě nemá moc rád,“ Tomy se bezstarostnězašklebil Markovým směrem, otevřel plechovku a položilsi ji na kapotu chladiče. „A co takhle příbor?“ udělal stejně bezmocné gesto,jaké v podobných situacích předvádím dodnes.Roztažené prsty, ruce dlaněmi obrácené nahoru,ramena vytažená vzhůru. Zajistil jsem pistoli, zastrčil jido kapsy svých šedivých džínsů, v nichž jsem spal nastřeše auta, a přinesl vidličku. Chvíli jsem váhal, pakjsem se odhodlal, přistoupil k Tomymu a tu levnoumosaznou věcičku mu podal. Tomy s nechutí polykalprvní sousta. Marc stál pořád ještě tři metry od nás apoznamenal: „Nezkusil by ses ho dotknout?“ Nejprve jsem se dotkllevého spánku svého mladšího dvojníka, potom jsem

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmu pevně oběma rukama stiskl ramena. Tomy si tonechal líbit. Položil vidličku i plechovku s tuňákemzpátky na chladič a podal mi ruce. Dotkl jsem se jich,zkoumal mladistvou kůži, otočil jsem mu levou rukudlaní dolů. Na hřbetě ruky, přesně na stejném místějako u mne, se nacházelo malé hnědé mateřskéznaménko. Podíval jsem se Tomymu hluboko do očí auchopil jeho pravou ruku. I tohle mi klidně dovolil.Přitiskl jsem mu hřbet ruky na kapotu, která v té chvíliještě nebyla rozpálená slunečním žárem. Pak jsem vedlejeho dlaně položil svou a začal porovnávat čáry nanašich rukou. Byly naprosto identické. Jenom rýhy v médlani se za těch několik desetiletí prohloubily. To mě zmátlo a jen s obtížemi jsem se dokázalsoustředit. Každý člověk je přece jedinečná bytost,jenom u mne to zřejmě neplatilo. Moje kopie se opřela odveře range-roveru a zašklebila se na mne. Mezitím se knám opatrnými krůčky přisunul Marc. Už nekašlal a takému zmizely rudé skvrny z obli čeje. Jen klid, říkal jsemsi, všechno musí mít nějaké rozumné vysvětlení. Začalobýt teplo a poryvy větru rozvířily u našich nohou malépísečné spirálky. V tu chvíli mě napadlo, že jsem kdysiměl ještě jedno mateřské znaménko, které jsem si vosmadvaceti letech nechal vyoperovat. Sáhl jsem poTomyho přikrývce astrhl mu ji z ramen. Tomy, jako by tušil, co mám v úmyslu, si nechal líbit itohle – třebaže s hloupým úšklebkem. „Rozkroč se – prosím!“ řekl jsem mu tvrdě. Tomypoložil ruce na střechu auta a udělal, co jsem mupřikázal. Dřepl jsem si a podíval se. Spatřil jsem malouhnědou bradavičku na vnitřní straně pravého stehna.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbPřesně ve výšce šourku. To mě definitivně přesvědčilo.Tohle druhé znaménko bylo zdrcujícím důkazem. Předsebou jsem opravdu měl svou dokonalou mladší kopii zmasa a krve. Marc se zeptal, co to vlastně dělám, a já mu tovysvětlil. Tomy nás přerušil suchou poznámkou, žerozhodně potřebuje oblečení. Už jsme se prý na nějnacivěli dost. Neměl jsem nic, co by Tomymu padlo. Vesvých dvaapadesáti letech jsem se přece jen již honosilslušným pivním břichem. Stále ještě nevěřící Marc sicepro sebe vzdorovitě nadával, ale nakonec ze svéhokufru vytáhl spodní prádlo, ponožky, černé džínsy abílomodře kostkovanou košili. Tomy se oblékl a potomse postavil před nás: „No, jak se vám líbím?“ A po krátké umělecké pauze,kdy sklonil hlavu stranou a kývl směrem k Markovi, sezeptal: „A jak se jmenuje tenhle blonďák?“ Věděl jsem, že bych se zachoval přesně stejně.Představil jsem Marka, ale ten Tomymu stejně rukunepodal. Jen suše konstatoval, že nemáme pitnou vodua zadní okno je rozbité. Pohled do mapy nám ukázal, žese nejbližší osada jmenuje Taftan a nachází se přibližnědevadesát kilometrů od nás, směrem k íránské hranici.Takovou vzdálenost bychom měli ujet dříve, nežbudeme úplně dehydratovaní. Tomy se vmáčkl mezizavazadla na zadním sedadle a já stiskl startér. Ozvalose jen slabé škytnutí a motor nenaskočil. Asi odešlabaterie, což jsem nechápal, protože ještě včerafungovala bez problémů. Podíval jsem se na ukazatelstavu baterie. Šipka mířila na nejspodnější značkuvlevo. Vyšrouboval jsem zátky baterie – mezi lamelami

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnebyla ani kapka vody. Totéž jsem zjistil u obourezervních baterií, které jsme pro všechny případy vzalisebou. „Mohli bychom použít vodu z chladiče, když jipřefiltrujeme přes ručníky,“ navrhl Marc. Ale chladič bylstejně suchý jako baterie. Neměli jsme ani kapku vody,sluneční kotouč stál již povážlivě vysoko a na pěšípochod v délce devadesáti kilometrů nebylo anipomyšlení. „Za to může moje maličkost,“ řekl Tomy tiše. V jehohlase zaznívala lítost. „Veškerá tekutina byla zapotřebípro stavbu mého těla.“ Nijak jsem to nekomentoval a také Marc prozatímmlčel. Zcela evidentně nemohl Tomyho vystát a jehopřítomnost ho viditelně rozčilovala. Všiml jsem si, že sepečlivě vyhýbá jakémukoliv kontaktu s Tomyho tělem.Po chvíli rezignovaně prohlásil: „To je fakt skvělý. Zdá se, že je ti na zemi souzen jenkrátký život, protože tady brzy všichni zahyneme žízní.“Otevřeli jsme všechny dveře od auta a zůstali sedětuvnitř. Vůz byl jediným stinným místem široko daleko.Slabý vánek udržoval v autě snesitelnou teplotu. Tomyse mi zezadu dotkl ramene a nečekaně mi podal ruku,jako by se chtěl omluvit a rozloučit. „Dávej pozor namoje tělo,“ řekl, „i když mě Marc nesnáší. Prosím!“ Pakse znenadání převalil na zavazadla jako pytel mouky. „Je po něm?“ zeptal se Marc nezúčastněně. Zdálo se,že mu to je úplně jedno. Nahmatal jsem slabý puls a hned mi bylo jasné, co sestalo. Tomy se vydal pro pomoc. Copak nenaznačoval,že na sebe může vzít i jiné tělo? Začala ve mně blikat

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjiskérka naděje. „A co když nás nechá ve štychu?“ „To neudělá, Marku. Když mi bylo dvaadvacet, takyjsem nikoho z přátel nenechal ve štychu. A on je jakojá.“ „Copak jsme jeho přátelé?“ zeptal se Marc. „Pravděpodobně ještě víc než jen přátelé. A pokudTomy je tím, co říká, jsi jeho přítelem i ty.“ „To si nemyslím,“ zavrčel Marc nevrle. „Nepřišel mezinás zrovna přátelským způsobem a sám vidíš, do jakéšlamastyky jsme se kvůli němu dostali.“ Opřeli jsme se do sedadel a čekali. Před třiceti čtyřmilety jsem ve švýcarské armádě absolvoval tankistickývýcvik. Najednou se mi hlavou začaly honit všechny tyhloupé odrhovačky, co jsme tenkrát cestou z hospodyhulákali.„I tankisti mají své hroby, však růže je nikde nezdobí.Na tankistově hrobě, nechá protěž milá tobě. Nejsoutam ani kříže, jenom od granátů trychtýře. Tvá milá senedočká, jen hořké slzy stká.“ Tady, devadesátkilometrů v poušti před Taftanem v Balúčistánu, nebylyani ty hořké slzy. Vyhrabal jsem z paměti pár vtipů azačal je vyprávět. Marc poslouchal dost apaticky a jenobčas něco prohodil. Nakonec jsme zmlkli. Myslel jsemna dceru Cornelii a na manželku. Od naší svatbyuplynulo již dvacet sedm let. Prožili jsme spolu horší ilepší časy. Hádali jsme se spolu, ale oddávali se i sexu.Věděl jsem, že Ebet – tak jsem si zkracoval její jménoElisabeth – to se mnou nemívala lehké. Zakusili jsme ivelmi těžké měsíce a finanční problémy.Někdy jsem už téměř propadal zoufalství. Ale všechny

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpotíže jsme nakonec vždy nějak překonali a po vydánímé první knihy se poměry změnily. Teď už jsem neměl spenězi starosti. Horší to bylo s nepřejícnými kritiky,kteří mě očerňovali. Samozřejmě nebyli všichni stejní.Někteří se chovali korektně a svým způsobem se misnažili pomoci. Další sice věděli všechno nejlépe, avšakaspoň se chovali s otcovským nadhledem. Těch ovšembyla menšina. Pochopitelně to nyní nebylo vůbecdůležité. Vlastně teď pro mě a Ebet mohly začít lepšíčasy. Myslel jsem i na Markovy rodiče a na to, že jsem kúčasti na této cestě Marka přemluvil. Co by asi o měřekli, až by se dozvěděli o synově smrti? Myšlenky semi honily hlavou a bylo mi jasné, že bych jeho rodičůmnikdy nedokázal říci o smrti jejich jediného syna. Avšakk tomu stejně nebudu mít příležitost. Markův otec,dynamický sportovní typ, by mě proklel a zatratil navěčné časy. A matka, dobrosrdečná pracovitá dáma, byasi zemřela žalem. Nacházel jsem se v zoufalé situaci.Marc byl spolehlivý, upřímný mladík, který by se hodildo hlavní role Platonova příběhu o Charmidovi.Nekomplikovaný a požehnaný darem dobrého srdce.Teď ale seděl vedle mne zcela apaticky. „Marku,“ strčil jsem do něj, „vnímáš mě?“ Pohlédl namne. Trochu se zavrtěl, jako by nechtěl býtrušen. „Neboj se, určitě se z toho dostaneme,“ řekljsem, abych mu dodal odvahu. Přitom sám jsem užnaději skoro ztratil. Naše cesta měla být výletem dokašmírské vysočiny. Range-rover jsme si nechalidopravit do Karáčí prostřednictvím Air France aodtamtud jsme jeli údolím Indu vzhůru až do Šrínagaru.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbSamozřejmě jsme si tam vyfotografovali údajný Ježíšůvhrob. Navštívili jsme četné památky, prozkoumalichrámové trosky v Martandu, prohlédli si neuvěřitelnouzměť zřícenin v Parahašpúru, které dodnes vypadají,jako by tam v prehistorických dobách vybuchlaatomová bomba. V autě jsem vezl 180 exponovanýchfilmů uložených v chladicím boxu. „Chladicí box!“ zařval jsem a vyskočil ze sedadla.Rychle jsem převrátil Tomyho tělo na jiné místo aprohrabával se hromadou oblečení a roztrhanýchumělohmotných láhví. Odtrhl jsem z předmětnéschránky kryt z pěnové hmoty. Marc se probral a zíralna mne s otevřenou pusou. Byly tam: sto osmdesátmalých, černých válečků v kaluži vlažné vody, naštěstívodotěsně zabalených. Vedle nich stála dvoulitrováláhev vody. Jak jsme ve své situaci mohli zapomenoutna chladicí box? Koupil jsem ho speciálně pro tutocestu a v autoservisu ho připojili na baterii. Ta už sicenefungovala, proto taky led roztál a uvnitř schránky sevytvořila louže. Ale láhev s vodou tam zůstala. Střídavěa po malých doušcích jsme vychutnávali vodu, jako byto bylo pravé šampaňské. Pak jsem skropil Tomyhoobličej, tělo jsem vyprostil ze změti košilí a tílek a takyho trochu svlažil. Smáli jsme se. Smáli jsme se jako šťastné děti! Ale jakuž to bývá, od štěstí nebývá daleko k žalu. Oběma námbylo jasné, že i při veškeré opatrnosti nám všechnadostupná tekutina, to znamená zbytek v láhvi a loužičkav chladicím boxu, vystačí jen na pár hodin.

&@&

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb

V uplynulých dvaceti letech jsem napsal čtrnáct knih.K hlavním tematickým okruhům těchto prací patřilimimozemšťané, archeologie, mýty a prastaránáboženství. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že našepředky v dávných dobách navštívily inteligentní bytostiz vesmíru. Lidé před tisícovkami let nepochopili, kdo knim vlastně přišel, a návštěvníky pokládali za bohy.Tento fatální omyl přispěl ke vzniku mnoha náboženství.Následkem nebylo jen sepsání svatých i méně svatýchknih, ale i stovky válek táhnoucích se lidskými dějinamiaž do současnosti. Kritici na mne samozřejmě útočili,protože kromě indicií jsem toho příliš nabídnoutnemohl. Naštěstí jsem již po vydání své první knihypochopil, že každý, kdo se obrací k veřejnosti, senemusí stát pouze cílem chvály, ale i výtek a častonenávistné kritiky. Nikdy jsem neočekával, že by měvědecká obec zahrnula vavřínovými věnci a klepala mipochvalně po ramenou. Opačné názory patří k věci.Před lety mi zestárlý Hermann Oberth, pokládaný zaotce německé vesmírné techniky, řekl: „Nespravedlivákritika musí kolem vás protékat jako močůvka kolemmramorového sloupu!“ To bylo velmi trefné. Teď, když se naše vůle k životu trochu vzpamatovala,jsem Markovi vyprávěl historku, kterou jsem kdysi zažilv jedné americké televizi. Seděl jsem tenkrát v koženémkřesle mezi profesory Allanem Hynekem a CarlemSaganem. Oba byli astronomové. Diskutovalo se omimozemšťanech a Sagan měl na možnost jejichpobytu na naší planetě dost jednoznačný názor.Existenci mimozemských forem života sice kategoricky

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnevylučoval, ale tvrdil, že takové bytosti by se nemohlypodobat lidem a nedokázaly by překonat vzdálenostmnoha světelných let. Já jsem tu věc pochopitelně viděljinak – z dobrých důvodů – a profesor Hynek měpodporoval, i když poněkud váhavě. Hovořil otechnologiích mimo ainštainovskou realitu a žádnoumožnost radikálně nepopíral, ani existenci UFO. Sagansvému profesorskému kolegovi blahosklonně řekl. „Pokud by tam nahoře bylo něco jako mimozemskáinteligence, tak by s námi už dávno navázaladiplomatické vztahy.“ Hynek na mnemrkl, pak se podíval na kolegu aodpověděl: „Ale my přece taky nenavazujemediplomatické vztahy se slepicemi!“ Moje současná situace byla stejně groteskní. Setkaljsem se s mimozemšťanem a nebylo mi to k ničemu.Kdo by mi uvěřil, že Tomy pochází odněkud z vesmíru?

Teplota stoupala a úměrně tomu obsah naší láhveklesal. Kolem desáté hodiny mě napadlo to, co mě mělonapadnout už ráno. Potřebovali jsme celtovou střechu,aby slunce nepražilo rovnou na auto. Použili jsme stativfotoaparátu, několik šňůr, pásy izolepy, naše větrovky ivlněnou přikrývku a deset centimetrů nad střechou autajsme vybudovali improvizovanou stříšku. Podobnouzástěnu jsme zhotovili nad přední kapotou. Ohnul jsemstěrače doprostřed předního skla, přichytil pod nědruhou deku, otevřel na mezírku kapotu a protáhl jíprovazy. Při prohrabávání hromady našehopropoceného a nevonícího oblečení jsem na zemi podzadními sedadly objevil dokonce i deštník. Koneckonců

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbho v autě vozím pořád. Upevnili jsme honad okno naMarkově straně. Pak jsme vysáli poslední zbytky zplastikové láhve, jako by to bylo mateřské mléko. Kdeten Tomy vězí? A proč tudy ještě neprojelo ani jednoauto? Sice jsme se nacházeli na odlehlé pouštní cestě,ale pořád ještě v místech, jež byla zakreslena na mapě.Vlastně jsme neudělali žádnou chybu. Vzali jsme seboudostatečné zásoby vody, náhradní baterie, sušenéovoce a dokonce syrovou šunku. Navíc jsme bylivybaveni lanovým navijákem, který nám teď ovšem byl kničemu, protože fungoval jen při běžícím motoru. Mělijsme na sobě jen trenýrky, i když naše celtová střechabyla nečekaně účinná. Slunce sice šplhalonezadržitelně vzhůru, ale v autě zůstávala snesitelnáteplota. Doma v každodenním životě se chovám dostiimpulzivně. Vždycky jsem přesně věděl, co chci, arozčilovali mě nerozhodní lidé, kteří teprve nad pultem vřeznictví uvažovali, co by vlastně chtěli koupit. Ještěkousek tohohle a tamhleten kousíček bych si možnátaky vzal. A co takhle trochu játrového salámu, nebosnad huspeninu? Pane bože! Tihle šťouralové,pochybovači a nerozhodní váhavci mě přiváděli kšílenství. V supermarketu u pokladny teprve hledali peníze, naparkovišti neměli připravené mince a v obchodě s obuvísi nechali předvést dvacet párů, aby nakonec nekoupiliani jeden. Já jsem na koupi auta potřeboval deset minuta obuvnictvím jsem spíše proběhl. Ale co teď? Blížilo sepoledne. Zbyla nám už jen špinavá voda z chladicíhoboxu. Někde v autě jsem našel roli hliníkové fólie.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbRozvinuli jsme ji a udělali z ní kříž jako znamení proletadla. Vzpomněl jsem si na morseovku, kterou jsem senaučil za skautských let. Tečka tečka tečka, čárka čárkačárka, tečka tečka tečka znamená SOS. Z částí našehooblečení jsme vedle hliníkového kříže sestavili i totoslovo. Později se mě kdosi zeptal, proč jsme nepoužilimobil. Naiva! V balúčistánské poušti mobily nefungují. A kromětoho se jedná o zážitek z roku 1987. Mobilů bylo tehdymálo a vysílačů ještě méně. Navíc v poušti nejsoudodnes. Kde ale může být Tomy? Marc znovu zapochyboval,že se vrátí, a ve mně již také hlodala nedůvěra. Možná sestalo něco, co Tomy nemohl ovlivnit… Možná skončil vbůhvíjakém jiném rozměru. Bránil jsem se podobnýmpochybám a začal Markovi recitovat báseň o přátelství,kterou jsem se naučil jako student gymnázia. Ani vpozdějších letech jsem nepochopil, proč se mi ten textvybavil zrovna tehdy. „K tyranovi hrdina spěchá, svůjkord v rouchu skrývá, zástup pochopů staví se v cestu,smělče, ty neujdeš trestu. Město jsi chtěl zbavit tyrana,za to nedožiješ se zítřejšího rána…“ A tak dál, až pozávěr, kde se z tyrana stane chápající přítel a říká:„Chtěl bych se přidat k vám, jako přítel ruku podávám.“ A Tomy je stejný přítel, tvrdil jsem Markovi. Ať tak čionak, v té chvíli bylo nejdůležitější, že našeimprovizovaná klimatizace fungovala. Vylovil jsem zhromady oblečení čistý kapesník a namočil ho dovlažné tekutiny na dně chladicí schránky. Lačně jakomladí velbloudi jsme chlemtali tu odpornou bryndu apokropili jsme i kůži Tomyho těla. Jak by se asi dala

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzískat voda ze vzduchu? Někde jsem četl, že indickýministerský předseda pije vlastní moč. Jenomže animně, ani Markovi se nechtělo na malou, na to jsme měliv těle příliš málo tekutiny. Jak bychom se mohli dostat kvodě? Vykopat studnu? Neměli jsme patřičné nástroje astejně by takový pokus byl asi marný. Možná bychom vnoci mohli pověsit hliníkovou fólii na lano a nasrážet doní ranní rosu. Pak bychom ji vprostřed zvedli a podkaždý roh dali nádobu. Ve své palubní kuchyňce jsmeměli čtyři talíře i šálky. Než jsme stačili vyzkoušet, zdaby se nám bez pohonu vůbec podařilo vytáhnout lano znavijáku, zaslechli jsme vzdálené bručení motoru.Zatajili jsme dech. Přítel, nebo nepřítel? Rychle jsme sinatáhli kalhoty. Strčil jsem do kapsy pistoli a ještě předtím se přesvědčil, že v hlavni je náboj. Hluk se blížil, alepřes duny jsme nic neviděli. Podle bručivého zvuku seasi jednalo o těžké auto. Oba jsme napjatě stáli každývedle svých dveří a nevšimli si, že Tomy opět oživl. Za dunou se objevil oblak prachu. Bručení bylo stálehlasitější a potom přes dunu přejel hnědožlutý náklaďáks osmi obrovskými koly a rozsvícenými reflektory –který blázen nechával v poušti svítit světla? Byl tovojenský vůz a řítil se přímo na nás. Už jsme se začínalibát že nás převál cuje. Dvacet metrů před našímrange-roverem, který ověšený přikrývkami a bundamivypadal jako beduínský stan, strhlřidič tu obludustranou. Náklaďák se zakymácel, pokryl nás zvířenýmprachem a zastavil. Motor zhasl. Než stačil řidič vystoupit, zaslechl jsem Tomyho slabýhlas: „Máte ještě něco k pití?“ „Jen tamhletu břečku,“ odpověděl jsem automaticky a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbcítil jsem se tak šťastný, že jsem málem začal radostíjódlovat. Tomy byl zpátky! Seděl vzpřímeně vedle mne,vypadal unaveně, vyschle a ptal se. „Přijel Mahmud?“ „Kdo je to?“ „Řidič vojenského náklaďáku!“ „Myslíš tamhle toho?“ Tomy se unaveně usmál. Z náklaďáku se začal soukatmohutný muž v béžovo-hnědé vojenské uniformě, nanohou vysoké šněrovací boty. Polovinu obličeje mupokrýval divoký knír a pětimilimetrové strniště. Pod jakosmůla černými vlasy a velkýma tmavýma očima shuňatým obočím trčel orlí nos. Teprve teď jsem si všimldvou bledých stříbrných hvězd na jeho košili. Ten mužmusel patřit k nižším důstojníkům. Tomy se vyhrabal zezměti věcí v našem autě a něco na řidiče zavolal. Zněloto arabsky či spíše persky. Marc ani já jsme nerozuměliani slovo. Mahmud, jak se ten ježatec jmenoval, vytáhl zkabiny tři plastové láhve a beze slova nám je podal. Nežjsem láhev přiložil ke rtům, podíval jsem se na Tomyho,který stál za naším rozbitým záďovým okénkem. Skorocelý obsah láhve si vylil na vlasy a na tělo. Teprve pak sidopřál pár doušků. Potom zase persky něco pronesl kMahmudovi, který vzápětí přinesl bednu s čtyřiadvacetilitry minerálky, dvacet do igelitového obalu zatavenýchplechovek coly a desetilitrový barel s destilovanouvodou. Stále beze slova přistoupil ke kapotě našehoauta, uvolnil šňůry přidržující improvizovanou stříšku aotevřel ji. Vyšrouboval zátky baterie a začal ji odborněplnit. Pak vyprázdnil několik láhví do chladiče, prázdnéodhodil na zem a vydal se k rozbitému zadnímu okénku.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbTomy něco pronesl persky a pak nás požádal, abychomřidiči pomohli. Mahmud vyndal z rámu zbytky střepů,přinesl voskované plátno a armádním nožem je přiřízldo potřebné velikosti. Já s Markem jsme plátno pevněpřidrželi a Mahmud natřel okraje rámu smradlavoulepivou hmotou, která vypadala jako asfalt. Přiložilplátno na rám a za chvíli už pevně drželo. Další věcí,kterou náš zachránce vykouzlil ze svého náklaďáku, bylakumulátor a kabel. Propojil svou baterii s naší. Tomymezitím na Mahmuda neustále mluvil. Pak mě požádal,abych zkusil nastartovat. Klaplo to hned na první pokus.Nechal jsem motor běžet, aby se baterie dobila.Mahmud vojensky pozdravil, zavolal něco na Tomyho,znělo to jako „salám“ a „šukran“, vsoukal se do svéhomonstra a vyrazil neznámo kam. Zanechal za sebou jenvelký oblak zvířeného písku. Tomyho tělo se rychle zregenerovalo a my dva, kteříjsme tam pořád stáli beze slova jako hloupí kluci, jsmese ho konečně mohli zeptat, jak to všechno zařídil. „Máš tady tablety s vitamíny a minerály? Měli bychomsi je všichni vzít,“ začal Tomy, než se nám svěřil sesvým neuvěřitelným příběhem. Sto kilometrů odsud se nachází hranice a hned za níjsou kasárna íránské armády. Napojil se na vědomíjejich velitele a objasnil mu naši povážlivou situaci. „Takhle jednoduše?“ podivil se Marc nevěřícně.„Copak to jde jen tak – převzít něčí vědomí? A to jsijako převzal nad ním velení?“ Bylo mi jasné, že se nám Tomy pokouší vysvětlitněco, co jsme nechápali. Byl ale trpělivý, což nenízrovna vlastnost, kterou bych se vyznačoval. Vědomí,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpoučoval nás Tomy, všechno okamžitě pochopí.Pokračoval v tom smyslu, že vědomí je prý spojeno sostatními vědomími jako v holografii. Problém spočívá vegu dotyčného těla. Toto já vytváří vlastní svět,existující od narození po současnost člověka, a jepřirozeně egocentrické, vlastně všichni jsme egoisti.Mezi vědomím a egem se nachází cosi jako filtr. Vědomípropouští informace z ostatních vědomí do podvědomí,ale již ne k egu. Slouží to k ochraně těla, jinak bychomse přehltili. „A tenhle filtr mezi podvědomím a vědomím anásledně egem jsi prolomil a řeknu to ještě jinak –dával jsi rozkazy veliteli?“ chtěl Marc vědět. NevěřilTomymu ani slovo. „Ano, tak nějak. Když má člověk silnou vůli, tak sejeho ego vehementně vzpírá převzetí, protože okamžitěvycítí, že je čímsi vytlačováno, a to vyvolává panickýstrach. Velitel z Taftanu je velmi egocentrický a já ještěnemám s lidmi dost zkušeností. Ostatně pochází zvysoce postavené íránské rodiny a jako turista kdysinavštívil Švýcarsko.“ Mlčeli jsme. Všechno se to odehrálo příliš rychle.Nerozuměli jsme tomu a neměli klid k přemýšlení.Raději jsem začal sbírat kusy oblečení poházené pozemi a nakonec jsem sroloval pruhy hliníkové fólie.Tomy poznamenal, že má hlad, a Marc se nabídl, ženakrájí šunku. Pak jsme seděli v autě, beduínskoustřechu jsme hodlali sundat bezprostředně předodjezdem. Ukazatel stavu baterie už ukazoval normálníhodnotu, a tak jsem motor vypnul. Marc nevydržel mlčeta zeptal se:

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „A odkud vlastně umíš persky?“ „To je stejné, jako když jsem od Ericha získalšvýcarskou němčinu. Mám to z velitelovy paměti.“ To je asi pěkná pitomost, pomyslel jsem si a zároveňmě napadlo, že by Tomy těžko dokázal převzít sto lidí i sjejich jazyky. To by se zbláznil. Co asi tak vydrží jednapaměť? Tomy s námi měl neuvěřitelnou trpělivost. Poznaljsem to v následujících dnech a týdnech. Prozatím jsmese cpali šunkou a knäckebrotem, zapíjeli to minerálkoua neustále jsme se Tomyho na něco ptali. Velitelkasáren se podle Tomyho přestal bránit, až když mujeho vědomí vyslalo signál bez nebezpečí, dobrá,pokojná bytost a ego to nakonec akceptovalo. Pak sevelitel, zvědavý jako nějaký badatel, zaposlouchal dosvého nitra a zahájil s Tomym dialog. Mluvil nahlassvým hlasem a Tomy mu v jeho vědomí odpovídal.Persky. Pro ostatní by to znělo jako samomluva, alenaštěstí byli v místnosti sami. Velitel pochopil našitíživou situaci, ale nemohl nám pomoci kvůli státníhranici. Nemohl se svou jednotkou vkročit na cizíúzemí, to by znamenalo politický incident. Přišel by omísto a skončil ve vězení. Teprve po dlouhémsmlouvání velitel svolil, že k nám vyšle náklaďák sjediným mužem. V případě nouze se vymluví, že si jehovoják spletl cestu. Vybral mladého důstojníkaMahmuda, divizního automechanika, a poslal ho zanámi. Operace stojí 600 amerických dolarů, a navícbude třeba zaplatit za vodu a colu. „Šest set dolarů?“ opakoval jsem. „Takové cvičení nanáklady íránské armády, to není špatné. Ale jak asi

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpřijde ke svým penězům?“ „Přivezeme je,“ řekl Tomy. „Slíbil jsem mu to, takže ječas vyrazit.“ Nemělo smysl mu odporovat. Měli jsme ještě 3400dolarů v hotovosti a k tomu dalších 6000 v cestovníchšecích, poschovávaných v šatech, opascích amatracích. Expedice se mohou prodražit. Sbalili jsmesvůj beduínský stan a vyrazili nadevadesátikilometrovou cestu do Taftanu. Při jízdě jsempořád dokola přemýšlel o tom, co nám Tomy sdělil.Jeho doplnění naší společnosti mi vrtalo hlavou. Předlety jsem četl román svého přítele Waltera Ernstinga,píšícího pod pseudonymem Clarc Darlton. V tompříběhu vystupoval mnich, který dokázal přeskakovat zmozku do mozku. Románové historky! Vymyšlenéfantazie! A teď taková bytost seděla vedle mne. Úplněživá, a dokonce v mém vlastním, i když o třicet letmladším těle. Bylo to bláznivé… Uvažoval jsem, v jakémsnovém světě to vlastně žiji. Když Tomy mluvil, slyšeljsem vlastní hlas který se za uplynulých třicet let přílišnezměnil. Tomy tvrdil, že ví všechno, co jsem prožil dosvého dvaadvacátého roku života plus nějakých párměsíců. Ale uměl i všechno, co já? Měl rád to, co já?Česal se stejně jako já a projeví se u ně j stejné chutějako u mne? Chutná mu whisky Johnnie Walker BlackLabel a dozlatova upečená kuřata? Má stejné sklonyjako já? Nesnáší játra? Oškliví si kaviár? Je po pivěospalý a po šampaňském svěží? Jak na něj zareagujemá žena? Na o třicet let mladšího Ericha? Nezamiluje sedo mého atraktivnějšího já? Jak bych měl Tomyhopředstavit svým sourozencům, příbuzným a přátelům?

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbJako nemanželského syna mého zesnulého otce? Aleproč by se tento syn objevil až teď, když už mu jedvaadvacet let? Co si jen vymyslím za historku? Panebože – valily se na mne pořádné problémy. “Tomy,“ řekljsem po hodině jízdy, „umíš řídit auto?“ „Ale jasně, že ano. Můžu?“ Posadil se za volant a jel přesně stejným stylem jakojá. Nemohl jsem mu naprosto nic vytknout. Jindy,kdykoliv jedu s nějakým mladým řidičem, chovám sejako učitel autoškoly. Ale teď jsem seděl na místěspolujezdce úplně klidně. Marc se uvelebil za námi nabedně, přes kterou jsme přehodili vlněnou přikrývku.Zapnul jsem rádio. Daly se naladit pouze arabské neboperské stanice. Tomy jim rozuměl a překládal námzprávy. Po chvíli jsem rádio zase vypnul a zeptal se. „Jak to s těmi vybuchujícími láhvemi dneska ránobylo? Z toho tvého podivného zrození jsme docelahezky zpanikařili.“ „To je mi líto,“ odpověděl Tomy, „nemohl jsem to aleovlivnit. Spíše si vzpomínám že jsi měl v ruce pistoli amálem jsi mě odbouchl.“ „A co by se stalo?“ „Tělo by bylo mrtvé a proces by se přerušil.“ Mlčel jsem, protože jsem tomu nerozuměl. SkeptickýMarc navázal na niť hovoru a chtěl vědět, jak to tedybylo s těmi láhvemi a vodou. Tomy nás sice zachránilpřed smrtí žízní, ale Marc mu stále ještě nedůvěřoval.Tomy se k nám choval jako starší člověk k dětem.Pokoušel se nám cosi objasnit, ale často mu nestačilaslova. Vysvětloval nám že v lidské řeči se některépochody prostě nedají vyjádřit. Nicméně nám sdělil, že

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbprvotní impuls ať už to bylo cokoliv – zapálil jehoprostor a poté se odvinulo jádro nukleus. Energie je prývšude současně. Lidské tělo se skládá z kyslíku, uhlíku,vodíku, dusíku, vápníku, fosforu, chloru, sodíku,draslíku, zinku, železa, bromu, manganu, mědi, chrómu,hořčíku, molybdenu, titanu, jodu, stroncia, rubidia,selenu, boru, niklu, síry, arzenu, kobaltu, křemíku, cínu,baria, lithia. Přerušil jsem ho. Tomy držel volant stejně jako já, řídilstejně jako já, dokázal dělat několik věcí najednou,všechno sledoval a reagoval na vše, co se v okolnípoušti dělo. Marc se chtěl dozvědět zbytek tohotostvoření člověka a Tomy pokračoval, jako by to byla tanejbanálnější věc na světě, že všechno, co jádropotřebuje k výstavbě těla, existuje všude kolem vpřírodní podobě. Až na nějaké ty maličkosti, které sijeho vznikající organismus byl nucen vypůjčit z auta.Například právě vodu. K rychlému stvoření tělapotřebuje jádro více vody, než pak obsahuje hotovýčlověk, protože část vody se při procesu stvořenívypaří. Tomy nás poučil, že je složen ze stejnýchtřiatřiceti chemických prvků jako my. Jeho molekulovéřetězce jsou stejně dlouhé a nic v jeho těle nenímimozemského původu. „Kromě tvé jak by se tomu dalo říci – duše? namítljsem. „To není výstižné slovo,“ potřásl Tomy hlavou,zatímco se obratně vyhýbal výmolům. ‘Duše’ říkáteněčemu neuchopitelnému, nezměřitelnému. Duch takynení patřičný výraz, toto vyjádření spíše připomínástrašidlo na zámku. Duše pro vás znamená i něco jako

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbživotní sílu. Když někdo umře, tak přece prohlašujete,že ho opustila duše. Ale nic z toho se nepodobá méduši. Možná by nejvýstižnější pojem mohl znítinteligentní energie. Marc potřásl hlavou a podrbal se v blonďatýchvlasech. Čím více nás Tomy poučoval, tím méně jsmechápali. V dálce se objevily šedivé obrysy nízkých budov, odalší kilometr dál stál přes cestu Mahmudův vojenskýnáklaďák a zcela ji zablokoval. Tomy zastavil a chvíli ses Mahmudem bavil. Pak vystoupil z našeho auta avyšplhal do kabiny náklaďáku. Měli jsme zcela normálněprojet kolem afghánských a íránských kontrolníchstanovišť. Mahmud je objede a počká na nás předkasárenskou bránou na íránské straně. Kasárna prýnemůžeme přehlédnout. Okamžitě jsem pochopil, o co jde. Tomy neměl pas apřes hranice by se nedostal. Velitel to zřejmě věděl.Tomy a Mahmud tedy proklouznou i s náklaďákem ponějaké pašerácké stezce, zatímco my jsme museliabsolvovat běžné celní odbavení. Měli jsme vystavenýtakzvaný carnet de passage, což je něco jako cestovnípas pro auto, vydaný domovským státem, ve kterém jevozidlo zaregistrováno. Bez správného vstupního avýstupního razítka v něm bychom se nedostali ani zAfghánistánu, ani do Íránu. Afghánské pohraniční stanoviště představovala kůlnase slaměnou střechou. Čtyři vyzáblá individua vpotrhaných uniformách chtěla špinavýma rukamaprohrabat naše zavazadla. Podržel jsem jim před očimakarton cigaret, který jsem si přichystal speciálně pro

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbtuto příležitost. Vyšlo to. Jeden z otrhanců navlhčilpolštářek razítka pořádným plivancem a potvrdil námcarnet i pasy. íránská pohraniční kontrola se nacházelahned vedle. I tady stačil obvyklý úplatek a projeli jsmebez prohlídky. Kouzelné slůvko zní bakšiš.Pravděpodobně jsme byli jediným autem, které tudytento týden projelo. Z Taftanu se vyklubala ves sněkolika tucty domů a chatrčemi. V centru se nacházelamalá mešita a vedle ní, před kůlnou z vlnitého plechu,postávali a dřepěli vousatí muži s turbany. Zvědavě anepřátelsky na nás zírali. Kličkoval jsem naslepouličkami a doufal, že někde konečně zahlédnu kasárna.Na kraji toho hnízda jsme narazili na zchátraloubenzinovou pumpu se dvěma stojany a spoustounepořádku kolem. Povalovaly se tam plechovky odoleje, promáčklé kanystry, děravé sudy, zlomené osy odaut a všude se vznášel pronikavý pach nafty. Sice jsembenzin potřeboval, ale téhle pumpě jsem přílišnedůvěřoval. Bůh ví, co by mi obsluha nalila do nádrže.Pokračovali jsme dál a konečně jsme zahlédli zeď sostnatým drátem a dvě podlouhlé betonové budovy. Jelijsme podél zdi, dokud jsme nenarazili na Mahmudůvnáklaďák. Když jsme přibrali Tomyho, zahnul jsem kbráně kasáren a v tu chvíli mě napadlo, jestli můžememístnímu veliteli důvěřovat. Co by se asi dál dělo, kdybyzměnil názor a zabavil nám náš nenahraditelnýrange-rover, sebral hotovost a třeba nás nechal i zavřít? Závora se zvedla a mohli jsme dovnitř. Vlevo, ve stínupokroucených stromů, se povalovalo několikpolonahých vojáků. Přímo před hlavním vchodem stálolehátko a na něm ležel dohněda opálený muž v

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbplavkách. Na zemi před ním se válela důstojnická čepicea prázdná konzerva, v níž dohoříval nedopalekdoutníku. Chlapík mi svým vousatým obličejem ačernými vlasy připomínal mladého Fidela Castra. Zanehty prstů u nohou měl černou špínu. Vystoupili jsme.Mahmud něco zakřičel a Fidel se zvedl. Uznalýmpohledem přejel po našem range-roveru. Všechny dveřejsme nechali otevřené. „Fidel“ se podíval na hliníkovékufříky s drahocennými detektory kovů. Během jízdy jsem už Tomyho poučil, co se skrýváuvnitř, a Tomy to teď Fidelovi vysvětloval. Prý dokonceupřesnil, že se tím dají objevit kovové předměty až dohloubky tří metrů a přístroje dokáží odlišit ušlechtilékovy od obyčejných. Fidel chápavě přikyvoval a jehochtivost očividně vzrůstala. Vzpomněl jsem si na indicko-pákistánskou hranici,kterou jsme přejížděli před třemi týdny. Celníci na oboustranách pokládali jakoukoliv techniku za špionážnívýbavu. Indický pohraničník na stanici Vagah ukázaldřevěnou holí na hliníkový kufřík a žádal, abychom hootevřeli. Pomocí několika slov a intenzivní gestikulacese mi ho podařilo přesvědčit, že v kufru je rozbité rádio.Nastavil jsem přístroj na maximální hlasitost a vzhledemk tomu, že auto bylo plné nástrojů, plechovek avšemožného jiného kovu, ozvalo se z reproduktoruhledačky kvílení, skřípání a pískání, které by rozbitémuradiopřístroji opravdu dělalo čest. Místní Fidel alenevypadal, že by se podobným vysvětlením nechaloklamat. Zdál se být vzdělanější a taky mazanější.Vstoupili jsme do chladné místnosti o velikosti menšítělocvičny, z jejíhož stropu visela íránská vlajka. V

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjednom rohu stál velký starý psací stůl a vedle, nadřevěné polici, se válelo pár zažloutlých knih, do nichžse asi nikdo nikdy nepodíval. Na vybledlém koženémkřesle ležel stoh ilustrovaných časopisů s oslími rohy ahnědými skvrnami od tabáku. Fidel si natáhl košili,vmáčkl se do druhého křesla a vyzval nás, abychom seposadili na dřevěnou lavici u protější stěny. Chladnákamenná podlaha vyvolávala pocit pozoruhodné čistotya na stropě se unaveně otáčely tři ventilátory. Fidelkomusi telefonoval a pak Tomymu sdělil, že velitel máještě práci. Potom si zapálil smrdutý doutník a já udělaltotéž se svou cigaretou. „Moc dobře se tady necítím, poznamenal Marc suše.„To nejsou kasárna, ale spíš loupežnické doupě. Z oknajsme viděli několik vojáků bloumat kolem našehorange-roveru. Zvedl jsem se a šel ven. Fidel si to nechallíbit. Venku jsem se posadil na schody, vojáci se sicešklebili, ale auta se nedotkli. Marc se uvelebil vedle mnea ptal, co si o celé situaci myslím. „Musíme počkat,“ mínil jsem. „Ten velitel je prývzdělaný muž z významné rodiny. Navíc máme andělastrážce – našeho Tomyho.“ Marc o tom zapochyboval.Vrátili jsme se do haly a zeptali se Tomyho na jehonázor. Byl přesvědčen o velitelově poctivosti. Na policibylo uloženo několik ocelových přilb a mne z ničeho nicnapadlo, jestli nepůsobí jako Faradayova klec anezabraňují průniku Tomyho inteligentní energie. Tomyale odmítavě zavrtěl hlavou. „Takové překážky, anihmotné, nejsou na závadu.“ Pokusil jsem se Tomymuvysvětlit, co je to Faradayova klec a že taková kovovásíť odklání elektrické a rádiové vlny. Tomy prohlásil, ať

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsi představím atomové jádro velikosti hrachu. Neutronya elektrony kroužící kolem jádra by se v takovémpřípadě pohybovaly sto metrů od něj. Chápal jsem, cotím chce říci: i hmotné předměty obsahují obrovsképrázdné meziprostory. Přibližně po hodině Fidel vstal. Pomalu si obléklkalhoty, upravil si košili a dal si pod paži armádníčepici. Následovali jsme ho o patro výše, kde zaklepalna těžké dveře. Místnost byla klimatizovaná a závěsy zabraňovalyprůniku ostrého světla. Vpravo od okna ležel nádhernýpestrý perský koberec a na něm stál mohutný psacístůl. Za ním seděl vysoký muž s perfektně učesanými,lehce prošedivělými vlasy. Vyzařoval z něj klid anadřazenost. Kolem levé paže měl navlečenou černousmuteční pásku. Tomu muži zřejmě nedávno zemřelněkdo velice blízký. Začal mluvit věcně jako hlasatelzpráv a vycítil jsem, že je ve střehu. V jeho hlase nebylznát panovačný nebo velitelský tón, ale přesto bylookamžitě jasné, že jeho rozkazy každý ihned vyplní.Nejprve persky oslovil Tomyho a pak přešel doangličtiny. „V Teheránu jsem se na vás podrobně informoval přesnaše velvyslanectví ve Švýcarsku. Ve strážcích našehonáboženství nevzbuzuje vaše osoba zrovna nadšení,mister von Däniken. Máte však platné vízum, a proto sepostaráme aby se vám nic nestalo. Pokynul nám ať se posadíme na hromadu polštářů, aposlal Fidela ven.Pak za ním ještě něco zavolal. Tomy přeložil, že námFidel má natankovat auto. Vytáhl jsem z peněženky

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpředem připravených 600 dolarů a přidal ještě 30 zakolu a vodu. Velitel velkoryse prohlásil, že nápoje námvěnuje zdarma, ale byl by rád, kdybychom mu to oplatilijinak a že počítá s Tomyho pomocí. Tušil jsem, že tady něco nevoní, a zeptal se, jak by sionu pomoc představoval. „O všem se podrobněpobavíme až zítra,“ odpověděl velitel mnohoznačně.Nyní jsme měli odjet do Záhedánu, vzdáleného pouhých84 kilometrů. Silnice je dobrá a v hotelu Sahedan-Innmáme rezervované pokoje. Pojede před námi vojenskýdžíp. Pak se zvedl, potřásl nám rukama a zavolalordonanci. To bylo vše? Hodina čekání na tak krátkouaudienci? Náš range-rover stál pořád na dvoře. Stěrače bylyohnuté do správné polohy, jen místo zadního skla jsmepořád ještě měli improvizované voskové plátno. Krátcejsme se pohledem přesvědčili, zda jsou všechnazavazadla na svém místě. Všechno bylo v pořádku aručička ukazovala plnou nádrž. Prvních třicet kilometrů„dobré“ cesty se příliš nelišilo od pouštní stezkyBalúčistánu. Pak následovalo několik kamenitýchpahorkatin a nakonec, 50 kilometrů od Záhedánu, sepouštní cesta změnila v asfaltovou silnici. Do městajsme vjížděli již za tmy. Záhedán jako by vypadl zPohádek tisíce a jedné noci. Vyasfaltované čisté ulice anáměstí, několikapatrové domy, dopravní značení aneonové reklamy. Potom jsme uviděli tabuli: TOURISTSWELCOME AT THE SAHEDAN-INN.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbDruhá část.Do města jsme vjížděli již za tmy. Záhedán jako byvypadl z Pohádek tisíce a jedné noci. Vyasfaltovanéčisté ulice a náměstí, několikapatrové domy, dopravníznačení a neonové reklamy. Potom jsme uviděli tabuli:TOURISTS WELCOME AT THE SAHEDAN-INN.

