Špicl (na dobové karikatuře, z

něm. Spitzel = slídič, špeh,

vyzvědač) – tajná policie

kontrolovala náladu mezi

obyvatelstvem i za pomoci

placených informátorů, špiclů a

provokatérů.

Památník bitvy „tří císařů“

► Kde na našem území se tato

bitva odehrála a s jakým

výsledkem?

► Který státní útvar měl

nahradit zaniklou Svatou říši

římskou?

Znak Rakouského císařství

► Kterým jiným podobným

právním dokumentem se

Rakušané při vydání

občanského zákoníku

inspirovali?

24. Habsburská monarchie v době

metternichovského absolutismu

Po předčasné smrti Leopolda II. (1792) převážila v habsburské

monarchii konzervativní politika, rozhodující roli v odklonu od

osvícenských reforem sehrál jednak pád Bastily, ale i povaha

nového císaře Františka II. (1792–1835), který nedůvěřoval novým

myšlenkám a události ve Francii, hlavně poprava krále, ho utvrdily

v odporu k jakýmkoliv změnám. S jeho nástupem skončilo období

osvícenských reforem, byla znovu zavedena přísná cenzura, zesílen

policejní dohled nad obyvatelstvem, styky se zahraničím byly pod

přísným dozorem, stejně jako spolková činnost, opět zesílily pozice

šlechty a církve ve státním aparátu. Evropu zasáhl dlouholetý

válečný konflikt, který i v jiných zemích vedl k zastavení

předchozích osvícenských reforem.

Období panování Františka II. a jeho syna Ferdinanda I. (1835–

1848) se také někdy říká doba předbřeznová, podle března 1848,

kdy revoluce ve Vídni svrhla policejní režim neoblíbeného státního

kancléře Metternicha, který na základě osobního přesvědčení hájil

v Rakousku absolutistický způsob vlády.

Střetnutí s revoluční a napoleonskou Francií Habsburská monarchie se na počátku 90. let 18. století ocitla ve

válkách nejprve s revoluční Francií a poté s císařem Napoleonem I.

Několik z důležitých bitev napoleonských válek se odehrálo přímo

na území habsburské monarchie, válečnými střety a průchody cizích

i domácích armád tak bylo výrazně postiženo i civilní obyvatelstvo. Rakouská armáda utrpěla ve střetech s Francouzi mnoho porážek, což oslabovalo

autoritu římsko-německého císaře Františka II. Ten z obav před nejistou

budoucností Svaté říše římské a po Napoleonově císařské korunovaci přijal roku

1804 raději nový titul dědičného císaře rakouského jako František I. (po tomto

datu se hovoří o rakouském císařství, či o Rakousku), aby Habsburkům zůstala

tato nejvyšší hodnost pro světské panovníky zachována.

Rozhodnutím Napoleona I. zanikla Svaté říše římská národa německého v roce

1806, jejím historicky posledním zvoleným císařem byl právě František II.

Rostoucí státní dluh způsobený obrovskými výdaji na armádu

donutil Rakousko v roce 1811 vyhlásit státní bankrot. Prudký

pokles hodnoty papírových peněz, tzv. bankocetlí, poškodil ztrátou

úspor mnoho lidí. Ve stejném roce byl v habsburské monarchii

vyhlášen občanský zákoník, který kromě jiného zajišťoval všem

poddaným rovnost před zákonem, zatím je ale nezbavoval jejich

závislosti na vrchnosti, a to včetně plnění poddanských povinností.

Přijetí tohoto moderního zákoníku, který ostatně platí v Rakouské

republice dodnes, bylo prvním krokem k pozvolnému přechodu

od stavovské k občanské společnosti.

Díky obratné politice kancléře Metternicha, který od roku 1809

řídil zahraniční politiku, patřilo Rakousko po vídeňském kongresu

i přes četné vojenské porážky v průběhu napoleonských válek k

vítězným velmocím a spoluurčovalo další osudy Evropy. Navíc

získalo dvě bohaté severoitalské oblasti – Benátsko a Lombardii

(Milánsko), čímž se rozloha habsburské říše významně rozšířila.

