cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz 9/2015

foto

arc

hiv

, des

ign

on

dře

j ko

šťá

k

září 2015.indd 1 8/24/2015 8:49:47 PM

Inze

rce

Zde sepomáhálidem

LRS

–

září 2015.indd 2 8/24/2015 8:49:47 PM

Obsah

04 Pastorace Boží06 Rozhovor Učednictví jako cesta

k proměně světa 12 Téma Jím, tedy jsem20 Zápisník Uprostřed mnohobarev- ného shromáždění22 Příběh Vyslyšené modlitby26 Etika Když Bůh ke hříchu mlčí32 Podobenství Pytel písku

tirážČíslo 9/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 2. 9. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč

Šéfredaktor: Ing. Petr RausRedakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří SedláčekVýtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga KutílkováEditor: Anna Duchková, Jana Matulíková

Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828XTisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. PrahaObjednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace:Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

příště

Zákon místo milosti Martin Tabačan

tak už tu zase máme září s novým školním rokem. Nové začátky, nové povinnosti. Člověk to pocítí i v zaměstnání a i církev prakticky žije v rytmu školního roku. Takže – vítám na novém startu!

Jaké stopy na Vás zanechaly prázdniny? Přibrali jste, nebo zhubli? Pamatuji si na dobu svého mládí, kdy jsem jako doros-tenec o prázdninách o nějakých 10 kg své váhy přišel, abych je pak v průběhu ostatního roku postupně znovu nabral. Dnes už ten rytmus nějak nefunguje. Problémy s váhou ale nemám – na rozdíl od mnoha našich současníků, kteří s ní těžce zápasí. S pohybem to bývá při našem způsobu života všelijaké, tak se do ohniska pozornosti dostává jídlo. Jídlo jako nepřítel.

Jinému je jídlo naopak mimořádným potěšením. Plní jeho mysl i čas, a pokud se k tomu přidá i jídlo jako kompenzace psychických problémů, všelijakých našich komplexů, je na problém zaděláno. Na těle je to za chvíli znát.

Hlavní článek zářijového čísla nám jídlo představí ještě trochu jinak. Ono není jen nepřítelem, potěšením či svodem, představuje mnohem víc a svým způsobem vstupuje i do našeho duchovního života. Hraje významnou roli v mezilid-ských vztazích a může představovat i symbolický most mezi světem stvořeným a světem Božím.

V časopise, který máte v rukou, ovšem najdete víc než jen hlavní článek. Rubrika „Slovo“ nám v zamyšlení nad Boží pastorací připomene úděl Jóbův a blahodárné důsledky jeho trápení. V rozhovoru nahlédneme do života misionáře dneš-ních dnů; jeho příběh nás překvapivě nezavede do divočiny, ale do akademického světa univerzit. Podíváme se na život sborů v USA i na německý Kirchentag, zamyslíme se nad Božím mlčením, zastavíme se u tématu Ducha svatého i nad tématem neděle. V rubrice „Příběh“ prožijeme něco z trampot mladé rodiny, „Doteky“ připomenou problematiku mezikul-turních vtahů a možná řeknou něco i k našemu současnému vztahu k imigrantům. Jako církev jsme svým Pánem voláni k jiným postojům, než jaké dnes rezonují většinovou českou společností.

Přeji Vám užitečné čtení! Vášpetr raus

šéfredaktOr

Milí čtenáři,

Inze

rce

Zde sepomáhálidem

LRS

–

září 2015.indd 3 8/24/2015 8:49:48 PM

� září 2015

SLOVO

J ób stále ještě sedí v popelu, ještě si škrábe vředy na kůži, dosud je na něj otřesný pohled, stále

ještě nenašel odpověď na smysl svého utrpení… nic-méně už prožívá v srdci takové naplnění jako nikdy předtím. Ani tehdy, když byl zdravý, když jeho hos-podářství prosperovalo, když se těšil všeobecné vážnosti, když se objímal s manželkou a s hrdostí pozoroval dospí-vající děti, když s vděčným srdcem sloužil Hospodinu v době radosti a štěstí, ani tehdy neprožíval takové napl-nění jako teď, když ještě sedí v popelu a škrábe si vředy.

Co se stalo? Kdo mu pomo-hl? Nepomohla mu manžel-ka. I na ni to všechno těžce dolehlo. Nepomohli mu přá-telé. Ti nic nezkazili, dokud mlčeli. Pak ale svým poučo-váním a výtkami jen prozradili, jak nenaslouchají. Jóbovi nepomohl nikdo z lidí. S odporem se od něj odvraceli.

pomoc nečekaným způsobemPomohl mu sám Hospodin. Jak? Neodpověděl mu na žádnou z palčivých otázek. Místo toho se ptá On, Bůh. Otázkou za otázkou (jen v prvním kole jich je na padesát a pak přidává další) vede Jóba, aby si všímal přírody a aby rozjímal o Něm, o Stvořiteli. S každou položenou otázkou Jób vnímá stále víc a silněji Boží majestát, velikost, moudrost, moc… S každou položenou otázkou si Jób stále realistič-těji uvědomuje svoji nepatrnost před Bohem. „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.“ (40,4)

A toto že mu pomohlo v jeho trápení? Může se to zdát absurdní, ale ano, pomohlo. Čím silněji vnímal Boží majestát, tím mu Bůh byl přitažlivější a Boží blízkost víc naplňující, uspokojující. Zkus si vybavit majestát hor, scenérii, která ti bere dech. Máš respekt, hory tě přesahují, připadáš si tak nepatrně… Ale není

to ponižující, naopak. Přemáhá tě cosi povznášejí-cího, co tě neodolatelně přitahuje. Tak Bůh stvořil naši duši, že prahneme po něčem, co nás přesahu-je. Vlastně v posledku prahneme po Bohu. A Jób teď začíná mít k Bohu blíž než kdykoliv předtím.

Po Božím promluvení si Jób uvědomuje nejen svoji nepa-trnost ve srovnání s Bohem, ale i svoji hříšnost. Jasně, neměli pravdu přátelé, kteří Jóba obviňovali: „Vidíš, máš, co sis zasloužil. Sklízíš, co jsi zasel. Proto teď trpíš!“ Ne, to ne! Tak to není, a v kauze Jób to tak nikdy nebylo! Jób netrpěl za trest. Přesto se v té výhni zkoušky ukázalo, že ani on není dokonalý. Jako když se taví zlato, ve výhni zkoušky vyplavala na povrch nějaká struska. Totiž to, že

sklouznul k obviňování Boha z křivdy: „Uznejte přece, že mi Bůh křivdí.“ (19,6) nebo „Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo.“ (27,2) Nakonec si však Jób uvědomuje, že to přehnal.

Ani teď ještě neví, proč to všechno na něj dopadlo, ale už to neřeší, už se nad tím netrápí. Už Bohu nic nevyčítá. Proč? Protože se s Bohem setkává. Jak, to přesně nevíme, ale musela to být neskutečně silná a hluboká zkušenost. Jób ji popisuje slovy: „Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spat-řil vlastním okem.“ (42,5) Jak spatřil Boha? Těžko říct, když přece „Boha nikdy nikdo neviděl“ (J 1,18), ale musel mít nějakou mimořádně silnou zkušenost vnímání Boží slávy, Božího majestátu, Boží svatosti i Boží otevřené náruče a slitování. A bezprostřed-ní reakce? Pokání. „Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (42,6)

Takto Hospodin Jóbovi pastoračně pomohl. Hos-podin pastýř objímá trpícího Jóba ve své všemoc-né a milostivé náručí. Tak důvěrně, že Jób může vyznat: „Teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Jób je naprosto uchvácený Bohem a to ho vymaňuje

Jób 42

pastorace boží

září 2015.indd 4 8/24/2015 8:49:48 PM

září 2015 5

ze sebestředného zahlcení vlastním bolem. V Boží blízkosti je mu dobře. (srov. Ž 73,28) V Boží blízkosti trpící Jób prožívá naplnění a dozrává v ještě krásnější osobnost. Dosud je nemocný, pořád je ještě na mizi-ně, stále ještě se od něj lidi s hnusem odvracejí, nemá nikoho… ale má Boha. Tak blízko jako nikdy dřív.

Mezi lidojedyJohn Paton (1824–1907) prožil 10 let požehnané služ-by mezi městskou chudinou ve skotském Glasgow. Srdce ho však táhlo do misie v zámoří. Mnozí mu to rozmlouvali, ale on se odradit nenechal. V roce 1858 přistál spolu s manželkou Marií na Nových Hebridách v Tichém oceánu (dnes ostrovy Vanuatu). Věděli, že před 19 lety se tam nechali vysadit první dva misio-náři William a Harris a že během několika minut je domorodci zabili a snědli. Země byla pokřtěna jejich krví a od té doby se tam nikdo neodvážil.

Patonovi přistáli na ostrově Tanna mezi lidojedy, Marie byla těhotná. Měsíc po porodu zemřela a brzy po ní i miminko. John strávil čtyři roky pod neu-stálou hrozbou smrti, vystaven nepřátelství domo-rodců, mnohokrát ho zachvátila horečka, přičemž nikdy nevěděl, jestli to není ta poslední. Co mu dodávalo sílu v těch nejtěžších chvílích?

John Paton vzpomíná na to, jak jednou utíkal před rozzuřenými domorodci: „Vylezl jsem na strom, sám v pralese. Během hodin, které jsem tam strá-vil, promítl se mi život, jako by to bylo včera. Slyšel jsem občasnou střelbu z mušket a jekot domorodců. Přitom jsem seděl ve větvích, tak bezpečný jako na rukou Ježíše. Nikdy, ve všech mých trápeních, mi Pán nebyl tak blízko… Sám a přece ne sám. Kdyby to bylo k Boží slávě, nezdráhal bych se prožít mnoho takových nocí sám v koruně stromu, abych znovu cítil duchovní přítomnost Spasitele, abych se rado-val z utěšujícího společenství s ním.“ Tak dosvědču-je, a pak se ptá: „V objetí samotné smrti, máš přítele, který tě neopustí?“

John Paton měl v objetí smrti přítele, který ho neopustil. Přežil a po čtyřech letech (1862) odplul z ostrova Tanna. Žel s tím, že nikdo neuvěřil. K čemu to tedy bylo? Možná pro tu noc, kdy tak sil-ně prožil duchovní přítomnost Ježíše. Ale nejen to. Bůh si tyto čtyři těžké a neplodné roky použil jako přípravu na budoucí požehnání.

Ve svých 39 letech se oženil s Margaret. V roce 1866 se vrátil na Nové Hebridy, tentokrát na ostrov Aniwa. Tam s Margaret sloužili 40 let. V pohledu zpět na-psal: „Vyžádal jsem si Aniwu pro Ježíše, a z milosti Boží, Aniwa nyní uctívá Spasitele u jeho nohou.“

Má to smyslJaká je podobnost s Jóbem? Požehnání na začátku, pak utrpení jakoby beze smyslu a nakonec ještě vět-ší požehnání než na začátku. Nepřipomíná vám to něco? Začátek dobrý, pak utrpení, ale konec nejlep-ší. To je Velký příběh Bible.

Jób má Kristovské rysy. Jistě, Jób není Kristus, není dokonalý, ale je typem, který ukazuje na Kris-ta. I Ježíš volá: „Proč?!“ „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Zoufalé volání bolesti, která jakoby nedává smysl. A přece při pohledu zpět smysl vychá-zí najevo. V utrpení Krista i v utrpení Jóba.

Jaký to mělo smysl? Jób obstál, skrze výheň zkouš-ky je v ryzosti charakteru dál než na začátku. Satan prohrál, nedosáhl svého, nesvedl věrného služební-ka Božího na svou stranu. A tak se Bůh oslavil.

Když trpíš a nevíš proč, nedává ti to smysl… nedostaneš odpovědi na všechny svoje otázky. Ale uvažuj takto: Co můžu vytěžit pro svůj osobní růst? Jak můžu v Boží síle obstát a mařit skutky ďáblovy? Ať se Bůh oslaví v mém životě i smrti! ■

Jóbovo ránoJóbova noc se rozednívá krví.Proč na pomoc mi nepřichází Bůh?Skrývá svou moc. Slovíčko nepromluví –nestojí o mě? Jsem pro něj jen vzduch?

Pak rozkvet’ den a slunce jasná záředala mi poznat blízkost Jeho tvářea pochopit, jak věrný je to druh.

-PR-

Původním povoláním lesník, od roku 1991 kazatelem v CB v České Třebové, v Brně na Královopolské, v Náchodě a letos se vrací znovu do České Třebové. Teologii studoval na ETS v Praze a misiologii na RTS v Jacksonu, Mississippi, USA. Na ETS učí úvod do Starého zákona. Jezdí na misijní výpravy do Ugandy a Jižního Súdánu. S manželkou Danou má tři dospělé děti.

Ing. Rostislav Staněk M. A. (52)

září 2015.indd 5 8/24/2015 8:49:48 PM

� září 2015

Když se někdo zeptá, jaké máte zaměstnání, co odpovíte? To je ta nejhorší otázka. Říkám, že moje povolání je trávit čas s Bohem, a pak trávit čas s lidmi. Nikdo z toho nepochopí, co dělám, proto další odpovědí je, že s manželkou zakládáme a podporujeme malá učednická společenství. Znamená to skupiny od osmi do šestnácti až dvaceti lidí.

Tyrannus Hall, pro který pracuji, je velmi malá misijní organizace. Pracujeme s univerzitními stu-denty, máme malé skupinky, kde lidé spolu bydlí při univerzitě a přitom pěstují učednický život. Ne program, ale život.

Máme ale svobodu zabývat se i jinými věcmi, a proto jsem učil od roku 1993 na ETS a hodně času jsem strávil v Praze. Dnes učím jeden kurz na semi-náři v Indii, učil jsem v Amsterodamu i jinde, ale také jsme založili malý tábor v Košátkách a v Benát-kách nad Jizerou máme od roku 1997 malý penzion jménem Betanie pro kazatelské dvojice.

Když jste se sem v devadesátých letech přistě-hovali, bylo to krátce po změně režimu. Jaké bylo přistěhovat se do čerstvě postkomunistické země?To je otázka spíše pro manželku, pro ni to bylo těžké. Je to v něčem poměrně legrační příběh. Na-vštívili jsme Československo v roce 1991, abychom se mohli připravit. Manželka a já jsme tu byli asi dva týdny. Bylo to v červnu a v samoobsluze v Benát-kách nad Jizerou měli jen dva kusy cuket, to byla všechna jejich zelenina. Mysleli jsme, že si musíme sami pěstovat rajčata, jahody… Tak jsme koupili celou krabici semen. Pak jsme slyšeli, že maso je tak drahé, že lidé chovají králíky. Tak jsme studovali různé rasy králíků…

Máme pět dětí, z nichž čtyři nosily v té době plen-ky, a tady jednorázové pleny nebyly. Pračka byla pro nás velmi malá, ve Státech jsme měli asi čtyřikrát větší. Manželka si myslela, že bude celý den jen prát plenky, nic jiného. Takže jsme v Americe koupili přes čtyři tisíce jednorázových plenek.

Bylo to úplně jiné než dnes, ale líbilo se nám tu. Život tady byl klidnější, lidštější než v Americe. Ale teď bych řekl, že je lidštější tam než tady. Je tu velký posun, co se týká spěchu.

Jak se od té doby změnilo to, co děláte?Naše práce se od té doby rozšířila, protože jsme byli původně zaměřeni jen na Tyrannus Hall, ale postupně jsme se angažovali dál. Začali jsme sloužit v Benátkách ve sboru, sloužili jsme na ETS. Bylo to spíše širší spektrum, ale vždycky ve spojení s učednictvím. Nebo tábory, ty jsou zaměřené spíše evangelizačně. A Betanie má povzbuzovat křesťan-ské pracovníky.

Mluvil jste o posunu doby. Ovlivňuje vaši práci?Vidím důležitost toho, co děláme, víc než předtím. Lidé, myslím si, mají méně času pro druhého než dříve, ale potřeba je stejná, potřebujeme hlubší vztahy. Tyrannus Hall je právě o tom. O otevřených hlubších vztazích, kde se navzájem milujeme a přijí-máme jeden druhého a kráčíme hlouběji do Božího království společně. Tahle potřeba je větší nebo sil-nější než předtím, protože ubývá příležitostí, kdy se to děje přirozeně.

Jak probíhalo zakládání Tyrannus Hall v Čechách? Bůh mě naučil hodně věcí. Když jsme o tom mlu-vili ve sborech ve Státech, odhadoval jsem, že bude trvat sedm až deset let, než se nám podaří

rOzhOVOr

Do Čech přijel s rodinou počátkem devadesátých let jako misionář organizace Tyrannus Hall International. Spolu s manželkou cestuje po světě, slouží a učí v různých zemích a kulturách. Středobodem jeho práce je učednictví.

rOzhOvOr se stepheneM OlseneM

učednictví jako cesta k proměně světa

Foto

Kat

eřIn

a Ko

rábK

ová

září 2015.indd 6 8/24/2015 8:49:48 PM

září 2015 �

založit a předat tu službu. Nako-nec trvalo téměř pět let, než jsme získali stavební povolení. A dokonce v roce 1997, kdy jsme už měli územní rozhodnutí, moje misijní organizace Tyran-nus Hall International rozhodla, že v Praze je projekt příliš dra-hý. Stál tady tehdy přes tři čtvr-tě milionu dolarů, desetkrát víc než jinde.

V roce 1998 přišla další pře-kážka. Byl jsem na pokraji vyho-ření. Když jsem se vrátil do Stá-tů, vedení zjistilo, jak jsem na tom byl duševně a emočně a řek-li, že se nesmím vrátit. Ale v ně-čem to bylo dobré, protože právě tehdy jsme tady dostali stavební povolení, a ve Státech jsem mohl lépe shánět sponzory než tady v Čechách. Zůstali jsme tam dva roky.

Byl to velmi dlouhý proces. Celkem deset let od první náv-štěvy do otevření Tyrannus Hall. Ale Boží načasování bylo úžasné. Trvalo to tak dlouho, aby k nám na Černý Most mohli dostavět metro. Taky ty dva roky byly ve Státech pro manželku a pro mě velmi dobré a uzdravující. Vrátil jsem se jako jiný člověk, mnohem víc plný milosti, což bylo třeba, když vedeme službu, jakou je učednictví. Boží načasování bylo úžasné. Nebylo to moje načaso-vání, ale Jeho načasování a bylo dokonalé.

Jak dneska vnímáte výsledky tehdejší práce? Je to velmi povzbuzující, vidíme obrovské změny. Přijímáme více-méně jen prváky a chceme, aby byli s námi pět let, než dostudu-jí. Když přijdou do společenství a máme například společnou večeři, hned chtějí být první ve frontě, chtějí největší kus masa, největší dezert, a pak se snaží odejít, aby nemuseli mýt nádobí.