Prázdné parkoviště signalizovalo neobsazený hotel. Zezrcadla vedle recepce na mne vykoukl Erich vonDäniken, jakého jsem ještě neviděl: od prachu bílé vlasya obočí, strniště na tváři, vysušená pokožkapřipomínající červenou kůži, rozpukané rty a strašlivězašpiněná a propocená košile. Marc byl k smrti unavenýa šel rovnou do postele. Necítil jsem se o nic lépe, alechtěl jsem si ještě promluvit s Tomym, který byl o třicetlet mladší než já, a proto veškeré štrapáce snášel lépe.Po vydatné sprše jsem ožil a čekal dole v hale naTomyho, který mě za chvíli zavolal telefonem, že nemána sebe nic kromě věcí od Marka. Požádal jsem ho abypřišel dolů jak je, protože ho potřebuji jeho tlumočníkapři nakupování. Na recepci jsem si vyměnil peníze azeptal se, kde jsou otevřené obchody. Bylo sice už půldeváté, ale přesto ještě ledaskde bylo otevřeno. Tomyzískal nové oblečení a vypadal opravdu dobře jakomladý Erich před třiceti lety. U čistě prostřeného stolu s láhví vychlazeného bíléhovína značky Omar Chajam což byl jinak perský básník,jsem se Tomymu svěřil se svými starostmi. Co by tenvoják mohl chtít? Co se stane, pokud jeho žádostodmítneme? Věděl jsem, že íránská tajná policieproslula již za šáha, jako banda mučitelů. A teď za

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbajatolláhů, se to moc nezměnilo. Co s námi udělají, kdyžnebudeme poslouchat? Máme se pokusit uprchnout?Jak vysvětlíme Tomyho existenci? A co bude sMarkem? Nechali by ho odletět z Teheránu domů? Jáhlupák se domníval, že velitel zná pouze moje a Tomyhojméno, ale Tomy mi připomněl, že při příjezdu do Íránubyl Markův pas pravděpodobně zaregistrován. Pak jsemnavrhl, aby Tomy velitele ještě jednou převzal anamluvil mu, že to všechno byl pouhý sen. Ale Tomytvrdil, že nemůže lhát. Bylo to k zbláznění! V této situacimě napadla věta z písničky Hotel California od skupinyEagels: „You can check out any time, but you can nevěrleave!“ Dnes už ani nevím, jakými dalšími šílenými návrhyjsem Tomyho postupně bombardoval. Matně sivzpomínám že jsem chtěl, aby přivolal pomoc ze svéhodomovského světa.A nebylo by možné, aby se rozdělil a převzal dva lidisoučasně? Tomy pořád nesouhlasně vrtěl hlavou. Topro mne bylo mimořádně frustrující, protože jsem sivždy představoval, že dokážu nalézt řešení každéhoproblému, a také proto, že Tomy byl takříkajíc mýmmladším bratrem, jen rozumnějším než já. Tento o třicetlet mladší a ve skutečnosti nekonečně starší mládenecmi nakonec položil uklidňujícím gestem ruku kolemramen. Potom chtěl vědět jméno prezidenta státu aministerského předsedy a rovněž jsem měl opatřit jejichfotografie. Na recepci jsem pokrytecky tvrdil, že sezajímám o íránské vůdce a obdivuji místní státní zřízení– které bych ve skutečnosti nejraději poslal k čertu.Recepční naštěstí uměl anglicky a přinesl mi brožuru se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjmény a fotografiemi patřičných osob. Bohužel vperštině, ale to pro Tomyho nebyl problém. A já začínalpomalu tušit, co má asi za lubem. Druhý den jsem se vzbudil až v deset hodin – spaljsem celkem jedenáct hodin. Marc ležel u bazénu aTomy seděl u stolu a studoval íránské noviny. Dokázalje přečíst! Zaplatil jsem hotelový účet a naložil našezavazadla do range-roveru. Výjezd z parkovištěblokovala dvě auta, kolem nichž se nedalo projet. Nakonci ulice stály dva těžké motocykly. Muž na recepcinám sdělil, že máme rezervovaný stůl k obědu. Nechaljsem si ho ukázat. Byl prostřený pro sedm osob. Prostřednictvím hotelového telefonu jsem se pokusildovolat manželce do Švýcarska. Na několikátý pokus sespojení podařilo. Ebet projevila nesmírnou radost, žejsem se konečně ozval. Hned prý půjde informovat iMarkovy rodiče. V tu chvíli jsem ve sluchátku zaslechlozvěnu a nějaké zafunění. Bylo mi jasné, že nás někdoodposlouchává. Proto jsem říkal jen banální věci a oTomym jsem se vůbec nezmínil. Kolem jedné hodiny –pomalu jsem začínal být rozmrzelý – předjely předvchod do hotelu dva luxusní vozy s íránskými vlajkami.Vystoupil velitel kasáren, oblečený jako na nějakýdiplomatický banket, ale opět se smuteční páskoukolem levé paže. S ním se dostavili dva starší pánové svážným pohledem. Byli mi sice představeni, ale jejichperská jména jsem si nezapamatoval. Jeden z nich sevyznačoval úhořovitými pohyby a připomínal homosexuálního tanečníka, proto mu pro sebe říkám Ali. Bylcítit levnou vodou po holení. Druhý se podobal OmaruSharifovi, hollywoodskému herci egyptského původu.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbNeustále se chápavě usmíval a choval se úlisně jakoprodavač na orientálním bazaru. Velitel v khaki uniforměčtyřhvězdičkového generála nás požádal, abychom seposadili k rezervovanému stolu. My tři a proti nám onitři. Jedno místo zůstalo volné. Velitel prozradil, že se knám ještě připojí jedna dáma, ale nemáme na ni prýčekat. Konverzovali jsme v angličtině. Marc rozuměldobře, protože vyrostl v Kanadě, a také Tomy neměl sangličtinou vážnější potíže a dokázal dialog sledovat.Začali jsme rozmluvu nezávaznými řečmi o archeologiiobecně a především o grandiózní perské kultuře. Kolemnás pobíhali čtyři číšníci a jeden vrchní, což asi bylveškerý personál hotelové restaurace. Přitáhli celoukilovou plechovku íránského kaviáru a servírovali ho zpojízdném stolku s kostkami ledu. K tomu podávalikapary, nasekaná vejce natvrdo, kolečka cibule, citrony,máslo a toasty. Kaviár jsem odjakživa nesnášel – anavíc tenhle příšerně smrděl. Ovšem proti gustu žádnýdišputát. Ze zdvořilosti jsem si tedy trochu drahéhopředkrmu vzal a všiml jsem si, že i Tomy se tváříznechuceně. Pro něj to byl první íránský kaviár v tomtoživotě. Marc pocházel z hoteliérské rodiny a držel setedy statečněji. Jako druhý chod nám naservírovali uzeného lososa,opět se vším, co k tomu patří. V podstatě to bylo skvěléjídlo, jen coca-cola se k němu moc nehodila. Minutu zaminutou jsem se v duchu ptal, kdy íránští pánovékonečně přejdou k jádru pudla. Nebo že by objednali takdrahou hostinu jen kvůli obyčejnému tlachání? Větřiljsem nebezpečí. Marc a Tomy se ale chovali zcelabezstarostně. Právě jsme zasvěceně diskutovali o

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzáhadách velkých egyptských pyramid, když k našemustolu konečně přicupitala tmavovlasá dáma. Chůzípřipomínala manekýnu. Všichni se zvedli bravo, tosvědčilo o dobrém vychování! Žena její věk jsem odhadlna osmadvacet let – políbila velitele a Omara Sharifa,nám ostatním podala způsobně ruku a zastavila se předTomym. „Tak to je on,“ usmála se. Měla veselý obličej, lehceodulé rty a jemný nosík. Něco mě na ní mátlo a vadilo.Možná její příliš sebejisté chování, bezstarostnost, sjakou se k nám chovala jako k přátelům, možné jejíztepilé tělo s jemnými oblinami pod světle modroublůzkou, nebo to možná bylo jen tím, že jsem už kolikdní neviděl hezkou ženskou bytost? V jejím hlasezazníval nezaměnitelný francouzský přízvuk. Tonaprosto jasně poznám, protože jsem vyrostl vefrancouzsky mluvící části Švýcarska. Opravdu sepředstavila jako Chantal a velitel nám s úsměvemprozradil, že pochází z jednoho malého hnízda jižně odfrancouzského Carcasonne a pracuje v Íránu jakopřekladatelka pro francouzskou ropnou společnost. Přišel čas na třetí chod – přinesli jemné jehněčí somáčkou z bílého vína, rýží a mladým hráškem. Hovořilijsme o stovkách nedůležitých a zbytečných věcí. Neušlomi ale, že mezi Tomym a Chantal to začíná jiskřit. Poobědě poručil velitel vrchnímu číšníkovi, aby násponechal o samotě. „Ali“ si vzal slovo. „Tady ten mladík,“ ukázal na Tomyho, to je váš syn? „Ne,“ odpověděl jsem napjatě, „můj mladší bratr.“ „Máte všichni ve vaší rodině onu jedinečnouschopnost?“ zeptal se zcela otevřeně.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „No, Tomy je dost výjimečný. Pořád nám říká, ženepochází z tohoto světa.“ Úmyslně jsem hovořil takézcela přímo, protože velitel stejně všechno věděl. Nastalo mlčení. Pak promluvil velitel a vyjádřil se zcelabez okolků. „Oba pánové jsou z íránské státní policie neboli tajnéslužby. Dříve jsem k nim patřil také já. Madame Chantalpracuje pro spřátelenou agenturu. Máme za úkolpožádat vás o spolupráci. Vlastně jsem nic jiného nečekal. Jen mě trochuzmátlo, že Chantal je ve svém věku už také špionka. Ali prohlásil, že by nás rádi požádali o pomoc. Stát senachází v určité krizi, v zemi působí teroristickéskupiny, řízené a financované neznámými silami vpozadí. Tajná policie by ráda věděla, kdo stojí v čeletéto organizace. „To si Tomy musí rozhodnout zcela sám,“ řekl jsemsuše, ale naprosto dobrovolně. Zase nastalo mlčení, dokud Omar Sharif spokryteckým úsměvem nepoznamenal, že ten mladýmuž nemá cestovní dokumenty a je tedy v zeminelegálně. Ale oni by nám dokázali s tímto problémempomoci. Pokrčil rameny a rozpřáhl ruce. Každý věděl, comá na mysli, a pochopil to i Marc. Podíval se na mne. Tidobráci by nás i s Tomym mohli kdykoliv zatknout.Zcela po právu. Chantal položila ruku na Tomyho paži.Začalo mi svítat, že je na Tomyho nasazená, a onchudák neměl sebemenší zkušenosti se svádějícímipozemšťankami, které toto umění dokonale ovládají.Situace začínala být napjatá. Uvažoval jsem, zda bych zté kaše nemohl dostat alespoň Marka.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Můj kolega ukázal jsem na něho, má vízum vystavenéíránským velvyslanectvím v Bernu. Pošlu ho z Teheránuletecky domů. Omar Sharif předvedl jeden ze svýchodzbrojujících úsměvů a řekl To těžko, když o všem ví. Měli nás na udici. Marc do mě pod stolem kopnul apak mi na stehno zabušila jeho pěst. Nejraději bych tenslavnostně prostřený stůl převrátil. Nakonec jsemovšem pokrytecky nebo možná diplomaticky prohlásil,že jejich žádost naprosto chápu. Terorismus nenínebezpečný jenom pro Írán. A navíc islámští teroristévydávající se za bojovníky boží každý den urážejí svéhoAlláha. „Jak to myslíte?“ zeptal se Ali číhavě. „Přečtěte si dvanáctou súru, verš 118 va-šeho svatéhokoránu. Je tam napsáno, že pokud Alláh něco chce,postačí, aby na to jen pomyslel, a hned se to stane.Alláh je nekonečný, všudypřítomný a všemocný. Pokudby něco chtěl, ihned by se to splnilo a nepotřeboval byk tomu pozemské bojovníky. Pokládat Alláha za takmalého a bezmocného, že by potřeboval pomocfanatiků, je jeho urážkou.“ Ali se poškrábal na bradě a velitel stiskl rty. OmarSharif se usmál o něco vážněji než předtím. „Zajímavý pohled na věc.“ „Tak jest,“ potvrdil jsem a poprosil o trochu času.Musím si totiž promluvit s mladším bratrem. Velitel násinformoval, že dnes večer začíná ramadán, postníměsíc. Věřící muslimové nesmějí od východu po západslunce nic jíst, pít a je zakázáno i kouřit. To vše se můžedělat zase až v noci. Nemáme tedy být překvapení, až poosmé hodině večerní uslyšíme na ulicích docela silný

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhluk. Pak se poradil s oběma důstojníky a se Chantal. Podlegestikulace jsem soudil, že dva byli pro a Ali proti.Nakonec mi Ali podal vizitku. Perskou čmáranici jsemnedokázal rozluštit, ale číslice telefonního čísla bylyjasné. S vážným obličejem mě poučil, že si nemůžemedovolit udělat chybu. Pokud by došlo k sebemenšímproblémům s úřady nebo někým jiným, mám mu ihnedzatelefonovat. Kdyby nebyl k zastižení přímo on, přepojímě na službu, s níž se lze čtyřiadvacet hodin dennědomluvit anglicky, dodal hrdě. Pomyslel jsem si, žejsme pro ně velice cenní. Mezitím již bylo půl čtvrté odpoledne a nemělo smyslvydávat se na cestu. Rozloučili jsme se s velitelem adůstojníky špionáže a slíbili jsme, že se uvidíme vteheránském hotelu Intercontinental. Ani v nejmenšímjsem nepochyboval, že nás tajná služba stejně ani naokamžik nespustí z očí. Volný večer po všech těchštrapácích mi přišel docela vhod. Vadila mi ale Chantal,která se rozhodla, že zůstane s námi. Zamyšleně jsemzase vyndal zavazadla z auta a rezervoval pokoje nadalší noc. Druhého dne v osm hodin jsme se sešli usnídaně. Chantal tvrdila, že musí ke své firmě doTeheránu, kde se brzy setkáme. Rozloučila se s Tomymjedním z těch polibků, z kterých bylo jasné, že se tostalo. Venku čekalo auto s řidičem a tmavě tónovanýmiskly. Chantal nám vysvětlila, že s námi by nemohla jet asama už vůbec ne. To tady pro ženy nepřichází v úvahu,a tím spíš během ramadánu. Vrátil jsem se ke stolu arýpnul jsem si. „Tak co, bratříčku, jaké to bylo?“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Tělu to udělalo náramně dobře,“ zasmál se Tomy,„ale jedna zkušenost stačí.“ „Cože?“ nechápal Marc, „ty už to nechceš dělat?“ „Pravděpodobně ne, ledaže by to tahle biologickáhmota vyžadovala,“ ukázal Tomy s určitým odporemsám na sebe. Marc potřásl hlavou a zasmál se. Potom uchopilTomyho ruce a mně došlo, že se ho dotkl poprvé odjeho objevení. „To se můžeš spolehnout, že to budevyžadovat!“ prohlásil se zářícíma očima.

Jeli jsme směrem na Kerman, což je město ležící vnadmořské výšce 1716 metrů na okraji pouště Lut.Cestou nám Tomy zcela nenucené vykládal, jak hoChantal svedla. Tak podrobně jsme to slyšet aninechtěli. Vyptávala se ho na jeho minulost a on jí řeklvšechno, co věděl. Ale ona se prý neustále hihňala.Taky se zajímala o Tomyho příjmení a on jí odpověděl,že žádné nemá a jmenuje se pouze Tomy. Nevěřila mu astejně málo věřila okolnostem jeho zrození. Chápalapouze onu speciální vlastnost, pomocí níž dokáže vnutitcizím lidem svou vůli, a tlachala něco oparapsychologických silách. Po onom aktu jí chtělvyprávět o svém domovském světě, ale ona mu říkalamiláčku a hlupáčku s velkou fantazií. Poradila mu, abystál oběma nohama na zemi, jinak by mohl přijít o život. „Jsou všechny ženy takové?“ chtěl vědět Tomy. Marc tvrdil že ne, já že ano. Během dlouhé jízdy seMarc zajímal o to, jestli je Tomy ve svém domovskémsvětě něčím výjimečný. Třeba bohatý nebo uznávaný ajaké má vlastně zaměstnání. Jak to u nich vypadá, jaké

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnosí oblečení a jestli mají nějaké dopravní neboekologické problémy. Taky se snažil zjistit, jakýpolitický systém upřednostňují a jak to u nich funguje sláskou. Jakými zbraňovými systémy vládnou a zda znajíválky. Dočkal se velkého zklamání. V Tomyho světě nictakového neexistuje. Ani láska, ani sex, ani zbraně, anidoprava, ani politika, ani oblečení. Tomyho domovskýsvět byl místem nehmotných bytostí. Jedinou formouživota tam prý jsou inteligentní energie. „Takže ty vůbec neexistuješ? ptal se Marc nevěřícně. „Samozřejmě existuji, všichni existujeme, iindividuálně. Jsme všichni osobnosti – ale bez těla.“ „To si neumím představit,“ mudroval Marc nahlas.„Přece se každý musí narodit a někdy taky umřít. Amezitím prožije život plný vzrušení. Kde se vůbec bereta vaše inteligentní energie?“ Než Tomy který seděl za volantem mohl odpovědět,objevil se silniční zátaras. Po obou stranách silnicestálo několik policejních aut a autobusů s mužstvem.Auta všech kategorií, od náklaďáků po džípy, stála sotevřenými kufry ve dvou protisměrných řadách a mezinimi pobíhali gestikulující řidiči. V autech sedělyzahalené mlčící dámy. Zřejmě nějaká důkladná kontrola.Muži totiž museli vyndat z aut úplně všechno a otevřítveškerá zavazadla. Rozčileně jsem hledal naše pasy aněco pro Tomyho, co by alespoň vzdáleně připomínaloúřední legitimaci. Nakonec jsme se rozhodli pro Markůvřidičský průkaz. Na malém náklaďáku hlídkovali dva uniformovanítýpci se samopaly. Na druhé straně parkoval další

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpodobný nákla-ďák. Trvalo deset minut, než jsme přišlina řadu. Mladý důstojník si bídnou angličtinou vyžádalnaše dokumenty. Nejprve jsem mu ukázal svůj pas aněkolikrát zopakoval, že jsme turisti. „We are tourists!“ Tehdy byly švýcarské pasypopsány všemi čtyřmi jazyky, jimiž se u nás mluví.Německy, francouzsky, italsky a rétorománsky.Důstojník očividně nedokázal přečíst ani jeden řádek.Listoval pasem a narazil na vízum s nápisem analepenou značkou v jeho řeči. Nepustil pas z ruky aukázal na Tomyho. Tomy předstíral, že doklad hledá, apak důstojníkovi podal Markův řidičák. Policista sezamračil, zavrtěl hlavou a zeptal se: „Your visa?“Udělalo se mi mdlo. Mezitím mu podal svůj pas Marc –jenže ten ho nezajímal a na řadě byl pořád Tomy. Náhlese ozval pískot píšťalky a nějaké volání. Náš důstojníkpřistoupil k černému mercedesu a nevypadal, že by námpasy a řidičský průkaz hodlal vrátit. Držel je v ruce jakonějakou trofej. O nepovolený odjezd jsme se nemohlipokusit, protože před i za námi stála kolona dalších aut,nehledě na policisty se samopaly. Bože můj, co asi snámi bude, jestli prohledají rover a najdou naši pistoli?Vzpomněl jsem si na Aliho vizitku a hledal ji po všechkapsách. Nemohl jsem ji najít a začal se pořádně potit. Důstojník se s vážným výrazem v obličeji vracel knašemu vozu. Podal mi oba pasy i Markův řidičák. Něcozavelel a malý náklaďák před námi se o půl metruodsunul. Pak policista zamával rukama jako dopravákna křižovatce. Tomy pochopil a vyjel z kolony. Ještějsem zahlédl, jak nám důstojník řízně salutuje. Bylo námjasné, co se stalo. Někde v koloně stáli i naši strážci,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbkteří měli spojení s centrálou. Jak se zdá, íránská tajnáslužba funguje dokonale. Po půldruhé hodině jsme dojeli do městečka snázvem Na’in nebo tak nějak. Bylo úplně zbytečnépamatovat si přesný název toho hnízda, kde byl pouzejeden hotel, ovšem honosil se starým známým jménemMahmud. Tomy zajel na dvůr, který obklopovala zeď zvepřovicových cihel. Položil jsem na ušmudlaný,lepkavý a zčásti nějakými hadry pokrytý recepční pult25 dolarů. Všude se vznášel odporný nasládlý zápach.Mlčící vousatý muž klopýtal před námi po tmavýchdřevěných schodech a šoupnul nás do místnosti, kdena pryčnách chrápálo odhadem asi tak osmzapáchajících postav. Ten odporný pohled mě vrátil doreality. Zuřivě jsem začal hodně nahlas nadávat,anglicky a pak ve švýcarské němčině – to bylo lepší,protože vousáč nerozuměl. Požadoval jsem jiný pokoj amával mu před nosem dalšími deseti dolary. Neproneslani slovo – asi kvůli ramadánu – a odvedl nás do jinémístnosti. Stály tam jen čtyři pryčny – neobsazené.Smrděly ale močí a přikrývky na nich bylypravděpodobně plné vší. Vrátili jsme se do auta apokusili se několik hodin prospat na sedadlech ahromadě zavazadel. Sotva jsme usnuli, ozval ze všech oken a dveříokolních budov příšerný hluk. Neonové světlo ozářilonáměstí, ven se vyhrnuli lidé, bavili se a smáli, odněkudse ozvala disharmonická dechovka. Ramadán. Nedalose to vydržet. Vybídl jsem své společníky, ať klidnědřímají dál, a zamířil jsem na asfaltku vedoucí doTeheránu. Měli jsme před sebou 580 kilometrů po

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvcelku dobrých silnicích. Kolem šestnácté hodiny jsemzajel do podzemních garáží hotelu InterContinental.Když jsem na recepci předložil svou kreditní kartu apas, začal mladý recepční gestikulovat někam do rohu,odkud se okamžitě vynořil manažer hotelu a až přílišpřátelsky si s námi potřásal rukou. Ujišťoval nás, že jenesmírně hrdý, že může uvítat tak vzácné hosty.Formality prý můžeme klidně vynechat. Kývl na chlapcev hotelové livreji, který dopravil naše zavazadla napokoje 500 až 504. Manažer se nedal odbýt a doprovodilnás osobně ažk nim. Z pokoje 500 se vyklubalo prezidentské apartmá složnicemi číslo 501 až 504. Všechny pokoje bylyvzájemně propojené. V každé místnosti stála mísa sovocem, v kbelíku s ledem se chladilo francouzskéšampaňské a do širokých postelí by se vešla celá dívčíkapela. Lednice byly přeplněny nejen džusy alimonádami, ale i alkoholem všech možných světovýchznaček. Pomyslel jsem si, že je to hodně zvláštní v zemiajatolláhů, kde je alkohol zakázán, a ještě navíc probíhápostní měsíc ramadán. Obývací pokoj byl vybavenoválným konferenčním stolem s osmi koženými křesly,sedačkami z polštářů a mohutným dubovým psacístolem, za který by se nemusel stydět ani prezident.Marc nahlas hvízdl a se smíchem se svalil na postel.Ten luxus musel stát malé jmění za jedinou noc. Alepokud jsem to nemusel platit, tak mi to bylo jedno. S Tomym jsem už dopředu dohodl další postup.Poučil jsem ho o nebezpečnosti teroristických band aTomy projevil velký zájem o seznámení s touto sortoulidské společnosti.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Nemáš strach, že by se ti něco mohlo stát?“ „Co je to, stát se? Moje forma života takový stavnezná namítl blahosklonně. „Mám tím na mysli, co bude následovat, když tě někdozabije, to znamená zastřelí nebo třeba otráví. „Pak přeskočím do tebe, Erichu. Nebo kdyby to bylonutné, tak se přesunu do Marka, a pokud by nebyl kdispozici nikdo z vás, tak si vyberu někoho jiného.“ Marc vzal Tomyho tváře do dlaní a prohlásil, že hoklidně přijme hned. Připomněl jsem si scénu poTomyho objevení. Marc mu tehdy hodil k nohám otvírákna konzervy a Tomy konstatoval: „Asi mě nemá rád.“ Tose zřejmě změnilo, bohudík. Tomy nás láskyplněupozornil, že pro nás bude snazší, když svá egapřipravíme na pokojné převzetí, aby vše proběhlohladce a bez paniky. „Jak to máme udělat?“ zeptal se Marc. „Lehni si na postel.“ Marc udělal, co mu bylo řečeno,a uvelebil se i s botami na nohou na přehozu. Tomy seposadil vedle něj, požádal Marka, aby se ještě okousíček odsunul stranou, a zeptal se, zda se ho můžedotknout. „Hloupá otázka!“ odtušil Marc. „Dělej!“ Skoro až něžně se Tomy dotkl hřbetem prstů levé rukyMarkova pravého spánku. Seděl jsem na dolním krajipostele a všiml si, jak Tomy náhle zbledl, krev v jehotěle jako by přestala proudit. Marc ze sebe vyrazilněkolik úsečných vzdechů, něco jako ach… ach… ach…óóch a Tomyho tělo se skácelo vedle Marka. Ten sezašklebil a prohlásil překvapeně: „Klaplo to, je uvnitř.To je fantastický! Nepochopitelný!“ Marc byl nadšený a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjako vyměněný. Ačkoliv jsem proměnu čekal, stejně mě překvapila.Před mýma očima se odehrálo cosi nadpřirozeného.Spontánně jsem se dotkl obličejů obou mladíků. Tomymi připadal chladný a vlhký. Marc byl zcela normální. „S kým teď vlastně mluvím?“ „Se mnou,“ odpověděl Markův chraplavý hlas a jehomajitel se potutelně usmál. „Se mnou taky,“ zopakoval stejný hlas ještě jednou. Dvě vědomí obývala jedno tělo, aniž by tozpůsobovalo jakoukoliv schizofrenii. „Vrať se zpátky,“řekl jsem s pohledem upřeným na Marka a myslel jsemTomyho. Marc se posunul až k čelu velké postele aopřel se o ně zády. Zdálo se, že ho tato situace docelabaví. Tomyho sýrovitá kůže zase získávala barvu.Několikrát zafuněl, pohnul končetinami a posadil se. SMarkem se na sebe podívali a oba se začali nahlassmát. Pak se objali jako malé děti a stále se smáli,seskočili z postele a tancovali kolem pokoje. Velice měto potěšilo a uklidnilo. Přenos se zdařil a navíc k soběoba mladíci nalezli cestu. Ale jaké záludnosti můžemečekat od íránské tajné služby? To, co jsme dosud zažili,jistě nemohlo být všechno. Spali jsme tři hodiny, umyli se a v jednom zhotelových barů si objednali tři sklenice bílého vína. „No alcohol!“ zavrtěl barman odmítavě hlavou.„Ramadán.“ Později se vedle mne posadil elegantněoblečený muž. Tmavé sako, bílá košile se zeleno-žlutoukravatou, světle šedé kalhoty. Bez okolků přiznal, že jeod tajné služby a zítra v deset hodin nás přijedouvyzvednout.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Všechny tři?“ zajímal jsem se. „Všechny tři!“ potvrdil. „A kam pojedeme,“ chtěl jsem vědět, ovšem elegánjen pokrčil rameny.

Odvezli nás do obrovské vily uprostřed parku. Zřejměpatřívala bývalému šáhovi. Setkali jsem se v ní sOmarem Sharifem, Alim a třemi dalšími nepřístupně anepřátelsky se tvářícími muži. Byli nám představeni, alejména jsem ihned zapomněl. Jeden z nich rozprostřelna stole svazek černobílých fotografií s mužskýmiobličeji a chtěl vědět, jak budeme postupovat. Řekljsem, že Tomy potřebuje snímky krajiny, kde se ti muživ současné době zdržují, a pokud možno ještěfotografie domu a směr, v němž se nachází cílovýobjekt. Celý experiment – to slovo jsem použil záměrně– může probíhat pouze za naší přítomnosti.Potřebujeme širokou postel jako v hotelu, protože seběhem pokusu musíme vzájemně dotýkat. Tomy mě zatoto lhaní pokáral skoro neznatelným útrpnýmzavrtěním hlavy. Důstojníci tajné služby neměli požadované snímky poruce, proto jsme se dohodli, že se setkáme zase za dvadny. Navrhl jsem jako místo setkání náš hotel a ostatníproti tomu nic nenamítali. „A ještě jedna věc,“ obrátiljsem se na Omara Sharifa. „Potřebujeme pas proTomyho.“ Po krátkém dohadování v arabštině se Omarzeptal: Stačí íránský? „V nejhorším případě ano,“ odpověděl jsem, alešvýcarský by mi byl milejší.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Následovala delší diskuse, nakonec se ale Omarzašklebil a řekl: „Se Švýcarskem udržujeme velmi dobré vztahy. Vašezemě zastupuje od přerušení diplomatických styků iUSA. Uvidíme, co se dá udělat. Po prohlídce města a návštěvě íránského národníhomuzea nás v recepci očekával pan Walter Schnebeli zešvýcarského velvyslanectví. Mohlo mu být asi takčtyřicet let, sportovní postava, velmi ochotný. Ze svéhočerného koženého kufříku vyndal formulář žádosti onáhradní pas, jak jsem si stačil přečíst. „To je mrzuté,“ prohlásil pan Schnebeli, „co se stalotomu mladému pánovi. Je to váš syn?“ Opravil jsem hona nejmladšího bratra, což byla do určité míry pravda –Tomy jen stiskl rty a začal jsem vyplňovat formulář.U data narození jsem přičetl deset dní k mému. Místo14. hodubna jsem napsal 24. ho a ke svému vlastnímuroku narození jsem přičetl 30 let, takže jsem nenapsalsvůj skutečný ročník 1935, ale 1965. Do kolonky místonarození jsem vepsal Zofingen a myslel jsem na to, žetahle lež může prasknout klidně už zítra, protožešvýcarské úřady mohou velmi snadno zjistit, že 24.hodubna 1965 se v Zofingenu žádný Anton von Dänikennenarodil. Tonyho výšku a hmotnost jsem odhadl azbytek popisu jsem mohluvést podle skutečnosti:hnědé vlasy, hnědé oči a jako zvláštní znamenímateřské znaménko na hřbetě levé ruky. Podal jsempanu Schnebelimu vyplněný formulář a tento ochotnýúředník velvyslanectví se podivil, jak je ten svět malý.On sám se prý narodil v Oftringenu, což je hned vedleZofingenu. Pane bože! Doufal jsem, že se nebude

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbTomyho vyptávat na dětství.Tak a teď ještě čtyři fotografie. Pan Schnebeli to opětpronesl přátelským tónem vstřícného úředníka. Mohlibyste být dvojčata dodal ještě a Tomy se usmál. Lišítese vlastně jen věkem a máte jiné zuby. Ten chlapík setedy uměl opravdu dobře dívat. Tomy se znovu usmál aodhalil své přední zuby. Pan Schnebeli nás odvedl dofotoateliéru hned za rohem. Po vyfotografování námpředal perský dopis s íránským státním znakem advěma razítky. Ještě nám sdělil, že dvě fotografiebudeme potřebovat pro ministerstvo vnitra na žádost ovýjezdní víza, ale to až bude hotový pas. Po odchodu pana Schnebeliho jsem se Tomyhozeptal, co je uvedeno v tom perském dopise. Bylo tooficiální potvrzení, že panu Antonu von Däniken byl vhotelu Sahedan-Inn v Zahédánu odcizen pas. Následujícího dne došlo na nevyhnutelné. Do našehoapartmá vstoupili čtyři muži z tajné služby a jedna námuž známá dáma – Chantal. I Ali a Omar byli staří známí,další dva jsme ale zatím nikdy neviděli. Nejprve položilina stůl snímek vousatého muže, potom letecký snímekměsta, fotografii domu a zeměpisnou mapu v měřítku1:5000 s dokreslenou šipkou. Tomy se na fotografiepodíval jenom letmo, jako by pro něj nebyly nijakdůležité. Pak se pohodlně uvelebil na své široké posteli,Marc si sedl vedle něho a já klečel před postelí. Drželijsme se za ruce, což Tomy hodnotil pohledem, kterýříkal, že jsme úplní blázni. Za několik sekund byl pryč.Přítomný lékař konstatoval velmi slabý puls a změnuprokrvení. Svítil malou lampičkou do Tomyho zřítelnic.Chantal nahlas těžce dýchala, bez přestání civěla na

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbTomyho tělo, měla vykulené oči a pot se jí řinul po čele.Také muži zírali na Tomyho tělesnou schránku jakozhypnotizovaní. O tři minuty později byl zpátky. Marc i já jsme to jižzažili, ale ostatní tajili nevěřícně dech. Ale co se to dělose Chantal? Náhle se otočila, vydala se k toaletě a tamse zamkla. Tomy si protáhl údy, posadil se a proneslněco persky. Teď jsme téměř nedýchali zase my.Důstojníci na sebe začali o překot pokřikovat a já chtělvědět, co jim Tomy řekl. „No vlastně nic zvláštního. Jméno toho muže, kteréhojsem navštívil,“ odpověděl, jako by to byla tanejbanálnější věc na světě, jeho povolání, rodinnépoměry a že s teroristy nemá ni; společného. „Incroiable!“ uklouzlo Chantal, která se opět objevila aočividně se znovu ovládala. Naklonila se k Tomymu achtěla ho políbit. Tomy ale rychle uhnul. „Je příliš vyčerpaný,“ řekl jsem Chantal a Tomy se mizdola podíval do očí. Lžeš naznačoval. Později jsem sedozvěděl, že ho ta procedura vůbec neunavuje. Naopak,pokládal poznání charakterů různých lidí za velmizajímavou zkušenost. To se ale ještě mělo změnit. Po šestém pokusu, kdy Tomy zase použil svoudokonalou perštinu, popadl Ali telefon. Ostatní agentivčetně Chantal se vzájemně překřikovali. Potomvyděšeně opustili apartmá a dokonce tam zapomněli isvé podklady. „Koho jsi jim to ukázal?“ chtěl vědět Marc. „Ále jednoho vysoce postaveného náboženskéhovůdce,’ odpověděl Tomy a teď jsem nabyl opravdupocit, že působí unaveným dojmem. Napadlo mě, jestli

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbto nebyl jeden z těch lidí z brožury, kterou jsemTomymu obstaral na recepci hotelu v Zahédánu. „Takový darebák, přímo nabitý falešností a lží. Chtělose mi v tom těle zvracet!“ bezmocně se na nás podíval:„Co to jste za strašlivé bytosti? Erichu, je vás hodnětakových?“ Nechtěl jsem Tomymu nic nalhávat, stejně by na topřišel a byl by pak ještě více zklamaný. Možná by násdokonce opustil. A tak jsem mu porozprávěl o lžích vpolitice, náboženství a dokonce i ve vědě. Marcpochopil situaci a začal otvírat láhev šampaňského. „To udělá tvému tělu dobře.“ Skutečně to udělalodobře nám všem. I ta třetí láhev. Zatímco jsmevychutnávali šampaňské, pokusil jsem se Tomymuvysvětlit, jak to v naší prolhané společnosti chodí. Říkaljsem mu, že malá lež u nás bývá často neškodnější nežnahá pravda. Pravda může člověka zranit a způsobit mubolest. Pokoušel jsem se mu objasnit rozdíly mezichladnou pravdou, zraňující pravdou a milosrdnou lží.Chtěl jsem, aby pochopil, proč je milosrdná lež častoohleduplnější než brutální pravda a že lhát lze i bezeslov, pouze mimikou a gesty. Hodlal jsem mu povídattaké o tom, jak dospělí lžou dětem o Ježíškovi,velikonočním zajíci a vráně s čápem, ale odmítavězamával rukou. To všechno znal z mé paměti. Působilrezignovaně a zklamaně. Pak zatelefonovala Chantal. Chtěla přijít za Tomym.Ale on neměl na setkání zájem a poprosil ji, aby honechala na pokoji. Dělal jsem si o Tomyho starosti.Druhého dne se krize zdála být zažehnána. Důstojnícitajné služby nás nechali na pokoji, a tak jsme se vydali

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbna vlastní pěst poznat Teherán. Range-rover zůstal vhotelové garáži. Zastavili jsme taxi. Každých sto metrůstála u krajnice skupina lidí, kteří na řidiče cosi křičeli.Taxikář zabrzdil a vedle nás na zadní sedadlo se vmáčklširokoplecí Íránec se zahalenou manželkou. Po dalšíchdvou stech metrech si na úzké sedadlo vedle řidičepřisedl mladý student. Protestoval jsem, že jsem si taxíkpronajal jen pro nás, ale na řidiče to neudělalo pražádnýdojem. Nerozuměl mi. Student nám vysvětlil, že lidé nakraji silnice křičí na řidiče cíl své cesty. Když tímsměrem taxík jel a měl volno, musel řidič přibrat dalšípasažéry. Jízdy s jedním nebo dvěma cestujícími nebylypřípustné. A to v zemi ropných zásob. íránské hlavníměsto se mi nelíbilo. Bylo příliš hlučné, příliš špinavé apříliš horké. Všechny ženy zahalené. Hrozné! Vzpomněljsem si na rozbité zadní okno našeho auta. Po návratudo hotelu jsem si obstaral adresu místního zastoupeníBritish Leyland. Když jsem vyjížděl z hotelové garáže,zařadilo se za mě další auto. Jak jsem si jen mohlmyslet, že by nás tajná služba pustila z dohledu?

