MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY

SDRUŢENÁ UMĚNOVĚDNÁ STUDIA

Ondřej Šupka

bakalářská práce

ANTONÍN DVOŘÁK JAKO INTERPRET

vedoucí práce: Mgr. Jan Špaček

2009

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracoval samostatně. Veškeré prameny, literaturu a další

zdroje informací, které jsem v práci vyuţil, jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a

literatury a jsou patřičně citovány.

1

Obsah

Úvod___str. 2

1 Antonín Dvořák jako dirigent___ str. 4

1.1 Kořeny Dvořákova dirigentství___str. 4

1.2 Dvořákova dirigentská vystoupení___str. 5

1.3 Dvořákův dirigentský styl – ohlasy___str. 10

1.4 Dvořák dirigent ve faktech a číslech___str. 12

1.5 Shrnutí___str. 14

2 Antonín Dvořák jako klavírista___str.16

2.1 Dvořákovo klavírní školení___str. 16

2.2 Dvořákova klavíristická vystoupení___str. 17

2.3 Dvořákův klavíristický styl___str. 20

2.4 Dvořák klavírista ve faktech a číslech___str. 21

2.5 Shrnutí___str. 21

3 Antonín Dvořák jako varhaník___str. 23

3.1 Dvořákovo varhanní školení___str. 23

3.2 Dvořákovo varhanické působení___str. 23

3.3 Shrnutí___str. 26

4 Antonín Dvořák jako violista___str. 27

Závěr___str. 29

Resumé___str. 32

Summary___str. 32

Pouţité zdroje___str. 33

Příloha___str. 35

2

Úvod

Osobnost a dílo Antonína Dvořáka k sobě jiţ více neţ sto let poutá mimořádnou pozornost

posluchačů, interpretů a muzikologů. Zaměříme-li se však na tento zájem pozorněji, ukazuje

se, ţe Dvořákovo rozsáhlé a mnohotvárné skladatelské dílo mnohdy zastiňuje další oblasti

jeho tvůrčí činnosti. Kromě Dvořákovy role pedagogické unikají dlouhodobě pozornosti

především skladatelovy aktivity interpretační. Téma „Dvořák interpret“ přitom zdaleka není

jen okrajovou záleţitostí, a to hned z několika důvodů:

1. Samotná četnost skladatelových vystoupení v úloze interpreta jasně ukazuje, ţe nelze

hovořit jen o několika příleţitostných akcích, ale o dlouhodobém působení na tomto poli

v časovém rozpětí přibliţně čtvrtstoletí.

2. Vzhledem ke skutečnosti, ţe v naprosté většině případů skladatel interpretoval svá vlastní

díla – a mnohá z nich v premiéře –, lze hovořit přímo o autorově záměru nastolit jejich určitý

prováděcí kánon.

3. Značné procento Dvořákových dirigentských vystoupení se odehrálo v zahraničí, coţ

přispělo nejen k tamnímu prosazení Dvořáka skladatele, ale soudobé české hudby vůbec.

Jestliţe např. Smetanovy aktivity v koncertní oblasti a především ve sféře operního divadla

byly zmapovány a analyzovány jiţ mnohokrát, Dvořákův přínos pro rozvoj koncertního

provozu zatím dostatečně zhodnocen není. Dosavadní dvořákovská literatura tento stav odráţí

více neţ výmluvně: přes svoji značnou rozsáhlost neobsahuje téměř ţádné hlubší reflexe této

oblasti skladatelovy činnosti. Jedinou výjimku představuje práce Josefa Bachtíka Antonín

Dvořák dirigent, která se ovšem zabývá výhradně Dvořákovým působením dirigentským.

Rovněţ v základním díle dvořákovské literatury, Šourkově čtyřdílné monografii Ţivot a dílo

Antonína Dvořáka, není tomuto fenoménu věnována větší pozornost. Kromě průběţných

zmínek o jednotlivých vystoupeních podává autor jen stručný popis této oblasti

skladatelových aktivit. Z hlediska faktografického přináší řadu podstatných údajů 10. svazek

souboru editora Milana Kuny Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty z roku 2004,

který uvádí přepisy dochovaných koncertních programů, divadelních cedulí apod.

Významným zdrojem dat je také sekce „Přehled ţivota a díla Antonína Dvořáka“

z Thematického katalogu Jarmila Burghusera a Johna Claphama.

3

Podstatným východiskem pro hodnocení Dvořákova interpretačního přínosu jsou především

vzpomínky současníků a dobové kritiky. Zde však naráţíme na jisté úskalí: z velkého

mnoţství reakcí na Dvořákova vystoupení lze k danému tématu vztáhnout jen jejich malou

část; většina autorů si všímá především samotné hudby (byla tehdy nová a je pochopitelné, ţe

převáţná část pozornosti byla věnována právě jí), úroveň provedení zůstává většinou stranou

zájmu. Další významný pramen představuje Dvořákova korespondence, na jejímţ základě si

lze vytvořit dobrou představu o skladatelových poţadavcích na úroveň chystaného provedení

určitého díla (pokyny pořadatelům koncertů ohledně adekvátního obsazení orchestru apod.).

Svojí prací chci upozornit na dlouhodobě nedostatečnou pozornost, která je Dvořákovi jako

interpretovi věnována. Mým záměrem je přehledně vyčíslit jednotlivá skladatelova

vystoupení, zhodnotit jeho interpretační aktivity v kontextu domácího hudebního provozu

v poslední třetině 19. století, poukázat na jejich význam pro rozvoj zdejší interpretační praxe a

zdůraznit Dvořákovu osvětovou úlohu, kterou sehrál při svých četných vystoupeních

v zahraničí. Na základě studia dostupné literatury se pokusím zodpovědět řadu otázek, které

s problematikou úzce souvisejí: Co vlastně skladatele vedlo k aktivní účasti na interpretaci

vlastních děl? Jak obstojí Dvořák jako dirigent v kontextu interpretační praxe své doby? Jak

Dvořák svojí přítomností na koncertním pódiu ovlivnil recepci hudebních děl? Součástí textu

je i menší statistika, která názorně a přehledně hodnotí skladatelova vystoupení podle různých

kritérií (nejčastěji interpretované dílo, díla provedená v premiéře apod.).

Vycházím především z dobových kritik, otištěných v českých a zahraničních periodikách,

které k dané problematice přispívají autentickým pohledem skladatelovy doby. Vzhledem k

nesnadné dostupnosti některých z nich (články z newyorských či londýnských periodik) je

vyuţito jejich případných reedic v dostupné literatuře. Jsou podrobeny vzájemnému srovnání

a doplněny o poznatky získané ze vzpomínek současníků a skladatelovy korespondence.

4

1 Antonín Dvořák jako dirigent

Při mapování Dvořákových aktivit v oblasti interpretace je nutno obrátit pozornost nejdříve

k jeho činnosti dirigentské. Je nejvýznamnější nejen z hlediska kvantitativního (více neţ sto

vystoupení, viz tabulka č. 1 v Příloze), ale zároveň představuje oblast, ve které lze nejlépe

vysledovat skladatelův vliv na dobovou recepci jeho díla, na utváření moderního koncertního

provozu v českých zemích, ale i na vnímání české hudby v zahraničí.

1.1 Kořeny Dvořákova dirigentství

Máme-li hodnotit Dvořáka jako dirigenta, je třeba se nejprve zaměřit na skladatelovo

odborné vzdělání. Jeho základy nabyl zpočátku u Antonína Liehmanna ve Zlonicích, později

na tzv. varhanické škole v Praze. Jestliţe mu tato studia přinesla mimo teoretických základů

zběhlost ve hře na klavír, housle či varhany, o školení dirigentském tu nemůţe být řeč. V době

Dvořákova mládí se statut dirigenta, tak jak ho chápeme dnes, teprve utvářel, a kromě

několika výjimečných osobností, jakými byli Hans von Bülow nebo Richard Wagner, nebylo

o dirigentství jako svébytné profesi obecně uvaţováno. Na praţské konzervatoři, která by jako

jediný odborně vzdělávací ústav přicházela pro Dvořáka vzhledem k jeho finančním

moţnostem v úvahu, se dirigování začalo vyučovat teprve od školního roku 1889/90

[Branberger 1911, str. 135], kdy jiţ skladatel dosáhl osmačtyřicátého roku ţivota.

Dvořáka lze tedy povaţovat za dirigenta samouka a vliv na utváření jeho interpretačního

stylu je nutno hledat především u dirigentských vzorů, se kterými přišel do styku. Kromě

několika ojedinělých vystoupení zahraničních dirigentů, z nichţ patrně nejvýznamnější byl

Wagnerův praţský koncert 8. 2. 1863, v němţ snad Dvořák účinkoval jako orchestrální

violista [Šourek 1954, str. 58], se mohl inspirovat hlavně vzory domácími. Odhlédneme-li od

řady dirigentů praktiků, kteří v tehdejší Praze působili, přicházejí v úvahu dvě výrazné

individuality, které mohly mít na mladého Dvořáka významný vliv, a to jak délkou svého

působení, tak především silou své osobnosti.

Prvním z nich byl Antonín Apt (1815 - 1887), zakladatel, organizátor a vedoucí hudebního

spolku Cecilská jednota, jehoţ členem byl Dvořák v době svých studií na varhanické škole.

Apt byl typem dirigenta, který dokázal na orchestr účinně působit tak, aby dosáhl

maximálního výsledku. Jeho vysokým nárokům na kvalitu provedení hudebního díla tehdejší

5

zvyklosti nemohly dostát. Týká se to například obsazení orchestru. Protoţe Apt byl velkým

propagátorem německých novoromantiků, cítil potřebu zajistit adekvátní obsazení zejména

smyčcové sekce, coţ se mu také dařilo: v některých obdobích měl orchestr Cecilské jednoty

aţ 14 prvních houslí a pro provádění vokálních děl měl k dispozici stodvacetičlenný sbor.

[Procházka 1914, str. 21 - 28]

Dalším klíčovým dirigentským vzorem nebyl Dvořákovi nikdo menší neţ Bedřich Smetana.

Roku 1862 se Dvořák stal členem orchestru Prozatímního divadla a jako hráč na violu zde

působil po dobu devíti let, od roku 1866 pod Smetanovou taktovkou. Smetana, který se jako

skladatel dirigent zcela vymykal tehdejším domácím poměrům, byl první, kdo nechal uvádět

své jméno v úloze dirigenta na divadelních cedulích a programech, a vyzdvihl tak dirigentovu

roli z anonymity orchestru. Dirigent ve Smetanově pojetí není jen někým, kdo „udává tempo“,

ale stává se osobností určující styl provedení konkrétního díla s ohledem na jeho originalitu,

osobnost autora a dobu, ve které vzniklo. Také Smetana měl vysoké nároky na zvukově

vyváţené obsazení orchestru i na jednotlivé hráče. [Bartoš 1938, str. 124 - 131]

Odraz těchto nároků nacházíme později právě u Dvořáka, coţ dokládá rozsáhlá skladatelova

korespondence: ačkoli skladatel ochotně spolupracoval na provádění svých děl i s pořadateli

menších českých a moravských měst, vţdy trval na vysoké kvalitě interpretace a adekvátním

obsazení orchestru, v případě velkých vokálních děl i sboru. [mj. Dvořákův dopis z 19. 3.

1884. In: Kuna 1987, str. 402]

Nemalou zkušenost jistě Dvořákovi přinesly i návštěvy anglických hudebních festivalů.

V zemi s dlouholetou interpretační tradicí bylo samozřejmě moţno načerpat řadu podnětů

nejen z dirigentského hlediska, ale zpětně i pro samotnou tvorbu (zvukové moţnosti tamějších

početných sborových těles apod.).

1.2 Dvořákova dirigentská vystoupení

Období Dvořákovy dirigentské aktivity lze vymezit roky 1877 a 1900, jinými slovy

šestatřicátým a devětapadesátým rokem skladatelova ţivota. První známé Dvořákovo

dirigentské vystoupení se odehrálo v srpnu 1877 v Lipníku nad Bečvou, kde Dvořák během

své návštěvy u rodiny Neffů provedl v rámci hudební akademie svoji Serenádu E dur, op. 22

a dva z Moravských dvojzpěvů.*

* Zdroje datací a údajů o programech tohoto i všech ostatních Dvořákových vystoupení jsou uvedeny v Příloze

v komentářích k příslušným tabulkám.

6

Nepočítáme-li tuto akci lokálního významu, první skutečně významné Dvořákovo dirigentské

vystoupení se konalo 17. 11. 1878 v Praze. Jeho mimořádnost je ještě zesílena skutečností, ţe

se jednalo o vůbec první koncert sestavený výhradně z Dvořákových děl i tím, ţe celá akce

byla iniciována samotným skladatelem. Vedla ho k tomu řada okolností. Přestoţe měl jiţ na

svém kontě velké mnoţství děl, jen málokteré z nich bylo zatím veřejně provedeno. Kromě

toho se po Smetanově odchodu z veřejného ţivota (1874) jiţ tak chabý koncertní ţivot

v Praze ještě oslabil a Dvořák tak svoji aktivitou podpořil všeobecné volání po bohatší

nabídce „českých“ koncertů.

Dvořákovy nedávné první úspěchy v zahraničí a rozrůstající se nabídka tištěných notových

materiálů jeho děl vedly k pronikání skladatelova věhlasu mimo Prahu, odkud začaly stále

častěji přicházet pozvánky od místních hudebních sdruţení. Dvořák tak postupně navštívil

Chrudim (kde provedl Serenádu E dur, op. 22), Tábor (výběr ze Slovanských tanců, op. 46) a

Brno (5. symfonie, op. 76 a 2. Slovanská rapsodie, op. 45).

Na svoje první praţské vystoupení pak Dvořák znovu navázal 29. 3. 1880 dobročinným

koncertem ve prospěch stavby Národního divadla. Kromě svého primárního účelu je pro naše

téma obzvlášť významný tím, ţe zde Dvořák poprvé dirigoval díla, provedená jiţ dříve v cizí

interpretaci a bylo tedy moţné srovnávat. Podle Národních listů byly poslední dvě skladby

programu (Česká suita, op. 39 a tři ze Slovanských tanců, op. 46) „nadmíru zajímavými

p r o v e d e n í m: slyšeli jsme authentická tempa i jednotlivé odstíny, jeţ číslům těm dodávaly

nového ţivota.“ [Národní listy 4. 4. 1880, str. 2]

V následujících letech se Dvořák představil praţskému publiku také jako dirigent operní,

kdyţ 28. 1. a 3. 2. 1881 řídil dvě reprízy své opery Král a uhlíř, op. 14 v Prozatímním

divadle.