President Tyrannus Halls Europe. Vystudoval praktickou teologii a mezikulturní pedagogiku. Působil na ETS a v letech 2001–2013 byl členem Studijního odboru CB. S manželkou Julií mají pět dospělých dětí a věnují se službě Tyrannus Hall v Evropě a Asii. Žije v Benátkách nad Jizerou.

Rev. Stephen E. Olsen, Ph.D. (1960)

září 2015.indd 7 8/24/2015 8:49:48 PM

� září 2015

rOzhOVOr

Když od nás odcházejí, jsou to služebníci a jejich charakter je jiný. Nemusejí být první, je jim jedno, co dostanou, a prosí, aby mohli umýt nádobí. Sta-nou se jinými – služebníky.

V Japonsku jsem se setkal s mnoha absolven-ty Tyrannus Hall, kteří absolvovali v 60. letech. Mění tam svět. Jeden byl místopředseda Mitsubis-hi Bank. Když odcházel, prosili ho, aby zůstal a radil manažerům banky. Věřící, který má právo mluvit do života. Další v Kobe v Japonsku se stal prezidentem historického teologického semináře. Má velké plány rozšířit školu, má srdce služební-ka a je to úžasné. Nějaký nevěřící japonský žur-nalista zjistil, že existují tito absolventi a začal s nimi dělat rozhovory. Byl to pro něho objev, kde všude jsou.

V roce 2000 jsme začali tady. Naši první absolven-ti jsou deset let z Tyrannus Hall a teprve teď začínají být vidět rozdíly v životě, v rodině a ve službě. Učed-nictví je dlouhodobý proces.

Jaké je pracovat na jednom projektu v různých zemích? Přece jen každá kultura je jiná.Ano, i každý Tyrannus Hall je jiný. Například v Indii je jich deset, ale každý je jiný. Každý správce nebo ředitel, ten, který vede učednické společenství, má jiné obdarování. Atmosféra je jiná. Samozřejmě jsou věci, které mají společné, hlavní pilíře. Ale přizpů-sobují se situaci a kultuře jako rodina. Je v tom roz-manitost a to je dobře.

Je těžké přizpůsobovat se jednotlivým kulturám?Do velké míry Tyrannus Hall napodobuje to, co Ježíš dělal s učedníky. Učedníci nebyli teologové, a proto je k nám nepřijímáme ani my. Musejí studo-vat cokoliv kromě teologie, přijímáme je jako laiky. Ježíš zakládal církev s laiky a podobně správce nebo ředitel Tyrannus Hall řídí službu s laiky, aby mohli také vybudovat církev. Co Ježíš udělal s učedníky, ten model, platí všude ve světě. O to se snažíme. Sice to má jiný odstín v Japonsku, v Nepálu, v Čechách, ale základem jsou vždy hluboké otevřené vztahy. Byli jsme stvořeni pro nebe, kde naše vztahy budou hluboké a otevřené. Pokud Tyrannus Hall dobře funguje, je to kus nebe.

Základ je tedy společný. Má kultura vliv na pří-stup lidí? Určitě. Učedníci mají mnohé společné, ale jsou také odlišní. Jsme z jednoho Ducha a je to znát, proto jsem s nimi doma kdekoliv ve světě. Každá kultura sama v sobě má své hříchy. V Římanům

11,32 Pavel píše, že „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ Pro mě je to dobrý obraz, protože každá kultura má své odlišné hříchy, a tím pádem učedníci vypadají trochu jinak, ale samozřejmě láska, radost, trpě-livost, pokoj a tyhle věci jsou stejné, protože jsou ovocem Ducha. Například v Indii, i když v roce 1947 zakázali kastovní systém, funguje dodnes do určité míry i v církvi a ovlivňuje spoustu věcí, což nenajdeme třeba v Kambodži nebo Maďarsku. I když je to nezákonné, funguje to. Na druhé stra-ně mají své kouzelné a hezké stránky, které my nemáme.

Jak tyhle nefungující nebo špatné věci překo-náváte?My ne, je to vždycky Bůh. Naším cílem je pomáhat druhým, aby se mohli setkávat s Bohem, protože to je Bůh, kdo proměňuje. Nezaměřujeme se na mysl a racionální stránku, jak máme ve zvyku tady v Evropě, ale na ducha, vůli a srdce člověka. Chceme jim zprostředkovat, aby se mohli setkávat s Bohem nejen myšlenkově, ale celým člověkem. To vyžaduje žít hluboce s Bohem. S pomocí Ducha svatého použí-váme jeho Slovo, v němž Bůh působí. Tyhle věci jsou

Jsem doma tam,kde Bůh chce, abych byl.Je to jako přejít z místnosti do místnosti.

Foto

arc

hIv

S. o

lSen

a

září 2015.indd 8 8/24/2015 8:49:49 PM

září 2015 �

stejné: Když někdo opravdu žije v Pánu a snaží se mít vztah s Bohem, Bůh působí a proměňuje – jak v Asii, tak v Evropě.

Součástí vaší práce je neustálé cestování. Kde byste řekl, že jste doma?To je vždycky strašná otázka pro děti misionářů. Pro mě je to jednodušší, protože jsem doma, kde jsem. Samozřejmě jsme Američané, ale necítíme se doma tam, protože naše povolání tam není. Když jsem ve Státech, je to příjemné, znám kulturu, jsem v poho-dě. Ale za týden…? Je to hezká dovolená, ale teď co? Jsem doma tam, kde Bůh chce, abych byl. Od roku 1992 jsme v Čechách a nejvíc se asi cítíme doma tady, protože tady máme povolání a přes dvacet let tu byd-líme. Ale pravda je, že když jsme v Indii, pro mě to je jako přejít z místnosti do jiné místnosti. Můžu z jed-né kultury do druhé a hned přepnu a jsem jakoby doma. Pro manželku je to těžší.

Manželka s vámi spolupracuje, jak jste říkal. Jakým způsobem se zapojuje? Škádlím ji, že ona je člověk, který má šílené nápady, a já jsem ten, kdo je musí uskutečnit. Ale to není úpl-ně pravda. Pro mě je důležité, že má jiné oči a vidí věci z jiného úhlu. To je pro mě velká pomoc a ovliv-ňuje také, jak vnímám různé situace. Taky učí, má přednášky… Nebo když jsme byli v Indii, prosili ji poslední dva roky, aby měla referát na mezinárod-ním dnu žen. V Indii je to velká akce, zvlášť když tam ženy ponižují. Učí tam ve škole, vede službu pro manželky studentů teologie. Jsme tandem, tým ve

službě. Také ráda vaří, takže se snaží alespoň jed-nou, kdekoliv jsme, vařit večeři studentům. Studenti oceňují její službu mnohem víc než moji, protože je to hmotná služba.

Říkal jste, že absolventi mají obrovský potenciál měnit věci. Teď se neustále řeší otázky uprch-líků a mění se politická situace. Myslíte, že to v budoucnu může mít souvislost?Myslím, že ano. Jeden absolvent například v Japon-sku má na starosti Jižní Ameriku v oblasti chari-tativních darů. Japonsko je druhý národ po USA v množství dolarů, které rozdají po světě, a on má na starosti rozdělování těchto darů po Jižní Ameri-ce. To je obrovská moc, jen pro příklad. Nejde o to, že budou mít biblické hodiny v práci, ale o to, jak pracují. Jejich svědectví ovlivňuje okolí.

Zvlášť teď v Itálii. Už sedm let jednáme o založení Tyrannus Hall v Římě. Je tam vel-mi složitá situace, ale náš kontakt teď pracuje s uprchlíky. Je místopředsedou evangelikální aliance, zakládal sbor v centru Říma, mezi jehož služby patří i pomoc uprchlíkům hlavně ze sever-ní Afriky. Kdybychom tam měli Tyrannus Hall, naši studenti budou mít pro ně srdce a budou jim pomáhat. Budou citliví a budou povzbuzovat sbory. Když například jeden absolvent v Maďar-sku slyšel, co se stalo v Nepálu, kde bylo nedávno zemětřesení, hned mi volal a ptal se, jak může jeho sbor v Maďarsku moudře podpořit lidi v Nepálu. Taková síť se rodí po světě a má vliv.

■ připravila kateřina kOrábkOvá

Steve vede teologickou přednášku pro studenty Tyrannus Hall v Chennai v Indii.

Vlevo: Stevova manželka Julie při hodině angličtiny v indickém Pune ukazuje, jak vaří doma v USA.

září 2015.indd 9 8/24/2015 8:49:50 PM

10 září 2015

církeV Ve SVětě

sbOry v usa

tři různé neděleSledovat život sborů zahraničních církví bývá užitečné, člověk získá někdy inspiraci, jindy upozornění na rizikové oblasti života. Následující text přiblíží aktuální zkušenost pražských křesťanů se třemi zaoceánskými evangelikálními sbory.

v loňském roce jsme s manželkou byli po nějaké době opět ve Spojených státech. Během svého

téměř měsíčního pobytu jsme navštívili ve třech nedělích tři různé sbory na různých místech v USA. Rádi bychom se s vámi o svoje zkušenosti podělili.

park street Church, boston (psC)Sbor v centru Bostonu, nedaleko massachusettské-ho Kapitolu, byl založen v roce 1809. Velice brzy se stal významným centrem, které jak teologicky, tak společensky ovlivňovalo život nejen v Bosto-nu, ale i v celé zemi. Například jedním z kazatelů byl bratr autorky knihy Chaloupka strýčka Toma. Tento kazatel se významně zasazoval za zrušení otroctví. Dnes má sbor asi tisíc členů, ale na dvou po sobě jdoucích dopoledních shromážděních se vystřídá až dvojnásobek posluchačů, hodně mla-dých, včetně mnoha studentů z okolních univerzit. Sbor má i jistý vztah k naší církvi – jeden z prvních misionářů v Praze, Dr. A. Clark, byl členem toho-to sboru. V letech kolem roku 1989 navázala styk s našimi sbory Dr. K. Freezeová, která se naučila česky a byla hybnou silou řady aktivit PSC v ČR po revoluci.

A teď k té neděli. Prvním kazatelem je nyní G. Hugenberger, který současně učí na význam-ném kazatelském „učilišti“ Gordon-Conwell The-ological Seminary, s nímž PSC úzce spolupracu-je. Druhé nedělní shromáždění bylo „narváno“ převážně mladými lidmi a rodinami všech etnik. Liturgie je zcela klasická, s vynikajícím varhan-ním doprovodem a pěveckým sborem, s vysluho-vání večeře Páně. Kázání v neděli před letnicemi bylo na text z 11. kapitoly První knihy Samuelovy – výborné, jako ostatně kdykoliv při mých návště-vách. Shromáždění krásné, ale anonymní – nikdo si nás s manželkou nevšiml, nepozdravil, nezají-mal se…

three village Church, east setauket, ny (tvC)První sbor, který jsem po roce 1989 navštívil a od té doby mnohokrát. Je nedaleko velké Stony Bro-ok University, takže ho navštěvuje řada studentů – pro ty z nich, kteří nemají vlastní dopravu, je sborem organizována „autobusová“ doprava na shromáždění. Po několik let se na práci se studenty podílela i jedna rodina z našeho sboru, která byla na tamní univerzitě.

Jak již název sboru napovídá, je to „community church“ (svobodný sbor), tzn. bez přímého napojení na některou denominaci. V USA je dnes takových sborů velký počet. Vznikají z různých důvodů, ale to by bylo na samostatné povídání. Měl jsem možnost sledovat sbor TVC po dvacet čtyři let. V 90. letech zde byl biblicky orientovaný kazatel, který přinášel výborné a srozumitelné výklady Písma s jasným evangelijním vyústěním. Obě nedělní dopolední shromáždění bývala zcela plná, obecenství milé. Po jeho odchodu se TVC začala pomalu vnitřně měnit, i když aktivity zůstávaly a možná i přibývaly.

Loňská návštěva TVC o letnicích byla pro nás značným zklamáním. Sál plný asi z poloviny, o let-nicích ani zmínka, natož kázání. Program zajišťova-la mládež – všichni ve stejných tričkách s číslem 6,31 – v tolik hodin prý začíná jejich středeční setkání. Mimo zpěv chval zabral velkou část programu kvíz – ani ne biblický, ale všeobecný s cenami na konci, tak jak to dělají na svých setkáních. Na závěr druhý kazatel sboru (a vedoucí mládeže – také v tričku) sedm minut vykládal historky o různých rituálech svých příbuzných a jiných lidí. Od toho se nějak (nepochopil jsem jak) dostal k „velkému poslání Mt 28“ a přednesl návod, jak bychom to měli dělat. Bylo nám z TVC docela smutno.

lakewood Church, houston, texas (lC)Poslední neděli jsme strávili ve čtvrtém největším městě USA – Houstonu. V neděli jsme šli navští-

září 2015.indd 10 8/24/2015 8:49:50 PM

září 2015 11

vit významného reprezentanta hnutí mega-sborů v USA – Lakewood Church.

LC sama sebe charakterizuje jako nezávislý cha-rismatický megasbor, největší v USA. V průměru se jeho aktivit zúčastní asi čtyřicet pět tisíc posluchačů týdně. Schází se v bývalé sportovní hale se sedm-nácti tisíci míst. Hlavními kazateli jsou manželé Joel a Victoria Osteenovi. Sbor byl založen v roce 1959 jako charismatický baptistický sbor, ale brzy se odpoutal a stal se nezávislým.

LC nabízí široké spektrum aktivit, bohoslužby jsou přenášeny TV odhadem do sta zemí pro asi sedm milionů posluchačů. Je to perfektně fungující podnik s několika desítkami (stovkami?) zaměst-nanců a dokonalou organizací, obrovským obcho-dem nejen s knihami, DVD, ale i hodinkami či šper-ky s emblémem LC.

Realita: Byli jsme na druhém dopoledním shromáždění, na kterém bylo odhadem dvanáct až třináct tisíc lidí. Dopravu do přilehlých krytých patro-vých garáží řídila policie, všude plno ochotných orga-nizátorů s označením. Hned po vstupu do předsálí haly jsme byli přivítáni, přátelsky osloveni, nabídnu-ta pomoc. Když jsme se usadili v jednom ze sektorů „hlediště“, okamžitě nás oslovil pořadatel ze sekce, přátelsky popovídal, a když zjistil, že jsme z Evropy, nabídl nám možnost setkání s hlavním kazatelem po bohoslužbě. (Viděli jsme pak stát na modlitbu s ním hodně dlouhou frontu.) Po čase jsme změnili místo a opět jsme byli okamžitě uvítáni jiným pořadatelem. To bylo pozitivní, a to bylo asi tak všechno.

„Bohoslužba“ byla veliká show s dokonalou režií, se spoustou muziky (při naší návštěvě rock, jinou neděli pop atd.), promítáním, světelnými efekty i kouřem, zajížděním a vyjížděním kapely na pódiu atd. Jediné použití pro bible, které s sebou překva-pivě velká část lidí měla, bylo, když Joel Osteen požádal stojící návštěvníky, aby zvedli bible nad hlavu a opakovali po něm prohlášení, že „Bible bude jediným vodítkem v jejich životech“.

Mezi muzikou byla na několik velkoplošných obrazovek promítána videa z evangelizace v New Yorku, slyšeli jsme o setkání J. Osteena s papežem atd. A kázání? V několika minutách jsme se s odvo-láním na Iz 49 dověděli, že se nesmíme omezovat ve svých modlitebních přáních, protože Bůh je připra-ven nám dát mnohem více. Od svých dobrých přátel v Houstonu jsme se dověděli, že LC má mezi lidmi přezdívku „good feelings church“ (církev dobrých pocitů) – a vůbec se tomu nedivíme.

závěremSvým způsobem považujeme USA za svůj druhý domov a máme je velice rádi – žili jsme tam a po roce 1989 jsme tam byli mnohokrát delší i kratší dobu. Setkali jsme se s mnoha úžasnými lidmi, hlu-bokými a obětavými křesťany, ale i s příliš velkým důrazem na výkon a úspěch i v církvi, vedoucím k povrchnosti a k formálnosti, i s velkým církevním byznysem. Proto nám v našich sborech vadí obdiv, často velice nekritické přebírání vzorů a metod od církví za mořem, kopírování.

V každé sféře života – tedy i v církevní – lze v USA nalézt obrovské spektrum pohledů, řešení, metod atd. Na nás je, abychom jako posluchači z Beroje „každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel“. (Sk 17,11)

■ pavel Chráska st., sbOr Cb praha 5 – sMíChOv

Kostel Park Street Church navrhl anglický architekt Peter Banner. Odvážně zkombinoval prvky používané dvěma jinými významnými architekty a vytvořil budovu, která okamžitě upoutala pozornost. Dodnes je považována za jednu z nejkrásnějších staveb Bostonu.

Foto

arc

hIv

září 2015.indd 11 8/24/2015 8:49:50 PM

12 září 2015

Foto

arc

hIv

, Ilu

Stra

ce o

nd

řej K

oŠŤ

áK

tÉMA

Foto

arc

hIv

, Ilu

Stra

ce o

nd

řej K

oŠŤ

áK

tÉMA

pavel hOšek

Jsme jídlo – tento výrok autora článku není psán z pozice predátora ani kanibala. Jde jen o konstatování, že veškerá hmota našich těl je jen transformovaným pokrmem, který jsme do sebe někdy dostali. Obsah článku se tím ale zdaleka nevyčerpává.

září 2015.indd 12 8/24/2015 8:49:56 PM

září 2015 13

O poslouchaná slovní hříčka „man ist was man isst“ (člověk je to, co jí) mi nikdy nepřipadala

moc vtipná. Navíc nemám rád jejího autora Ludwi-ga Feurbacha, jednoho z nejnafoukanějších němec-kých filosofů. Ale před lety jsem bezděky přece jen přitakal výstižnosti tohoto pozorování, když mi byl na letním táboře představen zavalitý chlapeček, známý mezi přáteli pod přezdívkou Knedlik. Nikdy předtím ani potom jsem nepotkal člověka, který by tak důsledně a dokonale dělal čest své přezdívce. Zejména když vývařovna oné socialistické ubytov-ny, kde se tábor odehrával, zařadila do jídelníčku knedlíkové jídlo. Knedlikova láska ke knedlíkům pak přecházela do mystického vytržení. Před očima užaslých táborníků se ten naducaný hošík jakoby v přímém přenosu „stával knedlíkem“.

