Obsah

Předmluva 9Kapitola 1.

Náboženské vztahy ve slovanském světě bezprostředně po církevním rozkolu v roce 1054 11

Kapitola 2.Bulharsko a Srbsko v církevní unii s Římem (první polovina 13. století) 33

Kapitola 3.Bulharsko a Srbsko na cestě ke konfrontaci s latinskýmsvětem (30. léta 13. – počátek 14. století) 61

Kapitola 4.Rus, její západní sousedé a papežství v první třetině 13. století 85

Kapitola 5.Středověká Rus, její latinští sousedé a tatarská hrozba (40.–50. léta 13. století) 107

Kapitola 6.Na cestě ke konfrontaci mezi středověkou Rusí a latinským světem (druhá polovina 13. – počátek 14. století) 121

Závěr 149Doslov

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkoluve slovanském prostoru (Michal Téra) 155

Výkladový jmenný rejstřík 167

�

Předmluva

Postupně se vyostřující antagonismus dvou hlavních křesťanských konfesí se nejpozději od poloviny 11. století velmi negativně odrazil na rozvoji vztahů mezi různými částmi středověkého křesťanského světa. Obzvláště tragické a dlouhodobé následky měl tento antagonis­mus pro slovanský svět, neboť národy, které si dříve byly blízké jazy­kem i kulturou a rozvíjely se ve stejných historických podmínkách, postavil na různé strany přísně vymezené bariéry. Není divu, že se tímto tématem zabývala celá řada prací, jejichž závěry označují 13. století jako zlomové období, kdy došlo v oblasti konfesionálních vztahů mezi slovanskými národy k rozhodujícímu přechodu od pokojného soužití k vyostřené konfrontaci. Zároveň byla v odborné literatuře geneze tohoto antagonismu dosud sledována buď na lokální úrovni ve vztahu k jednotlivým zemím, anebo příliš obecně bez zohlednění rozdílných představ a pozic jednotlivých složek společnosti. Badatelé správně obraceli pozornost na to, jak se zesilování náboženské konfrontace odráželo na rozvoji politických vztahů mezi sousedními státy, ale přitom zůstávala v pozadí otázka, jak se narůstající konfesijní konflikty pro­mítaly do společenského vědomí, jaký vliv měly na existující chápání „obrazu světa“ a jaké faktory působily na rozvoj vzájemného odcizení.

Při zkoumání tohoto tématu obraceli badatelé pozornost především k papežské politice. Významná role, kterou papežství sehrálo při pro­hloubení a vyostření náboženské nesnášenlivosti ve slovanském světě, je ve světle dosavadních vědeckých prací nepochybná. Zároveň však (a níže uvedené se týká především sovětské historiografie) vystupovalo

10

papežství nejednou jako síla, jejíž cíle, metody a představy zůstávaly prakticky neměnné po celé 13. století. Kromě toho neexistuje jasná odpověď na otázku, proč byla papežská politika tak efektivní a proč společenské vědomí katolických zemí právě v tomto století podléhalo ideovému vlivu, který vycházel z Říma.

Významným badatelským úspěchem je představa o složitosti mezi­konfesijních vztahů v 13. století, kdy se vedle vzájemného vzdalování projevovaly i tendence ke vzájemnému sblížení, které se odrazily ve snahách o uzavření církevní unie s Římem ze strany celé řady slovan­ských pravoslavných států. Jestliže jsou motivy, jež probouzely k životu podobné projekty, v současné době zřetelné, pak si hlubší analýzu zaslu­huje otázka po příčinách neúspěchu těchto projektů a růstu nepřátel­ství slovanských pravoslavných zemí k latinskému světu.

Nejasná místa a mezery ve zkoumání tématu jsou pochopitelně z velké části svázány s jednostranností pramenů a plně osvětlují pouze jednu část historického procesu, o jiných obsahují jen kusé a náhodilé zprávy. Pokus o zkoumání zvolené historické problematiky v rámci celého slovanského světa podle našeho názoru pomůže na jedné straně překonat tyto obtíže díky srovnání jevů, které se rozvíjely v různých historických podmínkách, a na straně druhé vytvořit si jasnější před­stavu o omezenosti dosavadního poznání a závěrů, které jsou na něm založené.

11

Kapitola 1.

Náboženské vztahy ve slovanském světě bezprostředně po církevním rozkolu v roce 1054

Na otázku, jak se odrazil rozkol Říma a Konstantinopole ve vztazích mezi slovanskými státy, které zůstaly v okruhu pravoslavného světa, a jejich katolickými sousedy, neexistuje zcela jasná odpověď.

Například je třeba poukázat na značně složité poměry, které pano­valy v Bulharsku. Na první pohled vypadá situace jednoduše. Hierar­chové, kteří byli v čele bulharské církve, nejenže bezvýhradně stáli na straně Konstantinopole, ale navíc aktivně rozvíjeli tu pozici, kterou byzantská církev ve vzniklém konfliktu zaujala. Například ochridský arcibiskup Lev, hlava bulharské církve v polovině 11. století, byl autorem známého listu obsahujícího obvinění proti latiníkům, jenž posloužil jako jeden z impulzů definitivního rozkolu mezi církvemi. Jeden z jeho nástupců, Theofylaktos, ochridský arcibiskup na přelomu 11. a 12. sto­letí, byl rovněž autorem traktátu o bludech latiníků a jeho části považoval za nutné zařadit do legendy o patronu biskupství svatém Klimentovi, kterou sám sepsal.1

Zároveň je třeba poukázat na to, že Bulharsko bylo dobytou zemí, do které byli hierarchové, stojící v čele bulharské církve, posíláni z Kon­stantinopole. Oba výše zmínění hierarchové do svého jmenování pobý­vali v Konstantinopoli, a dokonce náleželi ke kléru hlavního chrámu konstantinopolského patriarchátu – svaté Sofii.2 Není proto divu, že

1 Viz Милев А., Жития на св. Климент Охридски, София 1961, s. 44–45, 51.2 Viz ЗлАтАрски в. Н., История на българската държава през средните векове,

Т. 2, София 1972, s. 42–43, 263–264.

12

jejich vztah k latiníkům konvenoval s názory elity byzantského ducho­venstva. Mínění, které vyjádřili, bylo pochopitelně oficiální a prosazova­né, ovšem do jaké míry proniklo do vědomí ovládaného bulharského obyvatelstva?

Názory a snahy širokých kruhů bulharské společnosti v období byzantské nadvlády nacházely své vyjádření v apokryfních textech, které se objevily především v druhé polovině 11. století. V nich se spojova­ly idealizované představy o minulosti s proroctvími o nadcházejícím triumfu v budoucnosti. V této vrstvě textů nenacházíme žádné útoky na latiníky, naopak, takzvaný Bulharský apokryfní letopis obsahuje nepo­chybně vymyšlenou zprávu o tom, že spravedlivý bulharský panovník „svatý“ Petr, aby se zachránil před vpádem cizozemců, „utekl na západ do Říma a zde ukončil svůj život “.3 Na jiných místech téhož pramene se mezi vymyšlenými svědectvími říká, že car Konstantin „osídlil zemi bulhar­skou ze západu“ a že nespravedlivý car Symeon „zahubil zemi bulharskou, jeruzalémskou a římskou “.4 V tom všem můžeme jen těžko spatřovat pro­jevy nepřátelského poměru k latiníkům: „svatý“ car nachází útočiště na „západě“ v Římě, ze „západu“ je osídlena bulharská země, kterou zároveň s „římskou“ ničí špatný vládce. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že během povstání v roce 1072 povolali Bulhaři na trůn Konstantina Bodina, syna zetského knížete Michala. Panství Michala Zetského spadala do sféry římské jurisdikce a on sám se v roce 1077 stal leníkem papeže Řehoře VII. Jak vidno, antilatinská agitace byzant­ských hierarchů nenašla v jihoslovanském prostředí příhodnou půdu, neboť místní obyvatelstvo se s latiníky nestřetávalo, a jeho hlavním nepřítelem (kromě pokořitelů – Řeků) byly kočovné kmeny, které neustá­le útočily z oblastí za Dunajem.

Abychom mohli objektivně posoudit vzájemné vztahy, které se vytvo­řily mezi slovanskými zeměmi různé konfesijní orientace po roce 1054, musíme zvláště pečlivě analyzovat prameny, které vypovídají o vztazích latinského světa a staré Rusi, země patřící do zóny kulturně­nábožen­ského vlivu Byzance, ale na Konstantinopoli politicky nezávislé.

3 „…бежа на западь вь Римь а тоу сконча житие свое…“, ивАНов Й., Богомилски книги и легенды, София 1970, s. 284–285.

4 „…насели землю бльгарьскую от земли западние…“, „…погоуби землю бльгар­скоую, иероузалимскоую и римьскоую…“, ibidem, s. 285–286.

Křesťanství mezi Slovany po roce 1000.

14

V druhé polovině 11. století patřila mezi elitu duchovenstva kyjev­ské metropolie5 celá řada řeckých hierarchů, mezi nimiž byli vzdělanci účastnící se polemik proti latiníkům. Jedním z nich byl Lev, perejaslav­ský metropolita, který sepsal protilatinský traktát o podobě liturgie a sloužení eucharistie, podle všeho v 60. letech 11. století.6 Bezesporu díky péči těchto vzdělanců byly připraveny překlady celé řady řeckých děl s výčtem „provinění“ latiníků, především list Michaela Kerullaria antiochijskému patriarchovi Petru.7 Je zřejmé, že představitelé ducho­venstva nejen sami vystupovali s obviněními proti latiníkům, ale snažili se v tomto duchu působit i na laickou část společnosti. O tom částečně svědčí i soubor listů „o víře latinské“ sepsaných duchovními. Tyto listy byly adresovány knížatům – příslušníkům vládnoucího rodu Rurikovců. Autorem jednoho takového listu byl i igumen8 Kyjevo­pečerského kláš­tera sv. Feodosij. Názory řeckých hierarchů tedy sdílely v druhé polo­vině 11. století zřejmě i vlivné kruhy staroruského duchovenstva.

Obsah listů svědčí o tom, že jejich autorům byl dobře znám soubor obžalovacích antilatinských děl, která vznikla v řeckém prostředí. V sou­ladu s jejich antilatinským zaměřením obviňovali autoři listů latiníky nejen z odpadnutí od křesťanské dogmatiky a ritu při vykonávání nej­důležitějších obřadů, ale také z porušení půstu, nedodržování stravo­vacích zákazů a norem v manželských vztazích. Obvinění se někdy nezakládají na pravdě – např., latiníci údajně „nelíbají ikony ani svaté ostat­ky“, „obrazy svatých nemají v chrámech, pouze Ukřižování “.9 Tyto pasáže listů svědčí o tom, že se negativní obraz „latiníků“ v okruhu ruského

5 Metropolie – církevní provincie zahrnující několik diecézí/eparchií, výjimečně i arci­biskupství. Hlavou metropolie je metropolita, který sídlí v centru celé oblasti = metropoli a bývá hlavou celé místní církve. Metropolie je tak jednotkou blízkou (a v některých případech i totožnou) arcibiskupství, pozn. překl.

6 Viz PoPPe A., Le traité des azymes: quand, où et par qui a il été écrit, in: Byzantion, č. 35, Bruxelles 1965.

7 Viz ПоПов А., Историко­литературный обзор древнерусских полемических сочинений против латинян (XI–XV вв.), Москва 1875, s. 71.

8 Igumen – z řeckého , představený kláštera, obdoba opata v katolické církvi, pozn. překl.

9 ПоНырко Н. в., Эпистолярное наследие Древней Руси XI–XIII вв., Санкт-Пе-тербург 1992, s. 16, 75.

61

Kapitola 3.

Bulharsko a Srbsko na cestě ke konfrontaci s latinským světem (30. léta 13. – počátek 14. století)

Rozpad církevního svazku mezi Římem a jihoslovanskými zeměmi zkomplikoval vztahy s papežským stolcem a následně s celým latinským světem. Přestože rozkol mezi Římem a Srbskem měl negativní důsled­ky pro pozici katolické církve v srbském Přímoří, nevíme prakticky nic o reakci papežské kurie na vytvoření autokefálního srbského arci­biskupství se souhlasem Nikáje. Narušení unie s Bulharskem katolické církvi přímo neuškodilo, nicméně reakce kurie byla velmi příkrá. Vznik samostatného bulharského patriarchátu totiž upevnil spojenectví Bul­harského carství a Nikájského císařství, které bylo namířeno proti lati­níkům v Konstantinopoli.

Papež Řehoř IX. pohrozil bulharskému carovi Ivanu Asenovi II. vyobcováním z církve,1 a když po krátkém váhání zůstal bulharský panovník věrný spojenectví s Nikájí, vyhlásil křížovou výpravu proti „heretikům“ a schizmatikům, žijícím v „zemi “ Ivana Asena II. Protože hlavní roli v této výpravě měly sehrát Uhry, přikázal papež v sérii listů, adresovaných uherskému králi, episkopátu, dominikánům a františká­nům na území Uher,2 propagovat na celém území království křížovou výpravu proti Bulharům. Její účastníky přirovnal k účastníkům výpra­vy na osvobození Svaté země a klerikům udělil právo zpovídat je

1 Viz Латински извори за българската история (dále ЛИБИ), 4, София 1981, s. 51.

2 Ibidem, s. 63 a násl.

62

a odpouštět jim hříchy. Zároveň hrozil vyobcováním z církve všem, kteří by jim bránili ve vyplnění této mise. Papež rovněž přijal Uhry pod ochranu „svatého Petra “.3

V rámci této akce bylo také přijato rozhodnutí o předání „země Asenovy“ – Bulharska – uherskému králi a dalším katolickým panovní­kům, kteří se budou výpravy účastnit.4 Když toto prohlášení vyvola­lo námitky krále Bély IV., papež mu slíbil, že nikomu jinému kromě něho nepředá „Bulgarie regnum “.5 Jednomu z uherských biskupů (podle králova výběru) byly propůjčeny pravomoce papežského legáta pro organizaci církevních záležitostí na dobytých územích – určování hra­nic, zřizování biskupství atd.6

V dějinách mezikonfesionálních vztahů musí být tyto události zvláštězdůrazněny, neboť se poprvé slovanská pravoslavná země stala cílem křížové výpravy, vyhlášené římským stolcem. Zvláštní pozornost zaslu­hují ta místa papežských listů, kde je předání Bulharska katolickým vládcům odůvodňováno odkazem na rozhodnutí „všeobecného“ koncilu („prout statutum est in concilio generali “). Jak objasnil J. Gill, byla míněna usnesení Lateránského koncilu o potrestání těch vládců, kteří (podob­ně jako ochránce albigenských Raimund Toulouský) nemohli nebo nechtěli očistit svoji zemi od heretiků.7 Možná právě proto kladl papež v dopise uherskému králi důraz na skutečnost, že Ivan Asen II. „přijí­má a ochraňuje“ heretiky (bogomily).8 Ve většině papežských listů však stojí „heretici“ a „schizmatici“ v jedné řadě a jejich obecným přízna­kem je to, že ani jedni, ani druzí neuznávají papežskou svrchovanost („Tales… sunt heretici et scismatici, qui a tanto pastore pasci renuunt “). A ačkoliv tehdy nebyl vysloven definitivní závěr, byl při vypracování právní doktrí­ny učiněn významný krok k tomu, aby si papežský stolec přisvojil právo disponovat zeměmi schizmatiků stejně, jako mu je přiznával katolický svět v případě území pohanů nebo heretiků. Připravenost následovat

3 Ibidem, s. 77.4 Ibidem, s. 65–67.5 Ibidem, s. 76–77.6 Viz ЛИБИ, 3, op. cit., s. 74–75. Podrobněji k organizaci křížové výpravy proti

Bulharům viz ЗлАтАрски, op. cit., s. 403–405.7 Viz gIll, op. cit., s. 74.8 ЛИБИ, 3, op. cit., s. 64.

Car Konstantin Asen a carevna Irena, freska z chrámu Bojanského kláštera (1259).

64

příkazy kurie a vytáhnout proti Bulharům kvůli „křesťanské víře a cti svaté matky římské církve“,9 kterou projevila uherská strana, vypovídá o tom, že pozice Říma ve vztazích k Bulharsku získala podporu jed­noho ze sousedních latinských států.

Ke křižáckému tažení na Bulharsko sice nedošlo a v roce 1239 dokonce Ivan Asen vpustil na své území vojska, která táhla na pomoc latinské Konstantinopoli,10 nicméně církevní vztahy mezi Bulharskem a Římem navázány nebyly. Pro následující vývoj kontaktů mezi jiho­slovanskými státy a Římem je symptomatické, že se bez ohledu na diplomatickou iniciativu kurie v polovině 13. století11 Bulharsko ani Srbsko neúčastnily jednání o církevní unii, která vedly Řím a Nikája na přelomu 40. a 50. let 13. století. Neúčastnily se ani přípravy tzv. lyon­ské unie pravoslavné a katolické církve v druhé polovině 13. století. Pokus „prolatinských“ kruhů likvidovat při uzavření této unie autoke­falitu bulharské a srbské církve s odůvodněním, že byly získány bez souhlasu papežského stolce,12 mohl pouze posílit nepřátelský vztah k myšlence sjednocení s „latiníky“. Ne náhodou se právě Bulharsko objevilo v táboře hlavních odpůrců této unie. Po uzavření unie bylo bul­harskými bojary a duchovenstvem vypraveno poselstvo k jeruzalémské­mu patriarchovi Řehořovi, aby jej přimělo k vystoupení proti zastáncům unie – byzantskému císaři Michaelovi VIII. Palaiologovi a konstantino­polskému patriarchovi.13 Na Svaté hoře proti unii vystupovali přede­vším mniši bulharského Zografského kláštera. V legendě, sestavené brzypo jejich smrti, zahynuli noví mučedníci (byli upáleni), protože „nechtěli poslouchat kruté a sveřepé latiníky“ a stavěli se proti „nečisté “ „latinské moudrosti “

9 Viz ДуЙчев и. с., „За документите на Ватиканския архив относящи до българ-ската история (IX–XIV вв.)“, in: ДуЙчев и. с., Българското средневековие, София 1972, s. 287.

10 ДуЙчев и. с., „Приноси към историята на Иван Асен II“, in: ДуЙчев и. с., Българското средневековие, op. cit., s. 310–313.

11 Viz dopis papeže Innocenta IV. bulharskému caru Kolomanovi Asenu roku 1245, ЛИБИ, 3, op. cit., s. 89–92.

12 Viz ДриНов М. с., Въпрос за Българската и Сръбската Църква пред судилищ­тето на Лионский събор в 1274 г. Съчиненията, 2, София 1911; рАДоЈчић Н., „Свети Сава и автокефалност српске и бугарске Цркве“, in: Гласник Српске Краљевске Академие, 189, Београд 1939, s. 222–227.

13 Viz ЗлАтАрски, op. cit., s. 536–537.

Evangelista Jan a pop Dobrejša, Dobrejšovo čtveroevangelium, 13. století.

66

Michaela VIII. Palaiologa.14 Ve Vyprávění o zničení athoských pravoslavných klášterů skrze latiníky, které bylo sepsáno rovněž podle těchto událostí, je zdůrazněno, že po odpadnutí byzantského císaře a konstantinopol­ského patriarchy od pravoslaví „byltehdy všeobecný patriarcha“ v bulhar­ském hlavním městě Trnovu.15 V poznámce na jednom rukopisu z té doby byl patriarcha Ignatij nazván „sloupem pravověří “, zřejmě díky jeho vystoupení proti unii s Římem.16 V průběhu 13. století se Bulhar­sko změnilo ze země, která jako jedna z prvních uzavřela unii s Římem, v hlavní oporu pravoslaví.

