n a k l a d a t e l s t v í

n a k l a d a t e l s t v í

Nakladatelství VakátBrno 2009

INGO SCHULZE

BERLÍNSKÉBOLEROTŘINÁCT KLASICKÝCH POVÍDEK

Nakladatelství VakátBrno 2009

INGO SCHULZE

BERLÍNSKÉBOLEROTŘINÁCT KLASICKÝCH POVÍDEK

Překlad této knihy podpořil grantem Goethe-Institut, financovaný Ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe- -Institut which is funded by the German Ministry of Foreign Affairs.

Copyright © Berlin Verlag GmbH, 2007Translation © Tomáš Dimter, 2009Cover © Saša Švolíková, 2009Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2009

ISBN 978-80-903815-9-9

Pro Natálii

Překlad této knihy podpořil grantem Goethe-Institut, financovaný Ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe- -Institut which is funded by the German Ministry of Foreign Affairs.

Copyright © Berlin Verlag GmbH, 2007Translation © Tomáš Dimter, 2009Cover © Saša Švolíková, 2009Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2009

ISBN 978-80-903815-9-9

Pro Natálii

A pak šel den za dnem, aniž se řešily základní otázky života.Friederike Mayröcker

A pak šel den za dnem, aniž se řešily základní otázky života.Friederike Mayröcker

I

I

11

MoBIl

Přišli v noci z 20. na 21. červenec, mezi půlnocí a půl jednou. Nebylo jich mnoho, pět, možná šest chlapů. Slyšel jsem jen hlasy a rámus. Zřejmě si ani nevšimli, že se v bungalovu svítí. ložnice má okna vzadu a závěsy byly zatažené. První dusná noc po dlouhé době a začátek posledního týdne naší dovolené. Ještě jsem si četl Stifterovu knihu Z kroniky našeho rodu.

Constanze přišel telegram z Berlína, že se má v úterý v osm ráno vrátit do redakce. Její sekretářka pravděpodobně někomu vyzradila naši adresu. Hrozilo, že se zadrhne seriál o Fontaneových oblíbe-ných místech, protože přislíbené články nedorazily včas. To je prostě nevýhoda toho, když neodjedete dost daleko. oba – já pracuji pro sportovní rubriku, Constanze v redakci fejetonu – cestujeme víceméně celý rok, a tak nemáme chuť ještě o dovolené vysedávat na letištích. Minulé léto jsme si poprvé pronajali tenhle bungalov, dvacet marek na den, pět krát pět metrů zastavěné plochy, v Prierosu, jihovýchodně od Berlína, přesně 46 kilometrů od našeho domu, rohový pozemek, všude kolem borovice, ideální během veder.

Bylo zvláštní být tady sám. Ne, že bych se bál, ale slyšel jsem kaž-dou větev, která spadla, každého ptáka poskakujícího po střeše, každý šramot.

Když prokopávali plaňky v plotě, práskalo to jako výstřely. A to jejich hulákání! Zhasl jsem, oblékl si kalhoty, šel do přední místnosti – vnější žaluzie zůstává i v noci vždycky vytažená. Přesto jsem nic neviděl. Najednou se ozval tlumený zvuk. Cosi těžkého se převrhlo. Muži halekali. Nejdřív jsem chtěl rozsvítit venkovní světlo, abych

11

MoBIl

Přišli v noci z 20. na 21. červenec, mezi půlnocí a půl jednou. Nebylo jich mnoho, pět, možná šest chlapů. Slyšel jsem jen hlasy a rámus. Zřejmě si ani nevšimli, že se v bungalovu svítí. ložnice má okna vzadu a závěsy byly zatažené. První dusná noc po dlouhé době a začátek posledního týdne naší dovolené. Ještě jsem si četl Stifterovu knihu Z kroniky našeho rodu.

Constanze přišel telegram z Berlína, že se má v úterý v osm ráno vrátit do redakce. Její sekretářka pravděpodobně někomu vyzradila naši adresu. Hrozilo, že se zadrhne seriál o Fontaneových oblíbe-ných místech, protože přislíbené články nedorazily včas. To je prostě nevýhoda toho, když neodjedete dost daleko. oba – já pracuji pro sportovní rubriku, Constanze v redakci fejetonu – cestujeme víceméně celý rok, a tak nemáme chuť ještě o dovolené vysedávat na letištích. Minulé léto jsme si poprvé pronajali tenhle bungalov, dvacet marek na den, pět krát pět metrů zastavěné plochy, v Prierosu, jihovýchodně od Berlína, přesně 46 kilometrů od našeho domu, rohový pozemek, všude kolem borovice, ideální během veder.

Bylo zvláštní být tady sám. Ne, že bych se bál, ale slyšel jsem kaž-dou větev, která spadla, každého ptáka poskakujícího po střeše, každý šramot.

Když prokopávali plaňky v plotě, práskalo to jako výstřely. A to jejich hulákání! Zhasl jsem, oblékl si kalhoty, šel do přední místnosti – vnější žaluzie zůstává i v noci vždycky vytažená. Přesto jsem nic neviděl. Najednou se ozval tlumený zvuk. Cosi těžkého se převrhlo. Muži halekali. Nejdřív jsem chtěl rozsvítit venkovní světlo, abych

12

ukázal, že tady někdo je, a ti idioti si nemysleli, že jsou nenápadní. Ještě několikrát to bouchlo – a pak táhli dál.

Cítil jsem pot dokonce i na nohou. opláchl jsem si obličej. lehl jsem si a z postele otevřel okno. Venku se ochladilo. Chlapy už nebylo skoro vůbec slyšet.

Přesně v sedm mi zazvonil mobil. Zvonil je vlastně špatný výraz, spíš se to podobalo stále sílícímu „tylililití, tylililití“, které jsem důvěrně znal a miloval, protože ohlašovalo Constanze. Jen ona měla moje číslo.

Zatímco Constanze mluvila o tom, jaké nesnesitelné vedro panuje v Berlíně, a vyčítala mi, že jsem jí nezabránil odjet do toho asociálního města, vyšel jsem s telefonem do slunečného tichého rána a obhlížel škody. Na cestě ležely tři plaňky z plotu. Betonový sloupek byl uraže-ný kousek nad zemí. Z pahýlu trčely dvě spirálovitě stočené výztuže. Na bráně výtržníci otočili novinovou schránku dnem vzhůru. Přímo pod ní jsem objevil stříšku a zadní stěnu ptačí budky. Napočítal jsem sedm prokopnutých a čtyři vytržené plaňky. Constanze říkala, že jí celá ta ohavnost s telegramem došla až teď. Prý jsem ji opravdu neměl nechat odjet.

Abych Constanze nezatěžoval – beztoho začne brzy pociťovat, že to či ono je špatné znamení – pomlčel jsem o noční návštěvě. Stejně by bývalo těžké skočit jí do řeči. Dokonce i naši předchůdci v bun-galovu to pěkně slízli, neboť vyšroubovali pojistky, aniž pomysleli na zpola zaplněnou ledničku. Najednou Constanze vykřikla, že už musí končit, že se jí stýská a posílá mi pusu. Pak zavěsila.

Zase jsem se odšoural do postele. Tento vandalismus pochopitelně neznamenal nic, co bych si musel brát osobně, i vysvětlení bylo relativně jednoduché. Pronajímá se skoro dva tisíce metrů čtverečních pozem-ku, který patří k bungalovu. V roce dva tisíce jedna nebo nejpozději dva tisíce čtyři pronájem skončí, a pak musí naši známí pryč, pak skončí přechodná doba. Proto už do toho celé roky nic neinvestují.

13

Na několika místech, kde je dřevo shnilé natolik, že se nedají použít hřebíky, drží plot pohromadě jen díky drátu.

Vloni na podzim psala Constanze článek o newyorské policii, o její nové filozofii. Napadl mě ten příklad s autem, které celé týdny stojí na kraji ulice netknuté. Kolem auta se vrší odpadky, za stěrači jsou přilepené vybledlé reklamní letáky. Jednoho rána chybí jedno kolo, o dva dny později zmizí espézetky, a nedlouho poté zbývající kola. Jedno okénko se rozbije, a pak už to jde rychle. Auto někdo zapálí. Závěr: Nesmí se prostě objevit ani flíček.

Aspoň zůstala Constanze toho nočního incidentu ušetřená. Společ-ně bychom pravděpodobně bývali provedli nějakou nepředloženost, anebo by byla Constanze celé dny sklíčená, protože bychom vzali do zaječích anebo bychom se schovali. Teď jsem ovšem musel něco podniknout, jinak nám dnes nebo zítra vymlátí okna.

Vydal jsem se odklidit plaňky z cesty. Když jsem zvedl první, roz-padla se. latě s vyčnívajícími hřebíky mi připomínaly výzbroj Thomase Münzera. Nejdřív jsem je všechny naházel na jednu hromadu a pak je začal odnášet do kůlny. Bylo nebezpečné nechat latě ležet jen tak, mohl je každý sebrat. Možná jsem přeháněl, ale v této chvíli fakticky nechránila bungalov ani symbolická zábrana.

V této situaci bylo užitečné vlastnit mobil. Vzal jsem do Priero-su obálku, ve které Constanze pečlivě schraňovala všechny návody k telefonu, a konečně se naučil – abych ji překvapil – jak se aktivuje hlasová schránka.

Chlapské „Dobrý den“ mě vyděsilo. Muž střední výšky, v koupacích botách a ve svetru, stál u branky a vyptával se, jakou spoušť po sobě výtržníci zanechali u nás.

Na jeho plotu prý chybějí dvě plaňky. „Bytelný myslivecký plot,“ řekl. „Víte, jakou sílu na to člověk potřebuje?“ Nejhorší mu ale při-padal důlek na kapotě jeho Fiatu Punto. Prý dlouho hledal kámen,

12

ukázal, že tady někdo je, a ti idioti si nemysleli, že jsou nenápadní. Ještě několikrát to bouchlo – a pak táhli dál.

Cítil jsem pot dokonce i na nohou. opláchl jsem si obličej. lehl jsem si a z postele otevřel okno. Venku se ochladilo. Chlapy už nebylo skoro vůbec slyšet.