Ano, Knedlik mi pomohl objevit prastarou moud-rost zaprášených učebnic přírodopisu: naše těla se do poslední molekuly skládají z toho, co jsme snědli. Jsme v důležitém smyslu pouhý výsledek látkové výměny. Jsme jídlo, které prošlo reorganiza-cí. Nepotřebujeme hledat a nacházet vztah k jídlu jako k něčemu vnějšímu, co do nás odkudsi vchá-zí. Každá buňka našeho těla totiž není než… bývalé jídlo. Každičká tkáň naší tělesné schránky je utkána z někdejších snídaní, obědů, svačin a večeří. Jídlo je tak v nejsilnějším smyslu vyjádřením našeho sepjetí s přírodou, s hmotou, s vesmírem. To všechno totiž nejen užíváme a požíváme. My to JSME.

savci, kteří umějí hrát na housleNedělejme si žádné iluze, milí přátelé, my lidé jsme mimo jiné také pouhé mnohobuněčné organismy, dvounozí živočichové, prostě zvířátka, savci. Ano, savci! A už jsme zase u jídla. Dokonce i přírodovědec-ké označení lidského rodu prozrazuje náš nejtěsnější vztah k jídlu, ke způsobu, jakým lidská mláďata při-jímají potravu. Dříve než mluvíme, myslíme, obléká-me se a vedeme oduševnělé rozhovory… sajeme.

Jsme vědecky definováni způsobem výživy nově narozených lidiček: na rozdíl od ptáků, obojživelní-ků a ryb – a stejně jako veverky, krtci a divoká lesní zvěř – přicházíme na svět v těsném sepjetí… s kojí-cí maminkou. Maminkou, v jejímž těle jsme devět měsíců v přítmí a bezpečí podřimovali a těšili se na ten velký den, kdy jí pohlédneme do tváře. A celou tu dobu jsme se živili z jejího těla, „jedli jsme ji“. A zázrak nad zázraky – něco podobného vlastně pokračuje i po porodu: docela dlouho, celé měsíce nebo roky jako vděční a šťastní kojenci „jíme mamin-ku“. To ona nás sytí mlékem a udržuje při životě, dává nám sama sebe v podobě jídla, kterým je ona.

Opět je tu jídlo – v tomto případě mateřské mléko – nejen zdrojem života a tělesné síly, ale také pou-tem spojení, těsného sepětí. Nejen s hmotou, pří-rodou, vesmírem, ale s druhým člověkem, s nejdů-ležitějším člověkem vůbec – s vlastní maminkou. To ona zastupuje celou přírodu, když nám jejím pro-střednictvím proudí do malinkých růžových tělíček všechny důležité živiny a vitamíny. Na dřímajícím, napapaném miminku v mateřské náruči je asi nejlíp vidět, že jídlo není jen biologickou nutností, ale také ztělesněním vztahu, viditelným vyjádřením nevidi-telného pouta lásky…

A tady jsme zřejmě na stopě velkého tajem-ství: všechny symbolické, duchovní a náboženské významy jídla, jak je najdeme ve všech kulturách od starověku po současnost, se totiž odvíjejí od oné základní skutečnosti, kterou je lidské mládě u mat-čina prsu. Tato základní skutečnost v nás ve všech skrytě působí, protože je živou pravzpomínkou každého lidského tvora, nakolik jsme všichni z pod-staty věci také bývalými kojenci.

Všichni jsme kdysi dleli v bezpečí u prsu, všich-ni proto víme nebo tušíme, že jídlo není jen příjem potravy, že je v důležitém smyslu také ztělesněním vztahu, prostředkem a nástrojem spojení, viditel-ným vyjádřením neviditelného pouta. Kdo mi dává jídlo, dává mi sebe. Vždyť to známe z dokumentár-ních filmů i z každodenního provozu. Od nejstar-ších kultur po současnost, když se lidé chtějí sblížit, zpečetit přátelství, uzavřít spojenectví, obnovit na-rušený vztah, překonat odcizení, usednou společně k jednomu stolu, pozvou se vzájemně na oběd, „pro-jí se ke smíření“.

Zřejmě právě proto patří v tradičních kulturách pohostinnost k nejdůležitějším cnostem. Potraviny, které člověk jako hostitel nabídne druhému při spo-lečném jídle, jsou výsledkem jeho práce, ovocem díla jeho rukou, jsou ztělesněním jeho námahy a jeho času. Jsou prodloužením jeho samého. Když nabízí své jídlo, nabízí sám sebe, dává kousek sebe druhé-mu, a tím zpečeťuje, obnovuje nebo vytváří vztah.

přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě UK a teologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři. Se svou manželkou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou žije v Praze-Uhříněvsi.

Doc. Pavel Hošek, Th.D. (42)

září 2015.indd 13 8/24/2015 8:49:56 PM

1� září 2015

tÉMAtÉMA

Okoštuj, palko, nech sa páči!Tento pozoruhodný symbolický význam pohostin-nosti opakovaně zakouším na vlastní kůži. Dostalo se mi totiž té cti, že jako plachý a křehký český inte-lektuál sdílím radosti a starosti manželského živo-ta s bodrou a temperamentní dcerkou ze středního Slovenska. Moje duševní obzory se proto rozšířily o slavnostní pokrmy jako je kyslá vára, šošovicový prívarok, strapačky, kapustnica nebo šúľance. Ale úplně nejvíc (až k prasknutí) mé obzory rozšířila dojemně srdečná a zároveň něžně neústupná pohos-tinnost všech starých mam, tet a ujů, které jsem ono-ho památného dne před dvaceti lety vyženil.

Kdykoli se chystáme jet na týden za starkými na Slovensko, snažím se před odjezdem pokud možno co nejdéle… nejíst. Vím totiž, že budu svými bod-rými příbuznými jako vždycky zavalen v podstatě nepřerušovaným niagarským vodopádem polévek, omáček, zákusků, dortů, klobás, kompotů a sýrů – a moje plaché protesty, mrznoucí úsměv a zsinalou barvu v obličeji zase nikdo nebude brát na vědomí.

Vždycky si mezi škytáním a říháním v duchu opaku-ji, že oni mi vlastně dávají sebe, že to všechno sami vypěstovali, vykrmili, uvařili a usmažili a že by bylo neuctivé a netaktní to všechno nesníst. Ale bývá mi při tom tak nějak těžko. A zároveň objevuji paradox-ní tajemství, že se člověk může těšit na hlad…

zachovávati budeš slavnost sklizně…Na slovenském venkově mě fascinuje, že tam stá-le ještě žije ona prastará lidová moudrost těsného sepětí člověka s přírodou. Její posvátné rytmy a řá-dy, moudře a mistrně utkané laskavým Stvořitelem, jsou jakoby hmatatelně přítomné na každém kroku. A místní rolníci to tak dodnes cítí, alespoň v onom požehnaném kraji pod Malou Fatrou, odkud pochá-zí moje žena.

Dary stvoření, za které slovenský polnohospodár děkuje, jsou vnímány opravdu jako nesamozřejmé DARY. Jako láskyplná zaopatření nebeského Otce. To on je zdrojem života, to on „veškerému tvorstvu dává pokrm“. To on žehná sklizni, a tím sytí lidské syny a dcery vším dobrým. Modlitba za déšť, díku-vzdání za úrodu, prosba za plodnost domácích zví-řat – to všechno jsou pro mě literární ornamenty sta-rozákonních příběhů, pro dědečka mojí manželky obyčejná realita a samozřejmá próza všedních dnů.

A ještě něco mě na rodinných návštěvách střední-ho Slovenska naplňuje úžasem: v tamní zemědělské kultuře je „k jídlu“ vlastně všechno důležité, kolem čeho se točí každodenní práce: krávy dávají mlé-ko, slepice vajíčka, čuník ve chlévě maso, stromy v zahradě ovoce, políčko za humny brambory a obi-lí, pokosená tráva je pro králíky, do lesa se chodí na borůvky a na houby… Bez umělé romantiky a bez poetického patosu. A přesto – úplně jako v jugosláv-ským fi lmu…

A jako všude jinde, ani na slovenském venkově není jídlo jen příjmem potravy, ale také ztělesně-ním vztahů, viditelným vyjádřením neviditelných vláken a pout. Nejen mezi lidmi navzájem, ale taky mezi Nebem a zemí. Nejde totiž jen o něžně agre-sivní slovenskou pohostinnost, ale taky o děkovné a přímluvné modlitby místních rolníků. Plody přírody jsou přijímány z Božích rukou, hojnost úrody je znamením Boží přízně, střídání roč-ních období a setí a sklizně je oslavováno jako požehnaný rukopis dobrotivého Pána stvoření,

který „veškerému tvorstvu dává pokrm“.Jezdím na Slovensko s Biblí v kapse a o starozá-

konních zemědělských svátcích si nejradši čtu na str-mých svazích Malé Fatry, kde se pasou ovečky a v sala-ši pod lesem osmahlí bačové vyrábějí brynzu…

syny a dcery vším dobrým. Modlitba za déšť, díku-vzdání za úrodu, prosba za plodnost domácích zví-řat – to všechno jsou pro mě literární ornamenty sta-rozákonních příběhů, pro dědečka mojí manželky obyčejná realita a samozřejmá próza všedních dnů.

A ještě něco mě na rodinných návštěvách střední-ho Slovenska naplňuje úžasem: v tamní zemědělské kultuře je „k jídlu“ vlastně všechno důležité, kolem čeho se točí každodenní práce: krávy dávají mlé-ko, slepice vajíčka, čuník ve chlévě maso, stromy v zahradě ovoce, políčko za humny brambory a obi-lí, pokosená tráva je pro králíky, do lesa se chodí na borůvky a na houby… Bez umělé romantiky a bez poetického patosu. A přesto – úplně jako v jugosláv-ským fi lmu…

A jako všude jinde, ani na slovenském venkově není jídlo jen příjmem potravy, ale také ztělesně-ním vztahů, viditelným vyjádřením neviditelných vláken a pout. Nejen mezi lidmi navzájem, ale taky mezi Nebem a zemí. Nejde totiž jen o něžně agre-sivní slovenskou pohostinnost, ale taky o děkovné a přímluvné modlitby místních rolníků. Plody přírody jsou přijímány z Božích rukou, hojnost úrody je znamením Boží přízně, střídání roč-ních období a setí a sklizně je oslavováno jako požehnaný rukopis dobrotivého Pána stvoření,

který „veškerému tvorstvu dává pokrm“.Jezdím na Slovensko s Biblí v kapse a o starozá-

konních zemědělských svátcích si nejradši čtu na str-mých svazích Malé Fatry, kde se pasou ovečky a v sala-ši pod lesem osmahlí bačové vyrábějí brynzu…

září 2015.indd 14 8/24/2015 8:49:57 PM

září 2015 15

vůně rozinek a mandlíKdyž už mluvíme o Starém zákoně, je opravdu zajímavé, jak se v rabínském judaismu pobiblické doby podařilo zachovat velkou část „zemědělské moudrosti“ starověkého Izraele. Ačko-li byli Židé po dvě tisíciletí daleko od biblické pravlasti a neměli možnost obdělávat půdu, zachovali si i v roz-ptýlení mezi národy jeden z velkých pokladů vlastní rolnické minulosti. Středem většiny židovských svátků je totiž dodnes společné jídlo, ano, veselá a bohatá „hostina před Hospodinem“.

Jak říkají rabíni, po zničení jeru-zalémského Chrámu se svatost chrá-mového oltáře přenesla na jídelní stůl v židovské rodině. Právě tento stůl je dodnes důležitým ohniskem sdílení víry a předávání tradice. Je místem, kde se židovské děti učí moudrosti předků, kde poslouchají příběhy biblických pra-otců a pramatek a kde spolu s rodinou jedí slavnostní chody, symbolizující jednotlivé události svatých dějin.

Jídlo je tu opět ztělesněním spojení – spojení s vlastními dějinami, spoje-ní mezi lidmi navzájem a také spojení mezi Nebem a zemí. Jídlo, náležitě při-pravené podle svatých halachických předpisů, je takto plně vtaženo do ná-boženské víry a praxe, je prostředkem uctívání Hospodina, utužením vztahu mezi Bohem a jeho lidem.

Říká se, že židovské děti nepotřebují katechismus, protože společně s rodi-či slaví svátky. Všechno důležité se dozvědí u jídelního stolu. Stačí, když poslouchají, byť třeba jedním uchem, co tatínek nebo děda vypráví o tom, co právě jedí. Jak jednou se smíchem konstatoval můj židovský kamarád na setkání Židů a křesťanů: „Víte, přátelé, my Židi vlastně nemáme žádnou sys-tematickou teologii. Ale zase máme gefilte fiš a macesové knedlíčky, far-felky a kreplach, šoulet a rýžový kugl, latkes a cimes a Hamanovy taštičky. A nám to stačí…“

Přiznám se, že tohle židovské pojetí společného stolování jako bohoslužby, jako připomínání velikých a slav-

Jídlo v rodině AbrahamověVe svém článku Pavel Hošek píše, že kdo nabízí své jídlo, nabízí sám sebe, dává kousek sebe druhému, a tím zpečeťuje, obnovuje nebo vytváří vztah. Vzpomíná na to, jak je svými bodrými příbuznými vždycky zavalen v podstatě nepřerušovaným vodopádem polévek, omáček, zákusků, dortů, klobás, kompotů a sýrů.

Vyvolalo mi to celou řadu vzpomínek na moje studentské časy v Bratislavě. S pěveckým sborem jsme jezdili na zájezdy do našich sborů. Také jsem při tom zažil to, co on při návštěvě svých příbuzných. Tak třeba v Levicích jsem se naučil, že k slavnostnímu obědu nestačí jen polévka a jeden druh masa s přílohou. Maso bylo vařené, pak přišlo na stůl pečené a na závěr smažené.

Pořadí si možná už přesně nepamatuji, protože nejdůležitější bylo to množství zvládnout a nezarmoutit hostitele. Zpívat po takovém obědě bylo pak velmi obtížné. Nebylo to jen v Levicích, ale i na dalších místech. Při návštěvě v Táboře nás naše hostitelka neustále pobízela s tím, že když to nesníme, že nám to stejně zabalí s sebou. Bylo to krásné společenství a vytváření vztahů se sdílením přijatých Božích darů.

Později jsem něco z této atmosféry vyčetl v Bibli v Genesis 18,1–8, kde Abraham přijímá nebeské hosty. Přichází nečekaná návštěva, v nevhodnou dobu, v době denního horka, kdy všichni raději odpočívají. V mnoha rodinách by to byl zdroj napětí, ne tak v rodině Abrahama. Sám se ujímá role hostitele. V řadě jiných rodin by asi manželka poslala manžela do obýváku, aby hosty bavil, než sama připraví nějaké občerstvení.

Abraham ale mluví Sáře i do vaření. Ba nejen mluví, sám se zapojuje do příprav – běží, aby se s hosty setkal (v. 2) a spěchá říci Sáře, aby upekla chléb (v. 6). Sám vybral mladé a pěkné dobytče a pověřil mládence, aby je rychle připravil (v. 7). V době denního horka běhal sem tam, aby sám zařídil potřeb-né. Teprve až je osobně obsloužil, zůstal stát u nich pod stromem (v. 8).

Také mne zaujal zajímavý detail. Když dává Sáře pokyny pro přípravu chle-ba, žádá, aby připravila chléb pro tři hosty z třech měr mouky, v přepočtu se jedná o 36 kg mouky. Plete se Abraham do toho, čemu nerozumí? Proč tolik chleba a ještě k tomu celé dobytče?! Po konzultaci s odborníky jsem dospěl k závěru, že by se mohlo jednat o dobytče o váze 200–250 kg, to je 100–125 kg čistého masa. Podle množství mouky a masa se mohlo tedy jednat o hostinu ne pro tři, ale pro tři sta lidí!

Návštěva byla slavností pro všechny, kdo byli s Abrahamem, dobře se nako-nec poměli všichni. Ano, i tato hostina vytvářela a upevňovala vzájemné vztahy.

Jsem rád, že se to v některých našich rodinách zachovalo. Stává se mi, když jsem u někoho na oběd nebo večeři, že mi pak členové rodiny děkují za návštěvu a zvou na další, protože jindy se tak dobře nenajedí (zdravím do Dobrkovic), jako když je navštívím já.

Abraham je při své službě a péči o hosty pokorným hostitelem, sám se nazývá služebníkem a připravovanou hostinu představuje jen jako sousto chleba. I když je duší všech příprav, zůstává v roli služebníka. Umí spolupra-covat s manželkou i ostatními.

Přijetím hostů je Abraham příkladem tvůrčí praktické víry. Osobně se zapojuje, jedná hned bez otálení, je velkorysý a přející všem, přitom pokorný a otevřený ke spolupráci s ostatními. A díky této službě přijal velké požehná-ní on sám i jeho manželka.

Tak je i křesťanská pohostinnost úžasnou příležitostí k dávání i přijímání: „Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ (Žd 13,1–2)

■ daniel kOMrska, kazatel sbOru Cb brnO – kOuniCOva

kOMentář

září 2015.indd 15 8/24/2015 8:49:57 PM

1� září 2015

tÉMAtÉMA

ných Hospodinových činů, jako „hodování před Boží tváří“, se mi nesmírně líbí. Myslím si, že je to nanejvýš biblické a žádoucí, jen pořád nemůžu najít způsob, jak to šikovně a nenápadně propašovat do Církve bratrské.

A jako v tradičních zemědělských kulturách, i v židovské domácnosti samozřejmě platí, že jídlo je vyjádřením vztahu, projevem neviditelného pou-ta: kdo je pozván do židovské rodiny ke společné hostině, stává se rodinným přítelem. Je vlastně tak trochu adoptován, symbolicky proměněn z cizince v našince. Ostatně právě tento prastarý význam spo-lečného stolování se kdysi stal kamenem úrazu pro mnoho Ježíšových současníků…

žrout a pijan vínaProč? Protože pozvání ke společnému jídlu znamená přijetí do rodiny. Je to jednoznačné symbolické ges-to přijetí a přitakání. A tak to Ježíš myslel a vědomě tím také provokoval. Vysloužil si pověst toho, „kdo jí s celníky a hříšníky“. Společné stolování s kdejakou cháskou mu ostatně vyneslo pověst žrouta, milovní-ka hodů a pitek. Ježíš podobným nařčením jakoby ještě nahrával, když stále znovu přirovnával při-cházející Království ke svatební hostině. V zamra-čených horlivcích opakovaně vyvolával podezření, protože se na rozdíl od žáků Jana Křtitele nepostil. Své veřejné působení zahájil na svatební veselici, a ještě jí dodal grády proměnou vody ve víno…

Ano, čteme-li pozorně, jídlo a pití, společné sto-lování jakoby patřilo k nejdůležitějším tématům evangelijního vyprávění. Je to náhoda? Je-li jídlo ztělesněním vztahu, vyjádřením sepětí a spojení, viditelným projevem neviditelného pouta, nejspíš to náhoda není. Všechny duchovní a symbolické významy jídla ostatně nanejvýš zřetelně přicházejí ke slovu ve chvíli, kdy Ježíš řekne vyděšeným učed-níkům: „Já jsem chléb z nebe. Jezte mě.“

Jistě nám to může připadat trochu divné, ale je to přesně to, co Ježíš říká: Jezte mě. Možná se nám stejně jako jeho tehdejším posluchačům zdá, že je to „hrozná řeč“. Naštěstí máme po ruce osvědčenou fintu. Moudře pokýváme hlavou a s oduševnělým výrazem ve tváři prohodíme, že se to nesmí brát doslovně, snad jen v nějakém hodně rozmělněném, neškodném metaforickém smyslu.