Clemens Metternich byl

jednou z nejvýznamnějších

osobností 19. století. Ve svých

konzervativních životních i

politických postojích se utvrdil

poté, co byl nucen z rodného

Porýní uprchnout před revolucí

do Vídně. Metternichův

společenský i politický vzestup

byl podpořen i výhodným

sňatkem s vnučkou oblíbeného

rádce Marie Terezie, Eleonorou

Kounicovou. Svou úspěšnou

politickou kariéru začal

v diplomatických službách jako

rakouský velvyslanec, už v

roce 1809 byl jmenován do

funkce rakouského ministra

zahraničí, o rok později se stal

kancléřem. Díky němu vyšlo

Rakousko z napoleonských

válek nejen bohatší o nová

území, ale zároveň si dokázalo

udržet pozici vlivné evropské

velmoci. Jeho ideálem bylo

dosažení rovnováhy sil a

klidného vývoje zachováním

velmocenské.

► Které evropské země měly

podle Metternicha tvořit tuto

pentarchii?

Jeho kariéru ukončila březnová

revoluce ve Vídni roku 1848.

Poté, co byl císařem

Ferdinandem I. odvolán, musel

z Vídně v přestrojení uprchnout

– politický azyl na několik let

nalezl ve Velké Británii. Na

sklonku života se do

habsburské monarchie vrátil a

střídavě pobýval ve Vídni a na

svém zámku Kynžvart

v jihozápadních Čechách, do

politiky se již nikdy nevrátil.

Národnostní složení rakouské monarchie:

Které národy žily na území habsburské monarchie?

Zárukou toho, že Rakousko zůstane i v budoucnu prvořadou

evropskou velmocí, byla kromě Metternichových diplomatických

aktivit i dostatečně silná a bojeschopná armáda – podle odhadů šla

v této době na armádní výdaje téměř polovina všech státních příjmů.

Metternichovský absolutismus Metternichův vliv na vnitřní politiku Rakouska vzrostl s nástupem

rakouského císaře Ferdinanda I. (jako český král Ferdinand V.),

který ze zdravotních důvodů téměř o ničem nerozhodoval, místo něj

prakticky vládla poručnická rada, tzv. státní konference, jejímž

nejdůležitějším členem byl právě kníže Metternich.

Rakouský kancléř měl velký vliv i na dění daleko za hranicemi

habsburské monarchie, byl proto svými současníky nazýván „kočím

Evropy“. Metternich stál za vznikem Svaté aliance a z pozice

Rakouska, které stálo v čele Německého spolku, zasahoval i do

vnitřních záležitostí jeho členů. Nepřál žádným svobodomyslným

myšlenkám, snažil se proto všemi možnými prostředky potlačit i

rozvíjející se národní hnutí – nejen u nás, ale i v Německém spolku.

Zámek

Kynžvart –

rodové sídlo

Metternichů, po

klasicistní

přestavbě zámek

daleko lépe

reprezentoval

moc a bohatství

svého majitele,

Klementa

Metternicha.

► Která plodina nahradila

pravou zrnkovou kávu, jež byla

během napoleonských válek

nedostupným zbožím?

► Kdo v habsburské

monarchii zrušil nevolnictví a

kdy to bylo?

Díky lepší zdravotní péči a

dodržování základních

hygienických pravidel došlo

k poklesu úmrtnosti, zejména

kojenecké a dětské. Výsledkem

toho byl nárůst počtu obyvatel

českých zemí v letech 1815 až

1850 ze 4,8 na 6,8 miliónů.

►Jaký byl počet obyvatel

České republiky při posledním

sčítání?

► Co bylo typické pro

trojpolní systém hospodaření?

Hospodářský vývoj českých zemí Významné ztráty vedle přímých válečných škod způsobila

rakouskému hospodářství Napoleonova kontinentální blokáda. Na

trhu chyběl třtinový cukr, káva a další produkty ze zámoří, české

sklárny a plátenictví ztratily odbytiště. Na druhou stranu dočasné

vyřazení britské konkurence napomohlo růstu domácího průmyslu,

zejména bavlnářství a soukenictví, a nepřímo tak urychlilo

industrializaci českých zemí. Pozitivně ovlivnila i zemědělství,

nedostatek cukrové třtiny brzy nahradila cukrová řepa, zákaz

dovozu anglického chmele vedl k rozšíření chmelnic v Čechách.

Bez ohledu na ostrý policejní dozor, přísnou cenzuru, útlum

politického života a zdánlivou neměnnost poměrů, které byly

typické pro období metternichovského absolutismu, docházelo

v monarchii, a hlavně v českých zemích, k převratným změnám, a to

především ve sféře hospodářské. Pokroky v zemědělství, průmyslu i

dopravě ovlivňovaly stále více život lidí. Zásluhou zemských

správců, hraběte Františka Kolovrata a hraběte Karla Chotka

zažívaly české země všestranný hospodářský i kulturní vzestup,

staly se hlavní základnou průmyslového rozvoje celé monarchie,

díky tomu vzrostl na počátku 19. století i jejich politický význam.