Mezikonfesijní vztahy v srbském státě, kde existovala tradice dlou­hodobého mírového soužití přívrženců obou vyznání, byly zvláště zajímavé. Poměrně dlouho zde chyběla konfrontace, která byla jinak charakteristická pro oblasti dotyku pravoslavného a katolického světa. Příkladem neobvyklosti těchto vztahů je dohoda mezi Dubrovníkem a bulharským carem Michalem Asenem, zaměřená proti srbskému králi Urošovi (roku 1253). Panovník­schizmatik v něm vystupuje jako poto­mek „zbožných a svatých carů“, „Kristův věrný a svatý “ car, vládce „svatého a po vší zemi slavného carství bulharského“. Ve smlouvě byla zároveň vyjá­dřena naděje, že jakmile bulharský car ovládne „pomořská “ města, předá jejich chrámy, které dříve spadaly do pravomoci barského katolického arcibiskupa, pod jurisdikci katolického arcibiskupa v Dubrovníku. V pří­padě porušení závazků hrozil carovi „hněv vznešeného papeže římského“.17

Celá řada přímých svědectví hovoří o tom, že i po sjednocení srb­ské církve s pravoslavným světem byly vztahy dvou konfesí na území Srbska vzdálené od konfrontace, a to jak na rovině ideové, tak v každo­denním životě.

V případě ideologického ovzduší je třeba obrátit pozornost na některá svědectví, obsažená v legendě o Sávovi Nemanjići, která byla sepsá­na ve 40. nebo 50. letech 13. století mnichem Chilandarského kláštera Domentianem, podle všeho na objednávku krále Štěpána Uroše. Legen­da obsahuje vyprávění o korunovaci Štěpána Prvověnčaného, které

14 Viz ивАНов и., Български старини из Македония, София 1970, s. 438–439.15 вишеНскиЙ и., Сочинения, Москва – Ленинград 1955, s. 334.16 ЗлАтАрски, op. cit., s. 535.17 стоЈАНовић л., Стари српске повељу и писма, кн. 1/д. 2, Београд – Сремски

Карловци 1934, s. 206–207.

Král Štěpán Uroš I. – freska z kláštera Sopoćani.

68

začíná tím, že Sáva poslal biskupa Metoděje „do Říma k přeslavným apoštolům Petru a Pavlu a k velkému nástupci svatých, papeži velkého Říma“ s prosbou o královskou korunu pro bratra. Podle tvrzení hagiografa poté sám Sáva korunoval velikého župana korunou přinesenou z Říma.18O důvěryhodnosti tohoto svědectví jsou vážné pochybnosti. Biskup Metoděj je v dopise Honoria III. z roku 1220 připomínán nikoliv jako posel Sávy Nemanjiće, ale Štěpána Prvověnčaného a podle svědectví Tomáše Splitského korunoval velikého župana papežský legát, který přivezl korunu. Je zřejmé, že si hagiograf nemohl představit průběh události bez účasti svého hrdiny a rozhodl se změnit známá historická fakta. Pro nás je důležité, že u světce nepovažoval za problematické kontakty s římským veleknězem, kterého nazývá „nástupcem“ apoštolů Petra a Pavla, a ani nepochybuje o právu papeže udělovat královské koruny. Hagiograf měl rovněž důvody domnívat se, že taková tvrzení se nesetkají s odporem ani v prostředí srbského mnišstva na Athosu, ani v okolí krále Uroše.19

O dobrých vztazích svědčí také společné vystupování duchovních obou vyznání při svědectvích u soudu nebo při přijímání donací srb­ských králů.20 Jako příklad může sloužit listina krále Štěpána Milutina z roku 1306 benediktinskému klášteru Matky Boží v Ratace, při jejímž sestavování asistovali zetský biskup a „piskup“ kotorský.21 V roce 1301, aby ukončil svůj konflikt s katolickým Dubrovníkem, považoval Milutin za nutné poslat tam se zvláštní misí hlavu srbské pravoslavné církve arcibiskupa Eustachia II.22 Uvedená svědectví ukazují, že „mírové souži­tí“ bylo charakteristické pro tuto oblast ještě na začátku 14. století.

Obvyklou záležitostí po celé 13. století byly sňatky srbských panov­níků s katolickými princeznami. Vzhledem k našemu tématu zasluhuje

18 Viz ДоМеНтиЈАН, Живот светога Симеона и светога Саве, Даничић Н. (ed.), Београд 1865, s. 245 a násl.

19 Ve stejné legendě označil Domentian za blízkého Sávova přítele „z mládí “ soluň­ského metropolitu Konstantina Mezopotamitu (ДоМеНтиЈАН, op. cit., s. 226). Tento hierarcha, který dvacet let řídil metropolii za vlády latiníků, však patřil nepochybně mezi duchovní podřízené latinskému patriarchovi v Konstantinopoli (viz слиЈеП-чевић Н., Историја српске православне цркве, кн. 1, Београд 1991, s. 69).

20 Jиречек, Историја Срба, 2, op. cit., s. 74.21 Viz шекулАрец Б., Дукљанско­зетске повеље, Титоград 1987, s. 177.22 слиЈеПчевић Н., op. cit., s. 151.

Král Štěpán Milutin, chrám Matky Boží u Prizrenu (kolem roku 1310).

70

zvláštní pozornost soubor svědectví spojených s osobností králov­ny Heleny, ženy Štěpána Uroše. Francouzská aristokratka, příbuzná anjouovských vládců jižní Itálie, se vyznačovala věrností katolické víře a vyzývala své syny, Dragutina a Milutina, „k sjednocení s římskou církví “.23Když po svržení a smrti svého muže získala jako úděl značnou část Přímoří, založila v přímořských městech celou řadu francouzských klášterů a v roce 1303 odevzdala své državy pod ochranu papežské­ho stolce.24

Budování katolických chrámů a donací katolickým opatstvím se společně s matkou účastnil i pravoslavný král Štěpán Milutin25 a naopak sama Helena spolu s katolickými obyvateli vybudovala pravoslavný klášter v Gradci, v kterém byla pochována. Ve sborníku legend o srb­ských panovnících a pastýřích srbské církve, sestaveném na počátku 14. století arcibiskupem Danielem II., se také nachází životopis „blažené “ Heleny, kterou autor – hlava srbské pravoslavné církve – chválil za zbožnost, přísný způsob života a pomoc chudým. Pro něho je králov­na „světlo, které Hospodin daroval svému přeslavnému dědictví, zemi srbské “. Její svatost je potvrzena „nezetlelými “ ostatky.26

Helena se velmi snažila, aby přesvědčila o uzavření unie s Římem své syny Štěpána Dragutina a Štěpána Milutina i svého druhého muže, bulharského cara Jiřího Tertera.27 Na přelomu 13. a 14. století byla opět zahájena jednání srbských panovníků s Římem o církevní unii. Vládce severozápadní části Srbska Štěpán Dragutin, úzce svázaný s uherským dvorem, požádal v roce 1291 papeže Mikuláše IV. o vyslá­ní francouzských mnichů do jeho državy kvůli boji s bogomilskou herezí.28 Srbský král Štěpán Milutin ochotně uzavíral dohody s latin­skými protivníky Byzance, kdykoliv to pro sebe považoval za výhodné. Během 80. let 13. století úspěšně hledal možnost spolupráce s úhlavním

23 Viz podrobněji Jиречек, Историја Срба, 1, op. cit., s. 181 a násl.24 Viz суБотић Ф., „Краљица Јелена Анжујска – ктитор црквених споменика

у Приморјі“, in: Историјски гласник, 1958/1–2.25 VMHH, 1, op. cit., č. 648, s. 407.26 Viz ДАНичић Н., Животи краљева и архиепископа српских. Написао архиепископ

Данило и други, Београд – Загреб 1866, s. 54, 82, 99.27 Jиречек, Историја Срба, 1, op. cit., s. 190.28 Viz VMHH, 1, op. cit., č. 610, s. 377.

71

nepřítelem císaře Michaela VIII. Palaiologa Karlem z Anjou.29 Na počátku 14. století se opět pokusil využít pro své zájmy konflikt mezi Byzancí a kandidátem na císařský trůn Karlem z Valois, bratrem fran­couzského krále Filipa IV. Sličného. Podle smlouvy, uzavřené roku 1308, se francouzský princ zavazoval odevzdat králi za jeho pomoc část císař­ských držav v Makedonii.30

Analýza dohody ovšem ukazuje, že k počátku 14. století se začaly vytvářet podmínky, které výrazně omezovaly možnosti srbského krále vést podobnou politiku. Jak vysvítá z textu smlouvy, zvolil král tradič­ní způsob potvrzení dohodnutých závazků – uzavření sňatku mezi svou dcerou a synem Karla z Valois, Filipem. Jak jsme již poznamenali výše, byly podobné sňatky v srbském královském domě obvyklou záležitos­tí, ovšem tentokrát závisel souhlas francouzské strany na splnění řady podmínek, které byly předloženy srbskému králi. Dohoda se například zmiňovala o tom, že francouzská královská rodina vysloví svůj sou­hlas až tehdy, když se její poslové vyslaní ke králi přesvědčí, že je připraven vrátit se k jednotě s římskou církví, podřídit se papeži a při­jmout posly, které k němu za tímto účelem pošle Kliment V. Počátkem 14. století se tedy stalo nutnou podmínkou dohody mezi srbským krá­lem a latinským kandidátem na trůn sjednocení Štěpána Milutina a jeho poddaných s katolickou církví. Pro naplnění dohody vyslal papež Kli­ment V. k srbskému panovníkovi poselstvo v čele s gradským patriarchou Egidiem. V papežské listině adresované Milutinovi papež prohlašoval, že nevyžaduje druhý křest, ale spokojí se s pokáním. Papež mu rovněž určil zpovědníka z francouzských mnichů v Kotoru. Jednalo se při­tom o přijetí katolicismu nejen králem, ale i jeho poddanými, neboť v dopise se mluvilo o poslání pallia z Říma hlavě srbské církve.31

To, že vládci katolické Evropy odmítali dohodu s králem­schizma­tikem, představovalo pouze jednu stranu mince. Druhou určovalo to, že vztah srbského duchovenstva k latiníkům byl již zcela jiný než na

29 Viz МошиН в., „Балканската дипломатија и династическите бракове на крал Милутин“, in: Споменици за средневековата и по нова историја на Македонија, 2, Скопје 1977, s. 160–161.

30 Text smlouvy viz in mAvRomATIs l., Le fondation de ľempire serbe. Le kralj Milutin, Thessalonique 1978, s. 126–127.

31 VMSM, 1, op. cit., s. 231–232.

72

počátku 13. století.32 Tyto změny můžeme zaznamenat, když vedle sebe postavíme legendu o Sávovi Nemanjići, napsanou Domentianem v polo­vině 13. století, a svatosávskou legendu, sestavenou na konci 13. nebo na počátku 14. století mnichem Chilandarského kláštera na Athosu Teodosijem. V Teodosijově díle se nic neříká o Sávových kontaktech s Římem kvůli královské koruně pro bratra, naopak, v jeho líčení vystupuje Sáva jako jediný a samostatný organizátor korunovace.33Přestože hagiograf věděl o dobytí Konstantinopole „Thráky“,34 vytr­vale píše o Sávových cestách k císaři Theodoru I. Laskaridovi a Ioannu Vatatzovi do Konstantinopole,35 jako by neuznával moc latiníků nad „císařským městem“.

Líčení svého předchůdce Domentiana o setkání Sávy s uherským králem36 doplnil Teodosij zjevně vymyšleným vyprávěním o tom, že král zatoužil vyzpovídat se Sávovi ze svých hříchů a jeho působením se rozhodl odmítnout „všechny hereze a také latinskou víru, které se přidržo­val… avšak pravoslavnou víru a svaté učení slíbil vyznávat “.37 Také v líčení putování Sávy do Palestiny se objevuje detail, který u Domentiana chybí – zpráva o výkupu metochie38 v Akře, která byla „zničena latiní­ky“.39 Domentianovo vyprávění o světcově boji s heretiky­bogomily40Teodosij opět doplnil líčením o tom, jak se svatému podařilo obrátit na pravoslaví ty, kteří byli pokřtěni „v latinské herezi “, a pomazal je ole­jem „s prokletím jejich zlé hereze“.41 Nakolik měla být Sávova činnost vzo­rem pro jeho nástupce, je dobře vidět z výzvy k obrácení na pravoslavnou

32 Viz ХАФНер с., „Светосавска црква и Рим у XIII и XIV веку“, in: Сава Немањић – Свет и Сава. Историја и предање, Београд 1979, s. 386–387.

33 Viz ХилАНДАрАц теоДосиЈе, Живот светог Саве, Београд 1973, s. 142–143.34 Ibidem, s. 103, 170.35 Ibidem, s. 126, 130, 132.36 Viz ДоМеНтиЈАН, op. cit., s. 248 a násl.37 ХилАНДАрАц теоДосиЈе, op. cit., s. 158.38 Metochie – z řec. – vlastnictví kláštera: pozemková držba vesnic, vlastnic­

tví chrámu i poddaných. Srbská oblast Metohija (v dnešním Kosovu) získala svůj název díky množství metochijí – klášterním držbám na tomto území. V ruském prostředí také majetek, resp. zastupitelství kláštera v sídelních městech, popř. cizích zemích (rus. подворье), pozn. překl.

39 Ibidem, s. 185.40 ДоМеНтиЈАН, op. cit., s. 243.41 ХилАНДАрАц теоДосиЈе, op. cit., s. 151.

Arcibiskup Danilo II. s prorokem, chrám Matky Boží v Peći (kolem 1330).

74

víru, směřované ke všem „latiníkům“, kteří žili v Srbsku. Tak se autor, píšící na přelomu 13. a 14. století, pokoušel na rozdíl od svého před­chůdce odstranit všechny zmínky o přátelských kontaktech svého hrdi­ny s latinským světem, aby demonstroval svůj nepřátelský poměr ke katolicismu a vyzdvihl zásluhy Sávy v boji s ním. Na konci 13. století došlo ke změně vztahu srbského mnišstva k latinskému světu, která byla v neposlední řadě vyvolána násilnostmi „latiníků“ na Athosu po uzavření lyonské unie.

Přitom si musíme uvědomit, že srbské mnišstvo na Svaté hoře představovalo svého druhu intelektuální elitu srbského duchovenstva. Jejich názory měly zvláštní autoritu a z igumenů Chilandaru často pocházeli hierarchové, kteří stáli u kormidla srbské církve.

Patřil k nim i arcibiskup Daniel II., mnich a igumen Chilandaru, poté rádce Štěpána Milutina a hlava srbské církve (od r. 1324).42 Jest­liže považoval za možné napsat životopis Milutinovy matky Heleny, horlivé katoličky, pak v biografii jejího syna Štěpána Milutina už hně­vivě odsoudil odpad Michaela VIII. Palaiologa od pravoslaví a přirov­nal jej k Jidáši, „zlému zrádci, který se odvrátil od světla do tmy“. Jeho náhlou smrt v době výpravy proti Srbsku, která byla uspořádána po uzavření unie, považoval Daniel za jasný trest za odpadlictví („smrt hříšníků je krutá “).43 Proti císaři­odpadlíku stavěl zbožnost a vytrvalost ve víře srb­ského krále.

V této atmosféře mohla jednání o unii s Římem pro srbského krále znamenat vážné vnitropolitické problémy. Ne náhodou, jak se píše v ži­votopise Klimenta V. ze 14. století, se papežští legáti vrátili bez úspě­chu, protože se Milutin obával reakce svých pravoslavných podda­ných.44 Ani Štěpán Dragutin, úzce svázaný s uherským královským dvorem,45 nevyvíjel žádné úsilí, aby změnil náboženskou orientaci svých poddaných. O činnosti pozvaných francouzských mnichů není nic známo a v Bosně bylo za jeho vlády založeno nové pravoslavné

42 слиЈеПчевић Н., op. cit., s. 158–159.43 ДАНичић, op. cit., s. 110.44 Viz МошиН в., „Договор на крал Урош II Милутин со Карло Валоа од 1308 годи-

на за поделбата на Визaнтиска Македонија“, in: Споменици, op. cit., s. 427–428.45 Viz ДиНић М., „Однос између краља Милутина и Драгутина“, in: Зборник радова

византилошког института, кн. 3, Београд 1955 s. 57.

75

biskupství.46 Vyznání srbského pravoslavného obyvatelstva bylo na počátku 14. století pravděpodobně natolik ukotveno, že pro sblížení s latinským světem už neexistoval prostor.

Na utvrzení nepřátelského poměru srbské společnosti vůči latiní­kům působila řada vážných faktorů. Odpovídající emocionálně vypja­tou atmosféru podporovala snaha mnoha „latinských“ panovníků na přelomu 13. a 14. století o obnovení Latinského císařství. Pokud tito panovníci obsadili území na Balkáně, přiváděli sem katolické ducho­venstvo a pro pravoslavné hierarchy nastaly složité časy. Po obsazení Dyrrhachia (Drače) vojsky Karla z Anjou v roce 1272 byl například ve městě ustanoven katolický biskup, jmění pravoslavného metropolity bylo zabaveno a jeho pokladnice vyloupena.47 Tyto snahy o obnovení expanze na východ byly doprovázeny vyhlášením křížové výpravy proti schizmatikům, jejichž země se měly stát kořistí dobyvatelů – vyznava­čů pravé víry. Objektem této výpravy se, jak uvidíme ještě níže, měly stát nejen byzantská území, ale i srbské země nehledě na diplomatické manévry Štěpána Milutina.

Propagátory těchto idejí byli mniši žebravých řádů – františkáni a dominikáni, kteří od samého počátku hráli hlavní úlohu v misijní činnosti na Balkáně. O náladách, cílech a plánech, které vycházely z tohoto prostředí na přelomu 13. a 14. století, informuje spis Popis východní Evropy, sestavený na počátku roku 1308 jedním z účastníků obdobné misie (zřejmě františkánským mnichem), jenž byl blízký dvoru Karla z Valois.48

Popis byl čistě akademickým cvičením – jeho vznik měl však pří­mou souvislost s plány křížové výpravy v čele s Karlem z Valois, která měla obnovit Latinské císařství. Zastáncům výpravy měl poskytnout důležité argumenty pro realizaci jejich plánů a vybavit je nutnými informacemi, jak dosáhnout svých cílů. Popis pravoslavných zemí na

46 Viz ДрАгоЈловић Д., Крстјани и јеретичка црква босанска, Београд 1987, s. 70–71.

47 Viz sufflAy, op. cit., s. 211, 251.48 O době sestavení památky a osobnosti autora viz názory vydavatele (Anonimi

Descriptio Europae Orientalis Imperium Constantinopolitanum, Albania, Serbia, Bulgaria, Ruthenia, Ungaria, Polonia, Bohemia anno 1308 exarata, Gorka O. /ed./, Cracoviae 1915, s. IV–X).