Následujícího dne se v našem apartmá konala dalšíporada. Tentokrát přišli nezvaní návštěvníci posíleniještě o dva neznámé muže. Mezi šesti obličeji napřeložených fotografiích se Tomy opět jednou trefil.Pánové od tajné služby znovu propadli neobyčejnémuvzrušení. Vzal jsem si Omara stranou a snažil se munamluvit, že Tomy je na konci svých sil a že bychomchtěli jet dál. Navíc se pro nás celá věc stává čím dál

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnebezpečnější. On Omar přivádí stále nové lidi, čímž seokruh zasvěcenců nebezpečně rozšiřuje. Co se stanejestliže máte mezi sebou zrádce?“ Omar se jako vždyzašklebil a prohlásil, že něco takového není možné avšichni jsou naprosto spolehliví. „A co ten ajatolláh?“ rýpnul jsem si.Omar sklonil hlavu a slíbil, že mou žádost projedná naústředí služby. „Ale tak, aby to pro nás dopadlo dobře,“naléhal jsem. „Mrtvý Tomy vám k ničemu nebude ataková událost by jistě nepřispěla k udržení skvělýchvztahů mezi Švýcarskem a Íránem,“ dodal jsem,„zavázali jsme se vám pomoci proti bandám vrahů. Díkydosavadním poznatkům jste je již museli dopadnout.Nebo ne? Omar pokýval hlavou a šklebil se jakopředtím. Snad to mělo vyjadřovat pochopení. Domnívaljsem se, že jsem vyjednával obratně, ale ve skutečnostijsem v očích tajných policistů vypadal jako nezkušenýblázen. Ale to jsem pochopil až mnohem, mnohempozději. Večer přinesl pan Schnebeli Tomyho pas. Jistě by sedost divil, kdyby věděl, že jeho velvyslanectví právěvystavilo první cestovní pas mimozemšťanovi.

Další den dorazila Chantal a naléhala, aby Tomyprověřil ještě tři osoby. Pak prý můžeme odjet. Podaljsem jí Tomyho pas a vysvětlil, že do toho půjdeme jentehdy, pokud nám za tu službu obstará platné výjezdnívízum. „A bez triků, prosím! Myslete na Tomyho.“ Všechno vyšlo nečekaně dobře. Již o tři hodinypozději měl Tomy v pase patřičné vízum. Opět sedostavili čtyři muži a rozestavili se kolem Tomyho

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpostele. Marc, Tomy a já jsme se drželi za ruce a jápevně doufal, že protistrana je přesvědčená, že beznašeho držení za ruce Tomyho schopnost nefunguje.Tentokrát Tomy úspěšný nebyl. Na konci sezení sejeden z těch čtyř představil jako fyzik. Požádal o určitýfyzikální pokus. Chtěl, aby ho Tomy převzal. Ovšem zaztížených podmínek. Tomy pokrčil rameny a prohlásil,že žádné ztížené podmínky neexistují. Ale fyzik munevěřil. Ze svého kufříku vyndal drátěnou síť s malýmioky, ohnul ji a narazil si ji na hlavu až po uši a nos.Pošeptal jsem Tomymu, ať fyzika za trest proženeněkolikrát kolem stolu. Hra se opakovala. Marc, já aTomy jsme se na posteli drželi za ruce, fyzik se usadilna koženém křesle u oválného stolu. Když Tomy ztratilbarvu, začal fyzik ječet. Pak vyskočil a pětkrát oběhlstůl. Jeho společníci strachy uskočili stranou. Fyzik sdrátěnou sítí připomínající trnovou korunu doklopýtal knám a vlastním hlasem řekl: „To je úžasné, ale stačí!“ Tomy se vrátil do svého těla a všichni jsme se posadilike konferenčnímu stolu. Fyzik si osušil pot z obličeje apoučil nás, že Tomyho schopnost je nezvyklá a měla bybýt vědecky prozkoumána. Nabídl nám za to miliondolarů za rok a fantastickou vilu k tomu, samozřejměvčetně personálu. Dál už prý za žádných okolností jítnemůže. Takový talent jako Tomy je povinen dát se věděk dispozici. Když jsme na nabídku nepřistoupili a inadále trvali na tom, že chceme odcestovat, začal námAli docela nepokrytě vyhrožovat. Tomy je údajněnebezpečný státu, protože by ho mohla naverbovatdruhá strana a použít proti Íránu. Tomy se rozzuřil. Já také. Zeptal jsem se Chantal, zda

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbtohle má být poděkování za naši pomoc. Žena se jenrozpačitě dívala stranou. Tomy dodal: „Se svou schopností si dělám, co chci. Žádná moc nasvětě mi v tom nezabrání. Ale nikdy se nepropůjčím kelži a vraždám. A teď už tento nepříjemný rozhovorukončeme!“ „Ali“ a fyzik se na nás ještě pokoušeli naléhat, Chantalje uklidňovala. Tomy se odebral do své ložnice a zavřelza sebou dveře. Slíbil jsem, že s tajnými agentyzůstaneme ve spojení, a konečně se mi podařilo tubandu vypoklonkovat. Tomy ležel na posteli, ruce zahlavou a zíral do stropu. Posadil jsem se k němu. „Měl bych jít,“ řekl Tomy a podíval se mi do očí. „Alenemůžu vás nechat samotné v téhle bryndě, do kteréjste se dostali kvůli mně.“ „Díky,“ řekl jsem mu. „Vždycky jsem toužil po setkánís mimozemšťanem, ale představoval jsem si je jinak.Teď jsi tady ty, a než nás opustíš, chtěl bych sedozvědět víc o tobě a tvém světě. Jsem spisovatel ajako takový jsem nesmírně zvědavý.“ „Toho jsem si všiml,“ usmál se Tomy a stiskl mi ruku.Navrhl, abychom šli brzy spát a ráno si přivstali. Před usnutím mě ještě zajímalo, co by nám tajní mohliudělat. „Nic namítl Tomy sklesle, „jen bych muselpřevzít jejich šéfa!“

Po snídani jsme v sedm hodin nanosili zavazadla donašeho opraveného a čistě umytého range-roveru.Odevzdal jsem klíče od apartmá a doufal, že po násnebudou chtít zaplatit účet. Z Teheránu jsme zamířili po perfektně udržovaných

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsilnicích přes Kazvín, Zandžán a Tabríz směrem kturecké hranici. Nikdo nás nepronásledoval. Naíránsko-tureckém přechodu v Barzanganu stálakilometrová fronta náklaďáků a dalších vozidel. Jedenněmecký řidič, svlečený do půl těla a s plechovkou colyv ruce, nadával, že tady vždycky trčí patnáct hodin.Jeho informace mě moc nepotěšila a pokusil jsem seprokličkovat nekonečnou kolonou až k celnici.Uniformovaný celník nás příkrými posunky přivolal ksobě. Rezolutně jsem šermoval červenými švýcarskýmipasy, jako by to byly diplomatické dokumenty. Celníkmě zavedl k psacímu stolu, za nímž seděl starší muž,jehož vrásky na čele vypadaly jako grilovací mřížka.Listoval našimi pasy, až narazil na Tomyho výjezdnívízum. Zatvářil se vstřícněji a uctivěji. Rychle naše pasyorazítkoval a popřál nám šťastnou cestu. Na tureckéstraně závory jsme si hned připadali svobodnější.

NADECHNUTÍ.

Koš na papír v mém apartmá v hoteluSouvretta-House ve Svatém Mořici byl přecpanýpoznámkami, dopisním papírem a kopiemi z počítačovétiskárny. Čtyři odpoledne a tři noci jsem psal,telefonoval, čmáral poznámky a vzpomínal. Nabídl jsemMarkovi, ať si udělá na pár dní prázdniny a přijede zamnou do tohoto nóbl hotelu. Nebudeme si pak muset

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbtolik telefonovat. Marc byl jedním z těch v horáchnarozených lidiček, které rodiče posílají na sjezdovkuuž jako nemluvňata. Dnes jezdil jako závodní lyžař aSvatému Mořici s jeho nádhernými sjezdovkami nemohlodolat. Mé pozvání přijal a měl se dostavit už tentovečer. Když jsem se podíval ze svého levého okna, viděljsem zasněžené jedle před vilou perského šáha. Bylapostavena přímo pro něj a dlouhá léta sem s rodinouzajížděl na dovolenou. Barman Mario mi vyprávěl, žešáh se vždycky dostavil s velkou družinou, důstojníky,tělesnou gardou, kuchaři, pokojskými a všemi možnýmidalšími průvodci. Důstojníci u baru často nasávali, jenšáh se tam nikdy neobjevil. „Byl mockrát v hotelu, alenikdy nepřišel do mého baru!“ litoval Mario. Paknáboženští fanatici šáha z jeho země vyhnali a nastalasmutná kapitola perských dějin. Západní svět se zdráhalposkytnout nemocnému šáhovi azyl. Politici měli strachz ajatolláhů.Ani mocné USA se ho ne ujaly. Zbabělý západní svět,pomyslel jsem si. Jindy tito politici neustále žvaní ohumanitárních důvodech. Nemocného šáha, kterýsamozřejmě nebyl žádný svatoušek, avšak přesto prosvou zemi hodně udělal, nechali bídně zemřít vegyptském exilu. Již před měsíci za tureckou hraniční závorou a pakznovu a znovu jsem si kladl stejné otázky. Sice jsemznal odpovědi, ale otázky se mi vybavily i v mémapartmá ve Svatém Mořici. Proč jsme vlastně pracovalipro íránskou tajnou službu? Proč nás pak nechaliodjet? Ostatně, a to byla část odpovědi na mé otázky,od naší návštěvy v Teheránu, nebyl v celém Íránu

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbohlášen jediný teroristický útok. Dobrá práce, Tomy! Ve skutečnosti nás samozřejmě íránská tajná službanikdy nespustila z očí. Ale všimli jsme si toho mocpozdě. Sice se mi protiví tajné služby i jejich metody,ale ještě více nenávidím vrahy, kteří vyhazují dovzduchu ženy a děti. Nenávidím ty náboženské lháře,kteří nezkušeným mladíkům namlouvají, že se po svésebevraždě stanou mučedníky a budou v nebi sedět poAlláhově pravici. Prý jsou božími bojovníky a v ráji jebudou opečovávat krásné dívky. Koneckonců, a to byltaké jeden z argumentů vysvětlujících naše chování, seTomy chtěl seznámit i s touto lidskou sortou. A tovůbec nemluvím o tom, že nám nic jiného nežspolupráce s tajnou službou prakticky nezbývalo. Marc dorazil do Svatého Mořice podle předpokladů.Když se nastěhoval do vedlejšího apartmá, hned jsmese vypravili na skleničku do Mariova baru. „Už mám stostran,“ hlásil jsem hrdě a požádal Marka, aby si zítravšechno přečetl a dal mi vědět, jestli jsem na něconezapomněl. Chtěl ale nejprve na sjezdovku, což jsemvzhledem k modrému nebi nad Svatým Mořicem aprachovému sněhu dokonale chápal. Dohodli jsme se,že si nejdříve zalyžuje a pak si zahraje na lektora. „Pamatuješ si, jak nás ti mizerové chtěli odpravit?“zeptal se Marc po čtvrté sklence suchého bílého vína.Ačkoliv mu v té době bylo již více než dvaadvacet let,pořád zůstával oním spontánním mladíkem. Trochuchraplavý hlas a veselá mimika byly stálenezaměnitelné. „Jako by se na to dalo zapomenout!“ opáčil jsem.„Bez Tomyho bychom tady neseděli!“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „A ta mrcha Chantal,“ nadával Marc, „je tanejvypočítavější, nejchladnokrevnější, nejprolhanějšíženská, jakou jsem kdy potkal.“ „Jsi ještě mladý…,“ přerušil jsem ho. Sevřel pěsti: „Zneužila mě a udělala za mne osla.“ „O mrtvých jenom dobře, a když to nejde, tak radějinijak,“ namítl jsem, i když jsem Chantal v myšlenkáchrovněž mnohokrát uškrtil. “Nic dobrého o ní nevím!“vzdoroval Marc. „Kromě sexu.“ „…Jen dvakrát, Erichu věř mi. Tenkrát v Ankaře, vSheratonu. Nejraději bych se dneska nakopal dozadku!“ Věděl jsem, že se Chantal pokoušela získat Marka proíránskou tajnou službu, aby jí mohla dodat Tomyho podnůž. Marc nedokázal odolat přirozené lidské potřebě,ale svého nového přítele nezradil. Tomy! Tomy! Kde je mu konec? Marc se zahihňal,prvních čtyřiadvacet hodin ho nenáviděl, a dokonce hochtěl odprásknout. Ale později, po prvním převzetí, hozačal zbožňovat. „Je člověk teplej, když zbožňujemuže?“ zajímal se tenkrát. „Blbost!“ uklidňoval jsem ho. U Tomy-ho to bylo něcojiného ten měl mimořádné kvality! Já ho taky obdivuju.A navíc jsi neobdivoval Tomyho tělo, ale to, co bylouvnitř.“ „Vzpomínáš si na první převzetí v hotelovém pokoji?Tenkrát, na té široké posteli v Intercontinentalu?Pamatuješ, jak jsme se pak objali a tancovali popokoji?“ A pak jsme vzpomínali, jak Tomy tenkrát nepřevzal

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjenom Markovo vědomí, ale na kratičký okamžik hopustil i do své vlastní bytosti. „Bylo to fantastický! Cítil jsem nekonečnou pohodu aopojný pocit štěstí, a k tomu něco, jako když se dopočítače načítají informace, měl jsem pocit, že najednouznám obsah deseti tisíc knih. Erichu to bylonepopsatelný. Rád bych to zažil ještě jednou.“ Potom chtěl vědět, jestli jsem se teď někdy pokoušelTomyho kontaktovat. Samozřejmě, pořád dokola, aleodpovědi jsem se nedočkal. Druhého dne navečer si Marc u krbu přečetl mýchprvních sto padesát stran. Měl jen málo připomínek,takže jsme se spíš bavili a vzpomínali až hluboko donoci. Nahrával jsem naši rozmluvu na magnetofon.

HON ZAČÍNÁ.

Kolem poledne jsme si udělali krátkou přestávku vmalém hnízdě jménem Dogubayazit na úpatí horyArarat. Přesně vzato se tato hora nazývá Agri Dagi abývá celý rok pokrytá sněhem, protože dosahuje výšky5165 metrů. Její legendami obklopený vrcholek senachází na politicky ožehavém území: na trojmezíTurecka, Íránu a tehdy ještě Sovětského svazu. Zeptaljsem se Tomyho, jestli zná historku o Noemově arše. Zbible znal to, co jsem věděl ve svých dvaadvaceti letechjá, to znamená, že mu nebylo jasné, co měl Noe s

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbAraratem společného. Vyprávěl jsem mu tedy, že Noe v601. mroce svého života přistál 27. hodne druhéhoměsíce se svou archou právě na této hoře. „A našel tady někdo tu jeho archu?“ zeptali se Marc aTomy současně. „Nebo ji alespoň někdo hledá?“ „Není to tak jednoduché, hlavně kvůli místnímpolitickým poměrům,“ poučoval jsem je. „Občas se tamnějaká průzkumná skupina dostane, ale pokaždé, kdyžse badatelé domnívají, že nalezli stopy archy, zmizí všev ledu. Arméni pokládají Ararat za posvátnou horu. Říkáse, že mladý kurdský pasáček ovcí kdysi Noemovuarchu spatřil. Chlapec hledal zatoulanou ovci a zdálo semu, že zaslechl její zvonek daleko nahoře, až na hranicivěčného ledu. Vyšplhal se tam, jenže ho překvapila noc.Ukryl se v malé jeskyni, kolem níž protékala voda ztajícího ledovce. Po rozednění uviděl chlapec v jedné zledovcových trhlin, asi čtyřicet metrů od sebe, různázvířata, jež na něj z ledu bez hnutí zírala. Byl mezi nimivelbloud, dva medvědi, dvě ovce, dvě kozy, ale i gazelya lvi. Pasáček byl přesvědčen, že se mu to zdá. Protřelsi oči a pak šplhal po kraji ledovcové průrvy dál. Narazilna velké, hnědošedé, podivně uspořádané kameny.Když přišel blíže, zjistil, že to nejsou kameny, ale kusydřeva, jež se podobaly zbytkům zádi nějaké velké lodi.“Tomy a Marc mě se zaujetím poslouchali. „Ale proč tamnikdo nevylezl a neprověřil, jestli ta pasáčkova historkabyla pravdivá?“ „Ale to víte, že se o to pokoušeli,“ pokračoval jsem.Chlapec o Noemově arše nic nevěděl. Večer se vrátil dovsi a vzrušeně vyprávěl o velké lodi zamrzlé v ledu.Věřící muslimové se mu nevysmáli a místní duchovní

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvelebil Alláha, který si vybral právě tohoto chudéhopasáčka, aby objevil Noemovu archu. Za několik týdnů,za jasného a příznivého počasí, se čtyři vesničanévedení pasáčkem vydali k ledovci. Bohužel chlapec jižono místo nenašel. Led se posunul a ledovcové průrvyse uzavřely.“ „Ale to snad nemůže být všechno?“ zeptal se Tomytrochu nedůvěřivě. „Zjistilo se od té doby o arše něconového? Vždyť to je pro vaši kulturu určitě významnávěc!“ Byla to dlouhá historie a znal jsem ji jen proto, žejsem se o ni osobně zajímal. Varoval jsem v tom smyslusvé spolucestující, ale ti si ji chtěli mermomocíposlechnout. Dobrá, když je tedy Ararat tak zaujal, jánejsem proti. Seděli jsme ve stínu stromů v tureckérestauraci. Její majitel s rodinou se ukázali býtochotnými hostiteli. Na stůl přinášeli rýží plněnéfeferonky, syrovou karotku a ovoce. Pak jsme dostalijehněčí grilované na dřevěném uhlí a dozlatova opečenákuřata, přesně jak to mám rád, sekané maso, dušenécibule a pikantní papričky. Mezi stromy se otevíralpohled na Ararat. Pozorovali jsme kvetoucí zemi a násnaopak při jídle sledovaly děti s velkýma očima ašpinavými zástěrkami. Šuškaly si, smály se a občas se skřikem rozutekly. Věděl jsem, že všechny děti od Egyptapo Turecko touží po propisovačkách, a tak jsme jim jeaž na dvě všechny rozdali. Zeptal jsem se hostinského,zda ty děti umí zpívat. Muž je svolal a zprvu ostýchavě apak stále hlasitěji trylkovaly dětské hlasy píseň srefrénem, který zněl nějak takto: „Ládi jahara raširi allawišel mája…“Po hodině zpěvu jsem se rozpovídal.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Tak poslyšte, vy nevědoucí, neuvěřitelnou historku ohoře Ararat.“ Marc a Tomy se zasmáli a připili miminerálkou. „Psal se rok 1887. Skupina odvážlivců pod vedenímopata jménem Nouri, alespoň myslím, že se tak nějakjmenoval, se rozhodla, že vystoupí na horu Ararat. Opatbyl představeným malé křesťanské obce, jejíž členovéžili asi šedesát kilometrů odsud. Několik dní po výstuputvrdil novinářům, že se dostal do nitra lodě, změřil ji apodle něj její rozměry odpovídaly údajům uváděným vbibli. Novináři samozřejmě chtěli vědět, proč nepřineslnějaké důkazy. Ovšem opat, uctivý služebník boží, sebránil tvrzením, že archa je posvátná a nikdo z ní nesmínic brát. Chtěl se na vrchol hory vydat ještě jednou, alejiž to nestihl, protože zemřel na infarkt. Později, někdykolem roku 1916, uprostřed první světové války, tvrdilruský letecký kapitán Roskovickij, že na jižnímledovcovém svahu Araratu objevil velkou loď.CarMikuláš poté vyslal expedici o počtu stovky mužů,která měla místo nálezu zajistit a přinést důkazy.Výprava prý archu opravdu našla, změřila a dokonce ivyfotografovala. Ovšem na zpáteční cestě doPetrohradu upadl velitel expedice do zajetí i se svoukoženou brašnou, v níž nesl všechny důkazy. Ani oněm, ani o dokumentech již nikdy nikdo neslyšel.“ Seděli jsme před horou, jež nechtěla vydat svátajemství. Trávili jsme oběd, takže jsem mohl vyprávětdál, protože v uplynulých desetiletích se na vrcholvypravila řada expedic. Žádná však nepřineslapřesvědčivé důkazy. K dalšímu líčení jsem se však jižnedostal. Malý hostinec, v jehož zahradě jsme stolovali,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbse nacházel přímo u silnice. Dívali jsme se na auta,která svištěla kolem nás oběma směry. Všimli jsme sičerného mercedesu hlavně proto, že jel velmi rychle atroubil. O dvě minuty později se vynořil z opačnéhosměru a zaparkoval rovnou vedle našeho range-roveru.Vystoupil z něj neznámý štíhlý muž se slunečnímibrýlemi, bílou košilí a tmavými kalhotami – a za ním seobjevila Chantal. „Jaké překvapení!“ usmívala se pokrytecky. „Jakvidím, dostali jste se z Íránu v pořádku!“ Pozdravila nás naprosto bezstarostně, jako bychombyli staří přátelé, a hned si přisunula židli mezi Tomyhoa Marka. Průvodce, pravděpodobně její řidič, zmizeluvnitř hostince. Chtěl jsem vědět, kam cestuje.Odpověděla, že do Ankary. „A proč neletíš letadlem?“zajímalo mě dál. Prý veze příliš mnoho věcí a nemohlaby si je do letadla vzít. Nějak jsem té dámě nevěřil.Tvrdila, že má dost času, a tiskla Markovu paži. Taky prýumí trochu turecky a mohla by nám být užitečná. Jejívnucování mi bylo trapné. Navíc jsem chtěl cestou doAnkary navštívit dvě archeologická naleziště. Jenom takmimochodem a abych měl důvod ji odmítnout, jsem sezeptal, co si myslí o hoře Ararat a potopě světa. „Asi to muselo proběhnout tak, jak je to popsáno vbibli. Nebo v babylonském eposu o Gilgamešovi. Tamnajdeš stejný příběh vyprávěný v první osobě někým,kdo tu potopu přežil.“ Dáma byla sečtělá, avšak to mě podezření a nechuti kní nezbavilo. Zeptal jsem se jí přímo na to, na co senikdy žen neptáme: kolik jí je let. Po obvyklém zdráhánívytáhla z kabelky červený francouzský diplomatický

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpas. Chantal Babey, četl jsem v něm, né le 28 juin 1957.Bylo jí tedy třicet. Myslel jsem, že je o pár let mladší. Aleproč měla diplomatický pas? Chantal mi jedovatěodsekla, že jako spojka mezi Francií a Íránem potřebujediplomatickou ochranu. A jako špionka taky, pomysleljsem si. Pak se jízlivě zeptala Tomyho, jestli by nechtělvyběhnout na Ararat a podívat se tam po arše. Nikoho tam nahoře přece neznám, odpovědělvyhýbavě. Dotírala na něj dál a chtěla vědět, jestlihistorce o potopě světa a o arše věří. Bylo by to celkem možné, zabručel Tomy spíše prosebe. „Vaše zemská kůra je asi jen 35 kilometrů silná,tím pádem nutně dochází k napínání a vzniku trhlin, cožje provázeno mohutnými záplavami.“ „A jak to souvisí s potopou světa?“ vpadl mu do řečiMarc. Všiml jsem si, že Tomy odpovídal Markovipřátelštěji a Chantal chladněji. „Povrch vaší planety činí 510 milionů čtverečníchkilometrů, z toho plochu přibližně 361 milionůčtverečních kilometrů pokrývá voda. Zatlačte do téhlepolévky fotbalový míč a všechno přeteče.“ Chantal ho přerušila: „Proč pořád mluvíš o zemi jakoo vaší planetě a ne o naší planetě? Copak nejsi člověkjako my?“ „Skutečně ne!“ odpověděl Tomy s úsměvem.„Pokoušel jsem se ti to vysvětlit, ale ty víš všechnonejlépe.“ Chantal si ho prohlížela a pak se i s židlí poněkud odTomyho odsunula, jako by se náhle změnil v jedovatoumedúzu. Viditelně jí to začínalo docházet, třebaže

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpomalu. Po krátké pauze navázala. „Aha, a jak se jmenuje tvůj svět?“ „Vy mu říkáte slunce Vega. Moje je čtvrtá planeta.Není to zrovna za rohem.“ Víc se jí z něj vylákatnepodařilo. Vyrazili jsme, Chantal se svým řidičem se držela zanámi. Předtím jsme se ještě dohodli, že se nic nestane,pokud se vzájemně ztra-tíme. Sejdeme se za několikdnů v ankarském hotelu Sheraton. Ale neztratili jsme se.Chantal se nás držela jako klíště. Nově vyasfaltovanásilnice vedla přes Agri do Erzurumu, kde jsme senastěhovali do zchátralého hotelu. Samozřejmě jenproto, že byl v místě jediný. K večeru jsem zatelefonovalsvému známému Ercanu Gústerimu. Žil v Istanbulu abásnil, jak je šťastný, že přijíždím. Samozřejmě námbude k dispozici jako průvodce a tlumočník. Hned zítraráno přiletí do Erzurumu prvním letadlem. Ercana Gústeriho jsem neviděl dva roky, ale jistě sepříliš nezměnil. Vypadal jako playboy ze společenskýchmagazínů pečlivě učesané havraní vlasy, obličejpodobný Rogeru Moorovi, sluneční brýle Porsche,hnědá pleť, dlouhé nohy, štíhlé tělo, vysoký přibližně190 centimetrů a hodinky značky Omega na zápěstí.Znal jsem ho jako průvodce a amatérského archeologa.Z dřívějších setkání jsem věděl, že je dostnacionalisticky naladěn. Typický turecký patriot. Posvém příjezdu políbil Chantal ruku, podržel ji ve svédlani o něco déle, než bývá zvykem, a přidal jeden zesvých neodolatelných úsměvů. Chantal zareagovalajako zhýčkaný pudlík, který se motá kolem novéhopanička. Vůči mně vystupoval Ercan vždy jako nadšený

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpřívrženec mých idejí. Dvakrát mě navštívil veŠvýcarsku a velkoryse mi daroval snímky z novýchtureckých vykopávek. A ještě něco: Před několika letybyl jeho otec v tureckém parlamentu poslancem nějakékonzervativní strany. Jestli tam je dodnes, to jsemovšem nevěděl. Celé odpoledne jsme hovořili onejvýznamnějších archeologických památkách, které vpříštích dnech hodláme navštívit. Ercan se téměř nedalpřerušit. Chtěl nás odvézt do Chattušaše, staréhohlavního města Chetitů. „A rozhodně se musímepodívat na Nemrud Dag, prostě musíme,“ gestikuloval.„To je posvátná hora na jihu Turecka, Erichu! NemrudDag nemůžeš vynechat. Musíme se na vrchol dostatbrzy ráno. Za ranních červánků si vyfotografuješ terasus obrovskými kamennými trůny a hlavami. Nicpodobného jsi ještě neviděl. Kaskádu jeho slov bylo těžké přerušit. Navíc hoChantal zlomyslně podporovala. Chtěl jsem vědět zda jeona hora také opředena nějakými záhadami neboněčím, co souvisí s antickou astronomií. „No jasně!“ odpověděl Ercan a ze své kožené taškyvyhrabal pár pohlednic. „Tady nahoře je jednapyramida, do níž se doposud nepodařilo prokopat tunel,protože ho pokaždé zavalí kameny. Můžeš si tamvyfotografovat obrovského kamenného lva sastronomickými znaky, s nimiž si nikdo neví rady. Nahrudi má vytesaný měsíc a několik planet. Za svítání sepyramida a okolní trůny bohů mění v opravdunezapomenutelnou podívanou. Musíš se tam nahorupodívat, Erichu!“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb

Po několika hodinách spánku jsme vyrazili. Ercan sipronajal terénní ladu, ruskou kopii džípu, a jel přednámi. Do mého roveru by se nás sice vešlo všech pět,ale Ercan chtěl být s Chantal očividně sám. Cesta vedlakolem islámské školy ze 13. hostoletí a kolemrozestavěného archeologického muzea. Pak jsme vyjeliz hlavního města provincie a pokračovali přesanatolskou vysočinu do Malatye. Čím více serozednívalo, tím více náklaďáků jsme potkávali. Každépředjíždění představovalo riskantní manévr. Někdy řidičiuhnuli, ale jiní klidně blokovali předjížděcí pruh a tiúplně nejšílenější bez varování vybočovali doleva. Taktojsme kličkovali po E 99 až do místa jménem Golbasi.Tady Ercan zahnul ostře na východ na hrbolatouneudržovanou cestu směřující do Adiyamanu. Našímcílem byla vesnice Eski Kahta, výchozí bod k výstupuna Nemrud Dag. Obec se rozkládala na úpatí hory akromě hotelu, ve kterém jsme se ubytovali, v ní nebylonic pozoruhodného. Jednolůžkové pokoje tady neznali,místo nich nám nabídli komory s pryčnami vhodnýmileda pro armádu nebo velmi nenáročné turisty. Bylijsme rádi, když jsme získali troj lůžkový pokoj proTomyho, Marka a mne. Ercan a Chantal si sami pro sebezabrali podélnou místnost s osmi pryčnami. Zřejmě bylopo sezóně a vojáci nejspíš také odtáhli. Během skromnévečeře se objevili dva kníratí důstojníci, kteří se sErcanem pozdravili jako staří známí, došlo i na polibkyna tvář a objímání. Důstojníci pozdravili přátelsky i nása po Ercanově vyzvání si přisedli k našemu stolu.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbPředevším mladší z nich se zvědavě vyptával, což měmělo varovat. Ovšem těžké sladké červené víno otupilomou ostražitost. Na tom, že se mě důstojník vyptával namé knihy, jež v Turecku vycházejí ve vysokýchnákladech, ještě nebylo nic podezřelého. Ale neustálédotazy na Marka a Tomyho, na jejich vztah ke mně, jakdlouho se známe nebo proč jsme se na tuto cestuvypravili, to mě mělo varovat. Ercan mne přemluvil,abychom oba důstojníky vzali na naši horskou výpravus sebou. Kvůli kurdským útokům se to v okolí hemžilovojáky, mohli by nás neustále zastavovat a kontrolovatnebo by nám vůbec nemuseli dovolit pokračovat vevýstupu. Bylo by určitě rozumnější mít s seboudůstojníka. Tento argument jsem musel uznat. Kolem desáté hodiny jsme se uložili na úzké pryčny.Krátce poté začal ramadánský hluk. Nikdy jsem nezjistil,proč ve vsi Eski Kahta nezačal již v sedm večer. Předulehnutím jsme se pokusili umýt, ale sprcha nehodlalana naše ne zrovna libě vonící těla pustit ani kapku vody.O nic lépe zásobený vodou nebyl ani kohoutek uumyvadla. Ale co, zuby se dají vyčistit i pomocíminerálky. Jak se dalo čekat, třikrát nás zastavila vojenskáhlídka, která nás po několika slovech s důstojníkyokamžitě pustila dál. Ercan, Chantal a oba důstojníciseděli v ladě, já jsem se držel s pořádným odstupem zanimi, abych nejel v jimi zvířeném prachu, který nutil kekašli a znemožňoval výhled. Cesta byla stále příkřejší anebezpečnější. Vpravo horský svah, vlevo neuvěřitelněhluboké rokle. Vyhnout se případně protijedoucímvozidlům nebylo kde. Kolem páté hodiny jsme se dostali

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbna konec sjízdné cesty, říkám schválně cesty, protože osilnici nemohla být řeč. Byl tam odstřelen kus skály,takže vznikla menší plošinka. Ercan otočil svou laduchladičem směrem do údolí a já ho napodobil. Čtyři stametrů nad námi se vypínal vrcholek hory. Docela jsmemrzli, když jsme na sebe navlékali pouzdra sfotoaparáty a detektory kovu a pak jsme se s ohnutýmizády vydali směrem k vrcholu. Stezka vedla spirálovitěstále vzhůru, pod nohama jsme neměli pevnou skálu,ale drobný štěrk, podobný tomu, jaký se u nás sypemezi železniční pražce. S dlouhými oblaky párystoupajícími nám od úst jsme se dostali na kamenitéplato, jež vypadalo, jako by bylo uměle upraveno propřistávání vrtulníků – ovšem už před tisícovkami let.Nechali jsme na této terase, jejíž velikost jsem odhadlna 30 krát 30 metrů svou výstroj. Před pyramidovitýmkuželem, který vytvářel vrcholek hory, se na mohutnýchkamenných trůnech v polotmě tyčilo pět postav bohů.Připomínaly mi Memnonovy kolosy egyptského Údolíkrálů. Na zemi ležely dvě uražené kamenné orlí hlavy.Vedle nich se válely čtyři lidské hlavy, všechny sešpičatou chetitskou přilbou, jež údajně byla znamenímchetitského boha počasí. Chladným ránem pronikly první sluneční paprsky azačaly osvětlovat fantastickou scenérii. Zmocnila se násnepopsatelná úcta abázeň. Dlouhé minuty jsme stáli aobdivovali hru barev, jako by to byla nějaká laserováshow. Marc si konečně vzpomněl na naše kamery afotoaparáty. Ihned jsme začali pořizovat snímky zevšech objektivů, které jsme měli s sebou. Slunce zalilosvou září terasu s pyramidou a trůny bohů. Dvě stě

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmetrů pod pyramidovitým kuželem obtáčela horu jináplochá terasa s pěti dalšími postavami bohů na desetmetrů vysokých podstavcích. Bohové obraceli svépánovité zraky do údolí. Když slunce ozářilo na jednéstraně pyramidy postavy na jejich trůnech, na druhéstraně se rozprostřel stín s ostrými, jako nožemřezanými obrysy. Skákali jsme z terasy na terasu, abynám nic z této úchvatné přírodní hry neuniklo. Někdonepřetržitě křičel: „Sem, rychle sem, je to gigantické!“Marc, Tomy a já jsme každý s jedním fotoaparátempádili tím směrem. Slunce se váhavě klubalo mladýmdnem, tmavá údolí a vrcholky hor pod námi se obléklydo jemné modře, jež přecházela do různých odstínůfialové a červené barvy. Pak se horské vrcholkyrozzářily bílým světlem, které se pomalu proměňovalo vryzí zlato. V roklinách se mísily barevné tóny, jako by jeneviditelný Michelangelo upravoval pro své grandiózníkompoziční záměry. Ercan nepřeháněl. Bylo to jedinečné, to člověkopravdu musí zažít. Jako v nějaké galerii, uspořádanézleva doprava, dopadalo světlo postupně nakamenného lva, poté na monolitického orla, nad nimižse na svých trůnech dočkali svého přídělu světlabohové Apollon, Fortuna, Zeus, Antiochos a Herakles.Orlové a lvi se opakovali. Na zemi se navíc nacházelamohutná deska s vyrytým lvem. Na jeho hrudi jsemnapočítal devatenáct hvězd, vycházející měsíc a třiplanety. Proč jenom tři? Když slunce stálo deset metrůnad horizontem, mohli jsme konečně vyfotografovat iznaky vyryté na odvrácené straně božích trůnů.Latinskými písmeny na nich bylo uvedeno, že

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbAntiochos 324 až 261 před Kristem zřídil zde pro sebehrobku a pro bohy svatyni, aby zanechal nezničitelnésvědectví doby a monument, jemuž svěřil nesmrtelnéposelství. Jaké poselství ale mohl mít tady, na NemrudDagu, ve výšce 2150 metrů na mysli? Po dvou hodinách neustálého fotografování jsmespotřebovali všechny filmy a posadili se na velkékamenné kvádry. Chantal měla bledý obličej a vypadala,jako by se něčeho bála. Ercan si požitkářsky zapálilmalý doutník a vyfukoval směrem k trůnům obláčkykouře podobné obětním dýmům. Oba důstojníci seněkam ztratili. Neúnavný Marc vyšrouboval zfotoaparátů a kamer objektivy a pečlivě je uložil dopouzder. Tomy se zasněně díval do údolí. Posadil jsemse vedle něj. „Na co myslíš – mladší bratříčku?“ „Na váš podivuhodný svět,“ odpověděl zamyšleně.„Doma budu hodně napájet. Všichni z toho budou mítvelkou radost.“ „Jak to myslíš?“ Moje o třicet let mladší kopie se ke mně otočila.„Neznáme řeč,“ pronesl tiše a pohnutě. „Moje zážitkyodsud se dostanou do celého vědomí. Každý z nás jejeho součástí. Země je opravdu nádherná, ale vy lidé ne. Díval jsem se do země, vzal jeho ruku a jemně ji stiskl. „Existují i podivuhodní lidé. Ne všichni jsou lháři.“Mluvili jsme potichu, takže nás ostatní nemohli slyšet.Marc dokončil svou práci a ukázal na štěrkovoupyramidu před námi. „A co je uvnitř?“ Ercan vysvětloval, že pokusy o průnik do nitra

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpyramidy ztroskotaly. Když někdo vykopal štolu apokusil se ji vyztužit dřevěnou výdřevou, stejně se zpyramidy neustále sypaly kamínky a všechno zavalily.Bylo by zapotřebí použít těžké stroje, ale ty se sem poúzké cestě nemohly dostat. „A co takhle přepravit je vrtulníkem?“ vmísil jsem sedo hovoru. „Na to nejsou peníze. A i kdybys to zaplatil, stejněnedostaneš povolení k vykopávkám.“ Měli jsme s sebou detektory kovu. Začal jsem jesestavovat dohromady a vkládat do nich baterie. Ercanse zdvihl a prohlásil, že by měl s Chantal a vojáky jetdolů do údolí, protože důstojníci se musí hlásit doslužby. Na zpáteční cestě se prý nemůžeme ztratit.Pojedeme jednoduše pořád dolů až k hotelu. Potřáslnám všem rukama, což jsem pokládal za poněkudnadbytečné, protože se koneckonců neuvidíme jen párhodin. Chantal se na nás skoro nepodívala, beze slovase otočila a odcházela k terase. Po několika krocích se zničeho nic vrátila, přistoupila k Markovi, vzala jehohlavu do dlaní a zcela překvapeného mladíka políbila naústa. Když její postava a pak i hlava zmizely za terasouzeptal se Tomy zamyšleně. „Co to mělo znamenat?“ „Myslíš ten polibek?“ smál se Marc svým chraplavýmhlasem, nejspíš mě miluje. „Tím to nebude,“ řekl Tomy odmítavě. „Erichu, co si otom myslíš ty?“ Mlčel jsem a hledal po kapsách cigarety. Hlavou se mihonilo všechno možné. Co se to tady asi připravuje začertovinu? A kdo ji plánuje? Těžko soudit, vždyť už

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjsme se nenacházeli v Íránu. Chantal a Ercan znali se tidva už dříve? Vzpomněl jsem si na ten předlouhýpolibek ruky na uvítanou. Ale co proti nám mohli Turcimít? Znal Ercan pravdu o Tomym? Bylo to možné.Koneckonců měli Chantal s Ercanem během jízdy dostčasu na povídání. Jednalo se jenom o Tomyho, nebo onás všechny? Byl snad ten polibek polibkem narozloučenou? Marc se zase zasmál: „Všechno je to blbost. Sice ješpionka, ale zavraždit nás mohli už v Íránu. Chantal sedo mne prostě trochu zamilovala – to je snad O. K.,nebo ne?“ Po chvíli mlčení jsme zahájili měření. Hloubkovýsenzor na několika místech hlasitě zapískal. Minimálnětři metry za štěrkovou stěnou se nacházelo cosikovového. Neměli jsme ale nejmenší šanci se k tomudostat. Kolem jedenácté hodiny, slunce nám tou dobou jižnepříjemně pálilo do obličejů a jsme začali sestupovat kautu. Kromě nás nebylo široko daleko vidět živou duši.Naložili jsme zavazadla a zkusil jsem třikrát sešlápnoutbrzdový pedál. Všechno bylo v pořádku. Uvolnil jsemruční brzdu a zase ji několikrát zatáhl. I ona fungovalanormálně. Podíval jsem se pod auto a hledal nějakéolejové skvrny. Nic. Pak jsem zkontroloval tlak vzduchuv pneumatikách. Taky v pořádku. Roveru absolutně nicnebylo. Marc seděl vedle mne, na straně přivrácené khoře, Tomy za ním. Nastartoval jsem a na jedničkuopatrně projel první zatáčku. Musel jsem neustálepřibrzďovat, protože i na první rychlostní stupeň jeloauto příliš rychle. Připadali jsme si jako v kabince

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhorské dráhy, která se nebezpečně sklání dolů. Potom se odehrávalo všechno naráz. Brzdový pedálse pojednou propadl až na doraz. Prudce jsem brzduněkolikrát za sebou sešlápl, abych do brzdových válcůnačerpal kapalinu. Bez úspěchu. Zatáhl jsem za pákuruční brzdy. Jindy bych v takové situaci bleskurychlezařadil nejnižší rychlost, ale tu jsem tam už měl. Auto napříkrém svahu zrychlovalo a převodovka kvílela. Projelomi hlavou: Takže přece! Chtějí nás zabít! Jak se z tohodostaneme? Zařval jsem na Marka a Tomyho, ať vyčkají,až se na jejich straně udělá mezi skálou a autem trochumísta, a pak ať okamžitě vyskočí. Na mé straně bylapropast. Stejně jako tenkrát v poušti se mi hlavou mihlymyšlenky na Marka a jeho rodiče. Jejich mladý synmrtev, a mou vinou! Rychlost strašlivým tempemnarůstala, hmotnost vozu nás jako obrovská pěst tlačiladolů, poskakovali jsme na štěrku sem a tam. Zatlačiljsem rover bokem ke skále. Ozval se děsivý skřípot a odkapoty odskakovaly mnohobarevné jiskry. Jak dlouhoto asi vydrží řízení a poloosa? Kdy prasknoupneumatiky? Objal jsem volant jako při zápasu smedvědem. Tomy a Marc udělali totéž s klikami dveří adržadly před nimi. Rover se otřásal a nebezpečněskřípal. Jen se nepřeklopit do údolí!