Zemědělství

Zvýšená spotřeba potravin u domácího obyvatelstva spolu s

nárůstem poptávky po surovinách pro rozvíjející se průmyslovou

výrobu pozitivně ovlivnila rozvoj zemědělství. Pastviny i málo

využívané rybníky se měnily na ornou půdu. Zaváděl se stájový

chov dobytka, zastaralý trojhonný (úhorový) systém byl

nahrazován střídavým hospodářstvím, rozšířilo se pěstování

brambor a zejména jetelovin, určených ke krmným účelům.

Hlavními technickými plodinami zůstaly i v 1. polovině 19. století

konopí a len. I přes uvedené změny se stále drtivou většinu

z osetých ploch tvořily obiloviny, ty se pěstovaly téměř na 90 %

orné půdy. Vynález tzv. ruchadla bratranců Veverkových výrazně

vylepšil způsob orby – ruchadlový pluh díky tvaru radlice půdu

králem (jako Ferdinand V.). Který český panovník vytvořil pravidla korunovačního rituálu českých králů?

Po abdikaci v prosinci roku 1848 strávil zbytek svého života střídavě na Pražském hradě a na zámku v Zákupech a

Ploskovicích. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem

bonbóny a chudým almužnu. Praze postupně věnoval na 450 tisíc zlatých.

Ferdinand I. (V.) zvaný Dobrotivý (žil v letech 1793–1875) – žádný Habsburk

nebyl na trůně tak oblíben jako právě tento rakouský císař, za něhož vládla tzv.

státní konference, kterou společně řídili dva rivalové – Metternich a Kolovrat.

Nikoliv náhodou se o nich říkalo: „Metternich a Kolovrat se podobají císařské

orlici. Jedna hlava hledí doprava, druhá doleva.“

Ferdinandova éra patřila k nejklidnějším v dějinách habsburské říše, byl to čas

straussovských valčíků, Sacherových dortů, výstavby prvních továren, začátků

paroplavby a budování železnic.

Ferdinand trpěl epilepsií, ale rozhodně neměl tak nízké duševní schopnosti, jak se o

něm tradovalo a jak dodnes přežívá v hodnocení veřejnosti i díky oblíbenému rčení

Vídeňanů: „der gute Nandl ist ein Trottel,“ tedy něco jako „náš dobrák Ferdáček

je blbeček.“ Jeho vzdělávání v dětství bylo velmi zanedbané, později však bez

problémů zvládl hovořit plynně pěti jazyky (vedle němčiny a latiny mluvil italsky,

francouzsky a maďarsky, naučil se i trochu česky). Měl hudební nadání, hrál na

klavír a trubku, nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se i o techniku. Byl

posledním panovníkem, který se nechal v září 1836 korunovat v Praze českým

Znak obce Rybitví Ruchadlo je dnes ve znaku této

malé obce u Pardubic, odkud

pocházeli oba bratranci

Veverkové (na pomníku níže) –

jejich užitečný vynález z roku

1827 jim ale mnoho slávy a

hlavně bohatství nepřinesl.

Johann Josef Leitenberger

[lajtnbergr] (žil v letech 1730–

1802) byl zakladatelem

úspěšné rodinné firmy, která již

roku 1797 založila první

strojní přádelnu bavlny ve

Verneřicích na Děčínsku.

Rozmach zaznamenala v této

době i lázeňství – Karlovy

Vary, Mariánské Lázně,

Františkovy Lázně, Teplice se

staly vyhledávaným místy

odpočinku i léčení.

► Zjistěte, které významné

osobnosti tato lázeňská

střediska v Čechách navštívily.

nejen rozrýval, ale současně i obracel. Práci v zemědělství

usnadňovaly také secí stroje, nebo parní mlátičky obilí.

Rozvoj zemědělství byl však poměrně pomalý, brzdila jej

nedostatečná hospodářská osvěta na venkově, nedůvěra rolníků

k novotám, ale především zastaralý feudální systém držby půdy.

Šlechtičtí majitelé půdy díky přetrvávajícím robotním povinnostem

disponovali dostatečně velkým množstvím levné pracovní síly, a

proto jim chyběla motivace k modernizaci zemědělské práce.

Potravinářský průmysl, zejména cukrovarnictví a pivovarnictví si musely na svůj

rozmach počkat až do druhé poloviny 19. století.

Průmysl

Na počátku 19. století převládala v českých zemích stále ještě

manufakturní výroba. Klíčovým odvětvím pro průmyslový vývoj

byla textilní výroba, nejvýrazněji se rozvíjelo bavlnářství.