76

Balkáně se v tomto díle uzavírá vyjádřením naděje, že společným postupem Karla z Valois a uherského krále Karla Roberta budou lehce ovládnuty zde žijící „divoké “ a „schizmatické “ národy, které „neprávem “ drží takové bohaté a krásné země.49

K zemím, které měly být cílem výpravy, počítal autor bezpochyby i Srbsko. Přestože věděl o jednáních Štěpána Milutina s Karlem z Valois a papežem Klimentem V., vyjadřoval silné pochybnosti o upřímnosti záměrů srbského krále. Podle jeho slov je vládce Srbska „člověk zlý a lhář “, který „nesplní nic z toho, co slíbí “, a jednání s papežem vede pou­ze proto, aby „římská církev bránila Karlovi napadnout ho“.50

Toto tvrzení o politice srbského krále podpořil autor odkazem na to, že Štěpán Milutin „zvláště horlivě pronásleduje katolíky a nenávidí je“, že král i obyvatelé země jsou „lstivými schizmatiky, a proto krutě pronásledují řečené katolíky“.51 Srbsko autor charakterizoval jako zemi, kde jsou kato­líci podrobeni těžkému útlaku, kde „neobyčejně krutě ničí latinské kostely, boří je a napadají preláty, zajímají je a vůbec jim působí mnoho zla, a proto jsou zmíněné chrámy chudé “.52

Nelze vyloučit, že Anonym úmyslně přeháněl, aby obhájil legitimitu křížové výpravy proti Srbsku. Rovněž nelze hovořit o státní politice, která by byla vedena úmyslně proti katolíkům. Naopak, prameny té doby ukazují, že král hledal oporu v boji proti nespokojené aristokracii v patriciátu přímořských měst a v komunitách německých kolonistů – „Sasů“, kteří přišli v 13. století do Srbska, aby pracovali ve stříbrných dolech.53 Můžeme uvést i řadu svědectví o Milutinových donacích kato­lickým klášterům a jeho účasti při budování některých z nich.54 Kromě toho je třeba si uvědomit, že Přímoří v té době bylo v rámci Srbska zvláštním knížectvím, kterému do roku 1309 vládla Milutinova mat­ka královna Helena, o jejíchž prokatolických sympatiích byla již řeč.

49 Viz Anonimi Descriptio, op. cit., s. 42.50 Ibidem, s. 35–37. Velmi podrobný rozbor tvrzení Anonyma o Štěpánovi Milu­

tinovi a jeho bratru viz in НАуМов е. П., „Завистник веницейского чекана“, in: Дантовские чтения 1973, Москва 1973, s. 250 a násl. Anonymův text zde i dále je citován v překladu Je. P. Naumova.

51 Anonimi Descriptio, op. cit., s. 30, 36.52 Ibidem, op. cit., s. 30–31.53 НАуМов, Господствующий класс, op. cit. s. 259–260.54 Jиречек, Историја Срба, 2, op. cit., s. 190.

77

Ale ne všechna Anonymova tvrzení (pravděpodobně sám osobně v Srb­sku pobýval) lze mít jen za pusté výmysly. Je zřejmé, že pokud tomu tak nebylo na oficiální úrovni, pak mezi prostými lidmi se na počát­ku 14. století značně zkomplikovaly vztahy příslušníků obou vyznání v místech, kde žili společně. Osudy katolických biskupství v Travuň­sku (jak bylo zmíněno výše) jsou důležitým důkazem, že Anonymova obvinění byla odůvodněná a že pravoslavní Srbové, příslušníci oficiál­ního vyznání, byli útočící stranou. Část „latiníků“ byla pravděpodobně nespokojena se situací, ve které se ocitli katolíci v Srbsku, a ozvuky této nespokojenosti je možné najít v Anonymových tvrzeních.

Ať tak či onak, v obecném povědomí Západu se formovalo míně­ní o Srbsku jako části nepřátelského „schizmatického“ světa, která se s ostatními jeho částmi měla stát objektem politické a náboženské expanze. Za těchto podmínek byla nespokojenost srbských „latiníků“ s vlastní situací vnímána jako faktor, který může napomoci úspěchu této expanze. Autor Popisu, hovoří­li o Přímoří, přímo píše, že Karel z Valois, jestli bude chtít, „lehce ovládne celou tuto úrodnou a bohatou zemi… a lidé v této zemi, nakolik jsou katolíky a považují se za latiníky, jistě by s tím souhlasili “.55

Zvláštnost situace spočívá i v tom, že tytéž kruhy, které propago­valy křížovou výpravu proti schizmatikům, hrály hlavní roli v rozvoji misijní činnosti katolické církve na Balkánském poloostrově. Své úspě­chy na tomto poli pak využívaly k přesvědčování představitelů místní aristokracie, kteří přijali katolicismus, k svrhnutí schizmatických vládců. Tak se například vyvíjela situace na konci druhého desetiletí 14. století v albánských oblastech, kde po vpádu vojsk Karla z Anjou v 70. letech 13. století vznikla katolická biskupství.56 Když byl v letech 1318–1319 pod záštitou římské kurie připraven útok na „schizmatika“ Milutina ze strany pretendenta byzantského císařského trůnu Filipa z Tarentu a uherského krále Karla Roberta, vyzval Ondřej, biskup jednoho z hlav­ních albánských měst Krujë, albánské katolické „barony“, žijící pod vládou srbského krále, aby podle výzvy Svaté stolice vystoupili proti tomuto panovníkovi. V dopisech, adresovaných albánským šlechticům,

55 Anonimi Descriptio, op. cit., s. 37.56 sufflAy, op. cit., s. 212–214.

78

jim papež Jan XXII. děkoval za odpor proti „schizmatikovi a nepříteli křesťanské víry“ a sliboval jim svoji podporu.57

Působení příslušníků tohoto ideového okruhu se šířilo i ve městech srbského Přímoří, kde pretendovali na dominantní postavení v místní náboženské obci. Podstatné byly změny, které proběhly v tak význam­ném politickém a náboženském centru této oblasti, jakým byl Bar. Pro naladění obyvatel města bylo charakteristické, že vedle těsných svazků s Římem panoval i pocit úzkého sepětí se srbským státem, kterému mohla být v případě konfliktů časem dána přednost.58 Ještě na počátku 14. století byl barským arcibiskupem Marin z místního rodu Žaretićů, který nejednou získal donace od srbských králů59 a který udržoval dobré vztahy s královnou Helenou a jejím synem Štěpánem Milutinem. Ve 20. letech téhož století získal barský stolec dominikán z jižní Fran­cie Guillaume Adam, fanatický nepřítel všech „schizmatiků“ – Srbů i Řeků.60 Jeho názory se odrazily v traktátě Directorium ad passagium faciendum ad Terram Sanctam, který byl napsán v roce 1332 pro fran­couzského krále Filipa VI. V plánu na křížovou výpravu, který byl králi předložen, figurovalo jako jeden z cílů ovládnutí Srbska. Podle jeho slov by to dokázalo nevelké francouzské vojsko, které se mohlo spo­lehnout na podporu obyvatel přímořských měst a Albánců, již jako katolíci byli pravoslavnými utlačováni (podobně jako Anonym i Guil­laume hovořil o ničení chrámů a věznění katolických prelátů) a doufali, že „posvětí svoje ruce ve slovanské krvi “.61 Ve srovnání s počátkem 14. stole­tí spočíval rozdíl nejen v tom, že organizace křížové výpravy přechá­zela jak na obyvatele Přímoří, tak na Albánce. Daleko důležitější bylo, že podobné výzvy vycházely od jednoho z hlavních představitelů katolic­ké církve na teritoriu Srbského království.

57 IbIdem, op. cit., s. 214–215; Acta diplomata res Albaniae mediae aetatis illustrantia, č. 648–650/1, Vindobonae 1913.

58 V dokumentu z poloviny 13. století jsou uvedeny výroky obyvatel města, kteří byli nespokojeni s pozicí kurie ve sporu o juridikci nad dalmatskými městy mezi Dubrovníkem a Barem: „Quod est papa? Dominus noster rex Urosius est nobis papa! “ (cit. podle СтАНоЈевић с., Борба за самосталност католичка цркве у Немањској држави, Београд 1912, s. 121).

59 Viz k tomu НАуМов, Господствующий класс, op. cit. s. 108–109.60 Jиречек, Историја Срба, 2, op. cit., s. 75.61 Споменици, op. cit., s. 619.

Král Štěpán Dragutin a královna Katalina, klášter Arilje (kolem roku 1296).

80

Za podobných podmínek je zcela logické, že v Srbsku došlo k ofi­ciálním aktům, namířeným proti rozvoji misijní činnosti katolického duchovenstva. Zákoník Štěpána Dušana, přijatý v polovině 14. století, zakázal misijní činnost latiníků na území Srbska: latinskému knězi, který obrátil na svoji víru pravoslavného, hrozily kruté tresty „podle zákona svatých Otců “.62 Zároveň zákonodárce předepsal, aby se všichni pravoslavní, kteří přijali katolictví, vrátili k pravoslaví, rovněž pod hrozbou krutých trestů. Protopopové ve všech hradech měli dozírat na plnění tohoto předpisu.63 Co se týče kontaktů mezi představiteli obou vyznání, za podstatný lze považovat zákaz smíšených manžel­ství: katolík, který vstoupil v takový svazek, byl povinen obrátit se na pravoslaví nebo opustit členy rodiny i majetek.64

Dlouhá tradice pokojného soužití příslušníků obou vyznání na jed­nom teritoriu sice nebyla přerušena, toto soužití však bylo přesně reg­lementováno a překročení pravidel mohlo mít těžké následky. O vzta­hu autora Zákoníku k latinskému prostředí lze usuzovat z charakteru terminologie, která byla užita v textu památky. Jestliže pravoslaví je opakovaně nazýváno „křesťanskou vírou“ a jeho přívrženci „křesťany“, pak představitelé druhé strany jsou vyznavači „víry latinské “, která je zde definována jako hereze a oni sami jako „polověrci “.Ve volbě termínů se jasně odrazilo chápání „latinského“ světa jako světa cizího, nepřá­telského, který leží mimo hranice křesťanské ekumény. Od vnějšího působení tohoto světa bylo třeba se jakýmkoliv způsobem odříznout a tomuto cíli sloužily předpisy Zákoníku.

Přes rozdílné historické podmínky rozvoje Bulharska a Srbska pro­bíhala evoluce vztahů bulharské a srbské společnosti k latinskému světu v poslední třetině 13. a v první čtvrtině 14. století stejným smě­rem – růst konfrontace, nepřátelství, snaha o přerušení a omezení dlouhodobých kontaktů s tímto prostředím. Vznik zákonů, ve kterých se tyto tendence odrážely, svědčí o jejich dostatečném rozvinutí.

62 V mnohem pozdějším Horním zákoně despoty Štěpána Lazareviće se předepi­sovalo knězi, který se tohoto činu dopustil, uřezat nos (рАДоЈчић Н., Закон о рудницима деспота Стефана Лазаревића, Београд 1962, s. 56).

63 Viz Законник цара Стефана Душана 1349 и 1354, РадојчићН. (ed.), Београд1960, s. 44.

64 Ibidem, op. cit., s. 45.

81

Pro představu o celém obrazu mezikonfesionálních vztahů jihoslo­vanské oblasti, jak se tvořil v tomto období, nelze opominout ani vztahy mezi konfesemi v Uherském království, do jehož rámce patřilo i teritorium katolického Chorvatska.

O změně konfesijních vztahů v tomto státě, který do počátku 13. sto­letí hrál svým způsobem roli styčné zóny mezi latinským a pravoslav­ným okruhem, můžeme soudit podle těch faktů, které byly uvedeny v předchozích kapitolách při charakteristice vztahů jihoslovanských států ke katolickým sousedům. Tato fakta dovolují učinit závěr, že dobytí Cařihradu v roce 1204 ukončilo politický a následně i ideový a kulturní vliv Byzance na Uherské království. V boji, který se rozho­řel na Balkáně po pádu byzantského hlavního města, se uherští vládci postavili na stranu Latinského císařství a účastnili se křížových výprav proti schizmatikům, organizovaných kurií.

Změny v zahraničněpolitické orientaci Uherského království muse­ly mít negativní dopad na postavení pravoslavné církve, která ztratila v byzantské říši mocného ochránce. Ovšem v tomto směru působily i jiné, daleko hlubší příčiny.

V zemích střední Evropy se 13. století stalo obdobím osvobození katolické církve od vlivu světské moci a její přeměny v samostatnou sílu. Zároveň se velmi posílil svazek mezi lokálními církvemi a papež­stvím a vliv papežství na jejich politicko­náboženskou orientaci. Právě v 13. století zažila široký rozmach činnost papežských legátů, kteří se velmi přičinili o sblížení místních církevních poměrů s poměry, které byly charakteristické pro hlavní centra katolického světa. Jejich povin­ností bylo pochopitelně uvedení papežské politiky vůči schizmatikům do této oblasti a vzdělávání místního duchovenstva a obyvatelstva v duchu této politiky.

To vše mělo vliv na mezikonfesijní vztahy v Uherském království. Počátkem 13. století unifikační tendence papežství zesílily. Přes exis­tenci různých obřadů a zvyků vylučoval papež Innocenc III. katego­ricky možnost působení hierarchů dvou různých vyznání na území jedné diecéze.65 Není divu, že v dopise varadínskému biskupovi z 10. 4. 1204 psal ohledně řeckých klášterů v Uherském království, že si buď tito

65 Viz noRden, op. cit., s. 229.

82

mniši vyberou biskupa, který složí přísahu jemu, římskému papeži, nebo ať jsou do těchto klášterů jmenováni latinští opati.66 Tento přístup potvr­dil devátý kánon Lateránského koncilu v roce 1215, který připouštěl rozdíly v liturgiích v souhlasu s „rozdílem obřadů a jazyků“, ale v jedné diecézi nemohli působit dva hierarchové rozdílných vyznání.67

Ze dvou alternativ, předložených papežem v dopise z roku 1204, převládla druhá varianta: řecké kláštery postupně přecházely do rukou latinských mnichů.68

V souladu s tím se kurie i vyšší kruhy uherského duchovenstva snažily zabránit přítomnosti „schizmatických“ hierarchů na území krá­lovství. Už v roce 1229 byla posuzována otázka vytvoření latinského biskupství v Sremu (Sirmium), centru oblasti, ve které žila většina pra­voslavného obyvatelstva země.69 Biskupství tu evidentně mělo vystří­dat eparchii „schizmatiků“. A již v roce 1232 přikázal papež csanád­skému biskupovi, aby si vyžádal na pravoslavných biskupech Bělehradu a Braničeva uznání svrchovanosti římské církve, přičemž poznamenal, že v opačném případě budou jejich diecéze podřízeny Sremu.70

V přísaze následníka uherského trůnu („mladého krále“) Bély (23. 1. 1234) se hovořilo o tom, že je povinen vyhnat z království here­tiky, „falešné křesťany“ a odpadlíky, kteří přijali židovskou nebo muslim­skou víru. Co se týká těch, „kdo se nepodřizují římské církvi a drží se obřadů kteréhokoliv národa“, je „mladý král“ povinen „přivést je k poslušnosti řím­ské církvi “.71

Přestože nakonec pravoslavné obyvatelstvo a pravoslavné ducho­venstvo v Uhrách zůstalo, jejich činnost byla omezena rámcem daleko přísnějším, než tomu bylo v případě „latiníků“ v Srbsku 14. století. Zásady pro to byly zformulovány ve statutách, která byla sestavena

66 Viz VMSM, 1, op. cit., č. 55, s. 33.67 Viz gIll, op. cit., s. 44.68 Viz moRAvcsIK, op. cit., s. 115. Známá bula Honoria III. z roku 1226 sankciono­

vala předání řeckého kláštera ve Visegrádu latinským mnichům – VMHH, 1, op. cit., č. 53.

69 moRAvcsIK, op. cit., s. 115.70 Viz ЛИБИ, 4, op. cit., s. 44–45. Ještě v roce 1290 přikázal papež Mikuláš IV.

svému legátu, beneventskému biskupovi, aby dosáhl vyhnání „schizmatického“ biskupa z Bělehradu; VMHH, 1, op. cit., č. 587, s. 366.

71 ЛИБИ, 4, op. cit., s. 48.

83

v roce 1279 fermským biskupem Filipem, papežským legátem pro Polsko a Uhry.72 Podle těchto statut nemohli pravoslavní kněží vyko­návat bohoslužby mimo své chrámy, upravovat nebo budovat církevní stavby bez souhlasu katolického biskupa z území příslušné eparchie. Katolíkům se zakazovala účast na liturgii v pravoslavných chrámech a přijímání svátostí od pravoslavných kněží. Těmito předpisy prostu­puje snaha nejen opevnit katolický svět proti škodlivému vlivu schiz­matiků (stejně jako v Zákoníku Štěpána Dušana ve vztahu k latiníkům), ale i vytvořit překážky pro šíření jejich náboženské činnosti obecně.

Ochranářská tendence se jasně projevuje v nařízeních papežského legáta Gentilia, který působil v Uhrách na počátku 14. století. Jako důvod pro vydání nařízení posloužila dohoda o sňatku syna jednoho z uher­ských magnátů, transylvánského vévody Lászla Kana, s dcerou srbské­ho panovníka Štěpána Dragutina. Politické pozadí legátova vystoupení je dobře známo. Obával se, že nový manželský svazek pomůže synovi Štěpána Dragutina, po matce potomka Arpádovců, vystoupit s nároky na uherský trůn po vymření této dynastie.73 Této perspektivy se neo­bával pouze papežský legát. Autor Popisu východní Evropy (1308) rovněž dokazoval, že ze všech dcer uherského krále Lászla IV. může zdědit korunu pouze královna Sicílie jako katolička, protože všechny ostatní se vdaly za schizmatiky.74 Možnost nároků jednoho ze srbských Neman­jićů na uherský trůn vypovídá o tom, že ve sféře vztahů mezi uherskou aristokracií a jejími slovanskými sousedy se uchovala vzájemná tole­rance, charakteristická pro předcházející období.

Zároveň působily i významné síly, které měly zájem na ukončení takových tradic. Gentilius se pokoušel přemlouvat Lászla Kana, aby sňatku zabránil, a když už bylo manželství uzavřeno, vyobcoval ho z církve. Nejdůležitější na této epizodě uherských dějin je fakt, že uve­dený incident využil papežský legát pro vypracování tezí, které obecně stanovovaly způsob vztahů mezi pravoslavným a katolickým světem. Na sněmu, který Gentilius svolal roku 1309 do Budy, byly katolíkům kategoricky zakázány sňatky nejen s bogomily, ale i se schizmatiky –

72 Viz Antiquissimae constitutiones synodales provinciae Gneznensis, Hube R. (ed.), Petersburg 1856, s. 162.

73 Viz blíže k tomu ДиНић, op. cit., s. 64–65.74 Anonimi Descriptio, op. cit., s. 54.

84

Rusy, Bulhary a Srby („Rasy“). Porušení zákazu znamenalo vyobcování z církve, a pokud se během měsíce viník nepodrobil pokání, vztaho­valy se na něho předpisy církevního a civilního práva jako na heretika a nepřítele víry.75 Snaha ochránit se před pravoslavným světem jako cizím a nepřátelským a zcela s ním omezit možné kontakty se v tomto doku­mentu projevila naprosto otevřeně.

Uvedená svědectví o postavení pravoslavných v Uherském králov­ství dovolují vydělit působení ještě jednoho faktoru, který měl vliv na vztah bulharské a srbské společnosti ke katolickému světu. Tímto fak­torem bylo zhoršení situace pravoslavných v sousední zemi. Protože diskriminující normy statut fermského biskupa časově předcházely sepsání analogických norem v Dušanově Zákoníku, lze v něm vidět reakci na odpovídající orientaci latinského světa.

Musíme si rovněž uvědomit, že náboženská politika nositelů státní moci a církevní hierarchie musela mít vliv na Chorvaty, kteří žili v rámci Uherského království, a působit na vznik konfrontace mezi pravoslav­nými a katolíky v jihoslovanském prostředí.