Jenže já jsem člověk ve své podstatě prostodu-chý. Já to neumím brát jinak než jako malé děcko. Jestli je Ježíš lékem na zhoubnou nemoc lidského rodu a jestli vím až moc dobře, že jsem tou nemocí prolezlý a ten lék potřebuju, jinak mi není pomoci, s důvěrou popeláře nakonec nemůžu než po kaž-

dé první neděli v měsíci znovu říct: Díky Pane, že smím… že Tě smím… jíst.

kdykoli tedy jíte tento chléb…Ano, v samotném středu křesťanské bohoslužby je svaté jídlo, posvátná hostina. Hostina, ve které se protínají všechny symbolické významy jídla, o kte-rých byla řeč: Právě o tajemství eucharistie přece pozoruhodně přesně platí, že „jsme to, co jíme“. Stáváme se Tím, kterého společně jíme, Tím, který nám sám sebe dává za pokrm. Tímto jídlem vidi-telně vyjadřujeme neviditelné sepětí lásky, jako to miminko u matčina prsu.

A nejen to, zároveň stmelujeme společenství mezi sebou, jako pohostinní slovenští venkované. Tak jako zrna pšenice dala vzniknout chlebu a jako kuličky vinné révy daly vzniknout vínu, stáváme se při společném slavení eucharistie jedním. Napoju-jeme se na společný Zdroj, přijímáme jej do sebe,

září 2015.indd 16 8/24/2015 8:49:58 PM

září 2015 1�

a tím do nás proudí Život, ten Život, jímž je On.

A nejen to, při slavení veče-ře Páně připomínáme společně Ježíšovu pozemskou pouť, jeho stolování s hříšníky, kteří tak jako my směli přijmout pozvání ke stolu. Připomínáme jeho posled-ní večeři a smrt, díky níž se nám stal chlebem věčného života. Při-pomínáme jeho vzkříšení a zaslí-bení, že jednou budeme společně jíst a pít v jeho Království. Připo-mínáme jeho pověření, abychom byli pokračováním jeho příběhu a tak jako on zvali hříšníky ke sto-lu – k hodům lásky – nejen v rám-ci eucharistické bohoslužby, ale také v obětavé službě lidem, kte-ří prostě mají hlad, a nejen ten duchovní.

Zdá se, že nikde neplatí tolik jako v křesťanství, že „láska pro-chází žaludkem“. Ano, společné stolování není jen „příjem potravy v téže místnosti“. Vědí to všichni, kdo tak jako já zakusili v dětství kouzlo společného jídla při štěd-rovečerní hostině, nebo pocítili to zvláštní chvění mezi Nebem a zemí na setkání mládeže, jehož obsahem a programem bylo něco tak neuvěřitelně neduchovního jako uvařit spolu nějakou cizokraj-nou specialitu. A pak ji sníst…

Spiritualita vyzobávačů rozinekJako bych právě koutkem oka zahlédl ve farizejské komnatě své duše mravokárný prst, ost-rý, varovně vztyčený šlachovitý ukazováček. Mohlo by se zdát, šeptá ten maličký farizej ve mně, že tady hájím lacinou přizpůso-bivost duchu doby. Že vycházím vstříc postmodernímu požitkář-ství. Že „dodatečně“ objevuju důležitost a duchovní význam jídla v Bibli, když dneska na každém televizním kanálu běží dva seriály o žrádle. Copak neby-lo nanejvýš výstižně řečeno, že

Co přidat k jídlu, aby bylo dokonalé?Jídlo je Boží dar. Pravdu vštěpovanou do mé mysli od útlého dětství předávám teď už vnoučatům. A když vidím rozpaky dětí nad některým jídlem, pak dodávám: Pán Bůh nás velmi miloval už při stvoření světa. Mohl stvořit třeba jen jeden druh ovoce nebo zeleniny. Ale Pán Bůh pouhým slovem stvořil spoustu druhů ovoce i zeleniny různé chuti, vůně i barev. A hned v první kapitole Bible čteme: „Bůh viděl, že to je dobré.“ Také žalmista říká: „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře.“

Navíc Pán Bůh obdařil člověka schopností připravovat dobrá a chutná jídla. Pán Ježíš nás naučil modlit se za „chléb vezdejší“ spolu s prosbou „odpusť nám naše viny“, protože není samozřejmé mít vždy dostatek a obě věci jsou základními potře-bami našeho života. Bůh zná naše potřeby, ale dává nám mnohem víc, zahrnuje nás dobrými dary. Jak bychom mohli odmítat nějaké jídlo nebo o něm špatně mluvit?

Máme být svatí v celém způsobu života, a tedy i v přístupu k jídlu. Jsme Bohu vděční, nebo je pro nás jídlo samozřejmou záležitostí, když je ho v naší zemi dosta-tek a je snadno dostupné? Nejsme i my křesťané v důsledku nadbytku ohroženi plýtváním nebo nedobrou vybíravostí z rozmařilosti?

Jistě nemáme mnoho šancí ovlivnit plýtvání okolo sebe, ve své domácnosti je ale ovlivnit určitě můžeme, když se snažíme dobře a moudře hospodařit s jídlem. Tak jako učíme děti, že jídlo je Boží dar, měli bychom je také podporovat a sami jim být vzorem – jíst všechno a brát si jen tolik, kolik sníme. Učme je i sebe dávat u stolu přednost druhému, třeba tím, že si nebereme pro sebe to nejlepší. I v tako-vých maličkostech se totiž projevuje naše vzájemná láska a věrnost Pánu.

Jistě můžeme jíst rádi, s potěšením a chutí, ale pokrm nemá být naší jedinou starostí a nemá být v našem životě na prvním místě. To patří jedině Pánu Bohu. Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili. A to dokonce i na věky, pokud můžeme z milosti Boží „jíst“ Krista.

Jídlo pro svou rodinu, příbuzné a přátele většinou připravujeme rádi a s láskou. Ale Boží slovo pamatuje také na pohostinnost mezi námi křesťany: „Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“ Nebo čteme: „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ Jako společenství Kristovy církve se scházíme k Božímu slovu, k večeři Páně a někdy také ke společnému jídlu.

Služba v kuchyni pro sbor nebo sborové hosty možná může někomu připadat podřadná a „neduchovní“. Jistě vyžaduje pokorné srdce, ale má své místo mezi ostatními službami, jak píše apoštol Pavel: „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám.“ I zde platí: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ Tedy především s láskou k Bohu i k „domácím víry“ a poctivě, protože Pán u každého služebníka vyhledává především věrnost.

Naše pohostinnost může být také službou pomoci potřebným. K jídlu můžeme pozvat nebo dát, čeho se nedostává, těm z naší sborové rodiny, kteří mají třeba jen dočasně určitou nouzi. Dokonce apoštol Pavel v takovém případě dodává: „Ochotně poskytujte pohostinnost.“ K tomu nás vybízí také apoštol Jakub: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: ‚Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hladʻ, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?“

Jan Křtitel na otázku „Co jen máme dělat?“ zástupům odpovídá: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ A apo-štol Jan se ptá: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ Právě pohostinností můžeme být i živým svědectvím o Kristu a jeho lásce, která přebývá v našem srdci.

Co nakonec ještě dodat? „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ „Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce… která všechno spo-juje k dokonalosti.“ ■ dagMar kalvaChOvá, starší sbOru Cb pardubiCe

kOMentář

září 2015.indd 17 8/24/2015 8:49:58 PM

1� září 2015

tÉMA

„duše západního člověka spadla do břicha“? Neměli bychom my křesťané kázat zmlsaným současníkům spíš půst a odříkání?

Co na to říct? Pravdou je, že z jídla se stal koní-ček, záliba pro labužníky, věc něžného citu a vytří-beného vkusu. Kultivujeme své rozmazlené chutě, objevujeme nové podoby slasti a rozkoše a trochu se to zřejmě vymyká z kloubů. Ale možná se na věc můžeme podívat i z jiného úhlu. Rostoucí záliba v jídle v současné kultuře je totiž poměrně často a stále častěji spojena s novým zájmem o duchovní hodnoty a alternativní spiritualitu.

Zdravý životní styl, energetické vibrace v jednotli-vých potravinářských surovinách, vyvážená strava z hlediska principů jin a jang, očistný půst spojený s transcendentální meditací, vegetariánství, vegan-ství či vitariánství odůvodněné tou či onou duchov-ní naukou, léčivé výtažky a kouzelné lektvary, nabité posvátnou energií, jídelníček utvářený podle principů ekofilosofie, to všechno jsou typické podo-by současného živelného a rostoucího zájmu o spiri-tualitu. A taky o jídlo… Ano, postmoderní doba zno-vu objevila sepjetí člověka s přírodou a vesmírem, znovu objevila tělo jakožto tykadlo ducha. Proto má nová spiritualita tak často těsný vztah k jídlu.

A ještě jedna věc stojí za zmínku, když mluvíme o jídle. Nový zájem o duchovní hodnoty, který zře-

telně roste i v české společnosti, pozoruhodně při-pomíná labužnický vztah k jídlu. Náboženství už není vnímáno jako soubor předpisů a závazků. Sta-lo se předmětem spotřeby a zábavy, stalo se něčím, na čem si lidé pochutnávají, na čem si docela rádi smlsnou. Odborníci mluví o „spiritualitě bramboro-vého guláše“, o duchovním hledání ve stylu vyzo-bávání rozinek, o vytváření „liturgických sendvičů“, o vaření „náboženských eintopfů“, o míchání „spi-rituálních koktejlů“ podle vlastního vkusu. Jeden francouzský sociolog mluví s ironickým smíchem o novém druhu „duchovního obžerství“.

vyzobávání jako hledáníMyslím, že v této věci musíme být opatrní, abychom příliš rychle nesklouzli k mravokárným soudům a zamračeným odsudkům. Vybíravá spiritualita a kulinářské požitkářství současné doby jistě mohou být projevem povrchních rozmarů a vnitřní prázd-noty. Ale mohou být také fází a etapou opravdového hledání životní a duchovní orientace.

Sám jsem něčím takovým prošel. Hltal jsem duchovní brožurky všeho druhu, vyráběl saláty ze sójových bobů, sbíral vegetariánské recepty, navště-voval meditační sezení, napouštěl zeleninu kosmic-kou energií čchi, objížděl léčitelské podivíny a pil hektolitry mrkvové šťávy. Zkrátka, trvalo mi docela

Jaroslav, Brno•Tojedocelazvláštníotázka,nikdyjsemnadtímztohotopohledunepřemýšlel.Jímhlavněproto,abychnezemřelhlady,jentoobčaspřeženuapakpřijdoupotížezpřejedení.Pravdoualeje,žečasjídlajeipříležitostíkbudovánívztahů.Topociťujihodněvpráci,kdevurčenouhodinuvšichnivylezemezesvýchkanceláříajdemespolečněnaoběd.Jetochvíle,kdyseproberehodněvěcíaposilujetosoudrž-nostkolektivu.Stejnětakfunguje

iposezeníukávy.Jídlojeproměsamozřejměipožitkem,nemusímsedonějnutit,tojepatrnéizmojipřezdívky(Bublina;pozn.red.).

Štěpán, Dobruška•Jídlovnímámpředevšímjakonutnostktomu,abychžil.Aleto,žemůžemejístapíta„mítsedobře“,jeBožídar.(Kaz3,13)JetozBožímilostiajenakaždém,jaktovyužije–jestliprodruhé,nebojenprosebe.Mámráddobréjídlo,alesámsihoneužijutak,jakokdyžhomohujístspo-

lečněsněkýmdalším.Jídločastosmanželkoupoužívámepronavázáníčiprohloubenívztahůsdruhými–zvemejenaobědapod.Takékdyžvespolečenství

anketa

Je Vám jídlo příležitostí k rozvoji vztahů s druhými lidmi, nebo spíše láká k soukromému požitku?

září 2015.indd 18 8/24/2015 8:49:58 PM

září 2015 1�

Čtvrteční obědyVe čtvrtek v poledne se už po mnoho let schází v naší farnosti pestrá skupina asi dvaceti osob (především seniorského věku) ke společné krátké bohoslužbě s vysluhová-ním večeře Páně. Po tomto bohoslužebném setkání máme společný oběd (za lidových 30 Kč). A vždycky něco zbyde, tak je možno si koupit i porci domů. Tyto obědy připravují naše „sborové kuchařky“, které to berou zkrátka jako koníček a samozřejmě jako službu svým bližním. Ale není to jen „dílo“ kuchařek. Někdo jiný třeba něco navíc napeče, další zase připraví stoly, jiný roznáší jídlo, další pak obíhá s kasičkou, jiný uklízí po skončení.

Jak z výše uvedeného vyplývá, nejde jen o oběd, ale hlavně o společenství, rozhovor, poznávání a budování přátelství. Tak nějak se snažíme navazovat na to, co čteme v Novém Zákoně. Ježíš v Božím jménu uzdravoval nemocné a ujišťoval, že Bůh má všechny lidi rád. Jistě přinášel velkou úlevu lidem, když jim odpouštěl hříchy, když je zbavoval stra-chu z Božího soudu. Tím vším kolem sebe ale také vytvářel zvláštní společenství lidí, kteří si byli blízcí jako bratři a sestry. To všechno, co v Něm a s Ním měli, vlastně vyjádřili při poslední večeři.

Ježíš měl dobrý nápad a nové řešení. Vymyslí novou možnost, jak mohou být lidé s ním – skrze společné jídlo a pití. Už se to netýká jen učedníků. Při téhle večeři na Jeho památku a v jeho jménu bude on sám vždycky přítomný. Nevysvětluje jak, ale dává se lidem k dispozici novým způsobem. Říká, že zkrát-ka a dobře přijímáme Jeho samého. „Jsem s vámi a budu s vámi, kdykoli budete takhle jíst a pít v mém jménu.“ My totiž Ježíše nemá-me postrádat! Máme ho mít mezi sebou.

A tak to prožíváme právě při těchto čtvr-tečních poledních „hodech“. Nejdřív máme večeři a pak oběd. To mluví za mnohé. Víra není jenom nějaké vzpomínání na to, jak to asi bylo kdysi krásné. Chleba a víno jako Jeho tělo a krev znamenají, že je tady s námi. Tím, že jíme a pijeme, přijímáme Krista. Jeho lásku, jeho odpuštění, jeho samého. On se nám dává a my se s ním takhle můžeme setkávat. Při Jeho večeři a při našem obědě. Je to hostina vztahu, hostina lásky a důvěry.

■ Mgr. filip JandOvský,pastOr sbOru Maranatha, eCM plzeň

kOMentářdlouho, než jsem konečně zaklepal na ty správné dveře – míst-ního sboru CB. Smím-li své vlastní tápání nějak vyhodnotit, řekl bych asi tolik, že dlouhodobé stravování náboženskými eintopfy, liturgickými sendviči a spirituálními koktejly nakonec vede člověka k hledání kvalitnějšího pokrmu. Přesně tak to bylo i se mnou.

Posílen vlastní zkušeností, dívám se na „labužnickou spiritu-alitu“ a „spirituální labužnictví“ současné doby s umírněným optimismem nebo ještě lépe s vírou, láskou a nadějí. Znovuob-jevení lidského těla jako tykadla ducha, které tak zřetelně při-chází ke slovu v současném mnohostranném a takřka umělec-kém zájmu o jídlo, je stejně jako znovunalezení těsného sepjetí člověka s přírodou v důležitém smyslu návratem k moudrosti našich předků, k pozapomenutým tajemstvím biblického pojetí stvoření a lidského údělu.

Snad tedy smíme ve zmlsané spiritualitě hledajících součas-níků a v labužnickém třeštění televizních seriálů o vaření vidět také návrat k odvěkému tušení minulých generací či k hlubin-né zkušenosti sajícího kojence, že jídlo není jen biologickou nutností, ale také viditelným vyjádřením neviditelného pouta. Že je prostředkem a nástrojem spojení mezi lidmi navzájem a také mezi Nebem a zemí, že je hmatatelným projevem vztahu – a v tom spočívá jeho nesmírná duchovní hodnota.

Snad smíme s nadějí vyhlížet, že všechny ty pestrobarevné eintopfy, guláše, koktejly a sendviče probudí v našich hledají-cích kamarádech také „hlad a žízeň po slyšení slov Hospodi-nových“. ■

pořádámerůznéakce,jetočastospojenésjídlem,aťužjetojenodpoledneukafeabuchet,nebogrilování.StejněikurzyAlfa,manželskévečery,Exit316–tamvšudehrálojídlodůležitouroli.Vzpomínámsi,jakse„mlaďáci“naExituvždyckytěšili,ažbudejídloahlavněkofola.(Občasjsemmělpocit,žetobyljedenzdůvodů,pročpřišli.)Takžepokudbychmělodpovědětstručněnapoloženouotázku,takjídlovní-mámjakopříležitostkrozvojivztahů.Bylobyškodaktomututo„životnínutnost“nevyužívat.

Petra, Brno•Pracujidomanavolnénoze,takžejídlo(nejčastějioběd)jeproměnejpřirozenějšízpůsob,jaksedostatodpočítače„mezilidi“.Soukroměsimůžuužívatspoustyjinýchvěcí.Mimotomipřipadálákavějšípozvatsousedku/souseda„nakafe“(rozumísealespoňsdortíkem)nežněkohopozvat„jentak“.

■ připravil petr raus

září 2015.indd 19 8/24/2015 8:49:58 PM

20 září 2015

zápiSník

Petr Pokorný

CB Nové Město nad Metují

l etos jsme se ve Stuttgartu zúčastnili 35. evange-lického Kirchentagu. Kirchentag je čtyřdenní vše-

německé setkání evangelické církve. Bylo to mocné – sto tisíc návštěvníků, tisíce dobrovolníků a pořada-telů, množství kazatelů a cír-kevních pracovníků, špičko-ví umělci a známí politici, k tomu Trh možností – v dese-ti halách osm set stánků před-stavujících nejrůznější misie, služby, školy a iniciativy.