Od 20. let 19. století se manufakturní výroba měnila ve strojovou velkovýrobu –

vedle spřádání se první stroje začaly užívat i k potiskování bavlněných látek v tzv.

kartounkách. Zapojením strojů i parního pohonu se výrazně snížily výrobní

náklady – zatímco roku 1841 se na výrobě bavlněných látek podílelo kolem 7 500

dělníků, ručně by podobné množství příze předtím zpracovávalo 90 tisíc přadláků.

Zjistěte, kterému městu u nás se přezdívalo „rakouský Manchester“.

Rozmach průmyslové textilní výroby vedl k následnému rozvoji

strojírenství, hutnictví a důlního průmyslu.

Od konce 30. let 19. století se naplno rozvinula těžba černého uhlí,

nejdříve v kladenské pánvi a později zejména v ostravsko-

oslavanské oblasti. Uhlí bylo zapotřebí i v dopravě, kde se prosadila

od počátku 40. let parní lokomotiva.

Industrializace se nerozvíjela rovnoměrně po celém území,

soustřeďovala se zejména v pohraničních oblastech severních a

západních Čech, na severní Moravě a v Rakouském Slezsku, dále

pak v obou hlavních zemských městech, v Praze a Brně. Šlo o

průmyslové oblasti, v nichž převažovalo německy hovořící

obyvatelstvo, z německých řad pocházeli i první podnikatelé

v našich zemích.Na hospodářském rozvoji se významně podílela i

Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách, založená roku 1833.

Původně aristokratický spolek, u jehož zrodu stál nejvyšší purkrabí Čech hrabě

Karel Chotek,. se časem přeměnil na sdružení českých i německých podnikatelů

ze všech společenských vrstev, jehož cílem bylo zvýšit úroveň českých výrobků a

tím i jejich schopnost čelit zahraniční konkurenci. Konkurence v podnikání

přinášela i první střety mezi českými a německými zájmy, které se odehrály se

i na půdě Jednoty. Češi v ní získali brzy silné pozice a nakonec ji ovládli.

Za nejstarší strojírnu u nás je považována

mechanická dílna Jindřicha Alexandra

Luze [luce] ve Šlapanicích u Brna (sídlila v

budově místního zámku – viz na fotografii),

založená 1814. Vedle parních strojů

vyráběla i hasičské stříkačky a zemědělské

stroje.

Zjistěte, která instituce v současnosti sídlí

v objektu bývalé strojírny.

František Josef Gerstner (žil

v letech 1756–1832)

Parník Bohemia – první

paroloď byla spuštěna na

Vltavu v pražském Karlíně

roku 1841, se 60 cestujícími na

palubě byla schopná překonat

trasu z Mělníka do Drážďan za

19 hodin.

► Zjistěte, co se po trati Praha

– Lány nejvíce vozilo.

► Čím jsou Lány významné

dnes?

►V jakém roce vjel první vlak

do vašeho města?

► Zjistěte, kdy byl v Čechách

zaveden pro veřejnost první

telegraf.

První železnicí v Čechách byla koněspřežná dráha, vybudována

v letech 1824–1832 mezi Českými Budějovicemi a rakouským

Lincem. Nejstarší koněspřežnou

dráhu na evropském

kontinentu zbudoval

František Antonín

Gerstner podle projektu

svého otce Františka

Josefa Gerstnera,

profesora na pražské

polytechnice.

Osobní vozy koněspřežky

jezdily po trati rychlostí

10–15 km za hodinu.

Podle původního projektu

mělo dojít k propojení

Vltavy a Dunaje, k tomu kroku už však nedošlo, protože koněspřežku nahradila

mezi Českými Budějovicemi a Lincem parní železnice.

Výstavba druhé koněspřežné železnice původně naplánované

z Prahy do Plzně byla dovedena roku 1836 pouze do Lán, v té době

se totiž i u nás začalo s budováním parní železnice, která se ukázala

jako progresivnější způsob dopravy po kolejích.

Za 11 let byla do roku 1847 postavena Severní dráha císaře

Ferdinanda, která spojila Vídeň s uhelnými doly a železárnami na

Ostravsku a solnými doly v Haliči přes Břeclav a Bohumín. Do

Brna dorazil odbočkou z Břeclavi první vlak v roce 1839, do Prahy

z Přerova nově zbudovanou vedlejší tratí přes Olomouc roku 1845.