Přesně v sedm mi zazvonil mobil. Zvonil je vlastně špatný výraz, spíš se to podobalo stále sílícímu „tylililití, tylililití“, které jsem důvěrně znal a miloval, protože ohlašovalo Constanze. Jen ona měla moje číslo.

Zatímco Constanze mluvila o tom, jaké nesnesitelné vedro panuje v Berlíně, a vyčítala mi, že jsem jí nezabránil odjet do toho asociálního města, vyšel jsem s telefonem do slunečného tichého rána a obhlížel škody. Na cestě ležely tři plaňky z plotu. Betonový sloupek byl uraže-ný kousek nad zemí. Z pahýlu trčely dvě spirálovitě stočené výztuže. Na bráně výtržníci otočili novinovou schránku dnem vzhůru. Přímo pod ní jsem objevil stříšku a zadní stěnu ptačí budky. Napočítal jsem sedm prokopnutých a čtyři vytržené plaňky. Constanze říkala, že jí celá ta ohavnost s telegramem došla až teď. Prý jsem ji opravdu neměl nechat odjet.

Abych Constanze nezatěžoval – beztoho začne brzy pociťovat, že to či ono je špatné znamení – pomlčel jsem o noční návštěvě. Stejně by bývalo těžké skočit jí do řeči. Dokonce i naši předchůdci v bun-galovu to pěkně slízli, neboť vyšroubovali pojistky, aniž pomysleli na zpola zaplněnou ledničku. Najednou Constanze vykřikla, že už musí končit, že se jí stýská a posílá mi pusu. Pak zavěsila.

Zase jsem se odšoural do postele. Tento vandalismus pochopitelně neznamenal nic, co bych si musel brát osobně, i vysvětlení bylo relativně jednoduché. Pronajímá se skoro dva tisíce metrů čtverečních pozem-ku, který patří k bungalovu. V roce dva tisíce jedna nebo nejpozději dva tisíce čtyři pronájem skončí, a pak musí naši známí pryč, pak skončí přechodná doba. Proto už do toho celé roky nic neinvestují.

13

Na několika místech, kde je dřevo shnilé natolik, že se nedají použít hřebíky, drží plot pohromadě jen díky drátu.

Vloni na podzim psala Constanze článek o newyorské policii, o její nové filozofii. Napadl mě ten příklad s autem, které celé týdny stojí na kraji ulice netknuté. Kolem auta se vrší odpadky, za stěrači jsou přilepené vybledlé reklamní letáky. Jednoho rána chybí jedno kolo, o dva dny později zmizí espézetky, a nedlouho poté zbývající kola. Jedno okénko se rozbije, a pak už to jde rychle. Auto někdo zapálí. Závěr: Nesmí se prostě objevit ani flíček.

Aspoň zůstala Constanze toho nočního incidentu ušetřená. Společ-ně bychom pravděpodobně bývali provedli nějakou nepředloženost, anebo by byla Constanze celé dny sklíčená, protože bychom vzali do zaječích anebo bychom se schovali. Teď jsem ovšem musel něco podniknout, jinak nám dnes nebo zítra vymlátí okna.

Vydal jsem se odklidit plaňky z cesty. Když jsem zvedl první, roz-padla se. latě s vyčnívajícími hřebíky mi připomínaly výzbroj Thomase Münzera. Nejdřív jsem je všechny naházel na jednu hromadu a pak je začal odnášet do kůlny. Bylo nebezpečné nechat latě ležet jen tak, mohl je každý sebrat. Možná jsem přeháněl, ale v této chvíli fakticky nechránila bungalov ani symbolická zábrana.

V této situaci bylo užitečné vlastnit mobil. Vzal jsem do Priero-su obálku, ve které Constanze pečlivě schraňovala všechny návody k telefonu, a konečně se naučil – abych ji překvapil – jak se aktivuje hlasová schránka.

Chlapské „Dobrý den“ mě vyděsilo. Muž střední výšky, v koupacích botách a ve svetru, stál u branky a vyptával se, jakou spoušť po sobě výtržníci zanechali u nás.

Na jeho plotu prý chybějí dvě plaňky. „Bytelný myslivecký plot,“ řekl. „Víte, jakou sílu na to člověk potřebuje?“ Nejhorší mu ale při-padal důlek na kapotě jeho Fiatu Punto. Prý dlouho hledal kámen,

14

který ji způsobil, ale marně. Vlasy střižené na ježka mu sahaly do čela jako kožešinová čepice.

„Stává se to vždycky o prázdninách,“ vysvětloval. „To ta mládež. Vždycky o prázdninách.“

Provedl jsem ho po pozemku. obhlídku vykonal velmi důkladně, několikrát si i dřepl, jako by hledal stopy. Našel dokonce části ptačí budky, narovnal schránku na noviny a pomohl mi se zbytky plotu. Policii údajně uvědomil ještě v noci a očividně nepolevil, dokud mu neslíbili, že někoho pošlou.

„Nesmíte zapomínat na jednu věc,“ spustil, „pro ně jsou to jenom lapálie. Policajtů je strašně málo, mají permanentní podstav.“

Zaujalo ho, co jsem vyprávěl o newyorské policii, a tak jsem mu slíbil, že mu pošlu Constanzin článek.

„Dal byste mi telefonní číslo?“ zeptal se najednou. „Telefonní číslo? To neznám.“Zamračil se tak, že se mu vlasy vpředu na čele napřímily.„Musel bych se podívat,“ doplnil jsem a zeptal se, co má v úmyslu,

kdyby se ti chlapi vrátili.„V první řadě informovat policii,“ odpověděl.V bungalovu jsem se posadil s obálkou v ruce na postel. Všichni mí

kolegové měli mobil. Nechápal jsem, proč si ho pořizovali. Já mobil nikdy nechtěl, jenže pak Constanze napadlo to s tím telefonem, ze kterého se sice dá volat, ale nikdo se na něj nedovolá, pochopitelně kromě ní.

Když jsem opisoval své telefonní číslo, všiml jsem si, že končí číslicemi 007.

„Jmenuju se Neumann,“ řekl a podal mi pokladní lístek, na který naškrábal svoje číslo. V tu chvíli se ozvalo zvonění. Rychle se rozloučil a odešel.

V novinách šlo všechno od deseti k pěti. Constanze musela zůstat v Berlíně, přinejmenším do pozítří. Říkala, že kvůli přesunům došlo

15

i v redakci fejetonu k hádkám. Netušil jsem, o jakých přesunech mluví. Neposlouchali jsme rádio, protože chybělo tlačítko pro VKV.

Constanze byla ještě pořád naštvaná a myslela si, že páni kolegové prostě nepřenesli přes srdce, že Německo prohrálo s Chorvatskem na mistrovství světa ve fotbale, a proto se takhle naparují.

Vyprávěl jsem jí o poslední noci. Na to řekla jen: „Tak přijeď.“„Dobrá,“ odpověděl jsem, „zítra.“ Nechtěl jsem vypadat jako zba-

bělec. A kromě toho se tady dala ta příšerná vedra snášet mnohem lépe.

Uklízel jsem. Pokud se skutečně objeví policisté, neměli by si mys-let, že je stejně fuk, jestli někdo něco rozmlátil nebo ne. Taky bych řekl, že i naši pronajímatelé si to tu jenom pronajímají, protože jde o západoněmecký pozemek. Nakonec jsem zametl terasu.

odpoledne jsem se bavil ještě se dvěma jinými lidmi ze soused-ství. Domluvili jsme se, že večer rozsvítíme co nejvíce lamp. Auta zaparkujeme tak, aby světlomety směřovaly k plotu a my mohli ty chlapy okamžitě oslnit a možná i vyfotografovat. Jednali jsme podle hesla: lidi, lomoz, lampy. Mezi námi, obyvateli bungalovů se vyvinula soudržnost jako na Divokém západě. Policie se neobjevila, a nikdo už to ani nekomentoval.

Z jisté vděčnosti jsem vytočil Neumannovo číslo. Představa, že jsem s někým spojen přes satelit, tedy přes kosmos, mě opájela už dříve. Že jsme byli sousedé, vzdálení od sebe necelých tři sta metrů, činilo tu věc ještě fantastičtější. Místo Neumanna řekla nějaká žena: „Toto je hlasová schránka“, následovala pauza, a pak jsem z galaktické dálavy zaslechl slova „Haralda Neumanna“. od předloktí až k ramenům se mi zježily chlupy. Pochopitelně i přátelé působí v hlasových schránkách často zmateně nebo sklesle. Jenže Neumann zněl nejen sklíčeně, ale taky jako by se styděl, že se tak vůbec jmenuje.

o něco později přišla krátká bouřka. Zahlédl jsem Neumanna s plným košem hub, jak se vrací z lesa. Už zdaleka volal: „Jako řepa!“ Myslel

14

který ji způsobil, ale marně. Vlasy střižené na ježka mu sahaly do čela jako kožešinová čepice.

„Stává se to vždycky o prázdninách,“ vysvětloval. „To ta mládež. Vždycky o prázdninách.“

Provedl jsem ho po pozemku. obhlídku vykonal velmi důkladně, několikrát si i dřepl, jako by hledal stopy. Našel dokonce části ptačí budky, narovnal schránku na noviny a pomohl mi se zbytky plotu. Policii údajně uvědomil ještě v noci a očividně nepolevil, dokud mu neslíbili, že někoho pošlou.

„Nesmíte zapomínat na jednu věc,“ spustil, „pro ně jsou to jenom lapálie. Policajtů je strašně málo, mají permanentní podstav.“

Zaujalo ho, co jsem vyprávěl o newyorské policii, a tak jsem mu slíbil, že mu pošlu Constanzin článek.