Zlom v Dvořákově “dirigentské dráze“ nastává roku 1884, kdy je na základě úspěchu

oratoria Stabat mater, op. 58 pozván do Londýna, aby toto svoje dílo provedl osobně.

Mimořádný úspěch koncertu, který se odehrál 13. 3. v Royal Albert Hall, znamená počátek

skladatelových kontaktů s Anglií a nesporně k tomu přispěla i kvalita provedení. „Provedení

vymyká se popisu. Slyšeli jsme málokdy Angličany tak hráti.“ [The Birmingham Daily Post,

dle: Dalibor 1884, str. 348] „Panem Dvořákem řízené provedení bylo znamenité.“ [The

Athenaeum, dle: Dalibor 1884, str. 124] Také další dva koncerty (tentokrát symfonické

hudby), které Dvořák při svém prvním zájezdu do Anglie dirigoval, se setkaly s velkým

ohlasem i přesto, ţe Dvořákovo provedení mohlo být konfrontováno s interpretací proslulých

7

dirigentů H. Richtera a A. Mannse, kteří v Londýně stejnou hudbu uvedli jiţ dříve (6.

symfonie, op. 60 a 2. Slovanská rapsodie, op. 45).

Z dalších Dvořákových dirigentských aktivit na anglické půdě je třeba upozornit především

na premiéry 7. symfonie, op. 70 roku 1885 v Londýně, Svaté Ludmily, op. 71 roku 1886

v Leedsu, Requiem, op. 89 roku 1891 v Birminghamu a Violoncellového koncertu h moll, op.

104 roku 1896 v Londýně. Určitou zvláštnost představuje koncert, který se uskutečnil 15. 6.

1891 v Cambridge. Dvořák na něm při příleţitosti udělení čestného doktorátu tamější

univerzitou dirigoval 8. symfonii, op. 88, Stabat mater, op. 58 a árii z kantáty Svatební košile,

op. 69.

Shrneme-li všechny Dvořákovy návštěvy ostrovní země (bylo jich celkem devět), ukazuje

se, ţe během nich skladatel dirigoval celkem sedmnáct veřejných koncertů (a jeden

soukromý) v pěti městech, při nichţ provedl patnáct orchestrálních či kantátově - oratorních

děl, z toho čtyři ve světové premiéře.

Z dalších zahraničních vystoupení je nutno jmenovat především koncert v Budapešti (28. 3.

1888), na kterém zaznělo pod skladatelovou taktovkou oratorium Stabat mater, op. 58,

koncert v Dráţdanech (13. 3. 1889) s 5. symfonií, op. 76, Nokturnem op. 40 a 2. Slovanskou

rapsodií, op. 45 a zájezd do Ruska (březen 1890), kam Dvořák přijel na pozvání P. I.

Čajkovského. Skladatel zde dirigoval koncert v Moskvě, na kterém provedl svoji 5. symfonii,

op. 76, Adagio z op. 44, Scherzo capriccioso, op. 66, 1. Slovanskou rapsodii, op. 45 a

Symfonické variace, op. 78, o několik dnů později pak koncert v Petrohradě, kde byla na

programu 6. symfonie, op. 60 a Scherzo capriccioso, op. 66. V listopadu téhoţ roku provedl

Dvořák na koncertě ve Frankfurtu nad Mohanem svoji 8. symfonii, op. 88 a koncertní

předehru Husitská, op. 67.

Desítky dalších vystoupení Dvořák mezitím absolvoval v českých zemích. Často a rád

zajíţděl dirigovat vlastní díla mimo Prahu, především na Moravu. Cílem jeho cest se staly

Olomouc (jedenkrát Ţalm 149, op. 79, dvakrát Stabat mater, op. 58, Requiem, op. 89, Te

Deum, op. 103, Vodník, op. 107 a Zlatý kolovrat, op. 109 a čtyřikrát Svatá Ludmila, op. 71),

Kroměříţ (dvakrát Stabat mater, op. 58, Svatá Ludmila, op. 71 a Requiem, op. 89), Plzeň

(jedenkrát Mše D dur, op. 86, dvakrát Stabat mater, op. 58 a světová premiéra Svatebních

košilí, op. 69 dne 28. 3. 1885) a Chrudim (jedenkrát Serenáda E dur, op. 22 a dvakrát Stabat

mater, op. 58).

8

Stranou Dvořákova působení ovšem nezůstala ani Praha, kde skladatel aţ do svého odjezdu

do Spojených států dirigoval celkem třiatřicet koncertů a operních představení. Z hlediska

Dvořákova interpretačního přínosu lze za nejvýznamnější z nich povaţovat pětinásobné

provedení Svaté Ludmily, op. 71 v Národním divadle („Slavnostní premiéra [míněno praţská]

Dvořákova oratoria Sv. Ludmila měla před vybraným obecenstvem skvělý výsledek. […]

Provedení řízené skladatelem a také připravené sub auspiciis autoris lze nazvat ve všech

částech velmi dobrým“ [Národní listy 26. 2. 1887, str. 3]), světovou premiéru 8. symfonie, op.

88 (2. 2. 1890), praţské premiéry 4. symfonie, op. 13 (6. 4. 1892) a 7. symfonie, op. 70 (29.

11. 1885) a provedení opery Dimitrij, op. 64 v Národním divadle (5. 4. 1884) („O sobotním

představení Dimitrije zmiňujeme se hlavně za tou příčinou, ţe překvapilo čilým tempem a

svěţím provedením“ [Národní listy 9. 4. 1884, str. 3]).

Vyvrcholením tohoto období se stal tzv. koncert na rozloučenou (28. 4. 1892) před

Dvořákovým odjezdem do Spojených států. Kromě několika starších skladeb na něm

skladatel představil praţskému publiku svoji novinku, cyklus koncertních předeher V přírodě,

op. 91, Karneval, op. 92 a Othello, op. 93. („Z provedení mluvilo jasné nadšení, vzbuzené

osobním řízením slovutného skladatele.“ [Národní listy 1. 5. 1892, str. 4])

Zcela samostatnou kapitolu v historii Dvořákova dirigování představují koncerty, které

skladatel řídil během svého dvouapůlletého pobytu ve Spojených státech amerických. Brzy po

svém příjezdu se Dvořák newyorskému publiku představil jako autor i jako dirigent dvěma

koncerty, z nichţ na prvním byla provedena trojice předeher V přírodě, op. 91, Karneval, op.

92 a Othello, op. 93 a kantáta Te Deum, op. 103, komponovaná přímo k této příleţitosti, na

druhém pak zazněla 6. symfonie, op. 60. Velkým úspěchem bylo také dvojí provedení

Requiem, op. 89 v Bostonu. Řada amerických vystoupení je pak spjata s Dvořákovým

působením na Národní hudební konzervatoři v New Yorku, neboť povinnost dirigovat

koncerty studentského orchestru byla přímo zakotvena ve skladatelově smlouvě s touto

institucí [Kuna 2004, str. 30].

S ohledem na naše téma je významné datum 30. 3. 1893, kdy Dvořák poprvé dirigoval díla

jiných autorů. Jednalo se o koncert vítězných skladeb skladatelské soutěţe, na němţ pod

Dvořákovou taktovkou zazněla Rural Symphony H. Schoenefelda a klavírní koncert J.

Phippena. Také další dva koncerty uspořádané konzervatoří měly na programu jiná díla neţ

Dvořákova: Dvořák poprvé (a také naposledy) dirigoval Beethovenova Krále Štěpána,

Chopinův Klavírní koncert e moll, Mozartovu Symfonii č. 5 (vše 4. 12. 1893)

Mendelssohnovu předehru Sen noci svatojanské, Lisztovu Uherskou fantazii, Arnoldovy

9

Americké plantáţní tance, Volkmannův valčík a scherzo ze Smyčcové serenády a vlastní

úpravu Fosterovy písně Old Folks at Home (vše 23. 1. 1894).*

Zcela mimořádnou akcí pak bylo Dvořákovo vystoupení na tzv. Českém dnu během světové

výstavy v Chicagu. Před početnou komunitou krajanů Dvořák provedl svoji 8. symfonii, op.

88, výběr ze Slovanských tanců, op. 72 a předehru Můj domov, op. 62.

Jiţ během prázdninového pobytu v Čechách, kterým na čas přerušil své americké působení,

představil Dvořák domácímu publiku ţhavou novinku, „Novosvětskou“ symfonii, op. 95 (13.

10. 1894). V době, kdy se skladatel vrátil do vlasti definitivně (jaro 1895), se ke svému

naplnění právě blíţil dlouholetý záměr české kulturní veřejnosti vytvořit stálé orchestrální

těleso, které potřebám rozrůstající se metropole citelně chybělo. Zahajovací koncert činnosti

České filharmonie byl stanoven na 4. 1. 1896 a o jeho řízení nemohl být poţádán nikdo jiný,

neţ právě Dvořák, jehoţ kult v té době v českých zemích kulminoval. Na programu byla opět

9. symfonie, op. 95, dále prvních pět Biblických písní, op. 99 ve verzi s orchestrem, Othello,

op. 93 a 3. Slovanská rapsodie, op. 45. Podle kritiky není Dvořákovo „dirigentské umění

nikterak nevýznamnou sloţkou jeho hudebního genia. […] Přáli bychom si uvidět, nebo lépe

řečeno uslyšet Dvořáka, jak řídí Beethovenovy symfonie.“ [Politik 8. 1. 1896, dle: Bachtík

1940, str. 36] Toto přání se praţskému publiku splní aţ o čtyři roky později.

Mezitím absolvuje Dvořák návštěvu Brna, kde uvede svá nejnovější díla – symfonické básně

Polednice, op. 108 a Zlatý kolovrat, op. 109 na náměty z Erbenovy Kytice, dále Karneval, op.

92 a 9. symfonii, op. 95. Pokračuje dalším zájezdem do Londýna s premiérou Violoncellového

koncertu h moll, op. 104 a se stejným dílem zavítá i do Budapešti, kde zároveň uvede svoje

poslední orchestrální dílo, symfonickou báseň Píseň bohatýrská, op. 111.

Dvořákovo poslední veřejné dirigentské vystoupení se uskutečnilo v Praze, 4. 4. 1900.

Nepočítáme-li tři newyorské koncerty se studentským orchestrem, kterým přece jen nelze

v kontextu Dvořákova dirigentského vývoje přisuzovat zásadnější roli, jedná se vlastně o

jediný významný případ, kdy Dvořák interpretoval díla jiných skladatelů, navíc ve vlastní

dramaturgii. Program tohoto koncertu je více neţ symbolický, výběrem autorů jakoby Dvořák

označil to podstatné, co formovalo jeho skladatelské umění. Kromě vlastní symfonické básně

Holoubek, op. 110 zazněla Brahmsova Tragická ouvertura, Schubertova „Nedokončená“

symfonie a Beethovenova 8. symfonie.

* Podle Kuny řídil Dvořák jen díla Mendelssohnova, Lisztova a vlastní úpravu Fosterovy písně [Kuna 2004, str.

169]; Burghauser uvádí Dvořáka jako dirigenta celého programu bez bliţší specifikace [Burghauser 1996, str.

685]; stejně tak Bachtík, který se ale nezmiňuje o interpretaci Arnoldových Amerických plantáţních tanců

[Bachtík 1940, str. 33]. Šourek se výslovně zmiňuje pouze o Dvořákově interpretaci Mendelssohnovy předehry

v souvislosti s (mylným) údajem, ţe šlo o první případ, kdy Dvořák dirigoval cizí hudbu [Šourek 1956, str. 192].

10

1.3 Dvořákův dirigentský styl - ohlasy

Vzhledem k absenci jakýchkoli zvukových či obrazových záznamů Dvořákových

dirigentských výkonů je nutno obrátit pozornost k dobovým kritikám a vzpomínkám

současníků. V jednotlivých reakcích na Dvořákova vystoupení lze vysledovat dva podstatné

momenty. Jsou to odkazy na jistotu Dvořákova dirigentského výkonu a na kvalitu samotného

provedení.

Zaměřme se nejprve na první z nich. Z dostupných materiálů lze usoudit, ţe přes nedostatek

odborného vzdělání v oboru dirigování působil Dvořák od samého počátku své činnosti v této

oblasti dojmem zkušeného dirigenta, který suverénně ovládá orchestr a má jasnou představu o

koncepci provozovaného díla. Na dirigentském stupínku působil Dvořák sebevědomým

dojmem bez známek nervozity s plným soustředěním na samotný výkon: „Dvořáka jako

dirigenta jsem viděl při jednom Populárním koncertu. Ale ku podivu, ani stopy po nervose a

jeho gesta patřila partituře. Připadal mi, ţe u dirigentského pultu skoro vyrostl, snad to byl

klam ze vzrušující chvíle.“ [Ţiţka 1947, str. 44]

Je pozoruhodné, ţe tento aspekt Dvořákových dirigentských výkonů se naplno projevuje jiţ

při jeho prvním velkém veřejném vystoupení, kde provedl program sloţený z vlastních děl.

Tím spíše, ţe i jako autor byl vlastně teprve na počátku své skladatelské dráhy a interpretační

neúspěch by negativně poznamenal i hodnocení samotné hudby. „Jako dirigent byl Dvořák

tentokrát debutantem, ale i v té příčině jest nám gratulovati mu. Jest snad moţno jen při

vlastních skladbách, by člověk stojící poprvé ve svém ţivotě u pultu vládl tak jistě, opatrně a

účinlivě velkým orkestrem, jako jsme spatřovali u Dvořáka.“ [Světozor 22. 11. 1878, str. 586]

„Nejvíce nás překvapil Dvořák co dirigent: počínal si klidně, obezřetně, s jakousi

sebevědomou jistotou.“ [Národní listy 20. 11. 1878, str. 3] Podobným dojmem působil

Dvořák na dirigentském stupínku také na zahraniční publikum. Jiţ při první skladatelově

návštěvě Londýna bylo provedení Stabat mater pod Dvořákovou taktovkou hodnoceno jako

mimořádně zdařilé a popis Dvořákova jistého vystupování jen potvrzuje mínění českých

kritiků: „Klidný, nenápadný a přece pevný způsob, kterým svoje Stabat mater dirigoval,

přispěl k jasnějšímu porozumění jeho idee, a osvítil novou září znamenité toto dílo.“

[Morning-Post, dle: Dalibor 1884, str. 117] Recenzent deníku The Times dokonce povaţoval

Dvořáka za „zkušeného dirigenta, který velmi dobře dovedl uţíti výborných sil, které měl

k dispozici“ [The Times, dle: Dalibor 1884, str. 108], aniţ by zřejmě tušil, ţe se jednalo o

Dvořákovo teprve desáté veřejné dirigentské vystoupení. Pro kontrast uveďme i dva ojedinělé

11

negativní ohlasy: podle deníku London Figaro se Dvořák projevil jako „nervózní debutant“

[London Figaro, dle: Slavíková 1994, str. 43] a pro dirigenta Alexandra Mackenzieho Dvořák

představoval „mimořádně neinspirujícího a bezmocného dirigenta“ [dle: Slavíková 1994, str.