Vedle rozvoje železniční dopravy se zlepšovala i silniční síť, jízdní

čas mezi Vídní a Prahou a dalšími významnými městy se postupně

díky tomu zkracoval. Do českých zemí pronikaly vedle parního

stroje i další technické vynálezy, např. také parovůz a kolesový

parník, o jejichž veřejné předvedení se v letech 1815 až 1817

zasloužil Josef Božek. Roku 1826 v terstském přístavu úspěšně

vyzkoušel svůj lodní šroub Josef Ressel.

Počátkem 19. století započala i historie jízdního kola. Za prvního vynálezce

oblíbeného dopravního prostředku je považován Karl Drais von Sauerbronn [drajs

fon zauerbron], který roku 1818 přihlásil na patentový úřad své řiditelné běhací

kolo, později na jeho počest pojmenované „drezína“. Tu si zakoupil i český

básník Jan Kollár, který byl jízdou tak nadšen, že o ji popsal v 1. zpěvu skladby

Slávy dcera:

Abych pak běh zrychlil kroku svého

a času si při tom uspořil

Nejstarší vysoká pec na koks v celé habsburské

monarchii byla postavena roku 1836 ve Vítkovicích.

Železárnu ve Vítkovicích, původně označovanou jako

Rudolfova huť, založil roku 1828 olomoucký arcibiskup

arcivévoda Rudolf Habsburský. O přeměnu Vítkovic na

velký železárenský a hutní závod se postaral vídeňský

bankéř Salomon Meyer Rotschild [zalomon mejer ročild]

(žil v letech 1774–1855), který od státu Vítkovice v roce

1843 odkoupil.

Proč byly vítkovické železárny pro Rakousko tak

důležité?

► Uveďte na příkladech, jak

se industrializace odrazila

v podobě měst i venkova.

Chotkovy sady

První městský park v Praze dal

na ploše 1240 m2 zbudovat

Karel Chotek, v roce 1841 byl

park otevřen pro veřejnost.

Zmapujte parkovou úpravu

ve vašem okolí a zjistěte, kdy

a proč byla vybudována.

koupil jsem stroj, kterýž utvořil

v Mannheimě Drais roku přítomného.

Jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého

prospěch vtip tu v jedno zatvořil,

aby člověk i noh nemořil

i se vyhnul smrti pádu zlého.

Draisina se volá od nálezce,

za půl hodiny lze přijeti

z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce;

ona nejen k lásce krátí dráhu,

než jak tělo učí držeti

tak i ducha vždycky rovnováhu.

Praha, v níž žilo v první polovině 19. století zhruba 100 tisíc obyvatel, se výrazně

změnila. O její rozkvět se zasloužil hlavně hrabě Karel Chotek, z jehož iniciativy

byly v Praze např. dlážděny ulice a náměstí, zaváděna kanalizace, přes Vltavu byl

vybudován druhý most. Podobně se změnila i další velká česká a moravská města.

Proměny Prahy:

Česká polytechnika

Inženýrská výuka začala v Čechách již roku 1707, v roce 1803 se stavovská

inženýrská škola přeměnila podle konceptu Františka Josefa Gerstnera

na polytechniku, která byla jedinou technickou školou v celém Rakousku.

Jak se dnes tato instituce (vpravo její současný znak), která se od Karlo-

Ferdinandovy univerzity definitivně odloučila roku 1815, jmenuje?

Porgesova kartounka –

průmyslový pražský Smíchov

Most císaře Františka I. (zvaný také Řetězový most) byl

po Karlovu mostu druhým pražským mostem.

Spojoval Národní třídu přes Střelecký ostrov s Újezdem

a Malou Stranou, v místech dnešního mostu Legií. Byl

postaven v roce 1841. Stavba mostu spolu s výstavbou nábřeží

byla svěřena Vojtěchu Lannovi. Roku 1898 byl provoz na

mostě kvůli jeho nedostatečné nosnosti ukončen.

O schopnostech českých

podnikatelů přizpůsobit se

požadavkům zahraničního trhu

a akceptovat novinky svědčí

vznik řady netradičních oborů:

- roku 1812 se začaly ve

Strakonicích vyrábět fezy

- roku 1843 byl v Dačicích

poprvé vyroben kostkový cukr

- v letech 1840-43 začala na

Sušicku výroba sirek

- v letech 1846–48 byla do

Českých Budějovic z Vídně

přenesena výroba tužkařské

firmy Hardmuth, blíž ložiskům

kvalitní tužkařské tuhy

Průkopníci české vědy i průmyslu:

Parovůz – Josef Božek (žil v letech 1782–1835) předvedl svůj vůz poháněný

parou Pražanům poprvé v neděli 24. září roku 1815 v Královské oboře. O dva

roky později 1. června 1817 předvedl opět ve Stromovce nejen parovůz, ale i

první paroloď. Úspěšnou exhibici zkazila náhlá průtrž mračen, při níž byl Božek

okraden o pokladnu s vybraným vstupným. Zadlužený vynálezce pak v prudkém

hnutí mysli svůj vůz rozbil a k experimentům s parním strojem v dopravě se už

nikdy nevrátil.