Bože na nebesích, musíme to nějak zvládnout! Objevilase další zatáčka a skála po straně se vzdálila asi na dvametry. Než mladící stačili rozrazit dveře a vyskočit,zařval jsem: „Ne. Počkejte!“ Mírně vlevo před seboujsem uviděl malou louku a za ní potok. Zoufale jsemvůzstrhl z cesty na louku. Proletěl trávou, překonal

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmělké řečiště potoka, na druhém břehu vyjel ven azastavil se mezi dvěma obrovskými kořeny stromů.Nepřevrátil se! Nejprve jsme jenom mlčeli a oddechovali. Pak jsme seopřeli do sedadel a zase mlčeli. Puls se nám postupnězklidňoval a mohli jsme normálně dýchat. Marcpromluvil jako první: „Ještě žijeme!“ Tomy na mne upřelpohled, na který nikdy nezapomenu. Pokud by MonaLisa byla mužem, dívala by se stejně jako Tomy. Netrpce, ne vesele, ne trpělivě, ne zuřivě, ani ne zle prostěnepopsatelně. Ta planeta je podivuhodná, zdůraznil slovo je, ale vylidé, jste strašliví! Co jsem měl odpovědět? Opatrně jsem otevřel dveře azačal zkoumat auto. Spíš než auto to teď byla hromadašrotu. Marc a Tomy své dveře nemohli otevřít,zablokovaly se po nárazech do skály. „Je někdo zraněný?“ vyptával jsem se. Moji dvaspolečníci si protahovali končetiny. Nic zlomeného, jenodřeniny a boule nebo modřiny na rukou, nohou a načele. Později jsme zjistili i všechny možné naraženiny anatržené svaly. Musel nás hlídat mimořádně schopný anděl strážný.Měli jsme za sebou naprosto šílenou jízdu a roverpřesto zůstal na kolech. Zadní dveře od zavazadlovéhoprostoru nešly otevřít. Marc a Tomy vyndávali zavazadlamými předními dveřmi. Další jízda byla pochopitelněnemožná. Vlezl jsem pod auto. Během své vojenskéslužby absolvované v tankistickém učilišti přeslavnéšvýcarské armády jsem o fungováníbrzd ledacospochytil. Zbytek brzdové kapaliny odkapával ze všech

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbčtyř gumových hadiček těsně u zavěšení kol. Věděljsem, že od brzdového pedálu vede tyč tlačící na hlavníbrzdový válec, odsud míří čtyři vedení k jednotlivýmkolům. Rezolutně jsem odtrhl jednu ze zablácenýchtenkých hadiček. Snadno jsem objevil místoprocvaknuté kleštěmi. Ruční brzda fungovala jinak, bezbrzdové kapaliny. Dvě tenká ocelová lanka vedla přímoke kolům zadní osy. I na nich byly rozpoznatelné stopykleští. „Kdo to byl?“ zeptal se Marc dutě a zašpiněnými prstyse dotkl porušeného místa na gumové hadičce. „Umyj si pořádně ruce v potoce,“ nařídil jsem munamísto odpovědi. „Brzdová kapalina není olej, alejedovatá chemikálie, mohla by ti poleptat kůži.“ Marc zahodil hadičku a strčil ruce do proudu studenévody. „Ale kdo to udělal! Chci to vědět!“ Tomy seděl zamyšleně na kameni: „V úvahu přicházejíjenom ti důstojníci. Všichni ostatní byli celou dobu odsvítání až do odchodu s námi.“ „To nemusí být nutně pravda,“ doplnil jsem ho. „Siceodešli před námi, ale někdo mohl ty hadičkyprocvaknout už včera v noci v hotelu. Ten někdo věděl,že cestou nahoru nebudeme brzdy vůbec potřebovat apoškození se projeví až namáháním a otřesy nazpáteční cestě. „To je možné,“ zabručel Tomy, „ale proč to na násnastražili až v Turecku a ne v Íránu?“ „A proč šli po nás všech a ne jenom po Tomym?“doplnil ho Marc a v jeho hlase se ozývala nenávist. „Přitom jsou nekonečně hloupí!“ pronesl Tomy tiše.„Když zabijí toto tělo, tak přeskočím jednoduše do

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjiného. Mě zabít nemůžou!“ „Nás ovšem jo!“ zaťal Marc pěsti. „Proč z nás chtěliudělat mrtvoly?“ Víme příliš mnoho,“ řekl jsemrezignovaně. „Nezapomeň na ty historky v teheránskémIntercontinentalu. Víme, do koho Tomy přeskočil.Kdykoliv by nám mohl vylíčit všechny podrobnosti oteroristech a lidech z íránské tajné služby!“ „Takže teď musíme neustále počítat s tím, že se násbudou pokoušet zabít?“ Marc křičel s obličejem rudýmvzteky. „Prozatím nevíme, kdo má tenhle útok na svědomí.Tak jako tak musíme do hotelu. Máme tam zavazadla,dokumenty a potřebujeme jiné auto.“ Bylo mi jasné, že k našemu autovraku budeme musetzajet ještě jednou. Měli jsme v něm nástroje a další věci,jež pro nás měly cenu a které jsme potřebovali k dalšícestě. Navíc jsem musel pořídit snímky pro pojišťovnuu nás doma. Takže jsme odšroubovali poznávacíznačky, na dvou místech nadzvedli koberečky a vyndaliz úkrytů peníze, pistoli a cestovní šeky. Každý z nás sizavěsil přes rameno pouzdro s fotoaparátem a vydalijsme se dolů.

tretia cast

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbSOUVRETTA HOUSE" SVATÝ MOŘIC.

Pianista preludoval opravdu skvěle. Nic jiného sekoneckonců v hotelu této kategorie ani nedalo čekat.Stačila stručná prosba některého z hostí a hned zaznělapožadovaná melodie. Bez not, samozřejmě. Vyžádaljsem si „As time goes by“, onen světoznámý evergreenz filmu Kasablanca s Humprey Bogartem a IngridBergmannovou, který baroví pianisté museli po celémsvětě hrát večer co večer, až už jim upřímně lezl krkem.Markova generace ten film nez nala. Chtěl jsem mustručně vylíčit obsah, ale odmítavě mával rukou. „‘As times goes by’ přece znamená jak ten časutíká?’“ Upil ze skleničky. „Jak jsme jen mohli tenatentát na Nemrud Dagu přežít?“ „Bohové nám byli nakloněni!“ posmíval jsem se. „Skoro to nedokážu pochopit!“ navázal znovu niťrozhovoru. „Sedíme tady v luxusním baru, popíjímevychlazené růžové šampaňské – a přitom bychom mělibýt už několikrát mrtví. Tak na to, že žijeme. Na zdraví!“ Mario otevřel novou láhev, přinesl oříšky a zdvořile seotázal, zda ještě něco nepotřebujeme. Dva metry vedlenás se posadil mladý německý pár. Dáma se rozplývala,že přečetla všechny mé knihy. Ale pokračovalo to jakovždy. Jakmile jsem se na tuto vějičku chytil a zeptal sena jejich názvy, vzpomněli si lidé v nejlepším případě natři. Stejně jako teď. Smáli jsme se, připíjeli si a byli rádi,že se naši sousedé začali bavit s jinými hosty. Mohlijsme se v klidu věnovat svým vzpomínkám. „Proč jsi vlastně po tom vražedném útoku nezavolal

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpolicii? Situace byla přece naprosto jasná!“ „Policii? Ale, Marku, to nemyslíš vážně. V tom hnízdě,Eski Kahta se jmenovalo, nebyla policejní stanice.Nejbližší bychom našli až v Adiyamanu. V našem hoteluu Nemrud Dagu telefon nefungoval a nejsem si jistý,jestli i to nebylo narafičené. A navíc…,“ dostával jsemse do varu a nebylo to vychlazeným šampaňským, doněhož jsem proti veškerému bontonu házel kostky ledu,za což jsem si už vysloužil nespočet opovržlivýchpohledů, „…Marcu, co by asi policisté udělali? Vyslechliby nás, chtěli by vědět, jestli nemáme nějaké nepřátele akdo by tu sabotáž asi tak mohl mít na svědomí. Zabaviliby náš range-rover, a jelikož je spisovatel Erich vonDäniken v Tureckou velmi známou osobou, dostala byse celá záležitost na veřejnost. Představ si ty palcovétitulky! Média dneska spíš připomínají celosvětovýtyjátr! Zpráva o atentátu na mou maličkost by sebleskově dostala z Turecka do Německa, do Švýcarskaa bůhví do jakých dalších zemí. Koneckonců, napříkladani v USA nejsem tak úplně neznámý…“ „…a taky dost zpochybňovaný!“ vpadl mi Marc dořeči. „…a musel bych poskytovat rozhovory. Chytří avytrvalí novináři by ze mne páčili odpovědi a každéslovo by pitvali v mezinárodních denících. Co myslíš, žebych jim asi tak mohl vyprávět? Historku o Tomym?Nechtěj mě rozesmát!“ „Teď to stejně vykládáš… nebo vlastně píšeš!“ „Ale s časovým odstupem a navíc vůbec nevím, jestlinaše zážitky zveřejním. Začal jsem je sepisovat, abychsi sám udělal jasno. A píšu to též pro tebe. Pokud to

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvůbec vydám, tak někdy za dvacet let a jako román. Podvaceti letech se už jen máloco dá ověřit. Většinazúčastněných osob je bůhvíkde. Pak si každý můžemyslet, co chce.“ Informoval jsem Marka, že dnes odpoledne, když senejspíš proháněl po sjezdovkách, mi zavolal vyšetřujícísoudce a pokrytecky se vyptával, jestli se dobřerekreuji. Nakonec mi řekl, že něco našli. Něco, copotvrdilo naše výpovědi a mohlo by mi pomoci. „Ale? A co to má být za senzaci?“ „Láhev whisky Johnnie Walker Black Label.“ „Od kdy dokážou láhve whisky mluvit?“ Požádal jsem barmana Maria, aby mi jednu láhevpodal. „Vidíš, jak ji držím?“ „Docela normálně.“ „Normálně znamená, že ji obejmu prsty. Dlaň senachází na konci předloktí, a to směřuje od těla pryč.Teď uchop láhev ze své strany ty, ale tak, jak nyní stojí.“ „A co má jako být?“ „Tvoje otisky prstů jsou teď protilehlé k mým, ale jsouzrcadlově obrácené. Přesně to mi vysvětloval vyšetřujícísoudce. Kriminalisté prozkoumali láhve whisky v mémbaru a na jedné našli zrcadlově obrácené otisky.Naprosto stejné! Všechny patřily mně! Částečně sepřekrývaly a vznikly současně. Tatáž osoba – tedy já! –musela po té láhvi sáhnout zároveň ze dvou stran. A tonejde!“ Marc se rozpačitě poškrábal na hlavě. Pianistavybrnkával další melodii. „Jak můžou poznat, že ty otisky vznikly současně?“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „To se mě neptej. Ale prý to mohou prokázat. Jinýmislovy to znamená, že jsem se ve stejnou dobu a nastejném místě musel vyskytovat dvakrát. DůkazemTomyho existence jsou moje otisky prstů. Docela jsemsi oddychl. Teď už to s námi vypadá lépe.“ „Blbost!“ zabručel Marc a požádal prošedivěléhopianistu o „Misty“ od Erolla Gardnera. Miloval jsem baryse skvělými pianisty a ovlivnil jsem v tom směru iMarka, který se jinak zajímal o úplně jiné hudebnísměry. Atmosféra baru v hotelu Souvretta-House bylakaždý večer velmi podmanivá. Hudba vynášela napovrch vzpomínky, ale zůstávala tak decentní, že sehosté při rozhovoru nemuseli překřikovat. „Jak bys informoval rodiče o mé smrti?“ „To by mě asi nečekalo, protože bych to nejspíšodnesl taky. Ale moje manželka by se musela potýkat svážnými problémy. Bohudík, že všechno dobředopadlo!“ „Tomy už tenkrát mohl přeskočit do Ercana avytáhnout z něj všechna tajemství.“ „Nejdřív nechtěl a pak už bylo pozdě.“ „Všechno je to dokonale bláznivé,“ napil se Marcšampaňského. „Kdybych u toho nebyl, nevěřil bych tiani slovo. Vzpomínáš si ještě, jak Elisabeth reagovalapři prvním setkání s Tomym?“ „Kdo by na to mohl zapomenout?“

VRAŽDA.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Po hodině a půl pěšího pochodu jsme se dovlekli dohotelu. Pot z nás jen lil. Chantal podřimovala na lehátkuna terase. Zaslechla naše kroky, vzhlédla, podívala sena nás a vyděšeně si zakryla tvář časopisem, který sepovaloval vedle ní na stoličce. Marc jí magazín vzteklevyrval z rukou. „Kdo to byl?“ křičel na ni. „Eh…, co… kdo?“ Pravděpodobně o všem dobře věděla. Prozradilo ji užprvní „eh“. Chtěl jsem vědět, kde je Ercan. Prý odjel, aleza chvíli se vrátí, aby ji vyzvedl. „Vyzvedl?“ vztekal se Tomy. „Vyzvedl předtím, než sevrátíme z té hory? Takže to musel vědět, že už se nikdynemáme dostat zpátky!“ Chantal se zvedla. Už se zase plně ovládala. Ptala se,co se vlastně stalo a proč jsme přišli pěšky. Zda jsmeměli nějakou nehodu a jestli má sehnat pomoc. Její lžibyly do nebe volající. Ale to teď nebylo důležité. Chtěljsem se co nejrychleji vrátit k vraku našeho roveru, aproto jsem se otázal, jestli se tady někde dá sehnatnáhradní vůz. Chantal se obrátila na nájemce hotelu,malého vyschlého mužíka s obligátním tureckýmknírem. Jmenoval se Yalcin. Deset minut se dohadovalo penězích. Zaplatil jsem. Koupil jsem od něj ještě dvafilmy, které měl přichystané pro turisty. Potřeboval jsemje, abych mohl vyfotografovat rozbitý rover. Za půlhodiny jsme byli zpátky před tím, co z našeho autazbylo. Těsně po nehodě jsme si vrak příliš neprohlíželi.Teď jsme viděli, že vypadá hůře, než jsme sipředstavovali. Yalcin kroužil kolem roveru a znaleckyprohlašoval, že to tak zlé nebude. Motor prý zůstal v

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpořádku, dokonce i pneumatiky a řízení. Klidně prý tukáru můžeme nechat opravit. „A jak asi ten vrak dostaneme do autodílny?“ Yalcin se nabídl, že zavolá příteli v Adiyamanu. Prýtam má garáž a velký pick-up, na jehož ložné ploše bymohl rover odvézt. Sem se prý tím svým malýmnáklaďáčkem dostane. „Ale ať je to ještě dnes!“ nařizoval jsem. „A potřebujisi pronajmout auto. Nehodlám tady nečinnězestárnout!“ Za tři hodiny pick-up skutečně dorazil, ovšem auto kpronajmutí se neobjevilo. Místo toho přispěchal Ercan.Plně se ovládal a zřejmě byl o naší nehodě informován.Kým? Chantal nepřicházela v úvahu. Jela s námi kroveru, protože jsme ji potřebovali jako tlumočnici. „Nehoda?“ hulákal Marc a držel Ercanovi pěst podnosem. „Procvaknutejm brzdovejm hadičkám aodštíplejm lankům ty říkáš nehoda?“ Ercan na Marka řval neméně hlasitě. Jestli lhal – jakjsme si všichni mysleli –, tak musel být zatraceně dobrýherec. Tvrdil, že o sabotáži nic neví a rozhodně s nínemá nic společného. Zeptal se mě rovnou, zda mi užněkdy lhal. Pokrčil jsem rameny. Koneckonců jsemnemohl vědět, co z toho co mi kdy řekl nebyla pravda.Ercan na mne dál dotíral a chtěl vědět, zda mi vždyckynepomáhal, a podařilo se mu zatlačit mě do kouta,protože mi během dřívějších návštěv Turecka opravduněkolikrát přispěchal na pomoc. Když se vypjatáatmosféra trochu uklidnila, nabídl se, že nás vezme dosvé lady a pojede s námi, kam budeme chtít. Pevně arozhodně zdůraznil.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Budu vás chránit. V téhle zemi se vám už nicnestane, za to ručím!“ Marc mu nevěřil vůbec, já jen částečně, ale co jsmeměli dělat? Trčeli jsme v zavšiveném hotelu na úpatíhory Nemrud Dag, v hnízdě jménem Eski Kahta, a širokodaleko nebylo k dispozici žádné jiné ubytování. Muselijsme se dostat někam, kde nám opraví auto a kde jsoualespoň trochu slušné hotely – do Adiyamanu. Zeptaljsem se Ercana, jestli ví, co je Tomy zač. Odpověděl, žemu Chantal všechno vyprávěla, ale on jí nevěřil.„Mimozemšťan? Pche! Takovou fantazii bych chtěl mít!“ „Takže bys neměl nic proti tomu, aby tě Tomy na párminut převzal?“ „To nikdy!“ křičel Ercan a obrátil proti Tomymunapřažené dlaně. „Může mít nějaké nadpřirozenéschopnosti, to možná jo, ale mimozemšťan určitě není!“ „A proč ne?“ zeptal se Tomy zcela klidně. „Protože mimozemšťané neexistují a basta! A pokudby existovali, tak určitě nebudou tady. Ne vystudovaljsem fyziku proto, abych věřil takovýmhle nesmyslům.Slyšel jsi už někdy o světelných rocích?“ Tomy mlčel a usmíval se. Byl jsem překvapen. OErcanově studiu fyziky jsem slyšel poprvé. Navíc sevždycky vydával za přívržence mých teorií a v nich dostčasto šlo o mimozemské civilizace. Hrál s námi falešnouhru. Vzal jsem si Tomyho stranou a zeptal se, zda bymohl Ercana převzít i proti jeho vůli. „To sice není problém, ale teď to neudělám. Chtělbych, aby spal.“ Sotva pick-up s mým roverem na plošině odjel,vyklidili jsme náš pokoj a naložili zavazadla do

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbErcanovy lady. Dokud bude s námi, nemělo by se nicstát. Sotva by ohrozil sám sebe. Sjížděli jsme dolůzatáčkami štěrkové silnice. Brzy jsme před sebouuviděli pick-up s mým roverem a pokračovali za ním ažna nějaký dvorek v Adiyamanu. „Skvělý místo! Tady by nás mohli klidněodkrouhnout!“ poznamenal Marc a opatrně se rozhlížel. Tomy nesouhlasně zavrtěl hlavou. „To si nemyslím.Nepotřebují vraždy, ale nehody.“ Autodílna se skládala z několika navzájempropojených dvorků. I když na nich stála auta v různémstadiu rozebranosti, přesto kolem bylo dost místa. Kdyžrover sjel z plošiny pick-upu, shromáždilo se kolem asideset mužů ve špinavých montérkách a začalo správnéturecké dohadování. Majitel servisu mi hrdě podalvizitku: Gurup Bocuru, četl jsem na ní, Central GarageAdiyaman. A na zadní straně stálo: Opravy a prodejvšech značek. Odbornicky prohlásil, že by mohl roveropravit, ale některé náhradní díly si musí nechat poslatz Ankary. Jestli má auto vypadat jako nové, potřebujedvacet dní. Tolik času jsem neměl a nějaké ty boule a odřeniny nakaroserii mi byly celkem lhostejné. Hlavně abyfungovaly brzdy a technické zařízení vozu. Promáčklinystačí vyklepat a přestříkat. Pan Gürup mě nakonecpřesvědčil, že musí vyměnit také všechna čtyři kola.Dostala hodně zabrat a na několika místech popraskala.Dohodli jsme se na 1500 dolarech v hotovosti jakozáloze. Majitel autodílny svolil, že zbytek mohu zaplatitkreditní kartou. Pan Gůríip zatelefonoval na zastoupeníBritish-Leyland v Ankaře, neustále při hovoru pokyvoval

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhlavou a pak mi hrdě oznámil, že si rover mohuvyzvednout za čtyři dny. Ještě dnes přiveze řidič zAnkary všechny náhradní díly i s koly. „Ale co tady budeme čtyři dny dělat?“ bručel Marc.„Navíc s tím naším podezřelým doprovodem!“ Tímsamozřejmě myslel Chantal a Ercana. „Proč jenepošleme k čertu, nepronajmeme si auto anepodíváme se na ty tvoje vykopávky sami?“ Ercan to všechno poslouchal. Zatáhl nás do kavárnynaproti servisu a pořád dokola se zapřísahal, že o tésabotáži nic nevěděl. „A kde jsou ti dva důstojníci?“ zavrtal do něj Tomy. „Museli být v poledne zpátky u své jednotky, proto jelispolu s Chantal a se mnou,“ vysvětloval Ercan. Mohla to sice všechno být pravda, ale přesto se mi tonějak nezdálo. „Ercane naléhal jsem „od té doby co se známe jsem těpokládal za svého tureckého přítele. Je pravda že jsi mipomáhal, ale taky je pravda že ses vždycky vydával zanadšeného příznivce mých teorií. Ale předtím v tomhotelu u Nemrud Dagu, jsi jasně dal najevo, co si myslíšo mimozemšťanech – že neexistují! Celé roky jsi milhal!“ K mému překvapení Ercan nevyletěl, nezuřil anedostal svůj obvyklý záchvat ublíženosti. Prohlásil, žemé archeologické objevy pokládá za velkolepé. Prýfenomenálním způsobem vyhodnocuji mýty a svatéknihy a dívám se na minulost lidstva zcela novýmzpůsobem. Navíc prý píšu čtivě, lichotil mi, a Turci méknihy milují. Ale všechny mé objevy by bylo možnérozumněji vysvětlit bez zásahu mimozemšťanů.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Tušil jsem, co přijde. Myšlenka zaniklé vyspělécivilizace. Atlantida a tak dále. Taky jsem to řekl. „Správně!“ souhlasil Ercan a zhluboka se nadechl.„Atlantida se rozkládala tady, před našimi dveřmi, veStředozemním moři. Ty neuvěřitelné megalitické stavby,mohutné zdi, veškerá ta technika, jež nezapadá do dobykamenné, to vše nesouvisí s mimozemšťany, nýbrž sAtlantidou. Znalosti Atlantidy se uchytily zde, v Turecku,dříve než se Atlantida ponořila dovln. Naši předci zdědilinejstarší kulturu světa: kulturu Atlantidy.“ Mluvil z něj nacionalista. Tyto argumenty jsem znal avěděl jsem, že nejsou podložené fakty. Neměl jsem všakchuť pouštět se do sporu. Myšlenkami jsem se vracel koné sabotáži. „Pokud jsi do toho vražedného útoku nebyl zapleten aani nevíš, kdo by ho mohl mít na svědomí, tak kdo nás uvšech svatých chtěl odeslat na onen svět?“ Mluvil jsemtiše, ale velice důrazně. Marc seděl se sevřenými rtyvedle mne, Tomy se usmíval, jako ostatně velmi často. „Řekněte mi důvod, jeden jediný,“ naléhal Ercan,„proč bych vás měl zabíjet!“ „Kvůli Tomymu a jeho schopnostem, o kterých tivyprávěla Chantal.“ „Ty přece využil v sousední zemi, v Íránu! Co my Turcis tím máme společného? A tvé historce omimozemšťanovi v Tomym nevěřím, jak jsi mezitímpochopil!“ Nechal jsem si své pochybnosti pro sebe a zůstaljsem zticha, protože jsem věděl, že v noci Tomy doErcana přeskočí. Pak se konečně ukáže pravda. Ale cose Chantal? Zeptal jsem se jí přímo.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Ten polibek na Markovy rty na Nemrud Dagu. To bylpolibek na rozloučenou?“ „Ne!“ Chantal vyskočila a začala ječet. „O té sabotážijsem nic nevěděla, jinak bych vás varovala. A Markamám ráda, vypadá přece opravdu dobře.“ „Proč jsi tedy byla tak překvapená, když jsme se vrátiliz hory do hotelu? Myslela jsi, že nás už neuvidíš! Tak tokonečně přiz-nej!“ Chantal vysvětlovala, že zaslechla různé poznámky, znichž usoudila, že nás íránská tajná služba nenechá napokoji. Ale s útokem v Turecku prý rozhodněnepočítala. „A kde teda k němu mělo dojít?“ vpadl jí Marc do řeči. „Nejspíš u vás doma, ve Švýcarsku.“ „To nemůžu pochopit! A jakým způsobem nás chtěliposlat na onen svět?“ Chantal se už uklidnila a ujišťovala nás, že s takovýmivěcmi neměla nikdy nic do činění. Když jsme se jí alevyptávali dále, tak připustila, že na takto ožehavépřípady se často používají kontaktní jedy. Jedovatálátka se přenáší prostřednictvím nějakého předmětu,třeba volantu nebo propisovačky, ale často i pouhýmstiskem ruky. Příjemce pak zemře na srdeční infarkt.Může se ale třeba i náhodou utopit a tak podobně. Bylo to ďábelské! Jak se máme proti takovýmzákeřnostem chránit? Ercan se domníval, že bychom sis nikým neznámým neměli potřásat rukama a všechpředmětů denní potřeby se raději nejprve dotýkat vgumových rukavicích a pak je nechat očichat nebodotknout nějakým zvířetem. Pokud by například nanějakou naši věc sedla moucha a za chvíli pošla, mohl

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbby být otráven. Předměty, o nichž bychom se domnívali,že jsou intoxikovány kontaktním jedem, bychom takémohli dezinfikovat moderními prostředky. „To jsou skvělý vyhlídky!“ nadával Marc. „Každý kusovoce abych nejdřív nechal vyzkoušet ochutnávačem.To jsme se dostali do pěkný šlamastyky!“ Ercan se ho snažil uklidnit. Někoho otrávit nejdepřece jen tak snadno. Agenti, kteří takovéto ohavnostipřipravují, musí chránit také sami sebe. Klidně můžemejíst všude tam, kde se stravuje víc lidí. Už jsem toho slyšel dost. Myslel jsem na to, žeTomyho a Marka pošlu letadlem do Švýcarska. Každéhojinou trasou. Ale z Adiyamanu to nebylo možné.Nejbližší letiště se nacházelo v Malatyi, ale ani odtamtudnelétaly mezinárodní linky. Navíc by se na tak malémletišti dalo snadno zjistit, kam pasažéři zamířili.Potřeboval jsem velké mezinárodní letecké mraveniště,jakým je třeba Ankara nebo Istanbul. Takže nám stejněnezbylo nic jiného než počkat na opravu našeho roverua využít smysluplně čas. Ercan se nabídl, že s námidruhý den zajede do Nevsehiru, kde si můžemeprohlédnout záhadná podzemní města, která mě uždávno zajímala. Zdůraznil, že tady má přátele, a kvůlinaší bezpečnosti pojede vždy jedno auto za námi ajedno před námi. Do Nevsehiru je to přibližně tři stakilometrů s jsou tam skvělé hotely. „Jak to?“ zajímal se Marc. „Kde se tam vzaly? Je toněkde u moře? Nikdy jsem o Nevsehiru neslyšel.“ Ercan mu vysvětlil, že nedaleko se nachází údolíGoreme s nádhernými skalními chrámy. Celá oblast jedlouho turisticky navštěvovaná.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb A tak jsme vyrazili na nákupy. Potřebovali jsme filmy,baterie, tenké gumové rukavice a pro Tomyho jinéoblečení. Ercan obstaral dva pokoje v hotelu, který sejmenoval Central, stejně jako autodílna. Tomy, Marc a jájsme chtěli přenocovat společně v jednom pokoji,protože jsme přece jen měli strach se rozdělit. Ercan aChantal se nastěhovali do dvojlůžkového pokoje. Pobrzké večeři jsme se uložili do sněhobíle povlečenýchpostelí. Než jsem usnul, zeptal jsem se Tomyho, jestlido Ercana přeskočí. „Počkám, až oba usnou.“ Tentokrát nás neprobudil ani noční ramadánskýrámus. Divoká jízda autem, pěší pochod a další zmíněnénepříjemnosti nás dokonale vyčerpaly. Hned poprobuzení jsem se podíval na Tomyho. Ležel zkroucenýna dvojposteli vedle Marka. Oba zhluboka a rovnoměrněoddechovali. Po osvěžující ranní toaletě – konečněfungující sprcha – jsem mladíky probudil. Tomy bylokamžitě vzhůru, posadil se na posteli, zavrtěl hlavou akonstatoval: „Zatraceně, propásl jsem to!“ „Cos propásl?“ otočil se k němu Marc. „Zaspal jsem, úplně jsem zaspal!“ „To snad není možné,“ vmísil jsem se do řeči. „Jsipřece energetická forma, a ta nikdy nespí.“ „Ale tahle bytost ano! Když jsem včera použil čidla,zabývali se Chantal a Ercan docela intenzivně sebounavzájem. Kdybych Ercana převzal, spustila by Chantalmožná povyk. Bůh ví, co by vyvedla! Navíc jsemnechtěl, aby si Chantal přeskoku vůbec všimla. Takžejsem čekal… a tahle hromada buněk,“ Tomy se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpoškrábal na nahé hrudi, přerušila funkci vědomí. „To znamená, že jsi napadnutelný ve chvílích, kdytvoje pozemské tělo spí?“ „Moje energetická forma ne – ale tohle tělo ano. Požádal jsem Tomyho o bližší vysvětlení a on měpoučil, že do lidského vědomí by se mělo přeskakovatjemně, skoro jako když přemlouváte svou dívku kmilování. Ercan dal včera jasně najevo, že by se převzítdobrovolně nenechal. Proto chtěl Tomy počkat, ažErcan usne, a pak by se do něj vplížil snadno jako vesnu. Samozřejmě by ho mohl přepadnout i za plnéhovědomí, ale to by způsobilo zmatek v myšlenkovémaparátu. Převzatý člověk by se mohl stát schizofrennímnebo být nějak jinak poškozený. Něco takového se smíudělat jen v případě krajní nouze. Co teď? Měli jsme se svěřit do péče Ercanovi, ačkolivjsme si nebyli jistí, zda přece jen nemá prsty vevčerejším útoku? Nakonec jsme se rozhodli toto rizikopodstoupit, protože obětí atentátu jsme se mohli státvšude – ať už tady v Adiyamanu nebo cestou. Ohroženíjsme byli všude. Tomy, Marc i já jsme se neustálerozhlíželi a zkoumali lidi v naší blízkosti. Byli jsem dostnervózní. Po snídani nám Ercan představil šestici mužůs nezapamatovatelnými tureckými jmény. Všichni i sChantal jsme jim podali ruce. Naše autokolona se skládala ze tří vozů. Lada s námi,Ercanem a Chantal jela uprostřed. Po dobrých silnicích jsme se vydali směrem naKayseri a odtamtud přes Goreme hladce dojeli doNevsehiru. Dopřáli jsme si jenom jedinou přestávku, atak jsme do našeho hotelu dorazili už kolem druhé

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhodiny odpoledne. Hotelový komplex se skládal ze čtyřbudov, seskupených kolem velkolepého bazénu a třínebo čtyř restaurací. Před hotelem jsem si povšimlzaparkovaného malého šedého náklaďáku se zelenouplachtou. Stál ve stínu stromů asi deset metrů od vjezdua nějak nezapadal do celkové scenérie. Vedle něj stálstarší šlachovitý muž s nezbytným tureckým knírem akouřil cigaretu. Na hlavě měl umělohmotnou přilbu,jakou nosí stavební dělníci. Oči mu zakrývaly slunečníbrýle. Helma a brýle do stínu stromů taky nějaknepatřily. Na tom muži mě něco zneklidňovalo. Kdyžjsme pomalu zatáčeli do vjezdu, zdálo se, že nás tenchlapík pozoruje. Na recepci jsem požadoval apartmá setřemi pokoji. Chtěli jsme zůstat pohromadě. Sotva jsemsvé přání vyslovil, vyběhl z kanceláře ředitel hotelu,dohněda opálený muž v bílé košili a tmavém saku, anadmíru přátelsky mě vítal. Ercan mi vysvětlil, že nástelefonicky ohlásil dopředu a Erich von Däniken je tadyvelice vítán. Ředitel znal moje knihy a vyjádřil naději, ženěkteré z příštích děl věnuji okolním podzemnímměstům. To by totiž přilákalo hodně turistů. Ještědodal, že velké apartmá je pro mne již pochopitelněpřipraveno. Měli jsme tři ložnice, z nichž se vcházelo dospolečného obývacího pokoje. Zvenku se dovnitřnemohl nikdo dostat stačilo zastrčit západku. Odkudhotelový ředitel věděl, že Tomy, Marc a já jsme chtělizůstat pohromadě a nepřáli jsme si nezvané návštěvy? Neměli jsme chuť celé odpoledne jen tak polehávat ubazénu. Podle Ercana jsme mohli zajet do údolí Góremea podívat se alespoň na jedno z podzemních měst. Našemalá autokolona vyrazila a brzy jsme se dostali do

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbdivukrásné bizarní krajiny, jež musí uchvátit každéhonového návštěvníka. Údolí Góreme vzniklo díkymnohanásobným erupcím blízkého vulkánu Erciyas.Vrstvu za vrstvou se vulkanické vyvřeliny zjemnozmných částeček prachu ukládaly na podloží aběhem tisícovek let vytvořily tufovou horninu, na nižpůsobil vítr a dešťové srážky. Tvrdší vrstvy přežily déle,měkčí byly odplaveny. Tímto způsobem vzniklanezvyklá měsíční krajina s bělavými kamennými věžemi.Dávní obyvatelé údolí vydlabali do těchto věží jeskyně ausadili se v nich.V 7. mstoletí začali tehdy ještě křesťanskou Anatoliiohrožovat Arabové. Věřící se stáhli do nepřehlednékrajiny u Góreme, později za nimi přišli mniši, kteří dotufových věží vytesali kostely a kaple. Zvnějšku jevnitřní krása takovýchto věží jen těžko odhadnutelná.Krátce jsme se zastavili v kostele nazývaném TokaliKilias. Za skromnou předsíní se nacházela nádhernákaple s freskami byzantského charakteru. Světloolejových lamp se mihotavě odráželo na stěnách arozehrávalo na nich nepravidelnou hru světla a stínů.Lavice vytesané z tufu zvaly k posezení a modlitbám.Ještě nádhernější byl kostel svatého Jana z 9. hostoletí.Zde zářily barvy skalních maleb tak jasným a čerstvýmleskem, jako by je každý týden někdo obnovoval. Ercanbez ustání velebil dílo a skvělé výkony svých údajnýchpředků. Naše kolona zamířila směrem k Nigde, nacházelo senecelých třicet kilometrů od Góreme. Nedaleko jsouvesnice Derinkuyu a Kaymakli a pod nimi do skalvytesaná podzemní města. Ercan tvrdil, že každý rok

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbdochází k objevu dalších komplexů, dodnes jich jeznámo sto dvacet. Mnoho z nich je vzájemně propojenosoustavou tunelů. Zaparkovali jsme hned vedlevesnické mešity. Dvě stě metrů odsud stála maládřevěná budova se štítem, na němž bylo napsáno:Subterranean Cities. Vedle byla zahradní restaurace aněkolik stánků se suvenýry. Ercan nám vysvětloval, že podzemní skalní pasážejsou často tak úzké, že se tam můžeme pohybovatpouze husím pochodem. Až do 14. hopatra pod úrovníterénu je nainstalováno elektrické světlo. Na stěnáchnalezneme šipky. Cestu dolů ukazují červené a nahoruzelené. Na křižovatkách bychom se měli nejprve říditpodle červených a na zpáteční cestě zelených. Bude asinejrozumnější, když on půjde poslední, aby se nikdoneztratil. Ověsili jsme se fotoaparáty a klopýtali jakoovce za vůdcem stáda, což byl v tomto případě jeden zmužů našeho doprovodu. Uprostřed Turků šla Chantal.Přepadl mě nejasný pocit nebezpečí. Takovýto labyrintpředstavoval ideální místo k vraždě. Po sto metrechhusího pochodu se před námi otevřel malý sál se třemisloupy a lavicemi, všechno vytesané ze skály. Pořídilijsme první snímky. Marc se vtlačil vedle mne. „Máš s sebou pistoli?“ Vzal jsem ji z autovraku a schoval do jednoho pouzdraod fotoaparátu. Samozřejmě jsem ji měl s sebou, vautodílně nebo hotelovém pokoji jsem ji stejně nechatnemohol. Naši turečtí průvodci byli v podzemnímkomplexu očividně také poprvé. Zvědavost je totiž hnalavpřed, a tak nečekali, až dokončíme fotografování, aspolečně se Chantal sestupovali dál do hloubky. Ercan,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbkterý stál za námi, si všiml, jak jsem vyndal pistoli zpouzdra fotoaparátu schovaného v modré větrovce.“Čeho se bojíš? Tady se vám nemůže nic stát!“ snažilse mě uklidnit. Pak nás upozornil, že podzemní částDerinkuyu je sedm kilometrů dlouhým tunelem spojenas podzemím v Kaymakli. Podzemní města sicezasahovala až čtrnáct poschodí hluboko, ale přestovšude panovala stejná teplota. Ercan nám chtěl ukázatvětrací a odvodňovací šachty. Zatímco hovořil,prosmýkla se kolem nás skupina japonských turistů,každý asijský návštěvník byl vybaven malou baterkou.Ercan naléhal, ať si pospíšíme, protože komplex se v 18hodin zavírá. Navíc zítra navštívíme další podzemníměsta v okolí. A tak jsme klopýtali kupředu, občas jsmese museli přikrčit a někdy dokonce plazit po čtyřech.Prozkoumali jsme vytesané sály, o nichž Ercan tvrdil, žeto byly noclehárny. Pak jsme spatřili údajné obývacíprostory, stáje, vinné sklepy a příkře do hlubin padajícípasáže, jež náhle končily před kulatými kamennýmidveřmi o dvoumetrovém průměru. Za nimi následovalystudně, větrací šachty a několik křižujících se chodeb, vnichž byly umístěny dvoje barevné šipky. Červenéukazovaly dolů a zelené nahoru. Nikdo z nás se nepotil, jak jsem to znal z jinýchzatuchlých jeskynních labyrintů. Teplota ve všechpatrech zůstávala konstantní. Nikde na stěnách jsemneviděl rytiny, znaky, letopočty nebo jména. Stavitelé,nebo lépe řečeno tesatelé podzemních měst zůstalizcela anonymní. Ercan hovořil o 30000 lidech, kteří se znějakých důvodů museli do podzemí uchýlit. To bylakapacita tohoto města. Pokud by se i do jiných vešlo

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbrovněž 30000 obyvatel, znamenalo by to přes milionduší, jež podzemí používaly jako útočiště. Ze strachupřed čím nebo před kým? Uprostřed naší živé debaty zhasla elektrická světla.Právě jsme stáli na křižovatce. Ještě jsem si stačilvšimnout červených a zelených šipek na stěně. Ercanmusel být jen několik metrů za námi, protože jsmeslyšeli jeho hlas. „Jenom žádnou paniku! To se tadystává často. Elektrické vedení je přetížené a občas sespálí pojistky. Za několik minut zase rozsvítí. Prohrabal jsem kapsy a mezi kapesníky, cigaretami anáhradními monočlánky jsem vyštrachal zapalovač.Plamínek světla poskakoval po stropě. Marc a Tomy seke mně přitiskli. Podal jsem zapalovač Markovi a vyndal z větrovkypistoli. Slabounký plamínek stačil pouze na to, abyosvítil naše bledé obličeje. Marc na tom byl stejně jakojá. Měli jsme strach. „Zmizte!“ Odněkud jsme zaslechli ječivý výkřik, jakoby ho vydal jeden z těch japonských turistů. Pak sešachtou rozlehl smích. Nebylo možné poznat, odkud tyhlasy přicházejí. Světlo ze zapalovače dopadlo nazelenou šipku na stropě. Zavelel jsem. „Rychle, pokračujeme nahoru! Já půjdu s pistolíposlední!“ Marc zhasl zapalovač. Musel to udělat,protože zapalovač se rozžhavil a nebylo možné udržetho v ruce. Protože šachty byly prozatím úzké asměřovaly vzhůru, nemohli jsme se ztratit. Stěn vlevo ivpravo jsme se při pochodu dotýkali tělem. Rychlýmikroky jsme postupovali vpřed. Klopýtali jsme v řadě zasebou labyrintem, jako by to bylo termitiště a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpronásledovala nás neviditelná monstra. Vždy, kdyžjsme se dostali na křižovatku nebo si všimli, že sechodba začíná svažovat dolů, Marc nám na chvíliposvítil zapalovačem a hledal zelenou šipku. Uběhloněkolik minut a nikdo z nás netušil, kolik poschodí senad námi ještě rozkládá. I přes nezměněnou teplotunám pot prýštil ze všech pórů. Srdce mi divoce bušilo.Před námi se objevila malá místnost. Že by to byla ta, oníž Ercan tvrdil, že je to vinný sklípek? A kde vůbecErcan je? „Musí být někde za námi,“ řekl jsem nejistě. „AChantal se šesti Turky je buď před námi, nebo se vydalijinou chodbou.“ Položili jsme fotoaparáty na zem, odddechovali ačekali na Ercana. Pak jsme ho začali volat, ale ozývalase pouze ozvěna. Ercan nikde. Tomy prohlásil, že jetady spousta křižovatek a že mohl jít jinudy; možná nanás už čeká venku u kávy. Takže jsme pokračovali,usilovně jsme mířili vzhůru a jen občas si na chvílivydechli. Konečně se objevila zelená šipka a pod nínápis: Exit 100 meters. Schoval jsem zase pistoli dopouzdra fotoaparátu a krok za krokem jsme klopýtalivstříc dennímu světlu. Hned vedle východu zpodzemního světa byla zahradní restaurace a několikstánků s pohlednicemi a suvenýry. U dvou dohromadysražených stolů seděla Chantal uprostřed oněch šestiTurků z doprovodných aut. “Kde je Ercan?“ ptala se. „Musí být někde za námi. Ztratili jsme ho, kdyžpřestalo fungovat světlo.“ „On se tady vyzná. Určitě se za chvíli objeví.“ Objednali jsme čaj a colu. Sledoval jsem japonské