114].

Co se týče kvality samotných provedení, máme k dispozici celou řadu postřehů, na jejichţ

základě si lze vytvořit plastický obraz o skladatelově reprodukčním stylu. Dvořákova

interpretace byla zřejmě neobyčejně ţivá a rytmicky výrazná. „A orkestr vcelku úplně hoden

jest té chvály, ţe zcela vyhovoval ohnivému skladateli, jenţ od něho ţádal dosti mnoho, zvláště

v závratných téměř accelerandech.“ [Světozor 1878, str. 586] Provedení opery Dimitrij bylo

podle kritiky „neobyčejně svěţí“. [Ruch 1884, str. 187] „V suitě hlavně úvodní pastorale a

romance správným tím tempem velmi získaly.“ [Národní listy 4. 4. 1880, str. 2] „A tělesu tomu

vice versa neušla ona zvláštní rázovitost, energie a ohnivost, která zjevuje se u Dvořáka

dirigujícího.“ [Hejda in: Dalibor 1901, str. 288]

Strhující výraz a důraz na rytmickou sloţku zřejmě ale Dvořákovi dirigentovi nebránily ve

vypracování detailů a zdůraznění proměnlivých orchestrálních barev, které jsou pro

instrumentaci jeho děl tak příznačné. „Orchestr rozvinul zde pod vedením skladatelovým

celou dlouhou stupnici barvitých pestrých tónů, sytých, teplých, plných měkkosti a lahody.“

[Dalibor 1900, str. 125] „Pod jeho taktovkou byla jeho hudba krásně provedena: například ve

frázování, rytmu, akcentech.“ [dle: Slavíková, str. 172] „dociluje pianissima, jaké bychom si

vţdy přáli mít“ [Politik 7. 4. 1900, dle: Bachtík 1940, str. 78]

Těchto výsledků přitom Dvořák dosahoval poměrně úspornými prostředky. Z pramenů

vyplývá, ţe jeho gesta byla účelná, beze stopy snah o vnější efekt. „Dvořák není z oněch

salonních dirigentů, kteří hledí na to, aby jejich póza u pultu imponovala a aby taktovka

v jejich ruce opisovala elegantní linii; diriguje skromně, s oněmi bezděkými pohyby těla, které

ukazují, ţe jeho duch při reprodukci proţívá skladbu, kterou vytvořil.“ [Politik 8. 1. 1896, dle:

Bachtík 1940, str. 82] „Jako dirigent není Dr. Dvořák nikterak snad půvabný, avšak kaţdý

jeho pohyb má svůj smysl“ [Chicago Tribune 1893, dle: Bachtík 1940, str. 83] „Dvořák,

uţívaje jen velmi nepatrných pohybů ruky, strhl všechnu pozornost orchestru na sebe tak, ţe

dynamika i rytmika, jeţ znamenitě pravou rukou označoval, plasticky vystupovaly.“ [Vach in

Hudební revue 1911, str. 31]

12

1.4 Dvořák dirigent ve faktech a číslech

Prozkoumáme-li údaje o jednotlivých koncertech (viz tabulka č. 1 v Příloze), můţeme

vytvořit jakousi statistiku Dvořákových dirigentských aktivit:

Během svého ţivota skladatel absolvoval celkem 111 dirigentských vystoupení. První z nich

se odehrálo v srpnu 1877, poslední 29. 5. 1900, čímţ Dvořákova dirigentská činnost pokrývá

téměř třiadvacet let skladatelova ţivota.

Při porovnání počtu koncertů, které skladatel dirigoval doma a v cizině, docházíme k číslům

74 (Čechy a Morava) a 37 (zahraničí). Domácí vystoupení můţeme dále rozdělit na praţská

(42x) a mimopraţská (32x), zahraniční lze rozčlenit podle zemí takto: Anglie (18x), USA

(10x), Německo (3x), Rusko (2x), Rakousko (2x) a Maďarsko (2x).

V naprosté většině případů Dvořák dirigoval svá vlastní díla, skladby jiných autorů provedl

pouze v rámci čtyř koncertů. Přestoţe ve dvořákovské literatuře bývá často uváděno, ţe jiná

neţ svá vlastní díla Dvořák poprvé dirigoval 23. 1. 1894 [Šourek 1956, str. 192] , stalo se tak

jiţ 30. 3. 1893 v New Yorku.

Pod Dvořákovou taktovkou postupně zaznělo 48 skladatelových vlastních děl, většina z nich

opakovaně. Dvořák tak celkem dirigoval 158 provedení vlastních skladeb. Podle počtu

provedení je lze seřadit takto: Stabat mater, op. 58 (15x kompletní provedení); Svatá Ludmila,

op. 71 (14x kompletní provedení); Symfonie č. 8, op. 88 (8x); Requiem, op. 89 (7x); Symfonie

č. 6, op. 60 (7x); Husitská, op. 67 (6x); Serenáda E dur, op. 22 (5x); Slovanská rapsodie č. 2,

op. 45 (4x); Symfonie č. 5, op. 76 (4x); Nokturno, op. 40 (4x); Můj domov, op. 62 (4x);

Svatební košile, op. 69 (4x kompletní provedení); Slovanské tance, op. 72, (4x výběr);

Karneval, op. 92 (4x); Zlatý kolovrat, op. 109 (4x); Moravské dvojzpěvy, (2x výběr);

Slovanská rapsodie č. 1, op. 45 (3x); Slovanská rapsodie č. 3, op. 45 (3x); Scherzo

capriccioso, op. 66 (3x); Symfonie č. 7, op. 70 (3x); Othello, op. 93 (3x); Te Deum, op. 103

(3x); Symfonie č. 9, op. 95 (3x); Violoncellový koncert č. 2, op. 104 (3x); Vodník, op. 107

(3x); Serenáda d moll, op. 44 (2x); Slovanské tance, op. 46, (2x výběr); Valčíky, op. 54 (2x);

Král a uhlíř, op. 14 (2x); Klavírní koncert, op. 33 (2x); Symfonické variace, op. 78 (2x);

Houslový koncert, op. 53 (2x); Mše D dur, op. 86 (2x); Ţalm 149, op. 79 (2x); V přírodě, op.

91 (2x); Biblické písně, op. 99, č. 1-5 (2x); Polednice, op. 108 (2x); Tři novořecké básně, op.

50 (1x); Česká suita, op. 39 (1x); předehra k opeře Dimitrij (1x); Hymnus „Dědicové Bílé

hory“, op. 30 (1x); Dimitrij, op. 64 (1x); Adagio z op. 44 (1x); Symfonie č. 4, op. 13 (1x); Old

13

Folks at Home, B 605 (1x); Píseň bohatýrská, op. 111 (1x); Holoubek, op. 110 (1x);

Slavnostní zpěv, op. 113 (1x).

Ve světle uvedených údajů nebude bez zajímavosti povšimnout si, která svá díla Dvořák

nikdy nedirigoval, tvoří totiţ výraznou menšinu:

Ze svých devíti symfonií Dvořák nikdy neprovedl pouze první tři, z nichţ první byla navíc

tehdy povaţována za ztracenou (byla objevena teprve roku 1923, devatenáct let po autorově

smrti).

Ze tří Dvořákových instrumentálních koncertů (nepočítaje první violoncellový koncert

s doprovodem klavíru) nezůstal Dvořákem dirigentem nepovšimnut ani jeden, na rozdíl od

drobnějších skladeb pro sólový nástroj s doprovodem orchestru (Romance pro housle a

orchestr, op. 11, Mazurek pro housle a orchestr, op. 49, Rondo pro violoncello a orchestr, op.

94, Klid pro violoncello a orchestr, op. Op. 68/5), z nichţ pod autorovou taktovkou nezazněla

ţádná.

Z ostatních Dvořákových orchestrálních děl nebyly skladatelem provedeny pouze Rapsodie

a moll, op. 14, Suita A dur, op. 98, Legendy, op. 59 a několik drobných děl příleţitostného

charakteru.

Z oblasti kantátové a oratorní tvorby neprovedl Dvořák pouze kantátu Americký prapor, op.

102.

Výjimku tak tvoří pouze operní tvorba, kde lze konstatovat, ţe kromě dvou repríz Krále a

uhlíře a jedné reprízy Dimitrije Dvořák nedirigoval ţádné další ze svých operních děl: Alfred,

Tvrdé palice, Vanda, Šelma sedlák, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida.

Povšimneme-li si Dvořákovy péče o svá nová díla, ukazuje se, ţe k provedení v premiéře

přistoupil skladatel celkem třiadvacetkrát: Serenáda d moll, op. 44; Slovanské rapsodie č. 1 a

2, op. 45; Tři novořecké básně, op. 50; Valčíky, op. 54 (výběr); Moravské dvojzpěvy (výběr);

Nokturno, op. 40; Svatební košile, op. 69; Symfonie č. 7, op. 70; Svatá Ludmila, op. 71;

Slovanské tance, op. 72 (výběr); Mše D dur, op. 86; Symfonie č. 8, op. 88; Requiem, op. 89;

Symfonie č. 4, op. 13; V přírodě, op. 91; Karneval, op. 92; Othello, op. 93; Te Deum, op.

103; Old Folks at Home, B605; Biblické písně, op. 99 (č. 1-5); Violoncellový koncert č. 2, op.

104; Slavnostní zpěv, op. 113.

Přehledný chronologický souhrn Dvořákových dirigentských vystoupení je uveden v Příloze.

14

1.5 Shrnutí

Z výše uvedeného je zřejmé, ţe Dvořákovy dirigentské aktivity nepředstavují jen jakýsi

nevýznamný doplněk ke skladatelské činnosti, ale jsou plnohodnotnou součástí Dvořákova

tvůrčího odkazu.

Dvořákovo dirigentské umění bylo vysoko hodnoceno doma i v cizině, především na

anglické půdě, na které se odehrála většina skladatelových zahraničních vystoupení. Přestoţe

v Anglii byl Dvořák vystaven silné konkurenci mezinárodně úspěšných dirigentů mnohem

výrazněji, neţ tomu bylo v českých zemích, jeho výkony se opakovaně setkávaly

s mimořádným ohlasem.

Kritiky Dvořákových koncertů se pochopitelně věnují převáţně samotným skladbám, tím

spíše, ţe mnohé z nich byly uvedeny v premiéře, a Dvořákovi dirigentovi je věnováno

nepoměrně méně prostoru. Z dostupných materiálů přesto vyplývá vesměs nadšené hodnocení

skladatelových dirigentských výkonů.

O tom, ţe na vrcholu své umělecké dráhy, tedy v 90. letech 19. století, byl Dvořák jako

dirigent jiţ vnímán zcela automaticky, svědčí řada skutečností. Jednak skladatelova smlouva

s Národní hudební konzervatoří v New Yorku, podle které byl Dvořák povinen dirigovat

koncerty studentského orchestru konzervatoře, dále výzva, aby řídil zahajovací koncert

činnosti České filharmonie a především poslední Dvořákovo dirigentské vystoupení, kde

kromě jedné vlastní skladby dirigoval s velkým úspěchem i díla velkých Mistrů minulosti.

K aktivní účasti na interpretaci vlastních děl Dvořáka zprvu vedla snaha prosadit se na

domácí půdě jako skladatel. Je třeba si uvědomit, ţe ještě na počátku 70. let byl Dvořák jako

autor téměř neznámým pojmem a teprve provedením Hymnu „Dědicové Bílé hory“, op. 30 se

dostává do povědomí kulturní veřejnosti jako nadějný tvůrce. Situace se obrátila aţ roku 1884

po úspěchu Stabat mater, op. 58, kdy je naopak Dvořák zván k mnoha dirigentským

vystoupením po českých zemích a v Anglii.

Pokud mu to časové moţnosti dovolovaly, Dvořák těmto výzvám vţdy rád vyhověl, neboť

kromě prosazení vlastního skladatelského díla viděl především ve svých zahraničních

vystoupeních i jistou moţnost osvěty ve prospěch české hudby jako celku.

Z hlediska pořadatelů pak byla v době skladatelova evropského věhlasu (80. a 90. léta)

Dvořákova osobní přítomnost na dirigentském stupínku velkou komerční výhodou, neboť pro

publikum výrazně zvyšovala atraktivitu koncertu.

15

Nelze-li Dvořáka z pochopitelných důvodů srovnávat s tehdejšími velkými evropskými

dirigenty „z povolání“, jakými byli Hans von Bülow nebo Hans Richter, jimţ bylo dirigování

nejvlastnější tvůrčí činností, lze jej alespoň zařadit do kontextu dirigentských osobností

domácích. Po Smetanově odchodu z veřejného ţivota působili v Praze především Antonín

Bennewitz, který řídil převáţně koncerty orchestru praţské konzervatoře, dirigent Hlaholu

Karel Knittl a dále dva kapelníci Prozatímního, později Národního, divadla Adolf Čech a

Mořic Anger, kteří často dirigovali i orchestrální koncerty.

Podle Bachtíka [Bachtík 1940, str. 57 - 58] nelze oba posledně jmenované povaţovat za

umělecké individuality a kromě toho byli vzhledem ke svým dlouhodobým angaţmá

v divadle příliš spjati s operní praxí, která musela mít nutně (negativní) vliv i na jejich

koncertní produkci. Zbývající dvě osobnosti, Bennewitz a Knittl se kaţdý příliš omezovali jen

na určitý výsek koncertního ţivota, první na skladby orchestrální, druhý na díla sborová.

Dvořák z tohoto srovnání vychází jako dirigent univerzální, který je schopen na vysoké

umělecké úrovni řídit jak hudbu orchestrální, tak velká vokální díla kantátového typu, stejně

jako ţánr operní.

Skutečnost, ţe Dvořák představuje zakladatele novodobého českého kantátově - oratorního

ţánru lze velice dobře vztáhnout i na jeho samotnou interpretaci. Počínaje šestou dekádou 19.

století sice v českých zemích dochází k nebývalému rozmachu aktivit tzv. „zpěváckých

spolků“, ty se však věnují převáţně interpretaci sborových kompozic a capella. Dvořák

opakovaným prováděním svých vokálně - instrumentálních děl v řadě českých a moravských

měst významně přispěl k zaloţení domácí interpretační tradice té hudby, jejíţ provádění

přináší vzhledem ke zvukovému propojení vokální a instrumentální sloţky určitá specifika.