Lodní šroub – Josef Ressel Ressel (žil v letech 1793–1857) věřil, že Archimédův

šroub usnadní pohon lodí. Na rozdíl od svých předchůdců dokázal stanovit jeho

správný tvar a velikost a vymyslet pro něj i nejvhodnější umístění na lodi. Přes

úspěšné pokusy v Terstu, kde pracoval jako lesmistr, se Ressel slávy ale nedočkal,

prvenství ve vynálezu lodního šroubu mu bylo přiznáno až devět let po smrti.

V současnosti se k jeho odkazu hlásí nejen Češi, ale i Rakušané a Slovinci.

Karlínský viadukt – Vojtěch Lanna (žil v letech 1805–1866) se stal jedním

z nejvýznamnějších českých podnikatelů. Zabýval se loďařstvím, podílel se na

stavbě koněspřežné dráhy, řídil výstavbu řetězového mostu v Praze, budovy

dnešního Masarykova nádraží v Praze, či karlínského (Negrilliho) viaduktu.

Koncem 40. let 19. století otevřel první důl na Kladně a později zde založil i první

kladenskou huť. Spolu s Františkem Ditrichem založil Českou akciovou

společnost pro paroplavbu na Vltavě, která spustila 15. srpna roku 1865 na Vltavu

první parník Praha – Prag.

České národní obrození Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. vedly k zásadním

změnám i v české společnosti. Církev ztratila svůj monopol na

vzdělání, do habsburské monarchie začaly pronikat myšlenky

osvícenců, nové vědecké poznatky a technické vynálezy. Zásluhou

soukromých učených společností, sdružující osvícenské vzdělance

zejména z řad šlechty a kněží, se začal i v českých zemích rozvíjet

zájem o vědecké poznání.

►Které z tereziánských a

josefínských reforem měly pro

další vývoj českých zemí

klíčový význam?

► Zjistěte, které odborné ústavy

Akademie věd České republiky

v současnosti sdružuje.

► Proč česká šlechta

nesouhlasila s centralistickou

politikou Vídně?

František Antonín hrabě

Kolovrat-Libštejnský

(žil v letech 1778–1861) český

šlechtic, umírněný liberál, od

roku 1811 řídil zemskou vládu

v Čechách. Podporoval českou

kulturu i české národní hnutí,

byl spoluzakladatelem

Vlasteneckého muzea v Praze.

Jako člen státní konference se

podílel na řízení rakouské

monarchie, po pádu

Metternicha byl krátce

rakouským kancléřem.

Ke starší generaci národního

obrození patřili i tzv. písmáci –

např. František Vavák nebo

František Hek.

► Proč se tito autoři označují

jako písmáci?

Postavu Františka Heka literárně

zpracoval ve svém rozsáhlém

románu Alois Jirásek.

► Jak se tento Jiráskův román o

životních osudech Františka

Heka jmenuje?

Roku 1784 vznikla v Praze veřejná Česká společnost nauk, později

přejmenovaná na Královskou českou společnost nauk (přetrvala až

do roku 1952), která systematicky pečovala o rozvoj vědy a lze ji

tedy považovat za předchůdkyni dnešní Akademie věd.

První generace Česká kultura nemohla spoléhat na podporu státu, Rakousko

nepodporovalo žádná národní hnutí, protože odporovala jeho

centralistické politice, jeho cílem bylo vytvořit silný stát

s jednotným jazykem – s němčinou.

Na rozdíl od státem prosazované němčiny byla čeština na velmi

nízké úrovni, byla jazykem lidovým, určeným pro komunikaci

venkovského obyvatelstva a městské chudiny. Český jazyk neměl

v této době rozvinutou slovní zásobu ani jednotná mluvnická

pravidla. Na obranu češtiny začali jako první vystupovat již

osvícenci, mnozí však sami česky neuměli. Obrany jazyka vznikaly

v prostředí zemského vlastenectví s podporou české šlechty. Značná

část šlechty bádání o českém jazyce – vnímaném jako symbol

svébytnosti země – a dějinách podporovala (a to i finančně), ačkoliv

sama často česky mluvila jen málo nebo vůbec. Vedlo ji k tomu

zemské vlastenectví a odpor k centralizační politice Vídně.