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbturisty švitořící kolem stánků se suvenýry. Najednoujsem si všiml malého šedivého náklaďáku se zelenouplachtou, který se snažil zacouvat na volné parkovacímísto. Zvedl jsem se, abych lépe viděl. Náklaďák stál umalé zídky, přes kterou byly křížem položeny dvadřevěné trámy, svázané lanem. Nad nimi postávali třimuži. Pak trámy odsunuli a vyndali zpod nich kulatoumříž, která zřejmě zakrývala větrací otvor. Viděl jsem,jak z trámů odvázali lano a spustili ho dolů. Po několikaminutách vytáhli ven velký kovový sud, do jakých sedává nafta. Pak z náklaďáku vyskočil další muž. Možnájsem se mýlil, ale zdálo se mi, že je to ten, který na násve stavební přilbě a slunečních brýlích čekal předhotelem v Nevsehiru! I nyní ji měl na hlavě. S cigaretouv koutku úst se rozhlédl kolem a něco vyštěkl. Jehospolečníci vyvalili sud na ložnou plochu. Nakoneczvedli postranice a náklaďák oddrkotal pryč. Co asi z hlubin podzemního města vytáhli? Možná vtom sudu odvážejí odpadky po turistech. Mezitím uběhla čtvrthodina. Ercan se stále ještěneobjevoval. Sice to byl tlachal a rád se s kdekýmzapovídal, ale na druhou stranu neměl ve zvyku násněkde nechávat trčet. Řekl jsem o svých obaváchChantal, která se u svého stolu bavila s oněmi šestiTurky. „Podíváme se po něm,“ řekla a její skupinka se zvedla.Za chvíli však byli zpátky. „Vchod je zavřený, ostatnějako každý večer touhle dobou. Jeden z hlídačů se užvrátil z kontrolní obchůzky a dole prý už nikdo není.“ „A kde teda Ercan zůstal?“ vyštěkl jsem na ni. „Přecese nevypařil!“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Bezradně jsme se dívali jeden na druhého. Minutyubíhaly a Japonci mezitím nastupovali do svéhoautobusu. Přímo vedle mé židle vedla zídka, jež bylasoučástí oplocení restaurace. Podíval jsem se naTomyho a požádal ho, aby se na ni naznak položil.Ihned pochopil, co mám v úmyslu. Lehl si a s Markemjsme ho ještě diskrétně zakryli židlemi. Chantal jsemřekl, že Tomymu není dobře a že se na pár minutnatáhne. Samozřejmě i ona pochopila, co se tadychystá, a snažila se zabavit své Turky. „Nejsem sice hlídací pes ani stopař, ale tady jde opomoc bližnímu,“ usmál se Tomy. Pak zavřel oči. Tentokrát ztratil barvu v obličeji jen na pár sekund. Zaokamžik se posadil, zaklátil nohama a vyslovil čtyřislova, jichž jsem se podvědomě dopředu obával: „ErcanGústeri už není!“ „Jsi si jistý?“ „Naprosto jistý. Ercan je mrtvý.“ Marc mu vzrušeně vpadl do řeči: „Viděl jsi jehomrtvolu?“ „Ne, Ani jsem nemusel. Můžu přeskočit jen do živých.Mrtví nemají vědomí.“ Ten sud! Muž s přilbou a knírem, problesklo mihlavou. Nemělo smysl hledat náklaďák. A stejně, cobychom si asi tak počali s mrtvolou v suďu. Ale proč jemrtvý Ercan a ne já? Co udělal špatně? Chantal začalatiše plakat a utírala si slzy. V tu chvíli působila skorosympaticky. Turci mluvili jeden přes druhého, aniž byvěďěli, co se stalo. Pak našli hlídače, donutili ho otevřítvchod a zapnout světla. Zmizeli v podzemí, kam sevydali Ercana hledat. Bylo jasné, že se vrátí bez něj.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbChantal se posadila vedle Marka, který očividnězapomněl, že ji nesnáší a utěšoval ji. „Musíme pryč z téhle země,“ řekla tiše. „Nikdo si tadynemůže být jistý životem, ani já ne. Nevím, kdo Ercanazabil, ale mohl by totéž udělat vám a mně taky.“ Zatracená situace. Jen udržet nervy na uzdě azachovat si zdravý rozum! Náš rover parkoval na dvořeautoservisu v Adiyamanu. Alespoň já jsem se tammusel vrátit, abych auto vyzvedl. Zavazadla jsme měliuložená v apartmá hotelu v Nevsehiru, asi tak třicetkilometrů od našeho současného stanoviště. Ercanovapronajatá lada stála na parkovišti a naši turečtí průvodcise svými dvěma auty museli rovněž zpátky doAdiyamanu. Věděli, že Ercan procházel labyrint semnou, Tomym a Markem. Budou nás činit odpovědnýmiza jeho zmizení? Pokud bychom jim řekli, že je mrtvý,budou nám věřit? Jak bychom to podle nich mohlivědět? Bez mrtvoly. Jak se z téhle šlamastykydostaneme? A to pomíjím skutečnost, že se nás někdopokoušel postupně odpravit a poslat na onen svět.Tento někdo přesnější by možná bylo sousloví onaneviditelná moc musel být dobře organizovaný adisponovat skvělými možnostmi. Jinak by nebylomožné zařídit takové věci, jako například odvozErcanovy mrtvoly z podzemního labyrintu. Pokud by zatím vším byli Íránci, pak jejich vliv sahá hluboko doTurecka. Ercanův otec býval poslancem tureckéhoparlamentu, nevěděl jsem, zda je jím dodnes. Alekaždopádně Ercan pocházel z dobré turecké rodiny. Jaktato rodina na jeho smrt zareaguje? Měl Ercan bratry?Možná mi přičtou vinu na jeho smrti. Možná se proti

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnám postaví i příslušníci Ercanovy rodiny. Zeptal jsem se Chantal na její názor a chtěl jsemrovněž vědět, jestli svoje kontakty – ať už s Íránci neboFrancouzi – může využít k naší ochraně. Několik minut mlčela a nakonec se ozvala. „Nemám ponětí, jak bych to mohla zařídit. Nevím, kdostojí za sabotáží na Nemrud Dagu a kdo Ercana zabil.íránská tajná služba? Možná. Zaslechla jsem v jednéjejich kanceláři, že Tomy je monstrum a nepatří na tentosvět. Jejich turečtí kolegové? To nemůžu vyloučit, alejaký by měli motiv? Turci by sice mohli pracovat naíránskou objednávku, ale to nejde tak rychle dohodnouta zorganizovat. Je také možné, že Ercanova vražda snámi vůbec nesouvisí a jedná se o nějaké starévyřizování účtů, které se týká jeho osoby nebo jehorodiny. „Možná bys nám měla říct něco o tom, co vlastněděláš?“ poznamenal Marc suše. „Kdo ti šéfuje? Odkoho dostáváš rozkazy a co to je za úkoly?“ Chantal bojovala sama se sebou. Nakonec námprozradila, že tajné služby mnoha států udržujívzájemné styky. A spojí se vždy, když se něco týkázájmů několika zemí. A Tomy je údajně přesně takovýpřípad. „Ale proč?“ chtěl jsem vědět. „Tomy přece nikomuneubližuje! A když nějaký blbeček říká Tomymumonstrum, proč nejdou jen a jen po Tomym, ale honínás všechny – a nyní dokonce zavraždili i Ercana, kterýs námi v Teheránu vůbec nebyl. Vždyť to vůbec nedávásmysl!“ „Erichu, nerozumíš souvislostem.“ Chantal ztlumila

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhlas a dívala se mi přímo do očí. „Až donedávna jsemnevěřila, že by Tomy mohl být nějaký ýTý. Myslela jsem,že má speciální schopnosti, říká se jimparapsychologické nebo paranormální. Teď ale v jehomimozemský původ začínám věřit a v Teheránu jetakových víc, mezi nimi i řada vědců. V jejich očíchpředstavuje Tomy nebezpečí pro lidskou společnost.Jen si představ, že by přeskočil do ministerskéhopředsedy nebo třeba převzal papeže. Jen na to pomysli,Erichu!“ Mlčeli jsme. Ale co s tím měl společného Ercan?Chantal projevila analytické myšlení, jaké bych od níneočekával. „Pokud Ercan vůbec zemřel kvůli Tomymu, což alenevíme, tak za jehosmrt můžu já. Vyprávěla jsem mu oTomym všechno, i to o honu na teroristy v teheránskémInterkontinentalu. Ercan sice historce omimozemšťanovi nevěřil, ale zato věřil naparapsychologické schopnosti. Bavili jsme se vhotelovém pokoji a též v ladě. Logicky jsme mohli býtodposloucháváni. Na jednom nebo druhém místě –případně na obou. Měla bych se rychle vrátit do hotelu:musím pod sprchu a pak prohledám své věci, možnámám někde nastrčenou štěnici.“ „Bezvadné!“ posmíval se Marc. „Takže nás i nynímohli odposlouchávat a neviditelná moc ví, co máme vplánu. Raději přestaneme mluvit, osprchujeme se anavzájem si prohledáme všechny věci. Jak se vlastnětaková štěnice hledá?“ „Musíš prohledat všechno, co máš. Může býtkdekoliv!“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Turečtí průvodci se postupně vynořovali z podzemí.Chantal byla dost chytrá na to, aby jim neříkala, covšechno víme. Z tureckého švitoření jsem sice ničemunerozuměl, ale tázavé obličeje a gestikulace říkalyjasně: Kde je Ercan? Chantal překládala, že podle Turkůbychom měli ještě počkat. Navíc nikdo z nás neměl klíčeod lady. Mezitím slunce rozdalo své poslední paprsky ačíšníci postavili na stoly malé lampičky. Ercan stálezůstával nezvěstný. Jak jinak. Chtěl jsem zpátky dohotelu. Jeden z Turků prohlásil, že Ercan možná rozjelneplánované milostné dobrodružství a vydal se dohotelu jiným autem. Jeho společníci se křečovitězasmáli. I kdyby se tady později ještě objevil, nebyl bypro něho problém dostat se do třicet kilometrůvzdáleného hotelu. Ercan se tady vyznal. Rozhodli jsmese tedy, že se vrátíme do Nevsehiru. Nejtlustší z našichprůvodců otevřel ladu po způsobu zlodějů, zašátral podpalubní deskou a vůz nastartoval. Chantal, Marc a Tomynastoupili jako spolujezdci a já se posadil za volant.Turci jeli v jednom voze před námi a dru hý se zařadil zanás.

Co budeme dělat dál? Navrhl jsem, že se zítra sámvydám do Adiyamanu, počkám, až nám opraví rover, apak vyrazím do Istanbulu. Tam vůz nechám proclít adopravit do Benátek. Mí společníci byli proti tomutoplánu. Nechtěli mě nechat samotného. Také měnapadlo, že by Tomy a Marc mohli každý zvlášť odletětz Istanbulu nebo Ankary do nějakéhozápadoevropského města. Třeba do Vídně, Říma,Londýna, na jakékoliv bezpečné místo. Ani tento plán

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnebyl přijat. Všichni jsme se shodli alespoň na tom, žemusíme Turecko opustit co nejrychleji. V hotelu jsem pozval naše turecké průvodce napozdní večeři. Dávali najevo, že nehodlají opustitNevsehir bez Ercana, a proto jsem se muselpoohlédnout po nějaké autopůjčovně. V turisticky živémmístě to nebyl velký problém. Již za hodinu jsem sehnaltéměř nový volkswa-gen. Zatelefonoval jsem doŠvýcarska Elisabeth. Nijak jsem nerozebíralpodrobnosti a jen jí sdělil, že jsme měli nehodu, ale žejsme s Markem v pořádku. O Tomym Elisabeth dosudneměla tušení. Zeptal jsem se jí, jestli už zaplatilavšechny došlé účty. Potřeboval jsem totiž peníze a tyjsem si mohl vybrat v ankarské kanceláři AmericaExpress – pokud ovšem byly uhrazeny všechnypředešlé pohledávky. V hotelovém pokoji jsmeprohledali veškeré vybavení a hledali štěnice. Všechnooblečení včetně spodního prádla jsme položili na zem apečlivě prohlédli, nic jsme ale nenašli. Chantal chtěla,aby Marc šel s ní a pomohl jí hledat mikrovysílačky, tenale na ni neměl náladu.

Druhého dne mě hotelový manažer informoval, že míturečtí přátelé odjeli zase do Derinkuyu pátrat poErcanovi. Možná potom, co vypadlo světlo, nalezl vetmě podzemní chodbu do sousedního města Kaymakli.Třeba se ale někam zřítil, zlomil si nohu a zoufale čeká,až mu někdo pomůže. Já pravdu znal, ale mlčel jsem. Rozhodli jsme se i se Chantal, že cestou doAdiyamanu si uděláme zajížďku k archeologickémunalezišti. Bylo by zbytečné přijet do cíle příliš brzy,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbstejně bychom na dokončení opravy museli nečinněčekat. Samozřejmě jsem předem zatelefonoval panuGürupovi z autodílny s hrdým názvem Central Garage.Prohlásil, že na dokončení opravy potřebuje ještě dvadny. Měli jsme tedy dost času, takže jsme vyjeli zNevsehiru směrem ke Kayseri a odtamtud na sever aždo místa jménem Bogazkale. Volkswagen se narozbitých silnicích velmi dobře osvědčil. Neustále jsmese ohlíželi, ale nikdo nás nesledoval. Krátce před cílemse cesta v prudkých zatáčkách vinula strmě vzhůru.Nahoře se vypínaly tisíce let staré zříceniny Chattušaše,někdejšího hlavního města Chetitů. Při pohledu zdálkyto vypadalo, jako by se ruiny tulily k horskému úbočí azdánlivě se stávaly přirozenou součástí šedivých skal.Pak se před námi objevila mohutná kyklopská hradba adva lvi, vytesaní z monolitických bloků. Obě bájnázvířata na nás shlížela s doširoka rozevřenými chřtány.Na nejvyšším místě za hradbami se nalézal takzvanýkrálovský hrad, což je ovšem název, který začalipoužívat až archeologové v naší době. Vzpomněl jsemsi, že Chetité byli kolem roku 1300 před našímletopočtem neporazitelní. Pronikli až do severní Sýrie asvrhli babylonskou dynastii Chamurapiů. Na útěkobrátili dokonce i egyptské vojsko. Stalo se to kolemroku 1285 před Kristem u Kadeše. Z dějin je známo i to,že Chetité – stejně jako Egypťané – byli přesvědčeni obožím původu svých prvních vládců. Údajně k nimsestoupili rovnou z nebes. Z bývalé nádhery se dochovalo jen málo. Kyklopskéhradby, tunel vykopaný skrz odhadem třicet metrůširokou zeď, a dole, u vstupu do Chattušaše, mohutné

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmonolitické dlažební desky, otesané do pravoúhléhotvaru a vyleštěné pomocí nástrojů, jež si vůbecnedokážeme představit. Připomněl jsem si Ercanovuverzi teorie o Atlantidě. Nedaleko oněch obřích dlaždicjsem objevil megalitické zdi vytesané z jednoho kususkály. Měljsem pocit, že kdysi dávno musely ponějakém zásahu změknout, protože jen tak je Chetitémohli krájet snadno jako sýr. Podobně mohutné útvaryjsem znal i z jiných archeologických nalezišť, napříkladz egyptského Abydu, řeckých Mykén, ale i z Cuzka vevzdáleném Peru. Už dlouhá desetiletí mě zajímalaotázka, proč se naši předci pouštěli do budování taktomohutných monolitických staveb. Vždyť stavebnímateriál museli často dopravovat stovky kilometrůhornatou krajinou, přičemž mohli velmi snadno použítdrobnější kameny vyskytující se přímo na staveništi arovnat je jednoduše na sebe. Proč patří nejstaršíkamenné památky k těm největším a nejmohutnějším?Byly při jejich budování používány nástroje a vědomostioněch vládnoucích bohů, kteří později odešli i se svýmiznalostmi? Ovládali naši předci technické prostředky, onichž dnes nemáme tušení? Když jsme se vrátili k pronajatému vozu, seděl napolní cestě několik metrů od něj starší muž. Před nímstál menší plechový sud obrácený dnem vzhůru. Měljsem kvůli zážitkům z posledních dnů značněpocuchané nervy, a proto jsem ihned sáhl do kapsy propistoli. V tu chvíli k nám přistoupil malý kluk a ze svézástěry nám nabízel suvenýry, o nichž tvrdil, že to jsouzaručeně pravé starožitnosti. V zástěře se nacházelychetitské nože, sošky, hliněné střepy, vybledlé kosti s

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbrytinami a válečková pečetidla. Snad jen ta pečetidlamohla být pravá. Ani mne však nenapadlo, abychkupoval cokoliv, co by třeba jen náhodou mohlo býtautentickou starožitností. Za to se v Turecku i ledaskdejinde může člověk dostat velmi snadno na několik let dovězení. Mezitím stařík svůj sud převrátil a začal v němzapalovat dřevěné třísky. Slaměným vějířem rozfoukaloheň a přihodil pár tlustších klacků. K nebi stoupaltenký pruh kouře. Chantal se s mužem přátelsky bavilaa vysvětlila nám, že je to hlídač Chattušaše a skalnísvatyně Jazilikaja. Museli jsme za návštěvu zaplatitpoplatek. „A co je to za skalní svatyni?“ zajímal jsem se. OJazilikaji jsem nikdy neslyšel. Chlapec nás dovedl k úzké štěrbině mezi dvěmaskalními útvary. Upozornil jsem ostatní, aby měli oči nastopkách. Neustále jsem totiž počítal s nějakou dalšízáludností. Protáhli jsme se průrvou a dostali se dokamenné, nahoře otevřené komory. Z jejích zdí na nászíraly reliéfní postavy. Viděli jsme božstva s vážnoutváří, naprosto čistě vytesaná ze skály. Postavy držely vrukou meče a kyje, některé se honosily náušnicemi avšechny měly na hlavách špičaté čepice, připomínajícíslavnostní mitry křesťanských biskupů. Jednotlivéskulpturní sekvence byly orámovány a nad nimi sevznášeli boží orlové. Nejsem si jistý, jestli to jsouopravdu orli, ale říká se jim tak. Mně osobně spíšepřipomínali egyptského okřídleného boha Hora, synaOsirida a Isis. Někteří bohové drželi v rukou předměty,jež jim mezi nohama visely k zemi. Obrazně si to můžetepředstavit jako sbíječku, s níž pracuje rozkročený

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbdělník. Podobné výjevy jsem znal z úplně jiného koutusvěta: z prostředí mayské kultury Copan ve StředníAmerice. Chopili jsme se fotoaparátů a začalifotografovat. Předtím jsem ještě požádal Chantal, abyhlídala úzký skalní vchod a dala nám vědět, kdyby seněkdo blížil. Zůstali jsme sami. Nebyli jsme si jistí, zda neviditelnámoc opravdu ztratila naši stopu. Pomyslel jsem si, ženás stejně nemusí nahánět po těžko schůdných horách.Stačí, aby si na nás počkali třeba v Aidyamanu, kdejsme v autodílně Central Garage měli svůj rover. Kolem 16. hodiny jsme odjeli zpět dolů stejnoucestou, kterou jsme přijeli. Ubytovali jsme se v celkemslušném hotelu v Kayseri. Potom se nestalo již nicvýznamného, snad až na to, že Chantal chtěla sdíletpokoj s Markem, ale ten tuto jistě lákavou možnostodmítl. Druhého dne jsme zamířili přes Malatyu zpátky doAdiyamanu a spěchali jsme rovnou na dvůr CentralGarage. Pan Gürup nám hrdě předvedl náš rover.Opravy již opravdu notně pokročily kupředu. Nejhoršípromáčkliny karosérie byly vyklepány, brzdy dostalynové hadičky, mechanici vyměnili i kabely. Pan Gurupnás ujistil, že vůz nově nastříkají ještě dnes večer, abylak stačil do rána uschnout. Pak už jenom namontujíkola a můžeme vyrazit. Během večeře se na mne v recepci dotazovaluniformovanýpolicista a pak k našemu stolu doprovodildva civilisty. Chovali se velmi zdvořile a ukázali námprůkazy. Chantal řekla, že jsou z nějakého vyššíhopolicejního úřadu. Zajímalo je všechno o Ercanu

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbGústerim. Odkdy se známe, jak často jsme spolu byli,jestli mě navštěvoval ve Švýcarsku. Nejvíc sesamozřejmě vyptávali na okolnosti jeho zmizení. Nakonci rozhovoru si ten starší přál vědět, jak dlouho ještězůstaneme v Turecku a kam chceme poté odcestovat.Nakonec se zdvořile usmál, ze své aktovky vyndal dvěmé knihy a požádal mě o autogramy. „Vědí, že Ercan zmizel, ale nemají mrtvolu,“konstatovala Chantal. Spekulovali jsme, že někdo zErcanova doprovodu ho asi nahlásil jakopohřešovaného. Zdálo se že ti kteří Ercanovu mrtvoluodvezli ve starém sudu od oleje, ji zatím nikdenepohodili. „Jak už jsem jednou říkala,“ pokračovala Chantal,„Ercanovo zmizení možná nijak nesouvisí s námi aTomym. Třeba šlo o vyřizování nějakých soukromýchúčtů.“ Tomu jsem nevěřil. Zorganizovat vraždu, zajistitmalý náklaďák, lana a dostat se nepozorovaně k otvorudo podzemí, to byla dost složitá věc a na soukromoupomstu to rozhodně nevypadalo. Druhý den jsem hodlal ujet celých šest set kilometrů zAdiyamanu do Ankary. Všichni jsme chtěli pryč zTurecka a dostat se co nejrychleji do Švýcarska.Telefonicky jsem pro nás rezervoval dva pokoje vankarském hotelu Sheraton, který jsem dobře znal zpředchozích návštěv. Navíc jsem byl členemSheraton-Club a díky tomu jsem mohl získat pokoj i vpřípadě, že byl celý hotel plně obsazen. Pan Gürup z Central Garage dodržel slovo. Našenablýskané auto pyšně stálo na nových kolech. Nežjsem nastoupil do roveru, požádal jsem majitele

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbautoservisu, aby se sám posadil na místo řidiče a chopilse volantu. Lhal jsem, že si chci udělat jeho památečnísnímek, což Tomy kvitoval mocným úšklebkem. Ještějsem dodal, že pan Gürup je nejlepší automechanik nasvětě. Polichocený šéf autodílny se opravdu uvelebil zavolantem a nechal se vyfotografovat. Teprve potomjsme naložili svá zavazadla. Chantal měla kroměvelkého kufru ještě šedivou aktovku s okovanými rohy,kterou nikdy nepouštěla z ruky. Řekla nám, že uvnitřjsou nějaké dokumenty. Sama neví přesně jaké, alemusí je předat francouzskému velvyslanectví v Ankaře.Měli jsme už tak dost svých starostí a jen jsme tišedoufali, že nás někdo nezačne honit ještě kvůliChantalině aktovce. Před naložením zavazadel jsme sinavlékli gumové rukavice a dezinfekčním prostředkempečlivě otřeli celý vnitřek auta, zvláště místa, kterýchjsme se museli dotýkat holou rukou. Včetně rádia,přihrádek a madel zadních dveří. Nikomu jsme užnevěřili. Opatrnost sice byla na místě, ale cestou do Ankary senaštěstí nic mimořádného nepřihodilo. Během dlouhéjízdy jsem svým společníkům vyprávěl, co všechnojsem v uplynulých letech zjistil o mimozemskýchcivilizacích. Tomy převzal mé vědomosti pouze dodvaadvacátého roku věku, Marc četl jedinou z mýchknih a Chantal mě jako badatele skoro neznala. Byl jsemzvyklý na to, že mě lidé během mých přednášekbombardují dotazy, a stejně se chovali Marc se Chantal.Naopak Tomy mě nepřerušil ani jedinkrát. Mlčkyposlouchal a kolem úst mu pohrával nedefinovatelnýlehký úsměv. Znamenal souhlas, nebo odmítnutí mých

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbteorií? Šlo o výsměch, nebo o obdiv? Kousek předAnkarou se zeptal, jestli bych se dobrovolně nechalpřevzít. Chtěl by to udělat, aby lépe pochopil méuvažování. Samozřejmě jsem souhlasil. Brzy večer jsmese nikým nerušeni dostali do Ankary. Chantal mělaběhem cesty sedm hodin času na sblížení s Markem.Zřejmě byla úspěšná, protože se ihned po příjezdu doSheratonu promptně nastěhovali do dvoulůžkovéhopokoje. Tomy a já jsme dostali apartmá se dvěma pokoji.Tomy do mě přeskočil, zatímco se Marc a Chantaloddávali jiné zábavě, pro ně jistě daleko zajímavější.

A BYLO SVĚTLO!

Nastal poslední večer našeho pobytu v hoteluSouvretta-House. Rozhodli jsme se, že ho strávíme bezalkoholu. Seděli jsme u minerálky ve velmi luxusníjídelně. Číšníci zde stále ještě servírovali v černém aučňové v bílém. Jejich kroky zanikaly ve světle modrémvysokém koberci. Všude plápolaly svíčky a lustr jedoplňoval svým tlumeným světlem. Hosty téměř nebyloslyšet, ozývalo se jen velmi decentní mumlám. Pokrmybyly sice přibližně stejné jako jinde, ale přesto jiné.Nebyly jednoduše přinášeny, nýbrž několika specialistyna stůl uctivě celebrovány. Jídlo se zde stávalopožitkem a součástí velké šou. V pozadí pianistadiskrétně a jemně přehrával melodie z celého světa. „Tomy tě tenkrát v ankarském Sheratonu převzal,“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbřekl tlumeně Marc a v jeho hlase se jasně ohlásilazvědavost. „Nikdy jsi o tom nemluvil. Řekneš mikonečně, co se tenkrát stalo?“ „To nemůžu.“ „Nemůžeš, nebo nechceš?“ „Chtěl bych, to ano, ale scházejí mi slova.“ „Člověče! Vždyť jsi spisovatel! Lidé jako ty umějípopisovat věci.“ Přikývl jsem. „To je pravda. Jenže nedokážu popsatnepopsatelné!“ Markova zvědavost ale nepolevovala. Naléhal, prosil,žebral a nakonec se začal posmívat: „Copak jste se věnovali sexu?“ „Blbost!“ okřikl jsem ho. „Nikdy jsem nebyl nachlapečky a Tomy taky ne.“ A pak jsem se smíchemdodal: „Nebo si snad dovedeš představit, jak to dělám svlastním bratrem? Jdi se vycpat!“ „Tak proč se chováš tak tajemně? Vždyť Tomy jednoupřeskočil i do mne a já ti řekl, jaké to bylo.“ Bohudík, že jsme toho večera nepili alkohol. Měl jsemproto jasnou hlavu a začal si srovnávat myšlenky.Vzpomínal jsem na onu noc v Sheratonu, kdy se Marc aChantal oddávali svým lidským vášním. Já s Tomymjsme v té době seděli naproti sobě v těžkých koženýchkřeslech. Na Tomyho rtech pořád pohrával tennepopsatelný úsměv, přicházející jakoby z jiného světa.Zeptal se mě, jestli to ještě pořád chci zkusit. Po mémpřikývnutí řekl, že můžu klidně zůstat sedět, ale on siraději půjde lehnout, aby se tělo nepřevrátilo. To, co sestalo pak, je slovy nepopsatelné. Pokud se o to přecejen pokusím, budu muset používat jazykové berličky,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbopisy, přirovnání, ale stejně své tehdejší pocitynedokážu správně reprodukovat. Pokusím se popsatněco, pro co nemám slova, i když si na to vzpomínám.Můj mozek však zůstává jako ochrnutý a nezvládápředání informací o tom, co se tehdy v mém vědomídělo. „Představ si,“ řekl jsem Markovi, „že bys bylúčastníkem televizní soutěže a sledovaly by tě milionydiváků. Měl bys neuvěřitelnou schopnost, že by sispamatoval všechno, co kdy lidé sepsali v knihách.Moderátor by ti podal tlustou publikaci a chtěl vědět, coje uvedeno na straně 421, druhý odstavec, třetí řádek.Nesmíš knihu otevřít, abys tu pasáž přečetl. Místo tohosi tu bichli přiložíš na chvíli ke spánkům a odpovíš: ‘Nastraně 421, v druhém odstavci, na třetím řádku jenapsáno: Když nastala noc, sáhla ta coura po čtvrtéwhisky.’ Citát je v pořádku, publikum nadšeněaplauduje a moderátor ti hned podává další knížku.Jmenuje se Vědění starých Číňanů. V životě jsi jineviděl. Moderátor se znovu táže: ‘Co je uvedeno nastraně 114, ve třetím odstavci, prvním řádku?’ Podržíš siknihu u spánků a odpovídáš: ‘Stojí tam: Ke kursunavigace patřilo i noční zaměřování pomocí hvězd.’Publikum v sále i doma u obrazovek si vzápětí na velkéobrazovce může přečíst, co je opravdu uvedeno nastraně 114, ve třetím odstavci a na prvním řádku. Tvojeodpověď se s verzí z obrazovky stoprocentně shoduje.Publikum opět šílí nadšením, moderátor uznalepřikyvuje a konstatuje: ‘To je opravdu neuvěřitelné!Téměř nepochopitelné! Jak to jen děláte?’ No, milýMarku, co bys mu odpověděl?“ Podívali jsme se na

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsebe. „Taková schopnost neexistuje, ale i kdybyexistovala, ani v nejmenším bych netušil, co mámodpovědět.“ „No a já jsem v podobné situaci. To, co se po Tomyhopřeskoku stalo v mém vědomí, to je nevysvětlitelné.“ „Tak to zkus vyjádřit nějak obrazně?“ naléhal Marc.„Musel jsi přece něco vidět, i kdyby to byly třeba jenbarevný šmouhy, nebo snad ne?“ „Marku,“ prohlásil jsem nakonec rezignovaně,„pokusím se ti vylíčit, co se tenkrát odehrálo. Říkal jsividět, ale tohle slovo je nesmyslné. Očima jsemnepozoroval vůbec nic, protože jsem oči neměl. KdyžTomy odešel do svého pokoje, položil jsem ruce naširoká opěradla koženého křesla, zaklonil hlavu, zíral nalustr na stropě a dal si nohy na nízký stolek. Přitomjsem shodil láhev minerálky a chtěl se pro ni sehnout.Ale to už jsem nestihl. Náhle jsem byl lehký jako pírko,proletěl jsem stropem a betonovými stěnami hotelu.Současně se ve mně rozvíjel pocit štěstí, jaký ale nelzezachytit lidskými smysly. Nebylo to nějaké šťastnéopojení, ale spíše orkán intenzivních pocitů. Letěl jsemvesmírem a vzpomínám si, že jsem volal Tomyho,ačkoliv jsem ve skutečnosti neměl čím volat, protožejsem přišel o tělo.“ „A odpověděl ti?“ přerušil mě Mark. „Ano. Ozval se mi v mé duši nebo vědomí nebo v méenergetické formě nebo co to vlastně bylo. Říkal, ať sejen nechám unášet. A já se smál. On také. Představ si,Marku, smál jsem se vesele a nahlas, ačkoliv kolemnebyl vzduch, neměl jsem hlasivky, plíce a nic z toho,co lidé ke smíchu potřebují. Opojený jsem se řítil po své

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhorské dráze, jež vlastně taky neexistovala. Mémyšlenky – byly to vůbec myšlenky, mi dávaly pokyny.Pozemská trojrozměrná kina, která jsem vždy obdivoval,jsou v porovnání s mými tehdejšími vizemi naprostosměšná. Nebudeš tomu Marku věřit, ale prolétl jsemskrze slunce, aniž bych pocítil sebemenší náznak horka.Letěl jsem hřmícími vlnami ledových oceánů, prošeljsem vybuchujícími chřtány vulkánů, pozoroval jsemnepopsatelné bytosti, jež si mě prohlížely, cítil jsemvůně, které jsem bez nosu vlastně vůbec cítit neměl.Jako duch jsem se protáhl bizarními vesmírnými korábynepředstavitelných rozměrů. Naše rakety ze sci-fi filmůby vedle nich vypadaly jako dětské hračky. Vnímal jsemneexistující kombinace barev. Viděl jsem sám sebe jakotisíckrát rozmnožený hologram, ale současně mě každýzachycoval v jiném věku, navíc i jako dítě a starcesoučasně. Díval jsem se na formy života, o nichž jsemvytušil, že to jsem já sám. Vůbec nechápu, jak to bylomožné, ale rozuměl jsem jim a ony rozumělymně.Představ si pavoukovitou bytost, která na tebe zíráobříma očima, a náhle ucítíš, jak k tobě vysílámnožstvívln vyjadřujících náklonnost – a pak siuvědomíš, že onen pavouk jsi ty sám. Potom najednouvšechno ztichlo a zastavilo se. Odněkud jsem slyšeltikot hodin a nacházel jsem se uprostřed největšíknihovny, jakou si lze představit. Knihy byly všude, kamaž oči dosáhly. Pode mnou, nade mnou, v nekonečnýchchodbách přede mnou a za mnou. Pohyboval jsem svouneexistující hlavou a věděl jsem, co je ve všech těchknihách uvedeno. Věděl jsem taky, proč to všechno vím.Všechna ta díla byla totiž výtvorem univerzálních forem

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbživota a já sám byl jednou z nich. Vše bylo nádhernýmzpůsobem vzájemně propojeno. Vynořoval jsem se vmeziprostorech atomů, kolem mne svištěly neutrony,pozitrony a elektrony. Pak k této mikroskopickésluneční soustavě dorazila jakási vlna, elektronyzměnily své pozice a přešly z jednoho atomu dodruhého. To všechno se dělo nepředstavitelnourychlostí, ale současně ve zpomaleném tempu.Elektrony se přemísťovaly z jednoho atomu do druhéhotak rychle, že vznikl vesmír plný kmitů a vibrací, přičemžkaždá částečka přenášela dál a dál nekonečnáposelství. Cítil jsem touhu rozumět jim, a skutečně jsemvšemu v okamžiku porozuměl, protože jsem byl vtažendo elektronu jako do nějaké černé díry. Uvnitř byla dalšíknihovna s miliardami knih a v ní navíc hrála hudba.Marku nejdříve jsem si myslel že slyším varhany, pakjsem zaslechl džezz, Bacha, gregoriánské chorály, ‘AHyou need is love’ od Beatles, potom zazněl dávnozesnulý hitmaker Gene Křupa, zahrál i Louis Armstrong,Mozart, slyšel jsem klavírní verzi Varšavských koncertů’Frederika Chopina, Ravelovo ‘Bolero’ a… a…a…, až měčerná elektronová díra vyplivla do nového vesmíru snovými atomovými jádry, o nichž jsem se s tichýmúdivem dozvěděl – nevím jak –, že to jsou slunečnísoustavy s množstvím planet a barev. Vzájemně se vždyněčím lišily. Hvězdné systémy se pohybovaly k černémujícnu, o němž jsem věděl, že mu lidé říkají ‘černá díra‘.Dostal jsem se do jejího středu, čas se zastavil,všechno, já i hmota slunečních soustav, ztuhlo jakozkrystalizovaná látka. Vzápětí jsem byl i s okolní materiínasát ohromným vírem na druhou stranu a obrovskou

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbrychlostí katapultován ven. Z někdejších slunečníchsoustav se stal mikroskopický chuchvaleček, kterýzačínal žhnout, byl bělejší než jiskřící sníh, nafoukl se aexplodoval. Pochopil jsem, že všechny slunečnísoustavy pohlcené černými dírami jsou vyvrhovány vjiném místě prostoru a času a způsobují nový velkýtřesk. Marku, neexistoval pouze jediný velký třesk, jakjsme se učili ve škole, který způsobil vznik vesmíru, aledocházelo a dochází k milionům velkých třesků, jež sekdesi ve vesmíru nepřetržitě odehrávají. Galaxie zanikajía vznikají stejně nepřetržitě jako bublinky ve vaněnaplněné minerální vodou. Během této fantastické cestyjsem náhle pocítil něco jako sklíčenost a přál jsem sivrátit se zpátky na zem. Ucítil jsem silný vítr, ačkolivkaždý ví, že ve vzduchoprázdnu prostě vítr vát nemůže.Kromě toho jsem vítr nemohl cítit, protože jsem neměltělo. Kolem mne se míhaly galaxie a hvězdné soustavypodobné žhnoucím pravítkům, měnily se v jasné body,spojovaly se, oddělovaly, vystřelovaly od sebe a zase seblížily k sobě. Vynořoval jsem se v duhovém světle mezivibracemi a kmity atomových jader a elektronů, poznaljsem naši sluneční soustavu s prstenci Saturnu, proletěljsem žhavým Sluncem, prosvištěl jsem k Ankaře,proletěl betonovými stěnami našeho hotelu a otevřeloči. Puls jsem měl normální, nohy pořád ještě spočívalyna nízkém stolku, slyšel jsem rovnoměrné, tichébzučení klimatizace a na podlaze ležela převržená láhevminerálky. S překvapením jsem zjistil, že z ní vyteklymaximálně tři doušky a voda stále ještě proudila z hrdla.Zvedl jsem láhev a podíval se ke stropu. Mým nitrem sešířil nepopsatelný pocit vděčnosti. Pochopil jsem, že

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjsem navštívil vesmír a současně pronikl i domikroskopických světů. Nikdy předtím a nikdy potomjsem se necítil tak velký a současně tak malý.“ Marc si zapálil cigaretu a mlčky se na mne díval. Potřetím potáhnutí se ozval: „Vnímáš mě?“ „Ale jistě! Jsem úplně v pořádku,“ usmál jsem se.„Možná si myslíš že fantazí ruju?“ „To si vůbec nemyslím. Maličkost z toho tvýhovyprávění jsem zažil sám, když Tomy přeskočil do mne.Ale co bylo dál?“ „Postavil jsem minerálku zpátky na stůl a hodlaldumat o oněch grandiózních vizích, když se objevilTomy a uvelebil se do druhého koženého křesla. Zasese usmíval tajemně jako Mona Lisa, sklonil hlavu apodal mi ruku. Dobrácky se zeptal, jestli mi je teďvšechno jasné. Přikývl jsem a koktal něco jako ‘Jasně,malý velký bratře‘ a ‘Děkuji! Děkuji! Děkuji!’ Cítil jsem sebýt přeplněn dojmy a zmohl jsem se jen na to, že jsemna Tomyho bezmocně zíral. Jen s velkou námahou jsemchápal, že v tom mladém lidském těle, pod křehkoukůží, za tmavýma očima a pod oním jemným úsměvemse skrývá univerzální forma energie. Za nějakou dobujsem se otázal, jak dlouho vlastně ta ohromující šoutrvala. Podle Tomyho prý jen pár sekund. Ukázal naláhev minerálky a upozornil, že z ní stačily vytéci pouzetři doušky.“ „Vím, že máš pravdu,“ poznamenal Marc tiše, „alenikdo ti to nikdy nebude věřit.“ „To ani nemusí,“ přerušil jsem ho. „Vím, co vím, a tomi stačí. Ještě jsem se Tomyho zeptal, zda ten

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjedinečný zážitek bude mít nějaké důsledky týkající semého osobního života. Tomy tvrdil, že napříště se midaleko snáze než dosud budou psát knihy. Musím sejen vnitřně soustředit a uslyším všechny citáty, jako bymi je šeptaly hlasy neznámých duší. A ještě něco miTomy prozradil, i když mě to spíše zmátlo. Vysvětlil mitotiž, že se všemi lidmi, k nimž pociťuji intenzivnějšípocity, například lásku, ale i hlubokou nenávist, jsem sejiž setkal ve svých dřívějších životech. Každá formaživota má vlastní, nezaměnitelný nukleus, který probíhájednotlivými životy a pokračuje v nich. O lásku mámpečovat a nenávist překonat. Mám se modlit za všechnylidi, kteří mi nějak ublížili, a žádat velkolepou dušivesmíru o odpuštění jejich činů. I po jejich smrti.“ „A to jim nějak pomůže?“ zeptal se Marc a nedůvěřivěpovytáhl obočí. „Zřejmě nejen jim, ale jiným způsobem i nám. VěřímTomymu každé slovo, a to tedy musí znamenat, že mydva, Marku, jsme se spolu setkali také v některém zdřívějších životů. Určitě jsem znal i Elisabeth a všechnyostatní, které mám rád nebo je naopak nesnáším. Tomymi ještě vysvětlil, že si mám kompletní vesmír představitjako vzájemně do sebe poskládané hologramy. Vše jeprý spojeno se vším a čas existuje pouze pro hmotu akmity z ní vycházející.“

Naše závěrečná večeře ve Svatém Mořici sice mělaproběhnout bez alkoholu, ale byl jsem vnitřně natolikrozjitřený, že moje tělo doslova lačnilo po dobrémčerveném vínu. Sklepník přinesl láhev Cháteau MoutonRothschild, podal mi zátku, abych přičichl, a dekantoval

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbtěžké víno nad světlem svíčky. Přihlížel jsem, jakpurpurová tekutina pomalu přetéká z láhve dodekantační nádoby, a zdálo se mi, jako by se v zářísvíčky pohybovala Mléčná dráha s miliardamiblýskavých hvězd. Připili jsme si a Mark chtěl vědět,jestli se Tomy k mým teoriím o mimozemšťanech nějakvyjádřil. „Ten večer v Ankaře ne. K tomu jsme se vůbecnedostali, ale později ano.“ „A?“ „Tomy šel ještě dál než já. Jak jsem vám vyprávěl vautě během jízdy do Ankary, jsem přesvědčen, že zeminavštívili zástupci mimozemských civilizacípřinejmenším dvakrát. Ale Tomy hovořil dokonce ošestnácti návštěvách. Mělo k nim dojít v uplynulých500000 letech. Připustil však, že objektivní důkazybychom našli jenom pro dvě z nich, jež se odehrály vdobě, kam sahá paměť lidstva. Ostatních čtrnáctnávštěv se odehrálo daleko dříve. Ale, Marku, a to mětenkrát málem srazilo ze židle, Tomy také říkal, ženaprosto zřejmý důkaz kontaktu uskutečněného předtisícovkami let se skrývá v našich genech.“ Mark naklonil hlavu a protáhl obličej: „Co si však podtím mám představit?“ „Pokud bys znal moje knihy, tak bys věděl, že podlemého přesvědčení člověk není jen výsledkem evoluce.Evoluce samozřejmě proběhla, jistě ano, jenomže navícpři vzniku člověka spolupůsobila cílená umělá mutace.A tu vyvolali právě oni mimozemšťané, kteří předtisícovkami let usměrňovali vývoj primitivníchhominidů. Naše mytologie se jen hemží zprávami o

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbtomto zásahu, což popisuji skoro ve všech svýchknihách. Dokonce i bible konstatuje, že bůh stvořilčlověka ‘k obrazu svému‘, to znamená podle sebe.Podle Tomyho bychom tyto dávné změny mohli odhalitve svých genech. V nich je uloženo poselstvímimozemských bohů a je naprosto jasné, jednoznačnéa nevyvratitelné.“ „To je skvělé, ale dokážeme ty genetické informacerozluštit?“ pochyboval Mark. „Dnes ještě naši genetici tak daleko nejsou. Alepřibližně za pětadvacet let – to říkal taky Tomy – tutoinformaci získáme.“ „To by mělo být v roce 2012. Dožiješ se toho?“ „Bylo by to hezké. Každopádně bychom se mělipřipravit na zcela nové diskuse, protože důkaz návštěvyzástupců mimozemských civilizací na zemi byvrhl úplnějiné světlo i na počátky našich náboženství a důvodyjejich vzniku. Chápeš?“ Marc mlčky přikývl. Evoluci a genetice přílišnerozuměl. Snažil se uspořádat své myšlenky. Přerušiljsem ho otázkou ze zcela jiného soudku: „V Ankaře jsi dvě noci spal se Chantal. Pak ses v nocii se svými věcmi nastěhoval do našeho apartmá.Působil jsi dost rozčileným dojmem. Co se tenkrátstalo?“ Zdálo se, že Markovi je trapné mluvit o sobě. Rychlese napil vína a pak prohlásil, že se mi s tím stejně chtěldávno svěřit, ale zatím k tomu nikdy nebyla příležitost.Chantal prý dokonale ovládala umění sexu. Dělala věci,o nichž se Marc do té doby neodvažoval ani snít.Následující den pro ni přijela limuzína a odvezla ji na

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbfrancouzské velvyslanectví. I s jejíšedou aktovkou sokovanými rohy. Návštěva velvyslanectví trvala celéodpoledne. Chantal se vrátila až večer. V noci opětpodala neuvěřitelný výkon a při následující cigaretězačala náhle Markovi vykládat nemožné věci. Prý jeTomy monstrum, nepatří na naši planetu, je velminebezpečný a mohl by zničit celý náš společenskýsystém. Tomyho tělo nebylo podle Chantal skutečnýmtělem, nebylo zplozeno a porozeno, ale je to jen umělesplácaná chemická hromada hnoje. Ten netvor musízmizet dříve, než se stane něco strašného. I on Mark,pokračovala Chantal, je odpovědný za lidstvo. ZabitíTomyho by nebyl zločin, ale povinnost. Mark se na mne rezignovaně podíval. „Chápeš už, že jsem to její žvanění nemohlposlouchat? Po tom posledním sexu se úplně změnila.Připadala mi jako děvka a já měl pocit, že jsem špinavěja zneužitej blbec. Možná jí na francouzským vyslanectvícelej půlden něco vtloukali do hlavy, jinak si nedoveduvysvětlit, co to do ní najednou vjelo. Zuřil jsem tak, žejsem jí málem jednu vrazil. Naštěstí jsem to neudělal,ale radši jsem si sbalil věci a zaklepal u vás. Zbytekznáš.“ Znal jsem ho. Jenom bych pokračování téneuvěřitelné historky neoznačoval slovem zbytek. Spíšebych řekl, že vypukl chaos.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbHOLOGRAFICKÝ VES MÍR.

Po našem příjezdu do Ankary jsem se v první řaděhodlal zbavit roveru a oba mládence poslat odlišnýmicestami do Švýcarska. Chtěl jsem našim případnýmpronásledovatelům ztížit situaci. Kdybychom zůstávali inadále pohromadě, mohli by nás daleko jednodušejivypátrat. Rover musel pryč, protože byl nápadný barvoui švýcarskou poznávací značkou. Každý si ho snadnozapamatoval – a s ním i naši skupinu. V noci, po mé grandiózní cestě vesmírem, se v našemapartmá objevil Marc. Přišel beze slova a nechtěl vůbecmluvit. Jen se svalil na dvojpostel vedle Tomyho. Meziním a Chantal se očividně přihodilo cosi nepříjemného.O to snáze jsme se však s Chantal druhý den ránorozloučili. Odlétala do Paříže. Marc jí ani nepodal ruku,jen se mlčky otočil a odcházel pryč. Mně řekla, že seještě potkáme, a na Tomyho se utrhla: „Tebe uvidímurčitě!“ „Co tím myslela?“ zeptal jsem se Tomyho. Odpověděl nejasně: „Nejsem z té ženy moc chytrý.Jednou si na ni budu muset posvítit, ať už s tím budesouhlasit nebo ne. Recepční mi pomohl kontaktovat mezinárodníhocelního agenta, který naše auto dopraví lodí do Benátek.Okopíroval si můj pas a vzal si carnet de passage, toznamená pas pro rover. Převoz stál 1200 dolarů a zadvanáct dní jsem si měl auto vyzvednout v bezcelníčásti benátského přístavu. V kanceláři AmericanExpress jsem získal novou hotovost a informoval se na

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdblety do Itálie, Rakouska a Holandska. Nic z toho nebylproblém. Potíže však představovali Marc a Tomy. Zažádnou cenu se ode mne nechtěli odloučit a trvali natom, že zůstaneme všichni pohromadě. Zase se mivybavila ona báseň o přátelství, na niž jsem si vzpomněljiž v balúčistánské poušti a kterou jsem přednášelžíznivému Markovi: „Chtěl bych se přidat k vám, jakopřítel ruku podávám.“ V hotelové hale Sheratonu byla vystavena celá řadaprospektů, mezi nimi i leták železniční společnostiOrient Expres. Něco mě napadlo. To by možná šlo!Nedávno jsem někde četl, že starý transevropský vlak, oněmž Agatha Christie napsala svůj slavný román Vraždav Orient Expresu, uvedla jakási společnost opět doprovozu. I dnes by to měla být nadstandardní soupravase stylovým jídelním vozem, barem s pianistou ačistými lůžkovými vagóny. Můj nápad oba mé společníky nadchl. Cesta luxusnímvlakem z Istanbulu do Švýcarska, to by bylo něco! Marcs Tomym mi zatleskali. Abych zmátl stopy, rezervovaljsem pro Tomyho let z Ankary do Athén – nikdy honevyužije. Markovi jsem zase zamluvil letenku z Ankarydo Curychu a pro sebe spoj do Říma. Sice jsem za tovyhodil dost peněz, ale získal jsem za ně pocit jistoty. Druhého dne jsme si pronajali auto – úplně nový opel– a po slušné dálnici jsme ujeli 370 kilometrů doIstanbulu. Nechtěl jsem zastavovat v žádném hotelu,nehodlal jsem nás již nikde nechat zapsat a zanechatstopy. V Istanbulu jsem znal jednu cestovní kancelář,jejíchž služeb jsem v minulosti několikrát využil. „Další jízda Orient Expresu?“ usmívala se kulaťoučká

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbdáma s tučným obličejem. „Vlak přijel dnes ráno aodjíždí v 17 04 směrem do Soluně a Athén. Chtěl bystetřílůžkové kupé? To bude těžké, většinou bývá úplněvyprodáno.“ „Ale madame naléhal jsem tvrdošíjně, „chceme jet aždo Švýcarska!“ Nakonec to zařídila a já ji ještě požádal, zda by kupémohla rezervovat na jméno Baumgartner, načež Tomynesouhlasně zavrtěl hlavou a raději z kanceláře odešel. „Ale proč na cizí jméno, vždyť vás tady každý zná,pane von Däniken!“ „Právě proto,“ lhal jsem. „Raději cestujeme inkognito,aby mě nepronásledovaly davy dotěrných fanoušků.“Mezitím se dostavil majitel kanceláře, přívětivý Turek sobligátním knírem. Vysvětloval, že na celnici stejněbudeme muset ukázat pasy a vyplnit listiny svýmipravými jmény. „To je samozřejmé,“ nic jsem proti tomu nenamítal.„Jde mi jen o to, aby kupé bylo rezervováno na jménoBaumgartner. A pak bych prosil o písemné potvrzení nahlavičkovém papíře vaší kanceláře, že my tři přebírámekupé pana Baumgartnera, protože ten musel cestunečekaně zrušit. Za tuto laskavost se vám budusamozřejmě revanšovat.“ Vysázel jsem na stůl tři sta dolarů v hotovosti. Stodolarů za každého, pomyslel jsem si, to je asi nejdražšíjízda Orient Expresem v mém životě. Ale co, stejně jsemnikdy předtím ani potom tím vlakem už nejel. Už tehdymi bylo jasné, že od tajných služeb můžeme očekávatkaždou zákeřnost, a tak jsme se rozhodli nenastupovatdo Orient Expresu společně. Řekl jsem svým

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbprůvodcům o malé restauraci nedaleko nádraží. Bylapřímo na hlavní ulici u Bosporu a znal jsem ji, protožejsme tam dříve občas zašli s Ercanem. Tomy s Markemčekali v restauraci a na nádraží se vydali půl hodinypřed odjezdem. Já sám jsem se prodíral tlačenicínedalekého bazaru a do vlaku nastoupil na posledníchvíli. Marc s Tomym už seděli v kupé. Okamžitě jsemzatáhl závěs a Orient Expres se rozjel, šinul si to podélBosporu, kolem paláce Topkapi a starých městskýchhradeb. Zrychloval, nechal za sebou istanbulskápředměstí a za necelé dvě hodiny dorazil na tureckéhranice u Ipsaly. Ještě dvakrát jsem zažil chvíle strachu.Poprvé, když naše pasy postupně kontrolovali turečtí ařečtí celníci, a podruhé, když vlak zůstal nečekaně trčetuprostřed pole. Naštěstí se brzy zase dal do pohybu. Ucedule Ferrai jsme si padli do náruče: byli jsme vŘecku! Během několikadenní cesty do Švýcarska se nestalonic podezřelého. Před spaním jsme širokou izolepouvždy zalepili škvíru pode dveřmi i klíčovou dírku. Tímtoimprovizovaným způsobem jsme se pokoušeli zabránitpřípadnému útoku jedem ve spreji. Ale nikdo na násnezaútočil. Buďto jsme už služby přestali zajímat, nebonás opravdu ztratily. Naše rozhovory se točily kolemTomyho. Jak ho doma představím? V případě Elisabethjsem nepočítal s vážnějšími potížemi. Určitě všechnorychle pochopí a bude nám pomáhat. Ale co moji čtyřisourozenci? Samozřejmě věděli, že žádnéhonemanželského syna nemám a náš dávno zesnulý otecteprve ne. Jak Tomyho existenci vysvětlím sousedům apřátelům? Mark nebral tento problém vážně a jen se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsmál. „Ha ha! Představ si, že se objevíš s týpkem, kterývypadá na chlup stejně jako ty, akorát je daleko mladšía hezčí!“ Tomy prohlásil, že nám už nebude dlouho na obtíž.Chtěl by jen navštívit ještě pár lidí a k tomu potřebujepohovku na nějakém bezpečném místě. „Jaké lidi chceš navštívit?“ zajímal se Mark. „Pár vědců, nějakého náboženského vůdce a potomněkteré z vašich pokryteckých politiků, bohatě by mistačili dva. Přerušil jsem ho: „…To nechápu. Stejně už víšvšechno, znáš vesmír a veškeré souvislosti, i já jsem donich díky tobě mohl nakouknout. „Nebuď tak ukvapený, starší bratříčku,“ nenechal měTomy domluvit. „Neznám myšlení lidí, nevím, co seodehrává v jejich mozcích. Proč jsou takoví, jací jsou. Ahlavně ty lidi nehodlám nijak znásilňovat. Nejdříve sejich zeptám, jestli je smím navštívit.“ „Budeš určitě zklamaný,“ prorokoval jsem temně.„Příslušníci mého druhu jsou převážně egoisti,nafoukanci, chytráci a jak už mezitím víš banda lhářů.Není mi jasné k čemu by ti to ve va-šem světě bylo. „Například ty nejsi tak úplně ztracený případ,“zašklebil se drze Tomy. „Tvoje znalosti a speciálnívědomosti by mohly naši společnost obohatit. Představsi počítač, ve kterém je uložena enormní spoustainformací, a on navíc dokáže mít i osobní pocity. Alevševědoucí ten počítač není. Každá nová informaceznamená obohacení celého programu a umožňujepočítači dodatečné možnosti výměny myšlenek.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbTakříkajíc ho činí moudřejším a vědoucnějším.“ Tušil jsem, co má na mysli, a tak jsem mlčel. Z Orient Expresu jsme vystoupili v Lausanne, starémměstě, jež sbíhá z horských úbočí až dolů k břehůmŽenevského jezera, a přestoupili jsme na vlakŠvýcarských spolkových drah. Zavolal jsem Elisabeth.Měla z našeho návratu ohromnou radost a nabídla, ženám s Markem přichystá perfektní večeři na uvítanou. „Dneska ne,“ namítl jsem rychle, „měli bychom senajíst v restauraci a musím si s tebou promluvit osamotě. Ale prosím tě, přijeď pro nás svým autem, mojeje ještě někde na lodi.“ Znala mě už dostatečně dlouho na to, aby se mě ještěna něco ptala. Jakmile vlak dorazil do Solothurnu,okamžitě jsme se nechali taxíkem odvézt do hoteluKrone. Nachází se v centru našeho středověkéhoměstečka. V Krone se prý kdysi zastavil Napoleon.Objednal jsem pro Tomyho jednolůžkový pokoj apoprosil ho, aby se v něm zdržoval, ďokud honezavolám. Pro Marka si přijela jeho matka, se slzami vočích ho zlíbala na tváře a mnohokrát mi děkovala za to,že jsem jí ho vrátil živého a zdravého. Konečně jsemzůstal sám, posadil se k tichému rohovému stolu anapjatě čekal na Elisabeth. Byla mi dobrou ženou.Kischon by řekl: „Nejlepší manželka ze všech.“Seznámil jsem se s ní v útulné curyšské kavárně. Tehdyve všech barech a restauracích stály musikboxy. Psalse rok 1959 a já si pořád ďokola přehrával desky FrankaSinatry a Deana Martina. Elisabeth vzbudila moupozornost zvolenou písní „Chanson ďamour“. Dnes užsvětoznámý refrén „ra-ta-ta-ta-da“ se rozléhal po celém

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdblokále. Pocházela z jednoho německého městečka vSeverním Porýní-Vestfálsku a v Curychu studovalahotelovou školu. Její rodiče řídili v dalekém Vestfálskumalé hospodářství a já je oba velmi obdivoval.Málomluvní, dobromyslní a velmi pilní. Já tenkrátpracoval jako číšník v pětihvězdičkovém hotelu akavárna, v níž jsem Elisabeth potkal, patřila k oblíbenýmlokálům naší pánské party. Rychle to mezi námizajiskřilo a velmi brzy jsme mysleli na svatbu. Vzalijsme se 20. hočervence 1960, tedy už předsedmadvaceti lety. Nevím, jestli by si mě vzala, kdybyvěděla, co ji se mnou čeká. Ale koneckonců… z kolikačíšníků se stanou obdivovaní i zatracovaní spisovatelé?Elisabeth – brzy jsem jí začal říkat Ebet – se stala mouvěrnou průvodkyní a snášela se stoickým klidemvšechny vrcholy i pády mé kariéry. Teď jsem všakmusel zvládnout mistrovský kousek – přesvědčit ji, žeexistuje o třicet let mladší Erich. Po přivítání, aperitivu a obvyklých otázkách se mipodívala rovnou do očí: “Tak co se děje? Přece jsi měsem nezval jen tak?“ „Je to tak, Ebet,“ vykoktal jsem rozpačitě, „mámskutečně velký problém. V balúčistánské poušti se mipřihodilo něco neuvěřitelného a já nevím, jak ti tovysvětlit…“ „…přivedl jsi do jiného stavu nějakou Arabku?“přerušilamě. „Ne Co si o mě myslíš! Ten problém nesouvisí seseksem, ale s jedním klukem. No, vlastně už mu jedvaadvacet.“ Ebet se na mne dívala velmi skepticky, avšak očividně

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbbyla ráda, že jsem jí tam někde v poušti nebyl nevěrný smístními krasavicemi. „To jsi ho jako adoptoval?“ „Nesmysl. Jak bych mohl v balúčistánské pouštiněkoho adoptovat? A co bych dělal ve Švýcarsku sdvaadvacetiletým Arabem nebo Peršanem?“ „Vím přece, jak dokážeš být soucitný! Ale nechoďkolem horké kaše a řekni mi, co se vlastně stalo.“ „Jenom tě, Ebet, prosím, abys mě nepřerušovala.Postupně všechno pochopíš.“ Vyprávěl jsem a vyprávěl. O všem. O Tomyho zrození,o jeho spolupráci s íránskou tajnou službou, o sabotážina našem range-roveru na Nemrud Dagu, o Ercanověsmrti v tureckém podzemním městě a našem návratuOrient Expresem. Elisabeth mě skutečně ani jednounepřerušila, jenom dosti často kroutila hlavou. Na koncimého líčení suše poznamenala. „Dobrý románový příběh. Z toho by mohl býtbestseller. Ale to jsi mi mohl vyprávět i doma.“ „Ebet!“ pronesl jsem úpěnlivě a sepjal ruce, „Tomy jetady, dvě patra nad touhle restaurací.“ „No tak mi toho zázračného mládence ukaž!“ Vyjel jsem výtahem nahoru, krátce jsem Tomyhopoučil a šel s ním ke stolu, kde čekala Elisabeth.Vzhlédla, než jsme k ní došli. Lžička, jíž se rýpala všálku s čokoládou, jí vypadla z ruky a Elisabeth seoběma rukama pevně chytila kraje stolu. Postavili jsmese vedle ní. Několikrát se zhluboka nadechla aprohlížela si Tomyho, který tam stál jako vzorný školáks rukama složenýma za zády. „Erichu?“ vydechla tázavě a pak ještě dvakrát

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzopakovala: „Erichu? Erichu?“ Tomy se na ni usmál mým okouzlujícím, o třicet letmladším úsměvem a vyzařoval z něj neodolatelný šarm.Elisabeth si utřela zpocené dlaně do sněhobíléhoubrusu. Jednoznačným pánem situace byl Tomy, kterýpodal manželce ruku. „Zdravíčko,“ protáhl švýcarskou němčinou mýmhlasem. „Omlouvám se, pokud jsem vás vylekal nebovyvedl z rovnováhy. Ale disponuji jen tímhle tělem. Vášmanžel byl tak laskav a pojmenoval mě Tomy.“ Ebet dlouho mlčela a pomalu zhluboka oddechovala.Proto k ní Tomy vztáhl i levou ruku a ukázal namateřské znaménko na hřbetě dlaně. „Jsem vážně pravý. Vidíte? Vyprávěl vám Erich o tom,jak jsem se stal člověkem?“ Přitáhl jsem od vedlejšího stolu židli a Tomyho na niposadil. V tu chvíli Elisabeth popadla Tomyho levici azačala ho hladit po hřbetě ruky. Dívala se mu upřeně doočí, pak konečně vzala do své i jeho pravici a stiskla ji.Bylo mi jasné, že se už dostala z počátečního šoku. „Pěkně tě vítám, Tomy, v našem světě!“ tak zněla jejíprvní slova a pak to bylo pro ni typické – si začala dělatlegraci. „Jak mám vlastně poznat, kdo z vás je můj manžel?Erich mohl podniknout cestu časem, zná se svšelijakými vědátory, a někde v minulosti se omladil. Vy,Tomy, jste ve skutečnosti můj Erich, zatímco tenhleukázala laškovně na mne, nemá vůbec existovat. Takže,co s tím staříkem uděláme? Oba se nahlas rozesmáli. Já tam vedle nich sedělneschopen slova. Ebet trvala na tom, že Tomyho

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbokamžitě vezmeme do našeho domu. V hotelu nemohlzůstat, z toho by mohly vzejít jedině komplikace.Nastěhuje se do našeho pokoje pro hosty a prozatímbude nejlepší nikomu ho nepředstavovat. Snad kroměněkolika nejlepších přátel, ale i ty na to musímepořádně připravit. Tehdy – v roce 1987 – uváděli vtelevizi americký seriál Alfa naše situace se té seriálovédosti podobala. Alf bylo komické zvíře, jež se na Zemdostalo odkudsi z vesmíru. Zakotvilo u jedné americkérodiny a rychle se naučilo anglicky. Alf se taky nesmělukazovat sousedům. Jenže Alf byl hrdinoukomediálního seriálu, zatímco Tomy byl naprosto pravý.Diskutovali jsme o tom, co máme podniknout. Tomy násujišťoval, že bude vděčný, když získá azyl v našempokoji a možná se bude moci procházet i po zahradě.Cestovat nikam nepotřebuje, alespoň fyzicky ne, aurčitě nám nebude na obtíž dlouho. Elisabeth namítala, že u nás klidně může zůstat celýživot a nikomu na obtíž nebude. Měla z Tomyhoopravdovou radost. Kdybych nevěděl, že Tomy po svémjediném intimním sblížení s Chantal nemá lidemvrozenou touhu po seksu, možná bych začal žárlit. Naložili jsme zavazadla do Elisabetina vozu a jeli doFeldbrunnenu, vesnice nedaleko Solothurnu. Měli jsmetam prostornou třípatrovou vilou s malým parkem avelkou loukou za domem. Ke vjezdu do domu jsmedorazili krátce před půlnocí. Ebet lovila z kabelky klíče.Venku foukal studený vítr, lomcoval větvemi a nám se zvyhřátého auta vůbec nechtělo ven. Uvnitř domu štěkalinaši tři psi: nevelký bílý highlandteriér, černý tibetskýovčák a impozantní německá doga, která když mi

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpoložila pracky na ramena, byla větší než já. Sice všemcizincům naháněla strach, ale ve skutečnosti byla mírnájako beránek. Všichni tři psi mou manželku žárlivěhlídali. Jakpak asi zareagují na Tomyho? Pootevřelijsme dveře a už se na nás vyřítil Neptun, německá doga.Zdravil Elisabeth i mne skákáním, olizováním a vrtěnímocasem. Stejně se choval i k Tomymu, jako by patřil dorodiny odjak živa. I malý teriér na nás všechny přátelskyskákal. Rezervovaný odstup si udržoval pouze tibetskýovčák, ale ten se odjakživa nenechal rád hladit. Takéteď se nám jenom letmo otřel o nohy. Konečně ve vlastní posteli, těšil jsem se na dlouhýposilující spánek. Ale probudil jsem se už v sedm hodinráno. Ze snu mě vytrhl vřískavý, pronikavý, protahovanýjekot a třeskot padajícího nádobí. V pyžamu jsemseběhl do spodního patra. Na koberci tam jakopřilepená stála naše devatenáctiletá služebná. Před níse válel podnos z rozbitými šálky a talířky a dva metryod ní stál Tomy v trenýrkách. Edith se tvářila nesmírněvyděšeně, a když si všimla mne, vypověděly jí nohyslužbu a bledá jako křída se skácela k zemi. Mezitímpřiběhla Elisabeth. Odnesli jsme dívku do jejího pokoje,Ebet přispěchala s mokrým kapesníkem a lahvičkou snějakou páchnoucí tekutinou. Přidržela ji u Edithinanosu. Tomy zmizel ve svém pokoji, aby se oblékl.Elisabeth se posadila na kraj postele a začala na Edithuklidňujícím tónem mluvit. Dívka se konečně trochuprobrala a moje manželka jí vyprávěla, že ten cizímladík, kterého se tak polekala, je můj nejmladší bratr.Mne můj otec počal ve svých dvaceti letech a za třicetlet přišel na svět benjamínek Tomy. Bohudík, že Tomy

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnemusel tyhle lži poslouchat. Edith se uklidnila a mohli jsme do pokoje přivolatTomyho. Choval se jako mladý okouzlující princ.Omlouval se za svůj nenadálý příchod a prohlásil, žejsme mu včera v noci zamlčeli, že v domě žije i taktorozkošná mladá dáma. To byla pravda, zcela jsme na tozapomněli. Edith zrudla a já už viděl další rýsující seproblémy s lidskými city. U snídaně – obvyklenesnídám, ale tehdy jsem udělal výjimku – nám Ebetsdělila, že doga Neptun, která odjakživa v noci lehávalapřed dveřmi její ložnice, se tuto noc přestěhovala předTomyho pokoj. I teď v kuchyni ležela u Tomyho nohou. Nemělo smysl Tomyho provázet naším velkým domema ukazovat mu, kde co je. Od onoho nádhernéhopřevzetí v ankarském Sheratonu věděl Tomy vše, cojsem věděl já. Znal mou knihovnu, archiv s 80000diapozitivy i korespondenci s mými čtenáři. Pohybovalse po vile jako domácí pán. Dokonce uměl i vařit stejnějako já. Například připravil za přihlížení užaslé Elisabethšpagety po boloňsku, sám bych to nezvládl lépe. Znal ispeciální salátovou zálivku, kterou jsem vynalezl a naniž jsem byl patřičně hrdý. Skoro jako by se její výrobouve svém domovském světě živil. V přítomnosti Edithjsme úmyslně o Tomym už nikdy nemluvili. Nechtělijsme, aby se dozvěděla, kým ve skutečnosti byl. Tomyprohlásil, že sice nemůže lhát, ale může mlčet. Pak náspožádal, abychom ho zamkli v jeho pokoji. Chtěl se totižnerušeně vydat na cesty. Elisabeth s tím nesouhlasila.Odkudsi vyhrabala hotelovou ceduli „Please don’tdisturb“ a řekla, že teď už buďe služebné jasné, ženemá do pokoje vstupovat. Nechtěla, abychom pokoj

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzamykali, protože pokud by Tomy potřeboval zjakéhokoliv důvodu opustit místnost a my nebylinablízku, nedostal by se ven. „Představ si, že by začalohořet a Tomy se nemohl odemknout. Potíž byla v tom,že Tomyho pokoj nešlo zamknout zevnitř. Naše vila,nebo spíše zámeček, pocházela z 18. hostoletí a některédveře byly ještě původní. Tomy na nás zamrkal a řekl, žeteď už se mu nic nestane. Naše vila Serdang stála přímo u hlavní silnice zeSolothurnu do Oltenu. Den co den oběma směryprojížděly tisíce aut. Navíc mezi oběma pruhy vedlykoleje úzkokolejné dráhy. Každou půlhodinu kolemrachotila Zelená Lízá, jak jsme vláčku říkali. Hluk všaknebyl nijak strašný, protože dům od rušné komunikaceoddělovala zeď a sama vila měla poctivé a silné zdi.Vpravo od ní se nacházel malý park se starými stromy ažabím rybníčkem. Za domem jsme měli zatravněnouplochu o rozměrech fotbalového hřiště. V přízemí vilybyla umístěna kuchyně, toaleta, zimní zahrada s mnohaokny a dva vysoké obývací pokoje se štukovými stropy.V jedné z těchto rozlehlých místností jsem si zřídilknihovnu. Měl jsem tam sbírku knížek o všech záhadáchsvěta, ale i mnohá odborná díla z oblasti kosmonautiky,genetiky a náboženské filozofie. Druhou místnost jsmepoužívali jako obývací pokoj. Byl vybavenpolstrovanými křesly, televizí a krbem takové velikosti,že bychom v něm mohli rožnit sele. V horních patrechbylo dost místa na několik ložnic a koupelen. Ve vile senacházelo celkem 26 pokojů, ale samozřejmě jsmeneobývali všechny. V druhé polovině domu bydlela másestra Leni se svou rodinou. Na rozdíl od televizních

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbseriálů, v nichž se příbuzní většinou jen hádají,fungovaly vztahy mezi von Dänikenovými skvěle.Elisabeth i mně bylo jasné, že Leni a její dvě děti sedříve či později musí s Tomym potkat. Jak jim jehoexistenci vysvětlíme? Bavili jsme se o tom a Tomyprohlašoval, že rozhodně nebude lhát, a jakmile mousestru potká, okamžitě jí řekne pravdu. Člověk míní a bůh mění, pomyslel jsem si, když se tonečekaně stalo. Leni měla klíče od naší části domu ačasto chodívala věnčit naše psy. Dopřáli jsme služebnévolný večer a Tomy nám právě pomáhal utírat a uklízetumyté nádobí, když do kuchyně vešla Leni, aby zvěšáčku za dveřmi vzala psí obojky. Tomy a Leni dosebe doslova vrazili. Duchapřítomný Tomy řekl:„Omlouvám se, hned zavolám Ericha.“ Leni se zmohlajen na to, že se rychle posadila na nejbližší kuchyňskoužidli. Když jsem vstoupil, připadala mi zmatená a sýrověbledá. Pokusila se však křečovitě aspoň trochupousmát. Ještě vám musím prozradit, že Leni je mojenejstarší sestra. Svým založením je nejen dobromyslnáa velkorysá, ale dokáže také vařit lépe než všichnišéfkuchaři světa. Před několika měsíci jí zemřel manžel,všeobecně uznávaný vysoký policejní úředník. OběLeniny dospělé děti již v té době nežily doma, ale častoji navštěvovaly. Vlastně se dá říci, že Leni si ve svémvěku zasloužila mít trochu času sama pro sebe, svojezáliby a z nich především na návštěvu koncertů. Ale onase i nadále věnovala hlavně rodině a přátelům a mnohočasu jí nezbývalo. Teď seděla na stoličce, psí obojky avodítka držela v rukou a dotazovala se.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Erichu, kdo je to? Řekni mi, kdo to pro boha živéhoje!“ Posadil jsem se vedle ní, Ebet se k nám připojila ajá Leni upozornil, že si bude muset vyslechnoutpředlouhou historii. Hned na začátku jsem ji všakuklidnil, že můj příběh nijak nesouvisí se seksem, něčímnelegálním, nebo snad dokonce se zločinem. Spíše byse dal tematicky přirovnat k některým mých knížkám. Tobyla koneckonců pravda. Leni nás jen zdráhavě anejistě následovala do obývacího pokoje. Tomyzpůsobně vstal a podal jí ruku, což kvitovala lehkýmpovzdechem. Otevřeli jsme si špičkové americkéčervené víno Opus One z kalifornského vinařstvíRoberta Mondaviho. Robertovi říkají známí Bob a já se sním osobně seznámil před několika lety v Akapulku.Tehdy jsem jako host přednášel na semináři jednéamerické ropné společnosti. Kromě mne tam manažeřiprezentovali poznatky ze svých specializovaných oborů.U baru mi Bob vyprávěl, že většina jeho krajanů vínumoc nerozumí. Dokonce i ke skvělému Prime Rib ofBeef si klidně dají minerálku. To jsem mohl podle svýchgastronomických zkušeností naprosto potvrdit. Ještě všedesátých letech jsem se nestačil divit, čeho jsouAmeričané u stolu schopni. Sotva se posadili, už sezačali cpát chleby s máslem a zapíjet to vodou. Kdyžjsem viděl, jak amíci k naší švýcarské specialitě –sýrovému fondue – srkají horkou čokoládu, měl jsem seco držet. Děsné! Bob Mondavi, ostatně, vzal si za ženuŠvýcarku, si tehdy v Akapulku stěžoval na svého otce,který kdysi vlastnil v Kalifornii obrovské vinařství, alevyráběl jen mizerná vína pro nejširší spotřebu. Potomvšak rodinný podnik převzal Bob a dal se dohromady s

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbfrancouzským baronem Philippem de Rothschild.Rothschildové vedli v Bordeaux jedno z nejproslulejšíchvinařství, které již mnoho desetiletí dodávalo natrhšpičková vína. Bob Mondavi a baron Philipp deRothschild se stali přáteli. Jejich společným úsilímspatřil světlo světa fenomenální nápoj. Mnohaletéznalosti a zkušenosti rodiny Rothschildů se spojily svinou révou původem z Francie, ovšem pěstovanou naprosluněných kalifornských stráních. Tak vzniklCabernet Sauvignon Opus One – mok, jenž se podáváskutečně jen při mimořádných příležitostech. Na prostéetiketě jsou pouze portréty a podpisy Philippa deRothschild a Roberta Mondaviho. Po našem setkání vAkapulku mi Bob věnoval bedýnku s dvanácti láhvemiOpus One.

Pokračování v příští částí.

čtvrtá část.

Má sestra Leni se ve víně skvěle vyzná a dokáže sivychutnat především červené. S požitkem jsem onencenný nápoj dekantoval a naléval ho do břichatýchsklenek, ale Leni po mně jen krátce blýskla očima a dálupřeně pozorovala Tomyho. Plameny z krbu a světloněkolika svíček vytvářely pokojnou, a přesto určitýmzpůsobem napjatou atmosféru. Byla to dlouhá noc. Najejím konci stály na římse krbu čtyři prázdné láhve Opus

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbOne. Leni moje vyprávění přerušovala pouze krátkýmipoznámkami typu: „Je to možné? Co to má znamenat?A to jste všechno opravdu zažili?“ Leni znala mladého Marka i jeho matku z mnoha jejichnávštěv ve vile Serdang. „Marc byl u všeho hned odzačátku!“ tvrdil jsem. „Zavolej mu, jestli mi nevěříš!“ Vzhledem k Tomyho přítomnosti však bylo voláníMarkovi jaksi zbytečné. Leni se s Tomyho přítomnostísmířila a začala dokonce na jeho účet vtipkovat.Neustále se na něj obdivně dívala, dotýkala se jehorukou a dokonce ho hladila po vlasech. „Znala jsem tě jako kluka, Erichu. Vždyť jsi vyrůstalvedle mne…“ Leni nevěděla, jestli se při těch slovechmá dívat na mne nebo na Tomyho. „Vidět tě takového,jaký jsi byl dřív, a zažít tě takového, to je prostě zázrak!A ten hlas a zuby, tvoje široké bílé přední zuby jakopřed třiceti lety. To je jednoduše nepochopitelné.“ „A co myslíš,“ obrátila se na Leni Ebet, „že se asi dějeve mně, když před sebou vidím tady toho mladíka,přímo cítím ve vzduchu jeho hormony a slyším přesněstejný hlas jako kdysi?“ Pak se obě dámy shodly na tom, co jsem v soběpodvědomě potlačoval. tajné služby nás nikdynenechají na pokoji. Nemůžeme být přece tak naivní,abychom si mysleli, že Turci jen tak jednodušezapomenou na Ercanovu vraždu, ať už ji spáchalkdokoliv? A že by se Íránci smířili se ztrátou Tomyhonepochopitelné schopnosti? Tomu taky nelze uvěřit. „Snad si nemyslíte,“ trvala na svém Leni, „že tahistorka takhle jednoduše skončila? Škoda, že můj mužje už po smrti!“ prohlásila rezignovaně. „Mohl by nás

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbspojit se švýcarskou tajnou službou!“ Já ani nevěděl, že nějaká švýcarská tajná službaexistuje. Jak by nám ale asi mohla pomoci? Jejípříslušníci by se nám nejspíše vysmáli. „Ale Tomy je přece důkaz!“ trvaly na svém Leni aElisabeth. „Můžete ho komukoliv ukázat. Budete státdva Erichové vedle sebe. Jeden starší a druhý mladší.To jsou naprosto jasná fakta a nikdo je nemůževyvrátit!“ Tomy si nemyslel, že by bylo k něčemu dobré, kdybyse ukazoval nějakým tajným. Navíc nás nechtěl svoupřítomností příliš dlouho obtěžovat. Rezolutněprohlásil, že během svého pobytu na této planetěnehodlá dopustit, aby jeho současné tělo opustilo nášdům. Dámy si jen povzdychly nad tou mužskoupaličatostí. Následujícího rána došlo k dalšímu incidentu. Zdálose, že se ve vlastním domě už nikdy v klidu nevyspím.Edith mě vzbudila hlasitým a netrpělivým bušením nadveře. Naštěstí mě ani trochu nebolela hlava, Opus Oneje prostě kvalitní nápoj a po takových hlava nebolí.“Myslím, že váš nejmladší bratr je mrtvej,“ řeklaslužebná třesoucím se fistulovým hlasem a rozvzlykalase. Seběhl jsem po schodech dolů. Tomyho pokoj bylotevřený. Vedle postele se rozvaloval Neptun. Včeravečer jsme zapomněli na Tomyho dveře pověsit ceduli„Please dont disturb“. Nahnul jsem se nad Tomyho,abych zkontroloval jeho puls a dech. Vtom se Neptunzdvihl a začal vrčet. „Hodný pejsek, chytrý pejsek,“uklidňoval jsem to obrovské zvíře klidným hlasem. Ucítil

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbjsem, že Tomy slabě dýchá a puls je rovněž hmatný.Přikryl jsem ho a uklidnil Edith. Řekl jsem jí, že bratr trpíepileptickými záchvaty, a v duchu jsem doufal, že děvčenemá o epilepsii ponětí. Na kliku jsem pověsil „Pleasedon’t disturb“ a služebné nařídil, že mého nemocnéhobratra již nesmí rušit. Přikývla, ale měl jsem pocit, že minevěří ani slovo. Ještě jsem se pokusil zahnat Neptunaz jeho nového spacího místa. Pokud bych ho nechal vTomyho pokoji, mohl by otevřít dveře, protože to senaučil už dávno. Ale jiné to nebude, ani když se uvelebípřed pokojem, protože může otevřít kliku zvnějšku apokoj bude zase dokořán. Takže jsem ho nakonec radějinechal ležet vedle Tomyho a řekl o tom Ebeth. „Nech ho na pokoji,“ nakázala mi. „Jak můžeme vědět,co se odehrává v psí hlavě? Neptun ví sám moc dobře,proč dává na Tomyho pozor – i když my to nechápeme.“ Bylo ještě moc brzo, ale stejně jsem se osprchoval, ikdyž mě to stálo určité přemáhání. Pak jsem prolistovalstoh pošty, kterou mi sekretářka schraňovala po dobumé nepřítomnosti. Neuvěřitelné, co ode mne naprostocizí lidé chtěli vědět: „Pane von Däniken, jak to všechnozačalo?“ (myšleno na gymnáziu!) „Viděl jste někdyUFO?“ (Ne!) „Věříte v boha?“ (Ano!) „Mohl byste u násmít přednášku, samozřejmě zadarmo, ale udělalibychom vám reklamu!“ (Tu nepotřebuji!) Poslednínabídka se vyskytovala ještě v jedné variantě: „Vášhonorář poukážeme dobročinné společnosti!“ (Já siraději určím sám, co se má s mými příjmy udělat!)„Chtěl bych sestavit Váš přesný horoskop. Kde přesnějste se narodil?“ (V Zofingenu!) „Jak financujete svévýzkumy?“ (Výnosy z knih a přednášek!) „Jste

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsvobodný zednář?“ (Ne!) „Vím o pyramidách vše anabízím vám vydání společné knihy o nich.“ (A ještěněco?) „Musím si s vámi bezodkladně promluvit.“(Zkuste to!) A tak dále. Od zveřejnění mé prvotinyVzpomínky na budoucnost v březnu roku 1968 jsem dopoloviny roku 1987 obdržel od čtenářů přibližně osmtisíc dopisů. Pro sekretářku jsem na dopisy načmáral párpoznámek. Bohudík jsem měl kancelář v jiné budově,jinak bych Tomyho existenci utajit nedokázal.Sekretářka se mě již několikrát pokusila přilákat dokanceláře, věděla totiž od Ebet, že jsem se vrátil.Nehodlal jsem jí však vyhovět a vymlouval se, že jsemse vrátil do Švýcarska dříve, než jsem měl v úmyslu, apotřebuji pár dní klidu. Nečekaně se mi přes rameno nahnul Tomy, vedle nějsamozřejmě nemohl chybět Neptun, vesele vrtícíocasem. „Zažil jsi nepříjemná setkání?“ zeptal jsem se. Tomypokrčil rameny. „Spíš zajímavá. Oba lidé, kteří mě ksobě pustili, jsou jedineční a, v tu chvíli se pousmál, jenjeden z nich lže. „Je to možné, u nás na zemi?“ „Zjistil jsem, že ano!“ „Řekneš mi něco bližšího?“ Tomy vyprávěl, že přeskočil do vědomí zámožnéhoŠvýcara, který se během převzetí potil strachy, pak seale otevřel a celou záležitost vzal jako skvělédobrodružství. Ten muž byl inteligentní a přizpůsobivý.Přistoupil na Tomyho hru a vyměňoval si s ním otázky aodpovědi jako údery při tenise. Bavilo je to oba a Tomy

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbalespoň porozuměl globálnímu finančnímu systému. „Finančníci obvykle nebývají neviňátka,“ namítl jsem,„dokážou lhát, až se jim od pusy práší! Jak se tenchlapík jmenoval?“ Tomy vyslovil jméno, jež nechci prozrazovat, a tvrdil,že pan X část svého majetku zdědil a pak horozmnožoval morálně bezúhonným způsobem.Podporoval školy, dětské vesničky a vědecké bádání voblasti přírodních věd. Mimoto byl nesmírně zvědavý.Proto pro něj převzetí představovalo zajímavý vědeckýjev. „Ostatně pan X pokládá kapitalistické zřízení zanaprosto přežitý systém.“„Rozumím dobře?“ Bohatýkapitalista že by se nechvalně vyjadřoval o kapitálu?„Proč se teda živí jako finančník?“ „Protože v současné době – tak mi to řekl – žádné jinézřízení nefunguje. Pan X věří v celosvětovou měnu, jížse ovšem on sám nedočká. Možná, že ti ale bude volat.“ „Cože?!“ úplně jsem se vyděsil. „Od mé návštěvy pan X ví, kdo jsi a u koho bydlím.Pokud by se pokusil s tebou navázat kontakt, tak by topřece odpovídalo lidskému chování?!“ Tomy si posunul židli vedle mne a věcně mě poučoval,že všichni lidé, do nichž směl přeskočit, se o mnědozvěděli. Bylo to nevyhnutelné, protože sesamozřejmě vyptávali na všechno možné a on, Tomy,jim nemohl lhát. Později, když už Tomy u nás dávnonebyl, jsem dostával nádherné dopisy od lidí, v nichžTomy dočasně přebýval. Některé kontakty se změnilydokonce i v přátelství. Nikdo z nich Tomyho neprozradil,i když tři z nich jen proto, aby chránili sami sebe. Alenikdo z nich mě neobelhal. A to platilo vzájemně.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Druhou osobou, kterou Tomy onoho rána převzal, bylvyšší církevní administrátor z Německa. Tomy spobaveným úsměvem líčil, že onen hodnostář mělzpočátku strašlivý strach a domníval se, že do nějvstoupil ďábel. Bylo zapotřebí nasadit veškeréempatické umění, aby se muž uklidnil a bylo s nímmožné vést dialog. „Ten mi taky bude volat?“ „Sotva.“ Tomy zavrtěl hlavou. „Stydí se za své lži aurčitě si dá dobrý pozor, aby nic z našeho setkáníneprozradil.“ Pak nám Tomy vysvětloval, že naše společnost sedostala do situace, kdy není možné hovořit otevřeně ověcech, jež jsou zdánlivě nerozumné nebonepravděpodobné. Kontroval jsem, že možná myslíducha času, což je jev, proti němuž už dlouhá létabojuji, i když s malým úspěchem. Tomy mlčky přikývl apřipustil, abych pronesl malou přednášku.