16

2 Antonín Dvořák jako klavírista

Druhou nejvýznamnější oblast Dvořákových interpretačních aktivit představuje řada

koncertů, na nichţ skladatel vystoupil jako klavírista. Na rozdíl od Dvořákova dirigentství,

které odborná literatura přece jen – i kdyţ okrajově – registruje, tato sféra skladatelovy

činnosti zůstává prakticky nepovšimnuta. Stačí však jen pouhý výčet jednotlivých koncertů,

při nichţ autor sám usedl ke klavíru, aby bylo zjevné, ţe podobný nezájem je zcela

neoprávněný.

2.1 Dvořákovo klavírní školení

Zatímco s hrou na housle se Dvořák seznamoval jiţ od raného dětství prostřednictvím

učitele Josefa Spitze v rodné Nelahozevsi, ke klavíru se dostal aţ později, ve svých dvanácti

letech. Stalo se tak ve Zlonicích, kam se mladý Dvořák přestěhoval ke svému strýci a kde

začal studovat u místního učitele hudby a skladatele Antonína Liehmanna. Ten dbal nejen o

zdokonalování svého ţáka jako houslisty, ale zároveň ho učil i hře na klavír a varhany.

Liehmann byl z lokálního hlediska vynikajícím hudebníkem a je nepochybné, ţe mladý

Dvořák pod jeho vedením dosáhl během následujících dvou let značných pokroků. [Květ

1943, str. 60 - 61]

Ukončením pobytu ve Zlonicích však také končí jakékoli další Dvořákovo vzdělávání v

klavírní hře pod odborným dohledem. Z hlediska cvičení prstové techniky a schopnosti číst

z listu ho částečně mohl suplovat jednak následující roční pobyt v České Kamenici, kde měl

mladý Dvořák moţnost hrát na varhany v místním děkanském chrámu, ale především

následná studia na varhanické škole v Praze.

Dvořákovi, který v prvních letech svého praţského pobytu bydlel u příbuzných či

v pronájmu, klavír doma citelně chyběl a z finančních důvodů nebylo na jeho zakoupení ani

pomyšlení. Klavírem nicméně disponovala domácnost jeho přítele ze studií Karla Bendla,

kam Dvořák často docházel přehrávat klavírní výtahy oper, orchestrálních děl apod. [Šourek

1954, str. 38]

Primární byla evidentně touha po poznání slavných děl minulosti, ale „vedlejším efektem“

byla nakonec i pozoruhodná zběhlost ve hře z listu, jak o ní hovoří např. Josef Suk (viz dále).

17

2.2 Dvořákova klavíristická vystoupení

První známé veřejné vystoupení v úloze klavíristy absolvoval Dvořák 17. 2. 1875 na jednom

z koncertů Umělecké besedy, kde doprovázel svoji ţenu Annu při interpretaci písní

Vzpomínání a Proto z cyklu Písně na slova Elišky Krásnohorské, B23.* Po tříleté přestávce

následuje Dvořákova účast na koncertě Besedy brněnské (15. 12. 1878), jehoţ iniciátorem byl

velký propagátor Dvořákova díla v Brně, Leoš Janáček. Kromě orchestrální verze čtyř

Slovanských tanců zde zazněl cyklus muţských sborů Z kytice národních písní slovanských,

op. 43, jehoţ klavírního doprovodu se ujal sám autor. Jednalo se o první kompletní provedení

celého cyklu, dvě části zazněly o několik dní dříve v Praze. Na provedení dvou částí stejného

díla se Dvořák podílel i o půl roku později, a to na koncertě v Českých Budějovicích (1. 6.

1879), kam zavítal společně s praţským Hlaholem a houslistou, profesorem praţské

konzervatoře Ferdinandem Lachnerem. S ním pak provedl také svůj Mazurek, op. 49. Lachner

byl rovněţ jedním z účinkujících na dalším Dvořákově koncertě, tentokrát v Turnově (29. 6.

1879), kde oba umělci společně s violoncellistou Aloisem Nerudou provedli v premiéře

Dvořákovo Klavírní trio g moll, op. 26, druhou premiérovou skladbou toho večera pak byla

Polonéza A dur, B94. Kromě novinek zazněl i výběr z několika starších Dvořákových děl.

Počátek 80. let představuje v českém kulturním ţivotě období, kdy kulminovaly akce na

podporu stavby Národního divadla. Dvořák se na tomto úsilí aktivně účastnil vlastními

koncerty, jejichţ výtěţek ve prospěch nového stánku umění věnoval. První z nich, který

dirigoval v Praze na Ţofíně, sestavil z vlastních orchestrálních děl (viz kapitola 1.2), druhý

uspořádal v Tursku 9. 5. 1880, kde zasedl ke klavíru, aby doprovodil manţelku Annu a její

sestru Klotildu Čermákovou při interpretaci výběru z Moravských dvojzpěvů a podílel se na

provedení Maličkostí pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47.**

Další dobročinný koncert uspořádal Dvořák o čtyři měsíce později, přičemţ výtěţek

tentokrát nesměřoval do Prahy, ale do Zlonic. Skladatel inicioval tuto akci ve prospěch

postavení pomníku Antonínu Liehmannovi, svému někdejšímu učiteli. Kromě Mazurku, op.

49 a výběru z Moravských dvojzpěvů, které Dvořák doprovázel na klavír, se skladatel podílel

také na provedení dvou Slovanských tanců v osmiruční úpravě pro dva klavíry a části Verdiho

Requiem v poněkud neobvyklé úpravě pro klavír a harmonium.***

* Burghauser [Burghauser 1996, str. 566] uvádí Dvořákovu účast na tomto koncertě s otazníkem, Šourek se o

koncertu nezmiňuje vůbec. ** Podle Burghausera bylo předepsané harmonium nahrazeno klavírem. [Burghauser 1996, str. 583] *** Burghauser s otazníkem uvádí také Dvořákovu sólovou interpretaci blíţe neupřesněných valčíků.

[Burghauser 1996, str. 585]

18

Po dvouleté pauze, která v Dvořákových klavíristických vystoupení nastala, se skladatel

objevuje u klavíru teprve 16. 9. 1882 v Táboře, kde se podílel na provedení svých Cigánských

melodií, op. 55, Večerních písní, B61, Sonáty F dur, op. 57 a výběru z Legend, op. 59.

Na počátku roku 1883 vytvořil Dvořák jedno ze svých nejvýznamnějších komorních děl,

Klavírní trio f moll, op. 65. Jeho premiéru se rozhodl uskutečnit v Mladé Boleslavi, s jejímiţ

hudebními kruhy byl v té době v úzkém kontaktu (tamní spolek Boleslav nedávno předtím

uvedl Stabat mater, op. 58 a Dvořákovi udělil čestné členství). Koncert se uskutečnil 27. 10.

1883 a na provedení se kromě autora u klavíru podílel houslista Ferdinand Lachner a

violoncellista Alois Neruda. Ve stejném sloţení pak bylo dílo znovu uvedeno na praţských

koncertech 13. 11. 1883 a 23. 4. 1884. Druhý z nich měl slavnostní charakter, byl nazván

„Dvořákův večer“ a kromě Tria f moll na něm za Dvořákova doprovodu zazněly tři Moravské

dvojzpěvy a Inflammatus ze Stabat mater, op. 58. Dvořák se pak podílel i na interpretaci tří

částí ze svého čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy, op. 68, při jejichţ provedení mu byl

partnerem Karel Kovařovic.

Počátkem roku 1884 navštívil Dvořák v souvislosti s provedením Stabat mater poprvé

Londýn. Kromě dirigování ho čekala také dvě klavíristická vystoupení. Nejprve zasedl ke

klavíru 11. 3. v rámci soukromého koncertu, který ve svém domě uspořádal Dvořákův

londýnský nakladatel Littleton, a podruhé 22. 3., kdy na veřejném koncertu doprovodil

tenoristu W. J. Winche při přednesu dvou Cigánských melodií, op. 55.* Nejbliţší další

příleţitost, při které vystoupil Dvořák jako klavírista spadá aţ do března 1887, kdy provedl

spolu s Karlem Ondříčkem v premiéře své Romantické kusy, op. 75.

V řadě Dvořákových klavíristických vystoupení pak nastává čtyřletá pauza, přerušená aţ

premiérou jednoho z autorových nejpopulárnějších děl, Klavírního tria „Dumky“, op. 90.

Odehrála se v Praze 11. 4. 1891 a na provedení se spolupodíleli houslista Ferdinand Lachner a

violoncellista Hanuš Wihan.

V souvislosti se dvěma čestnými doktoráty, které Dvořák obdrţel roku 1891 od praţské a

cambridgeské univerzity, se konala řada slavnostních koncertů v Praze i v menších městech.

Dvořák se zúčastnil pouze jediného z nich, 7. 5. 1891 v Písku. Jako klavírista se zde podílel

na provedení Sonáty F dur, op. 57, výběru ze Slovanských tanců, op. 72, Klavírního tria g

* Podle Slavíkové měl Dvořák hrát doprovod k Cigánským melodiím jiţ při koncertu 20. 3., ale pro trému

odřekl. [Slavíková 1994, str. 46] Podobná historka se vztahuje také k premiéře Sonáty F dur pro housle a klavír,

op. 57 (23. 9. 1880 v Chrudimi). Klavírní part měl prý původně hrát Dvořák, ale během zkoušky s houslistou

Josefem Klimešem prohlásil, ţe „to je moc těţké“ a klavírního partu se musela ujmout Zdeňka Hlávková.

[Tlustý 1935, str. 7]

19

moll, op. 26* a doprovodil ţenský sbor při přednesu dvou Moravských dvojzpěvů a svoji ţenu

Annu při přednesu Inflammatus ze Stabat mater, op. 58.

Kdyţ Dvořák podepsal smlouvu s newyorskou konzervatoří, rozhodl se uspořádat koncertní

turné po českých zemích „na rozloučenou“ před odjezdem do Spojených států. Celá akce,

jejíţ organizace si vyţádala mimořádné úsilí všech zúčastněných subjektů, představuje svým

rozsahem zcela ojedinělý počin v oblasti tehdejšího koncertního ţivota.

Turné zahrnovalo čtyři desítky komorních koncertů v řadě českých a moravských měst (viz

tabulka č. 2 v Příloze) a jeden orchestrální koncert v praţském Rudolfinu. Na všech se Dvořák

podílel i jako interpret vlastních děl. Rozsáhlá akce začala 3. 1. 1892 v Rakovníku a skončila

29. 5. 1892 v Písku. Na programu všech čtyřiceti komorních koncertů byla převáţně

Dvořákova díla v interpretaci autora, violoncellisty Hanuše Wihana a houslisty Ferdinanda

Lachnera. Neměnnou poloţkou programu bylo Klavírní trio „Dumky“, op. 90, obvykle

doplněné některým z dalších autorových klavírních trií a několika drobnějšími skladbami pro

housle nebo violoncello s doprovodem klavíru. Ve dvou případech provedl navíc Dvořák

spolu s místním klavíristou některé části ze čtyřručního cyklu Ze Šumavy, op. 68.

Ve stejném období, ale mimo rámec koncertního turné, byl Dvořák jedním z interpretů

„Dumek“ také 31. 3. 1892 na koncertu Akademického čtenářského spolku v Praze. A

„Dumky“ v Dvořákově podání slavily úspěch ještě dvakrát, a to 16. 9. 1894 v Semilech a

28. 9. 1894 v Praze.

Po definitivním návratu ze Spojených států usedl Dvořák ke klavíru veřejně jiţ jen jednou.

Stalo se tak v rámci komorního koncertu z jeho děl 19. 12. 1899 v Budapešti, kde obstaral

klavírní doprovod k výběru z Moravských dvojzpěvů.

Pro doplnění obrazu Dvořáka klavíristy je nutno zmínit se také o skladatelových častých

návštěvách v rodině praţského podnikatele Jana Neffa, spojených s malými domácími

koncerty. Amatérské „muzicírování“, související s tehdejší snahou vzmáhajících se středních

vrstev o účast na vysoké kultuře, bylo oblíbenou zábavou měšťanských salónů. Během

pravidelných hudebních večerů přivedl vlastenecky smýšlející Jan Neff Dvořáka na myšlenku

kompozice Moravských dvojzpěvů. Většina z nich pak byla poprvé provedena právě

v Neffově domácnosti a za Dvořákovy účasti u klavíru.

* Na rozdíl od Burghausera [Burghauser 1996, str. 656] uvádí Šourek jako součást programu koncertu i Klavírní

trio g moll, op. 26 [Šourek 1956, str. 49]. Podle Burghausera Dvořák interpretoval pouze klavírní doprovod dvou

Moravských dvojzpěvů.

20

Jeden z těchto večerů se svým významem poněkud vymyká. 18. 3. 1883 byla k 20. výročí

zaloţení Neffovy firmy uspořádána slavnost, jíţ se zúčastnil široký okruh rodinných přátel.

Olomoucký časopis Našinec o této události tehdy přinesl jakousi reportáţ, podle které

„maloruské písně, jeţ zpívala pí Neffová s pí Čelakovskou za průvodu Dvořákova, byly zvláště

krásny“ a kromě toho „následovaly tři skvostné ţivé obrazy [...] a mistr Dvořák hrál při nich

sám na harmonium.“ [dle Šourek 1949, str. 63 - 64]

2.3 Dvořákův klavíristický styl

Na základě faktů uvedených v kapitole 2.1 je zřejmé, ţe Dvořák nebyl odborně vybaven pro

klavírní hru virtuózního typu. Klavír mu slouţil především k praktickým účelům – přehrávání

klavírních výtahů nebo při vlastní kompoziční práci. Často také vyuţíval klavíru při svém

působení na konzervatoři, kdy během výuky studentům názorně demonstroval právě

probíranou problematiku.