A v hale číslo 9 jeden stá-nek pro českou A Rochu. Vedro na padnutí, všude kolem šrumec a informační zácpa a přesycenost až hma-tatelná. Přesto se ale u nás zastavovaly stovky lidí, prohlíželi si fotky z naší práce, ptali se na různé věci a zkoušeli náš ptačí kvíz (Znáš těchto patnáct ptáků?). Nezničitelný Pavel Světlík po sté se svým pověstným úsměvem vysvětloval rozdíl mezi vrab-cem polním a domácím. Sestry Jasmin Sung a Anna Stifterová rozdávaly letáky a karlovarské sušenky. Vyhledali si nás (nám neznámí) bratři a sestry z Indie, Ukrajiny a Bolívie a my každý den zažíva-li radost ze společenství Božího lidu a ochutnávku onoho hřmotného chvalozpěvu svatých ze všech národů země, které tak toužebně vyhlížíme s apoš-tolem Janem. (Zj 7,9)

Vrchol všeho byly večery – organizátoři Kirchen-tagu pro spolupracovníky zařídili ubytování v rodi-nách. Nás ochranáře dali do rodiny zahradníka. Tak jsme se večer unavení vraceli „domů“, abychom při-jali pohostinství mimořádně laskavých lidí a sytili své oči pohledem na přehršel barev a tvarů květin, keřů a stromů. Pestrost všude a ve všem.

I na samotném Kirchentagu jsme si všímali ohrom-né pestrosti. Trh možností byla také pestrost sama – s německou důkladností k dokonalosti dovedená nabídka práce s dětmi, věrouky, ochrany přírody,

pomoci chudým a strádají-cím. Od všeho něco, jak říkám – osm set stánků. Ale občas jsme měli smutný dojem, že za vší tou prezentací církve chybí Kristus. Perfektní pre-zentace pomoci koktajícím africkým uprchlíkům, zvířa-tům z velkochovů atd. – ale často nikde ani odkaz na Krista. Pomáhat slabším je jistě křesťanská hodnota, ale

podobně pomáhají i nevěřící. Je středem té služby Kristus, anebo ta služba sama o sobě?

A ta pestrost – německá evangelická církev se snaží být otevřená všem, teologický liberalismus velí vedle sebe tolerovat nejrůznější duchovní prou-dy, rozevírají se etické normy, i některé otevřené hří-chy jsou prezentovány jako jedna z možností (prak-tikovaná homosexualita aj.). Výsledek? Lidé z církve masově odcházejí. Bezbřehá otevřenost neláká. Je to vlastně logické z teologického i psychologického hlediska. „Ostré hrany doktríny“ a „úzká brána mís-to široké“ byly myslím důrazy požehnané služby našich otců ve víře (Komenského, Kalvína, puritánů a Spurgeona, Jana Balcara a jiných).

Takže uprostřed radosti z pestrosti jsem si říkal: Jsou ale také barvy, které na naši paletu nepatří. Pán nás volá k pestrosti, ale také k čistotě a svatosti. Potřebujeme oheň, ale je také „cizí oheň“. (Nu 3,1; J 4,1–8) Kéž Pán dá, ať moje/naše církev neskončí jako bezbřehý duchovní bazar… ■

uprostřed mnohobarevného shromáždění

Foto

jaSm

In S

un

g

září 2015.indd 20 8/24/2015 8:49:58 PM

září 2015 21

Co má společného Hitler gentleman a řecká dluhová krize? Asi poznáváte, že Hitlerem gentlemanem narážím na slavný, byť neexistující článek Ferdinanda Peroutky, který se měsíce

pokoušel najít prezident Zeman, resp. jeho mluvčí. Článek se tak stal symbolem mota „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ v politice, kdy za největší problém je považováno uznat svůj omyl či chybu (a takto to pravým jménem pojmenovat).

Co to má co společného s řeckou krizí? Možná mnohé. Jsem přesvěd-čený o tom, že už v roce 2010, kdy se podepsal splátkový kalendář pro Řecko na desetiletí dopředu, zástupci věřitelů („zachránci“) museli vědět o tom, že pravděpodobnost řádného splácení po celou dobu (z ekonomických nebo politických důvodů) je prostě malá. Nicméně dohodě se tleskalo a nikdo nechtěl dlouho uznat, že je nereálná. Dohodu zaštiťují evropští Zeemanni.

Podobně na řecké straně. Řekové si kdysi nezodpovědným hospodařením nadrobili. Místo aby nyní věřili politi-kovi, který by jim slíbil jen churchillov-ské „krev, dřinu, slzy a pot“, zvolili si politika, který v této situaci slibuje 13. důchod, minimální mzdu 700 eur a stát-ní dotace na elektřinu. Řekové chtějí svého Zemanise hlásajícího „už jsme dost trpěli“ namísto „zvorali jsme to“.

Dokud nebudeme dostateční frajeři na to říct „naše chyba, omlouváme se“, jak by nám mělo být povědomé z bohoslužeb, a budeme radši nazývat kruh čtvercem, budou tu s námi žít Hitlerové gentlemani, dluhové i další různé krize. ■

glOsa

StALO Se

VáclavAdamec

Zemanis a Zeemann

Historická návštěva papeže ve valdenském kostelePapež František jako první římský biskup navštívil kostel valdenské církve. Při své návštěvě Turína zavítal 22. června do tamního valden-ského chrámu. Zde jej uvítal moderátor církve Eugenio Bernardini a početné shromáždění věřících. Papež tu hovořil o „ovoci ekumenic-kého hnutí, které v posledních letech umožnilo znovuobjevit bratr-ství sjednocující všechny, kdo věří v Krista a jsou pokřtěni v jeho jmé-nu“. Je to společenství, „které je stále ještě na cestě“, protože „jednota se vytváří za pochodu“. Zdůraznil, že přitom nejde o pouhé lidské úsilí, ale o působení Ducha svatého.

Dále pak poprosil ve jménu katolické církve valdenské o odpuště-ní. „Ze strany katolické církve vás prosím o odpuštění. Prosím vás o odpuštění těch našich postojů a činů, které nebyly křesťanské, ba ani lidské, a jichž jsme se během dějin dopustili vůči vám. Ve jménu Pána Ježíše Krista, odpusťte nám,“ žádal papež.

Valdenská církev má své počátky ve druhé polovině 12. století, kdy u zrodu obnovného církevního hnutí stál lyonský kupec Petr Valdes. Následně se pak obnovné snahy šířily po Evropě, zejména do Itálie, ale i do Čech. Valdenští byli tvrdě pronásledováni jako kacíři.

Jubileum Armády spásyNa počátku července (1.–5. 7.) si křesťanská církev a charitativní dílo Armáda spásy připomněla 150. výročí svého vzniku. V O2 aréně v Londýně se při této příležitosti sešlo 15 tisíc účastníků oslav. Armáda spásy, u jejíhož zro-du stál metodistický kazatel William Booth se svojí ženou, se mezitím rozrostla do 126 zemí včetně Česka. Od září začne působit i na Slo-vensku. Přes 1,1 milionu vojáků a 100 tisíc zaměstnanců pracuje v rozvojových komunit-ních programech, azylových zařízeních pro bezdomovce, dětských domovech, rehabilitačních centrech, centrech pro děti a mládež, domovech pro seniory, nemocnicích a projektech pro služby vojen-ským složkám, vězňům a vyhledávání pohřešovaných osob.

pOdle radia vatikán, ČeskéhO rOzhlasu plus a idea zpraCOval

(ve spOlupráCi s ) –JuMl-

Indiáni se vzbouřili proti WashingtonuSeveroameričtí domorodci, konkrétně dvě nejpočetnější indiánská etnika Navahů a Čerokíů, kterých v USA žije přibližně 600 tisíc, neuznávají rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, jenž 26. června stanovil, že manželství mohou uzavírat také osoby téhož pohlaví. Indiáni žijící v rezervacích mají totiž na svých územích vlastní legislativu, která nepodléhá té federální. Navahové a Čerokíové se tedy vydali na válečnou stezku a nebudou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu USA na svých územích aplikovat.

nO COMMent

září 2015.indd 21 8/24/2015 8:49:59 PM

22 září 2015

h ezký, avšak docela maličký byteček, pár met-rů čtverečních, maximálně pro dva. Ovšem

s ním jedno trochu větší trápení. Ti, kdo jej společ-ně s celým domem a celou ulicí stavěli, nebyli prá-vě nejspolehlivější. Naše peníze zaplacené za byt zmizely kdesi ve víru stavění, změn plánů, nedo-končování nových plánů a následných insolvencí firem. A tak zůstal byt sice dostavěný, ale nezko-laudovaný a na poctivého plátce a budoucího oby-vatele nepřepsaný. Insolvenční správkyně firem se začaly tahat o rozestavěný majetek, soudy se vlekly a právníci se neustále dokola odvolávali proti všem rozsudkům. A řízení se vlečou a právníci se odvo-lávají už spoustu let.

Dnes už nejspíš ani nikdo nezjistí, zda to bylo plá-nované tunelářství, podvod nebo jen shoda mnoha negativních vlivů a nepříjemných nezvládnutelných okolností. Avšak právě v tomto krachujícím bydlení jsme měli investovánu velkou sumu peněz. Téměř veškeré úspory, které jsme měli možnost jako mla-dí novomanželé dát dohromady, byly využity ke splacení ceny bytu, která samozřejmě odpovída-

la nemalé ceně novostavby ve velkoměstě. Naše původní představa, že manželství započneme bez dluhů a ve vlastním bytě, se rozplynula jako pára nad hrncem a plánované poklidné bydlení se na čas proměnilo v dramatické očekávání soudního příka-zu k vystěhování.

aktuální stavByt nelze v současné době legálně pronajmout ani legálně prodat. Lze v něm jen neoficiálně pobývat. A tak jsme doposud neoficiálně pobývali. A modlili se. Kéž by nám Pán Bůh mohl pomoci situaci řešit a dal jiné, větší legální bydlení, na které bychom měli finance. Počítali jsme, hledali možnosti, sledo-vali inzeráty. Čas běžel a my jsme se stihli rozrůst o dalšího člena rodiny a s ním i o další požadavek na větší prostor.

Přestože se to dlouho nezdálo být možné, Pán Bůh naše modlitby i modlitby našich přátel slyšel. Dověděli jsme se o budoucí výstavbě nových domů. Nových! A my jsme si tajně v srdci přáli novostav-bu. Jak je to v Žalmech (21,3): „Splnil jsi mu touhu

zkušenOSt

Foto

arc

hIv

au

torK

y

zkušenOst pavly syChrOvé

vyslyšené modlitby

září 2015.indd 22 8/24/2015 8:49:59 PM

září 2015 23

jeho srdce, prosbě jeho rtů jsi neodepřel…“ Nakonec jsme vybrali podle plánů a půdorysů byt, oběhali banky a mod-lili se znova. Byt měl být do roka k nastěhování, i když v danou chvíli bylo vidět jen velkou díru v zemi připra-venou na základy domu. Nezbývalo než důvěřovat Pánu Bohu, že tentokrát už naše investice a bydlení ve víru insolvencí nezmizí.

A Pán Bůh nás chránil. Zvládli jsme déle než rok život ve třech na ploše jen o něco málo větší než 20 metrů čtve-rečních, v níž polovinu zabíraly postýlka, kočárek, hračky a ze stolu improvizovaně vytvořený přebalovací pult. Při-čemž zbytek místa by se dal shrnout slovy: kuchyňská lin-ka. A dokonce nás z malého bytečku za tu dobu nevyhnala ani žádná insolvenční správkyně ani nás nevystěhovalo žádné soudní nařízení.

bůh nových začátkůA co víc! Pán Bůh nám po bankovních peripetiích a po čtvrtletním zpoždění stavebních a byrokratických proce-sů, kterými nás učil důvěře a trpělivosti, daroval obrovský dar v podobě nového bytu v novém domě. Ten pocit za nás opět krásně vyjádřil žalmista v prvním verši 126. žalmu: „Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.“ Bylo to sice později, než jsme si přáli, bylo to jinak, než jsme si plánovali. Po letech však byly najednou naše pros-by reálně vyslyšeny, naplněny, a to úžasným způsobem. Hezčí a lepší byt, než jsem si kdy představovala. Prostorný, nový, voňavý, zkolaudovaný, náš!

Možná, že původní malý byt už nikdy nezískáme do vlastnictví a peníze za něj zaplacené se nám všechny taky nevrátí. Ale když Bůh něco bere, často za to připravuje mno-hem větší a lepší dobrodiní. Dává ho těm, kdo mu důvěřují, že se o ně postará On sám. I když třeba až po letech. V hlavě mi zase zní verš z Žalmů: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ (Ž 103,1.2) A já na tohle dobrodiní nikdy zapomenout nechci.

Ten únorový den, kdy jsme jeli byt oficiálně přebrat, byl po dlouhé době břečky a poloteplých měsíců prvním krásně prosněženým zimním dnem. Sněhové vločky se snášely k zemi v naprostém bezvětří jak peříčka z právě roztržené peřiny. Večer mi pod žlutými světly pouličních lamp ty vločky připomínaly maličké posly naděje, že při-chází něco nového, požehnaného a krásného. A na tom právě položeném bílém koberci, po kterém před námi ješ-tě nikdo nechodil, se v ten romantický okamžik otiskly maličké stopy botiček naší právě se rozběhnuvší patnác-timěsíční dcerky.

Dívala jsem se na ty maličké stopy a napadlo mě: Ano, Pane! Chceme tady na tom novém místě, které jsi nám ve své milosti daroval, zanechat stopu. Tvoji stopu! Kéž nám k tomu dáš moudrost.

■ pavla syChrOvá, sbOr Cb brnO – kOuniCOva

ozn

ám

ení

Ještě ke kouření (brána 3/2015)„Což kuřák není otrokem?“ – ptá se pan Lach-man (Brána 5–6/2015; pozn. red.). Může, nemu-sí. Záleží na tom, je-li či není závislý. Přirovnat to lze například k pití alkoholu.

Pan Lachman dále doufá, že první jím cito-vaný odkaz (1K 6,12) není znásilněním textu. Souhlasím s ním, ale pokud jde o druhé odkazy (1K 3,16–17. 6,19), ty za znásilnění textu naopak považuji. Nějak z té citace totiž vypadl verš 1K 6,18: „Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.“

Jediný možný hřích proti vlastnímu tělu se tedy týká výhradně smilstva. Kouření není smilstvo. MilOš f. peChar

Kouření je téma sice etické, mravoučné a mra-vokárné, ale nikoliv výsostně. Jde především o námět týkající se patologie a patogeneze, pojednávající o vzniku a průběhu chorob a nemocí. Pojednává o tom velká řada lékař-ských studií založených na důkazech (EBM, evidence based medicine). Že závislost života na autech a rekreační sport jsou doprovázeny úrazy, je pravda, ale stejná pravda je, že podle statistik mnoho úrazů vzniká v domácnosti, a přece kvůli tomu nezrušíme své domovy a nepřestaneme se pohybovat. Závislost na večerní modlitbě je snad úplně z jiného soudku. Jistě nebudeme vyhá-nět ďábla belzebubem a kuřáky trestat neřkuli zabíjet, ale třeba zrušení jakékoliv reklamy na cigarety i na krabičkách je jedním z účinných prostředků proti vzrůstajícímu tabakismu.

Další věc je, že kouřením poškozuji nejen své tělo, ale často nutím pasivně kouřit druhé vdechováním kouře, a to nejen ze vzduchu, ale i z koberců a čalounění, kde se nacházejí velmi škodlivé usazeniny (terciární kouření poškozuje zvláště děti).

Křesťané se často modlí za uzdravení svých blízkých a jistě je to biblické. Stejně tak zápas o snížení škodlivin v životním prostředí je v duchu Písma, i když se v Bibli nikde nenajde slovo „tabák“.

Mudr. pavel páral, internista a diabetOlOg

(redakČně kráCenO)

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1E-mail: brana@cb.cz

září 2015.indd 23 8/24/2015 8:50:00 PM

2� září 2015

DO píSMA

i vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. Abram

byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno (1–4).

Proč Abram nečekal na Boží slovo, a sestoupil do Egypta? Z bezpečí Cháranu se vydal vstříc nejistotě na Boží pokyn. Jdeme-li na Boží pokyn, rodí se v nás víra v Boží moc. V neznámé krajině nelze jinak, než se spoléhat na Boží prozřetelnost a ochranu. Abra-mova víra (věrnost, spolehnutí) teprve zraje. Bál se (hladu), a tak sestoupil do egyptské země, bez doptávání se Hospodina, cestou nejmenšího odporu. V zemi propadlé podsvětnímu kultu se choval věro-lomně a hostitelům lže. Egypťané vyhostili Abrama se vším, co měl. Nakonec ho Hospodin zachránil a poprvé ukázal, že je mocnější než Egypt a jeho bohové. Abram míří na místo, kde dříve postavil oltář. Vzývá jméno Hospodinovo. Obnovuje oltáře. Vyjadřuje svou podřízenost Hospodinu, svou závis-lost na jeho rozhodnutí. Dává najevo, že toto místo patří Hospodinu. Polehounku vzniká éra zasvěco-vání Kanaánu Hospodinu.

Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo

k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastý-ři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. (5–7)

Na scénu se opět dostává Lot, synovec, kterého vzal s sebou Abram z Cháranu, vrstevník Sáraj, spí-še spolupracovník než partner. Nastává další etapa jejich vztahu. Vzniknou rozepře. Blahobyt a značné jmění obou je rozdělí. Když roste Boží dílo, ďábel obchází a hledá, co by zničil. Mezi pastýři Lotový-mi a Abramovými vznikají spory. Dohoda vždycky vyžaduje námahu, sebezapření a hledání kompro-misů. Přesto rozchod může být výrazem určité dohody. Častěji se ale lidé neumí dohodnout a roze-jdou se. Příčinou je Lotova motivace - snadnější a blahobytnější život. Lot chce žít v domě (Gn 19), zatímco Abram žije ve stanech.

Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“ Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jor-dánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egypt-ská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodo-mu a Gomoru. Proto si Lot vybral celý okrsek Jor-dánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili. Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. (8–13)

Lot ví, že mužové sodomští jsou zlí a hříšní. A přece s nimi žije. Člověka snadno ošálí bohatství a blahobyt. Jako by byly znakem požehnání a jisto-ty. Lot nevidí, že je to vykoupeno krví a utrpením ubožáků, přehlížením obecných mravních norem. Oblast mu připomíná zemi egyptskou, zahradu

Rozchod Abrama s Lotem

genesis 13, 1–18

2. kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

Mgr. Radislav Novotný (38)

září 2015.indd 24 8/24/2015 8:50:00 PM

září 2015 25

Hospodinovu, která byla zavlažována řekou dělící se ve čtyři toky. Člověk touží po ráji, ale bez Hospo-dinovy přítomnosti. Naopak Abramova velkorysost je znakem toho, že spoléhá na Hospodina. Není to posun ve víře oproti době před vstupem do Egyp-ta? (Ž 4, 8 „Dáváš do mého srdce větší radost, než když mají mnoho obilí i vína! V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bezpečné bydlení.“) Materiální blahobyt nemusí vždy zna-menat blaho v duši.