„Dal byste mi telefonní číslo?“ zeptal se najednou. „Telefonní číslo? To neznám.“Zamračil se tak, že se mu vlasy vpředu na čele napřímily.„Musel bych se podívat,“ doplnil jsem a zeptal se, co má v úmyslu,

kdyby se ti chlapi vrátili.„V první řadě informovat policii,“ odpověděl.V bungalovu jsem se posadil s obálkou v ruce na postel. Všichni mí

kolegové měli mobil. Nechápal jsem, proč si ho pořizovali. Já mobil nikdy nechtěl, jenže pak Constanze napadlo to s tím telefonem, ze kterého se sice dá volat, ale nikdo se na něj nedovolá, pochopitelně kromě ní.

Když jsem opisoval své telefonní číslo, všiml jsem si, že končí číslicemi 007.

„Jmenuju se Neumann,“ řekl a podal mi pokladní lístek, na který naškrábal svoje číslo. V tu chvíli se ozvalo zvonění. Rychle se rozloučil a odešel.

V novinách šlo všechno od deseti k pěti. Constanze musela zůstat v Berlíně, přinejmenším do pozítří. Říkala, že kvůli přesunům došlo

15

i v redakci fejetonu k hádkám. Netušil jsem, o jakých přesunech mluví. Neposlouchali jsme rádio, protože chybělo tlačítko pro VKV.

Constanze byla ještě pořád naštvaná a myslela si, že páni kolegové prostě nepřenesli přes srdce, že Německo prohrálo s Chorvatskem na mistrovství světa ve fotbale, a proto se takhle naparují.

Vyprávěl jsem jí o poslední noci. Na to řekla jen: „Tak přijeď.“„Dobrá,“ odpověděl jsem, „zítra.“ Nechtěl jsem vypadat jako zba-

bělec. A kromě toho se tady dala ta příšerná vedra snášet mnohem lépe.

Uklízel jsem. Pokud se skutečně objeví policisté, neměli by si mys-let, že je stejně fuk, jestli někdo něco rozmlátil nebo ne. Taky bych řekl, že i naši pronajímatelé si to tu jenom pronajímají, protože jde o západoněmecký pozemek. Nakonec jsem zametl terasu.

odpoledne jsem se bavil ještě se dvěma jinými lidmi ze soused-ství. Domluvili jsme se, že večer rozsvítíme co nejvíce lamp. Auta zaparkujeme tak, aby světlomety směřovaly k plotu a my mohli ty chlapy okamžitě oslnit a možná i vyfotografovat. Jednali jsme podle hesla: lidi, lomoz, lampy. Mezi námi, obyvateli bungalovů se vyvinula soudržnost jako na Divokém západě. Policie se neobjevila, a nikdo už to ani nekomentoval.

Z jisté vděčnosti jsem vytočil Neumannovo číslo. Představa, že jsem s někým spojen přes satelit, tedy přes kosmos, mě opájela už dříve. Že jsme byli sousedé, vzdálení od sebe necelých tři sta metrů, činilo tu věc ještě fantastičtější. Místo Neumanna řekla nějaká žena: „Toto je hlasová schránka“, následovala pauza, a pak jsem z galaktické dálavy zaslechl slova „Haralda Neumanna“. od předloktí až k ramenům se mi zježily chlupy. Pochopitelně i přátelé působí v hlasových schránkách často zmateně nebo sklesle. Jenže Neumann zněl nejen sklíčeně, ale taky jako by se styděl, že se tak vůbec jmenuje.

o něco později přišla krátká bouřka. Zahlédl jsem Neumanna s plným košem hub, jak se vrací z lesa. Už zdaleka volal: „Jako řepa!“ Myslel

16

tím asi, že se za takového počasí dají sbírat houby jako se sklízí řepa, nebo že jsou velké jako řepa. Pozval mě, abych se s ním najedl.

V porovnání s naší boudou byl jeho bungalov takový malý palác, s televizorem a stereo soupravou, koženými křesly a dvěma barokními stoličkami. Neumann k houbám servíroval červené víno a bílý chléb. Potom jsme si zahráli šachy a vykouřili celou krabičku clubek. Zdálo se, že Neumann, který teď seděl přede mnou, a Neumann, jenž namluvil své jméno do hlasové schránky, jsou dva různí lidé. Přesto jsem se ostýchal vyptávat se ho na jeho rodinu nebo zaměstnání.

V podvečer se mraky nad jezerem zbarvily do růžova. Přichystal jsem si velkou baterku a Neumannovo číslo.

Blesky po desítkách rozsvěcovaly oblohu se stejnou pravidelností jako varovná světla. Najednou se spustil mohutný liják. Nejpozději v tom okamžiku jsem si uvědomil, že dnes v noci nikdo nepřijde.

Následující dopoledne jsem si sbalil, ještě jednou všechno otřel a roz-loučil se se sousedy. Na Neumanna jsem nenarazil. Pravděpodobně byl zase v lese. Nemám pocit, že by mě lidé pokládali za zbabělce. Viděli přece, že Constanze tady už není. Naproti tomu telefonát s našimi pronajímateli se odvíjel poněkud složitěji. Měl bych se prý postarat o ten plot, v kůlně jsou údajně ještě nějaké sloupky. Přitom jen na úklid ledničky padlo celé dopoledne! To stačilo.

Na konci září se mobil ozval uprostřed noci. V první chvíli jsem si myslel, že je to pípání, které signalizuje vybitou baterii. Jenže „tylililití“ stále sílilo. Vstal jsem, ve tmě nahmatal brašnu a zašmátral v ní. Bříškem ukazováčku jsem pak přejížděl tlačítka – potřeboval jsem prostřední tlačítko ve druhé řadě odshora. Vyzvánění nesnesitelně ječelo.

„Ti chlapi jsou zase tady. Začínají dělat binec!“ A po chvíli: „Haló! Tady je Neumann. Už zase vyvádějí! Slyšíte?“

„Ale vždyť já už tam dávno nejsem!“ řekl jsem nakonec. „Zase začali dělat bordel!“

17

Na Constanzině straně postele se rozsvítilo světlo. Constanze se posadila na kraj pelesti a vrtěla hlavou. Volnou rukou jsem zakryl mluvítko. „Jeden soused z Prierosu.“ Cítil jsem, jak mi na těle vyrazil pot. o výměně čísel jsem se nikdy nezmínil, protože do Prierosu už stejně nikdy nepojedeme.

„Jste sám?“„Někdo přece musí zůstat na hlídce!“ zakřičel Neumann.„Jste sám!“„Ty hajzlové štípaj můj plot.“„Zavolal jste na policii?“Neumann se zasmál a rozkašlal se. „Vy jste dobrej…“ Znělo to, jako

by pil. Constanzin článek o New Yorku jsem mu nikdy neposlal. „Co chcete?“ zeptal jsem se. „Slyšíte, už začínaj dělat bordel.“Přitiskl jsem si sluchátko na ucho, ale marně.„Teď se dostali k poštovní schránce,“ zvolal a zdálo se, že si zase

přihnul. „To musíte ale pořádně zabrat. Ani ve dvou to ty paka ne-zvládnou. Tak to by stačilo, šlus…“

„Zůstaňte, kde jste!“ nabádal jsem ho. Constanze stála ve dveřích a ukazovala mi vztyčený prostředník.

Na chodbě řekla něco, čemu jsem nerozuměl. „Haló?“ zeptal se Neumann.„Ano,“ zareagoval jsem. Nebo snad volal na ty chlapy u plotu?

„Zůstaňte uvnitř!“ vykřikl jsem. „Nehrajte si na hrdinu!“„A jsou pryč,“ řekl a rozesmál se. „Žádnýho nevidím, vypadli, po-

dělali se!“ Zřetelně jsem slyšel, jak se Neumann napil a pak odložil lahev. „Paka,“ supěl.

„Neměl byste tam být sám…“„A jakpak se vám vede?“ přerušil mě v téměř rozmařilém tónu.„Zůstaňte doma,“ řekl jsem. „Neměl byste tam jezdit sám, o víken-

dech snad, ale ne v pracovních dnech!“

16

tím asi, že se za takového počasí dají sbírat houby jako se sklízí řepa, nebo že jsou velké jako řepa. Pozval mě, abych se s ním najedl.

V porovnání s naší boudou byl jeho bungalov takový malý palác, s televizorem a stereo soupravou, koženými křesly a dvěma barokními stoličkami. Neumann k houbám servíroval červené víno a bílý chléb. Potom jsme si zahráli šachy a vykouřili celou krabičku clubek. Zdálo se, že Neumann, který teď seděl přede mnou, a Neumann, jenž namluvil své jméno do hlasové schránky, jsou dva různí lidé. Přesto jsem se ostýchal vyptávat se ho na jeho rodinu nebo zaměstnání.

V podvečer se mraky nad jezerem zbarvily do růžova. Přichystal jsem si velkou baterku a Neumannovo číslo.

Blesky po desítkách rozsvěcovaly oblohu se stejnou pravidelností jako varovná světla. Najednou se spustil mohutný liják. Nejpozději v tom okamžiku jsem si uvědomil, že dnes v noci nikdo nepřijde.

Následující dopoledne jsem si sbalil, ještě jednou všechno otřel a roz-loučil se se sousedy. Na Neumanna jsem nenarazil. Pravděpodobně byl zase v lese. Nemám pocit, že by mě lidé pokládali za zbabělce. Viděli přece, že Constanze tady už není. Naproti tomu telefonát s našimi pronajímateli se odvíjel poněkud složitěji. Měl bych se prý postarat o ten plot, v kůlně jsou údajně ještě nějaké sloupky. Přitom jen na úklid ledničky padlo celé dopoledne! To stačilo.

Na konci září se mobil ozval uprostřed noci. V první chvíli jsem si myslel, že je to pípání, které signalizuje vybitou baterii. Jenže „tylililití“ stále sílilo. Vstal jsem, ve tmě nahmatal brašnu a zašmátral v ní. Bříškem ukazováčku jsem pak přejížděl tlačítka – potřeboval jsem prostřední tlačítko ve druhé řadě odshora. Vyzvánění nesnesitelně ječelo.