Shodně to potvrzují dvě jediná autentická svědectví Dvořákových současníků, která lze

v prostudovaných pramenech nalézt. V obou případech se však jedná o informace tzv. z první

ruky. K Dvořákovu působení na praţské konzervatoři se vztahuje vzpomínka jeho ţáka Josefa

Michla, týkající se skladatelovy klavírní hry: „Vzpomínám si, ţe předtím, neţli jsem mistra

osobně seznal, mnohokráte jsem slyšel tvrditi, ţe není pianistou. Byla to snad pravda, ale

jenom z hlediska přísně v i r t u o s n í h o. Virtuosem Dvořák nebyl, ale klavír ovládal slušně

a s hudebností jemu vlastní. Aspoň co se hry partitur týče, tvrdím směle, ţe přesnost, s jakou

hrál partitury prima vista, mohl mu záviděti mnohý klavírní virtuos.“ [Michl in: Hudební

revue 1911, str. 463]

Autentičnost tohoto výroku potvrzuje druhé svědectví, tentokráte z pera Josefa Suka, které je

pro značnou vypovídací hodnotu nutno uvést v plném znění: „Dvořák nebyl sice ani dost

málo pianistou viruosem, k tomu nedostávalo se mu techniky, ale jeho hra byla zdravá, plna

citu a muţná.‚Nemlátil‘ (jako obyčejně neškolení), a kdyţ hrál věci, které byl nucen cvičit,

jako kupř. ‚Dumky‘, tu jevil neobyčejný smysl pro různé jemnosti úhozu a v pedálové technice.

Čtyřručně jsem s ním často hrával (nejvíce z partitur) nová díla jeho a různých skladatelů, já

nahoře, on dole, a znamenitě se to hrálo, poněvadţ četl obdivuhodně partitury i hodně

komplikované. Někdy jsem mu překáţel a dohrál sám. I kdyţ v nejkomplikovanějších místech,

jak říkáme, trochu ‚švindloval‘, měl kaţdý vţdy určitý dojem celku, téţ kdyţ přehrával věci

ţáků z partitury.“ [Suk 2005, str. 141]

21

2.4 Dvořák klavírista ve faktech a číslech

Veřejná vystoupení Dvořáka klavíristy vymezují data 17. 2. 1875 a 19. 12. 1899, čímţ

pokrývají téměř pětadvacet let skladatelova ţivota. Dvořák se během nich interpretačně

podílel na devětapadesáti koncertech, které se s výjimkou tří (11. a 22. 3. 1884 v Londýně a

19. 12. 1899 v Budapešti) odehrály v domácím prostředí. Na Prahu přitom připadá 9, na

ostatní česká města 47 koncertů.

Utřídíme-li údaje z jednotlivých programů, zjišťujeme, ţe dílem, na jehoţ interpretaci se

autor osobně podílel nejčastěji, je Klavírní trio „Dumky“, op. 90 s počtem 44 provedení,

následuje Klid, op. 68/5 (36x); Rondo g moll, op. 94 (34x); některý ze Slovanských tanců

(24x); Klavírní trio g moll, op. 26 (24x); některá část z Romantických kusů, op. 75 (18x);

Klavírní trio B dur, op. 21 (12x); Mazurek, op. 49 (15x); Klavírní trio f moll, op. 65 (7x);

některý z Moravských dvojzpěvů (6x); Capriccio, B81 (5x); části cyklu Ze Šumavy, op. 68

(4x); Nokturno, B48 (3x); části cyklu Cigánské melodie, op. 55 (3x); části cyklu Z kytice

národních písní slovanských, op. 43 (3x) Sonáta F dur, op. 57 (2x); Inflammatus ze Stabat

mater, op. 58 (2x).Polonéza A dur, B94 (1x); dvě části z cyklu Písně na slova Elišky

Krásnohorské, B23 (1x); árie z opery Tvrdé palice, op. 17 (1x); Opuštěný z op. 29 (1x);

Koljas z op. 50 (1x); Večerní písně, B61(1x); Maličkosti, op. 47 (1x); Legendy, op. 59 (1x

výběr). Za Dvořákovy interpretace klavírního partu tak postupně zaznělo 25 skladatelových

vlastních děl nebo jejich částí, většina z nich opakovaně. Dvořák se celkem podílel na

nejméně 250 provedeních vlastních skladeb s klavírem.

2.5 Shrnutí

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, ţe Dvořákova vystoupení u klavíru představují

významnou poloţku ve výčtu jeho veřejných aktivit a kvantitativně i druhou největší skupinu

v rámci jeho interpretační činnosti. Na rozdíl od Dvořákova dirigentství se v tomto případě

naprostá většina koncertů odehrála na domácí půdě a skladatelův přínos tak lze sledovat

pouze ve vztahu k českému prostředí. Spočívá především ve stanovení a upevňování určitého

interpretačního kánonu svých komorních děl s klavírem a v šíření soudobé hudební kultury

mimo hlavní město. Pro menší města představovalo účinkování mezinárodně proslulého

22

autora vrcholnou kulturní událost sezóny, koncerty byly prakticky vţdy zcela vyprodané a

kapacita sálů zdaleka nepokrývala poptávku.

Dvořák si byl zřejmě dobře vědom, ţe jeho klavírní technika nedosahuje virtuózních kvalit,

takţe v celé řadě jeho koncertů nenalézáme jediný případ, kdy vystoupil jako sólista (výjimku

snad představuje Dvořákova interpretace neupřesněného díla /valčíky/, kterou jako nejistou

uvádí Burghauser [Burghauser 1996, str. 585]). Dokládá to i skladatelův vlastní výrok

v rozhovoru pro Die Reichswehr (1. 3. 1904): „Z Londýna mi nabídli řízení populárních

koncertů, v nichţ jsem měl dávat jeden koncert z vlastních skladeb a také jako pianista

vystoupit. Zvláště pokud jde o poslední jsem se však rozmýšlel, poněvadţ se přece nemám za

pianistu tak pevného, abych se směl odváţiti na veřejné vystoupení v Londýně.“ [in: Šourek

1940, str. 197] Dvořákova klavírní hra přesto dosahovala takové úrovně, ţe byl schopen

interpretovat nejen doprovody k písním nebo sborům, ale i náročný part, jaký přináší např.

Klavírní trio f moll.

23

3 Antonín Dvořák jako varhaník

3.1 Dvořákovo varhanní školení

Varhany představují ve Dvořákově případě hudební nástroj, k jehoţ dokonalému ovládnutí

měl z hlediska odborného vzdělání nejlepší předpoklady. Seznámil se s nimi jiţ ve svých

dvanácti letech při příchodu do Zlonic, kde ho do základů hry zasvěcoval Antonín Liehmann.

Po dvouletém zlonickém pobytu absolvoval mladý Dvořák rok studií v České Kamenici, kam

byl vyslán především kvůli zdokonalení v němčině. I zde se ale věnoval především hudbě,

kterou studoval u Františka Hanckeho, ředitele místního kůru. Hancke byl absolventem

praţské varhanické školy a Dvořáka učil především generálbasu a hře na varhany. Mladý

Dvořák jiţ musel v té době dosáhnout poměrně značných pokroků, neboť Hancke svého

svěřence údajně pověřoval varhanní hrou při mších [Kalenský in: Antonín Dvořák: Sborník

statí 1912, str. 21].

Od školního roku 1857/58 začal Dvořák studovat na tzv. varhanické škole v Praze, jejíţ

oficiální název zněl „Ústav pro církevní hudbu“. Škola měla vynikající pověst a kvalitní

pedagogický sbor. Kromě teorie zde byla samostatným předmětem i hra na varhany zaměřená

jak na studium varhanních skladeb, tak vlastní improvizaci. Hře na varhany vyučoval v době

Dvořákova studia Josef Foerster st. Studium na varhanické škole trvalo dva roky, závěrečná

zkouška se skládala formou veřejného koncertu. Absolvováním byl mladý Dvořák připraven

na dráhu ředitele kůru, hra na varhany v té době představovala jednu z jeho nejpřednějších

dovedností.

3.2 Dvořákovo varhanické působení

Dvořákovu varhanickou činnost nelze z pochopitelných důvodů nahlíţet stejným způsobem

jako jeho koncertní vystoupení dirigentská či klavíristická. Omezila se totiţ převáţně na

aktivity spojené s bohosluţbami či příleţitostná vystoupení mnohdy poloveřejného

charakteru, a nezaznamenala tak ţádný širší ohlas.

Kromě Dvořákovy údajné účasti na mších v České Kamenici, o níţ byla řeč, představuje

první doloţené varhanické vystoupení veřejný absolventský koncert, kterým Dvořák ukončil

svá studia na varhanické škole v Praze. Došlo k němu 30. 7. 1859 a osmnáctiletý Dvořák na

24

něm přednesl Bachovo Preludium a fugu a moll a se spoluţákem čtyřručně Fugu g moll téhoţ

autora. Interpretoval ale také dvě vlastní školní práce, Preludium D dur a Fugu g moll. Podle

kritiky hrál Dvořák „výborně“ a „korunou byla velká fuga g moll od J. S. Bacha, jeţ byvši od

ţáků Z. Glanze a A. Dvořáka s nuancemi okrouhleně a uhlazeně přednesena, ohromného

efektu způsobila.“ [Dalibor, dle Květ 1943, str. 89]

Ţe Dvořák po absolvování varhanické školy pomýšlel na místo varhaníka, dokládá

skutečnost, ţe byl jedním z uchazečů o uvolněné místo v kostele sv. Jindřicha.

S odůvodněním na nedostatek praxe však nebyl přijat. Místo toho nastoupil jako violista do

kapely Karla Komzáka, která se zanedlouho stala základem operního orchestru Prozatímního

divadla. Podle Květa ve stejné době Dvořák občas zastupoval Komzáka u varhan při mších

v kapli Zemského ústavu pro choromyslné [Květ 1943, str. 105]. Teprve v únoru 1874

nastoupil jako varhaník u sv. Vojtěcha, kde pak působil po dobu tří let. Nutno však zdůraznit,

ţe tento Dvořákův krok uţ nebyl způsoben ani tak touhou po varhanickém povolání, jako

spíše časovou tísní. Pro Dvořáka, který měl jiţ v té době jasno, ţe chce veškeré úsilí věnovat

kompozici, bylo angaţmá v Prozatímním divadle příliš velkou časovou zátěţí a hledal tak

moţnost výdělku, který by mu zároveň skýtal větší prostor pro vlastní tvůrčí činnost. Na

Dvořákovo působení ve svatovojtěšském chrámu vzpomíná J. B. Foerster: „Improvisace

Dvořákova byla jistě harmonicky správná, nikoli všední, ale neopravňovala k úsudku

vynikajícího nadání.“ [Foerster 1920, str. 108]. Dvořák se zřejmě při varhanních

improvizacích nesnaţil nijak prosazovat a své skladatelské ambice při těchto příleţitostech

nechával stranou. To potvrzuje i Leoš Janáček, který za svého praţského pobytu často

navštěvoval kostel sv. Vojtěcha pro vynikající úroveň zdejší chrámové hudby v době

působení J. Foerstera jako ředitele kůru. [Helfert 1939, str. 100]. Podle Janáčka Dvořák

„improvisoval zdrţenlivě: Stehle, Witt – zdálo se – ţe psali i praeludia ke svým mším, tak

slohově stejně uváděl Dvořák.“ [Janáček in: Hudební revue 1911, str. 432] Není bez

zajímavosti, ţe právě ve stejné době probíhal konkurs na stavbu nových varhan a Dvořák byl

zvolen členem komise pro výběr vítězné firmy. [Dalibor 1875, str. 298]

Kromě Dvořákova souvislého tříletého varhanického působení existuje řada dalších dokladů

o jednotlivých vystoupeních, při nichţ skladatel interpretoval varhanní part. Většina z nich je

cenná tím, ţe se jedná o akce koncertního charakteru, a tak je zde oproti hudbě provozované

při bohosluţbě středem pozornosti přímo samotné dílo a jeho interpretace. Dostupné prameny

však ţádné konkrétní reflexe těchto událostí nepřinášejí. Jedná se o následující vystoupení:

25

1. 21. 11. 1875 účinkoval Dvořák jako varhaník při provedení Palestrinovy Missa ascendo ad

Patrem.

2. Podle zprávy z Dalibora [1875, str. 354] byla 22. 11. 1875 v emauzském chrámu Na

Slovanech provedena Missa in honorem St. Adalberti od J. Foerstera, „na varhany doprovází

p. Ant. Dvořák.“*

3. O dva roky později, 21. 12. 1877 interpretoval Dvořák varhanní part při provedení

Mozartova Requiem v Praze na Ţofíně.

4. Při pobytu u přítele Göbela na Sychrově zkomponoval Dvořák drobný dvojzpěv pro alt a

baryton, „O sanctissima“, op. 19a. Skladbička měla premiéru pravděpodobně v kapli

sychrovského zámku v den skladatelových 38. narozenin (8. 9. 1879) s varhanním

doprovodem v interpretaci autora.

5. Při rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou část v roce 1882 byl Dvořák

poţádán, aby při slavnostním otevření české univerzity spoluúčinkoval při bohosluţbě, na níţ

byla provedena Mše D dur V. E. Horáka.

6. Poslední Dvořákovo známé varhanické vystoupení (snad jen formou improvizace) se

odehrálo 8. 9. 1894 v Třebsku u Příbrami při zasvěcení nových, skladatelem věnovaných

varhan.

Jako dodatek k textu o Dvořákově hře na varhany lze doplnit několik informací o jeho

příleţitostné hře na harmonium. Jedním z těchto vystoupení je dokonce premiéra autorovy

vlastní skladby Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47, která se

odehrála 2. 2. 1879 v Praze a se skladatelem při ní spoluúčinkovali F. Lachner, F. Vorel

(housle) a A. Neruda (violoncello). Tutéţ skladbu interpretoval Dvořák i na koncertě ve

prospěch stavby Národního divadla 9. 5. 1880 v Tursku (podle Burghausera bylo při této

příleţitosti předepsané harmonium nahrazeno klavírem [Burghauser 1996, str. 583]) a 26. 9.

1880 ve Zlonicích na dobročinném koncertě, jehoţ výtěţek byl určen na vybudování pomníku

Dvořákova někdejšího zlonického učitele Antonína Liehmanna. Konečně 1. 6. 1879 Dvořák

spoluúčinkoval při provedení díla Karla Bendla Po bitvě na Bílé hoře v Českých

Budějovicích.

* Burghauser u tohoto koncertu uvádí „sine org!“ [Burghauser 1996, str. 568]

26

3.3 Shrnutí

Vzhledem k dlouhodobému odbornému vzdělání, které mu poskytlo školení u zlonického

Liehmanna, praxe na kůru v České Kamenici a především studium na varhanické škole

v Praze, lze u Dvořáka předpokládat vysokou úroveň varhanní hry. Tuto dovednost nejlépe

zúročil během svého tříletého působení na postu varhaníka v praţském kostele sv. Vojtěcha a

při několika příleţitostných účinkováních souvisejících s provedením vlastních skladeb nebo

děl jiných autorů. Kromě výše uvedených Foersterových a Janáčkových vzpomínek a reakce

na Dvořákův absolventský koncert na varhanické škole nepřinášejí dostupné prameny ţádné

další reflexe skladatelovy varhanní hry.

