problémy menšinových skupin

Problémy menšinových skupin

ANTIOPRESIVNÍ PŘÍSTUP, PEDAGOGIKA OSVOBOZENÍ

• Cílem antidiskriminujících či antiopresivních přístupů je změna situace znevýhodňovaných a utlačovaných menšin (kulturně, rasově, nábožensky, atd.). V moderní sociální práci se začaly objevovat na konci osmdesátých let a jejich prosazování probíhalo v letech devadesátých.

• Nárůst zájmu o tyto modely sociální práce souvisel s potřebou některých západních zemí čelit výbušným sociálním problémům, které se týkaly vztahu většinové společnosti a převážně etnických menšin (jejich sociálního vyloučení).

• Problematika vztahů mezi různými etnickými a kulturními skupinami je v současné době realitou.

• V současném světě patří ke klíčovým problémům interetnické a interkulturní vztahy.

• Antiopresivní neboli antidiskriminující přístup je takový, jehož cílem je změna situace statusově a kulturně znevýhodněných menšin.

• Výchozím pojmem je „oprese“ – strukturální znevýhodnění určitých skupin.

• Těmto skupinám jsou odpírána některá práva a možnosti, které jsou běžně dostupné většinové společnosti. Antiopresivní přístup si klade za cíl tomuto znevýhodnění čelit, redukovat diskriminaci, která je založena na rase, pohlaví, postižení, sociální třídě či sexuální orientaci.

• Diskriminace a oprese je chápána jako ústřední charakteristika situací, s nimiž soc. pracovník přichází do styku.

• Antiopresivní přístup je uplatňován v práci s různými formami útlaku žen, příslušníků různých ras, tříd a etnik, náboženských, sociálních a kulturních skupin.

• Základní východisko AOP považuje schopnost vnímat diskriminaci a opresi jako základní charakteristiku životní situace, s níž se klienty potýkají.

Antiopresivní přístup je vymezen následujícími rysy:

• Diskriminace je základní rys klientovi situace - dle tohoto je vysloveně nebezpečné, pokud si soc. pracovník neuvědomuje diskriminaci či opresi. Smyslem antiopresivního přístupu (dále jen AOP) je upozorňovat na opresi mezi skupinami lidí (gender, etnocentrismus- jedna kultura vůči druhé, ateizmus)

• Opresi jde odstranit nebo posílit – soc. pracovník může intervencí opresi posílit nebo odstranit, proto je nutné, aby měl povědomí o sociálně-politickém kontextu a nezůstával tak součástí problému. Touto problematikou se zabýval např. Thompson.

Antiopresivní přístupy

• Asimilace – noví migranti přicházející do země se přizpůsobují nové kultuře. Některé soc. problémy jsou pak symptomem akulturace.

• Klient neoplývá některými dovednostmi nutnými pro život v nové kultuře, protože se to ve své kultuře nenaučil. Soc. pracovník mu pomáhá takové dovednosti osvojit, snaží se porozumět jeho kulturnímu zázemí.

• Liberální pluralismus – princip zacházení podle rovných příležitostí (právo všech na stejné zacházení v práci.)

• Kulturní pluralismus – aneb podpora multikulturalismu, tj. aby byli ve společnosti různé kultury, etnické skupiny. Aby si lidé mohli zachovávat své kulturní dědictví.

• Strukturalismus – kapitalismus je o sociálních třídách, různých pozicích. AOP rozšiřuje strukturalismus na různé etnické a kulturní charakteristiky (např. gender). Proto jsou v kultuře některé skupiny dominantní

• Perspektivy minoritních skupin – soc. práce by měla zohledňovat názory utlačovaných, především při tvorbě služeb, protože oni nejlíp rozumí žité skutečnosti útlaku (opresi).

Zvláštní případ AOP: Paulo Freire – pedagogika osvobození

• Významný stoupenec AOP, narozen v Brazílii, ve svém životě bojovat proti chudobě, opresi. Poté co musel emigrovat do USA, protože „zmocňoval“ brazilskou chudinu (učil je číst a psát a to vnímal především jako způsob jak jim pomoci se vymanit z útlaku), bojoval proti válce ve Vietnamu a proti rasové segregaci černochů v USA, rozšířil pojetí útlaku za hranice třetího světa.

• Na základě svých životních zkušeností napsal „Pedagogy of the Oppressed“ – pedagogika osvobození, kde vzdělání chápe jako osvobozování, to se děje ve dvou stupních:

– 1) soc. pracovník probouzí v lidech vědomí o utlačení

– 2) procesem permanentní kulturní akce usiluje o změnu.

• Klíčovým pojmem v díle Freira je „probuzení uvědomění“, lidi je potřeba zmocňovat (vzděláváním), aby vyšli z útlaku a přejali vlastní sociální a politickou odpovědnost

• Kultura ticha – společenský stav utlačených lidí (marginalizovaných skupin) způsobený tím, že dominantní kultura zapříčinila, že tyto utlačované skupiny nejsou vnímány nebo jsou vnímány tak, jak chce sama dominantní kultura.

• Moc – účelem vzdělávání je získávání moci. Jde o kolektivní cíl. Utlačovaní tohoto mohou dosáhnout díky jednotě a svému počtu. Cílem vzdělávání je zmocnění (empowerment) a to vede k sociálnímu pořádku, odmítání hierarchického a autoritativního systému

• Dialog – podporuje komunikaci, rovné postavení těch, co komunikují. Soc. pracovník v dialogu opouští nadřazenou expertní pozici, stává se komunikujícím partnerem.

• Princip reality – „nemá smysl s klientem hovořit o stigmatizaci. Lze se ho ovšem ptát, co cítil, když mu nedali práci, protože je Rom.“. Při soc. práci vycházíme ze zkušeností klienta.

• Kodifikace a dekodifikace jako součást probuzení vědomí – klient se rozvíjí v dialogu, kde mu soc. pracovník pomáhá pochopit nový kontext kulturních a sociálních artefaktů, kterými je obklopen. To se děje formou kodifikace a dekodifikace:

• A) Kodifikace – soc. pracovník vzbuzuje debatu nad známými artefakty (např. ukázkou fotografie).

• B) Dekodifikace – analýza v dialogu, vede k odhalování nových významů a kontextů reality, má vést k pochopení strukturálních příčin společenské nespravedlnosti. Jde o demaskování sociální reality.

• Probuzení vědomí – dospívání k vědomí vlastních hodnot a kultury.

Shrnutí

• AOP klade důraz na širší sociální a politické problémy společnosti, vede k jejich řešení a to formou uskutečnění sociální akce, která je cíleným důsledkem kritického nazírání reality.

• Tento přístup je uplatňován např. při řešení negramotnosti v rámci různých komunitních programů. Aplikovat důsledně koncept navržený Freirem lze jen v omezených situacích a dobách (nejlépe v revolučních a porevolučních dobách).