„Ti chlapi jsou zase tady. Začínají dělat binec!“ A po chvíli: „Haló! Tady je Neumann. Už zase vyvádějí! Slyšíte?“

„Ale vždyť já už tam dávno nejsem!“ řekl jsem nakonec. „Zase začali dělat bordel!“

17

Na Constanzině straně postele se rozsvítilo světlo. Constanze se posadila na kraj pelesti a vrtěla hlavou. Volnou rukou jsem zakryl mluvítko. „Jeden soused z Prierosu.“ Cítil jsem, jak mi na těle vyrazil pot. o výměně čísel jsem se nikdy nezmínil, protože do Prierosu už stejně nikdy nepojedeme.

„Jste sám?“„Někdo přece musí zůstat na hlídce!“ zakřičel Neumann.„Jste sám!“„Ty hajzlové štípaj můj plot.“„Zavolal jste na policii?“Neumann se zasmál a rozkašlal se. „Vy jste dobrej…“ Znělo to, jako

by pil. Constanzin článek o New Yorku jsem mu nikdy neposlal. „Co chcete?“ zeptal jsem se. „Slyšíte, už začínaj dělat bordel.“Přitiskl jsem si sluchátko na ucho, ale marně.„Teď se dostali k poštovní schránce,“ zvolal a zdálo se, že si zase

přihnul. „To musíte ale pořádně zabrat. Ani ve dvou to ty paka ne-zvládnou. Tak to by stačilo, šlus…“

„Zůstaňte, kde jste!“ nabádal jsem ho. Constanze stála ve dveřích a ukazovala mi vztyčený prostředník.

Na chodbě řekla něco, čemu jsem nerozuměl. „Haló?“ zeptal se Neumann.„Ano,“ zareagoval jsem. Nebo snad volal na ty chlapy u plotu?

„Zůstaňte uvnitř!“ vykřikl jsem. „Nehrajte si na hrdinu!“„A jsou pryč,“ řekl a rozesmál se. „Žádnýho nevidím, vypadli, po-

dělali se!“ Zřetelně jsem slyšel, jak se Neumann napil a pak odložil lahev. „Paka,“ supěl.

„Neměl byste tam být sám…“„A jakpak se vám vede?“ přerušil mě v téměř rozmařilém tónu.„Zůstaňte doma,“ řekl jsem. „Neměl byste tam jezdit sám, o víken-

dech snad, ale ne v pracovních dnech!“

18

„Kdypak se zase vrátíte? Ještě jsme naši partičku nedohráli. Anebo chcete hrát distanční šach? Dáte mi adresu? Nasušil jsem houby, plnej pytel.“

„Pane Neumanne,“ řekl jsem a nevěděl, jak dál. „Popelnice!“ vykřikl najednou. „Moje popelnice!“ „Nechte popelnici popelnicí,“ uklidňoval jsem ho. „Ta není důleži-

tá!“ Několikrát jsem zavolal: „Haló?“ a „Pane Neumanne?“ Pak už bylo slyšet jenom tútání, a na displeji se objevilo: Spojení ukončeno.

Constanze se vrátila do pokoje, lehla si na svoji stranu postele tvá-ří ke zdi a přetáhla si deku přes ramena. Snažil jsem se jí všechno vysvětlit – že jsem se nejdřív zdráhal, ale nakonec jsem byl i rád, že můžu v případě nouze poprosit souseda o pomoc. Constanze se ani nepohnula. Řekl jsem, že si dělám starosti o Neumanna.

„Možná zavolá zase,“ odpověděla. „Asi se to bude stávat častěji. Nikomu už číslo nedávej.“

Zdá se mi, že v podobných okamžicích jsme jeden druhým zklamáni tak silně, až se nenávidíme.

Šel jsem do své pracovny pro nabíječku.„A co když tvý číslo dá někomu dalšímu?“ Constanze se otočila

a opřela se o předloktí.„A komu by ho dávali?“„Jen si to představ!“„Constanze,“ opáčil jsem, „vždyť to je nesmysl.“„Tak si to zkus představit!“ Znovu si narovnala ramínko noční

košile, které jí sklouzlo z levého ramena. Stejně nedrželo.„Kdo všechno by nám mohl zavolat,“ pokračovala, „samí takoví

sousedi.“„Naše telefonní číslo je přece v seznamu, je to úplně obyčejný číslo.

Může nám zavolat každej.“

19

„Tak jsem to ale nemyslela… Když tam vyhoří nějakej dům nebo ho vybombardujou a někdo vyběhne ven jenom s mobilem, protože ho má čirou náhodou v kapse… Pak do něho může mluvit!“

Strčil jsem nabíječku do zásuvky vedle postele.„To se klidně stát může,“ pokračovala Constanze. Zase nasadila

ten svůj vychovatelský tón. „Zavolá ti někdo z Kosova nebo Čečny nebo z místa, kde jsou právě záplavy. Anebo jeden z těch, co umrzli na Mount Everestu. Teď si s ním můžeš povídat až do aleluja. Až do naprostýho konce.“

Mluvila dál, opřená o lokty, s nahým levým ramenem, a upřeně se dívala na cíp polštáře, který trčel nahoru. „Jen si to představ, s kým vším pak přijdeš do styku! Nikdo už nemusí být sám.“

Bylo nesmyslné volat a zjišťovat, jak to dopadlo, protože bylo ne-smyslné volat Neumannovi. Nevím, co by bylo nepříjemnější, jestli se mu dovolat, nebo ještě jednou poslouchat, jak říká své jméno v hlasové schránce.

Na displeji se objevil symbol nabíjení: obrys malé baterie, nad níž ve třech stupních pulzoval šikmý proužek. To bylo to poslední, co jsem viděl, než jsem zhasl. Constanze řekla do tmy: „Myslím, že se dám rozvést.“

Slyšel jsem její dech a pohyby a čekal na „tylililití“. Už drnčely rolety trafiky, když se naše ruce náhodou dotkly. Trvalo

to ještě celou věčnost, než jsme se k sobě odvážili trochu blíž. Pak jsme se ale propletli jako už dlouho ne, jako bychom nespavostí zešíleli.

Tehdy se ozvalo„tylililití“. Přicházelo zdaleka, jako volací tón nějaké kosmické lodi, tiše a nezřetelně, pozvolna pronikalo blíž, nabývalo na hlasitosti, až nakonec přehlušilo všechno ostatní, takže se mi zdálo, jako bychom se s Constanze pohybovali zcela neslyšně. Bylo slyšet jen to „tylililití“ – až najednou ustalo, ztichlo a mlčelo, jako my.

18

„Kdypak se zase vrátíte? Ještě jsme naši partičku nedohráli. Anebo chcete hrát distanční šach? Dáte mi adresu? Nasušil jsem houby, plnej pytel.“

„Pane Neumanne,“ řekl jsem a nevěděl, jak dál. „Popelnice!“ vykřikl najednou. „Moje popelnice!“ „Nechte popelnici popelnicí,“ uklidňoval jsem ho. „Ta není důleži-

tá!“ Několikrát jsem zavolal: „Haló?“ a „Pane Neumanne?“ Pak už bylo slyšet jenom tútání, a na displeji se objevilo: Spojení ukončeno.

Constanze se vrátila do pokoje, lehla si na svoji stranu postele tvá-ří ke zdi a přetáhla si deku přes ramena. Snažil jsem se jí všechno vysvětlit – že jsem se nejdřív zdráhal, ale nakonec jsem byl i rád, že můžu v případě nouze poprosit souseda o pomoc. Constanze se ani nepohnula. Řekl jsem, že si dělám starosti o Neumanna.

„Možná zavolá zase,“ odpověděla. „Asi se to bude stávat častěji. Nikomu už číslo nedávej.“

Zdá se mi, že v podobných okamžicích jsme jeden druhým zklamáni tak silně, až se nenávidíme.

Šel jsem do své pracovny pro nabíječku.„A co když tvý číslo dá někomu dalšímu?“ Constanze se otočila

a opřela se o předloktí.„A komu by ho dávali?“„Jen si to představ!“„Constanze,“ opáčil jsem, „vždyť to je nesmysl.“„Tak si to zkus představit!“ Znovu si narovnala ramínko noční

košile, které jí sklouzlo z levého ramena. Stejně nedrželo.„Kdo všechno by nám mohl zavolat,“ pokračovala, „samí takoví

sousedi.“„Naše telefonní číslo je přece v seznamu, je to úplně obyčejný číslo.

Může nám zavolat každej.“

19

„Tak jsem to ale nemyslela… Když tam vyhoří nějakej dům nebo ho vybombardujou a někdo vyběhne ven jenom s mobilem, protože ho má čirou náhodou v kapse… Pak do něho může mluvit!“

Strčil jsem nabíječku do zásuvky vedle postele.„To se klidně stát může,“ pokračovala Constanze. Zase nasadila

ten svůj vychovatelský tón. „Zavolá ti někdo z Kosova nebo Čečny nebo z místa, kde jsou právě záplavy. Anebo jeden z těch, co umrzli na Mount Everestu. Teď si s ním můžeš povídat až do aleluja. Až do naprostýho konce.“

Mluvila dál, opřená o lokty, s nahým levým ramenem, a upřeně se dívala na cíp polštáře, který trčel nahoru. „Jen si to představ, s kým vším pak přijdeš do styku! Nikdo už nemusí být sám.“

Bylo nesmyslné volat a zjišťovat, jak to dopadlo, protože bylo ne-smyslné volat Neumannovi. Nevím, co by bylo nepříjemnější, jestli se mu dovolat, nebo ještě jednou poslouchat, jak říká své jméno v hlasové schránce.

Na displeji se objevil symbol nabíjení: obrys malé baterie, nad níž ve třech stupních pulzoval šikmý proužek. To bylo to poslední, co jsem viděl, než jsem zhasl. Constanze řekla do tmy: „Myslím, že se dám rozvést.“

Slyšel jsem její dech a pohyby a čekal na „tylililití“. Už drnčely rolety trafiky, když se naše ruce náhodou dotkly. Trvalo

to ještě celou věčnost, než jsme se k sobě odvážili trochu blíž. Pak jsme se ale propletli jako už dlouho ne, jako bychom nespavostí zešíleli.