„Duch času neexistuje, a přesto tu je. Máš pravdu,všichni lidé jsou zajatci tohoto neexistujícího duchačasu. Můžeme sice psát a říkat, co si myslíme, alepokud čas nedozrál, nikoho naše myšlenky nezajímají.Musíš vyvinout velké úsilí, aby se ti přesto podařilo svémyšlenky vnutit světu. Ale stejně se ti spousta lidívysměje a vyloučí tě ze společenství rozumných. Tomy se zatvářil soucitně. Čtenáři jsou však v tétochvíli asi trochu zmatení, protože netuší, o čem vlastněmluvím. Proto musím připojit krátké vysvětlení. Novinář je člověk sbírající fakta která poté zveřejní.Pokud například současnou společnost dráždí slovo

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbUFO, tak nemůže o tomto tématu zveřejnit sebemenšípozitivní článek. Jeho nadřízení to nepřipustí, protožečlánky musí být rozumné. Ale co se změní, když seonen novinář stane šéfredaktorem? Nic! Šéfem se totižstane pouze v případě, pokud byl po celou svoudosavadní kariéru rozumný a nepsal nesmysly. Ani vroli šéfa nemůže ve svém listu – pokud se jedná oseriózně se tvářící noviny – nikdy dát pozitivní článek oUFO na první stranu a pravděpodobně ani na žádnoujinou. UFO nemohou existovat, a ten, kdo je hájí, musíbýt a priori blázen. V očích rozumných lidí se z UFOvyklubají malá letadla, draci, horkovzdušné balony,odrazy světla, halucinace, výmysly, výplody fantazie,roje včel, meteorologické balony letící ve velké výšcenebo třeba jasně zářící planety, jež asi podle rozumnýchlétají kolem země nepředstavitelnou rychlostí. Všichnirozumní sice používají pseudovědecké argumenty aneustále se schovávají za sukně vědy, ale používajínactiutrhačné metody a zaklínají se při každé příležitostisvou nestranností a seriózností. Soudobá společnostneakceptuje pro ně nerozumné informace ani tehdy,když s nimi přicházejí jinak velmi uznávaní lidé. Jen sipředstavte, že by papež nebo některý předseda vládyveřejně oznámil, že se bavil s mimozemšťanem. V turánu by se znemožnil! Cože? Mimozemšťan? A tady?Člověče, ty nejspíš nemáš všech pět pohromadě! Kdyžse v únoru roku 1969 stala má kniha Vzpomínky nabudoucnost bestsellerem amerického trhu, zvedla sevelmi rychle vlna prominentní i méně prominentníkritiky. To by samozřejmě nevadilo, kritika patří k vědě ik demokratické společnosti. Ale vedle oprávněné kritiky

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbse objevovaly vyslovené lži a zcela vymyšlenédezinformace, jež byly vzápětí vpuštěny do mediálníhooběhu. Negativní obraz neustále narůstal tím, jak odsebe novináři opisovali. Brzy sev rozumných kruzíchpokládalo za tabu říci o mých knihách cokolivpozitivního. Je to kuriózní, mé myšlenky se siceobjevovaly ve všech možných publikacích a dokonce i vtelevizních pořadech, ale nikdy s uvedením původníhopramene. Média a věda se nechaly koupit a ztratily svounezávislost. Duch času je kolektivní potlačování jevů, které vsoučasné epoše nechceme brát na vědomí. Tatoneblahá praxe mi připomíná majitele domu, v němž seto jen hemží krysami, ale pan domácí před návštěvníkyprohlašuje: Krysy? A tady? Ale to určitě ne! Nepřiznápřítomnost krys ani ve chvíli, kdy začnou ječet první jimipokousané děti a ve sklepě se najde ohlodaná mrtvoladlouho pohřešované tchýně. Duch času si nárokujepatent na rozum, soudnost, morálku a znalosti. Jevrahem pokroku. Pochopili jste ctění čtenáři, co jsme s Tomym myslelioním duchem času?

Při obědě na verandě mě Ebet upozornila na staršítmavý citroen, jedno z těch aut, u nichž se kapotaotevírá na stranu. Vůz se žlutým francouzským číslemstál na chodníku, asi sto metrů od našeho domu. Uvnitřseděli dva muži a jeden svým nikonem neustálefotografoval naši vilu. Znal jsem tento typ fotoaparátu,protože jsem ho dlouhou dobu používal. Byl vyvinut pro

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsportovní novináře a šlo jím pořizovat snímky na velkouvzdálenost. Auto za chvíli změnilo pozici a popojelo odvě stě metrů dopředu. Vyběhl jsem ven a pokusil sezabránit vozu v další jízdě, jenže řidič byl rychlejší. „Něco se děje,“ podotkl Tomy posměšně. Ebetsoudila, že by bylo lepší upozornit policii. Ale neudělalijsmeto. Zavolal jsem Markovi a chtěl vědět, komu oTomym vyprávěl. Marc mě ujistil, že sice matce a sestřeo našich dobrodružstvích vyprávěl, ale o návštěvníkoviz vesmíru se nezmínil. Ještě se zeptal, zda by se k námmohl na pár dní nastěhovat. Pokojů jsme sice měli dost,ale myslel jsem, že by bylo lepší, kdyby se u nás Marcještě nějakou dobu neukazoval. Třetí noc by dozajista skončila katastrofou,kdybychom neměli Neptuna. Začal totiž divoce štěkat aoba zbývající psi se k němu přidali. Neptun létal poschodech nahoru a dolů, skákal na kliky u všechpokojů, v nichž někdo byl. Běželi jsme do přízemí, Ebetse vyzbrojila baterkou a já pistolí, kterou jsem bezrozmýšlení vytáhl ze zásuvky nočního stolku. Neptunmezitím v přízemí skákal na dveře od zasklené verandya zuřivě štěkal. Zdálo se mi, jako bych ve tmě zahlédlnějakou postavu mizící mezi stromy. Otevřel jsem dveřea Neptun se s oběma psími kolegy vyřítil ven. Slyšelijsme startující auto, ale neviděli světlo reflektorů. Kdyžjsme doběhli k rozrušeným zvířatům, pokoušela seprávě přeskočit zahradní zeď a pořád divoce štěkala. Bez dechu a velmi rozrušení jsme se vrátili naverandu. Psi se nechtěli uklidnit. Na dřevěnémrustikálním stole ležela načatá krabička cigaret a můjzapalovač. Sáhl jsem po něm, ale Tomy mě chytil za

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbruku. „Cítíte to? Smrdí tady benzin!“ Odložil jsem zapalovač a Ebet znovu otevřela dveře odverandy. Psi opět vystřelili do mrazivé zimní noci.Neptun se s rozkročenými tlapami zastavil nedalekoverandy, čenichal a neklidně přešlapoval na místě. Tam,přímo u zdi domu, kde se popínavé rostliny, v tu dobusuché, šplhají až ke střeše, jsme objevili hadr silněnasáklý benzinem. Srdnatě jsem ho zdvihl a hodil tusmrdící onuci na trávník. Stačila jediná zápalka a stěnadomu by se až po střechu změnila v planoucípochodeň. „Někdo nás chtěl zapálit!“ rozčilovala se Ebet. „Teďale zavolám policii a je mi jedno, co budete říkat.“ Pakláskyplně pohladila Neptuna i dva zbývající psy. Skupina policejních vyšetřovatelů také konstatovala,že se jednalo o nezdařené žhářství. „Máte nějakénepřátele?“ ptal se nejstarší z policistů. Samozřejmějsem nepřátele měl. Pokud píšete o nepříjemnýchvěcech, naděláte si vždycky spoustu protivníků. „Nemyslím ty, co nesouhlasí s vašimi myšlenkami,doplnil policejní vyšetřovatel. „Myslím opravdovénepřátele, kteří by se vám chtěli dostat na kůži. Pokudse někdo odhodlal k takovémuto útoku, tak vás musíopravdu silně nenávidět. Policisté sepsali protokol, petrolejem nasáklý hadruložilido plastikového sáčku, hledali otisky prstů, chtělivědět, kdo všechno v domě žije, takže jsme jimpředstavili Tomyho, ale neprozradili jeho původ.Nakonec nás policisté ujistili, a asi nás tím chtěliuklidnit, že jejich hlídky začnou věnovat vile Serdang

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzvýšenou pozornost. Nejrozumnějším řešením by všakbyla instalace poplachového zařízení na celémpozemku. Kdybychom neměli psy, mohlo dojít kekatastrofě. To jsme věděli taky. Kloudné zabezpečovací zařízení nešlo tak rychleobstarat. Zatelefonoval jsem Markovi a svému bratruOttovi a požádal je, aby přijeli a pár dní u nás zůstali.Hodlal jsem v domě celou noc držet hlídky. Tomy se aledomníval, že ke druhému útoku nedojde, protožeprotivníci vědí, že jsme byli varováni. Možná nám tovšechno mělo jenom nahnat strach. Nepřátelé přecemuseli o našich psech dobře vědět. Ebet navrhovala,abych se s Tomym ubytoval v nějakém horském hotelu,ale to jsem odmítl, protože jsem ji nechtěl nechatsamotnou. Otto byl o dva roky starší než já, povoláním inženýr ajinak absolutní fanda sci-fi. Velmi rychle se vyrovnal sTomyho existencí a bral ji jako celkem zajímavouzkušenost. Společně jsme rozvíjeli fantastické a velmipodnětné rozhovory. Marc se jich účastnil také. Otto seTomyho dotazoval na věci, na něž jsem se z určité úctya zdvořilosti sám neodvažoval zeptat. Například chtělhned na začátku vědět, zda existuje bůh. „Samozřejmě,“ odpověděl Tomy. „Vysvětloval jsi, že vaše bytí představuje jakousiformu energie. Takže v podstatě jste něco jakobohové!“ „Nesmysl! Jsme mikroskopickou součástí vesmíru –stejně jako vy. Bůh zahrnuje celý vesmír a navíc k němupatří nepřetržité stvoření. Bůh existoval již dávno přednámi.“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Tomy se nám snažil objasnit, že lidé rozumí podpojmem bůh něco, co tady bylo odjakživa a budeexistovat věčně. V jeho světě se tomu říká velkolepýduch stvoření.Velký třesk naší astrofyziky byl prý počátek jednohovesmíru, jen takové plácnutí do prostoru a času,přičemž čas existuje pouze pro hmotu a její kmity. Tojsem poznal již během své cesty vesmírem, ale ještějsem to nedokázal vnitřně zpracovat. Ani teď jsem tomupořádně nerozuměl a zeptal jsem se, jestli by topochopili třeba filozofové. Tomy to popřel a prohlásil,že filozofické myšlení by se na zemi dívalo jako nauzavřený systém – a to je nesprávná úvaha. Ebetkatolicky vychovaná stejně jako já trvala na svékřesťanské představě boha, a Tomy, vybavený svými imými vědomostmi, přívětivě prohlásil, že by nechtělzraňovat její náboženské city. „Nemusíš mít strach uklidňovala ho Ebet. „ZnámErichovy názory na náboženství a jsem patřičnězvědavá, co se ještě dozvím. Diskuse se stávalasložitější. Přinesl jsem diktafon a všechno pečlivěnahrával. V této knize samozřejmě není dost prostoruna všechny detaily, ale možná by bylo zajímavé vědět,co si obyvatel mimozemského světa myslí o našemkřesťanském bohu. „Jak vím z Erichova vědomí a od teologa, kteréhojsem nedávno navštívil, stojí na počátku křesťanského,židovského a muslimského náboženství všemocnýstvořitel. Je to správná představa, protože stvoření jecelý vesmír. Ovšem křesťanská věrouka říká, že tentovšemocný Bůh stvořil rostliny, zvířata a jako korunu

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbstvoření i člověka. Ve vaší bibli se píše: A Bůh viděl, žeje to dobré. Přesto Bůh později litoval, že stvořil člověkaa velmi se nad tím rmoutil’. Svůj omyl chtěl napravitsesláním potopy světa. Vy lidé, v tomto případě tvrdíte,že Bůh udělal chybu, ale to přece není možné.Křesťanství také hovoří o hří chu Adama a Evy v ráji.Jedná se o dědičný hřích, který může být smazán pouzeobětí Syna božího. Tady zaměňujete příčinu a následek.Bůh je nadčasový a musel už od začátku vědět, že seprvní lidé dopustí hří chu. Chápete tu nelogičnostvašeho uvažování? Připsali jste svému biblickému bohuvlastnosti jako všemocnost, vševědoucnost avšeobjímající dobrotivost. Ovšem boha, který tohlevšechno zvládá, ale současně nečinně přihlíží hří chu itomu, jakým neštěstím je váš svět přeplněn, lze jentěžko pokládat za dobrotivého. Pokud by byl dobrotivý,ale neuměl by zabránit hrůzám spáchaným v lidskýchdějinách, tak by to vylučovalo jeho všemocnost. Tytodvě vlastnosti jsou navzájem neslučitelné. Alespoň podobu, kdy bude vaši planetu obývat sebrankahašteřivců. Abyste vysvětlili nevysvětlitelné, začali jstevy lidé, vydávat problém za jeho řešení. Ale otázka bohanení vzhledem k nekonečnosti vesmíru, jenž se neustáleobnovuje, vůbec podstatná. Stvoření je proces a myvšichni, ať jsme kdekoliv, jsme jeho součástí. My tomuříkáme velkolepý duch stvoření. Na rozdíl od tvrzenívaší teologie není tento velkolepý duch stvořeníodpovědný za vaše utrpení, vaše války, vaše přírodníkatastrofy. Musíte přestat jev nazývaný bůh identifikovats nějakou osobou.Velkolepý duch stvořeni je původcem bezčasovosti

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbvesmíru. Poslední větu jsem vůbec nepochopil a s těmipředešlými to nebylo o moc lepší. Elisabeth se vmísilado řeči. „Přeskočil jsi do vyššího církevního hodnostáře.Křesťané věří v dědičný hřích a vykoupeníprostřednictvím Ježíše. To tedy všichni lžou?“ Tomy, jenž v této chvíli působil velmi lidsky, sklonilhlavu. „Když chcete vyjádřit ano i ne současně, říkáte častoano ale. To znamená, že věc není černá nebo bílá. Takžeobojí je možné. Duchovní, do nějž jsem vstoupil, jedoktorem teologie. Jeho intelekt mu napovídá, že tahistorka s dědičným hří chem a vykoupením je chybná.Ale jeho víra je silnější než rozum. Víra nepožadujedůkaz. Víra něco akceptuje i navzdory rozumu. Člověksi namlouvá, že v říši boží je i nemožné možné. Věřícíobelhávají sami sebe, pokud vůbec mají dost odvahy kekritické analýze. Nevyhnutelně jsme se dostali i k dalšímu tématu, naněž se zeptal opět Otto: chtěl vědět, zda ve vesmíru žijíinteligentní tvorové podobní člověku. Tomyho odpověďse v některých bodech shodovala s tím, co jsem užstejně věděl a o čem jsem podrobně psal ve svých knihách. (Proto to neopakuji.) Cítil jsem se polichocen, žejsem v uplynulých desetiletích přišel na věci, jež nebylyúplně scestné. Na pořad dne se onoho odpolednedostala i ožehavá otázka cestování časem. Ottotvrdošíjně trval na tom, že cesty do minulosti jsouvyloučené, protože by v opačném případě vedly knebezpečným časovým paradoxům. Představte si, že

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbodcestujete proti proudu času. Potkáte se s vlastnímpradědečkem a nešťastnou náhodou ho připravíte oživot. Pokud se to stane dříve, než pradědeček stihlzplodit vašeho dědečka, nemohl být logicky zplozen aniváš otec a vy vůbec neexistujete, a nemůžete se tudížvydat na cestu do minulosti. Takto vypadá klasickýčasový paradox. Na Tomyho rtech se opět objevil nedefinovatelnýúsměv a la Mona Lisa, který se na jeho tváři ukázalpokaždé, když Tomy něco věděl, ale nedokázal tovyjádřit lidskými slovy. „Cestování časem je přesto uskutečnitelné,“odpověděl mírně Ottovi. „Představ si síť s velmi malýmioky, třeba takovou jako výplet tenisové rakety. Když naraketu dopadne míček, způsobí prohlubeninu. Prostorse zakřiví. Místo tenisového míčku vezmeš malou,extrémně těžkou kuličku, která zakřiví prostor tak, žekolem tvé koule vytvoří další kouli. Ta tvá nepatrná, alenesmírně těžká koule by byl stroj času. Může opustitprostor na jakémkoliv místě kruhu, i směrem dominulosti. To ostatně vyplývá z Ainšteinovy obecnéteorie relativity. Pro vás je zatím nepochopitelné, žestroj času při opuštění kruhu přistane v jiném rozměru.Kolem prostoru totiž existuje nekonečně mnohorozměrů, jež se vyskytují všechny současně. Obrazněřečeno: vedle tohoto prostoru, v němž se právě bavíme,se nacházejí triliony jiných prostorů, jež jsou od našehovzdálené pouze nanomilimetr. V nich existují lidé jakovy, diskutují jako vy, ale nejsou úplně přesně stejní. Vjiném rozměru bys mohl zabít svého pradědečka, ale tenpradědeček není stejný pradědeček jako ten z tvého

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbrozměru. „To je na mne poněkud silná káva,“ prohlásil Ottorezignovaně. Přece existuje jen jeden pradědeček atoho nemůžu desetkrát zavraždit. Tomyho úsměv uvolňoval napětí. Nikdo z násnevnímal jeho vysvětlování jako vychloubání. Spíšejsme si připadali jako statisté nebo udivené učící seděti, které něco berou jako fakt, aniž by si to mohlyověřit. Věřili jsme Tomymu, protože jeho osobnostvyzařovala naprostou důvěryhodnost. Naše námitkypřijímal s vlídností hodnou dalaj lámy. „Váš rakouský matematik Kurt Gödel poznal již předtřiceti lety, že Ainšteinova obecná teorie relativitypřipouští cestování časem. Ovšem Gödelův stroj časumohl fungovat pouze v rotujícím vesmíru. Ale vesmírnerotuje.“ Tomy přejel očima naše mlčící tváře. Ačkolivjsme ničemu nerozuměli, přikyvovali jsme sbohorovností nevědomých. Tomy se posadil vedle Ottyna široký polstrovaný lenoch křesla. „Víš, kdo byl Kurt Gödel?“ „Nemám o něm ponětí,“ pronesl rezignovaněoslovený. „Tento vědec se narodil roku 1906 v Brně, v tehdejšímRakousko-Uhersku. Vystudoval ve Vídni matematiku afyziku a později sepsal habilitační práci s nemožnýmnázvem: O formálně nerozhodnutelných zásadáchPrinzipia Mathematica a příbuzných soustav.“ „Pro boha živého!“ Otto se chytil za hlavu. „Tomuvůbec nerozumím.“ „Už jenom maličkost,“ usmál se Tomy. „Gödel otřáslmatematikou v samotných základech, ačkoliv právě

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmatematika je nevýslovně logická věda. Zformulovalzásadu matematické neúplnosti a odhalil, že všechnyformální soustavy jsou neúplné. Nechci vás všakzatěžovat vysvětlováním, čím ty soustavy opravdujsou.“ „Stejně bych nic nepochopil,“ poznamenal jsem suše,vyšší matematika mě vždycky nechávala chladným.Neměl bys nějaký příklad pro hloupé žáčky?“ Tomy vstal a dřepl si na podlahu do tureckého sedu.Účastně se na nás podíval: „Newyorský starosta chtěl se svou dcerou,spřáteleným právníkem a jeho manželkou letět doPaříže. V letadle už ale byla pouze tři volná místa.Přesto však naše skupinka mohla letět. Jak je tomožné?“ Ebet zareagovala první: „Dcera si musela sednout otcina klín.“ „To by bylo příliš jednoduché,“ zasmál se Tomy. „Tadcera je manželkou toho právníka!“ „Heureka!“ zatleskal Otto. „Celý rozhovor jsme sinahráli na pásek. Teď najdu jednoho z těch geniálníchkvantových fyziků a přehraju mu to.“ „Proč ne,“ souhlasil Tomy. „Mohl by to zaobalit dovám nesrozumitelných matematických vzorců a taktovyložit svým vědeckým kolegům.

Ve vesmíru existují vedle sebe myriády realitsměstnaných těsně vedle sebe. Prostorově řečeno. Veskutečnosti jsou všechny současné. Určitou vágnípředstavu vám o tom poskytne holografický obrázek.Může existovat nekonečně mnoho hologramů, vedle

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbsebe, nad sebou, pod sebou, v sobě, a všechnysoučasně, a přesto jsou mezi jednotlivými hologramymikroskopické rozdíly. Se svým strojem času přistanešvždy v jiné současnosti – nebo v jiném hologramů.“ Co jsme k tomu mohli říci? Elisabeth přinesla ovoce,Marc vypouštěl do vzduchu kroužky kouře, Otto zíralpřed sebe na vzor na koberci. Tomy to ještě zkusil semnou, ačkoliv dokonale znal obsah mé paměti. „Taky to nemůžeš pochopit, Erichu. Vy lidé jstepřetížení. Trpíte vyčerpaností způsobenou množstvímdojmů kolem vás. Avšak když se zadíváš do vlastníhonitra, vzpomeneš si na nedávné představení a poznášholografický ve smír. „A kde zůstal bůh?“ „Velkolepý duch stvoření je ověřitelnývšudypřítomností bytí. Kdyby náhle přiletěl nádherněbarevný papoušek, posadil se na tvou okenní římsu azaskřehotal pár vět v lidské řeči, ty bys však nemělponětí, odkud ten pták pochází, co si asi tak pomyslíš?“ Nemusel jsem dlouho uvažovat. „Někde musí existovat člověk, který toho papouškanaučil mluvit.“ „A tak to je i s velkolepým duchem stvoření!“

VELKÝ ZMATEK.

Do Tomyho tajemství jsme zasvětili další tři osoby a

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzorganizovali noční hlídky. Na zahradě jsme rozmístilireflektory. Vypadalo to docela nenápadně, jako bychomchtěli atraktivně nasvítit keře a stromy. Pozorné mužskéoči sledovaly celý pozemek čtyřiadvacet hodin denně.Navíc jsme častěji pouštěli ven psy. Vila Serdang bylaoplocená, od silnice ji oddělovala zeď a zezadu bylaobehnána pevným plotem. Psi tedy nemohli nikam utécia na druhou stranu by Neptun každého nezvanéhonávštěvníka patřičně přivítal. Čtyři dny a noci se nicnedělo, tedy kromě toho, že odkudsi zatelefonovalaChantal a chtěla vědět, jestli nás může v neděli večernavštívit. To znamenalo za pět dní. Bledý a nehybný ležel Tomy každodenně na svéposteli. Ze svých cest se vracel ve stále rezignova-nějšínáladě. Pokoušel jsem se s ním mluvit, povzbuzovat ho,ale Tomy se většinou jen usmál a prosil mne opochopení, že mu není do řeči. Druhý den po Markově aOttově příjezdu mi Tomy ukázal navoněný, rukounapsaný dopis od naší služebné Edith. Psala mu, že sev jeho přítomnosti cítí velmi dobře, musí na něj neustálemyslet a nemůže se na nic jiného soustředit. Nemohl byjí nějak pomoci? Poradil jsem Tomymu, že jí klidně může odpovědět.Také písemně, ale ať dopis naformuluje tak, aby Edithhned nepřiběhla a neskočila mu do postele. Od Tomyhose mi dostalo obvyklé odpovědi: prý nemůže lhát.Přesto načmáral pár řádek a dokonce mi je ukázal, nežlist zastrčil Edith pod dveře. Psal, že je bystrá apůvabná dívka a i on k ní pociťuje sympatie. Nemůževšak navazovat intimní kontakty, protože jeho myšlenkyse pohybují v jiném světě. Tím však její city ještě více

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbposílil. Promptně mu podstrčila dvě další psaní. Tomyprohlásil, že Edith seznámí se svou pravou identitou.Snažně jsem ho prosil, aby to nedělal. Ona by tonepochopila a navíc by ji to stejně neodradilo. Ještě třikrát jsme se my, zasvěcenci, večer sešli kespolečnému rozhovoru a Tomy nám vyprávěl o svýchnávštěvách. Přeskočil do vědců z nejrůznějších vědníchoborů – pokaždé s jejich souhlasem. Jeden jako druhýTomyho žádali, aby se spojil i s jejich kolegy. Tomy jimříkal, ať navážou kontakt sami a touto telepatickoucestou se kolegů zeptají, zda jsou ochotni zúčastnit seexperimentu. Pouze jediný z vědců hned od začátkupokládal přenos myšlenek za možný. Všichni ostatní sesmáli, ale přesto byli ochotní to zkusit. Zbytek už podleTomyho proběhl rutinním způsobem a vědcisamozřejmě byli velmi překvapení. Stejným stylem sespojil i s politiky. Celkem navštívil čtyřiatřicet lidí zevšech koutů světa. „Třicet čtyři lidí za poslední dny?“ křičel jsem, a tivšichni mě teď znají? „Ano,“ konstatoval Tomy věcně. V následujících týdnech mi zatelefonovala, případněnapsala řada neznámých lidí. Většinou se zpočátkuchovali zdrženlivě, asi se obávali se o svou dobroupověst. Ti lidé pochybovali o svém zdravém rozumu, alena druhou stranu je jejich jedinečný niterný prožiteknadchnul. Telefonáty většinou začínaly následujícíotázkou. „Jste pan Erich von Däniken?“ „Ano, osobně!“ „Dostal jsem vaše telefonní číslo od našeho

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbspolečného známého a moc by mě potěšilo, pokudbych se s vámi mohl osobně setkat.“ „Mám mnoho známých a osobní setkání je otázkoučasu a mé agendy. Upřímně řečeno, jsem zavalentermíny. Kdo byl ten známý, který vám dal moje číslo?“ Ozvalo se odkašlání a pak: „Hm. Na příjmení si zrovnanemohu vzpomenout. Ale říká vám něco jméno Tomy?“ „Samozřejmě! To je tedy něco zcela jiného a již teď setěším na náš první osobní rozhovor. Setkal jsem se všemi těmi navštívenými – s některýmii několikrát, dokonce i s těmi, kteří mi jenom napsali.Vzniklo něco jako klub pravdomluvných lidí. Nikdo sipřed nikým na nic nehrál. Vytvořili jsme kroužekzasvěcenců se stejnými zážitky, o něž jsme se všaknechtěli podělit s veřejností. Potěšitelným vedlejšímjevem bylo to, že vědci a novináři, kteří dosud mne animou práci nebrali vážně, se nyní stali vášnivými obráncimých názorů. Dnes mohu konstatovat, že od Tomyhonávštěvy na podzim roku 1987 se postoj velmi mnohalidí k mé osobě změnil. Učenci se začali k Erichu vonDäniken chovat vlídněji a chápavěji, působili v tomtosměru i na své známé – a totéž platí i pro novináře. Zeptal jsem se Tomyho, jestli už přeskočil do Chantala ví, kdo zabil Ercana. Tomy lakonicky odpověděl, žeChantal přijede v neděli a on sám o Ercanovi nic novéhoneví. Pak pokračoval: „Vy lidé jste sice svým způsobemzajímaví, ale celkově dost nečestní.Žijete na planetě lži, a právě lhaní mi na vás vadí úplněnej-víc. „Platí to i pro mě?“ „Víš sám dobře, kdy lžeš,“ usmál se na mne. „Ale

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbtvoje lži jsou zbytečné. Zkus to bez nich!“

V neděli večer jsem se potuloval se psy po zahradě,když tu náhle Neptun zavětřil a jako blesk vyrazil kedveřím na verandu. Byly zavřené a jako na potvoruprávě tyto dveře měly těžkou železnou kliku, kterouNeptun nedokázal zvenčí otevřít. Myslel jsem, že Tomyje v kuchyni a pomáhá Elisabeth s vařením. Pak jsemzaslechl něco jako výstřel, ale mohl jsem se mýlit. V tuchvíli nebo možná už před výstřelem se ozval hlas kterýcosi volal, ale nevěděl jsem co. Vše zakončilo bouchnutídvířek od auta a kvílení pneumatik. Tomy! projela mi hlavou děsivá myšlenka. Zůstal jsemstát jako v oněch snech, kdy vás někdo pronásleduje avy se nemůžete hnout z místa. „Tomy!“ zařval jsem,nohy mi definitivně vypověděly službu a svalil jsem sena vlhký trávník. Neočekávaně mě zalila vlna blaženosti,klidu a pocitu bezpečí. Tomy do mě přeskočil. „Udělala to.“ „Kdo?“ „Chantal.“ „A co udělala?“ „Zabila moje tělo.“ „Jak? Pro boha živého, jak se to mohlo stát!“ Tomy mipředchozí okamžiky popisoval rovnou v mém vědomí. „Vysokým napětím. Rozezněl se zvonek. Elisabethzůstala v kuchyni a já jsem šel otevřít dveře. Před nimistála Chantal v takovém divném zaolejovaném kabátě ableskurychle mi na tělo přitiskla nějaký předmět sedvěma elektrodami. Napětí bylo vyšší než u normálníhoelektrického obušku, jaký používají američtí agenti.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbSrdce zasáhla křeč a vypovědělo službu.“ „Ale co teď. Řekni mi, co chceš dělat? Rychle,přeskoč do té bestie a něco jí proveď!“ To nejde je mrtvá! Přes Tomyho uklidňující přítomnost jsem stěží udrželsvé myšlenky na uzdě. Namáhavě jsem vstal. Ve dveříchverandy se objevila Elisabeth a Otto. Něco křičeli, ale jáje vůbec neposlouchal a jen jsem tápavě klopýtal jejichsměrem. Tomy mi už dál nic vysvětlovat nemusel. V mémvědomí se vybavilo všechno, co se odehrálo. Téměřnezúčast-něně jsem sledoval Tomyho u domovníchdveří. Viděl jsem tam i Chantal v ušmudlaném kabátě, vpravé ruce držela přístroj podobný pistoli. Tomyho tělose vzepjalo a pocítil jsem bolest ve chvíli, kdy sepokoušel překonat srdečníinfarkt. Potom se obrazpřenesl na černý kadillac s otevřenými zadními dveřmi.Uvnitř seděl velitel kasáren z Taftanu. Měl na sobětmavošedé sako, černé kalhoty a bílou košili s modroukravatou. Vyklonil se ze dveří, vyštěkl nějaký rozkaz vperštině a bez váhání střelil Chantal, která stále ještěstála u našich dveří, rovnou do zad. Tomyho očima, ježzačínaly pomalu vyhasínat, jsem spatřil druhého muže,který vyskočil z kadillaku. Oběhl auto, otevřel kufr,spolu s velitelem popadl každý jednu Chantalinu nohu.Bezvládné ženské tělo odvlekli ke kufru a hodili jedovnitř. Pak naskočili do vozu a cadillac vyrazil pryč.Ještě jsem cítil, jak Tomy opustil své mrtvé tělo apřenesl se do mého vědomí. Mezitím jsem doklopytal ke dveřím na verandu.Neptun se přehnal kolem Elisabeth a Otty a se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzježenými chlupy se zastavil nad Tomyho bezvládnýmtělem. Neočichával ho ani neolizoval. Jen tam tak stál srozkročenými tlapami a svraštělým čelem. Elisabeth naněj promlouvala uklidňujícím hlasem a za okamžikpřiběhli i oba zbývající psi. Ani oni však Tomyho těloležící zkroucené na koberci neočichali. Otto mi vysvětloval, že byl v prvním patře a uslyšelzvonek, potom zazněl výstřel, zabouchla se dvířka odauta a zakvílely pneumatiky. Elisabeth si v kuchyninevšimla vůbec ničeho. Zvonek neslyšela, ale Tomypodle ní zřejmě ano, protože náhle z kuchyně odešel. Přerušil jsem je velitelským tónem. „Buďte zticha! Tomy přeskočil do mne! Mrtvé je jenomjeho tělo.“ Ukázal jsem na zem a málem jsem hlasitězavyl nad svou bezmocností. „Zdravím tě, Elisabeth, ahoj, Otto,“ pronesl Tomymým hlasem. Posadili jsme se na gauč v obývacímpokoji a Tomy ještě jednou vylíčil všechno, co už jsemvěděl. Během rozhovoru se u domovních dveří ozvalzvonek. Otto se opatrně podíval kukátkem a až potomotevřel. Byl to Marc. Nejdříve se zděšeně zadíval naTomyho mrtvé tělo, pak se posadil k nám a Tomy hopřivítal – mým hlasem. Marc se obrátil na mne: „Tomy, prosím tě, předveď mi,že se ti opravdu nic nestalo.“ Cítil jsem, jak Tomy mizí z mého vědomí. Marc sezahihňal, vyrážel zvuky jako och nebo ach, stejně jakoto dělal během prvního přeskoku v teheránském hoteluIntercontinental. Otto a Elisabeth se střídavě dívali naMarka a na mne. „To je naprosto neskutečné! Ne, spíš fantastické!“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbprohlásil Otto a plácal se do kolen. Přesně v tomokamžiku vstoupila do místnosti Edith. Vypadala jakovzlykající hromádka neštěstí a nemohla ani mluvit. „Ano, je to tak, Tomy umřel,“ snažil jsem se promluvitco nejklidněji a položil jí ruku kolem ramen. „Víš, Edith,museli jsme s něčím takovým počítat. Tomy byl totižtěžce nemocný.“ Edith se mi z objetí vytrhla a odběhla do svého pokojev prvním patře. Tomy teď mluvil Markovým hlasem avěcně poznamenal. „Měli byste moje tělo někamschovat.“ Ebet se ale nejprve zeptala. „Proč tě Chantal zabila? Zrovna Chantal. A proč ji pakten velitel zastřelil?“ Na stejné otázky jsem myslel i já. Jak se dostalčtyřhvězdičkový generál z íránských kasáren doŠvýcarska? Proč se tady objevil zrovna ve chvíli, kdyChantal stála u našich dveří? Skoro jsem na tohogenerála s prošedivělými spánky, pečlivě učesanýmivlasy a smuteční páskou na paži zapomněl. Tomy seprostřednictvím Markovy mladistvé tváře usmál. „To všechno se brzy dozvím. Chantaliny mrtvoly sezeptat nemůžu, ale velitel mě zná, už jsem ho přecejednou převzal. Zaklepám u něj, zašklebil se Marc, azjistím podrobnosti. „Proč s sebou vzali Chantalino tělo?“ ptal se Otto. „To také ještě nevím,“ usmál se Tomy a Marc sepodrbal ve své blonďaté kštici. „Všechno chce čas.Postarejte se o to,“ Marc se zase zašklebil, „aby mojetělesná schránka zmizela, a podívejte se jestli předvchodem nezůstaly stopy Chantaliny krve.“ Marc se

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbposadil vedle mne a objalmě. „Mrtvé tělo na chodbě domu by mohlo vypadat divně.“Marc tedy Tomy v Markovi se usmál a v mladíkověobličeji se objevil výraz, který jsme všichni znali vTomyho provedení. Jen teď působil ještě víceodzbrojujícím dojmem než v původní verzi. Jakoby narozloučenou se dotkl mé tváře, prohrábl mi rukou vlasy,což byla velmi něžná gesta, jež pravý Marc nikdynedělal. Pak začal šeptat, ale tak, aby ho slyšeli všichni. „Stáhnu se nyní do klidové pozice. Velitele zatímpřevzít nemůžu. Je příliš rozčilený a má spoustu prácese Chantalinou mrtvolou.“ „Co myslíš tou klidovou pozicí?“ obrátil jsem se naMarka a myslel jsem Tomyho. „Poznal jsem starého buddhistického mnicha. Přijalmě do svého vědomí, jako by na mou návštěvu čekal pocelý dosavadní život. Už teď se nesmírně těší, až hozase navštívím.“ „Mezi lidmi, kteří se mi dosud ozvali, žádný mnichnebyl namítl jsem. Marc svěsil paže a posadil se do pohodlné koženéklubovky. Taky se ti nikdy neozve ale ty jemu ano!“ „Žádného buddhistického mnicha neznám!“ „To přijde. Počkej a dočkáš se.“ Marc ze sebe opět vypravil pár komicky znějícíchvzdechů a potom nastalo ticho. Otto nalil všem sklenkuJohnie Walker Black Label. Napila se i Elisabeth, kteráobvykle whisky nemá ráda. „Co uděláme s Tomyho tělem?“ zeptal jsem se. Po krátké poradě jsme se usnesli, že vykopeme hrob.Ve sklepě jsme našli dvě zrezivělé lopaty a krumpáč.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbKopání hrobu mezi stromy nebyla snadná práce,protože půda byla prorostlá kořeny. Zatímco jsme mymuži kopali, nařezala Elisabeth jedlové větve a ze všechváz v domě přinesla květiny. Nadzvedli jsme Tomyhotělo a položili je na ubrus z umělé hmoty. Elisabeth tělozasypala květinami. Pak jsme ubrus zavázali jako balík as pietou ho uložili do jámy mezi stromy. Nevšimli jsmesi ale Edith, která naše snažení sledovala z balkonu vprvním patře. Byl to nejpodivnější pohřeb, jaký jsem kdy zažil. Čtyřiosoby – Ebet, Marc, Otto a já – stály kolem hrobu, kterýjsme zasypali a nakonec pokryli jedlovými větvemi.Hluboce jsme sklonili hlavy. Nikdo neplakal, nikdo senemodlil. Marc zažehl svůj zapalovač a začal jímrytmicky komíhat. Napodobil jsem ho. RozrušenáElisabeth zanotovala první sloku písně o Berezině: Nášživot podobá se poutníkově cestě nocí. Každý potkástrázně bez pomoci. Otto nás na chvíli opustil a vrátil ses láhví whisky, skleničkami a čtyřmi svíčkami. Zapálilijsme je a umístili mezi jedlové větve, připili si naTomyho a zbytek láhve vylili na jeho hrob. Elisabethprohlásila, že Tomy byl pozoruhodný chlapík a že homěla velmi ráda. Pak se podívala na mne a objalamě.Marc k nám přistoupil a vzal nás do náručí obanajednou. Bojovali jsme se slzami. Začalo lehce pršet aOtto se zeptal. „Kdo snese ještě jednu skleničku?“ Přešli jsme zpátky do domu, sklíčení, ale přesto nesmutní. Otto otevřel novou láhev. Elisabeth přichystalav kuchyni večeři a Marc se sklenicí v ruce se šel podívatza dveře.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Jsou tady stopy krve.“ Vyhrabal jsem v úklidové komoře kbelík, natočil do nějvodu a spláchl těch pár kapek krve z dlažby. Mrholícídéšť se postaral o zbytek. Zavolali jsme Edith, abyprostřela ubrus. Ale nepřišla a v domě se vůbecnenacházela. Elisabeth usoudila, že odešla k nějaké svépřítelkyni. Nastala dlouhá noc vyplněná rozhovory avzpomínkami na Tomyho. Brzy ráno, už kolem sedmé,zazvonil zvonek. Elisabeth šla otevřít a vrátila se spoluse třemi policisty. Pak nás šla vzbudit. „Dostali jsme hlášení,“ začal nejstarší policista, kterýměl asi nejvyšší hodnost, přestože na sobě neměluniformu, „že zde byl údajně zavražděn mladý muž.“ Tvářil jsem se nevinně, ostatní mlčeli. „Jak jste na tak absurdní nápad přišli?“ „Vaše služebná, slečna Edith, se dostavila k nám nastanici. Vypovídala velmi přesvědčivě. Dovolíte,abychom se tady porozhlédli?“ Tušil jsem potíže. Jenomže Edith přece nevěděla oTomyho hrobu, alespoň jsem si to myslel. A tak jsempolicistům povídal, že Edith je sice milé děvče apravděpodobně se zamilovala do mého nejmladšíhobratra, ale ten včera v noci odcestoval. Civilista se namne vážně zadíval a zavrtěl hlavou, jako by dávalnajevo, že mi nevěří ani slovo. Pak policisté prohledalivilu od sklepa až po půdu, zkoumali i Tomyho pokoj arozestlanou postel. Na polici objevili Tomyho červenýšvýcarský pas. Civilista ho prolistoval, mnohoznačněpokýval hlavou, zastrčil doklad do kapsy a slíbil, že seještě uvidíme.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Taková mrcha!“ rozčiloval se Otto. Elisabeth věcněkonstatovala, že jsme se raději měli řídit Tomyhopříkladem a nelhat. Bylo mi jasné, že nás policienenechá na pokoji a zjistí i to, že pas je vlastně falešný.Žádný Anton von Däniken se 24. hodubna 1965 vZofingenu nenarodil. Co teď? Od svého zesnuléhošvagra jsem věděl, že švýcarští policisté jsou dobřevyškolení, velmi houževnatí a důkladní vyšetřovatelé.Jak jim asi vysvětlím Tomyho existenci a jeho zmizení?Elisabeth trvala na tom, že máme říci pravdu. Mělibychom policistům ukázat jeho hrob. Nestačili jsme seani nasnídat a vypít ranní čaj a už před domem zastaviladvě policejní auta. Na pozemek vstoupilo šest mužů slopatami a krumpáči. V jejich čele kráčela Edith anasměrovala celou skupinku mezi stromy, přesně kTomyho hrobu. „Tady leží,“ řekla s pokřiveným úšklebkem.Zadostiučinění v jejím hlase se nedalo přeslechnout.Nejraději bych ji uškrtil. Na hrobě zůstaly zbytky svíček z předešlého večera.Mužům nedalo odhá-zení vrstvy nakypřené hlíny velkoupráci. Vnitřně jsem se připravoval na to, že velitelipolicistů všechno přiznám. Nechtěl jsem s ním všakmluvit před ostatními muži. Policisté brzy narazili naubrus a květiny. Dva z nich si klekli, odhrnuli rukamazbytek zeminy a odsunuli cíp ubrusu. Objevily seTomyho černé boty, černé ponožky, tmavošedé kalhotya košile s červenými a modrými proužky. Všechno bylopromočené, jako by kdosi oblečení před chvílí vytáhl zvany. Kde se tam vzala ta voda? Z deště určitě ne, toliknepršelo, a mrholení by se navíc hned vsáklo do země.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbPřihlížel jsem a čekal, že každou chvíli spatřím Tomyhočerné vlasy, umazané od hlíny. Ale hlava se neobjevila,ani ruce, ani nohy, v hrobě prostě nic z Tomyho tělanebylo. Jen naprosto prázdné promočené oblečení aplastikový ubrus, do něhož jsme Tomyho tělo zabalili.Zdálo se mi, že cítím lehký závan whisky a magnézia.Bylo to divné, tělo zmizelo a nezbyl po něm ani kousekkůže, ani jedinývlas nebo kost. Jen podivně zavánějícívoda. Policisté se zvedli a utírali si z rukou hlínu. „Co to má znamenat,“ zeptal se vážným hlasemvelitel. „Vždyť jsem vám přece říkal, že tady žádná mrtvolanení,“ namítl jsem a nevěděl, jestli se mám smát neboplakat. Velitel nařídit kopat hlouběji, ale samozřejmě senic nenašlo. Velitel s kamenným obličejem nás znovu oslovil. „Proč pohřbíváte do země promočené svršky a svítítesi k tomu svíčkami?“ „Copak jste nikdy neslyšel o kenotafu? To je prázdnýnáhrobek, takové se zřizovaly ve starém Řecku aEgyptě. Krátce řečeno, jedná se o čestný prázdnýhrob.“ „A kde je ten pravý hrob?“ „Žádný neexistuje, protože neexistuje ani mrtvola.Včera večer jsme takhle jen uctívali odchod méhonejmladšího bratra Tomyho.“ „Asi si myslíte, že jste bůhvíjak chytrý!“ prohlásilpolicista a ještě opovržlivě zasyčel. „Proti vám a všemzúčastněným bude zahájeno řízení. Nikdo z vás nesmíopustit dům. A vy pane von Däniken půjdete hned s