Jako dodatek k dané tematice lze uvést skutečnost, ţe skladatel hrál s oblibou na varhany,

kdykoli k tomu byla příleţitost. Týká se to především Dvořákových kaţdodenních ranních

návštěv kostela ve Třebsku, kam docházel ze svého nedalekého letního sídla ve Vysoké u

Příbrami nebo jeho hry na varhany v americkém Spillville během letního pobytu roku 1893.

[Dvořák 2004, str. 27 a 47 - 48]

27

4 Antonín Dvořák jako violista

Jestliţe v předchozích kapitolách, věnovaných Dvořákově činnosti dirigentské, klavíristické

a varhanické, bylo moţno sledovat skladatele jako sólového interpreta, v případě Dvořáka

violisty je tomu přesně naopak. Dostupné prameny neuvádějí jediný případ, kdy by skladatel

vystoupil jako sólový violista a pouze dva ojedinělé případy, kdy skladatel vystoupil jako

komorní hráč (bude jim věnována pozornost později). Téměř čtrnáct let však v Dvořákově

ţivotě pokrývá období, kdy u violového pultu působil jako orchestrální hráč.

Zatímco se hrou na klavír nebo varhany se mladý Dvořák seznámil poměrně brzy, s violou je

jeho jméno spojováno teprve od roku 1857, kdy vstoupil do orchestru Cecilské jednoty

v Praze.* Předpokladem byla v jeho případě bezpochyby znalost hry na housle. S nimi se

Dvořák seznamoval jiţ od dětských let v Nelahozevsi pod vedením místního kantora Josefa

Spitze a velký kvalitativní vzestup jistě znamenalo školení u Liehmanna ve Zlonicích.

Liehmann, který povaţoval housle za základ pro kaţdého hudebníka, věnoval Dvořákově

přípravě na zvládnutí tohoto nástroje prvořadou péči. Proč Dvořák ve svých šestnácti letech

usedl v orchestru Cecilské jednoty k violovému a nikoli houslovému pultu, není známo, snad

tu sehrál roli tradiční nedostatek violových hráčů. Setrval zde následující dva roky.

Po absolvování varhanické školy přijal Dvořák místo violisty v kapele Karla Komzáka a

zřejmě vzhledem k předchozí praxi opět jako violista. Roku 1862 byla celá Komzákova

kapela angaţována jako základ operního orchestru právě vzniklého Prozatímního divadla.

Dvořák zde setrval po dobu devíti let, smlouvu s divadlem rozvázal teprve v létě 1871. Pro

srovnání tehdejších poměrů se současnou praxí lze uvést, ţe Dvořák byl v divadelním

orchestru nejprve jediným (!), později prvním ze dvou violistů.

Léta 1857 aţ 1871 tedy v Dvořákově ţivotě představují období intenzivního kontaktu s

„ţivou“ hudbou, seznamování se s širokým repertoárem od barokních mistrů aţ po tvorbu

skladatelových současníků. Není proto bez zajímavosti povšimnout si konkrétních autorů a

děl, na jejichţ provádění se Dvořák jako člen orchestrů podílel. Zakladatel a dirigent orchestru

Cecilské jednoty Antonín Apt uváděl především díla svých současníků: na programech

koncertů byli dnes jiţ polozapomenutí autoři jako Ferdinand Hiller (1811 – 1885), Joachim

* Pouze Kalenský bez dalších podrobností uvádí, ţe Dvořák se učil hře na violu jiţ ve Zlonicích. [Kalenský in:

Antonín Dvořák: Sborník statí 1912, str. 15]

28

Raff (1822 – 1882), Louis Ehlert (1825 - 1884) či Václav Jindřich Veit (1806 – 1864), ale

také Richard Wagner, z jehoţ díla byl uveden např. závěr třetího jednání z opery Rienzi nebo

Das Liebesmahl der Apostel pro muţský sbor a orchestr. Zastoupen byl také Robert

Schumann (Der Rose Pilgerfarht) či Beethoven (Egmont). Ze starších autorů byl prováděn

zejména Händel (Samson a Dalila, závěrečný sbor z Mesiáše). [Květ 1943, str. 98 – 99]

Během devítiletého působení v orchestru Prozatímního divadla měl pak Dvořák moţnost

zblízka poznat široký operní repertoár italský, francouzský i slovanský. Podílel se na

provádění děl Donizettiho (Lucie z Lammermooru, Linda di Chamounix, Maria di Rohan),

Rossiniho (Lazebník Sevillský, Vilém Tell, Popelka, Othello, Semiramis), Belliniho (Norma),

Verdiho (Trubadůr, Rigoletto, Ernani, La Traviata), Cherubiniho (Vodař), Aubera (Němá

z Portici, Fra Diavolo), Gounoda (Faust a Markétka, Romeo a Julie), Halévyho (Ţidovka),

Meyerbeera (Hugenoti, Robert ďábel), Flotowa (Marta), Webera (Čarostřelec), Glucka

(Orfeus a Eurydika, Armida), Mozarta (Kouzelná flétna, Don Giovanni, Figarova svatba),

Glinky (Ţivot za cara, Ruslan a Ludmila) či Moniuszka (Halka). Z českého operního

repertoáru měl Dvořák moţnost poznat Škroupova Dráteníka, Skuherského Vladimíra,

Šeborovy Templáře na Moravě, Blodkovo V studni, Rozkošného Svatojánské proudy a

především první opery Smetanovy – Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu a Dalibora.

[Bartoš 1938, str. 69 – 102 a 219 – 275]

V rámci svého angaţmá v orchestru Prozatímního divadla se Dvořák zúčastnil i řady

orchestrálních koncertů, na jejichţ provedení se divadelní orchestr podílel. Dvořák tak měl

moţnost poznat např. Berliozovu dramatickou symfonii Romeo a Julie nebo Lisztovo

oratorium Legenda o svaté Alţbětě. A zcela mimořádnou událostí tehdejší Prahy byl koncert

z díla Richarda Wagnera řízený samotným autorem. Na programu bylo několik vokálních

částí oper, ale i čistě instrumentální hudba, jako předehra Faust a předehry k operám Tristan a

Isolda, Mistři pěvci norimberští a Tannhäuser. [Šourek 1954, str. 58]

Zdroje uvádějí pouze dva případy, kdy Dvořák jako violista vystoupil z anonymity orchestru

a podílel se na provedení komorního díla. V prvním případě se jedná koncert soukromého

charakteru, ale zaslouţí si zmínku vzhledem ke skutečnosti, ţe se jednalo o první provedení

Smetanova smyčcového kvartetu Z mého ţivota v domácnosti Dvořákova přítele, hudebního

nadšence Josefa Srba-Debrnova v dubnu 1878. Podruhé se Dvořák představil publiku jako

komorní hráč 23. 9. 1880 v Chrudimi, kde interpretoval violový part svého Smyčcového

sextetu A dur, op. 48.

29

Závěr

Souhrn poznatků, získaných z odborné literatury, dobových reflexí v periodikách,

skladatelovy korespondence a vzpomínek současníků, přináší věrohodný obraz Dvořáka

interpreta. Na základě údajů, s nimiţ jsme se seznámili, jej lze nahlíţet takto:

Vzhledem k mnoţství příleţitostí, při nichţ se Dvořák ujal interpretace některého svého

nebo cizího díla a vzhledem k mimořádnému ohlasu, s nímţ je většina z nich spojena, lze

jednoznačně konstatovat, ţe skladatelovo působení v této oblasti nebylo jen okrajovou

záleţitostí, naopak představovalo nedílnou součást Dvořákových uměleckých aktivit. Tato

skladatelova veřejná angaţovanost se projevila řadou pozitiv.

Dvořákova především dirigentská činnost přinesla významný vklad do historie reprodukce

hudby v českých zemích v poslední třetině 19. století. Zatímco v řadě evropských metropolí

jako Vídeň či Londýn lze jiţ po celé 19. století sledovat zaběhlý a ustálený koncertní provoz,

pro Prahu je příznačná výrazná disproporce mezi relativně bohatým děním v oblasti operního

divadla a nedostatečnou kvalitou i kvantitou koncertního ţivota, který minimálně do 80. let

ţivořil na okraji zájmu diváků i interpretů.

Tento stav, determinovaný tehdejší společensko – politickou situací, se podařilo zvrátit aţ

koncem století a Dvořákovy aktivity měly na tomto procesu významný podíl. Podobně se

tento skladatelův vliv projevil i mimo hlavní město, a to díky Dvořákovu dlouhodobému

působení na hudební ţivot řady českých a moravských měst. Skladatelovy opakované

zájezdy, spojené s interpretací vlastních děl, představovaly mimořádný přínos pro publikum,

které se k vysoké kultuře dostávalo nepoměrně obtíţněji neţ obyvatelé metropole.

Nelze také opomenout dramaturgickou rovinu Dvořákových vystoupení. Na rozdíl od tehdy

běţné zvyklosti utvářet programy koncertů z jakési „směsi“ oblíbených melodií různých

autorů, koncerty Dvořákovy přinášely vyšší dramaturgickou úroveň a přispěly tak ke

zvyšování nároků na recepci hudebního díla. Častým uváděním premiér a následných četných

repríz svých klíčových děl poloţil Dvořák základ interpretačnímu stylu provádění vlastního

skladatelského odkazu. Kořeny „talichovské“ interpretace, která je dnes často povaţována za

vzorovou, tak lze nalézt přímo u samotného autora.

Značné procento Dvořákových vystoupení se odehrálo v zahraničí. Osobní přítomnost

skladatele a jeho přímá účast na provedení díla byly jistě velmi atraktivní a dokázaly mnohem

30

účinněji přitáhnout pozornost i k samotné hudbě. Dvořák navíc v cizině s oblibou zdůrazňoval

své češství, a lze tak s nadsázkou říci, ţe byl i jakýmsi velvyslancem české hudby, z čehoţ

zpětně profitovali také další domácí autoři či interpreti.

V souhrnu lze konstatovat, ţe Dvořákovy aktivity v oblasti interpretace nemalou měrou

přispěly ke konsolidaci domácího hudebního provozu, k utváření obecného přístupu k recepci

hudebního díla, ke zvyšování nároků na dramaturgii, k zaloţení autentické interpretační

tradice a k propagaci české hudby v zahraničí.

Kromě tohoto „vnějšího“ působení však nelze přehlédnout vliv, který měla Dvořákova

interpretační činnost na skladatelovu vlastní tvorbu. Dlouholeté působení u violového pultu

v orchestru umoţnilo Dvořákovi zblízka poznat široký repertoár od barokních autorů aţ po

nejnovější výboje, které tehdy představovala hudba německých novoromantiků. Dvořák se

sice v rámci samostudia intenzivně seznamoval s mnoţstvím partitur, angaţmá v orchestru mu

však přinášelo kaţdodenní kontakt s ţivou, znějící hudbou. Lze se domnívat, ţe zde je nutno

hledat kořeny Dvořákova pozdějšího instrumentačního mistrovství.

Pro Dvořákovu ranou operní tvorbu také jistě nebylo bez významu seznamování se s českým

operním repertoárem, který nabýval na četnosti právě v souvislosti s otevřením Prozatímního

divadla, tedy v době, kdy v jeho orchestru působil Dvořák.

Hovoříme-li o vlivu Dvořákových interpretačních aktivit na skladatelovu vlastní tvorbu, není

bez zajímavosti pozastavit se nad jedním paradoxem. Přestoţe byl Dvořák velmi dobrým

varhanním hráčem – s kvalitním odborným školením a dlouholetou praxí -, nenacházíme

v jeho rozsáhlém skladatelském odkazu jediné dílo komponované pro sólové varhany

(výjimku představují pouze rané školní práce z doby studia na varhanické škole).

V Dvořákově případě je tento fakt o to víc zaráţející, ţe se jednalo o autora se silným

náboţenským cítěním a obecně kladným postojem k chrámové hudbě.

Zhodnocením shromáţděných poznatků docházíme k závěru, ţe Dvořákova interpretační

činnost v celé šíři své působnosti představuje nezastupitelný prvek ve skladatelově

uměleckém i osobním ţivotě, stejně jako v kontextu českého hudebního provozu poslední

třetiny 19. století. Její reflexe v dosavadní dvořákovské literatuře je však nedostatečná.

Jednotlivosti, vztahující se ke sledovanému tématu, jsou nahodile rozesety ve značném

mnoţství pramenů a literatury, aniţ by byly podrobeny systematickému zkoumání. Týká se to

především otázky Dvořákova působení v orchestru Prozatímního divadla, kde lze nalézt

prostor pro další bádání vztahující se k přesnému vyčíslení nastudovaných oper, jejich

31

moţnému vlivu na konkrétní Dvořákovy opusy (Lortzingův Car a tesař vs Dvořákův Král a

uhlíř) apod. Takové podrobné analýzy však jiţ překračují hranice této práce, která je

především vedena snahou upozornit na danou problematiku a bílá místa v oblasti

dvořákovského bádání.

32

Resumé

Předmětem práce je interpretační činnost Antonína Dvořáka. Text přehledně vyčísluje

jednotlivá skladatelova vystoupení a hodnotí jejich přínos pro interpretační praxi Dvořákovy

doby, ale také vliv na samotnou autorovu tvorbu. Vychází z dosavadní odborné literatury, ale

také z dobových pramenů, kterými jsou především kritiky koncertů, skladatelova

korespondence a vzpomínky současníků. Práce je členěna do kapitol podle předmětu

Dvořákovy interpretační činnosti: dirigentství, hra na klavír, varhany a violu. Přílohou textu

jsou tabulky, které chronologicky zachycují jednotlivé Dvořákovy koncerty, místa a data

jejich konání a výčet provedených děl. Hlavní ideou práce je snaha o upozornění na tuto

oblast Dvořákovy umělecké činnosti, která dlouhodobě zůstává stranou zájmu.

Summary

The work is focused on Antonín Dvořák´s activities as performer. It enumerates several

composer´s performances and desserts its contribution to practises of music interpretation in

Dvořák´s time, the same way as its influence on composer´s art creation. It results from

specialized literature, but also from contemporary sources such as reviews, composer´s

correspondence and reminiscences of Dvořák´s contemporaries. The work is parted into

chapters based on subjects of Dvořák´s activities: conducting, playing the piano, organ and

viola. The supplement consists of the schedules with chronology of Dvořák´s concerts, its

dating and place and list of performed works. The keynote of the essay is to attempt to call

attention to the part of Dvořák´s artistic activities, which continues to be out of interest.

33

Použité zdroje

BACHTÍK, Josef: Antonín Dvořák dirigent. Praha: Spolek pro postavení pomníku mistra

Antonína Dvořáka v Praze, 1940.