S ohledem na vztahy Srbska a jeho katolických sousedů je třeba zdůraznit, že růst této konfrontace v polovině 14. století nevedl k roz­padu svazků mezi světskými elitami společnosti, nicméně atmosféra pro jejich uchování a pěstování se stala méně příznivou.

75 VMHH, 1, op. cit., č. 1259, s. 824.

155

Doslov

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkolu ve slovanském prostoru

Historik Boris Nikolajevič Florja (narozen v Moskvě 8. prosince 1937) patří k nepřehlédnutelným postavám ruské historické obce již několik desítek let. Od roku 1960 pracuje v Ústavu slovanských studií Ruské akademie věd, kde od roku 2005 vede oddělení středověku, působí jako profesor historické fakulty Moskevské státní univerzity (od roku 1994) a jako člen redakční rady časopisu Drevnjaja Rus’. Voprosy medievistiki.Okruh jeho zájmů je velmi široký. Jako žák Michaila Tichomirova se zaměřil na pozdně středověké ruské dějiny, od nichž se odvíjela jeho další badatelská práce k dalším tématům. Zásadním způsobem ho zaujaly vzájemné vztahy dvou slovanských velmocí – Rzeczpospolity a mos­kevské Rusi – v klíčových obdobích jejich existence, kdy vrcholil i jejich první zásadní střet na přelomu 16. a 17. století. Toto období nejen určilo další politický a sociální vývoj ve středovýchodní Evropě, ale mělo i svůj výrazný konfesijní náboj, který ovlivnil vztahy mezi kato­lictvím a pravoslavím v této oblasti i v celé Evropě. Florja v roce 1973 publikoval svoji první monografii Rusko-polské vztahy a baltská otázka v 16. a na počátku 17. století,1 která byla jeho prvním příspěvkem k bádání nad obdobím, kdy polsko­litevská unie hraje roli velmoci, v Moskvě vzniká patriarchát a v Rzeczpospolitě řecko­katolická církev, na Ukra­jině se poprvé bouří kozáci, je ohrožena ruská státnost v době smuty, nastupuje dynastie Romanovců a na pozadí těchto událostí probíhá

1 ФлорЯ Б. Н., Русско­польские отношения и балтийский вопрос в XVI – начале XVII в., Москва 1973.

156

Doslov

urputný boj o vliv nad východobaltským pobřežím. K tématu se Florja ještě jednou vrátil v další monografii Rusko-polské vztahy a politický vývoj východní Evropy v druhé polovině 16. a na začátku 17. století,2 kterou v roce 1981 také obhájil jako svoji dizertační práci.

Pro Rusko klíčové 17. století zaujalo badatele natolik, že mu věnoval i několik dalších publikací, které se na toto období a ruskou roli v něm podívaly z různých úhlů. Jedná se o kapitoly v kolektivní práci Osman­ské impérium a země střední, východní a jihovýchodní Evropy v 17. století3 a pod Florjovým vedením vznikla i práce Vztahy Ruska s národy Balkánského poloostrova. První polovina 17. století.4 Pro české prostředí je nepochybně zajímavá (i když prakticky u nás nereflektovaná) publikace Rusko a české povstání proti Habsburkům.5 Vedle toho se Florja věnoval také publika­ci a analýze pramenů a byl odpovědným redaktorem velkolepé práce Ruská a ukrajinská diplomacie v mezinárodních vztazích v Evropě poloviny 17. sto­letí.6 K rusko­polským vztahům v době smuty se vrátil ještě jednou ve velmi zajímavé a vyvážené práci Polsko-litevská intervence do Ruska a ruská společnost,7 v níž zohlednil pohled z obou stran konfliktu.

Dramatické události na přelomu 16. a 17. století, které doprovázely vývoj polsko­ruských vztahů té doby, přímo vtahují do konfesijní pro­blematiky této části Evropy. Ani tento okruh nezůstal nepovšimnut Florjovým badatelským zájmem. Boris Nikolajevič vstoupil na pole církevních dějin hned několika zásadními díly. Na půdě rusko­polské­ho konfliktu v raném novověku zůstal jako vedoucí projektu Brestská unie v roce 1596 a společensko-politický zápas na Ukrajině a v Bělorusku na

2 ФлорЯ Б. Н., Русско­польские отношения и политическое развитие Восточной Европы во второй половине XVI–XVII начале в., Москва 1978.

3 Османская империя и страны Центральной, Восточной и Юго­Восточной Европы в XVII в., Греков И. Б. (ed.), Москва 1990.

4 Связи России с народами Балканского полуострова. Первая половина XVII в., Флоря Б. Н. (ed.), Москва 1990.

5 ФлорЯ Б. Н., Россия и чешское восстание против Габсбургов, Москва 1986.6 Русская и украинская дипломатия в международных отношениях в Европе сере­

дины XVII в., Флоря Б. Н. (ed.), Москва 2007.7 ФлорЯ Б. Н., Польско­литовская интервенция в России и русское общество,

Москва 2005.

157

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkolu...

konci 16. a v první polovině 17. století.8 Po stopách církevních dějin slovanskýchnárodů se však vydal hlouběji do minulosti: z roku 1992 pochází práce Vztahy státu a církve u východních a západních Slovanů .9 Florja se také stal odpovědným redaktorem dvou významných kolektivních prací mapu­jících počátky křesťanství u slovanských národů: Přijetí křesťanství národy střední a jihovýchodní Evropy a pokřtění Rusi (vyšlo u příležitosti tisícího výročí pokřtění Rusi v roce 1988)10 a ještě obsáhlejšího a významněj­šího dílo Křesťanství v zemích východní, jihovýchodní a střední Evropy na počátku druhého tisíciletí.11 Přispěl i ke zkoumání cyrilometodějské tradice jako spoluautor publikace Osudy cyrilometodějské tradice po Cyrilu a Metodějovi(spolu s A. A. Turilovem a S. A. Ivanovem)12 nebo jako editor komen­tovaného vydání legend Vyprávění o počátku slovanského písemnictví.13 Pro českého čtenáře není bez zajímavosti, že v případě raného středověku se Florjova pozornost upíná především k západním Slovanům, tedy k polskému a českému prostředí. Tak tomu bylo i ve výše zmíněné kolektivní práci Křesťanství v zemích východní, jihovýchodní a střední Evropy na počátku druhého tisíciletí, v níž Florja porovnával vývoj raně středověké české a polské církve a konstantoval, že se česká církev, přestože na rozdíl od polské nedosáhla po dlouhou dobu organizační samostat­nosti v podobě arcibiskupství, rozvíjela kontinuálněji a její organizace a působení byly efektivnější a stabilnější, než tomu bylo v polském případě. Rovněž v dalších kolektivních publikacích věnoval Boris Florja své studie západoslovanské tematice – v práci Antologion: moc, společ­nost, kultura v slovanském světě ve středověku se zabýval portréty ideálních

8 Брестская уния 1596 г. и общесвенно­политическая борьба на Украине и в Белорус­сии в конце XVI – первой половине XVII в., Флоря Б. Н. (ed.), Москва 1996–1999.

9 ФлорЯ Б. Н., Отношения государства и церкви у восточных и западных славян, Москва 1992.

10 Принятие христианства народами Восточной, Юго­Восточной Европы и кре­шение Руси, Флоря Б. Н. (ed.), Москва 1988.

11 Христианство в странах Восточной, Юго­Восточной и Центральной Европы на пороге второго тысячелетия, Флоря Б. Н. (ed.), Москва 2002.

12 ивАНов с. А., турилов А. А., ФлорЯ Б. Н., Судьбы кирилло­мефодиeвской традиции после Кирилла и Мефодия, Санкт-Петербург 2000.

13 ФлорЯ Б. Н., Сказания о начале славянской письменности, Москва 1981.

158

Doslov

panovníků v kronice Galla Anonyma (s. 17–41)14 a v knize Moc a spo­lečnost v literárních textech staré Rusi a jiných slovanských zemí (12.–13. století)rozebral polské společenské myšlení na přelomu raného a vrcholného středověku (s. 231–276).15

Z celé šíře studií a monografií Borise Nikolajeviče Florji jsme pro český překlad vybrali jeho rozsahem nevelké dílo Církevní rozkol a slo­vanský svět ve 13. století.16 Proč padla volba právě na tento titul? Je k tomu několik důvodů, které zároveň mohou charakterizovat obsah a přínos této práce.

Tím prvním je skutečnost, že Florja vyvrací dosud zažitá schémata názorů o vztahu mezi západním a východním křesťanstvem po Velkém schizmatu roku 1054. Toto datum rozhodně neznamenalo definitivní rozchod obou větví křesťanské církve, neboť dveře k obnovení jednoty byly ještě dlouhou dobu otevřené. Zavřeli je až s velkým bouchnutím křižáci v roce 1204 dobytím Konstantinopole, ovšem jak si všímá Florja, tato událost byla zprvu nepříjemným překvapením nejen pro Byzanc, ale i pro papežský Řím. A ani tato událost ještě nemusela znamenat zaryté nepřátelství celého Východu vůči latinskému křesťanství, neboť některé z ortodoxních států pád svého rivala dokonce přivítaly a neod­mítaly ani myšlenku na případnou unii s papežstvím. Krach těchto projektů byl zapříčiněn nikoliv nepřátelstvím dvou křesťanských větví, ale politickými zájmy, které do těchto projektů zasahovaly.

Dalším důvodem je Florjův výběr oblasti, na níž se rozhodl popsat a demonstrovat proces postupného vzdalování západního a východ­ního křesťanství. Pro Evropu skutečně neexistuje lepší oblast než slovanský kulturní prostor. Na něm je velmi dobře vidět, že schizma z roku 1054 mělo jen slabý dopad na rozvoj vzájemných kontaktů mezi jednotlivými evropskými regiony. Slovanský prostor až do 13. století (a v mnoha ohledech i déle) představoval jednotné kulturní teritorium

14 Антологион: власть, общество, культура в славянском мире в средние века. К 70­летию Бориса Николаевича Флори [Славяне и их соседи. Выпуск 12], Москва 2008.

15 Власть и общество в литературных текстах Древней Руси и других славянских стран (XII–XIII вв.), Флоря Б. Н. (ed.), Москва 2012.

16 ФлорЯ Б. Н., У истоков религиозного раскола славянского мира (XIII в.), Sankt­­Peterburg 2004.

15�

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkolu...

se společným jazykem, politickou, sociální a duchovní kulturou, který byl propleten řadou vazeb na politické, kulturní či ekonomické úrovni. Jako jednotný se koneckonců jevil i vnějším soudobým pozorovate­lům. Velké schizma v něm sice bylo reflektováno, ale pouze v nejvyš­ších patrech vzdělané církevní elity. Můžeme si zde uvést dva klasické případy, každý „z jedné strany barikády“. Krakovský biskup Matouš napsal spolu s polským palatinem Petrem Vlastovicem dopis Bernardu z Clairvaux (snad roku 1147), v němž obviňuje „ruský národ“ z bludů, bezbožnosti a hereze: „Tento ruský národ je ve svém nesmírném množství podoben hvězdnému nebi a nedodržuje pravidla ortodoxní víry a ustanovení pravého náboženství. Nedbá na to, že mimo katolickou víru není místo pro pravou boho­službu, a je známo, že ostudně bloudí nejen v obětování Těla Páně, ale i v uzaví­rání manželství, druhém křtu a jiných církevních svátostech.“17 Na druhé straně to byl svatý igumen Pečerského kláštera v Kyjevě Feodosij, který varoval ve svém listě kyjevského knížete Izjaslava I. (1054–1068, 1069–1073, 1076–1078) před latinskou vírou: „Já Feodosij, ubohý mnich, otrok Svaté Trojice, Otce, Syna i Ducha svatého, narozený v čisté a pravověrné víře, dobře vychovaný v zákoně pravoslavným otcem a křesťanskou matkou, kteří mě učili následovat dobrý zákon a pravoslavné mravy, nepřidávat se k latinské víře, neza­chovávat jejich zvyky, od jejich přijímání se odvracet, žádné jejich učení neposlou­chat a všechny jejich obyčeje a mravy si hnusit a chránit se před nimi; své dcery za ně neprovdávejte, ani si neberte jejich, nebratřete se s nimi, neklaňte se mu ani ho nelíbejte, nejezte s ním z jedné mísy, nepřijímejte od nich ani pití, ani jídlo.“18

17 „Gens autem ilia Ruthenica, multitudina innumerabili ceu sideribus adaequata, ortodoxae fidei regulam ac verae religionis instituta non servat. Non attendens, quoniam extra catholicam ecclesiam veri sacrificii locus non est, nec solun in sacrifico dominici corporis, sed in conjugiis repudiandis et rebaptizandis atque aliis ecclesiae sacramentisturpitei claudicare cognoscitur.“ Monumenta Poloniae Historica – Pomniki dziejowe Polski, t. 2, Bielski A. (ed.), Kraków 1872, s. 15.

18 „Azъ, Fedosъ, chudyj mnichъ, rabъ jesmь presvjatoj Troicě, Otca i Syna i Svjatogo Ducha, vъ čistěj i vъ pravověrněj věrě roženъ jesmь i vъspitanъ dobrě vъ zakoně pravověrnymъ otcemъ i materьju christijanoju, nakazyvajušča mja dobru zakonu i norovmъ pravověrnychъ poslědovati, věrě že latinьskoj ne prilučatisja, ni obyčaja ichъ dьržati, i komьkanija ichъ běgati, i vsjakogo učenьja ne slušati, i vsego ichъ obyčaja i norova gnušatisja i bljustisja, svoichъ že dьčerěj ne dajati za ně, ni ponimaite u nichъ, ni bratatisja s nimi, ni poklonitisja, ni cělovati jego, ni s nimь vъ odinomъ sъsudě jasti, ni piti, ni borošna ichъ priimati.“ ФеоДосиЙ ПечерскиЙ, „Послание к князью о вере латинской, Библиотека литературы Древней Руси“, том 1, XI–XII века, Санкт-Петербург 2004, s. 448.

160

Doslov

To jsou ovšem pouze postoje části duchovní elity a političtí před­stavitelé je příliš nerespektovali. Sám Izjaslav měl za manželku polskou (tedy „katolickou“) princeznu Gertrudu, která se po celý život držela latinské liturgie, a dokonce byla sama literárně činná – zachovala se po ní sbírka latinských modliteb. A Izjaslav v době svého druhého vyhnan­ství hledal podporu u západních dvorů – u Piastovců či na německém císařském dvoře –, a když se od nich nedočkal pomoci, obrátil se na papeže Řehoře VII., kterému (podobně jako polský, uherský nebo chorvatský vládce) „věnoval“ své panství jako državu svatého Petra. Vypovídá o tom list samotného papeže: „Řehoř biskup, služebník služeb­níků Božích, Demetriovi [tzn. Dmitriji, což bylo Izjaslavovo křestní jmé­no], králi Rusů a královně, ženě jeho pozdrav a apoštolské požehnání. Váš syn [Jaropolk] navštívil hroby apoštolů [Petra a Pavla] a přišel k nám, aby jmeno­vané království jako dar svatého Petra přijal z našich rukou…“19 Přestože k tomuto aktu došlo dvacet let po schizmatu, vrátil se Izjaslav zpět na knížecí stolec a není nikde zmínka, že by byl obviňován z nevhodných kontaktů s „latiníky“.

Na politické a společenské rovině nalezneme takových příkladů více. Pro nás je zajímavé, že se těchto kontaktů účastnili i čeští Přemyslovci, a to jak na rovině sňatkové, tak na rovině politické. Např. Vladislav II. prý Fridrichovi Barbarossovi doporučil jakéhosi ruského „králíčka“ (regulis Ruthenorum) při rozhovorech s Uhry ve Vídni v r. 116520 a morav­ští Přemyslovci byli ve 12. století dynasticky propojeni jak s Rurikovci, tak se srbskými velkými župany. Kontakty dokonce probíhaly i na cír­kevní rovině – víme o donacích, které směřovaly ze strany Rurikovců do katolických klášterů: papežské buly z let 1216 a 1218 připomínají

19 „Gregorius episcopus, servus servorum Dei, Demetrio regi Russorum et regine uxorum eius, salutem et apostolicam benedictionem. Filius vester, limina apostolorum visitans, ad nos venit, et quod regnum illud dono sancti Petri per manus vostras vellet obtinere…“ S. Gregorii VII Romani pontificis epistolae et diplomata pontificia, Migne J.­P. (ed.), Lutetiae Parisiorum 1853, s. 425.

20 „Ipse itidem anno imperator circa festum sancti Petri descendent, Ungaros, qui ante promissam pecuniam ex maiore parte pentiti fuerant, denuo iurare coegit. Ubi rex Boemorum quendam de regulis Ruthenorum suae presentiae obtulit eiusque illum Ditini subdidit. Fames valida per totam terram.“ „Rahewini Gesta Friderici I. imperatoris“, in: Monumenta Germaniae Historici. Scriptores rerum germanicarum: Ottoni set Rahewini Gesta Friderici I. imperatoris, de Simson B. (ed.), Hannoverae et Lipsiae 1912, s. 348.

161

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkolu...

donace uherskému klášteru sv. Demetria na Sávě ve Sremské Mitrovici od „ruských králů z Haliče“ (Rusorum Regibus apud Galizam): každoročně 700 kg vosku, řezenský klášter sv. Jakuba získal vzácné kožešiny za sto marek, které byly posléze použity na dostavbu kláštera, získány byly od „krále Rusi a velmožů přebohatého města Kyjeva“ po návštěvě jednoho z mnichů v Kyjevě a klášter sv. Pantaleona v Kolíně měl vazby na ženu Vladimíra II. Monomacha Gidu, jež mu poskytovala štědré donace za uzdravení syna Mstislava.21

Slovanský prostor tak stále představoval jednotnou oblast, která více než konfesijní rozdíly vnímala svoji jednotu jazykovou, kulturní i ná­boženskou (tedy křesťanskou) a jako „cizí“ až do 13. století chápala regiony pohanské a nekřesťanské. Specifický byl navíc případ balkán­ských Slovanů, kteří se ve stínu rozvinuté Byzance stále cítili ohroženi a pošilhávali po případné záštitě na západě. Odlišná liturgická a cír­kevně­právní praxe zde nebyla na závadu už proto, že jižní Slované bez rozdílu konfesí užívali slovanských písemných systémů (hlaholice i cyrilice) a církevní slovanštiny jako svého literárního a liturgického jazyka – ať se jednalo o pravoslavné Srbsko, Bulharsko, katolické Chor­vatsko a Dalmácii nebo konfesijně velmi těžko zařaditelnou Bosnu.

Třetím důvodem pro výběr Florjovy publikace je samotné jádro práce – Florja podrobně popisuje rozpad této jednoty a důvody, které k němu vedly. Klíčovým se stalo 13. století a – jak Florja objektivně konstatuje – hlavním hybatelem událostí byla diplomacie za tzv. silných papežů. Papežství, ačkoliv zřejmě zpočátku nestálo o konfliktní vztahy s pravoslavným Východem, po krátkém váhání využilo pádu Byzance do rukou křižáků a rozhodlo se nastolit mezi východními křesťany jurisdikční dominanci. To nepochybně vyvolalo do té doby neznámý odpor k Římu a prudký odvrat od možné spolupráce a případného sblížení ze strany ortodoxní církve. Ve slovanských zemích byla situace jiná – zde nemohlo postupovat papežství z pozice dominantního part­nera a využívat síly sobě oddané aristokracie. Postupovalo tak cestou unií, kdy nabízelo při případném uznání římského primátu ponechání dosavadní liturgické a právní praxe a za přijetí unie měli místní vládci získat příslušné (většinou královské) tituly a totéž platilo i pro nejvyšší

21 МАЙоров А. В., „Поход Романа Мстиславича 1205 г.: в Саксонию или в Поль-шу?“, in: Вопросы истории, 2008/10, s. 36–48.