Tehdy se ozvalo„tylililití“. Přicházelo zdaleka, jako volací tón nějaké kosmické lodi, tiše a nezřetelně, pozvolna pronikalo blíž, nabývalo na hlasitosti, až nakonec přehlušilo všechno ostatní, takže se mi zdálo, jako bychom se s Constanze pohybovali zcela neslyšně. Bylo slyšet jen to „tylililití“ – až najednou ustalo, ztichlo a mlčelo, jako my.

20

BERlíNSKé BolERo

„Takovej slizoun!“ Znovu si přitiskla sklenici na tvář. „A ty mu na to skočíš. Celou dobu trváš pořád na svým. Ale někomu takovýmu… To prostě nechápu!“

Robert roztáhl prsty. Nebyl si jistý, zda by bradavici ucítil, kdyby ji netřel o prostředníček. Dřív byla jako stroupek, teď už spíš jako drobek toustového chleba.

„Nanejvýš čtyři týdny,“ řekl a krátce zvedl oči. Pořád ještě ve svém tmavěmodrém županu stála u parapetu, pravou ruku si držela pod ňadry, o levý loket se opírala. „Když se budou držet plánu, pak ještě dva, ještě dva týdny.“

„To je fakt odporný.“ Usrkla koňak. Červená otlačenina na její tváři pozvolna bledla. „Nepochopím, jak jsi to mohl udělat, nejde mi to prostě do hlavy.“

Zbytek alkoholu se ve skleničce přeléval sem a tam jako vlnky v té kostce, kterou svíral v ruce pokaždé, když u zubaře předával čipovou kartu: malá bílá plachetnice se držela na modrých vlnách vysokých jako dům a vždycky, i když kostku otočil, plavala nahoře, s plachtami napnutými větrem. Jeho prsty se propletly. „Vydrželi jsme to devadesát šest týdnů. A teď už jen dva…“

„Podělanejch devadesát šest tejdnů!“ Zavřela oči a otevřela ústa. Sklenička byla prázdná. „Všechno zbytečně…“

„Nebylo to podělanejch devadesát šest týdnů, Doro, žádných…“„Nejen podělanejch, bylo to… Jak bys tomu řekl ty, když se v neděli

scházejí v chodbě baráku somráci, který se při močení ani neotočí. Anebo když se věci ve skříni zasviní, protože se nejdřív navrtá jedna

21

a pak druhá stěna. A žádné denní světlo, jen tahle podělaná plachta před oknem, a pak mám bejt ještě šťastná, že to je jenom plachta, a že mi před oknem nedřepí nějakej podělanej týpek a neukazuje mi svůj podělanej vztyčenej prostředník.“

„Cože?“„No tak, Roberte, kde to žiješ?“„Kdo to byl? Poznala bys ho?“„Neplácej nesmysly…“„Myslím to vážně.“ Postavil se. Ale jak se na něho dívala – nechtěl

před ní jen tak stát a nedotýkat se jí. Tmavě žluté světlo CD přehrá-vače ho překvapilo.

„Možná to myslíš vážně, ale nevíš, o čem mluvíš. Jindy míváš větší představivost.“ Když k němu přistupovala, rolovala skleničku mezi dlaněmi.

„Doro,“ řekl.Ještě si nalila. „Ta zatracená kořalka…“ Počítal, a ani tentokrát na to nezapomněl.

Poslední sklenka, po okraj plná, jako pro dva.Klekla si, rukama se opřela o konferenční stolek a usrkávala alkohol.

Pramínek vlasů jí padal do skleničky. „Ta kořalka od tvýho známýho, od tvýho ká-mo-še, není vůbec špatná.“ Když vstávala, přidržela se křesla. Nehodlal jí nic vyčítat. Chtěl, aby se i tyhle minuty v jejím životě urovnaly, stejně jako všechny ostatní. Měli by si pamatovat každou hodinu, aniž by něčeho litovali.

„Ká-mo-še,“ opakovala a pokoušela se pít za chůze. Kdyby mohl Robert něco tomu chlapovi vyčítat, pak jedině to, že

sem to svinstvo dotáhl. Ani jeden z nich nepil tvrdý alkohol. Dora měla dokonce přátele, kteří nepili vůbec. I na to by se přece mělo myslet.

„Tvůj ká-moš.“„Ještě dva týdny,“ podotkl Robert, podíval se na ruce a holé prsty.

Poznal by je mezi ostatními? Ruce ano. od té doby, co si pravidelně

20

BERlíNSKé BolERo

„Takovej slizoun!“ Znovu si přitiskla sklenici na tvář. „A ty mu na to skočíš. Celou dobu trváš pořád na svým. Ale někomu takovýmu… To prostě nechápu!“

Robert roztáhl prsty. Nebyl si jistý, zda by bradavici ucítil, kdyby ji netřel o prostředníček. Dřív byla jako stroupek, teď už spíš jako drobek toustového chleba.

„Nanejvýš čtyři týdny,“ řekl a krátce zvedl oči. Pořád ještě ve svém tmavěmodrém županu stála u parapetu, pravou ruku si držela pod ňadry, o levý loket se opírala. „Když se budou držet plánu, pak ještě dva, ještě dva týdny.“

„To je fakt odporný.“ Usrkla koňak. Červená otlačenina na její tváři pozvolna bledla. „Nepochopím, jak jsi to mohl udělat, nejde mi to prostě do hlavy.“

Zbytek alkoholu se ve skleničce přeléval sem a tam jako vlnky v té kostce, kterou svíral v ruce pokaždé, když u zubaře předával čipovou kartu: malá bílá plachetnice se držela na modrých vlnách vysokých jako dům a vždycky, i když kostku otočil, plavala nahoře, s plachtami napnutými větrem. Jeho prsty se propletly. „Vydrželi jsme to devadesát šest týdnů. A teď už jen dva…“

„Podělanejch devadesát šest tejdnů!“ Zavřela oči a otevřela ústa. Sklenička byla prázdná. „Všechno zbytečně…“

„Nebylo to podělanejch devadesát šest týdnů, Doro, žádných…“„Nejen podělanejch, bylo to… Jak bys tomu řekl ty, když se v neděli

scházejí v chodbě baráku somráci, který se při močení ani neotočí. Anebo když se věci ve skříni zasviní, protože se nejdřív navrtá jedna

21

a pak druhá stěna. A žádné denní světlo, jen tahle podělaná plachta před oknem, a pak mám bejt ještě šťastná, že to je jenom plachta, a že mi před oknem nedřepí nějakej podělanej týpek a neukazuje mi svůj podělanej vztyčenej prostředník.“

„Cože?“„No tak, Roberte, kde to žiješ?“„Kdo to byl? Poznala bys ho?“„Neplácej nesmysly…“„Myslím to vážně.“ Postavil se. Ale jak se na něho dívala – nechtěl

před ní jen tak stát a nedotýkat se jí. Tmavě žluté světlo CD přehrá-vače ho překvapilo.

„Možná to myslíš vážně, ale nevíš, o čem mluvíš. Jindy míváš větší představivost.“ Když k němu přistupovala, rolovala skleničku mezi dlaněmi.

„Doro,“ řekl.Ještě si nalila. „Ta zatracená kořalka…“ Počítal, a ani tentokrát na to nezapomněl.

Poslední sklenka, po okraj plná, jako pro dva.Klekla si, rukama se opřela o konferenční stolek a usrkávala alkohol.

Pramínek vlasů jí padal do skleničky. „Ta kořalka od tvýho známýho, od tvýho ká-mo-še, není vůbec špatná.“ Když vstávala, přidržela se křesla. Nehodlal jí nic vyčítat. Chtěl, aby se i tyhle minuty v jejím životě urovnaly, stejně jako všechny ostatní. Měli by si pamatovat každou hodinu, aniž by něčeho litovali.

„Ká-mo-še,“ opakovala a pokoušela se pít za chůze. Kdyby mohl Robert něco tomu chlapovi vyčítat, pak jedině to, že

sem to svinstvo dotáhl. Ani jeden z nich nepil tvrdý alkohol. Dora měla dokonce přátele, kteří nepili vůbec. I na to by se přece mělo myslet.

„Tvůj ká-moš.“„Ještě dva týdny,“ podotkl Robert, podíval se na ruce a holé prsty.

Poznal by je mezi ostatními? Ruce ano. od té doby, co si pravidelně

22

stříhal kůžičku kolem nehtů, mu byly důvěrně známé. „Vždyť to přece bylo všechno jasné, už od samého začátku.“

„od samýho začátku!“ Vyjekla. Pak klidně pokračovala: „Každý týden na tom musí ti stavbaři tratit, slibovali přece prázdný byty, prázdný, neobydlený. Takže na tom tratí, týden za týdnem…“

„To přece nemůžu…“„Vyšroubovali to nahoru, výš už to ani nejde. A ty říkáš, že bychom

si o tom měli promluvit. Nikdy vám to nedojde!“„Koho myslíš tím ,vám‘?“„No vám tady, vám všem tady…“„Tak se přece posaď.“„Myslela jsem si, že seš chytrej, chvíli je necháš v nejistotě a nako-

nec…“ Sevřela ruku v pěst. Na čele se jí perlil pot, i nad horním rtem. „Takovou nabídku už nikdy nedostaneme, nikdy!“

„Až to všechno přejde…“ Zadíval se na ni, chtěl odporovat. Kdyby tak zase mohli z postele pozorovat televizní věž, mihotavé světlo, její hvězdu, a přes den straky na anténě a komíně naproti, a ráno stíny klouzající po domovní zdi, dokud balkóny nevrhaly jen malé tmavé trojúhelníčky, vlaječky, jako by vál vítr od Friedrich s hainu. Robert se zadíval na břečtan s chobotnicovými šlahouny, kola na dvoře…

Usmála se.„Přece to tady neprotrpím dva roky, abych pak řekla: Mockrát děkuju!