BARTOŠ, Josef. Prozatímní divadlo a jeho opera. Praha: Sbor pro zřízení druhého

Národního divadla, 1938.

BRANBERGER, Jan. Konservatoř hudby v Praze: Pamětní spis k stoletému jubileu zaloţení

ústavu. Praha: nákladem konzervatoře, 1911.

BURGHAUSER, Jarmil – CLAPHAM, John. Thematický katalog. Bibliografie. Přehled

ţivota a díla. Praha: Bärenreiter Editio Supraphon, 1996. ISBN 80-7058-410-6

DVOŘÁK, Otakar. Můj otec Antonín Dvořák. Příbram: Knihovna Jana Drdy, 2004. ISBN 80-

86240-78-9

FOERSTER, Josef Bohuslav. Stůl ţivota. Praha: Zátiší, knihy srdce i ducha B. M. Klika,

1920.

HEJDA, František Karel. Z umělecké cesty. In: Dalibor. Pamětní list. Praha, 1901.

HELFERT, Vladimír. Leoš Janáček: Obraz ţivotního a uměleckého boje. I. V poutech tradice.

Brno: Oldřich Pazdírek, 1939.

JANÁČEK, Leoš. Za Antonínem Dvořákem. In: Hudební revue IV. Dvořákův sborník. Praha:

Umělecká beseda 1911.

KALENSKÝ, Bohuslav. Antonín Dvořák, jeho mládí, příhody a vývoj k usamostatnění. In:

Antonín Dvořák: Sborník statí o jeho díle a ţivotě: Péčí hudebního odboru Umělecké besedy.

Praha: Umělecká beseda, 1912.

34

KUNA, Milan a kol. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty. Praha: Bärenreiter Editio

Supraphon, 1987 – 1995, svazek 1 – 4. ISBN 80-7058-336-3 (svazek 4); Praha: Editio

Bärenreiter Praha, 2004, svazek 10. ISBN 80-86385-26-4

KVĚT, Jan Miroslav. Mládí Antonína Dvořáka. Praha: Orbis, 1943.

MICHL, Josef. První přednáška u Antonína Dvořáka. In: Hudební revue IV. Dvořákův

sborník. Praha: Umělecká beseda 1911.

PROCHÁZKA, Rudolph. Das romantische Musik – Prag: Charakterbilder. Saaz i. B.: Dr. H.

Erben, 1914.

SLAVÍKOVÁ, Jitka. Dvořák a Anglie aneb Země, které mnoho dluţím. Praha a Litomyšl:

Paseka, 1994. ISBN 80-85192-87-X

SUK, Josef: Dopisy o ţivotě hudebním i lidském. Ed. Jana Vojtěšková. Praha: Editio

Bärenreiter Praha, 2005. ISBN 80-86385-31-0

ŠOUREK, Otakar. Ţivot a dílo Antonína Dvořáka. Praha: SNKLHU, 1954 – 1957, sv. 1 – 4

ŠOUREK, Otakar. Z Dvořákovy cesty za slávou. Praha: Hudební matice Umělecké besedy,

1949.

ŠOUREK, Otakar: Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Praha: Topičova edice, 1940.

TLUSTÝ, František. Antonín Dvořák v epizodách a anekdotách. Chrudim: A. Kiesl, 1935.

VACH, Ferdinand. Dvořák v Kroměříţi. In: Hudební revue IV. Dvořákův sborník. Praha:

Umělecká beseda 1911.

ŢIŢKA, Leoš Karel. Mistři a mistříčkové: Vzpomínky na české muzikanty let 1881 – 1891.

Praha: vlastním nákladem, 1947.

Kritiky z periodik: Dalibor, Národní listy, Ruch, Světozor

35

Příloha

36

TABULKA Č. 1

Dvořákova dirigentská vystoupení

Na základě dostupných zdrojů shrnuje následující tabulka všechna Dvořákova dirigentská

vystoupení doma i v zahraničí, místa jejich konání, dataci a výčet provedených děl. V případě,

ţe na programu koncertu bylo více skladeb, jsou uvedeny pouze ty, které dirigoval sám

Dvořák. Jednotlivé koncerty jsou řazeny chronologicky. Ve třech případech je sporné, zda má

jejich zařazení do přehledu smysl. Jedná se o koncerty soukromého nebo polosoukromého

charakteru, kde Dvořák účinkoval na ţádost svých přátel nebo dalších osob. Nebyly tedy

veřejnosti přístupné, neměly ţádný významný vliv na recepci Dvořákovy hudby, ani se k nim

nevztahují komentáře odborné veřejnosti. Pro dokreslení šíře skladatelových interpretačních

aktivit jsou však do přehledu zařazeny také. Ve dvou případech se navíc jedná o premiéry

Dvořákových děl (11. 9. 1887 Mše D dur a 29. 5. 1900 Slavnostní zpěv), zbývajícím

koncertem je pak dvořákovský večer, který na počest hosta uspořádal 11. 3. 1884 ve svém

domě londýnský nakladatel A. Littleton při skladatelově první návštěvě Anglie. Zazněla na

něm „směs“ z Dvořákovy dosavadní tvorby.

Údaje k jednotlivým koncertům vycházejí především z desátého svazku souboru Antonín

Dvořák: Korespondence a dokumenty [Kuna 2004], který přináší přepisy primárních

pramenů: dobových programů, divadelních cedulí apod. Výjimku představují koncerty,

k nimţ se ţádné dokumenty nezachovaly (nebo jsou nezvěstné). V tabulce jsou uvedeny

pod pořadovými čísly: 1, 3, 4, 5, 10, 13, 18, 22, 33, 35, 39, 41, 42, 43, 48, 52, 55, 56, 57, 58,

62, 64, 65, 70, 80, 81, 88, 89, 95 a 111. V těchto případech bylo vyuţito údajů z „Přehledu

ţivota a díla Antonína Dvořáka“ Burghauserova Thematického katalogu [Burghauser 1996].

Údaje o koncertu 11. 3. 1884 (v tabulce pořadové číslo 11) jsou převzaty z knihy Jitky

Slavíkové Dvořák a Anglie [Slavíková 1994], údaje o koncertu 30. 3. 1885 (v tabulce

pořadové číslo 27) z knihy Josefa Bachtíka Antonín Dvořák dirigent [Bachtík 1940].

Pokud si údaje získané z jednotlivých zdrojů v několika málo případech vzájemně odporují,

je to zohledněno jednak symbolem otazníku na příslušném místě tabulky, jednak v samotném

textu práce (obvykle formou poznámky pod čarou).

Vysvětlivka ke kolonce POZNÁMKY: P = světová premiéra

37

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

1. Srpen 1877 Lipník nad

Bečvou

Serenáda E dur

dva Moravské dvojzpěvy

2. 17. 11. 1878 Praha

Serenáda d moll

Slovanské rapsodie č. 1 a 2

Tři novořecké básně

Dvořákův první

samostatný koncert,

vše: P

3. 24. 4. 1879 Chrudim Serenáda E dur

4. 21. 12. 1879 Tábor Slov. tance č. 3 a 4 z op. 46

5. 6. 1. 1880 Brno Symfonie č. 5

Slovanská rapsodie č. 2

6. 29. 3. 1880 Praha

Slovanská rapsodie č. 3

Valčíky č. 1 a 4 z op. 54

Česká suita

Sl. tance č. 1, 2 a 3 z op. 46

dva Moravské dvojzpěvy

Valčíky a

Moravské

dvojzpěvy: P

7. 28. 1. 1881 Praha Král a uhlíř

8. 3. 2. 1881 Praha Král a uhlíř

9. 6. 1. 1883 Praha Nokturno, op. 40

předehra k opeře Dimitrij Nokturno: P

10. 27. 10. 1883 Mladá Boleslav Sereáda E dur

11. 11. 3. 1884 Londýn tři sbory ze Stabat mater

12. 13. 3. 1884 Londýn Stabat mater

13. 20. 3. 1884 Londýn

Husitská

Symfonie č. 6

Slovanská rapsodie č. 2

14. 22. 3. 1884 Londýn Scherzo capriccioso

Nokturno, op. 40

15. 5. 4. 1884 Praha Dimitrij

16. 6. 4. 1884 Plzeň Stabat mater

17. 7. 4. 1884 Plzeň Stabat mater

18. 23. 4. 1884 Praha „Eia Mater“ ze Stabat mater „Dvořákův večer“

19. 26. 4. 1884 Olomouc Stabat mater

20. 27. 4. 1884 Olomouc Stabat mater

21. 11. 9. 1884 Worcester Stabat mater dopol. Koncert

22. 11. 9. 1884 Worcester Symfonie č. 6 večer. Koncert

23. 16. 11. 1884 Praha Symfonie č. 6

24. 21. 11. 1884 Berlín Klavírní koncert

Husitská

25. 2. 12. 1884 Praha Stabat mater

26. 4. 12. 1884 Praha Můj domov

27. 7. 12. 1884 Plzeň Stabat mater

28. 28. 3. 1885 Plzeň Svatební košile P

29. 29. 3. 1885 Plzeň Svatební košile

30. 30. 3. 1885 Praha Slovanská rapsodie č. 3

31. 22. 4. 1885 Londýn Symfonie č. 7 P

32. 6. 5. 1885 Londýn Klavírní koncert

33. 13. 5. 1885 Londýn „Dědicové Bílé hory“

34. 27. 8. 1885 Birmingham Svatební košile

35. 29. 11. 1885 Praha Symfonie č. 7

36. 10. 4. 1886 Kroměříţ Stabat mater

37. 11. 4. 1886 Kroměříţ Stabat mater

38. 15. 10. 1886 Leeds Svatá Ludmila P

38

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

39. 24. 10. 1886 Birmingham Symfonie č. 6

40. 29. 10. 1886 Londýn Svatá Ludmila

41. 6. 11. 1886 Londýn Svatá Ludmila

42. 14. 11. 1886 Praha Symfonie č. 7

43. 6. 1. 1887 Praha Slov. tance č. 1, 2 a 7 z op. 72 P

44. 29. 1. 1887 Praha Slov. tance č. 1, 2 a 7 z op. 72

45. 1. 2. 1887 Praha Slov. tance č. 1, 2 a 7 z op. 72

46. 25. 2. 1887 Praha Svatá Ludmila

47. 27. 2. 1887 Praha Svatá Ludmila

48. 6. 3. 1887 Praha Symfonické variace dopolední koncert

49. 6. 3. 1887 Praha Svatá Ludmila večerní koncert

50. 11. 3. 1887 Praha Svatá Ludmila

51. 25. 3. 1887 Praha Svatá Ludmila

52. 3. 4. 1887 Praha Husitská

53. 17. 4. 1887 Praha Nokturno, op. 40

Serenáda E dur

54. 19. 4. 1887 Praha Houslový koncert

55. 3. 5. 1887 Vídeň Houslový koncert

56. 2. 7. 1887 Praha Můj domov

57. 11. 9. 1887 Luţany Mše D dur P

58. 28. 3. 1888 Budapešť Stabat mater

59. 15. 4. 1888 Plzeň Mše D dur

60. 21. 4. 1888 Olomouc Svatá Ludmila

61. 22. 4. 1888 Olomouc Svatá Ludmila

62. 9. 5. 1888 Chrudim Stabat mater

63. 10. 5. 1888 Chrudim Stabat mater

64. 11. 11. 1888 Praha Symfonie č. 5

65. 13. 3. 1889 Dráţďany

Symfonie č. 5

Nokturno, op. 40

Slovanská rapsodie č. 2

66. 2. 2. 1890 Praha Symfonie č. 8 P

67. 10. 2. 1890 Praha Symfonie č. 8

68. 13. 2. 1890 Praha Symfonie č. 8

69. 11. 3. 1890 Moskva

Symfonie č. 5

Adagio z op. 44

Scherzo capriccioso

Slovanská rapsodie č. 1

Symfonické variace

70. 22. 3. 1890 Petrohrad Symfonie č. 6

Scherzo capriccioso

71. 24. 4. 1890 Londýn Symfonie č. 8

72. 7. 11. 1890 Frankfurt n. M. Husitská

Symfonie č. 8

73. 16. 11. 1890 Olomouc Ţalm 149

74. 25. 4. 1891 Kroměříţ Svatá Ludmila

75. 26. 4. 1891 Kroměříţ Svatá Ludmila

76. 17. 5. 1891 Praha Stabat mater

77. 15. 6. 1891 Cambridge

Symfonie č. 8

Stabat mater

árie ze Svatebních košilí

udělení čestného

doktorátu

78. 21. 6. 1891 Praha Symfonie č. 6

39

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

79. 9. 10. 1891 Birmingham Requiem P

80. 12. 3. 1892 Olomouc Requiem

81. 13. 3. 1892 Olomouc Requiem

82. 6. 4. 1892 Praha Symfonie č. 4 P

83. 23. 4. 1892 Kroměříţ Requiem

84. 24. 4. 1892 Kroměříţ Requiem

85. 28. 4. 1892 Praha

V přírodě, Karneval, Othello

Serenáda d moll

dva valčíky z op. 54

V přírodě, Karneval

a Othello: P

86. 21. 10. 1892 New York Te Deum

V přírodě, Karneval, Othello Te Deum: P

87. 17. 12. 1892 New York Symfonie č. 6

88. 29. 11. 1892 Boston Requiem

89. 30. 11. 1892 Boston Requiem

90. 30. 3. 1893 New York Schoenefeld: Rural Symphony

Phippen: Klavírní koncert c moll

koncert vítězných

skladeb

skladatelské

soutěţe v New

Yorku

91. 6. 4. 1893 New York Husitská

92. 12. 8. 1893 Chicago

Symfonie č. 8

Slovanské tance č. 1, 2 a 3 z op. 72

Můj domov

„Český den“ na

světové výstavě

v Chicagu

93. 28. 9. 1893 Worcester

(USA)

Ţalm 149

Husitská

94. 4. 12. 1893 New York

Beethoven: Král Štěpán

Chopin: Klavírní koncert e moll

Mozart: Symfonie č. 5

koncert studentů

newyorské národní

konzervatoře

95. 23. 1. 1894 New York

Mendelssohn: předehra Sen noci

svatojanské

Liszt: Uherská fantazie

Arnold: Amer. Plantáţní tance (?)

Volkmann: valčík a scherzo ze

smyčcové serenády (?)