První generace vedená Josefem Dobrovským byla ovlivněna

ideály osvícenství, většina z nich včetně samotného Dobrovského

však nevěřila v plnohodnotné uplatnění češtiny ani v rozvoj

samostatné vyspělé české kultury. Jejich zájem o jazyk a dějiny byl

motivován především vědecky, svědčí o tom i to, že svá díla psali

většinou německy nebo latinsky.

Dobrovský jako řečník při korunovaci Leopolda II. českým králem

Josef Dobrovský (žil v letech 1753–1829), jemuž se podle typického obleku

přezdívalo Modrý abbé, se sám naučil česky až za studií. Opustil duchovní dráhu a

hmotné zajištění i dostatek času k badatelské práci získal jako vychovatel u hraběte

Nostice. Patřil k největším postavám nejen české, ale i evropské vědy své doby.

V německy psaných Dějinách české řeči a literatury propojil vývoj českého

písemnictví s vývojem českého jazyka. Za vrcholné období české jazykové

kultury považoval dobu veleslavínskou, vybral si ji za základ ke stanovení

pravidel češtiny, která sepsal německy v Zevrubné mluvnici české. Zásady české

gramatiky, které Dobrovský pojmenoval, jsou platné dodnes. Dobrovský, ačkoliv

sám nevěřil v obnovení češtiny jako plně funkčního kulturního jazyka, nepřímo

dokázal její hodnotu a možnosti dvoudílným Německo-českým slovníkem. Mimo

Puristé neboli brusiči českého

jazyka, jejich snahou bylo

očistit český jazyk od přemíry

cizích, zejména německých

slov, která se snažili nahradit

slovy novými. Novotvary,

které vytvářeli, neměly ale

dlouhou životnost.

K nejznámějším českým

puristům patřil Václav Pohl

(žil v letech 1720–1790), který

navrhoval následující nová

česká slova:

citedlnost – hmat

citoň – nos

bručka, neboli hlubozník –

basa

jezlín – talíř

chřipoprach – šňupavý tabák

knihovtipník, myslivíř –

student

nosočistoplena – kapesník

pozorovák – inspektor

rokodník – kalendář

samotinec – mnich

sestromuž – švagr

skokotnosta – taneční mistr

spěšnoved – poštmistr

zbožorobna – továrna

zelnochrupka – salát

Pár slov z Pohlovy slovotvorby

se přeci jen ujalo, např. některé

české mluvnické pojmy jako

jsou: pád, příslovce, spojka, a

také samohláska a dvojhláska,

nebo sloveso.

► Jaký jiný význam má

označení puristé?

Krameriusovy c. k. pražské

poštovské noviny

► Co znamená zkratka c. k.

v názvu novin?

jiné odhalil také principy české prozódie, založil nový obor – slavistiku, či

objasnil mluvnické zákonitosti staroslověnštiny.

Čím se zabývá slavistika? Kde se staroslověnština používá v současné době?

Vědecké poznání měly podpořit i veřejně přístupné sbírky

přírodnin, uměleckých a historických cenností – pro tyto účely

vznikla první muzea. Ve srovnání s dneškem plnila tehdejší muzea

mnohem širší poslání. Nahrazovala či doplňovala činnost univerzit a

vědeckých akademií. Nejstarší muzeum u nás bylo otevřeno roku

1814 v Opavě (dnešní Slezské zemské muzeum), o tři roky později

vzniklo Moravské zemské muzeum v Brně a roku 1818 bylo v Praze

založeno Vlastenecké muzeum v Čechách (dnešní Národní

muzeum).

Hrabě Kašpar ze Šternberka (žil v letech 1761–1838)

jako významný český přírodovědec, specializující se

zejména na botaniku, geologii a

paleontologii, spolu s hrabětem Kolovratem a dalšími

českými aristokraty založil 15. dubna 1818 Vlastenecké

muzeum. Této instituci, která měla za úkol prohlubovat

poznání vědy a zároveň šířit nové myšlenky a znalosti

v českých zemích, daroval svou obsáhlou knihovnu spolu

s velmi cennými

přírodovědnými sbírkami.

Časopis Národního muzea je nejstarším

českým vědeckým a literárním časopisem, který

od roku 1827, kdy jej založil František Palacký,

vychází dodnes.

Které sbírky Národního muzea jsou v dnešní

době přístupné veřejnosti?