Fakt je to mnohem hezčí, krásný schodiště, parádní nátěr!“„Ne tak nahlas!“„Ty seš ale takovej pitomec! Co si myslíš, kde tu cifru vyhrabal…

Sto osmdesát tisíc, přesně o dvacet tisíc víc! Klidně jsi mohl chtít dvě stě tisíc. Dvě…,“ malovala volnou rukou do vzduchu, „a pět nul. Ukázal ti něco, nějakej papír, že mu ten byt patří?“

Světlo přehrávače Roberta rušilo – jako by ještě někdo za křeslem čekal. Každý týden si bral jedno CD z modrého boxu, který mu da-rovala Dorota. Bylo v něm deset disků s klasickou muzikou – deset

23

cédéček za osmdesát osm marek. Většinu skladatelů znal, jen název skladby a dirigenty se musel naučit jako dřív ruská slovíčka. Přemýšlel, které cédéčko poslouchal naposledy.

„Aspoň ses mohl dřív zeptat, než ses toho tak velkoryse zřekl – jako by se mě to vůbec netýkalo, jako bych byla vzduch, prostě jenom vzduch…“ obrátila se a vyšla na chodbu se skleničkou v prstech. Postavila ji prudce na telefonní stolek. Několika kroky byl u ní.

„Já ti přece neuteču!“ vykřikla, aniž se ohlédla. „Ty troubo, ty seš takovej trouba!“

„Doro,“ šeptal, „děti.“„Musím jít na záchod!“ Zavřela za sebou dveře. Paže mu klesly. V obýváku se posadil na pohovku, na místo půlkruhové prohlubně,

kterou tam před chvílí zanechal. Než Dorota zase překročí práh, musí promyslet, jak by měl večer

pokračovat, jak se dostanou do postele a usnou. Když budou v posteli, bude to nejhorší překonáno.

Držel se rady z knížky, kterou čítával o přestávkách v práci: „Žít tady a teď“. Musel jen převést Dorotu a sebe přes tento večer, tuto noc.

Spoléhal na ráno, půlhodinku v kuchyni. oblékl děti, Dorota vešla a on jí nalil mléko do kávy. Když s dětmi vycházel z domu, bylo už nádobí uklizené v myčce.

Dva a půl roku přestavoval byt, nejdřív se pustil do etážového topení, potom místnost za místností brousil parkety, renovoval okna. S každou hmoždinkou, kroužkovou sponkou, každou nově natřenou zárubní se cítil jistější. Největší jistotu mu však dávali chlapci. Když Dorota pozvala domů svůj univerzitní kruh a provázela studenty po bytě, když se on s oběma kluky v náručí objevil v obýváku, aby jim dala pusu na dobrou noc, a když Dorota řekla: „Tohle jsou moji tři chlapi!“ – cítil se lépe než všichni ostatní, přinejmenším ti, které znal.

Najednou se ozvala zase ta melodie. Vycházela z její kabelky. Robert věděl, jak se tahle orchestrální skladba jmenuje, znal křestní jméno

22

stříhal kůžičku kolem nehtů, mu byly důvěrně známé. „Vždyť to přece bylo všechno jasné, už od samého začátku.“

„od samýho začátku!“ Vyjekla. Pak klidně pokračovala: „Každý týden na tom musí ti stavbaři tratit, slibovali přece prázdný byty, prázdný, neobydlený. Takže na tom tratí, týden za týdnem…“

„To přece nemůžu…“„Vyšroubovali to nahoru, výš už to ani nejde. A ty říkáš, že bychom

si o tom měli promluvit. Nikdy vám to nedojde!“„Koho myslíš tím ,vám‘?“„No vám tady, vám všem tady…“„Tak se přece posaď.“„Myslela jsem si, že seš chytrej, chvíli je necháš v nejistotě a nako-

nec…“ Sevřela ruku v pěst. Na čele se jí perlil pot, i nad horním rtem. „Takovou nabídku už nikdy nedostaneme, nikdy!“

„Až to všechno přejde…“ Zadíval se na ni, chtěl odporovat. Kdyby tak zase mohli z postele pozorovat televizní věž, mihotavé světlo, její hvězdu, a přes den straky na anténě a komíně naproti, a ráno stíny klouzající po domovní zdi, dokud balkóny nevrhaly jen malé tmavé trojúhelníčky, vlaječky, jako by vál vítr od Friedrich s hainu. Robert se zadíval na břečtan s chobotnicovými šlahouny, kola na dvoře…

Usmála se.„Přece to tady neprotrpím dva roky, abych pak řekla: Mockrát děkuju!

Fakt je to mnohem hezčí, krásný schodiště, parádní nátěr!“„Ne tak nahlas!“„Ty seš ale takovej pitomec! Co si myslíš, kde tu cifru vyhrabal…

Sto osmdesát tisíc, přesně o dvacet tisíc víc! Klidně jsi mohl chtít dvě stě tisíc. Dvě…,“ malovala volnou rukou do vzduchu, „a pět nul. Ukázal ti něco, nějakej papír, že mu ten byt patří?“

Světlo přehrávače Roberta rušilo – jako by ještě někdo za křeslem čekal. Každý týden si bral jedno CD z modrého boxu, který mu da-rovala Dorota. Bylo v něm deset disků s klasickou muzikou – deset

23

cédéček za osmdesát osm marek. Většinu skladatelů znal, jen název skladby a dirigenty se musel naučit jako dřív ruská slovíčka. Přemýšlel, které cédéčko poslouchal naposledy.

„Aspoň ses mohl dřív zeptat, než ses toho tak velkoryse zřekl – jako by se mě to vůbec netýkalo, jako bych byla vzduch, prostě jenom vzduch…“ obrátila se a vyšla na chodbu se skleničkou v prstech. Postavila ji prudce na telefonní stolek. Několika kroky byl u ní.

„Já ti přece neuteču!“ vykřikla, aniž se ohlédla. „Ty troubo, ty seš takovej trouba!“

„Doro,“ šeptal, „děti.“„Musím jít na záchod!“ Zavřela za sebou dveře. Paže mu klesly. V obýváku se posadil na pohovku, na místo půlkruhové prohlubně,

kterou tam před chvílí zanechal. Než Dorota zase překročí práh, musí promyslet, jak by měl večer

pokračovat, jak se dostanou do postele a usnou. Když budou v posteli, bude to nejhorší překonáno.

Držel se rady z knížky, kterou čítával o přestávkách v práci: „Žít tady a teď“. Musel jen převést Dorotu a sebe přes tento večer, tuto noc.

Spoléhal na ráno, půlhodinku v kuchyni. oblékl děti, Dorota vešla a on jí nalil mléko do kávy. Když s dětmi vycházel z domu, bylo už nádobí uklizené v myčce.

Dva a půl roku přestavoval byt, nejdřív se pustil do etážového topení, potom místnost za místností brousil parkety, renovoval okna. S každou hmoždinkou, kroužkovou sponkou, každou nově natřenou zárubní se cítil jistější. Největší jistotu mu však dávali chlapci. Když Dorota pozvala domů svůj univerzitní kruh a provázela studenty po bytě, když se on s oběma kluky v náručí objevil v obýváku, aby jim dala pusu na dobrou noc, a když Dorota řekla: „Tohle jsou moji tři chlapi!“ – cítil se lépe než všichni ostatní, přinejmenším ti, které znal.

Najednou se ozvala zase ta melodie. Vycházela z její kabelky. Robert věděl, jak se tahle orchestrální skladba jmenuje, znal křestní jméno

24

i příjmení skladatele, věděl dokonce, jaké jméno teď bliká na displeji jejího mobilu. Hodil kabelku na pohovku a tlačil oběma rukama na tašku, dokud orchestrálka neutichla.

Robert se vyučil truhlářem a skoro deset let putoval od jedné stavby ke druhé. Tři roky montoval topení a půldruhého roku rozvážel, stě-hoval a instaloval kancelářský nábytek. Teď už dva a půl roku pracoval u cateringového servisu Magnum. Nikdy nedostal výpověď. Firmy vždycky zkrachovaly. Někdo jako on se nepropouští, to by se klidně vsadil. Práce bylo vždycky dost. Tak co tedy. A Dorota? V jejím případě nikdy s ničím nepočítal, a proto zůstal nezaujatý. Poprvé otěhotněla v jedenatřiceti. Nemyslel si, že se dá tak dlouho studovat. Pokud mívala Dorota pár týdnů práci, vykonávala ji bez nároku na mzdu. Z každého příslibu stálého místa měla takovou radost, až si Robert myslel, že už ho získala. Ale ona přece vůbec nemusela pracovat. on se postaral o celou rodinu, věděl, co je pro ni dobré. Nepotřeboval žádné rady, a už vůbec ne od nějakých stavbařů.

Tihle stavbaři nás pozvali na schůzi nájemníků a civěli na Doro-tu, a byli úplně paf, když uslyšeli její přízvuk. Z jižního Německa, krajanka, to očividně nečekali, ne v takovém bytě. on ale hozenou rukavici zvedl.

Jen jednou se dostala nájemní smlouva z krabice – na třicet minut. Potřeboval ji, aby s ní zašel do kopírky ve Winsstrasse, kde mu dali na Dorotinu kartičku slevu. originál se nesměl na mnoha cestách ztratit ani trochu pomačkat.

Slyšel spláchnutí a nevěděl, jestli má vstát, nebo zůstat sedět. Dorota teď byla připravená, dala se do pořádku. on může jen zopakovat, že za dva týdny…, až sundají plachtu a lešení…, po devadesáti osmi týdnech zase nebe, svátek, Den vítězství… Poprvé z toho neměl radost.

Půl roku se nic nedělo. Pak vývěska kvůli lešení: Zvýšené nebezpečí vloupání! Koupil si slzný plyn ve spreji a do každého pokoje postavil jedno balení. A pak ta plachta. o nějaké plachtě nebyla nikdy řeč.

25

Deset měsíců se za ní dusili, aniž se objevili dělníci. „Ugrilujou nás tady,“ říkala Dorota. on všem vykládal: „Pokud se nikdo nevystěhuje, nic s tím neudělají.“

Když se to rozjelo, zvonili stavbaři každý týden, a nakonec stáli u dveří každý den. Nechtěl žádné změny. Nemusel získávat špatné zkušenosti, aby věděl, co je dobré. Byl tady na svém místě, a z něho se taky ani nehne.