Foster (v Dvořákově úpravě): Old

Folks at Home

dobročinný koncert

newyorské

konzervatoře,

Old Folks at Home:

P

96. 13. 10. 1894 Praha

Symfonie č. 9

Můj domov

árie ze Svaté Ludmily

Serenáda E dur

97. 4. 1. 1896 Praha

Slovanská rapsodie č. 3

Biblické písně č. 1-5 (v orchestrální

úpravě)

Othello

Symfonie č. 9

1. koncert ČF

Biblické písně: P

98. 19. 3. 1896 Londýn

Violoncellový koncert č. 2

Biblické písně č. 1-5 (v orchestrální

úpravě)

Symfonie č. 8

Violoncellový

koncert: P

99. 25. 3. 1896 Vídeň Svatební košile

100. 11. 4. 1896 Praha Violoncellový koncert č. 2

101. 18. 4. 1896 Olomouc Svatá Ludmila

40

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

102.

19. 4. 1896 Olomouc Svatá Ludmila

103. 8. 5. 1897 Brno

Polednice

Zlatý kolovrat

Karneval

Symfonie č. 9

104. 12. 3. 1898 Praha

Polednice

Zlatý kolovrat

Slovanská rapsodie č. 1

105. 23. 4. 1898 Olomouc

Te Deum

Vodník

Zlatý kolovrat

106. 24. 4. 1898 Olomouc

Te Deum

Vodník

Zlatý kolovrat

107. 15. 1. 1899 Praha Vodník

108. 19. 11. 1899 Praha Svatební košile

109. 20. 12. 1899 Budapešť

Violoncellový koncert č. 2

Píseň bohatýrská

Karneval

110. 4. 4. 1900 Praha

Holoubek

Brahms: Tragická ouvertura

Schubert: Symfonie h moll

Beethoven: Symfonie č. 8

111. 29. 5. 1900 Praha Slavnostní zpěv P

41

TABULKA Č. 2

Dvořákova klavíristická vystoupení

Na základě dostupných zdrojů shrnuje následující tabulka všechna známá Dvořákova

vystoupení, při nichţ účinkoval jako klavírista, místa jejich konání, dataci a výčet

provedených děl. V případě, ţe na programu koncertu bylo více skladeb, jsou uvedeny pouze

ty, na jejichţ provedení se Dvořák přímo podílel jako klavírista. Jednotlivá vystoupení jsou

řazena chronologicky. Tabulka nezahrnuje Dvořákovy interpretační aktivity, které mají

výlučně soukromý charakter a jejich datace a Dvořákem interpretovaná díla jsou jiţ dnes

pravděpodobně nezjistitelné (hra na klavír při hudebních večerech v rodině Neffových apod.)

Údaje vztahující se ke koncertnímu turné vycházejí především z desátého svazku souboru

Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, který přináší přepisy primárních pramenů.

Pouze ve třech případech, které tento zdroj neuvádí, bylo vyuţito „Přehledu ţivota a díla

Antonína Dvořáka“ z Burghauserova Thematického katalogu [Burghauser 1996] (pořadová

čísla 40, 47 a 49), stejně jako u všech ostatních koncertů, které nebyly součástí koncertního

turné (pořadová čísla 1 – 10, 12 – 15, 41 a 56 – 59). Údaje o koncertu 11. 3. 1884 (pořadové

číslo 11) jsou převzaty z knihy Jitky Slavíkové Dvořák a Anglie [Slavíková 1994].

Vysvětlivky ke kolonce POZNÁMKY: KT = koncertní turné „na rozloučenou“; P =

premiéra

42

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

1. 17. 2. 1875 Praha „Vzpomínání“ a „Proto“ z B23 ?

2. 15. 12. 1878 Brno Z kytice národních písní

slovanských komplet: P

3. 1. 6. 1879 České Budějovice Mazurek

„Ţal“ a „Děvče v háji“ z op. 43

4. 29. 6. 1879 Turnov

Klavírní trio g moll

Polonéza A dur

Mazurek

dva Slovanské tance

„Opuštěný“ z op. 29

„Ţal“ z op. 43

„Koljas“ z op. 50

Klavírní trio g

moll +

Polonéza A dur:

P (?)

5. 9. 5. 1880 Tursko výběr z Moravských dvojzpěvů

Maličkosti

6. 26. 9. 1880 Zlonice

výběr z Moravských dvojzpěvů

2 Slovanské tance

Mazurek

část Verdiho Requiem (v úpravě

pro klavír a harmonium)

valčíky (?)

7. 16. 9. 1882 Tábor

Cigánské melodie

Večerní písně

Sonáta F dur

Legendy (č. 4, 6 a 10)

8. 27. 10. 1883 Mladá Boleslav Klavírní trio f moll P

9. 13. 11. 1883 Praha Klavírní trio f moll

10. 11. 3. 1884 Londýn

čtyři Cigánské melodie

árie z opery Tvrdé palice

dvě písně

dva Moravské dvojzpěvy

11. 22. 3. 1884 Londýn dvě písně z Cigánských melodií

12. 23. 4. 1884 Praha

Klavírní trio f moll

Ze Šumavy (č. 1, 2 a 3)

„Inflammatus“ ze Stabat mater

Moravské dvojzpěvy

„Dvořákův

večer“

13. 30. 3. 1887 Praha Romantické kusy P

14. 11. 4. 1891 Praha Klavírní trio Dumky P

15. 7. 5. 1891 Písek

Sonáta pro housle a klavír F dur

výběr ze Slovanských tanců

Klavírní trio g moll

dva Moravské dvojzpěvy

„Inflammatus“ ze Stabat mater

16. 3. 1. 1892 Rakovník

Klavírní trio g moll

dva Slovanské tance

Rondo g moll (?)

Klid (?)

Klavírní trio Dumky

KT

17. 6. 1. 1892 Kladno

Klavírní trio g moll

dva Slovanské tance

Rondo g moll (?)

Klid (?)

Klavírní trio Dumky

KT

Rondo g moll:

P

43

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

18. 8. 1. 1892 Chrudim

Klavírní trio f moll

Romantické kusy (č. 2 a 4)

Ze Šumavy (č. 1 a 3)

Rondo g moll

Klid

Slovanský tanec č. 8 z op. 46

Klavírní trio Dumky

KT

19. 15. 1. 1892 Pardubice

Klavírní trio g moll

Romantické kusy (č. 1 a 2)

Rondo g moll

Klid

Klavírní trio Dumky

KT

20. 23. 1. 1892 Mělník

Klavírní trio g moll

Slov. tance č. 1, 2 a 8 z op. 72

Rondo g moll (?)

Klid (?)

Klavírní trio Dumky

KT

21. 24. 1. 1892 Roudnice

Klavírní trio B dur

Slov. tance č. 1, 2 a 8 z op. 72

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

22. 31. 1. 1892 Nymburk

Klavírní trio B dur

Nokturno, op. 40

Slovanský tanec č. 2 z op. 72

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

23. 1. 2. 1892 Český Brod

Klavírní trio B dur

Slovanský tanec č. 2 z op. 72

Romantické kusy (č. 2)

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

24. 2. 2. 1892 Kolín

Klavírní trio g moll

Capriccio

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

25. 7. 2. 1892 Slaný

Klavírní trio B dur

Romantické kusy (č. 1 a 2)

Klid

Klavírní trio Dumky

KT

26. 13. 2. 1892 Třeboň

Klavírní trio B dur

Romantické kusy (č. 1 a 2)

Rondo

Klavírní trio Dumky

KT

27. 14. 2. 1892 Tábor

Klavírní trio g moll

1 část z Romantických kusů

Klid

Rondo

Klavírní trio Dumky

KT

44

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

28. 18. 2. 1892 Praha

Klavírní trio g moll

Rondo g moll

Klid

Klavírní trio Dumky

KT

29. 20. 2. 1892 Pečky

Klavírní trio B dur

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Romantické kusy (č. 2)

Klavírní trio Dumky

KT

30. 21. 2. 1892 Velvary

Klavírní trio B dur

Capriccio

Klid

1 Slovanský tanec

Klavírní trio Dumky

KT

31. 27. 2. 1892 Litomyšl

Klavírní trio g moll

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Romantické kusy (č. 2)

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

32. 28. 2. 1892 Polička

Klavírní trio B dur

Nokturno

Klid

Rondo g moll

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Klavírní trio Dumky

KT

33. 5. 3. 1892 Jihlava

Klavírní trio B dur

Capriccio

Klid

1 Slovanský tanec

Klavírní trio Dumky

KT

34. 6. 3. 1892 Čáslav

Klavírní trio g moll

Mazurek

Klid

Rondo

Klavírní trio Dumky

KT

35. 19. 3. 1892 Mladá Boleslav

Klavírní trio g moll

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Romantické kusy (č. 2)

Rondo

Klavírní trio Dumky

KT

36. 20. 3. 1892 Turnov

Klavírní trio B dur

Romantické kusy (č. 2)

Slovanský tanec č. 2 z op. 72

Klid

Rondo

Klavírní trio Dumky

KT

37. 24. 3. 1892 Hořice

Klavírní trio g moll

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

45

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

38. 25. 3. 1892 Náchod

Klavírní trio B dur

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

39. 26. 3. 1892 Vysoké Mýto

Klavírní trio g moll

Romantické kusy (č. 2)

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

40. 27. 3. 1892 Praha-Ţiţkov

Klavírní trio g moll

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

41. 31. 3. 1892 Praha Klavírní trio Dumky

42. 2. 4. 1892 Hradec Králové

Klavírní trio Dumky

Romantické kusy (č. 2)

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Klid

Rondo g moll

KT

43. 3. 4. 1892 Hradec Králové

Klavírní trio Dumky

Mazurek

Klid

1 Slovanský tanec

KT

44. 9. 4. 1892 Klatovy

Klavírní trio B dur

Slovanský tanec č. 2 z op. 72

Romantické kusy (č. 2)

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

45. 10. 4. 1892 Rokycany

Klavírní trio g moll

Romantické kusy (č. 2)

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

46. 18. 4. 1892 Brno

Klavírní trio g moll

Mazurek, Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

47. 19. 4. 1892 Boskovice

Klavírní trio g moll

Mazurek

Rondo g moll

Klid

Klavírní trio Dumky

KT

48. 30. 4. 1892 Kutná Hora

Klavírní trio g moll

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

46

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

49. 1. 5. 1892 Olomouc

Klavírní trio g moll

Klid

Rondo g moll

Nokturno, op. 40

Romantické kusy (č. 2)

Klavírní trio Dumky

KT

50. 4. 5. 1892 Jičín

Klavírní trio f moll

Slovanský tanec č. 8 z op. 72

Romantické kusy (č. 2)

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

51. 8. 5. 1892 České Budějovice

Klavírní trio g moll

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

52. 14. 5. 1892 Havlíčkův Brod

Klavírní trio g moll

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

53. 15. 5. 1892 Rychnov n. Kn.

Klavírní trio g moll

Mazurek

Ze Šumavy (2 části)

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

54. 16. 5. 1892 Jaroměř

Klavírní trio f moll

Capriccio

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

55. 28. 5. 1892 Strakonice

Klavírní trio g moll

Capriccio

Klid

Slovanské tance (č. ?)

Klavírní trio Dumky

KT

56. 29. 5. 1892 Písek

Klavírní trio f moll

Ze Šumavy (2 části)

Romantické kusy (č. 2)

Mazurek

Klid

Rondo g moll

Klavírní trio Dumky

KT

57. 16. 9. 1894 Semily Klavírní trio Dumky

58. 28. 9. 1894 Praha Klavírní trio Dumky

59. 19. 12. 1899 Budapešť výběr z Moravských dvojzpěvů

47

TABULKA Č. 3

Dvořákova ostatní vystoupení

Na základě dostupných zdrojů shrnuje tabulka Dvořákova vystoupení, v jejichţ rámci

skladatel interpretoval part varhan, harmonia, violy nebo houslí. Přehled obsahuje místa

konání jednotlivých akcí, dataci a výčet provedených děl. Jednotlivá vystoupení jsou řazena

chronologicky. V případě, ţe na programu koncertu bylo více skladeb, jsou uvedeny pouze ty,

na jejichţ provedení se Dvořák přímo podílel. Tabulka nezahrnuje Dvořákova angaţmá

v Komzákově kapele, v orchestru Cecilské jednoty a v orchestru Prozatímního divadla, v

nichţ působil jako violista. Stanovit počet a dataci jednotlivých koncertů a operních

představení, které Dvořák během tohoto mnohaletého působení absolvoval, se vymyká

moţnostem této práce, jsou-li vůbec ve své úplnosti zjistitelné. Tabulka také nezahrnuje

Dvořákovy interpretační aktivity, keré mají výlučně soukromý charakter (improvizace na

harmonium při hudebních večerech v rodině Neffových apod.), výjimku tvoří pouze

soukromá premiéra Smetanova smyčcového kvartetu Z mého ţivota, která svým významem

zařazení do přehledu ospravedlňuje.

Údaje k poloţkám č. 3 – 12 vycházejí z „Přehledu ţivota a díla Antonína Dvořáka“

z Burghauserova Thematického katalogu [Burghauser 1996], údaje k poloţce č. 4 navíc

z článku v časopise Dalibor [Dalibor 1875, str. 354], údaje k poloţkám č. 1 a 2 jsou převzaty

z knihy J. M. Květa Mládí Antonína Dvořáka [Květ 1943], údaje k poloţce č. 13 z knihy

Otakara Dvořáka Můj otec Antonín Dvořák [Dvořák 2004].

Vysvětlivky ke kolonce POZNÁMKY: v kolonce je vţdy uveden nástrojový part, který

interpretoval Dvořák; P = premiéra

48

DATUM MÍSTO PROVEDENÉ DÍLO POZNÁMKA

1. 15. 8. 1858 Zlonice A. Liehmann: Mše d moll housle

2. 30. 7. 1859 Praha

Preludium D dur

Fuga g moll

J. S. Bach: Preludium a

fuga a moll

J. S. Bach: Fuga g moll

varhany

3. 21. 11. 1875 Praha Palestrina: Missa ascendo

ad Patrem varhany

4.(?) 22. 11. 1875 Praha

J. Förster:

Missa in honorem St.

Adalberti

varhany

5. 21. 12. 1877 Praha W. A. Mozart: Requiem varhany

6. duben 1878 Praha B. Smetana: Smyčcový

kvartet „Z mého ţivota“ viola

7. 2. 2. 1879 Praha Maličkosti harmonium, P

8. 1. 6. 1879 Čes. Budějovice Bendl: Po bitvě na Bílé

hoře harmonium

9. 8. 9. 1879 Sychrov O Sanctissima varhany, P

10. 23. 9. 1880 Chrudim Smyčcový sextet A dur viola

11. 26. 9. 1880 Zlonice Maličkosti harmonium

12. 19. 10. 1882 Praha V. E. Horák: Mše D dur varhany

13. 8. 9. 1894 Třebsko ? varhany