Lot je vypočítavý. Zdá se, že Abrama vypekl. Nic-méně dodatek „bylo to dříve, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru“ nás má uklidnit, že i když to dopadlo pro laskavějšího Abrama hůře, budoucnost ukáže. Lotovi chybí citlivost na duchovní věci, nemá Abramovu víru. Vidí svět materialisticky, a tak se snadno nechá opít rohlíkem. Kvůli zlému životu Sodomců musí přijít soud. Z toho, co tak pracně a usilovně buduje, nezbude nic.

Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvé-mu potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potom-stvo sečteno. Teď projdi křížem krážem tuto

zemi, neboť ti ji dávám.“ Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (14–18)

Hospodin potřetí oslovuje Abrama. Zaslíbe-ní patří Abramovi a jeho potomstvu. Lot přišel o zaslíbení. Země připadne Abramovi. Ab-ram, jehož jméno znamená „můj otec vyvýšený“, se dívá na všechny světové strany. Stane se Abraha-mem, otcem mnohých (národů). My podle Ga 3,7 jsme splněním těchto zaslíbení. S ním dochází-me požehnání. Učíme se jako Abram spoléhat na Boží slovo, vydat se cele do Božích rukou, riskovat cestu neprošlapanou a nesnadnou. Jdeme na Boží pokyn s odvahou a vírou do dosud neobjevených krajin.

U božiště Mamre vztyčí Abram znamení Boží přítomnosti a moci. Na místě, kde uctívají místní své bohy. Zdá se, že to místním nevadí. Dokonce se dovíme, že se Abram stal jistou zárukou dob-rých vztahů a že s ním sousedé dobře vycházeli. Byl pro ně zbožný host, který staví svému bohu oltář. Abram nikoho nepřesvědčuje, nekritizuje, přesto jeho víra prozařuje okolí. I to je ukázkou toho, jak lze naplnit slova: „I když se někteří vzpí-rají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním.“ (1Pt 3,1) ■

Egypt, bydliště na lepší adrese?Egypt je země nezávislá na dešti. Největší (jediná) egyptská jistota je řeka Nil. Díky stálé závlaze o svou úrodu nikdy (?) nepřijde. Nil je srdeční tepna, která proudí Egyptem více než 1 000 km. Pro život Egypta má zásadní význam. 99 % Egypťanů žije na 4 % svého území, které se rozkládá v údolí řeky Nil. Bez každoročních záplav by nebylo úrodné bahno z pralesů střední Afriky a z etiopských hor. Bez Nilu by nebyla voda na zavlažování a dostatek vody k pití. Bez Nilu by nebylo pohodlné cestování. Nebýt Nilu, celý Egypt by rázem zmizel v poušti.

Základem egyptského náboženství je víra v posmrtný život. V jejich víře mrtví byli souzeni králem podsvětí Osiridem. Jestliže byli uznáni vinnými, byli pohlceni démony. Jestliže byli ospravedlněni, odcházeli buď do krásných zahrad a polí, nebo nasedli na sluneční vůz boha slunce. Uctívanou bohyní byla zde bohyně Hathor, která byla zpodobněna krávou, jako žena s kravskou hlavou či alespoň s rohy nebo s ušima. Je matkou (rodičkou) bohů a faraona a je odpovědná za každoroč-ní úrodnou záplavu (můžeme vzpomenout na děsivý faraonův sen).

Naproti tomu žít v Kanaánu znamenalo živobytí plné nejistot. Až na několik míst, zejména kolem řeky Jordánu, není v Kanaánu dostatek vody. Musí se čekat na déšť, spoléhat se na Boží požehnání nebo soud. Žít v Kanaánu znamená žít bez jistoty záplav, být smířen s Hospodinem a naučit se spoléhat na to, že on dává své zemi déšť v pravý čas. ■

pOznáMky

září 2015.indd 25 8/24/2015 8:50:00 PM

2� září 2015

když bůh ke hříchu mlčíI malý hřích, pokud člověk nehledá v modlitbách u Boha vysvobození, může vést k velkým zločinům. Za jednou lží následují další a za malým přečinem velké. Kde se bere spirála zla?

b ůh trestá hřích ne tím, že by hříšného sra-zil na kolena a na místě zahubil, nýbrž právě

naopak tím, že mu nechá volnou cestu, aby došel až k nejtrpčím koncům svého poblouzení.“ Tento citát ukazuje na jednu z mnoha tváří Boha a na to, jak jej vnímáme. Nabízí se totiž otázka, zda je Bůh Bohem trestajícím a odměňujícím, tj. spravedlivým soudcem (v tom nejlepším slova smyslu), nebo spíš Bohem zachraňujícím, tj. spasitelem (aniž by tyto dva pojmy stály v protikladu).

Ve Starém zákoně jsou příběhy, které popisují lidské jednání, hřích a zločiny, a zcela pouštějí ze zřetele Boha a jeho názor na věc. Bůh jako by nee-xistoval a čtenář někdy neví, co si o tom má myslet. Jsou to často ty příběhy, které jsou vnímány jako problematické a nemorální, neboť se v nich autor či Bůh k tomu, co se děje, nevyjadřují, takže je to interpretováno, jako by s tím nemorálním jednáním souhlasili. Příklady najdeme v příběhu o Jiftáchovi

(Sd 11) či o levitovi a jeho konkubíně (Sd 19–21). Jif-tách složil slib, aniž věděl, co vlastně slibuje. Tím sám sebe dostal do pasti, protože měl nakonec na výběr mezi dvěma zly: obětovat dceru, nebo porušit přísahu Bohu. Pro nás je to snad snadno řešitelná situace, ale spíš proto, že nebereme sliby Bohu příliš vážně. A tak něco, co začíná nevinně či co dokonce vzniká s dobrým úmyslem, končí tragédií. Příběh o levitském muži a jeho ženě začíná jejím „smil-stvem“. Žena nakonec svého muže opustila a vrátila se k otci. Jednání postav – ženy, muže, jejího otce a dalších – je nestandardní a neodpovídá tomu, co se od nich očekává. Jeden drobný přestupek se kupí na druhý, až to vyvrcholí hromadným znásilněním a vraždou. Ale tím příběh nekončí. Muž svou kon-kubínu odveze domů, rozseká ji na kusy a vybur-cuje Izrael k reakci, která skončí občanskou válkou a téměř vyhlazením kmene Benjamin, takže nako-nec je opět třeba sáhnout ke lsti a nestandardnímu řešení, k jakémusi biblickému únosu Sabinek.

John Barton a jiní starozákoníci správně pouka-zují na to, že tyto příběhy ilustrují prvořadě lidský hřích a jeho spontánní důsledky. Každý hřích roztá-čí vír událostí a skutků, který člověka a často i jeho okolí stahuje do sebe. Jiftáchův příběh tak může být varováním před rychlými, unáhlenými sliby Bohu, byť dobře myšlenými. Jak praví Kazatel (5,4): „Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a neplníš.“ Jiftách vzal svůj slib vážně – chtělo by se říci, „aspoň to“. Vyprávění o levitovi a jeho konkubíně je zarámová-no prohlášením, že „v těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné“ (Sd 21,25). Neexistuje-li ústřední autorita, není nikdo, kdo by tento vír na sebe navazujících hříšných činů zasta-vil. Můžeme se dohadovat, co stálo u zrodu toho dramatického vývoje událostí: konkubínino smil-stvo? Pochybný vztah mezi levitou a konkubínou? Vstřícné jednání jejího otce? Snad nic konkrétně, ale všechno dohromady?

Bůh nepotřebuje trestat. Lidský hřích plodí další hřích a vede k tragickým následkům. Stačí, když Bůh nezasáhne a nechá plynout události vlastním směrem.

Ing. Petr Kučera

Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, v současné době kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostovém odboru a v Diakonii CB.

etikA

ThLic. Adam Mackerle Th.D. (37)

Učitel Starého zákona a biblické etiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, římsko-katolická církev, s manželkou má novorozeného syna Jonáše.

září 2015.indd 26 8/24/2015 8:50:00 PM

září 2015 2�

Jedním z nejhezčích příběhů tohoto typu je vyprá-vění o Davidově cizoložství s Batšebou (2S 11). Příběh začíná nevinně Davidovou procházkou po střeše paláce. Přitom spatří velmi krásnou umýva-jící se ženu. Nechá si zjistit, o koho jde, následně

ji pozve k sobě a spí s ní. Po nějaké době mu žena oznámí, že je těhotná. David se rozhodne přimět jejího muže Urijáše, aby se vrátil z boje a spal s ní. Když se mu to nepodaří, nechá jej zabít: Urijáš sám je nevědomky poslem Davidova rozkazu Jóa-bovi, aby byl v boji ponechán napospas nepříteli (kolik lidí na tom mlčky spolupracuje a neptá se?). Po Urijášově smrti (které Jóab využije k zakrytí svých válečných neúspěchů a de facto Davida vydí-rá) si David i čtenář konečně mohou oddychnout. Teprve na samém konci najdeme konstatování, že „v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal“ (2S 11,27). Ale ani pak Bůh netrestá, jen posílá pro-roka Nátana, aby události dosáhly svého trpkého konce: David sám se odsuzuje k trestu smrti. A prá-vě v okamžiku, kdy David sám uznává svou vinu a prosí Boha o smilování, vstupuje Bůh na scénu. Vyslyší Davida a projevuje se jako milosrdný Bůh zachránce, který odpouští vinu a hlavně řeší Davi-dovu situaci, do níž se poznenáhlu – za mlčenlivé pomoci druhých – sám dostal.

Tyto (a též další) starozákonní texty nelegitimi-zují ani explicitně nehodnotí jednání svých hrdi-nů, nýbrž ukazují, kam hříšné lidské jednání vede, jaké jsou jeho přirozené důsledky a že hřích plodí hřích, dokud se celá situace nedostane do neúnos-ných mezí. Bůh obvykle v těchto příbězích mlčí. Nemusí soudit, jen čeká, až člověk pochopí, že si své utrpení a problémy způsobil sám (byť zdaleka ne každý problém je způsoben naší vinou). Čeká na jeho modlitbu a prosbu o slitování a pomoc, neboť je Bohem milosrdným a zachráncem. V tom-to smyslu si peklo děláme sami, Bůh nás z něj jen zachraňuje. ■

Ilu

Stra

ční F

oto

arc

hIv

Tyto texty nám připomínají naši vlastní (čas-tou?) situaci, do níž se dostáváme. Kolikrát jednu svou chybu, za niž se stydíme nebo si myslíme, že ji ututláme (před druhými, před sebou, ba i před Bohem), zakrýváme chybou další, jedno pochybení řešíme pochybením dru-hým, sami se zamotáváme do vlastních pastí, až nám dříve či později nezbude než přiznat svou vinu a selhání. Jen v tom okamžiku již jich je celá řada. Nemusí to být nic „vážného“, stačí nesplnění jednoho pracovního úkolu v zaměst-nání, které vede ke lži, k vymýšlení si, ke snaze nevykonanou práci zamaskovat, k tomu, že ne-jsou splněny další povinnosti, až nakonec není ze síti lží a klamů, které jsme si sami utkali, úniku. Stačí jedno zamlčení drobného selhání manželce… Na počátku často stojí jedna či více nepatrných selhání, která jsou nezřídka pocho-pitelná a omluvitelná, ale my na nich stavíme další, aniž bychom si uvědomovali nebo byli ochotni přiznat možné následky. Do problémů a utrpení se tak dostáváme sami; Bůh zůstává tím, který čeká, až se na něj obrátíme s pros-bou o záchranu, aby nám pomohl, stejně, jako se to ostatně jeví v celých dějinách spásy.

MůJ názOr

září 2015.indd 27 8/24/2015 8:50:01 PM

2� září 2015

kuLturA

z námý anglický spisovatel G. K. Chesterton (1874–1936) napsal knihu Ortodoxie jako osobní

svědectví o víře. Esejistickou formou, užitím para-doxu a originálních metafor přibližuje pravdy, které nejsou nové, ale nově a nadčasově promlouvají.

Přemýšlení o smyslu a původu radosti i smutku vedlo Chestertona zpět do dětství. A právě v dět-ském vnímání života našel klíč k ortodoxii, tedy k „pravému učení“. Významnou úlohu v jeho cestě k Bohu měly pohádky. Nikoli pro svou smyšlenost, ale pro svou zákonitost. Chesterton je nazval „slun-ným krajem zdravého rozumu“, neboť mu pood-halily zázračnost skutečného světa. V pohádkové říši dokážeme rozlišit zázraky od samozřejmostí, v běžném životě však tento rozdíl neděláme. Když se mávnutím proutku živá bytost promění v kámen, víme, že jde o kouzlo, zatímco východ slunce je pro nás samozřejmostí. Ale jen proto, že slunce vychá-zí každé ráno nebo že jablka zrají každý podzim, nemáme právo zapomínat, že tato úžasná opaková-ní jsou zázraky, které mohou kdykoli skončit.

Existenci stvořitele považoval Chesterton za rozumné vysvětlení neuvěřitelných přírodních zákonů a jevů ještě dříve, než se stal křesťanem. Ale stále byl znepokojován dvěma otázkami: Proč se na světě necítí doma, ačkoli jej moderní filozofie, se kterou souhlasil, ubezpečuje, že sem patří? Proč jej přirozený optimismus a snaha být šťastný skličují? Odpovědi nalezl až v křesťanství, podle něhož člo-

věk do světa nepatří. Jsme jako trosečníci vysazení na neznámou pevninu.

Křesťanství vysvětlilo Chestertonovo dlouhodobé podezření, že naše původní, přirozené místo je jinde. Náhle pochopil, proč se někdy i „doma může stýskat po domově“. Prožil radostnou útěchu, že veškerá poza-stavení nad podivnostmi světa byla oprávněná. Tráva

je zelená schválně, je to Boží schválnost, ale stejně tak mohla být třeba modrá. Země se otáčí, protože to Bůh chce, stromy rodí ovoce, protože to je kouzelná proměna. A dobro je pozůstatek pokladu, který je tře-ba střežit jako předměty zachráněné z Robinsonovy ztroskotané lodi.

Křesťanství se stalo východiskem pro pohled na život očima dítěte, které nad vším žasne, neboť tuší, že zázračný svět kolem je obrovský dar. Křesťanství svědčí o tajemství, že radost je ukryta ve zdánlivých maličkostech, že smutek je nedílnou součástí našich citů, ale že je možné prožívat radost i smutek ve zdra-vém poměru – „radost jako základní pocit“. Neboť svět se všemi starostmi i radostmi je místem našeho poslání, ale až se naplní čas, vrátíme se domů. Tam, kde jsme nikdy nebyli, a přesto se nám stýská.

■ MiChal tOušek

Gilbert Keith Chesterton – Ortodoxie.Rozmluvy, Praha 2010.

Oldřich Selucký – Bitva na řece Pádu Portál, Praha 2015, 264 s.

Dobrodružný román ze století páry

Jak už název i obálka napovídá, jedná se o knihu určenou především pro chlapce doros-tového věku. Dějově založená kniha líčí příběh z poloviny 19. století z prostředí mladických gangů v Turíně, jejichž členové zápasí nejen o přežití, ale i o prestiž. Do tohoto nemilosrd-ného prostředí vstupuje posléze Don Bosco se svým evangeliem.

náš tip

etika říše pOhádek

Ortodoxie

září 2015.indd 28 8/24/2015 8:50:01 PM

září 2015 2�

Filipa Outratu,

odborného redaktora nakladatelství Vyšehrad a teologa na ETF UK

Proč číst, respektive psát recenze?

Záleží na tom, co se slovem recenze vlastně míní. Recenze v pravém slova smyslu jsou většinou

poměrně dlouhé, odborné a detailní texty, často vycházejí dost dlouhou dobu po vydání recenzované knihy a často si je přečte jen velmi omezený okruh čtenářů. Z tohoto vymezení je jasné, že psaní o knihách, které vycházejí, musí mít i jiné formy, které přinášejí informace o nových knihách brzy po vydání a dostatečně stručně, tak aby mohly sloužit k rychlé orientaci poměrně velkému okruhu čtenářů. Tuto funkci plní anotace či zprávy.

Anotace se píší proto, aby se o nových knihách rychle podala základní informace, která na knihu upozorní potenciální čtenáře. Recenze jsou naopak spíš součástí odborné diskuse v daném oboru, měly by sloužit k tomu, aby nová kniha či studie byla zevrubně a kriticky zhodnocena a zařazena do kontextu. Jsou samozřejmě různé druhy recenzí, jinou podobu mají recenze v odborných vědeckých časopisech, jinou podobu rozsáhlejší stati o knižních novinkách v novinách a časopisech.

U všech těchto rozličných textů o knihách, ať už je to kratičká noticka v deníku, či dlouhá odborná recenze, však platí, že základním důvodem, proč je číst či psát, je zájem o téma, které nám zprostředkovávají. ■

Otázka prO

Českému čtenáři se dostává do rukou další portrét jed-né z nejvýznamnějších osobností 20. století Alberta Schweitzera. Muž, který byl vzorem poválečné genera-ce, nositel Nobelovy ceny míru, významný odpůrce ato-mových zbraní, známý především jako pralesní doktor, se z rukou protestantského profesora Oermanna koneč-ně dočkal životopisu zbaveného nánosu idealizace.

Setkáváme se tak s Albertem Schweitzerem jako nejis-tým a o své budoucnosti pochybujícím mladíkem, libe-

rálním teologem napadajícím božství Kristovo, zdráhavým nápadníkem své budoucí ženy, paternalistickým bělochem hájícím kolonialismus uprostřed Afriky a v neposlední řadě pragmatickým politikem. Kriticky je vnímáno i Schweitzerovo manželství, jež většinu času rozdělovaly kontinenty.

Přes všechny tyto kritické náhledy je znát, že motivací napsat tuto kni-hu byl Oermannův obdiv k pralesnímu doktorovi, kterému přišla aka-demická teologie bez praktikované etiky jalová. Proto po teologických studiích vystudoval medicínu, aby mohl sloužit lidem. Obratně se pohy-boval v mediálním prostoru, aby coby humanista prosazoval úctu k živo-tu v nejvyšších politických kruzích, ale i mezi Afričany. libOr duChek

Albert Schweitzer „Blízký příbuzný Pána Boha“Nils Ole Oermann: Albert Schweitzer (1875–1965).Vyšehrad, Praha 2015, 336 s.

V záplavě textů a filmů u příležitosti letošního jubilea upálení Mistra Jana Husa vyšla i knížka Kláry Smolí-kové, která se se snaží přiblížit ho také čtenářům z řad školou povinné mládeže. Jak oživit ty dávno suché, spá-lené a ve vodách Bodamského jezera rozpuštěné kosti?