162

Doslov

církevní hierarchy. Jak však ukazuje Florja, očekávání obou stran se značně lišila a navíc do hry vstoupily ambice regionální katolické vel­moci – Uher –, které rozbíjely případnou dobrou vůli ze strany Říma. Proto unie se Srbskem a Bulharskem vyzněly do ztracena ještě během první poloviny 13. století, ačkoliv konfesijní nepřátelství se s koneč­nou platností ujalo až ve 14. století.

Unijní úsilí směřovalo i na Rus. Zde se však do hry vložil ještě jeden podstatný faktor – mongolská invaze, která rozbila kyjevskou Rus a v podobě nového státního útvaru – Zlaté Hordy – stabilně ohrožo­vala východní a střední Evropu. Řím se snažil reagovat nejrůznějším způsobem – dohodou, případnou christianizací Mongolů nebo vytvo­řením protimongolské koalice. Součástí druhého plánu byla i unie s ruskými knížectvími, která se měla stát jádrem koalice. Diplomacie Říma se zaměřila především na dvě nejdůležitější postavy na Rusi – haličského knížete Daniila Romanoviče a novgorodského knížete Ale­xandra Jaroslaviče Něvského. Daniil byl zřejmě zprvu unii nakloněn a ta byla nejspíš realizována v 50. letech 13. století, přičemž Daniil získal od papežského stolce královský titul: „Papež vyslal vážené legáty s diadémem, žezlem a korunou, kterými se vyjadřuje královský titul, řka: ‚Synu! Přijmi od nás královskou korunu.‘ Již dříve k němu papež poslal biskupa beren­ského a kameneckého s nabídkou: ‚Přijmi královskou korunu.‘ Daniil ji však tehdy odmítl se slovy: ‚Tatarské vojsko nám nepřestává činit zlo! Jak mohu při­jmout korunu, aniž bys mi poskytl pomoc?‘ Opizo nyní přinesl korunu a slíbil: ‚Dostane se ti pomoci od papeže.‘ Daniil přesto nechtěl, ale přesvědčila ho jeho matka, Boleslav a Zemovit a polští šlechtici, kteří mu říkali, aby korunu přijal: ‚a my ti budeme nápomocni proti pohanům‘. Daniil tedy přijal korunu od Boha, od svaté církve apoštolské, od stolce svatého Petra, od svého otce papeže Inocence a od všech svých biskupů. Inocenc totiž odsuzoval ty, kdo hanili řeckou pravověr­nou víru, a chtěl uspořádat koncil o pravé víře a sjednocení církví. Daniil přijal od Boha korunu ve městě Dorogičině.“22 Unie byla vázána na aktivní pomoc

22 „V to že vremja prisla papa posly čestnya, nosjašče věnecь i skypetrъ i korunu, ježe narečetsja korolevьskyj sanъ, rekyj: ‚Synu! Prijmi otъ nasъ věnecь korolevьstva.‘ Drevle bo togo prislalъ k nemu jepiskupa berenьskogo i kamenecьkogo, reče jemu: ‚Prijmi věnecь korolevьtva.‘ On že v to vremja ne prijalь bě, reče: Ratь tatarьskaa ne perestajetь zlě živušči sъ nami: to kako mogu prijati venecь bez pomošči tvojega?‘ Opiza že prijde věnecь nosja, oběščevaasja, jako: ‚Pomoščь iměti ti otъ papy.‘; onomu že odinako ne chotjašču, ubědi jego mati jego, Boleslavь

163

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkolu...

proti Mongolům, když však nepřišla, z celého projektu sešlo. Alexandr Něvský byl rovněž papežem přemlouván, aby se připojil k unii: „Pán otevřel oči tvé duše a naplnil tě září světla Svého, neboť jak jsme se dozvěděli od našeho požehnaného bratra, arcibiskupa pruského, legáta apoštolského stolce, oddaně jsi hledal a prozíravě nalezl cestu, která ti umožní velmi lehce a velmi rychle dosáhnout brány ráje. Avšak protože klíče od této brány svěřil Pán svatému Petrovi a jeho nástupcům, římským papežům, aby nevpouštěli nikoho, kdo neu­znává římskou církev jako matku naší víry a nectí papeže, náměstka Kristova, se srdcem naplněným poslušností a radostí, jsi ty, abys jimi nebyl vykázán od brány jako nehodný Boha, se vší silou žádal, aby tě připojili jako člena k jediné hlavě Církve pravým poslušenstvím, na znak čehož jsi navrhnul vybudovat ve svém městě Pskově katedrální chrám pro latiníky.“23 Alexandr však unii nepřijal – zřejmě nevěřil v akceschopnost případné protimongolské koalice –, jeho Život to již vyjádřil s protilatinským ostnem: „Jednou za ním přišli poslové od papeže z velikého Říma s těmito slovy: ‚Náš papež toto říká: «Slyšeli jsme, že jsi kníže ctihodný a slavný a tvá země je veliká. Proto jsme k tobě poslali z dva­nácti kardinálů dva nejmoudřejší – Agaldada a Gemonta, aby sis poslechl jejich

i Semovitь, i bojare ljadьstii, rekušče: daby prijalъ by věnecь, ‚a my jemu na pomoščь protivu poganymъ‘. Onъ že věnecь otъ Boga pria, otъ cerkve svjatychъ apostolъ i otъ stola svjatogo Petra, i otъ otca svojego papy Nikentia, i otъ vsěchъ jepiskopovъ svoichъ. Nikentij bo klъnjaše těchъ chuljaščimъ věru grečskuju pravověrnuju, i chotjaščju jemu sъborь sъtvoriti o pravověrii o vojedinenii cerьkvi. Danilo že prija otъ Boga věnecь vъ gorodě Dorogičině…“ Галицко­ ­Волынская летопись. Текст. Комментарий. Исследование, Котляр Н. Ф., Фран-чук В. Ю., Плахонин А. Г. (edd.), Санкт-Петербург 2005, s. 90. Český překlad viz in Haličsko-volyňský letopis, přel. Komendová J., Praha 2010, s. 93.

23 „Aperuit Dominus oculos tuae mentis et tuis infundit sensibus sui huminis claritatem, quis, sicut venerabili fratre nostro Archiepiscopo Prussiae, Apostolicae sedis legato, accepimus inti­mante, tu quaesisti fideliter et invenisti prudenter directionis semitam, per quam sub felicii posses compendio ad paradisi januam pervenire. Verumtamen cum claves ipsius januae beato Petro et successoribus eius Romanis Pontificibus a Domino sint commissae, ita ut nullum per ipsam ingredi patiantur nisi Romanam Ecclesiam matrem nostrae fidei recognoscat, et ipsius Pontifici Christi vicario prono menta ac alacri spiritu reverentiam studeat debitam exhebere, tu, ne ab ipsis ingressu Januae, quod absit, contingeret te repelli, uniri perveram obedientiam tamquam membrum capiti eidem Ecclesiae devotissime postulasti, in ipsius obedientiae signum affectans in Pleskowe civitate tua Latinorum Ecclesiam erigere cathedralem.“Monumenta vetera Poloniae et Lithuaniae gentiumque finitimarum historiam ilustrantia maximam partem nondum edita extabulariis Vaticanis deprompta, collecta ac serie chronologica disposita ab Augustin Theiner. Ab Honorio Pp. III. usque ad Pium Pp. VI: 1217–1775, t. 1, N XCVI, Otto Zeller (ed.), Osnabrück 19692, s. 46–47.

164

Doslov

řeč o Božím zákoně.»‘ Kníže Alexandr popřemýšlel se svými mudrci a napsal mu takovou odpověď: ‚Od Adama do potopy, od potopy do rozdělení národů, od zma­tení národů do početí Abraháma, od Abraháma do přechodu Izraelitů přes moře, od vyjití synů Izraelských do smrti krále Davida, od počátku kralování Šalamouna do Augusta a Kristova narození, od narození Krista do jeho ukřižování a vzkří­šení, od jeho vzkříšení a jeho nanebevstoupení do Konstantinova panování, od počátku panování Konstantina do prvního koncilu a sedmého – o tom všem dobře víme a vaše učení nepřijmeme.‘ A oni se vrátili ke svým.“24 Bylo by však chybou vidět v Alexandrově odmítnutí nějaký konfesijní podtext – tedy že by byl jakýmsi pevným strážcem pravoslaví proti katolické agresi, jak to později interpretovalo ruské pravoslavné a nacionální prostředí. A to se týká i dřívějších událostí spojených s porážkou švédské a řádové inva­ze ve východním Pobaltí. Slavné Alexandrovy bitvy na Něvě a na Čud­ském jezeře byly – jak dokazuje Florja – politickým a nikoliv konfesijním střetem. Jak však dokazuje dále, podobně jako na Balkáně i ve východní Evropě vstoupily do konfesijních vztahů mocenské ambice katolických mocností, které ve snaze legitimizovat svoji expanzi ji označovaly za oprávněný boj proti pohanům (baltské a ugrofinské kmeny) a „schiz­matikům“ (východní Slované). Po zhroucení unijních snah tento pohled přijala i kurie.

I zde nalezneme „českou stopu“, kterou pro nás Florja odhaluje. Nebyly to pouze mocenské ambice Švédů nebo řádového státu, ale také českého krále Přemysla Otakara II., který rovněž legitimizoval svoji expanzi i konfesijní propagandou – Florja zmiňuje list směřující do Říma, v němž Přemysl líčí svoje vítězství nad uherským králem,

24 „Někogda že pridoša kъ nemu posly ot papy iz velikogo Rima, rkušče: ‚Papa našь tako gla­golet: «Slyšachom tja knjazja čestna i divna, i zemlja tvoja velika. Sego radi prislachom k tobě ot dvojunadesjatъ kordinalu dva chytreša – Agaldada i Gěmonta, da poslušaeši učenija ichъ o zakoně Božii»‘ Knjazь že Aleksandrъ, zdumavъ sъ mudreci svoimi, vъspisa k nemu i reče: ‚Otъ Adama do potopa, ot patopa do razdelenija jazykъ, ot razьměšenia jazykъ do načjala Avraamlja, od Avraama do proitia Iisrailja skvoze more, ot ischoda synovъ Iisrailevъ do umertvija Davyda carja, ot načala carstva Solomonja do Avgusta i do Christova rožestva, ot rožestva Christova do strasti i voskresenija, ot vъskresenija že jego i na nebesa vъzšestvija i do carstva Konstantinova, ot načala carstva Konstantinova do pervago zbora i sedmago – si vsja dobrě sъvědaemь, a ot vas učenija ne priemlem.‘ Oni že vъzvratišjasja vъsvojasi.“ „Житие Александра Невского“, in: Библиотека Древней Руси, том 5, XIII век, Санкт- -Петербург 2005, s. 366, 368.

165

Boris Nikolajevič Florja a reflexe církevního rozkolu...

v jehož vojsku bojovali „schizmatici“. Není divu, vždyť syn Daniila Haličského Roman jako manžel jedné z posledních babenberských princezen měl stejný nárok na rakouské dědictví po tomto rodu jako Přemysl. Ovládnutí babenberských zemí a boj s uherským konkuren­tem tak Přemysl musel zaštítit „vyššími zájmy“.

I s tímto případem souvisí čtvrtý důvod, proč jsme vybrali právě tuto Florjovu monografii. Reflektuje totiž tematiku dotýkající se našich dějin, která však zůstává za obzorem zájmů českých historiků (výjim­kou je např. Jitka Komendová25), ačkoliv se jedná o poměrně podstatnou kapitolu v dějinách politických a kulturních vztahů ve střední Evropě.

Boris Florja odhaluje nové souvislosti, objektivně posuzuje událos­ti a jejich odraz v pramenech a nenechává se unést žádnými mýty ani žádnou ideologií.26 Jeho práce pomáhá lépe pochopit bohaté, a přesto zapomenuté dějiny slovanské části Evropy a souvislosti, v nichž se rodila její současná podoba. Pomyslné rozdělení na „Východ“ a „Západ“ se zrodilo právě v těchto souvislostech a pomyslná hranice těchto dvou celků vede slovanským prostorem a určuje jeho dějiny a vztahy dodnes. Je to Florjova práce, která nám ukazuje, jak tato hranice vznikla, jak jsou její základy pevné či mělké a zda byla vždy nepřekonatelná. Proto předkládáme českému čtenáři knihu tohoto historika, který by neměl být naším prostředím opomíjen.

25 Komendová J., „Vladařská propaganda a antipropaganda na Rusi a v Čechách ve 13. století“, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis – Historica, 2000/29.

26 Jak trefně poznamenal Sergej Ivanov: ивАНов с. А., „К юбилею Бориса Нико-лаевиче Флори“, in: Славяноведение, 2007/6, s. 122–123.

167

Výkladový jmenný rejstřík

AAlberik, francouzský kronikář. 49Albert, pruský biskup. 114, 116, 117Albert, třetí ikškilský biskup na prus­kém území, v roce 1201 založil Rigu a stal se tamním biskupem. V roce 1202 zde vznikl livonský mečový řád, který společně s městem Rigou a bis­kupstvím vytvořil federaci, jejíž hla­vou byl biskup (od r. 1252 arcibiskup).Albert zasvětil Livonsko Panně Marii a v roce 1207 jej získal od císaře Filipa Švábského v léno. 90Alexandr III. (vl. jménem Orlando Bandinelli), římský papež v letech 1159–1181. Významný doktor práv v Boloni, poté poradce papeže Had­riána IV., kterého podporoval proti císaři Fridrichu I. Barbarossovi. Po smrti Hadriána IV. byl zvolen papežem, nicméně císař prosadil volbu vzdoro­papeže Viktora IV. Papežské schizma pokračovalo i po Viktorově smrti, ale díky podpoře monarchů z Francie a Anglie a biskupů většiny západních zemí se Alexandr III. prosadil a na Fridricha I. uvalil klatbu. Přes kon­flikty během 60. a 70. let se nakonec

v roce 1177 smířil s císařem, který ho uznal za právoplatného papeže. V roce 1179 svolal Alexandr III. Třetí lateránský koncil. Papež vý­znamně zasáhl do tvorby církevního práva a podporoval rozvoj univerzit a církevního školství. 34Alexandr IV. (vl. jménem Rinaldo Conti), římský papež v letech 1254–1261. 119, 120, 122, 124, 125, 128, 132, 136Alexandr Něvský, syn Jaroslava II. Vsevolodoviče. Od roku 1236 kníže novgorodský – podařilo se mu odrazit švédský (1240) a řádový (1242) útok a upevnit západní hranice Novgorod­ského knížectví. Pokoušel se bezvý­sledně navázat vztahy s Římem, ale jednání přerušil. Naopak se dohodl s Tatary, v roce 1249 se stal velikým knížetem kyjevským a v roce 1252 velikým knížetem vladimirským. V roce1263 vstoupil do kláštera, přijal řádo­vé jméno Alexej a téhož roku zemřel. Kanonizován Ruskou pravoslavnou církví. 109, 114, 116, 117, 119, 121, 122, 144–146

168

Výkladový jmenný rejstřík

Alexios III. Angelos, byzantský cí­sař v letech 1195–1203. Svrhl Izáka II.Angela a uvěznil ho. Izákův syn AlexejAngelos požádal o pomoc křižáky 4. křížové výpravy. Křižáci za spolu­práce obyvatel Konstantinopole doby­li město, Alexej III. byl svržen a na­stoleni Izák II. a Alexej IV. Když ne­mohli splnit závazky vůči křižákům, dobyla 4. výprava město podruhé, což znamenalo dočasný zánik byzant­ské říše. 36Alžběta Durynská, dcera uherského krále Ondřeje II., manželka durynské­ho lankraběte. Po smrti manžela v ro­ce 1227 se uchýlila do kláštera. Zemřelaroku 1231. Prohlášena za svatou byla již roku 1235. 142Anastázie, dcera Lva Daniloviče Haličské­ho, manželka Zemovita Dobrzyńského.137Andreas (Andrejáš) Wolven, magistr livonského řádu. 146Andrej Jaroslavič, veliký kníže vladi­mirský v letech 1250–1252, syn Jaro­slava II. Vsevolodoviče. Po otcově smrti se vypravil s bratrem Alexandrem Ně­vským do asijského Karakorumu, kde žádal předání jarlyku na velkoknížecí vládu. Po návratu vládl jen dva roky – byl pomluven u chána Alexandrem Něvským a sehnán ze stolce. Uprchl do Švédska a vrátil se až roku 1256, ale původního postavení již nedosáhl. Zemřel v roce 1264, velkoknížecí jarlyk po Alexandrovi Něvském převzal Andrejův a Alexandrův bratr Jaroslav Jaroslavič. 115, 121

BBalduin I., tvůrce prvního latinského panství na Předním východě – edes­ského hrabství (1098–1100), bratr

prvního jeruzalémského krále Gottfrie­da z Bouillon, po kterém nastoupil na jeruzalémský trůn (1100–1118). Dobyl Akku, Sidon a Bejrút, lenními vztahy svázal Jeruzalémské království s dalšími křižáckými státy – edesským hrabstvím, antiochijským knížectvím a hrabstvím v Tripolisu. 16Balduin II., latinský císař v letech 1228–1261, syn Roberta z Courtenay (1221–1228). Na trůn nastoupil jako jedenáctiletý, jeho regentem byl Jean de Brienne, který odrazil útok protilatin­ské koalice na Konstantinopol. V roce 1261 byl vyhnán Michalem VIII. Pa­laiologem, a tím skončila existence Latinského císařství. 50, 52, 53Balduin Alnský, papežský legát. 96Bartoloměj, český františkán, kandidát na biskupský stolec v Łukově. 124Béla III., uherský král v letech 1172–1196, syn Gejzy II. a Eufroziny Kyjevské. Měl blízké vazby k Byzanci – od roku 1163 pobýval na byzant­ském dvoře a v zájmech Byzance bo­joval v Dalmácii. Po nástupu na trůn definitivně svázal Chorvatsko a chor­vatské Přímoří s uherským státem. Zapojil se do bojů o následnictví v Konstantinopoli a zajistil si vliv v Haličském knížectví. 30, 34Béla IV. Veliký, uherský král v letech 1235–1270, syn Ondřeje II., za manžel­ku měl dceru nikájského císaře Theo­dora I. Laskarida. Po vpádu Mongolů do Evropy usadil v Uhrách Kumá­ny/Polovce, kteří prchali před mon­golskou invazí. Snažil se organizovat protimongolskou koalici a vybudoval systém obrany. V roce 1241 byl pora­žen Bátúem a uprchl do Dalmácie.