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbnámi. Na policejním velitelství v Solothurnu začal výslech.Trval jsem na tom, aby od začátku byl přítomenvyšetřující soudce. Přišel za půl hodiny a zdálo se mi, ženemá zrovna dobrou náladu. „Tak, pane von Däniken,“ pokoušel se vyvolatkamarádský dojem, „jste přece rozumný člověk anapsal jste už spoustu knížek. Takže nám i soběušetřete spoustu času a řekněte, jak to doopravdy bylo.Jakákoliv lež by jen prodlužovala vaši případnouvyšetřovací vazbu.“ „Takže jsemzatčen?“ „Čekáme už jenom na podpis. Takže to vyklopte, ažádné výmluvy!“ Mohl jsem trvat na přítomnosti svého právníka, ale tenby mi určitě věřil stejně málo jako vyšetřující soudce.Požádal jsem tedy, aby písař, který u vedlejšího stolupořizoval zápis, opustil místnost. Navrhl jsem, abypřinesli magnetofon, že pak budu vypovídat pravdu anic než pravdu. Záznam z magnetofonu mohou nechatpřepsat a já ho bez okolků podepíšu. A tak se i stalo. Mluvil jsem od osmi hodin ráno až do dvouodpoledne. Jen jsem se občas napil minerálky a dal sijeden sendvič. Vyšetřující soudce se občas zašklebil,bubnoval prsty do stolu, měnil pásky v magnetofonu,přecházel rozrušeně po místnosti, a mnohokrát se mětázal, zda jsem normální, a pak prohlašoval, že lidé jakojá patří na psychiatrii. „Pane Kellerhansi,“ tak se vyšetřující soudcejmenoval, „můžeme to zkrátit tím, že současněvyslechnete ve vedlejších místnostech Marka a mou

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmanželku. Budou vypovídat přesně totéž. A že bychomse zbláznili všichni najednou…?“ „Mohli jste se domluvit,“ namítl pan Kellerhans. „Alemy z vás pravdu dostaneme. Takže začneme ještějednou a pěkně od začátku.“ Vyšetřující soudce se pak na chvíli vzdálil, aby vydaljakési příkazy, a vrátil se zpět s neurčitým úsměškem nartech. Začal jsem tedy opětovně vyprávět. Za hodinu měsoudce přerušil a nařídil, abych zůstal v místnosti.Alespoň že mi nechal přinést čaj. Vrátil se až za dvě hodiny. Mezitím jsem stačil vykouřitosmnáct cigaret. Nepřišel ale sám, byli s ním Elisabeth,Marc a Otto. „Všechny čtyři vás zatknout nemůžu,“ prohlásil anervózně přešlapoval na místě. „Ale jedná se o závažnýpřípad vraždy, i když zatím nemáme mrtvolu. Mohli jstese předem domluvit a my teď budeme prověřovatkaždou maličkost.“ Podíval se přísně na mne: „Pozohlednění toho, že jste známou osobou a máte vobvodu trvalé bydliště, i po započtení dalšíchmimořádných okolností jsem se po dohodě se státnímzástupcem rozhodl, že vás zatím propustím. Ovšem,pane von Däniken, nesmíte opustit svůj pozemek a vydalší tři nesmíte opustit Solothurn. Jakékoliv porušenítohoto příkazu by znamenalo vaše zatčení.“ Pokrytecky jsem poděkoval a pocítil jsem úlevu, žejsem se alespoň pro tuto chvíli z toho malé-ru dostal.

V následujících dnech zkoumali kriminalističtíspecialisté a policejní technici vilu i zahradu. Vzali si na

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmušku nejen Tomyho pokoj, ale i křeslo, kde Tomysedával. Zabavili předměty, jichž se dotýkal, asamozřejmě i veškeré oblečení, včetně spodního prádla.Každý den jsem musel naklusat na policejní stanici,často i s Markem, Ottou a Elisabeth. Byli jsmevyslýcháni odděleně, ani už nevím kolikrát. Mezivyslýchajícími se objevovaly stále nové osoby:psychologové, muži z tajných služeb, vědci. Tvářili sestále vážněji, zmateněji a občas i dost vztekle. Když měkonečně nechali celých pět dní na pokoji, zeptal jsem sepokorně vyšetřujícího soudce, zda bych mohl na týdenodjet do hotelu Souvretta-House ve Svatém Mořici.Tvrdil jsem, že nutně potřebuji trochu klidu. Byla tokoneckonců pravda. „Mám několik podmínek,“ řekl vyšetřující soudcevážně. „Neopustíte Svatý Mořic, budete se mi každý dentelefonicky hlásit a s nikým, ale absolutně s nikým,nebudete o této záležitosti mluvit! Dostali jsme příkaz,abychom celý případ pokládali za přísně tajný!“ Všechno jsem slíbil a v prvních prosincových dnechroku 1987 jsem odcestoval za zimními krásamiEngadinu. Než jsem k sobě pozval Marka, požádal jsemvyšetřujícího soudce o svolení. Proti Markovi nicnenamítal. „Ale jen jeho!“ zdůraznil. „Jinak s nikým nemluvte. Jeto jasné?“

VÁNOČNÍ ZÁZRAK.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb

Mark a já jsme opět doma. V hotelu Souvretta-Housejsem na počítači napsal 263 stran této zprávy. Již v denmého návratu si se mnou chtěl promluvit vyšetřujícísoudce Kellerhans. Tentokrát byl ale daleko přátelštějšínež při prvním výslechu. Techničtí specialisté našlidůkaz, který svědčil v můj prospěch, a švýcarská tajnáslužba se spojila se svými íránskými kolegy. Švýcarskoudržuje s Íránem velmi dobré diplomatické vztahy akromě toho zastupuje i USA. Proto bylo možné ledacos,co bych vůbec za možné nepokládal. „Již druhý den po va-šem prvním výslechu jsmevyhlásili pátrání po panu Šubikovi. „Kdo to má být?“ přerušil jsem vyšetřujícího soudce. „Ten čtyřhvězdičkový generál z taftanských kasáren.Není přece možné, aby se na území Švýcarska prohánělcizí agent, a dokonce tady spáchal vraždu.“ „Takže mi už věříte?“ Vyšetřující soudce se zamyslel. „Víra je věcí církve. Jánemohu věřit nikomu a ničemu. Avšak spolu s několikaexperty nepokládám vaši verzi za zcela vyloučenou.“ „A našli jste toho čtyřhvězdičkového generála? Kčemu by vám vlastně byl?“ Pan Kellerhans se pohupoval ve svém křesle, roztáhlprsty, položil ruce na stůl, sklonil hlavu a řekl. „Generál byl přece tehdy v Taftanu převzat Tomym amohl by potvrdit jeho existenci, kromě toho zabilChantal. Ale proč? Ten generál je klíčem k va-šemupřípadu.“ Vyšetřující soudce se namne podíval přímo sblahovolným úsměvem: „Navíc jsme zatím nenašliChantalinu mrtvolu. A Francouzi taky ne.“

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb Po slibu, že zachovám maximální diskrétnost, jsem sedozvěděl, že švýcarská tajná služba zapojila do případunejvyšší francouzská i íránská místa. V obou zmíněnýchzemích je však do této záležitosti zasvěceno jen několiklidí. Nic nesmí proniknout na veřejnost. Případ senetýká jen astronomů, kteří desítky let marně pátrají postopách mimozemské inteligence, ale mohl by vkonečných důsledcích velice zneklidnit světovouveřejnost. A až o tom popřemýšlím, nakonec dám jemu,vyšetřujícímu soudci, určitě za pravdu, že bude lepšínechat si vše pro sebe. Potom mi ale položil otázku, jižjsem od něj opravdu nečekal. „A Tomy se vám po svém skonu ještě ozval?“ „Ne,“ odpověděl jsem po pravdě. „Vlastně na tonetrpělivě čekám.“ „Pokud byste se s ním spojil, požádejte ho prosím,aby přeskočil i do mne.“ „Do vás?“ nevěřícně jsem na pana Kellerhanse zíral. „Uvažujte přece, pane von Däniken. Pokud mě Tomypřevezme, zbavíte se všech starostí. Chápete? Potombudu moci případ uzavřít.“ Poškrábal jsem se na bradě. Tomy by se měl napojitna vědomí vyšetřujícího soudce? Nevím, jestli to půjde.Především proto, že jsem o Tomym vůbec nic nevěděl.Od onoho večera, kdy přeskočil do Marka a oznámilnám že se stahuje do klidové pozice v buddhistickémmnichovi, nastala rádiová odmlka. Nicméně jsem rádsoudci slíbil, že jeho prosbu Tomymu vyřídím, pokud semi ovšem vůbec ohlásí. A ještě jedna věc mě zajímala:jak dlouho se má o celém případu mlčet? „O tom nerozhoduji já,“ odpověděl pan Kellerhans.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb„Ale obvykle se v takových případech jedná o dvacetlet.“ Od té doby uběhlo devatenáct let a myslím, že na rokusem nebo tam už tak moc nezáleží. Rozhodl jsem se, žeonu neuvěřitelnou historku zveřejním. I když jen vrománové podobě.

Venku se ochladilo. I v nižších polohách, Solothurn serozkládá jen několik set metrů nad mořskou hladinou,napadl první sníh. V tamní vile Serdang u basilejskésilnice se každý večer zatápělo v krbu. Občas se objevilMarc a zůstal na večeři. Služebná Edith dala výpověďpísemně. Napsala nám, že nemůže žít pod jednoustřechou s vrahy. Vyšetřující soudce zrušil mé domácívězení a dovolil mi cestovat po Švýcarsku. Ale stejnějsem jen občas zašel do kanceláře a vyřídil nejnutnějšízáležitosti. Hodně jsem četl noviny a doprovázelElisabeth při vánočních nákupech. Sestře Leni jsme oTomym řekli všechno a nařídili jí, že o tom nesmí snikým mluvit na příkaz nejvyšších státních míst.Vnitřně jsem zůstával neklidný a rozčilený. Proč se ještěTomy neohlásil? Co se mu mohlo stát? Štědrý večerprobíhal jako každý rok. Leni a Elisabeth vařily,připravovaly saláty a dezerty a já se postaral o dvadozlatova opečené krocany. S celou rodinou včetněšvagrů, švagrových a jejich dětí jsme společně stolovaliu mohutného oválného stolu. Mihotavé světlo svíček seodráželo ve skleničkách, domem se nesla vůně jehličí,začali jsme rozdávat dárky, ozýval se veselý hovor,smích a navzájem jsme si děkovali. Do vánočního ruchutlumeně zaznívaly koledy. Oslava se chýlila ke konci,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbkdyž tu jsem pocítil ve svém vědomí jemné zapraskání,skoro jako by se mi do myšlenek vmísil nějakýrozhlasový vysílač. Následovalo telepatickézachichotání. „Dávej pozor!“ I přes své zkušenosti s Tomym jsem se začal nahlasúlevně smát. Nejspíš i proto, že z reproduktorů právězaznívala koleda „Z nebe k vám přicházím sám.“ „Opravdu jsi to osobně Tomy? Jako by ses doopravdysnesl z nebe. „Šťastné a veselé!“ odpověděl. „Máš pro mne trochučasu?“ Informoval jsem ostatní, že nás navštívil Tomy.Všichni dospělí o něm stejně věděli, pouze děti se ptaly,kdo to je. Vysvětlil jsem jim, že můj nejlepší přítel, aneměl jsem pocit, že bych lhal. Pak jsem se s úsměvemvydal po schodech nahoru a položil se na postel. Tomymi neodpovídal cestou přenosu myšlenek, ale přestojsem jakýmsi záhadným způsobem všechno viděl, cítil aslyšel. První série obrázků zachycovala velitele taftanskýchkasáren. Právě četl noviny, když mu Tomy pronikl dovědomí. V té chvíli seděl u stolu ve velké místnosti vdomě svých rodičů na kraji Teheránu. Měl na soběcivilní šaty. Tomyho návštěva ho nepřekvapila –naopak, už na něho čekal. „Musel jste přijít,“ říkal sám pro sebe. „Čekal jsem navás od té doby, co jsem se vrátil domů. Již nejsembrigádním generálem, ale civilistou. Chtěl byste určitěze všeho nejdříve vědět, proč jsem zastřelil Chantal.Zabila mého milovaného syna. Zákeřně.“ Jeho vědomí

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbzaplavila hořkost. Příběh se zamotával. Dosud jsem o generálovu synovivůbec nevěděl, nikdy se o něm nezmínil. A že byChantal toho syna zabila? Tomy pouštěl události do mého vědomí pomalu, jakoby nechtěl přetížit můj mozek. Velitel měl jediného syna, Chálida, a dvě dcery. Mohljsem si onoho Chálida prohlédnout, jako by stál přímopřede mnou. Urostlý štíhlý mladík s jemnýma rukama aprsty, jež by mohly patřit pianistovi. Černé vlasy atmavá pleť porostlá prvním strništěm vousů. Vbezstarostném úsměvu odhalil řadu slonovinově bílýchzubů. Pak se v rodině objevila Chantal, vypadala skorostejně jako v době, kdy jsem ji znal. Okamžitě začalaChálida svádět pomocí veškerého svého ženskéhokouzla a mladík se ani moc nezpěčoval. Velitel – budumu tak říkat i nadále – neviděl pletky mezi Chálidem aChantal příliš rád. Sice by klidně synovi dopřál milostnédobrodružství, to není v orientálním světě nicneobvyklého, ale vadil mu věkový rozdíl mezi Chantal aChálidem. Spíše by mu vyhovovala dívka z nějakézámožné íránské rodiny. Velitel si představoval, že byse jeho syn mohl uplatnit ve státních službách nebo vpolitice, ale mladík se rozhodl studovat medi-cínu. Užměl za sebou dva a půl semestru na teheránskéuniverzitě. Chantal přesvědčovala jeho rodiče, že jejichsyn by se měl lépe v Paříži a že i možnosti lékařskéhostudia jsou ve Francii podstatně lepší než v Íránu.Chálid tedy odejel do Paříže a nastěhoval se k Chantal.To vše se stalo v létě roku 1986. V následujícíchměsících přijížděl Chálid domů na krátké návštěvy, byl

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbale stále zasmušilejší a vypadal nezdravě. íránští lékařiu něj diagnostikovali leukemii, snažili se ji sice zastavit,ale výraznějšího úspěchu nedo-sáhli. Chálid spoléhalna vědecký výzkum a doufal, že brzy bude k dispoziciúčinný lék. Během jedné z krátkých návštěv v Teheránuse Chálid své nejstarší sestře svěřil s tím, že ho Chantalpodvádí. Ve společném bytě bývá jen zřídka a on ji užnechal sledovat soukromým detektivem. Stala se z níopravdová kurva, která myslí pořád jen na sex. Už semnohokrát zle pohádali, ale nic se nezměnilo. Pouhé dva týdny před tím, než jsme se s Markem aTomym objevili v taftanských kasárnách, zemřel Chálidv teheránské nemocnici. Rodina velice trpěla. A prototaké ona smuteční páska na velitelově rukávu. Velitel,který po celou dobu tiše hovořil, ačkoliv by mu Tomyrozuměl i bez toho, položil ruce na stůl. Chantal prýkrátce poté předala veliteli dopis s finančnímipožadavky. Naříkala nad Chálidovou smrtí a tvrdila, žeje na tom finančně velmi zle. Teprve později, přirozhovoru se svou nejstarší dcerou, se velitel dozvědělpravdu o Chantaliných nevěrách, její sexuálnížádostivosti, neřestném životě a o tom, jak hanebně sek Chálidovi chovala. Ve světle těchto informací pojalurčité podezření, spojil se se svým starým přítelem ztajné služby a zařídil exhumaci Chálidovy mrtvoly. „Víte, proč můj milovaný syn Chálid dostal leukemii?“zeptal se hlasitě hněvivým tónem a otázka byla určenaTomymu v jeho vědomí. „Ano, příteli Tomy, víte to. Tazvrhlá žena vystavila mého jediného synaradioaktivnímu ozáření. Muselo to trvat měsíce. Chálidpak den po dni chřadl. Strašlivě trpěl a ona se k němu

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbchovala jako prašivému psovi. Zasloužila sistrašlivousmrt a já ji nakonec jen zastřelil!“ Velitel složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Brigádnígenerál, který v mladších letech možná přihlížel smrtispousty lidí, se změnil ve zlomeného starce.

Tomy se probíral vzpomínkami dál a zajímalo ho, pročse velitel objevil před vilou Serdang právě ve chvíli, kdyChantal zabila jeho Tomyho. Velitel vstal a začalpřecházet po pokoji. Mluvil nahlas a choval se tak, jakoby jeho partner byl viditelným člověkem. „Jsem rád, když si mohu promluvit s přítelem – a vásza přítele pokládám, protože nepocházíte z našehostrašlivého světa. Víte, že jsem býval členem šáhovytajné služby SAWAK. Nebyly to hezké doby. Máme nasvědomí hodně bezpráví a já se za ty roky stydím.Pokud v nějakém jiném světě existuje odpuštění, pak zaněj Alláha snažně prosím. Prosím, ať je milostivý k méduši. Moje rodina tenkrát některým obětem pomáhala.Ti lidé vůbec nevěděli, odkud pomoc přišla. Zastávaljsem u SAWAK vysokou funkci a moje rodina patřila vzemi k těm nejzámožnějším. Už můj dědeček těžil navlastním pozemku ropu. Po změně vlády jsem se díkyvysoké kvalifikaci udržel v armádě, nejprve jsem vedlvýcvikové středisko v Teheránu, později mě odsunuli doTaftanu. Ale některá stará přátelství zůstala zachována.Bez těchto kontaktů bych nikdy nemohl svého synaChálida Alláh buď milostiv jeho duši exhumovat. Ataky jen s pomocí dávných přátel se prokázalo, žeChálid byl ozářen. Jsem jim za to vděčný. Pomalu jsem, stále ještě vleže na posteli, začínal

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbchápat všechny souvislosti a jednotlivé kamínky, onichž jsem dosud neměl tušení, se skládaly do velkémozaiky. Všechno, o čem velitel vyprávěl, jsem současně viděl,slyšel a vnímal i ostatními smysly. Cítil jsem závanyvětru, chuť cigarety. Viděl jsem, pokud se dá použítslovo vidět, velitele jako příslušníka tajné služby, jakoplukovníka ve výcvikovém táboře, cítil jsem jeho bolest itouhu po odplatě, vnímal jsem jeho rozhořčení nadsvětem i nad sebou samým. Registroval jsem všechno, ito, když velitel otevřel okno, a slyšel jsem jeho kroky.Mluvil s Tomym ve svém vědomí jako s člověkem, kterýsedí v křesle naproti němu. „Chtěl byste znát i podrobnosti? Dozvíte se je,všechny! Tomy moc bych si přál, abyste mě vzal dovašeho světa. Ano chápu, že to není možné. Ale můžetetam u vás za mne ztratit slovo? Dostane se miodpuštění?“ Vnímal jsem i Tomyho odpovědi. Uklidňoval velitele,ukazoval mu části svého domovského světa,vysvětloval mu vznik vesmíru a vyprávěl o velkolepémduchu stvoření. „Doufám, že odpuštění existuje, jestliže se člověkchce napravit, a to já chci. To prý velmi pomáha. Takže,dozvěděl jsem se od svých přátel (z nichž jeden – jistěho vidíte v mém vědomí – je náčelníkem tajné služby) otom, co s vámi mají v úmyslu. Vás Tomy, pokládali zavelmi nebezpečného. Měl jste jakýmkoliv způsobemjednou provždy zmizet z tohoto světa. Vaši přátelé také ikdyž ti tak nebezpeční nebyli. Pokusili se vás zlikvidovatvšechny najednou. Ano to byla ta zdánlivá nehoda na

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbhoře Nemrud Dag v Turecku. Tady, v Teheránu, začalibýt všichni pořádně nervózní, když jste ten útok přežili.Padl návrh na vaše zavraždění smrtelně jedovatýmplynem. Ale ten by mohl zasáhnout i další osoby a ztoho by vznikly zbytečné komplikace. Náš nejlepšíodborník na fyziku vysvětloval, že vás vlastně nenímožné jen tak jednoduše zabít, protože vaše vědomímůže přeskočit z jednoho člověka do druhého. Vždyťjste to tady v Teheránu názorně předvedl! Tomy já bylproti takovému postupu – a vy víte, že mluvím pravdu!Ale nebyl jsem příslušníkem tajné služby a můj názortedy neměl potřebnou váhu. Se starými přáteli jsem senikdy nestýkal v úředních budovách, ale scházeli jsmese v kavárnách. Tam jsem se také dozvěděl, jakvěrolomným způsobem se vás chtějí zbavit. Ten fyziknavrhoval použití vysokého napětí, které by bylo dovašeho těla zavedeno naprosto nečekaně. Vaše vědomítím mělo být šokováno a nemělo mít dost času naopuštění mrtvého těla. Alláh buď pochválen, že jste tenútok přežil!“ Pak po několika sekundách mlčení, ještě dodal: „Trpěljste moc?“ „Ne odpověděl Tomy v jeho vědomí dobromyslně. „Navteřinu jsem byl překvapen, jak divoce se Chantal tváří.Stála přede dveřmi, zuby zaťaté a vy ceněné jakovzteklý pes. Chtěl jsem na ni promluvit, ale vůbec jsemse k tomu nedostal. Musela mi do těla pustit více než50000 voltů. Bolest jsem cítil jen chvilku, nejdříve jsemse pokusil stabilizovat tep svého srdce. Ještě jsem sistačil všimnout kadillaku a vás, pane veliteli, pak zaznělvýstřel z vaší pistole. Chantal otevřela ústa, v očích se jí

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbobjevil nechápavý výraz a pomaloučku se sesunula kzemi. Poslední, co jsem Tomyho očima zahlédl, byldruhý muž, který spolu s vámi táhl Chantal ke kufruauta. Pak jsem přeskočil do Ericha.“ „To je ten spisovatel, že?“ Velitel vykouzlil na tvářiunavený úsměv. „Jak se mu daří? Můžete ho ode mnepozdravovat a vyřídit mu, že brzy všechno skončí?“ Tomy mu to slíbil a uklidňoval velitelovy zmateněkroužící myšlenky. Generál se skutečně brzy ovládl abezděčně sáhl po cigaretě. „Odkud jste věděl, kdy Chantal zaútočí?“ Velitel v té chvíli působil uvolněně. Zřejmě houklidňoval nejen způsob výměny myšlenek mezi jehovědomím a Tomyho inteligentní energií, ale iporozumění, jež mu Tomy dával najevo. „Když jsem působil u SAWAK, tak jsme oelektrošokových zbraních ještě nic nevěděli. Ty tenkrátneexistovaly. Ale v té kavárně mě známý vysvětlil jejichfunkci a také mi řekl, že k útoku dojde v neděli večer.Chantal ten přístroj dostala až v Paříži. Ne to už nešlovydržet. Víte, mimozemský příteli, jak mi bylo, kdyžprávě ta děvka, která zákeřně zabila mého milovanéhoChálida, měla odpravit i vás? Já byl proti, opravdu, věřtemi, Tomy!“ Velitel se po chvíli uklidnil a dokonce se dokázalusmát. „Teprve několik dní předtím jsem se dozvěděl opravé příčině Chálidovy smrti. A teď byl plánovánvražedný útok na vás! To jsem nemohl dopustit. Chtěljsem do vily vašeho přítele dorazit před Chantal. Volaljsem tam a chtěl vás varovat, ale nikdo telefon nezvedl.Když jsem přede dveřmi uviděl tu potvoru a Tomyho,

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbpokusil jsem se zasáhnout. Zařval jsem: Zahoď to! Pakjsem zezadu viděl, že zvedá pravou ruku, a střelil jsem jido zaď. Alláh ví že jsem ji neměl v úmyslu zabít, alemusel jsem reagovat bleskurychle. Tomy, chtěl jsemvás zachránit. Pokud bychom přijeli o chvíli dřív, mohlijsme ji svázat, dopravit do Íránu a tam postavit předsoud.“ Velitel si velkým kapesníkem otřel pot z čela, sáhl podoutníku a zeptal se, zda chce Tomy ještě něco vědět.Byl ochoten prozradit úplně všechno. „Můžete mi říci, co se stalo s Chantalinou mrtvolou?“zajímal se Tomy. „Kadillakem jsme zajeli do jedné vesnice v horách.Švýcarský známý mého přítele tam má statek. S jehopomocí jsme mrtvolu i s oblečením rozpustili v sudu skyselinou solnou. Nezůstala po ní ani stopa. Stále jsemse nacházel na své široké posteli ve vile Serdang azhluboka oddechoval. Sledoval jsem děj s velkýmnapětím. O velitelových slovech jsem ani v nejmenšímnepochyboval. Tomy koneckonců všechno prožíval vesvém vědomí a já u toho jeho prostřednictvím mohl být.Když jsem otevřel oči, stála u postele Elisabeth. Zpřízemí ještě pořád zaznívaly koledy a dětský smích.Stejně jako poprvé v Ankaře, i tentokrát trvala cesta jenpár sekund. Elisabeth za mnou zřejmě musela přijítbezprostředně poté, co jsem se zvedl od svátečnítabule. „Jak to vypadá?“ ptala se. „Vím všechno podstatné,“ odpověděl jsem trochuzmateně. „Neuvěřitelná historka! Rád bych se aledozvěděl ještě pár maličkostí.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „…zdravím tě, Elisabeth, přerušil mě Tomy mýmhlasem. „Poskytni svému skvělému manželovi ještěněkolik sekund, za chvíli se vrátí mezi vás.“ Když jsme osaměli, zeptal jsem se Tomyho: „A jak tobylo s Ercanem? Proč musel umřít?“ Tomy mi do vědomí přehrál další díl příběhu. Stáleještě jsme se nacházeli ve velitelově teheránskémdomě. Pokoj byl dost intenzivně cítit doutníkovýmkouřem. Divné. Ležel jsem doma na posteli a cítil jsemštiplavý kouř z místnosti, jež se nacházela tisícekilometrů od Švýcarska. A ještě podivnější bylo, žeTomy se s velitelem ve skutečnosti setkal už předněkolika týdny, ale já to celé prožíval jakoby v přímémpřenosu o Vánocích roku 1987. Přestal jsem hloubat otom, jak je to možné, a řekl si, že to způsobuje Tomyhoholografický vesmír. Ve vzdáleném – a časově posunutém – Teheránuotevřel velitel okno a vyhodil zbytek doutníku do suduse štěrkem, jenž stál pod oknem. Několikrát se zhlubokanadechl a vrátil se ke stolu. „Ano, takže případ Ercana Gůsteriho,“ pokračoval vesvé samomluvě. „Dozvěděl jsem se o tom, až když bylpan Güsteri mrtvý. Nechutná věc, přinejmenšímnepřímo ji má na svědomí rovněž Chantal, třebaže sevraždy osobně neúčastnila. Ten Ercan a ta kurva, velitelpřipojil ještě i perskou kletbu, spolu udržovali intenzivníintimní styky. Chantal svému novému milenci do všechpodrobností vylíčila události z teheránského hoteluIntercontinental. Vyprávěla mu o Tomyho pomoci připátrání po teroristech a také o tom, jak Tomypřeskakoval do vědomí cizích osob, mimo jiné i jednoho

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbajatolláha a jednoho zámožného obchodníka s ropou.Nevynechala dokonce ani ten pokus s fyzikem. ErcanGüsteri – Alláh buď milostiv jeho duši – jejímuvyprávění o mimozemské energii přítele Tomyho nevěřilani slovo, ale byl přesvědčen, že se musí jednat onějaké parapsychologické schopnosti, tak zvané P eS I .Vážený Tomy, měl byste vědět, že Ercan byl významnýmčlenem pravicové extremistické turecké strany. Špiclovéjsou v dnešní době všude, i v okolí pana Giisteriho, atak se naše tajná služba dozvěděla o plánech na vášúnos. Turci vás chtěli omámit a unést. Ne proto, žebyste byl návštěvník z cizích světů, tomu nikdo nevěřil,ale kvůli vašim schopnostem. Hodlali vás přimět kespolupráci a zneužít pro své politické účely. Měl jstepřebírat a měnit vědomí jistých politiků. Ti hlupácinechtěli pochopit, že jim vaše zajetí k ničemu nebude,protože dokážete přeskakovat z těla do těla, apředpokládám, že byste se mohl nastěhovat třeba dojejich vůdce a přepólovat ho. Tomy se zasmál. „Jak jste řekl,“ vzkazoval dovelitelova mozku, „mé pozemské tělo mohli klidně zabít.Vždyť Chantal to zvládla. Ale pokud by tomuto tělozpůsobili nějakou bolest, mohl jsem okamžitě převzítvědomí svého mučitele a třeba v něm vyvolat výčitkysvědomí.“ Nyní se zasmál velitel. Byl to úlevný smích. „Vy jste dobrák! Chtěl bych vás mít za přítele po celýsvůj život!“ „Můj čas se brzy nachýlí ke konci,“ prozradil Tomyveliteli. „Doma už nedočkavě čekají na mé zážitky azkušenosti s touto planetou lži. Ale copak nemohla

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbíránská tajná služba umravnit pana Ercana nějakýmmilosrdnějším způsobem? To ho museli rovnouzavraždit?“ „Grémium tak rozhodlo. Nešlo jim ani tak o Ercana ajeho skupinu, to byla turecká záležitost, ale o to, abystevy byl stoprocentně mrtvý. V Teheránu nemohlidopustit, abyste se, milý příteli, nebo vaše energetickáforma potloukal někde po Turecku. Jak již víte, měl jstebýt zabit elektrošokem. Pokud by podle původníhoplánu vás a vaše tělo unesl Ercan se svou skupinou,nemohli bychom si být jistí, jestli se někde znovuneobjevíte a nebudete se nám třeba chtít pomstít…,určitě byste toho byl schopen, pokud byste samozřejměchtěl.“ „Pomsta,“ pronesl tiše Tomy, to je něco co v našemsvětě neznáme. Ztlumil jsem v ložnici světlo. Svítila pouze malálampička a mohl jsem nerušeně dál sledovat příběhodehrávající se v mém vědomí. „Ale my ano, co jen to jsme za mizernou planetu!“ Tomy se zasmál, což je typicky lidská záležitost, smátse naučil od nás a dělal to rád. „To není věc planety. Ta je sama o sobě fantastická.Ale vy jste nemožní. I když, musím to připustit, jsem seseznámil i se skvělými lidmi.“ To mě trochu uklidnilo. Pak jsem se dozvěděl, žeÍránci nás chtěli zlikvidovat ještě v Turecku, ale nežzorganizovali další útok, ztratili naši stopu. Náš trik sfalešnými rezervacemi letenek a s Orient Expresem jedokonale zmátl. Výborně. Zeptal jsem se Tomyho, jakdlouho v našem světě ještě zůstane. Odpověděl, že

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbněkolik dní, chce totiž navštívit svého přítele, tohobuddhistického mnicha. „Přijdeš se rozloučit?“ naléhal jsem. „Určitě ano.“ „Počkej Tomy, počkej ještě chvíli! Vyšetřující soudceKellerhans prosí, jestli bys nemohl převzít jeho vědomí.Ušetřilo by mi to další mrzutosti. A ještě něco měnapadá: proč policisté nenašli tvou mrtvolu?“ Tomy se opět zachichotal: „S tím vyšetřujícímsoudcem ti můžu vyhovět. A ta mrtvola? Erichu,Tomyho tělo vzniklo během velmi krátké doby,nevyrostlo přirozeným způsobem. Jakmile se z nějdefinitivně stáhla moje energie, to znamená vibrace, ježdržely pohromadě všechny molekuly, tak začal rozpad.Během několika hodin vrátilo Tomyho tělo zemivšechny prvky, které si od ní při svém stvořenívypůjčilo.“ Tomy odešel. Dlouho jsem o nových poznatcíchnepřemýšlel a vrátil se dolů k rodině. Svíčky navánočním stromku dohořívaly. Otevřel jsem růžovéšampaňské, nalil do skleniček a řekl dospělým, že jimhned všechno povím, ale nejdříve musíme zahnat dětido postelí. Pak jsem zatelefonoval Markovi. I on už mělvánoční oslavu za sebou, nasedl tedy do taxíku a přijelk nám. Byla už půlnoc, než jsme se všichni usadili u stolu. „Budu vám vyprávět neuvěřitelný příběh.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbJAK TO BYLO DÁL?

S Tomym jsem se naposledy setkal 1. holedna 1988pozdě odpoledne. Potuloval jsem se po louce za vilouSerdang, dýchal zhluboka chladný čerstvý vzduch azbavoval se posledních zbytků alkoholu zesilvestrovské noci. Najednou, jako blesk z čistého nebe,jsem v sobě zaznamenal Tomyho smích. „Přeju ti šťastný rok 1988 – a vlastně nejen tenhle rok,ale všechna následující léta. Zůstaň zdravý a napiš ještělepší knížky než dosud!“ „Tomy!“ mluvil jsem s ním, jako by stál přede mnou.„Mám strašně velkou radost, že jsi za mnou přišel!“ „To nemusíš říkat! Vždyť to cítím! Jdi prosím donějaké místnosti, kde nás chvíli nebude nikdo rušit.“ Zamířil jsem do knihovny a cestou se dozvěděl, žeTomy navštívil vyšetřujícího soudce Kellerhanse. Bylúdajně velmi šťastný a stal se z něj nadšený čtenářmých knížek. Podařilo se mu přesvědčit všechnyzúčastněné, včetně šéfa íránské tajné služby a hlavystátu, že Tomy již neexistuje a že zbývající aktéřipříběhu nejsou nikomu nebezpeční. Všechny akce protinám byly definitivně odvolány. Posadil jsem se na židli v knihovně. „Předpokládám, Tomy, že ses přišel rozloučit. Mohlbych tě nějak zadržet?“ Přímo fyzicky jsem pocítil, jako by mě někdo pohladil,ačkoliv jsem byl v místnosti sám, pouze s energetickýmTomym.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb „Cítím něco, čemu říkáte stesk po domově. A pak užjsem se dozvěděl dost o vás, lidech, vašich dějinách avašem zřízení. Chtěl bych ti věnovat malý dárek, Erichu. Pak se stalo cosi nepopsatelného.Vystřelil jsem ze země do vesmíru, sledoval ještěneuvěřitelnější obrazy než při své první cestě v hoteluSheraton, a najednou jsem ležel na zelené louce, ačkolivmé tělo ve skutečnosti sedělo na židli v knihovně.Tomy se před mýma neexistujícíma očima ukázal vpodobě světelné záře, jež pronikla mým čelem, a ačkolivjsem neměl uši, slyšel jsem věty: „Celé vědění planetyje uloženo v elektronech. Dodej atomům slabou energiia elektrony přeskočí z jednoho atomu na druhý. Tvépodvědomí se může na tyto informace napojit.Potřebuješ k tomu klid. Naslouchej svému nitru avědění se přelije do tvého podvědomí.“ Otevřel jsem oči a ocitl se zpátky v knihovně. „Tomy prosím, počkej ještě! Děkuji Děkuji ti! Pokusímse tvého sdělení využít, pochopil jsem, jak to funguje.Vrátíš se ještě někdy?“ „To není možné!“ „Proč ne?“ naléhal jsem. „Protože tuto planetu mezi myriádami slunečníchsoustav už nedokážu najít. Pomysli na holografickývesmír. A spoj se s buddhistickým mnichem. Pak se stalo něco, co by asi ani nejlepší spisovatel nasvětě a do toho mám daleko nedokázal popsat. Měljsem pocit, že se mým vědomím rozlévají hormonyštěstí. Mozkovými závity mi proudilo světlo vonící pomladých výhoncích květin. Asi to byla nebeská vůně.Nebudu to dál popisovat. Prostě to nejde. Jak bych

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdbmohl něco k něčemu přirovnávat, když není k čemu?Řeknu to jednoduše – Tomy se se mnou rozloučil. Ještě toho večera jsem napsal mnichovi dobuddhistického kláštera v Ladaku, což je místo vKašmíru. Za půl roku jsem odletěl do Šrínagaru a odtudse terénním autem dopravil do ladackého kláštera.Setkání s mnichem proběhlo velmi zvláštním způsobem.Vůbec jsme spolu nemuseli mluvit, jen jsme se drželi zaruce, ale i to bylo zbytečné, protože jsme o sobě věděliúplně vše. Následujících deset knih – mezi lety 1988 až 2006 –jsem napsal neuvěřitelně snadno. Na Soudný den dávnonastal jsem potřeboval pouhé tři týdny, třebaže sejednalo o dosti složité téma. A to jsem pracoval každounoc jen čtyři hodiny. Brzy jsem začal dostávat pozvánkyna přednášky pro společnosti, o nichž se mi předTomyho návštěvou ani nesnilo. Německá televize SAT 1natočila ve spolupráci se mnou seriál o pětadvacetidílech a navíc jsem se dostal před kameru i v rolimoderátora. Pak jsem byl pozván do dvou americkýchpořadů na kanálu Discovery. Britská televizeTWENTY-TWENTY odvysílala můj životopis o Tomym vněm nezaznělo ani slovo, a dokonce i mezinárodní tiskse o často vysmívaném Erichu von Däniken začalzmiňovat v daleko smířlivějším tónu. Začal jsem býtzván na vědecké semináře a přednášky na vysokýchškolách a z čistého nebe se snesla i různá ocenění.Nakonec mě napadlo, abych ve švýcarském Interlakenuvybudoval jakési muzeum věnované velkým záhadámsvěta – MYSTERY PARK. Pro jednotlivé pavilony jsemsepsal všechny doprovodné texty.

trana p

Däniken_-_Planeta_lhářů.pdb A ještě maličkost: založil jsem „Klub pravdomluvnýchmužů“. Může do něho vstoupit každý, kdo slíbí, ženebude lhát. Nejmladšímu členu je 17 a nejstaršímu 87let. Mnoho členů se navzájem zná. Je to jednoduchýspolek bez písemných stanov, a hlavně vznikl díkyTomyho inspiraci.

trana p