Autorka si zvolila školní prostředí a zápletku zčásti kopírující Husův život. Třináctiletý Petr je nucen se přestěhovat z Prahy do Tábora, jelikož jeho otec, investigativní novinář, je v konfliktu s mocnou firmou, u níž se mu nepodařilo prokázat kriminální činnost. Od učitelky dostává Petr úkol napsat referát o Janu Husovi s tím, že v soutěži o nejlepší práci může třída vyhrát výlet do Kostnice.

Petr se svou novou kamarádkou se úkolu ujímá s postupně čím dál vět-ším nadšením a skoro jako v pohádce všude potkává lidi, kteří mu sdělují různé zajímavosti z Husova života. Petr nachází také množství paralel ke svému vlastnímu životu. Při tom všem si pomáhá dohledáváním na inter-netu a jeho zápal nakonec nakazí i jeho otce a pomůže mu vybřednout z hořkosti a sebelítosti nad prohranou věcí.

Kniha nemá ambici být beletrií, ale jako popularizačně naučná práce je dosti zdařilá. libOr duChek

Hus úplně světovejHUS, Klára Smolíková, Kalich, Praha 2015, 184 s.

září 2015.indd 29 8/24/2015 8:50:01 PM

30 září 2015

církeV brAtrSká

Oblíbené vyjádření apoštola Pavla znělo „být v Kris-tu“. Naše křesťanství neznamená jen znalost infor-mací o Kristu. Živá víra znamená „být v Kristu“, žít ve společenství s Kristem. Spojení s Kristem je duchov-ního charakteru a Kristus vstoupil do Boží slávy, aby Duch svatý přišel a byl požehnanou spojnicí s Kristem. V Duchu svatém se svatý Bůh stává naším Otcem a můžeme ho nazývat rodinným Abba!

Bez Ducha svatého není možné se obrátit, znovu-zrodit k víře a poznat svůj hřích. Bez Ducha svatého nemůžeme činit pokání a ani naše služba neponese ovoce. Být spojen s Kristem prostřednictvím Ducha svatého uvolňuje životodárné duchovní síly a činí službu církve účinnou a požehnanou. Sloužit bez Ducha svatého postrádá duchovní užitek. Sloužit bez charismat – duchovních darů, znamená bezduchou dřinu. Kristova církev se zrodila ve výhni Ducha sva-tého a z Ducha svatého a jeho mocí musí žít i dnes.

Duch svatý je osobou, ale protože je vanutím, není vidět. Jeho sílu ale můžeme v některých okamžicích svého života vnímat. Duch svatý je plachý a je možné ho snadno vyhánět a zarmucovat. Jeho symbolem je plachá holubice. Je svatý, a proto se nesnese s hří-chem. Pokud ho necháme pracovat, čistí náš život, posvěcuje a přidává duchovní sílu. Ducha svatého

nemůžeme obsáhnout a uzavřít v sobě. Potřebujeme nová naplnění Duchem a nové opravy našeho spo-jení s Kristem. Duch svatý je také naším obhájcem před ďábelskými útoky.

Letniční a charismatické hnutí přispělo k tomu, že církev po celém světě věnuje otázkám Ducha svaté-ho a jeho díla mnohem větší pozornost. Také CB se od roku 1988, kdy konference kazatelů zaujala sta-novisko k některým aktuálním otázkám o Duchu svatém, ve svém vedení i na řadě sborů více otevřela důrazům na dílo Ducha svatého, který zmocňuje církev k plnění jejího poslání, když ji vystrojuje dary Ducha svatého.

Duch svatý je osobou trojjediného Boha, skrze kterou Bůh působí ve světě a uvádí do života lidí odvěký spasitelný záměr Boha Otce v jeho Synu Ježíši Kristu. Duch svatý je dárcem fyzického i věčného života. Ježíš Kristus byl počat z Ducha svatého, jeho mocí vstal třetího dne z mrtvých a byl vyvýšen na nebesa a posazen při Otcově pra-vici. Kristova církev se zrodila o Letnicích v Jeru-zalémě působením Ducha svatého a vše, co Bůh působí v církvi a v životech všech věřících v Krista, je dílem Ducha svatého.

ústava Cb, Článek 1, OdstaveC 7

Karel Taschner

Komisepro Zásady Církve bratrské

Věříme, že o Letnicích seslal Bůh skrze Ježíše Krista Ducha svatého, který lidi usvědčuje z hříchu, vede k pokání a víře v Krista, a tak z nich činí nová stvoření. Znovuzrození se projevuje nesením ovoce Ducha, především láskou k Bohu a lidem. I po znovuzrození jsou věřící Duchem svatým zmocňováni a naplňováni a dostávají dary k účinné službě v církvi i ve světě.

O Duchu svatém

Pavel Černý

Komise pro Řád Církve bratrské

září 2015.indd 30 8/24/2015 8:50:02 PM

září 2015 31

Pána Ježíše a celé jeho dílo nelze jinak si přivlastniti než působením třetí božské osoby, Ducha svatého. Slove svatý na rozdíl od všech jiných duchovních bytostí. On je prame-nem svatosti.

Je to velikou útěchou a radostí pro nás, že Duch svatý není toliko myšlénkou nebo mocí nebo principem, také ne

veškerenstvem duchů (jak spiritisté bájí), nýbrž božskou osobou, zůstáva-jící a zjevující nám Pána Ježíše a přivlastňující nám všechno Boží spasení.

Z této pravdy usuzovala stará církev, že lze i Duchu svatému přímo modliti se, ač v Bibli určitých příkladů nemáme. Reformovaná tendence je modliti se Otci ve jménu Syna skrze Ducha svatého.

Duch svatý byl činný již před svým vylitím. Vidíme jeho působení při stvoření. Osvěcoval proroky, posvěcoval staré svaté smlouvy, těšil je nadějí, také i mezi pohany rozsíval leckteré zrnko pravdy. Ale jeho vlastní poslání začalo teprve jeho věkem, jeho dobou, která trvá od letnic a bude trvati, až lid Boží bude vzat odtud. V starozákonní ekonomii nechyběl Duch svatý, ale to všechno bylo stínem toho, co předpovídali proroci. Duch svatý tu nebyl v svém poslání jako sprostředkovatel mezi člověkem a Kristem. O letnicích rozbil tu Duch svatý svůj stan, kdežto ve Starém zákoně přicházel toliko na náv-štěvu jako holubice Noémova. První a druhá osoba v Božství skrze třetí učinily tu svůj příbytek v církvi.

Každá duchovní blízkost a každé účastenství svaté Troji-ce s lidmi je podmíněno osobou třetí, Duchem svatým. Otec i Syn jsou tu zastoupeni a k vědomému ujasnění přivedeni Duchem svatým. Duch svatý je tu v srdci věřících.

Tento věk Ducha svatého je tak vzácný, že nám plynou z něho také velké závazky a nesmírná zodpovědnost, a poněvadž v něm dovršuje se všechno působení Boží k tomu, aby ztraceného člověka sobě vrátil, proto je tolik důrazu položeno na to, abychom nezarmucovali Ducha sva-tého, abychom neodpadali od jeho působení, nepohrdli jeho milostí, a nehřešili hříchem proti Duchu svatému, poněvadž už není žádného jiného věku spásy. Doba jeho činnosti je omezena na tento věk.

I v symbolech Ducha svatého vidíme jeho činnost znázor-něnu (olej, voda, vítr, oheň, pečeť, holubice).

Spasení je hotovo, studnice otevřena. Kdo nám to však přivlastní? Duch svatý. Zda-li však to přijmeme? A kdo nám schopnost k tomu dá? Duch svatý.

■ alOis adlOf: přehled bibliCkéhO uČení. (půvOdně pOznáMky prO bibliCký kurz

v lednu 1911 v praze)

Zkušenosti církve ve 20. století ukazují k tomu, že zabývat se intenzivně otázkami Ducha svatého je jako zacházet s otevřeným ohněm. Vyučování o Duchu svatém, které není zakotvené v Písmu, půso-bí rozdělení a ničí Boží dílo v církvi. Falešné proroky a učitele rozpoznáme podle Ježíšova slova, „Po jejich ovoci je poznáte.“ (Mt 7,16; srov. Ga 5,22–23a) Když Duch svatý mocně působí v církvi, pak základním dokladem jeho působení je vzájemná láska a jednota Ducha ve svazku pokoje. (Ef 4,2b–3; J 13,35)

Duch svatý, třetí osoba Boží trojice, je hybná síla křesťanova života. Umožňuje komunikaci mezi Bohem a člověkem a zjevuje nám spasitelnou milost v Ježíši Kristu. V 70. letech minulého století jsem z našich kazatelen slyšel velmi málo o působení Ducha svatého. Myslím si, že se nám přihodilo něco, na co Rudolf Bohren upozornil Karla Bartha, totiž že se mu z jeho biblického kristocentrismu vytratil Duch svatý.

My jsme zvěstovali Krista, ale neujasňovali jsme si otázky týkající se práce Ducha svatého. Myslím si, že absence solidní pneumatologie způsobila, že s příchodem charismatického hnutí se mnozí křesťané nebyli schopni dobře orientovat ve věcech působení Ducha svatého ani jeho ovoce a darů. Pro-to bylo tolik zmatků a napětí.

Poprvé jsem se více dověděl o životě z Ducha až na biblických hodinách pro seniory ve sboru na Sou-kenické. Ač sám student, tuto generační skupinku vedenou básníkem Samuelem Vernerem jsem vel-mi rád navštěvoval. K mému překvapení jsem také z jeho úst poprvé slyšel modlitbu k Duchu svatému. V té době jsem nově objevil a ocenil Adlofovy pís-ně, kde se například zpívá: „Křti nás Duchem sva-tým z výsosti“, nebo: „Přijď ó Duchu svatý, přijď!“, či píseň M. Rejchrta: „Přijď již, přijď Duchu stvoři-teli“. Konečně sama Bible je bez Ducha jen mrtvá litera (2K 3,6).

Slovo Boží může být oživeno pouze Duchem svatým, žádným entuziasmem ani chytrým výkla-dem. Díky Bohu za dar Ducha svatého, který z nás činí Boží děti. Díky němu smíme žít život, který ani smrt nepřeruší.

■ připravil petr raus

Daniel Fajfr

Rada Církve bratrské

histOrie

září 2015.indd 31 8/24/2015 8:50:02 PM

32 září 2015

SeriáL

Individualismus naší společnosti se snadno stane ničivým teku-tým pískem. A přece tentýž písek v pytli může bránit záplavě. Není to podivné? Není to inspirující? Jako křesťané bychom měli být takovým pískem, který je připra-ven a schopen čelit záplavám. Splnit ten úkol vyžaduje však být v pytli. Je to zvláštní požadavek. Co je to ten posmívaný pytel? To, co nás k takovému úkolu spojuje, váže. Není to snad právě církevní společenství? Sbor?

Ano, ovšem nesmíme si myslet, že jakýkoli pytel je vhodný. Jsou všelijaké pytle sloužící k různým účelům. Ten náš musí být hlav-ně použitelný, účelný, přizpůso-bený povodni. Zejména nesmí být děravý. Pytel nemusí být před použitím právě vyžehlený, barevný, ani potištěný povzbu-divými hesly. Při povodni je vše jednodušší. Jde do tuhého. Správný pytel musí něco vydržet. Nesmí se zachráncům na zádech rozsypat, ani potom ve vodě

v hrázi povolit, nesmí se rozmo-čit a musí mít váhu.

Do pytle ovšem patří řádný písek. Není vhodný hrubý, nebo dokonce ostrý štěrk. Ten by mohl jinak dobrý pytel poško-dit, potrhat, a tak vyřadit. Byl by nepoužitelný. Právě jemnější, při-způsobivá vrstva písku klade prů-saku účinnější odpor. Tohle je asi jednoduché přirovnání, jak by to s námi a mezi námi mělo vypadat, aby se křesťanské sbory neminuly účinkem, když hrozí velká voda.

Voda je něco velmi vzácného a nenahraditelného pro život. A je to tak, že pravda je jako voda. Nutně potřebujeme čis-tou, pitnou vodu pravdy. A přece

Pytel pískuÚčinná jednoduchost

Nic zvláštního. Žádný vynález, žádná věda. Jen pytel písku. Kdo to vymyslel?

Písek se hodí do betonu, do omítky, na cestičky v parku i dětem na bábovičky. Slyšeli jste však o tekutém písku? To je postrach horníků, kruté nebez-pečí na břehu řek. Tekutý písek představuje smrtelné nebezpečí, ve kterém všechno tone.

Jak je možné, že při povodni vojsko, hasiči, dobrovolníci vláčí na zádech ty pytle písku, aby z nich rychle postavili protipovod-

ňovou hráz? Jak může právě písek zastavit vodu? Písek sám by to nezvládl. Musí být v pytli. Ten mu brání, aby se neroztekl. Hráz musí být těžká; působí i vahou. Pytlů musí být hromada. Pytel se přizpůsobí pytli, což ucpe škvíry, kudy by pronikala voda.

Přitom o písku víme, že pro-pouští vodu! Opravdu propouští, ale s mírou. Dlouhodobě nebrání průsaku, ale vodu filtruje. To je zvláštní vlastnost, při které v sevřené vrstvě klade pohybu vody účinný odpor. Tak účinný, že

Tajemství společenstvíUsilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. (Efezským 4,3)

Foto

arc

hIv

září 2015.indd 32 8/24/2015 8:50:02 PM

září 2015 33

právě pravda je nesnadná a svět často ohrozí kalnými potůčky neporozu-mění. Ty posmívané pytle nezmohou povodeň, ale mohou regulovat proud. Včas zabránit bahnu vniknout na dvůr a do sklepa. To je radost, když voda opadne a na dvoře ani za dveřmi není to strašné bahno!

Církev, sbor křesťanů v dobrém pytli může zabránit škodám ve spo-lečnosti, zejména je-li na místě včas, už v době těch zákeřných potůčků. Je jí dána schopnost vnášet pokoj tam, kde se šíří násilí polopravdy, kde se podceňuje opatrnost života. Pytel pís-ku nesklidí mnoho obdivu, ale o to přece nejde.

■ blahOslav kOšŤák

příště: MigraCe MOtýlů

vrstva dočasně vzdoruje tlaku vody. Přitom je důležité, že se zrna písku sama nerozpouštějí. Protipovod-ňovou hráz proto poměrně snadno a rychle na vhodném místě vybuduje-me a později, když nebezpečí přejde a voda opadne, ji také poměrně snadno uvolníme.

Důležité jsou ovšem ty pytle. To je třeba zdůraznit. Sám písek by byl málo platný. Roztekl by se a voda by ho odplavila. Pytle, dobré pevné pytle jsou tu nezbytné. Prázdný pytel sám by byl ovšem při povodni k smíchu jako nepotřebný hadr.

Pytle s pískem jako hrázky jsou důležitým prostředkem rychlých, dočasných ochranných protipovodňo-vých opatření. Nelze jimi řešit velké katastrofy, ale jsou právě pro svou jed-noduchost účelné. I v době naší vyspě-lé techniky je žádný záchranný sbor nebude podceňovat. Kdo je vymyslel? Není na to žádný patent, nikdo na tom žádné peníze nenahrabe. V nebezpečí může pytle pískem plnit snad i nešikov-ný dobrák. Taková hloupost, a může to zabránit vážným škodám!

Inze

rce

Zbor Cirkvi bratskej v Bratislave, Cukrová 4

hľadá

1. Kazateľa na funkciu Správcu cirkevného zboru2. Kazateľa na funkciu Kazateľa

Očakávania a požiadavky na kandidátovna tieto pozície:

* výklad Božieho slova – biblicky ukotvené kázanie, ktoré prezentuje osobu Ježiša Krista ako stred nášho života;

* porozumenie súčasnej dobe a komunikácia evanjelia ja-zykom zrozumiteľným aj sekulárnemu človeku;

* ekumenizmus - otvorenosť voči iným kresťanským cirkvám;

* silné sociálne zručnosti – mať prirodzenú autoritou v prostredí, kde pôsobí;

* prezentačné zručnosti a dobrá úroveň komunikácie so širším prostredím (napr. médiami);

* predchádzajúce skúsenosti s pozíciou kazateľa sú výhodou.

Pracovná náplň bude súčasťou dohody pred uzavretímpracovného pomeru. Iné požiadavky na kandidáta:

Kandidát by mal byť ordinovaným kazateľom, resp. mať ekvivalentný štatút v inej cirkvi, ktorý mu umožní získať

ordináciu Cirkvi bratskej; môže byť aj laik so skúsenosťami s prácou v cirkevnom zbore a so záujmom získať ordináciu

kazateľa; mať ukončené vysokoškolské vzdelanie – teo-logické je výhodou; mať usporiadaný rodinný život.

Nástup podľa dohody, možný aj ihneď.

Motivačný list spolu so štruktúrovaným životopisom posielajte do 30.09.2015 na adresu:

e-mail: cbba@cbba.sk; prípadne listom:Zbor Cirkvi bratskej v Bratislave, Cukrová 4,

811 08 Bratislava, Slovenská republika.

Prípadné otázky možno zaslať mailom na uvedenú adresu.Bližšie informácie o aktivitách Zboru Cirkvi bratskej

v Bratislave nájdete na www.cbba.sk.

září 2015.indd 33 8/24/2015 8:50:02 PM

3� září 2015

k DiSkuSi

Mám dojem, že už tomu v mnoha případech tak není. Děti a studenti se v neděli již běžně učí a píší úkoly. Dlouhé sobotní bdění do nočních hodin způ-sobuje nevyspání a únavu, a tak se sotva stíhá začá-tek shromáždění. Kde je nějaké ztišení, příprava na slyšení Božího slova? Máme vůbec čas na soukromé čtení a modlitbu aspoň v neděli? Vidí na nás dobrý příklad duchovního života naše děti? To je jen malý výčet toho, co dnes žijeme.

Nechtěl bych generalizovat, ale zamysleme se i nad tím, co by nám řekli naši duchovní otcové. Nezachrání to ani „chvály“ ve shromáždění. Je snadné se vymlouvat na jinou, uspěchanou dobu. Před Bohem to neobstojí.

V Desateru (2M 20,8) Pán Bůh říká: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“ Rozumíme tomu? Svatý vždy znamenalo oddělený pro Hospo-dina. Prorok Ezechiel (Ez 20,10–16) poukazuje na to, že už při vyjití z Egypta nedbali na toto přikázá-ní. Mělo to být podstatné přikázání, jehož dodržo-vání je mělo odlišovat od ostatních pohanských národů. Markantní příklad máme v Nehemiášovi (13,15–22), kterému záleželo na tom, aby Boží lid po navrácení ze zajetí, kam se dostal pro své hříchy, dodržoval Boží řády a nařízení. Opět došlo k poru-šování Božího nařízení o dnu odpočinku. Nejprve napomínal, pak zavřel brány, aby kupci nemohli do

města, a nakonec jim pohrozil i trestem. Tak vážně bral Nehemiáš toto přikázání.