16�

Výkladový jmenný rejstřík

V 50. letech soupeřil s Přemyslem Ota­karem II. o babenberské dědictví, byl poražen v roce 1260 Čechy u Kressen­brunu. V roce 1261 se Přemysl oženil s jeho vnučkou. Na konci vlády musel čelit vzpouře svého syna Štěpána a spo­lečně s ním vydal Zlatou bulu, která za­jišťovala široká práva uherské šlechtě. 62, 82, 94, 115, 122, 123, 130, 131Beluš, chorvatský bán. 21Benedikt z Nursie (480–543), za­kladatel kláštera na Monte Cassinu (v r. 529) a benediktinského řádu. 16Bernard, dubrovnický arcibiskup. 35Bernard z Clairvaux (1091–1153), francouzský cisterciácký mnich, filosof,teolog a mystik, propagátor 2. křížové výpravy a kruciáty proti polabským Slovanům. V roce 1113 vstoupil do kláštera v Cîteaux, v roce 1115 založil klášter v Clairvaux, kde se stal prvním opatem. Vyhledávaný rádce knížat i duchovních hierarchů a papežů. Zastánce klášterního studia teologie a filosofie. V roce 1174 byl kanoni­zován římskou církví a v roce 1830 prohlášen učitelem církve. 15Boleslav I. Mazovský, syn Konráda I. Mazovského, v letech 1229–1232 san­doměřský kníže, v letech 1233–1248 mazovský kníže. Podporoval svého otce v bojích mezi polskými knížaty o Malopolsko a společně prosazovali kolonizaci pobaltských území křižáky. Vedl války s Litevci, Rusy i Prusy. Jako suverénní panovník Mazovska vládl necelý rok. 118Boleslav IV. Kadeřavý, syn Bolesla­va III. Křivoústého a jeho druhé ženy Salomey z Bergu. Od roku 1138 ma­zovský kníže, od roku 1146 v Krakově,

Hnězdně, Kališi, na Kujavách a svrcho­vaný vládce Polska, v roce 1166 získal Sandoměř. Seniorátní (= svrchované) vlády se v Polsku zmocnil po vyhná­ní svého staršího bratra Vladislava II. Jako jeden z posledních panovníků udržoval jednotnou vládu nad Pol­skem. Již za jeho panování došlo k po­sílení autonomie Slezska (za tamního panování synů jeho vyhnaného bratra) a po jeho smrti (v r. 1173) došlo k po­stupnému rozpadu polského státu na samostatná knížectví. 22, 23Boleslav Stydlivý, syn Leška Bílého, v letech 1233–1279 krakovský a san­doměřský kníže. Po vraždě otce byl vězněn Konrádem I. Mazovským, ale podařilo se mu uprchnout. V roce 1243 Konráda porazil a chopil se vlády v Malopolsku. Zabezpečil východní hranice državy proti Jatvingům a rus­kým knížatům, byl spojencem Uher proti Čechům v boji o babenberské dědictví. 138, 142Boril, bulharský car v letech 1207–1217, syn sestry cara Kalojana, zřejmě jeden ze spiklenců proti němu, po jeho vraždě si vzal jeho sestru. Zprvu bojoval s latinským císařem Jindřichem Flanderským, který se spojil s Borilo­vými příbuznými Slavem a Strezem.Později provedl Boril diplomatický obrat a spojil se s Jindřichem a Uhry. V roce 1217 byl zajat Ivanem Asenem II., synem Kalojanova bratra Asena I. 40, 48, 49, 50, 52, 56Boris, syn kyjevského knížete Vladi­míra Svjatoslaviče. Po otcově smrti byl společně se svými bratry Svjatosla­vem a Glebem zabit nejstarším brat­rem Svjatopolkem (v r. 1015). Jeden z hlavních patronů Rusi, oficiálně

170

Výkladový jmenný rejstřík

kanonizovaný přenesením ostatků v roce 1072. 17Bruno ze Schauenburku, olomouc­ký biskup v letech 1245–1281. 134Burundaj, mongolsko­tatarský vo­jevůdce. 126

CCerbanus, uherský klerik. 30

DDaniel II. (Danilo), srbský arcibiskup v letech 1323–1337, předtím igumen srbského kláštera Chilandar na Athosu.Autor hagiografií králů Dragutina, Milu­tina, Uroše I. a královny Heleny. Sesta­vil sborník životopisů srbských arci­biskupů a králů, autor liturgických hymnů. 70, 74Daniil, černigovský igumen, autor staroruského cestopisu po Svaté zemi (12. stol.). 16Daniil Romanovič Haličský, syn Romana Mstislaviče. V roce 1229 se stal volyňským knížetem a v roce 1238 haličským, čímž sjednotil obě knížec­tví. Jeho rezidence byla v Chełmu. V roce 1239 se nakrátko stal velikým knížetem kyjevským. V roce 1251 založil pevnost Lvov, nazvanou podle jeho syna; ve stejném roce začal válku s Litvou. Po tatarském nájezdu uprchl do Uher a Mazovska. Byl spojencem Bély IV. proti Přemyslu Otakarovi II.Pokusil se organizovat protitatarskou výpravu, navázal kontakty s Římem a získal královskou korunu. V roce 1259 byl však nucen účastnit se tatar­ského nájezdu na Malopolsko. Zemřel v roce 1264. 114–120, 121–123, 125–126, 130, 134, 137–140, 142, 144

Daumantas, švagr velikého litevského knížete a krále Mindauga – jejich ženy byly sestry. Po smrti Mindaugovy že­ny Marty unesl král Daumantovu ženu. Daumantas Mindauga zabil a uprchl do Pskova, kde byl knížetem a přijal pravoslaví. Vedl války s livonským řádem. Prohlášen za světce pod jmé­nem Timofej. 147David, opat kláštera v Panonhalmě. 30Demetrios Chomatian, ochridský arcibiskup. 50Długosz Jan (1415–1480), původem z Brzeżnice. V letech 1433–1455 byl spolupracovníkem, sekretářem a kanc­léřem krakovského biskupa ZbigniewaOleśnického. Po smrti biskupa sloužil králi Kazimírovi Jagellonskému a byl vychovatelem králových synů. Po ná­stupu Vladislava Jagellonského na čes­ký trůn (1471) neúspěšně kandidoval na pražský arcibiskupský stolec. Autor několika děl, zejména kroniky o dva­nácti knihách Anály neboli kroniky slav­ného Království polského(Annale seu chro-nicae incliti Regni Poloniae). 100, 144Domentian (asi 1210–1264), před­stavený srbského kláštera Chilandar naAthosu, autor hagiografií o Sávovi Ne-manjići a Štěpánu Nemanjovi.66, 68, 72, 149Dominik, papežský posel papeže Innocence III. k bulharskému carovi Kalojanovi.48

EEgidius, gradský patriarcha. 71Eufémie, dcera Kazimíra I. Kujavského, sestra Vladislava Lokýtka, manželka Jurije Lvoviče Haličského.137

171

Výkladový jmenný rejstřík

Eupraxie, dcera Jaroslava Moudrého, manželka císaře Jindřicha IV.20Eustachij II., srbský arcibiskup. 68

FFeodosij, igumen Kyjevo­pečerské lav­ry, zemřel v roce 1074. 14–15, 20, 21Filip IV. Sličný, francouzský a na­varrský král v letech 1285–1314. 71Filip VI., francouzský král v letech 1328–1350, první z rodu Valois. Za jeho vlády vypukla tzv. stoletá válka s Anglii (v roce 1337). 78Filip, fermský biskup, papežský legát pro Polsko a Uhry. 83Filip z Tarentu (1278–1332), syn Karla II. z Anjou, titulární despota epirský a titulární latinský císař (1313–1332). 77František z Assisi, světec, zakladatel řádu menších bratří. 142Fridrich I. Barbarossa, od roku 1152 římský král, v letech 1155 až 1190 císař Svaté říše římské, Štaufovec. Za jeho vlády byla dovršena expanze na území polabských Slovanů. Posílil říšský vliv na východních hranicích, zasahoval do polských a českých zá­ležitostí. Expandoval do severní Itálie a střetl se i s papežstvím. Zemřel během 3. křížové výpravy. 22Fridrich II. (Fridrich Roger), římský král a císař (1211–1250), král obojí Sicílie. Syn Jindřicha VI., vnuk Fridricha Barbarossy, Štaufovec. Byl zvolen krá­lem Svaté říše římské v roce 1211, čímž byla posléze ukončena vnitřní říšská válka o trůn. V dětství byl jeho poručníkem papež Innocenc III. Za vol­bu a podporu při prosazení na trůn

vydal Přemyslu Otakarovi I. Zlatou bulu sicilskou. V 30. letech vedl urput­ný zápas s opozicí v severoitalských městech, od poloviny 40. let 13. stole­tí soupeřil s papežem Innocentem IV., který v roce 1245 vyhlásil jeho sesa­zení. V roce 1248 prohrál Fridrich zásadní bitvu u Palerma a dva roky nato zemřel. 92, 107Fridrich II. Babenberský-Bojovný, rakouský vévoda, jeho smrtí v roce 1246 vymřeli Babenberkové v Rakous­ku a vévodství se stalo předmětem sou­peření mezi Čechami a Uhrami. 118

GGall Anonym (asi 1065–1116), půvo­dem snad z Uher, do Polska přišel pravděpodobně z kláštera sv. Jiljí v So­mogyváru. V Polsku pracoval zřejmě v knížecí kanceláři a sepsal první pol­skou kroniku (Chronica Polonorum, asi mezi 1112–1116). 21Gejza I., uherský král v letech 1074–1077, syn krále Bély I. Původně vládl jeho bratranec Šalamoun a Gejza spravoval Nitranské knížectví, kde prováděl zásadní správní a měnové reformy. Po uherských výpravách na Balkán vypukly mezi příbuznými spo­ry a Gejza společně s bratrem Ladisla­vem Šalamouna svrhl. Byl korunován korunou od byzantského císaře. Těs­ně před smrtí se rozhodl vrátit vládu Šalamounovi, ale dříve zemřel a ko­runu převzal jeho bratr Ladislav I. 21Gentilius, papežský legát v Uhrách. 83Gerard, biskup Csanádu v letech 1030–1044/46. Pocházel z Benátek, dostal se do Uher v době christianiza­ce této země za krále Štěpána I. Působilv klášteře v Panonhalmě a po ovládnutí

172

Výkladový jmenný rejstřík

Sedmihradska Štěpánem (v r. 1028) byl v roce 1030 jmenován biskupem v Marosváru/Csanádu. Byl blízký královskému dvoru, pravděpodobně vychovával následníka trůnu Imreho.Zahynul za pohanského povstání, které vypuklo v době vnitrostátních zmatků ve 40. letech 11. století. Svato­řečen byl společně s Imrem a Štěpá­nem v roce 1083. 30Gertruda, dcera rakouského vévody Fridricha Babenberského, manželka Romana Daniloviče Haličského.118Giovanni di Piano Carpini (1180–1252), italský františkán, člen papežské­ho poselstva (společně s Benediktem Polákem) k mongolskému chánovi do Karakoromu. Svoji cestu (16. 5. 1245 až 18. 11. 1247) zachytil písemně. Později byl provinciálem menších bratří ve Vratislavi. 108, 110–111Gleb, syn kyjevského knížete Vladimíra Svjatoslaviče. Po otcově smrti byl spo­lečně se svým bratrem Svjatoslavem a Borisem zabit nejstarším bratrem Svja­topolkem (v r. 1015). Jeden z hlavních patronů Rusi, oficiálně kanonizovaný v roce 1072. 17Gradichna, zetský vládce. 26Grigorij, igumen kláštera Svatá Hora u Vladimíru Volyňského. 112Grigorij, rašský biskup. 34Grubeš, zetský vládce. 26Guillaume Adam, francouzský do­minikán, barský arcibiskup. 78

HHartvík, uherský biskup, pravděpo­dobně totožný s györským biskupem Arduinem. Zprostředkoval sňatek

mezi uherským králem Kolomanem a dcerou sicilského krále Rogera II. Buzillou. Autor třetí svatoštěpánské legendy Legendi sancti Stephani regis.28Helena (Jelena), francouzská prin­cezna, manželka Štěpána Uroše I., po jeho svržení spravovala část srbské­ho Přímoří. 70, 74, 76Honorius III. (vl. jménem Cencio Savelli), římský papež v letech 1216–1227. 40, 43, 52, 68, 82, 93, 97

CHChristoforos, ankirský metropolita. 53, 54

IIgnatij, bulharský patriarcha v letech 1272–1273. 66Imre (1107–1131), arpádovský princ, syn Štěpána I., dědic trůnu. Byl ženat s dcerou chorvatského krále Kresimíra,zůstal však bezdětný. Zemřel na lovu, poraněn kancem. V roce 1083 byl kano­nizován společně se svým otcem. 28Imrich, uherský král v letech 1196–1204. 38Innocenc III. (vl. jménem Lotario de Conti), římský papež v letech 1198–1216. Teolog a znalec práva, spolupracovník předchozích papežů. Po zvolení se aktivně zapojil do mezi­národní politiky – korunoval císaře Otu IV. Brunšvického a poté prosadil svého poručníka Fridricha II. Rogerana říšský trůn. Vystupoval jako su­verén a duchovní správce panovníků Evropy. V roce 1202 vydal dokument Venerabilem, ve kterém stanovil vztahy mezi císařstvím a papežstvím. V roce 1204 zorganizoval 4. křížovou výpravu,

173

Výkladový jmenný rejstřík

která k jeho překvapení dobyla Caři­hrad. Innocenc se pokusil využít vzniku Latinského císařství k překoná­ní velkého schizmatu. Za jeho ponti­fikátu působili svatý Dominik a svatý František z Assisi – jejich nové řády byly využity v boji s rozmáhající se herezí, zejména v severní Itálii a jižní Francii (kataři). 31, 35, 36, 38, 39, 40, 43, 44, 46–49, 54, 81, 86, 88, 112Innocenc IV. (vl. jménem Sinibal­do Fieschi), římský papež v letech 1243–1254. Významný právník a teo­log, stanovil normy pro působení inkvi­zice a zasazoval se o potírání herezí. Svolal I. lyonský koncil, na kterém vyhlásil sesazení císaře Fridricha II.V roce 1248 povolil hlaholskou liturgiiv některých lokalitách Chorvatska. 64, 108, 112, 114–117, 119, 122, 123, 130Ioann, rostovský biskup (2. pol. 12. stol.). 18Ioann, uherský ortodoxní metropo­lita (11. stol.). 28Ioann II., kyjevský metropolita. 20, 31Ioannes III. Vatatzes, nikájský císař v letech 1222–1254, švagr císaře Theodo­ra I. Laskarida. Zajistil ekonomickou prosperitu Nikájského císařství, získal svrchovanost nad Epirem a Soluní a do­byl Rhodos, zajistil východní hranice proti seldžuckým Turkům. V roce 1235se spolu s Bulhary pokusil dobýt Kon­stantinopol. To se mu nepodařilo, nicméně obsadil Trákii s Adrianopolí. 56, 72, 96Ioannes X. Kamateros, konstantino­polský patriarcha v letech 1198–1206.Ioannes Apokaukos, metropolita Naupaktu, správce Soluně. 55

Ivan Asen II., bulharský car v letech 1217–1241. Svrhl cara Borila a odrazil uherský útok. Porazil epirského des­potu Theodora a obsadil značnou část jeho území. Pokusil se ovládnout latin­ské císařství, když se ucházel o regent­ství latinského císaře Balduina II. V ro­ce 1234 dosáhl uznání suverenity ze strany Nikájského císařství a vytvořil s ním protilatinskou alianci. Za jeho vlády dosáhlo druhé Bulharské carství svého mocenského vrcholu. 52–57, 61–64, 66, 104, 114Izjaslav Jaroslavič, kyjevský kníže v letech 1054–1068 a znovu v letech 1069–1073, 1077–1078. Syn Jaroslava Moudrého, po jeho smrti vládl se svými bratry Svjatoslavem a Vsevolodem v tzv. triumvirátu. Po prohrané bitvě s Polovci v roce 1068 byl vyhnán z Ky­jeva městským povstáním, které dosa­dilo jeho bratrance Vseslava. Po roce sevrátil a s polskou pomocí se mu poda­řilo opět usednout na stolec. Byl však svržen svým bratrem Svjatoslavem. Na stolec nastoupil potřetí až po jeho smrti v roce 1077, ale rok nato padl v bitvě na Nežatiné nivě v boji proti svým odbojným příbuzným. 15, 20, 21Izjaslav II. Mstislavič Volyňský, volyňský kníže, od roku 1149 do své smrti v roce 1154 bojoval o kyjevský stolec. Tento zápas znamenal defini­tivní dezintegraci kyjevské Rusi. 22

JJacek (Hyacint, 1183–1257), po setkání se svatým Dominikem vstou­pil do jeho řádu společně s dalším Polákem Česlavem a uvedli řád do Polska. Byl knězem a kanovníkem v Krakově, organizoval pronikání řádu do Pomořan, Prus a na Rus. 98

174

Výkladový jmenný rejstřík

Jakub Svetoslav, syn Rostislava Mi­chajloviče, adept bulharského carskéhotrůnu a exponent Uher. Užíval titulu despota bulharský a za uherského krále Ladislava IV. Kumána přijal titul car. Lstí byl vylákán do Trnova a tam otráven v roce 1275 carevnou Marií, manželkou tehdejšího faktického cara Konstantina Asena Tiha. 131Jan, barský arcibiskup. 36Jan XXII. (vl. jménem Jacques de Euse De Osa), římský papež v letech 1316–1334. Původně vychovatel a rád­ce neapolského krále Karla Roberta, potébiskup v Avignonu. Zvolen po zásahu krále Filipa V. do papežské volby. 78Jan Damašský (asi 676–749), byzant­ský teolog, teoretik ikonodulie (= úcty k ikonám). 29, 30Jaroslav Moudrý, kyjevský kníže v letech 1016/19–1054, syn Vladimíra Svjatoslaviče. Na stolec se dostal po svržení svého bratra Svjatopolka, který se pokoušel využít proti Jaroslavovi pomoci Poláků a kočovných Pečeněhů. Do roku 1036 se dělil o vládu s brat­rem Mstislavem. Ve stejném roce se definitivně vypořádal s pečeněžskou hrozbou. Vedl čilou sňatkovou diplo­macii, zasadil se o budování církevní organizace, v jeho době byla staro­slověnština přijata jako jazyk literární a liturgický. 20Jaroslav II. Vsevolodovič, kníže nov­gorodský a posléze veliký kníže vladi­mirský v letech 1238–1246, Novgorod předal synu Alexandrovi. Po mongol­ském vpádu uznal tatarskou svrcho­vanost a získal jarlyk na velkoknížecí titul. Zemřel na chánově dvoře, zřej­mě otráven. 109

Jean de Brienne, jeruzalém­ský král (1210–1225), v letech 1231–1237 regent nezletilého latinského císaře Balduina II. Odrazil spojený bulhar­sko­řecký útok na Konstantinopol. 53Jindřich IV., římský král a císař (1056–1106), vládu nastoupil ještě v dětskémvěku. Podařilo se mu potlačit saské po­vstání, neúspěšně zasahoval do uher­ských a polských dynastických střetů s cílem prohloubit závislost obou stá­tů na říši. Dostal se do těžkého konflik­tu s papežem Řehořem VII. ve sporu o investituru. Zpočátku byl nucen demonstrovat podřízenost papeži (v roce 1077 v Canosse), ale podařilo se mu vypořádat se s říšskou opozicí a následně dobyl Řím, kde nechal zvolitvzdoropapeže Klimenta III. a Řehoře VII. izoloval v Andělském hradu. Za prokázanou pomoc a spojenectví udě­lil královskou korunu českému knížeti Vratislavovi II. Ke konci vlády musel čelit další silné říšské opozici, do které patřili i jeho synové, a v roce 1105 byl donucen abdikovat. Nedlouho poté zemřel. 20Jindřich Flanderský, latinský císař v letech 1205–1216. 40, 48, 49Jindřich Lotyšský, kronikář řádových bratří na Baltu. 92–93Jiří, syn zetského „krále“ Vukana.39Jiří I. Terter, bulharský car v letech 1280–1292, zakladatel dynastie Terte­rovců. Čelil tlaku Byzance a Tatarů, ztratil území ve prospěch Srbska a Uher. 70Joakim I., trnovský arcibiskup v letech 1204–1234 a bulharský patriarcha v le­tech 1234–1246, první patriarcha druhého Bulharského carství uznaný