„Nemohli bychom si jiný byt aspoň prohlédnout? Myslím, jen prohléd-nout?“ on Dorotě ustavičně odpovídal: „Co se ti na našem bytě nelíbí? Co ti tady chybí? Co jsem zapomněl? Co bys chtěla mít jinak? Tak vidíš.“ Stavbaři se vkrádali dovnitř jako prach, nezabránily tomu ani navlhče-né ručníky. Nechtěl karmu přemístit z kuchyně do koupelny, nechtěl dálkové vytápění, topil uhlím, na uhlí se prý může spolehnout – do-konce i kdyby vypadl proud nebo vypukla válka. Pronajal si nakonec i druhý sklep, jako rezervu. A svíčky, měl jich tolik, že by s nimi mohl obchodovat.

Tihle lidi umí peníze jen rozhazovat, a když to nepomáhá, tak pro-mrhají ještě víc a víc peněz. Kontroloval se. To oni se špatně chovali, oni ztráceli trpělivost a neprávem ho obviňovali ze všeho možného. Jemu ale bylo jedno, odkud přijeli a jestli stavbyvedoucí bydlel v Neu-köllnu nebo Hellersdorfu. Věděl jen, že peníze by jeho rodinu zničily a že se nesmí nechat zlomit a odejít z bytu. A že Dorotě pomůže, aby zůstala silná.

Tomu chlapovi to došlo a dnes večer podstrčil pode dveřmi svoji vizitku. Bylo mu nanejvýš pětatřicet, ačkoliv měl na hlavě tak málo vlasů, že zblízka ani nebylo vidět, že má pěšinku. Kůže na hlavě se leskla. „Kdo to vydržel tak dlouho, už se neodstěhuje, že áno? Riskujou. A mě vodili za nos až až.“ Robert, kterému se líbil mužův hornolužický přízvuk, poznámce nerozuměl.

„Koupil jsem byt, ten váš, ale prázdný. Tamti,“ tím měl na mysli stavbaře, „říkaj, že je to jen otázka peněz, kdy se jako vystěhujete, že

24

i příjmení skladatele, věděl dokonce, jaké jméno teď bliká na displeji jejího mobilu. Hodil kabelku na pohovku a tlačil oběma rukama na tašku, dokud orchestrálka neutichla.

Robert se vyučil truhlářem a skoro deset let putoval od jedné stavby ke druhé. Tři roky montoval topení a půldruhého roku rozvážel, stě-hoval a instaloval kancelářský nábytek. Teď už dva a půl roku pracoval u cateringového servisu Magnum. Nikdy nedostal výpověď. Firmy vždycky zkrachovaly. Někdo jako on se nepropouští, to by se klidně vsadil. Práce bylo vždycky dost. Tak co tedy. A Dorota? V jejím případě nikdy s ničím nepočítal, a proto zůstal nezaujatý. Poprvé otěhotněla v jedenatřiceti. Nemyslel si, že se dá tak dlouho studovat. Pokud mívala Dorota pár týdnů práci, vykonávala ji bez nároku na mzdu. Z každého příslibu stálého místa měla takovou radost, až si Robert myslel, že už ho získala. Ale ona přece vůbec nemusela pracovat. on se postaral o celou rodinu, věděl, co je pro ni dobré. Nepotřeboval žádné rady, a už vůbec ne od nějakých stavbařů.

Tihle stavbaři nás pozvali na schůzi nájemníků a civěli na Doro-tu, a byli úplně paf, když uslyšeli její přízvuk. Z jižního Německa, krajanka, to očividně nečekali, ne v takovém bytě. on ale hozenou rukavici zvedl.

Jen jednou se dostala nájemní smlouva z krabice – na třicet minut. Potřeboval ji, aby s ní zašel do kopírky ve Winsstrasse, kde mu dali na Dorotinu kartičku slevu. originál se nesměl na mnoha cestách ztratit ani trochu pomačkat.

Slyšel spláchnutí a nevěděl, jestli má vstát, nebo zůstat sedět. Dorota teď byla připravená, dala se do pořádku. on může jen zopakovat, že za dva týdny…, až sundají plachtu a lešení…, po devadesáti osmi týdnech zase nebe, svátek, Den vítězství… Poprvé z toho neměl radost.

Půl roku se nic nedělo. Pak vývěska kvůli lešení: Zvýšené nebezpečí vloupání! Koupil si slzný plyn ve spreji a do každého pokoje postavil jedno balení. A pak ta plachta. o nějaké plachtě nebyla nikdy řeč.

25

Deset měsíců se za ní dusili, aniž se objevili dělníci. „Ugrilujou nás tady,“ říkala Dorota. on všem vykládal: „Pokud se nikdo nevystěhuje, nic s tím neudělají.“

Když se to rozjelo, zvonili stavbaři každý týden, a nakonec stáli u dveří každý den. Nechtěl žádné změny. Nemusel získávat špatné zkušenosti, aby věděl, co je dobré. Byl tady na svém místě, a z něho se taky ani nehne.

„Nemohli bychom si jiný byt aspoň prohlédnout? Myslím, jen prohléd-nout?“ on Dorotě ustavičně odpovídal: „Co se ti na našem bytě nelíbí? Co ti tady chybí? Co jsem zapomněl? Co bys chtěla mít jinak? Tak vidíš.“ Stavbaři se vkrádali dovnitř jako prach, nezabránily tomu ani navlhče-né ručníky. Nechtěl karmu přemístit z kuchyně do koupelny, nechtěl dálkové vytápění, topil uhlím, na uhlí se prý může spolehnout – do-konce i kdyby vypadl proud nebo vypukla válka. Pronajal si nakonec i druhý sklep, jako rezervu. A svíčky, měl jich tolik, že by s nimi mohl obchodovat.

Tihle lidi umí peníze jen rozhazovat, a když to nepomáhá, tak pro-mrhají ještě víc a víc peněz. Kontroloval se. To oni se špatně chovali, oni ztráceli trpělivost a neprávem ho obviňovali ze všeho možného. Jemu ale bylo jedno, odkud přijeli a jestli stavbyvedoucí bydlel v Neu-köllnu nebo Hellersdorfu. Věděl jen, že peníze by jeho rodinu zničily a že se nesmí nechat zlomit a odejít z bytu. A že Dorotě pomůže, aby zůstala silná.

Tomu chlapovi to došlo a dnes večer podstrčil pode dveřmi svoji vizitku. Bylo mu nanejvýš pětatřicet, ačkoliv měl na hlavě tak málo vlasů, že zblízka ani nebylo vidět, že má pěšinku. Kůže na hlavě se leskla. „Kdo to vydržel tak dlouho, už se neodstěhuje, že áno? Riskujou. A mě vodili za nos až až.“ Robert, kterému se líbil mužův hornolužický přízvuk, poznámce nerozuměl.

„Koupil jsem byt, ten váš, ale prázdný. Tamti,“ tím měl na mysli stavbaře, „říkaj, že je to jen otázka peněz, kdy se jako vystěhujete, že

26

áno. Jenže už tomu nevěřím. Chtěl bych, no, svý peníze zpátky, storno, rozumíte? Čekal jsem dva roky. Vodili mě za nos až až.“

Konečně mu to prý došlo. oni se nikdy nevystěhují, ani za sto osmdesát tisíc. Proč by to Robert neměl podepsat? Teď by to stavbaři dostali písemně, takříkajíc úředně.

Když se Dorota vrátila domů, byla už návštěva na odchodu.„Uvažoval jsi o tom,“ – Robert se vyděsil – „jak dlouho na to mu-

síš pracovat? Šest, sedm let.“ Nedívala se na něho, ani když k němu mluvila, a přitáhla si župan ke krku, jako by jí bylo zima. „Dvě stě tisíc, dvojka a pět nul, o tom jsme nikdy nemluvili, nikdy.“

Cítil, jak mu planou oči, ale neodporoval. on, trouba, to přece věděl, věděl to teď až příliš dobře.

„Myslela jsem si, že vám konečně dojde, jak to funguje,“ řekla, „jenže nemáte ani páru.“

Pohlédl na ni. Dorota se ramenem opřela o zeď. „Víš…“ Hlava se jí pohybovala, jako by sledovala nějakou melodii.

Jen jedinkrát ji Robert zažil opilou, ještě před tím, než se jim narodily děti. Celou cestu domů vzlykala a vlekla se za ním. Musel ji za sebou táhnout jako tvrdohlavého psa. Nikoho nepotkali. Kdyby ji nechal být, asi by umrzla. Na to by neměla zapomínat. Často chodila domů pozdě, někdy velmi pozdě. Ale ráno, v kuchyni, bylo zase všechno v pořádku.

„Víš…“ Pustila župan, protáhla se podél zdi ke dveřím a vypotácela se ven.

Sledoval ji až do chodby. Dveře na záchod se zabouchly, rozsvíti-lo se, víko záchodové mísy bouchlo o vodovodní trubku. Zvracela, a hned poté spláchla.

Bylo to jako v televizní komedii, když se lidé krátce objeví, něco řek-nou, zase zmizí, ostatní na ně bezradně hledí a pak se ozve smích.

Zase ji uslyšel. Dveře nebyly zamčené.

27

Nevadil mu Dorotin výkřik, ruka, která ho chtěla odstrčit a vytlačit ven. Muselo jí být přece jasné, že proti němu nic nezmůže. Trochu ji odsunul stranou, objal ji levačkou a přitiskl si ji k pasu. Zase se ohnula nad mísu, zvracela, kašlala, plivala. Pravačkou jí držel čelo. Měla ro-zepnutý župan, svěšený pásek se dotýkal prstů na jejích nohou. Slina jako vlákno se táhla až do mísy, kde plavaly žlutohnědé hleny.

Mluvil na ni, klidně a rozvážně, zatímco tahala za slinu, jako by hrála na nějakou strunu. Trochu jí zvedl čelo a zatáhl za šňůru spla-chovadla. „Nedělej si starosti,“ řekl. „Uklidni se, Doro, všechno je v pořádku.“

Svět se pomalu zase dostával do vyjetých kolejí. Kdyby bylo třeba, vydržel by to až do rána, to je jasné. Dokud ucítí její čelo ve své dlani, nemůže se stát nic zlého.