I my jsme pod vlivem dnešního okolního pohan-ského světa. Záleží na nás, jak vážně budeme brát tento Boží dar, aniž bychom ho chápali jako farize-ové a zákoníci.

Krása křesťanské neděle vynikne jen v kontrastu se šabatem, tedy se sobotou. Oba dva dny v této chví-li nepovažuji za dny v kalendáři, ale za pojmy naší víry. Neděle je Dnem Páně. Slavným dnem vzkříše-ní a svobody. A jako takový den neděli slavím, byť jsem téměř každou neděli v práci. Slavením neděle rozumím, že budu s bratřími a sestrami před Pánem Bohem ve jménu Ježíše Krista. Jsou to pro mne láz-ně Ducha svatého. Někdy příjemná a někdy nepří-jemná koupel, ale sám být nemohu. Formu nikomu nepředepisuji. Užívám si pestrost křesťanských tra-dic. Že se v ne-děli přísně zakazuje nějaká činnost, to si vymyslel až císař Konstantin. A já nemám řím-ské státní náboženství.

Šabat, tedy odpočinutí, je pro mne pojem připo-mínající vrchol stvoření, rytmus lidského života i cíl vysvobození. Ano, je to Den, ale s velkým D. Pro Izrael tím spíš, protože v Desateru dostal šab-at nařízený zákonem jako den svatý. Světím tedy

žiJeMe v Církvi

neděle – den páněZdá se, že se církev v mnohém připodobnila světu a neděle jí už není tím, čím by měla být. Jsou otevřeny obchody, proč nejít nakoupit? Hraje se atraktivní sportovní utkání, proč se nezařadit mezi fandy nebo si ho nepustit v televizi? Je nám neděle ještě dnem Páně, dnem duchovního vzdělávání osobního i rodiny, návštěv nemocných apod.?

obS

ah r

ubr

IKy

nem

uSí

vžd

y vy

jad

řova

t n

ázo

r re

daK

ční r

ady.

Jan Lachman

člen staršovstva samostatné stanice libereckého sboru CB v Jablonci n. N.

Daniel Kvasnička

kazatel sboru CB v Litomyšli

září 2015.indd 34 8/24/2015 8:50:02 PM

září 2015 35

Jiří Sedláček

výtvarník, podnikatel,Sbor CB Praha 1

s Izraelem dobrovolně šabat, protože do mé teologie patří vyhlížení po svobodě, po konečném odpočinu-tí. O tom ostatně píše i apoštol v dopisu Židům, když odkazuje k jinému šabatu, ovšem ne tomu kalendář-nímu, který nám musí zůstat svatý (Žd 4,1–11). Proto ze soboty v Desateru nedělám násilně neděli.

Neuspokojím tedy zákonického křesťana, který právě tuto záměnu ustanovení zapracoval do věrou-ky. Neuspokojím část evangelikálů, kteří za svou specialitu přijali opačný přesun neděle na sobotu. Neuspokojím Žida, protože se mu pletu do věcí, kte-rým podle něj nerozumím a nemám s nimi co do činění. Fajn! Nenechám se kdekým mistrovat. Jde mi o mého Pána, pána nad odpočinutím. Přece se píše: „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novo-luní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ (Ko 2,16n).

Kdy a jak? To jsou dvě otázky, které provázejí církev po celou dobu její existence. Otázka času a způsobu se týká nejenom našeho dnešního tématu – tedy sla-vení neděle – ale kupříkladu i křtu.

A možná právě tato paralela mi pomůže vystih-nout to, co považuji za důležité. Jan Křtitel použil a přeznačil pradávný očistný rituál, Ježíš (respek-tive jeho učedníci) použili a přeznačili Janovský

křest, prvotní církev navázala na apoštolskou tradi-ci, kterou ovšem uchopila způsobem sobě vlastním. A pak to následovalo jedno po druhém: katolická tradice, anabaptisté, reformovaná tradice, baptisté, charismatici… Každá z těchto skupin vnímá způsob křtu po svém a často v naprostém protikladu. A kaž-dý obvykle zdůrazňuje především čas (věk křtěnce) a způsob (množství použité vody). Jako by nám z té záležitosti zcela zmizela otázka „proč“? Jako by-chom zapomněli na smysl a význam této slavnosti či svátosti. Možná také proto, že otázka po podsta-tě a smyslu bývá mnohem obtížněji uchopitelná, popsatelná a zodpověditelná než záležitosti formy.

Jsem přesvědčen, že se slavením neděle je to podobné. V naší rodině se traduje historka z dětství mojí babičky. Vyprávěla, že jako malé děvčátko se velmi bála umřít a přijít do nebe. Ve známé (a dosud mnohde oblíbené) písni se zpívalo: „…potom budem s anděly věčnou slavit neděli…“. A neděle byla pro malé děvčátko dnem utrpení. Od časného rána do večera musela nosit naškrobené sváteční šaty, kte-ré nesměla ušpinit. Nesměla si hrát ani vyrušovat dospělé od jejich klidného rozjímání, musela tiše naslouchat sáhodlouhým projevům kazatelů, kte-rým pochopitelně vůbec nerozuměla. Tak vypadalo v dětských očích „peklo“.

Myslím, že je to názorná ukázka převládnutí onoho „jak“ nad „proč“. Můžeme se donekonečna dohadovat o tom, který je ten správný den k oslavě Hospodina, můžeme lamentovat nad tím, zda ten či onen způsob trávení svátečního dne je více či méně bohulibý, záslužný nebo svatý. Můžeme mít rozpa-ky nad zesvětštěním současné církve a přizpůsobo-váním se tlaku konzumní společnosti. Pokud ale hluboce neprožijeme a nepochopíme „proč“, daleko se nedostaneme. Dnes si totiž už ani malé děti peklo ze života dělat nenechají. ■ připravil petr raus

Pozvánky ■ 10. září 1990 bylo oficiálně zaregistrováno občanské sdružení dnes známé jako Trans World Radio-CZ. Česká pobočka TWR chce poděkovat za 25 let svého fungování bohoslužbou, která se uskuteční v sobotu 19. září ve 14 hodin v prostorách Bratrské jednoty baptistů v Brně. Společné

díky Bohu budou vystřídány prostorem k setkání a sdílení.Výročí české redakce TWR se odrazí i v podzimním vysílání stanice Rádio 7. Více informací hledejte na www.radio7.cz.

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na výstavu dětských kreseb zaměřených

k tématu „Dary Země“, která bude uspořádána v září 2015 v Galerii Josefa Adamce v Praze 7, Na Špejcharu 3 (metro A, Hradčanská). Výstava bude otevřena v neděli 6., 13. a 20. září od 12.00 do 14.00 a ve středy 9. a 16. září od 16.00 do 18.30. V neděli 20. září budou na závěr výstavy vyhlášeny výsledky dětské výtvarné soutěže.

Inzerce

září 2015.indd 35 8/24/2015 8:50:03 PM

3� září 2015

evangelium 21. června 2015v e středu 17. června 2015 při-

šel jednadvacetiletý bělošský mladík Dylann Roof na biblickou hodinu do černošského metodis-tického shromáždění v Charles-tonu v Jižní Karolíně. Na konci shromáždění vytáhl zbraň a chlad-nokrevně zastřelil devět lidí včet-ně kazatele Clema Pinckneyho. V blízkosti největšího státního svátku Dne nezávislosti se ve Spo-jených státech znovu rozhořela diskuse o rasové nesnášenlivosti. Dylann se netajil tím, že je stou-pencem konfederační vlajky z dob občanské války Jihu proti Severu, symbolu rasismu.

V neděli 21. června 2015 jsem se účastnil bohoslužby v černoš-ském sboru Lawndale Commu-nity Church. Nachází se v jedné z nejchudších a kriminalitou nejvíce postižených oblastí jinak výstavního Chicaga. Ve špina-vých ulicích je skoro každý tře-tí dům zanedbaný či opuštěný. O dva bloky dál se v domě s roz-bitými okny prodávaly drogy téměř před našima očima, zatím-co naproti na hřišti si hrály děti. V ulicích nepotkáte bílého člově-ka. Poté co zazněly hlasité písně vděčnosti Bohu, se na stupínek postavil energický muž zralého věku. Běloch. Kazatel. Zakladatel sboru. Všichni povstali. Začala bohoslužba pokání a proseb za oběti charlestonského masakru. V kriminálním prostředí Lawn-dale měla modlitba v černošském sboru rozměr více než realistický. V ulici vedle modlitebny došlo ve stejném týdnu k několika napa-dením. Netušil jsem, co se bude dít. Kazatel bílé pleti povede v té-to části města místní černošské křesťany, kteří mají vlastní těžké osudy, k lásce k bílým, k prosbě

za odpuštění Dylannovi a k pláči nad čerstvě zavražděnými?

„Voláme k Tobě, ó Pane, naše srd-ce jsou zlomená, naše oči pláčou… násilí v našich ulicích vstoupilo do tvého domu… naši bratři a sestry zemřeli. Shromáždili se, modlili, a už jich více nebylo… Budeme stále volat a plakat s našimi bratry a sestrami. Budeme nadále hledat mír pro nepřátele u našeho stolu. Budeme i nadále otevírat dveře a srdce těm, kdo přicházejí. Bude-me stále hledat cestu k odpuštění, jako i nám bylo odpuštěno. Bude-me nadále milovat v Ježíšově jmé-nu, protože Ty jsi nás naučil, že láska vše přemáhá…“ (One Church Liturgy k 21. 6. 2015)

Rozhlédl jsem se kolem. K mému úžasu jsem viděl celé shromáždění křesťanů černé ple-ti, jak odhodlaně opakovalo slova modlitby. Někteří měli zvednutou ruku, jiným se v tichosti kutále-ly slzy po tváři. Běhal mi z toho mráz po zádech. Co Kristus může učinit se srdcem člověka! Byl to opravdový dotek Boží.

■ pavel paluChník

Černošský sbor založil bělošský kazatel Dr. Wayne Gordon, který se před 40 lety, tenkrát čerstvě žena-tý, přestěhoval se svou manželkou do této části Chicaga. Hned v prv-ním týdnu byli v noci vykradeni. Neodešli a vychovali v tomto pro-středí i své tři děti. Začínali biblic-kými hodinami se skupinkou sot-va deseti věřících černé pleti. Nyní do sboru přicházejí stovky věřících a hledajících, převážně Afroameri-čanů. Sbor je znám široce rozvinu-tou službou zaměřenou na skuteč-nou bídu a potřeby lidí v oblasti.

Já však pravím: Milujte své

nepřátele a modlete se

za ty, kdo vás pronásledují.

Matouš 5,44

DOtekYFo

to a

rch

Iv

září 2015.indd 36 8/24/2015 8:50:04 PM

září 2015 3�

kŘíŽOVkA

vyluštěte tajenkua vyhrajte knihu

Taje

nka

zčí

sla

7-8/

201

5:S

tezk

asp

rave

dliv

ých

jeja

kja

sné

svět

lo.K

nihu

Lab

yrin

tupg

rade

vyh

rává

Mar

kéta

Ran

šová

,Pra

ha5

.Př

ipra

vilD

ušan

Kar

kuš.

Tajenkuzašletedo20.9.2015(ie-mailem)naadresuredakce.brana@cb.cz. VylosovanývýhercezískáváknihuJiříMrázek-Teologieopomíjených.PřehlíženéznakyvNovémzákoně.Mlýn,Jihlava2013

září 2015.indd 37 8/24/2015 8:50:04 PM

3� září 2015

pOSt ScriptuM

h le, mistr snů sem přichází,” pokřikují na sebe Josefovi bratři. A hned v jejich hlavách uzra-

je plán: „Pojďme, zabijme ho, a uvidíme, co zbyde z jeho snů!”

Ano, snít se nevyplácí. A když už snad nějaký ten sen přijde, je třeba si ho nechat pěkně pro sebe. Copak je možné myslet si, natož pak vykládat o tom, že by-

chom se my, tvoji bratři, a dokonce i tvůj otec a matka před tebou skláněli k zemi? Držet se správných zásad se také nevyplácí, natož donášet tátovi o všech našich lumpárnách. A nosit pestrobarevný plášť – to už vůbec ne! Ano, dostal jsi ho za svoje „podrazácké” podlézá-ní, ale rozhodně se nehodí se v něm ukazovat. Nanej-výš ho uložit do almary a hotovo! Vždyť nejdůležitější v naší rodině je držet vždy a za všech okolností pohro-madě, být pokorný a nevyčnívat z řady.

Jak se rozhodli, tak také udělali. Zbavili se svého bratra jako obtížného hmyzu. Pak se posadili, aby jedli chléb. Co na tom, že zde takřka eucharistic-kou událost, slavnost lámání chleba a společenství stolu, proměnili na zločinné spolčení. Společné rozhodnutí je třeba utvrdit společnou smlouvou.

Už to tak bývá, že žádný sen se nevyplní na sto procent. Josefova matka se toho nedožila, ale stačí otočit o pár stránek našeho příběhu dále a vidíme je tu opět všechny. Skloněni až k zemi před moc-

ným Egypťanem drtí mezi zuby spolu s pískem pouště: „…jsme tvoji otroci… náš otec, tvůj otrok”. (Gn 44,31) Stačilo pár let neúrody a vyhladovělí bratři prosí muže, jenž se honosí titulem „zachrán-ce světa” i o ten kousek chleba, který před časem tak lehkovážně znesvětili. Ovšem jak by dopadli, kdyby si Josef nechal svoje sny jen pro sebe?

Co k tomu dodat? Jak dozrávám do let, kdy se musím smířit s tím, že synové odešli z rodiny za svými sny, zjišťuji, že jejich představy o životě není vždycky snadné přijmout. V něčem se liší od těch mých. Co je ale ještě obtížnější? Poznat, pochopit a připustit si, že děti naplňují moje nenaplněné sny. Že dokáží to, co jsem já nedokázal, mají odvahu tehdy, když jsem se bál, neuhnou v místě, kde jsem kličkoval, prokazují soucit a porozumění v případech, kdy já jsem myslel jen na sebe. Mají odvahu jít za svými sny – a co víc, vedle pevného rozhodnutí mívají i moudrost k tomu, aby svého cíle dosáhly.

Nechme je snít, i když nás to někdy zahanbuje. Vždyť je téměř jisté, že za nějaký čas, až přijde stá-ří, budeme i my se svým každodenním chlebem (a to nejen v důsledku průběžného sociálně-důcho-dového systému) závislí na úspěšnosti jejich dneš-ních snů.

■ Jiří sedláČek

nechme je snít

...mají odvahu jít za svými snyi moudrost k tomu,aby svého cíle dosáhli.

Jiří Sedláček

září 2015.indd 38 8/24/2015 8:50:06 PM

© b

rán

a, P

etra

Kaš

pero

vá-P

olda

ufov

á

září 2015.indd 39 8/24/2015 8:50:06 PM

k azatel František Urbánek patřil mezi nejvýraznější osobnosti Svobodné círk-

ve reformované i Jednoty českobratrské. Ve své službě kazatele evangelia se v lásce doká-zal přiblížit těm nejprostším a nejpotřebněj-

ším, ale i intelektuálům či lidem z vyšších vrstev. Jednoznačně nejznámější je jeho blízký vztah s prezidentem T. G. Masarykem. I ten ale vznikl a rozvíjel se vlastně v běžných souřadnicích Urbánkovy služby.

V roce 1892 byl Urbánek zvolen vikářem v pražském reformovaném sboru a jeho úkolem bylo vyučovat děti a konfi rmandy. Tak se stalo, že připravo-val ke konfi rmaci Masarykovu dceru Alici a učil náboženství jeho syna Jana. Mladý vikář navštěvoval své konfi rmandy i v rodinách a zajímal se i o jejich rodiče. Zdá se, že už tehdy Masarykovy zaujal svou ryzostí a opravdovostí, s níž přinášel živou víru v Krista.

K dalším kontaktům došlo o několik let později. Během farářské služby na valašské Hrubé Lhotě se Urbánek dostal do konfl iktu s nadřízenými v otázce křtu nemluvňat. Když tuto praxi pro svědomí zcela odmítl, byl v lednu 1898 suspendován. Odešel do Prahy, kde dlouho marně hledal práci. V těžké situaci mu Masaryk nabídl možnost přispívat do časopisu Naše doba. Po dva roky byl honorář za tyto články jediným příjmem Urbánkovy rodiny. Teprve v roce 1900 byl přijat do služeb Svobodné církve reformované.

Dalším momentem byly události z doby 1. světové války, kdy TGM v zahra-ničí vedl odboj. Když v březnu 1915 zemřel jeho syn Herbert, žádný z evange-lických farářů neměl odvahu vykonat pohřeb. Charlotta Masaryková se proto obrátila na Urbánka, který se obřadu ujal a i poté zůstal s rodinou ve spojení

a podporoval ji také hmotně.Když se pak TGM vrátil do vlasti, neváhal Františku

Urbánkovi za pomoc jeho rodině poděkovat. Jeho dcera Alice pak často zvala žižkovského kazatele do prezi-dentovy rodiny, aby četl z Bible a text i vykládal. Podle všeho si prezident velmi vážil Urbánkovy biblické urči-tosti a svědecké otevřenosti.

Po smrti paní Charlotty v roce 1923 pak Urbánka požádal, aby četl na jejím pohřbu stejné texty jako při pohřbu jejich syna. O stejnou službu pak o čtrnáct let později požádal Jan Masaryk při pohřbu TGM a patrně s jistou nadsázkou si při vyjádření vděčnosti „předobjed-nal“ tuto službu i pro svůj pohřeb.

Ani jeden z nich jistě nepředpokládal, že – po Janově tra-gické smrti v březnu 1948 – k něčemu takovému skutečně dojde. Když František Urbánek pohřbíval čtvrtého člena Masarykovy rodiny, bylo mu 82 let a do konce vlastního života už mu zbývalo jen sedm měsíců. ■ rObert hart

Foto

arc

hIv

František Urbánek se stal přítelem Masarykových. Pohřbíval Charlottu Masarykovou (1923) a Tomáše

Garrigua Masaryka (1937), ale i oba jejich syny – Herberta (1915) a Jana (1948). Při posledním

rozloučení (Urbánek s biblí v ruce), pronesl pohřební pobožnost. Přečetl z Bible kralické Žalm 23

a novozákonní oddíl ze Zjevení Jana.

Evangelium potřebuje slyšet

i prezident.

františek urbánek a tgM

září 2015.indd 40 8/24/2015 8:50:10 PM