175

Výkladový jmenný rejstřík

Nikájským císařstvím, vysvěcený eku­menickým patriarchou Germanem II. 56–57Jurij I. Lvovič, kníže haličsko­volyňskýv letech 1301–1308, sídlil ve Vladimi­ru Volyňském. Za jeho vlády dosáhl rozvoj knížectví vrcholu, země eko­nomicky prosperovala i přes územní ztráty: Lublinská země připadla k Pol­sku a Podkarpatí Uhrám. Vedl úspěš­nou diplomacii, byl spřízněn s kujav­skou linií Piastovců, oženil se se sestrouVladislava Lokýtka Eufemií. Podařilo se mu zřídit haličskou metropolii, do které patřily eparchie haličská, vladi­mirská, przemyślská, lucká, chełmská a turovská. Jurij užíval královského titulu. 137Jurij II. Vsevolodovič, veliký kníže vladimirský v letech 1216 až 1238. Po smrti svého otce Vsevoloda Velké Hnízdo (v r. 1212) bojoval o vládu s bratrem Konstantinem. Zorganizoval úspěšnou výpravu proti povolžskému Bulharsku a založil Nižní Novgorod. Po vpádu Tatarů se pokoušel organi­zovat obranu, ale byl zabit v bitvě 4. 3. 1238 na řece Siť. 90, 100Jurij Dolgoruký, vladimirsko­suz­dalský kníže, syn Vladimíra Monomacha,pravděpodobný zakladatel Moskvy. V roce 1125 přenesl sídlo knížectví z Rostova do Suzdalu. Úspěšně bojovals povolžskými Bulhary a otevřel cestu ruským kupcům na Volhu. Už v roce 1132 se pokusil získat jihoruské země a Kyjev. V roce 1149 porazil Izjaslava Mstislaviče a obléhal Kyjev, ale musel se vrátit do Suzdali. Kyjeva se zmoc­nil v roce 1155, ale již v roce 1157 byl otráven kyjevskými bojary. 21, 22

KKadłubek Vincenty (asi 1150 až 1223), kanovník v Sandoměři, poté krakovský biskup (1208 až 1218), polský kronikář z 13. století, dvorní kaplan Kazimíra II. Spravedlivého. Autor Polské kroniky(Chronica Polono­rum), kterou sepsal na popud Kazi­míra II. Zastánce církevních reforem – přísného zavedení celibátu a církve nezávislé na světské moci. Po rezig­naci na biskupský úřad dožil jako cisterciácký mnich, v roce 1764 byl blahořečen. 21Kalojan, bulharský car v letech 1196 až 1207. Úspěšně bojoval s Byzancí, po dobytí Konstantinopole a dohodě s Římem byl 8. 11. 1204 korunován na krále. Střetl se však s nároky latinské­ho císaře Balduina I., kterého porazil a zabil v bitvě u Adrianopole 14. 4. 1205. Poté se spojil s nikájským císa­řem Theodorem I. Laskaridem. Byl zabit při spiknutí bojarů v noci 8. 10. 1207. 43, 44, 46–49, 51–52, 55, 112, 116Karel Robert, uherský král 1308–1342,syn Karla Martella, neapolského vévo­dy, z rodu Anjou. Získal trůn po sou­peření s Václavem III. a Otou Bavor­ským. Moc centralizoval až po smrti Matúše Čáka Trenčianského (v r. 1321).Provedl daňovou a měnovou reformu (zavedl zlatý uherský florén), úspěšně se zapojil do středoevropské diploma­cie – v roce 1335 zorganizoval schůz­ku českého krále Jana a polského krále Kazimíra ve Visegrádu. V roce 1339 uzavřel smlouvu o nástupu Anjouovcůna polský trůn. 76–77Karel z Anjou, syn (pohrobek) fran­couzského krále Ludvíka VIII. Lva a jeho ženy Blanky Kastilské, zakladatel

176

Výkladový jmenný rejstřík

rodové linie Anjou. V letech 1262 až 1282 byl králem Sicílie, 1282–1285 králem neapolským, 1272–1285 krá­lem Albánie, 1277–1285 králem jeru­zalémským. Sicilské království získal na Hohenštaufech, jeho středomořská politika měla vést k obnově Latinské­ho císařství: v roce 1261 se k němu po vyhnání uchýlil poslední latinský císař Balduin II. Karlovy plány překa­zily tzv. sicilské nešpory v roce 1282, zorganizované byzantskou diplomacií, které znamenaly konec jeho sicilské vlády. 71, 75, 77Karel z Valois, hrabě z Valois, bratr krále Filipa IV., v letech 1302–1308 titu­lární císař Latinského císařství. Po smrtibratra měl výrazný vliv na chod státu za dalších panovníků. Jeho syn Filip se stal francouzským králem. 71, 75–77Kazimír I. Kujavský, syn Konráda I. Mazovského, kujavský kníže v letech 1233–1267; Kujavsko vydělil z Malo­polska. Dočasně vládl i na jiných polských údělech. Střetl se s křižáky, na své panství přivedl rytířský řád templářů. 124Kirill III., kyjevský metropolita v le­tech 1243–1280. Vzdělaný, zručný diplomat, odstranil církevní nepořád­ky po knížecích rozbrojích a tatarském vpádu. V roce 1274 svolal synod, který vyhlásil právní pravidla platná pro všechny eparchie v metropolii. 115, 118, 121, 146Kliment III. (vl. jménem Paolo Scola­ri), římský papež v letech 1187–1191. 31, 34Kliment IV. (vl. jménem Guy Foul­ques), římský papež v letech 1265 až 1268. 43, 132

Kliment V. (vl. jménem Bertrant de Got), římský papež v letech 1305–1314.Usadil se v Avignonu, blízký spolu­pracovník Filipa IV. Sličného. Jím začíná tzv. avignonské zajetí. Zrušil templářský řád pod tlakem francouz­ského krále a asistoval při protitemp­lářských procesech. 71, 74, 76Koloman Asen/Kaliman I., bulhar­ský car v letech 1241–1246. Za jeho vlády vpadli do země Tataři a zavázali Bulharsko pravidelným ročním poplat­kem. Kaliman nastoupil vládu jako šestiletý a byl otráven svojí macechou Irenou. 64, 86, 114Konrád I. Mazovský, syn Kazimíra II. Spravedlivého, v letech 1194–1200 spoluvládce svého bratra Leška Bíléhov Malopolsku, Mazovsku a Kujavách, od roku 1200 samostatný kníže ma­zovsko­kujavský, v letech 1220–1228 ovládal chełmskou zemi. Organizoval obranu i expanzi proti pohanským Prusům, za jeho vlády přišli do oblasti Baltu němečtí křižáci a spojili se s tzv. dobrzyńskými bratry. Konrád se po­koušel získat hegemonii nad polskými knížectvími a dobýt Krakov, což se mu podařilo až po porážce polských vojsk Tatary u Lehnice v roce 1241. V roce 1243 byl však poražen Bolesla­vem Stydlivým a Malopolsko ztratil. Zemřel v roce 1247 a byl pochován v centru Mazovska Płocku. 101, 139Konrád von Mandern, preceptor livonského řádu. 128Konstancie, uherská princezna, dcera Bély IV., manželka Lva Daniloviče Halič-ského.115, 118, 144Konstantin IX. Monomach, byzant­ský císař v letech 1042 až 1055. K moci

177

Výkladový jmenný rejstřík

se dostal sňatkem s císařovnou Zoé.Rozšířil říši východním směrem, kde se však střetl se seldžuckými Turky. Čelil nájezdu Rusů, Pečeněhů, vzpou­rám v Epiru a Trákii. V jeho době se začal rozvíjet specifický byzantský feudální systém pronií a došlo k velké­mu církevnímu schizmatu (1054). 15Konstantin Bodin, vládce Duklji v letech 1082–1101. Syn Michala I., v mládí se neúspěšně zapojil do bul­harského protibyzantského povstání jako jmenovaný bulharský car, ale byl poražen a zajat. Ze zajetí v Antiochii mu pomohl otec, kterého vystřídal na trůně. Během vlády těžil z ekonomicképrosperity přímořských měst a ovládl i další srbská území (Rašku, Bosnu), kam jmenoval své místodržící. Pro po­sílení své suverenity využil normanské­ho vpádu do byzantských držav. 12Konstantin Mezopotamitos, soluň­ský metropolita v době Latinského císařství. 68

LLászló Kan, transylvánský vévoda. 83 Lešek Bílý, syn Kazimíra II. Spra­vedlivého. Po smrti otce zápasil se svým strýcem Měškem III. Starým o vládu nad Krakovem a suverénní postavení v Polsku. Jeho vládou začí­ná vrcholné období dezintegrace pol­ského státu na autonomní knížectví. Byl krakovským knížetem v letech 1194–1198, 1199, 1206–1210, 1211–1227. V letech 1194–1200 byl kníže­tem mazovským a v letech 1199–1200 knížetem kujavským. Soupeřil s uher­ským králem Ondřejem II. o vliv v Ha­liči, když předtím porazil a v bitvě zabil haličského knížete Romana. Byl

zabit na sněmu polských knížat v ro­ce 1227. 86Lešek Černý, syn Kazimíra I. Kujavské-ho, kníže sieradzský (od roku 1261), v letech 1279–1288 kníže krakovský a sandoměřský. Krakovský stolec získal odkazem bezdětného Boleslava Stydlivého, s nímž delší dobu spolupra­coval v rámci vnitřní i vnější politiky. Čelil šlechtickým vzpourám a vpádu Tatarů do Malopolska. Pokusil se vy­tvořit koalici piastovských knížat, ovšem po jeho smrti došlo k vzájem­ným soubojům, které skončily až ovlád­nutím Polska Václavem II. a jeho koru­novací v Hnězdně v roce 1300. 142Lev, kardinál Santa Croce, papežský legát v Bulharsku (13. stol.). 48Lev, ochridský arcibiskup. 11Lev, perejaslavský metropolita. 14Lev/Leon III., byzantský císař v letech 717–741. Nastoupil po svržení císaře Justiniána II. S pomocí bulharského chána Tervela odrazil Araby a vyvedl říši z ekonomické a politické krize. V roce 726 vydal nový zákoník Ekloga. Prosadil ikono­klasmus jako oficiální nauku říše, a vyvolal tak vleklé spory. V důsled­ku nesouhlasu papeže s ikonoklas­mem vyňal z jeho jurisdikce Ilyri­kum, což byl základ pro dlouhodobé spory mezi Cařihradem a Římem i po odmítnutí ikonoklasmu. 25Lev Danilovič, haličský kníže v le­tech 1264–1301, manžel Konstancie, dcery Bély IV., nástupce Daniila Ha-ličského. Vstupoval do soupeření pol­ských knížat, udržoval diplomatické styky s Uhry, Čechy a německým řádem. Přesídlil z Chełmu do Lvova,

178

Výkladový jmenný rejstřík

k Haliči připojil Podkarpatí s Muka­čevem. 134, 140, 144Ludmila, česká kněžna, manželka Bořivoje I., světice. 16Ludvík, lankrabě durynský. 142

MManuel I. Komnenos, byzantský císař v letech 1143–1180. Pokoušel se udržo­vat velmocenské postavení Byzance na Balkáně a v Malé Asii a uvést do závis­losti křižácké státy na Předním východě.Vytěsnil Uhry z dalmatských měst a sna­žil se udržet vliv na Sicílii a v jižní Itálii. Konfiskoval majetek Benátčanů v říši. V roce 1176 byl poražen seldžuckými Turky u Myriokefalonu. 24, 27, 30, 58Marie, dcera Jurije Lvoviče Haličského, manželka czerského knížete Trojdena I.137Marin Žaretić, arcibiskup barský. 78Markolt, německý obyvatel Vladimi­ru Volyňského. 140Martin ze Sandoměře, dominikán­ský převor. 100Mateuš (zem. 18. 10. 1166), krakovskýbiskup od r. 1143, uvedl do Krako­va premonstráty. Vystupuje jako dru­há hlavní postava dialogu o polských dějinách v prvních třech knihách Pol­ské kroniky od Vincenta Kadłubka.15Maurikios, irský mnich. 22Maxim Vyznavač (580–662), byzant­ský teolog. 29, 30Metoděj, srbský biskup. 68Michal I., zetský (dukljanský) kníže a později král asi v letech 1052–1082. Udržoval blízké vztahy s Římem a díky

nim bylo barské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Ovládal přímořská města, kde se v jeho době rozvíjela kultura i liturgie ve třech jazycích – slovansky, latinsky a řecky. Papež Řehoř VII. mu v době bojů o investitu­ru věnoval královskou korunu a titul „rex“ v roce 1077. 12Michal II., poslední zetský (dukljan­ský) panovník. V roce 1183 byl vyhnán Štěpánem Nemanjou, jeho manželka De­sislava uprchla do Dubrovníku. 34Michal II. Asen, bulharský car v le­tech 1246–1257, nastoupil na trůn po smrti nevlastního bratra Kalimana/Kolomana, kterého otrávila Michalova matka Irena. V době jeho vlády do­šlo k ofenzivě Nikájského císařství a Uher a Bulharské carství ztratilo značnou část svých území. Michal se oženil s Annou, dcerou Rostislava Mi­chajloviče, jenž působil jako správce uherské Slavonie a měl na Michala znač­ný vliv. Po Michalově zavraždění se Rostislav ucházel o bulharský trůn. 66Michael I. Angelos, epirský despota v letech 1204–1215. Vytvořil despotát po pádu Konstantinopole, jako nástup­nický stát byzantské říše, spolu s Ni­kájským a Trapezuntským císařstvím. Ovládl oblast Epiru, Albánie a části Makedonie s Ochridem. Hlavním městem se stala Arta. 40, 55Michael IV. Autoreianos, nikájský patriarcha v letech 1207–1213. 86Michael VIII. Palaiologos, byzant­ský císař v letech 1261–1282. Původněvojevůdce nikájského císaře Jana IV. Laskarida. V roce 1259 se nechal korunovat za Janova spolucísaře, ve stejný rok porazil epirského despotu

17�

Výkladový jmenný rejstřík

Michala II. a připojil jeho území k Ni­káji. V roce 1261 dobyl Konstantinopola obnovil byzantskou říši, legitimního císaře oslepil a poslal do kláštera. Proti­byzantské koalici se pokusil čelit cír­kevní unií, která však vyvolala domácí opozici v čele s konstantinopolským patriarchou. 64, 66, 71, 74, 131Michael Kerullarios, konstantinopol­ský patriarcha, jeho roztržka s papežemLvem IX. včetně vzájemné exkomu­nikace znamenaly počátek velkého schizmatu mezi východní a západní církví (v r. 1054). 14Michail Černigovský, kníže černi­govský v letech 1225–1246. Soupeřil s Daniilem Romanovičem, Jaroslavem Vsevolodovičem a Vladimírem Ruriko­vičem o vládu nad Haličí a Kyjevem. V roce 1235 se mu podařilo s uherskoupodporou ovládnout Halič a v roce 1238 se nakrátko stal velikým knížetem kyjevským. V době tatarského vpádu uprchl s rodinou do Uher a poté do Polska, ale vrátil se roku 1241 do Čer­nigova. Byl zabit na dvoře chána Bátúa v roce 1246, když odmítl provést mon­golský pohanský rituál. Je uctíván jako svatý. Jeho syn Rostislav zůstal v Uhrách a oženil se s dcerou krále Bély IV. Annou. Rostislavův syn Jakub Svetoslav byl titulárním bulharským carem, jeho dcera Anna se vdala za bulharského cara Michala Asena a dru­há dcera Kunhuta za Přemysla Otaka­ra II. Je známa svojí milostnou aférou se Závišem z Falkenštejna. 108, 145Mikuláš IV. (vl. jménem Girolamo Masci), římský papež v letech 1288–1292. 70, 82Mindaugas, veliký kníže litevský, sjed­notitel litevských území. Vyvraždil

část svého rodu a knížecí konkurenty v Litvě. Podařilo se mu ovládnout i sousední slovanská území (Černá Rus), která byla do té doby součástí staroruských knížectví. Válčil s livon­ským i německým řádem, v roce 1251 přijal z iniciativy Říma křest a v roce 1253 královskou korunu. Rozčarován postupem křižáků se však již v roce 1260 vrátil k pohanství. Dne 13. 6. porazil sjednocená vojska baltských křižáků u jezera Durbe. Zemřel v roce 1263. 120, 124Miroslav, starší bratr Štěpána Nemanji.Spolu s bratry Tihomírem a Stracimí­rem byl Nemanjou v roce 1167 po­ražen na Kosově poli. Poté se stal Nemanjovým zástupcem v Zachlum­sku. V roce 1180 se oženil se sestrou bosenského bána Kulina a jeho pro­střednictvím navázal srbsko­uherské kontakty. 26, 34

NNikifor, kyjevský metropolita. 15

OOndřej (Endre), dalmatský bán. 38Ondřej, biskup v albánském městě Krujë. 77Ondřej II., uherský král v letech 1205–1235, syn Bély III. Původně spra­voval uherskou Halič, nastoupil po svém synovci Ladislavovi III. Potýkal se s opozicí, která mu vyčítala vliv cizo­zemců: Arménů, Židů, muslimů a Něm­ců. Účastnil se křížové výpravy v le­tech 1217–1218, v roce 1225 vykázal ze svého království německé rytíře, kteří přesídlili k Baltu. V roce 1222 vydal Zlatou bulu, ve které potvrdil významné šlechtické výsady. 40, 52, 86, 88, 142

180

Výkladový jmenný rejstřík

Opizo, papežský legát. 116Ostafij Konstantinovič, ruský voje­vůdce. 138

PPelagius, papežský legát Innocenta III.49Pelgusij, ižorský stařešina. 104Petr I., bulharský car v letech 927–969.Syn Symeona, oženil se s byzantskou princeznou Marií a touto cestou uzna­la Byzanc jeho carský titul a existenci bulharského patriarchátu. Za jeho vlá­dy postihla bulharský stát ekonomic­ká a sociální stagnace, situaci kompli­kovaly vpády Maďarů a na konci jeho vlády došlo ke konfliktu s Byzancí, která iniciovala vpád kyjevského kní­žete Svjatoslava. Petr byl svržen z trů­nu a nedlouho poté zemřel (v r. 970). Za jeho vlády zaznamenalo kulturní rozkvět nejen oficiální pravoslaví, ale také bogomilské hnutí. 12Petr, antiochijský patriarcha. 14Petr, vojvoda, posel Izjaslava Volyň­ského.22Petr Akerovič, igumen, kandidát Michaila Černigovského na kyjevský metropolitní stolec. 108Prandota (Jan Prandota z Białaczowa),krakovský biskup v letech 1242–1266. Aktivně vstupoval do střetů a soupe­ření piastovských knížat, na Konráda Mazovského uvalil klatbu. U příležitosti svatořečení svatého Stanislava zorga­nizoval v Krakově v roce 1254 sněm piastovských knížat. Podporoval řádo­vé mnišstvo – dominikány, františkány a cisterciáky. 131