Vlastně všechno probíhalo tak, jak mělo. Jeho rozhodnutí bylo ko-nečné. Udělal všechno správně. Cítil se jako loď na modrých vlnách, s plachtami napnutými větrem. A i tenhle ostrý patok, ten nerozvážný dárek, dokonce i ten měl svůj účel. Jak jinak by se dobrali následující-ho rána, bez koňaku, bez Dorotina čela v jeho dlani. Byl mu vděčný, tomu chlapovi s lesklou pěšinkou, opravdu vděčný.

Robert teď věděl, jak Dorotu přenese přes tenhle večer, tuhle noc, a nezáleží na tom, co říká.

Jakmile to tady skončí, nesmí zapomenout vypnout CD přehrávač. Pak uvidí desky, které poslouchal naposledy, a zase si vzpomene na jméno skladatele. Budík byl nastavený. Nechal Dorotu mluvit.

levačkou jí odhrnoval vlasy ze šíje. Musela to vnímat jako hlazení. Sama se už neudržela na nohou. Čelo měla vlhké a horké. Nebo to byla jeho ruka? Posunul se trochu dopředu, takže si mohl opřít loket o žebra. on to vydrží. Chtěl si jen vyměnit strany, vzít jí čelo do druhé dlaně. „Musíš ze sebe dostat všechno,“ přerušil ji, „úplně všechno.“ Proč konečně nepřestane reptat?

26

áno. Jenže už tomu nevěřím. Chtěl bych, no, svý peníze zpátky, storno, rozumíte? Čekal jsem dva roky. Vodili mě za nos až až.“

Konečně mu to prý došlo. oni se nikdy nevystěhují, ani za sto osmdesát tisíc. Proč by to Robert neměl podepsat? Teď by to stavbaři dostali písemně, takříkajíc úředně.

Když se Dorota vrátila domů, byla už návštěva na odchodu.„Uvažoval jsi o tom,“ – Robert se vyděsil – „jak dlouho na to mu-

síš pracovat? Šest, sedm let.“ Nedívala se na něho, ani když k němu mluvila, a přitáhla si župan ke krku, jako by jí bylo zima. „Dvě stě tisíc, dvojka a pět nul, o tom jsme nikdy nemluvili, nikdy.“

Cítil, jak mu planou oči, ale neodporoval. on, trouba, to přece věděl, věděl to teď až příliš dobře.

„Myslela jsem si, že vám konečně dojde, jak to funguje,“ řekla, „jenže nemáte ani páru.“

Pohlédl na ni. Dorota se ramenem opřela o zeď. „Víš…“ Hlava se jí pohybovala, jako by sledovala nějakou melodii.

Jen jedinkrát ji Robert zažil opilou, ještě před tím, než se jim narodily děti. Celou cestu domů vzlykala a vlekla se za ním. Musel ji za sebou táhnout jako tvrdohlavého psa. Nikoho nepotkali. Kdyby ji nechal být, asi by umrzla. Na to by neměla zapomínat. Často chodila domů pozdě, někdy velmi pozdě. Ale ráno, v kuchyni, bylo zase všechno v pořádku.

„Víš…“ Pustila župan, protáhla se podél zdi ke dveřím a vypotácela se ven.

Sledoval ji až do chodby. Dveře na záchod se zabouchly, rozsvíti-lo se, víko záchodové mísy bouchlo o vodovodní trubku. Zvracela, a hned poté spláchla.

Bylo to jako v televizní komedii, když se lidé krátce objeví, něco řek-nou, zase zmizí, ostatní na ně bezradně hledí a pak se ozve smích.

Zase ji uslyšel. Dveře nebyly zamčené.

27

Nevadil mu Dorotin výkřik, ruka, která ho chtěla odstrčit a vytlačit ven. Muselo jí být přece jasné, že proti němu nic nezmůže. Trochu ji odsunul stranou, objal ji levačkou a přitiskl si ji k pasu. Zase se ohnula nad mísu, zvracela, kašlala, plivala. Pravačkou jí držel čelo. Měla ro-zepnutý župan, svěšený pásek se dotýkal prstů na jejích nohou. Slina jako vlákno se táhla až do mísy, kde plavaly žlutohnědé hleny.

Mluvil na ni, klidně a rozvážně, zatímco tahala za slinu, jako by hrála na nějakou strunu. Trochu jí zvedl čelo a zatáhl za šňůru spla-chovadla. „Nedělej si starosti,“ řekl. „Uklidni se, Doro, všechno je v pořádku.“

Svět se pomalu zase dostával do vyjetých kolejí. Kdyby bylo třeba, vydržel by to až do rána, to je jasné. Dokud ucítí její čelo ve své dlani, nemůže se stát nic zlého.

Vlastně všechno probíhalo tak, jak mělo. Jeho rozhodnutí bylo ko-nečné. Udělal všechno správně. Cítil se jako loď na modrých vlnách, s plachtami napnutými větrem. A i tenhle ostrý patok, ten nerozvážný dárek, dokonce i ten měl svůj účel. Jak jinak by se dobrali následující-ho rána, bez koňaku, bez Dorotina čela v jeho dlani. Byl mu vděčný, tomu chlapovi s lesklou pěšinkou, opravdu vděčný.

Robert teď věděl, jak Dorotu přenese přes tenhle večer, tuhle noc, a nezáleží na tom, co říká.

Jakmile to tady skončí, nesmí zapomenout vypnout CD přehrávač. Pak uvidí desky, které poslouchal naposledy, a zase si vzpomene na jméno skladatele. Budík byl nastavený. Nechal Dorotu mluvit.

levačkou jí odhrnoval vlasy ze šíje. Musela to vnímat jako hlazení. Sama se už neudržela na nohou. Čelo měla vlhké a horké. Nebo to byla jeho ruka? Posunul se trochu dopředu, takže si mohl opřít loket o žebra. on to vydrží. Chtěl si jen vyměnit strany, vzít jí čelo do druhé dlaně. „Musíš ze sebe dostat všechno,“ přerušil ji, „úplně všechno.“ Proč konečně nepřestane reptat?

28

Pak už to nebylo víc než pootočení levým zápěstím, gesto, které znal od Doroty, když si dávala vlasy do culíku. Na okamžik pocítil celou tíhu její hlavy. Pravá paže mu poklesla jako ochrnutá.

Robert byl sám překvapený svým rychlým chvatem, jako by to byl procvičoval. Mezi prsty zase cítil ten drobek toustového chleba, ale vlasy ovíjely jeho levou dlaň nádherně měkce. Stále zakláněl Dorotinu hlavu, víc a víc. Její obličej byl teď přímo pod ním. Podívali se na sebe, pozorovali se, dokud mu nedošlo, že už bylo příliš pozdě, že teď už ji nemůže pustit. A tak, protože na okamžik zavřela oči, už neviděl žádné jiné východisko než ji políbit na otevřená ústa.

oBSAH

I 11 Mobil 20 Berlínské bolero 29 Milva, když byla ještě úplně malá 38 Kalkata

II 53 Mr. Neitherkorn a osud 65 Spisovatel a transcendence 75 Víra, láska, naděje číslo 23 91 V Estonsku, na venkově 108 Incident v Káhiře 138 Žádná literatura aneb epifanie v nedělní podvečer

III 145 Zmatky silvestrovské noci 181 Noc u Borise 213 Ještě jeden příběh

28

Pak už to nebylo víc než pootočení levým zápěstím, gesto, které znal od Doroty, když si dávala vlasy do culíku. Na okamžik pocítil celou tíhu její hlavy. Pravá paže mu poklesla jako ochrnutá.

Robert byl sám překvapený svým rychlým chvatem, jako by to byl procvičoval. Mezi prsty zase cítil ten drobek toustového chleba, ale vlasy ovíjely jeho levou dlaň nádherně měkce. Stále zakláněl Dorotinu hlavu, víc a víc. Její obličej byl teď přímo pod ním. Podívali se na sebe, pozorovali se, dokud mu nedošlo, že už bylo příliš pozdě, že teď už ji nemůže pustit. A tak, protože na okamžik zavřela oči, už neviděl žádné jiné východisko než ji políbit na otevřená ústa.

oBSAH

I 11 Mobil 20 Berlínské bolero 29 Milva, když byla ještě úplně malá 38 Kalkata

II 53 Mr. Neitherkorn a osud 65 Spisovatel a transcendence 75 Víra, láska, naděje číslo 23 91 V Estonsku, na venkově 108 Incident v Káhiře 138 Žádná literatura aneb epifanie v nedělní podvečer

III 145 Zmatky silvestrovské noci 181 Noc u Borise 213 Ještě jeden příběh

Ingo Schulze

BERlíNSKé BolERoTřináct klasických povídek

Z německého originálu Handy; Dreizehn Geschichten in alter Manier,

vydaného nakladatelstvím Berlin Verlagv Berlíně roku 2007,

přeložil Tomáš Dimter.obálka a grafická úprava Saša Švolíková.odpovědná redakce Marcela Drahošová.

Jazyková redakce lenka Brodecká a Pavla Švábenická.Sazba Dan Šlosar.

Vytiskla Tiskárna Helbich, a. s., Brno.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2009 jako svou 9. publikaci.

První vydání.236 stran.

www.vakat.czredakce@vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakát distribuuje firma KoSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.

Ingo Schulze

BERlíNSKé BolERoTřináct klasických povídek

Z německého originálu Handy; Dreizehn Geschichten in alter Manier,

vydaného nakladatelstvím Berlin Verlagv Berlíně roku 2007,

přeložil Tomáš Dimter.obálka a grafická úprava Saša Švolíková.odpovědná redakce Marcela Drahošová.

Jazyková redakce lenka Brodecká a Pavla Švábenická.Sazba Dan Šlosar.

Vytiskla Tiskárna Helbich, a. s., Brno.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2009 jako svou 9. publikaci.

První vydání.236 stran.

www.vakat.czredakce@vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakát distribuuje firma KoSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.