Přemysl Otakar II., český král v le­tech 1253–1278. 128, 130–132, 134–136

R, ŘRaimund Toulouský, hrabě Tripolisu v letech 1102–1105, jeden z účastní­ků 1. křížové výpravy. 62Rainer, splitský arcibiskup. 24Roman Danilovič, syn haličsko­volyň­ského knížete a krále Daniila, kníže lucký a volyňský. Oženil se s Gertru­dou, dcerou posledního Babenberka FridrichaII. Po jeho smrti si nároko­val jeho dědictví s podporou uher­ského krále Bély IV. proti nárokům Přemyslovců. 118Roman Mstislavič Haličský, syn velikého knížete kyjevského Mstislava Izjaslaviče. V letech 1168–1170 nov­gorodský kníže, v letech 1170–1199 vladimirsko­volyňský kníže, 1199–1205 haličský kníže, od roku 1203 veliký kníže kyjevský. Vedl úspěšné výpravy proti Polovcům, byl aktivní v evrop­ské politice. Padl v prohrané bitvě s Leškem Bílým u Zavichvostu. 22Rudolf Habsburský, král Svaté říše římské v letech 1273–1291. 134Řehoř, jeruzalémský patriarcha. 64Řehoř, papežský legát pro Uhry, san­vitallský kardinál. 86Řehoř I. Veliký (asi 540–604), od 3. 9. 590 římský papež. Z jeho iniciativy bylazahájena systematická christianizace Anglů. Je autorem několika děl, rozvi­nul učení o očistci. Podporoval rozvoj benediktinských klášterů a propago­val latinu jako hlavní jazyk teologie a církve. Patří mezi čtyři západní Otce

181

Výkladový jmenný rejstřík

(spolu s Ambrožem, Jeronýmem a Augustýnem). 16Řehoř VII. (vl. jménem Hildebrant), římský papež v letech 1073–1085. Blízký spolupracovník předcházejících papežů. Zastánce církevní reformy a církevního univerzalismu, papežskou politiku řídil již před svým nástupem na stolec. Byl vybrán římským lidem a později byla jeho volba schválena kardinály. Ve snaze o prosazení auto­nomie církve se střetl s císařem Jindři­chem IV. v tzv. boji o investituru. Přes počáteční úspěchy v boji a organizaci říšské opozice byl Jindřichem izolován v Andělském hradu a proti němu byl zvolen vzdoropapež. Zemřel na odcho­du z Říma, který dobyl a vyplenil jeho spojenec, vůdce sicilských Normanů Roger. 12Řehoř IX. (vl. jménem Ugolino di Conti), římský papež v letech 1227–1241, úspěšně pokračoval v dominant­ní politice svého strýce Innocenta III.Významný právník a zručný diplomat. 53, 55, 61, 95–102, 142Řehoř X. (vl. jménem Teobaldo Vis­conti), římský papež v letech 1271–1276, zvolen až po třech letech od posledního pontifikátu. Zdlouhavá volba jej vedla k ustanovení zásad konkláve. Bezvýsledně vyzýval k další křížové výpravě. 134

S, ŠSalvius, travuňský katolický biskup. 43Sáva Nemanjić, srbský arcibiskup, nejmladší syn Štěpána Nemanji, vlastním jménem Rastko. V mládí uprchl na Athos, kde vstoupil do zdejšího ruské­ho kláštera sv. Panteleimona a přijal

jméno Sáva. Založil srbský klášter na Athosu Chilandar, sestavil jeho pravi­dla; později působil v srbském klášteřeStudenica, ale pro neshody s vládnou­cím bratrem opustil zemi. Připojil se až k srbskému poselstvu do Niká­je, kde se mu podařilo vyjednat vznik srbského arcibiskupství a potvrzení autokefality. Sáva se stal prvním arci­biskupem, centrem srbské církve se stala Žiča. V roce 1229 opět opustil Srbsko a putoval po územích tradičníchvýchodních patriarchátů. Zemřel v ro­ce 1236 v Bulharsku na dvoře cara Ivana Asena II. V roce 1237 byl pohř­ben v Mileševu. Jeho ostatky v roce 1594 demonstrativně spálili Turci. 26, 27, 42, 58, 60, 66, 68, 72, 74, 149Strez, sebastokrátor, synovec bulhar­ského cara Kalojana, soupeřil s jeho nástupcem Borilem.40, 55Symeon, bulharský kníže a později car v letech 893–927. Původně se vě­noval církevní dráze, studoval v Kon­stantinopoli. Nastoupil po svržení brat­ra Vladimíra Rasateho se sankcí svého otce Borise Michala. Zásadním způ­sobem reformoval státní správu, zavedl staroslověnštinu jako administrativní a církevní jazyk, zasazoval se o vnitř­ní christianizaci a budoval církevní organizaci. Za jeho vlády došlo k bouř­livému rozvoji bulharsko­slovanské vzdělanosti, a to zejména v rámci ochridské a preslavské školy; kolem Symeona se vytvořil kruh vzdělanců a překladatelů. Úspěšně expandoval na úkor Byzance a srbských území a stal se hegemonem Balkánského poloostrova. Ke konci života přijal carský/císařský titul a prosadil vznik bulharského patriarchátu. 12

182

Výkladový jmenný rejstřík

Štěpán I., arpádovský kníže a první uherský král v letech 997–1037. Sjed­notil území maďarských knížectví, potlačil knížecí opozici a vytvořil jed­notný uherský stát. Podařilo se mu ovládnout Sedmihradsko a po smrti Boleslava Chrabrého i natrvalo Nitran­ské knížectví. Získal královskou koru­nu od papeže Silvestra II. se sankcí císaře Oty III. Vybudoval rozvinutou církevní organizaci, zasazoval se o vnitř­ní christianizaci, vydal první zákoník. Jeho syn Imre zemřel ještě za jeho ži­vota a konec Štěpánovy vlády pozna­menal krvavý střet s vedlejší arpádov­skou linií, který pokračoval i po Ště­pánově smrti. Spolu se synem Imrem byl v roce 1083 kanonizován. 27–28Štěpán V., uherský král v letech 1270 až 1272. 131 Štěpán Dragutin, srbský král v le­tech 1276–1282. Svrhl svého otce Štěpána Uroše I. a o vládu se rozdělil se svým bratrem Štěpánem Urošem Milutinem, kterému předal do správy Duklju, Zachlumsko a Travuňsko; jeho matka Helena spravovala srbské Přímoří. Snažil se uzavřít koalici se sicilským králem Karlem z Anjou a epir­ským despotou Janem Angelem. Byl však svržen svým bratrem Milutinem. Poté se stal správcem uherských držav Bělehradu, Mačvy a Sremu. 70, 74, 83Štěpán Lazarević, srbský despota v le­tech 1389–1427. Syn knížete Lazara Hrebeljanoviće, který zahynul po bitvě na Kosově poli (1389), vládce srbské despotoviny, která vznikla jako vazalský stát tureckých Osmanů. Pokoušel se posílit srbskou státnost vůči Turkům a organizovat protiosmanskou koalici. V roce 1403 se stal vazalem uherského

krále Zikmunda Lucemburského, který mu věnoval Mačvu a Bělehrad, kde si Štěpán zařídil své sídlo. 80Štěpán Nemanjić (Nemanja), veli­ký župan v Rašce v letech 1166–1195 a sjednotitel srbských zemí. K moci se dostal po porážce starších bratrů Miroslava, Tihomíra a Stracimíra v ro­ce 1167. Po počátečních neúspěších se mu podařilo vyvázat Srbsko ze zá­vislosti na Byzanci. Po smrti císaře Manuela Komnena (v r. 1180) ovládl Zetu (Duklju) a města na jadranském pobřeží. Do vedlejších srbských knížectví dosadil své příbuzné jako místodržící. V roce 1195 byl donucen Byzantinci k abdikaci ve prospěch syna Štěpána. V roce 1198 založil se svým mladším synem Sávou srbský klášter Chilandar na Athosu. Zemřel v klášteřeStudenica, kde byl také pohřben. Pod mnišským jménem Symeon byl svato­řečen. 26, 33, 34–36, 38, 39, 40, 42, 58Štěpán Prvověnčaný, veliký srbský župan a první srbský král v letech 1196–1227. Druhorozený Nemanjůvsyn, oženil se s byzantskou princeznouEudokií. Jako byzantský exponent vystřídal svého otce na županském stolci. Později Eudokii zapudil – uchýlila se k jeho staršímu bratru Vukanovi, který zahájil boj o vládu nad Srbskem a Štěpána načas vyhnal. V roce 1203 se podařilo Štěpánovi Vukana vyhnat a vzájemné boje usmí­řil až jejich nejmladší bratr Sáva, Štěpán se podruhé oženil s vnučkou benátské­ho dóžete Enrika Dandola. V roce 1209 nechal kanonizovat svého otce a sepsal o něm legendu. V roce 1217 se mu podařilo získat královskou korunu z Říma, byl korunován papež­ským legátem v Žiči. 26, 27, 57, 66, 68

183

Výkladový jmenný rejstřík

Štěpán Uroš I., srbský král v letech 1243–1276. Sesadil svého staršího bratra Vladislava, spojence bulhar­ského cara Ivana Asena. Významně se zasadil o centralizaci srbského státu a jeho ekonomický rozvoj – podpo­roval jadranská města a rozvíjel těžbu rud. Válčil s Dubrovníkem a jeho spo­jenci Bulhary, pokusil se o protibyzant­skou ofenzivu a načas obsadil Prilep a Skopje. Ve snaze o vytvoření proti­byzantské koalice oženil svého syna Dragutina s vnučkou uherského krále Bély IV. Dragutin ho však s uherskou pomocí svrhl z trůnu. 66Štěpán Uroš II. Milutin, srbský král v letech 1282–1321. Svrhl svého bratra Dragutina. Snažil se mocensky proniknout do Makedonie, bojoval s Tatary, Byzantinci a Uhry. Byl třikrát ženatý, počtvrté se oženil s mladičkou byzantskou princeznou Simonidou. Ke konci vlády čelil nátlaku synovce Vla­dislava a syna Štěpána, kterého nechal oslepit a uvěznit v Konstantinopoli. 68, 70, 71, 74, 75, 76, 78Štěpán Uroš IV. Dušan, srbský král a později car v letech 1331 až 1355. S pomocí dukljanských šlechticů svrhl svého otce a po uvěznění ho nechal zardousit. Udržoval přátelský vztah s Bulhary, naopak využíval zmatů v by­zantské říši a postupně obsazoval území až k Soluni. Na Vánoce 1345 se prohlásil za cara Srbů a „Rómejů“ (= Řeků) a povýšil srbské arcibiskup­ství na patriarchát. Prvním patriarchou se stal arcibiskup Joanikij. 80, 83Švarn (Švarno, Švarnas), syn Daniila Haličského, v letech 1264–1269 veliký kníže litevský, manžel Mindaugovydcery. Jeden čas vládl společně

s Mindaugovým synem Vaišvilikem, který byl však zabit v roce 1267 Švar­novým bratrem, Lvem Danilovičem.Švarn byl vyhnán novým knížetem Traidenem. 137–138

TTautivilas, syn Dausprunga, bratra litevského velkoknížete a krále Min­dauga. V roce 1248 se nechal v Rize po­křtít a ve spojení se Žemaity, Jatvingy, livonskými rytíři a Daniilem Haličskýmse pokusil získat velkoknížecí stolec. Po počátečních úspěších byl díky ob­ratné Mindaugově politice vyhnán. 118Teobald, papežský legát. 34Theodoros I. Laskaris, nikájský císař v letech 1204–1222, zeť císaře Alexeje III. Bojoval při obraně Kon­stantinopole proti křižákům a po do­bytí města odešel se zbytkem vojska, aby organizoval další odpor. Usadil se v maloasijské Nikáji a v roce 1206 se nechal korunovat císařem. V roce 1211 porazil Seldžuky. 42, 72, 114Theodoros Angelos, epirský despota v letech 1215–1230. Pokusil se vytvořitz epirského despotátu dědice byzant­ské říše. V roce 1225 dobyl Soluň, kam přesídlil a nechal se korunovat císařem. Ve svých ambicích byl však zastaven postupem bulharského cara Ivana Asena II., který ho v roce 1230 porazil v bitvě u Klokotnice, zajal a oslepil. 50, 53, 55Teodosije (asi 1246–1328), athoský mnich a později igumen zdejšího srb­ského kláštera Chilandar, autor legend o Symeonovi-Nemanjovi a Sávovi Nemanjići.72Theofylaktos, ochridský arcibiskup. 11

184

Výkladový jmenný rejstřík

Tomáš, finský biskup. 96Tomáš Splitský, dalmatský kronikář z 13. století. 24, 40, 42, 68Trojden I., czerský kníže v letech 1310–1341, vládce východního Ma­zovska. Původně udržoval dobré vztahy s Vladislavem Lokýtkem, který zprostředkoval jeho sňatek s dcerou haličského knížete Jurije I., Marií. Díky tomuto sňatku se Trojdenův syn Bo­leslav Jiří mohl v roce 1326 ujmout vlády v Haličsko­volyňském knížec­tví (byl však zavražděn v roce 1340). Po korunovaci Vladislava Lokýtka na polského krále lavíroval mezi Řádem a Polskem. Když se Vladislav pokusil ovládnout Mazovsko, využil podpory německých rytířů pro udržení samo­statnosti. Sblížil se až s Vladislavovým synem Kazimírem. 137

UUrban IV. (vl. jménem Jacques Panta­lón), římský papež v letech 1261–1264.Poslední papež nekardinál. Před ponti­fikátem byl jmenován latinským pat­riarchou Jeruzaléma. Zavedl svátek Božího Těla. 128, 131, 132Uroš II., veliký župan Rašky asi v le­tech 1133–1155, pokoušel se neúspěš­ně svrhnout byzantskou nadvládu, do které Raška upadla za jeho předchůd­ce Uroše I. 26

VVáclav (921–935), český kníže a svě­tec. 16Václav II., český král v letech 1282–1305. 134Vaišvilikas, veliký kníže litevský v le­tech 1264–1267. Syn krále Mindauga,

usadil se v Novogrodku, na slovan­ských územích dobytých Litevci, kde zřejmě přijal pravoslaví. Provdal svoji sestru za syna Daniila Haličského Švarnaa sám odešel do kláštera. K vládě se vrátil až tři roky po otcově smrti a poté ji předal Švarnovi. Byl zavražděn jeho bratrem Lvem.138Valdemar II. Vítězný, dánský král v letech 1202–1241. Ztratil dánská území na německém pobřeží jižního Baltu, ale v roce 1219 ovládl oblast dnešního Estonska. Nechal vytvořit první dánský právní kodex. Jeho ženou byla Dagmar, původně Markéta, dcera Přemysla Otakara I. 102Vasilij, trnovský arcibiskup v letech 1186–1204. 34, 44–49, 54, 56, 112Vasilko Romanovič, haličsko­volyň­ský kníže, bratr Daniila Haličského.108, 130, 137Vassian Prediaditos, kerkyrský metropolita. 50Vilém Modenský, modenský biskup, papežský legát v Livonsku, iniciátor buly proti Litvě z roku 1236. Na řádo­vém území měl zabránit přílišnému vli­vu císaře na úkor papeže. Zorganizo­vaná výprava Sasů, livonských rytířů a Pskovanů skončila masakrem křižá­ků Žemaity. V důsledku toho se v roce 1237 spojil livonský a německý řád. 102Vladimír, polocký kníže. 90Vladimír Monomach, kyjevský kní­že v letech 1113–1125. Syn kyjevskéhoknížete Vsevoloda Jaroslaviče, v době vlády svého otce a posléze i bratrance Svjatopolka II. spravoval Černigov. Úspěšně organizoval obranu proti kočovným Polovcům a sjednával mír

185

Výkladový jmenný rejstřík

mezi příslušníky rodu Rurikovců. Po nástupu k moci výrazně centralizoval moc v kyjevském státu a zabezpečil ho před nájezdy Polovců. 15Vladimír Rurikovič, kyjevský kníže v letech 1223–1235, spojenec Daniila Haličského. Byl zajat Polovci v bitvě u Torčesku v roce 1235. 100Vladimír Svjatoslavič, kyjevský kníže v letech 980–1015, svrhl svého bratra Jaropolka, v roce 988 přijal z Byzance křest. Rus za něho dosáhla vrcholu územní expanze. Započal budování centrální správy a církevní organizace, jih země bránil proti nájez­dům Pečeněhů. Jeho vláda znamenala definitivní slavizaci severských Nor­manů ve staroruském prostředí. 21Vladimír Volodarevič Haličský, kníže v Przemyšlu, v roce 1141 pře­nesl své sídlo do Haliče. 22Vladislav Lokýtek, sjednotitel roz­drobeného Polska, kníže krakovský (1306–1320) a polský král v letech 1320–1333, syn Kazimíra I. Kujavské­ho. Po smrti Leška Černého se zapojil do bojů polských knížat o Malopolsko a hegemonii nad Polskem. Jeho nej­silnějším konkurentem byl Václav II., kterému se podařilo ovládnout znač­nou část Polska a obnovit polský krá­lovský titul korunovací v roce 1300. Po vraždě jeho syna Václava III. byl Vladislav Lokýtek v Krakově zvolen knížetem. Pokoušel se ovládnout další polská knížectví a obnovit jednotnou polskou státnost. Sjednotil Velkopolskoa Malopolsko a v roce 1320 se nechal korunovat králem, čímž zpochybnil nároky českých Lucemburků na polský trůn. Během jeho vlády vzrostla moc Řádu, který ovládl gdańské Pomoří

a Kujavy. Lucemburkové pak získali dominantní postavení ve Slezsku. Vladislav Lokýtek reformoval adminis­trativu, kterou významně centralizoval,a zachránil tak samotnou existenci polského státu. Podařilo se mu rovněž posílit ekonomicky a finančně, takže jeho syn Kazimír mohl po jeho smrti vykoupit polský královský titul od českých Lucemburků. 137Vukan Nemanjić, nejstarší syn Ště­pána Nemanji. V nástupnictví byl však přeskočen mladším bratrem Štěpánem, se kterým v letech 1202–1203 zápasil o županský stolec. Titulovaný jako král Duklji, spojenec Říma a Uher a jejich exponent v srbském prostředí. 35, 36, 38–39

ZZemovit I. (Siemowit), syn Konráda I. Mazovského, v letech 1247–1260 kníže mazovský a sieradzský, spojenec křižá­ků i Daniila Haličského v boji proti Prusům. 137Zemovit (Siemowit) Dobrzyń­ski, kníže dobrzyński v letech 1287–1316, syn Kazimíra I. Kujavského, bratr Vladi­slava Lokýtka. Oženil se s dcerou Lva Daniloviče Haličského Anastázií. Dostal se do litevského zajetí, po vysvobozeníse vrátil na knížecí stolec, ale podřídil se českému králi Václavovi II. jako králi polskému. Po nástupu bratra Vladislavana krakovský stolec s ním spolupraco­val a zřejmě uznával jeho svrchovanost.118

Svazek 27

Boris Nikolajevič Florja Církevní rozkol a slovanský svět

Z ruského originálu У истоков религиозного раскола славянского мира (XIII в.) vydaného v Petrohradu

roku 2004 přeložil, doslovem a výkladovým jmenným rejstříkem opatřil Michal Téra.

Odpovědný redaktor Michal Řoutil.Jazyková korektura Dagmar Magincová.

Sazba Jana A. Nováková.Mapy Jiří Kocich.

Návrh obálky Vladimir Mačinskij.Na obálce: Svatý Sáva, freska z Královského chrámu

kláštera Studenica, 13. století, Srbsko.Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku.

www.pavelmervart.czwww.parresia.cz

ISBN 978-80-7465-097-0