Která muzea se nacházejí ve vašem regionu a

co si v nich můžete prohlédnout? Pozvěte své

spolužáky na návštěvu muzejních sbírek ve

vašem okolí, zjistěte historii muzea a

seznamte s ní i své spolužáky ve třídě.

Významnou úlohu v šíření češtiny a

nových myšlenek sehrály noviny a knihy. Jejich vydávání je spjato

s nakladatelem a knihkupcem Václavem Matějem Krameriem (žil

v letech 1753–1808), který od roku 1789 začal vydávat česky psané

Krameriovy c. k. pražské poštovské (později vlastenecké) noviny.

Kramerius využil uvolnění cenzury za vlády Josefa II. a chtěl

prostřednictvím novin seznamovat čtenáře s osvícenskými ideály.

Ve snaze zpřístupnit široké veřejnosti česky psané knihy založil

roku 1790 Českou expedici, určenou k jejich vydávání a distribuci.

Česká expedice byla

prvním ryze českým

nakladatelstvím u nás,

vedle vydávání a

distribuce českých knih

fungovala také jako

knihkupectví a

antikvariát, ale i jako

místo setkávání

vlastenců z různých

koutů naší země.

Matěj Kopecký (žil v letech

1775–1847), „patriarcha

českého loutkářství“, šířil

myšlenky národního hnutí po

venkově, svá loutková

představení, jejichž hlavními

hrdiny byli Faust, český Honza

a čerti, hrál česky. V tradici

českého loutkářství pokračovali

i jeho synové a vnuci.

► Kterou loutkovou postavu

Matěj Kopecký v Čechách

proslavil?

► Kteří významní čeští

loutkáři se proslavili svými

loutkovými postavami ve 20.

století?

► Čím se proslavila

Magdaléna Dobromila

Rettigová?

Podobně zásadní význam na šíření češtiny, osvícenských myšlenek i

vlastenectví mělo divadlo – bylo přístupné všem bez ohledu na

vzdělání, zásluhou kočovných hereckých společností se česká

tvorba dostala i mezi ty, kteří neměli přístup k českým knihám.

K nejvýznamnějším organizátorům českého divadelního života

patřil Václav Thám (žil v letech 1765–1816), jeden z prvních

českých divadelních autorů a překladatelů.

První česká představení se hrála v roce 1785 v Nosticově

(Stavovském) divadle, česky se však hrálo pouze o nedělích a to

jen velmi krátce. Roku 1786 získali čeští herci povolení

k provozování českých představení v dolní části Koňského trhu

(dnešní Václavské náměstí) v nově vybudovaném C. k.

vlasteneckém divadle, známém více pod jménem Bouda. Divadlo

navštívil dokonce i Josef II., přesto však bylo nuceno z finančních

důvodů již po třech letech ukončit svou činnost (po roce 1789 se

česky hrálo U Hybernů).

Bylo to stavení podlouhlé, nepříliš vysoké a dosti primitivně zbudované,

podobající se spíše nějaké kůlně či boudě, jakou vídáme u nynějších majitelů

zvěřinců a opičích divadel. Nebylo ani natřeno. Pouze na jeho průčelí byl

zavěšen císařský orel, kolem něhož skvěly se v obou zemských jazycích zlaté

nápisy „C. k. vlastenecké divadlo“ označovaly, že jsme před chrámem bohyně

Thálie. Tehdejší česká Thálie nedbala patrně – nebo nemohla dbát –

na přílišnou parádu. (Josef Jiří Stankovský – Vlastencové z Boudy, s. 33)

Druhá generace

Přes četná omezení v období Metternichova absolutismu od

dvacátých let 19. století počet těch, kteří se aktivně podíleli na

národním obrození, postupně rostl. Vlastenectví našlo odezvu ve

středních měšťanských vrstvách mezi řemeslníky, živnostníky i

nově začínajícími českými podnikateli. Vůdčí role v národním

obrození připadla vlastenecky smýšlející inteligenci.

Druhá generace vyrostla na vědeckém výkladu českého jazyka

Josefa Dobrovského, byla však ovlivněna nikoliv racionálním

myšlením osvícenců, ale romantickými představami některých

německých filosofů hledajících smysl dějin a podstatu národního

společenství v lidové kultuře a v dávné minulosti. Mladší generace

národního hnutí byla na rozdíl od Dobrovského přesvědčena, že je

čeština plně životaschopným jazykem. Ve snaze dokázat, že se

čeština se plně vyrovná vyspělým evropským jazykům včetně

němčině, psali své odborné studie autoři této generace česky, jejich

Stavovské divadlo

První kamenné divadlo v Čechách nechal v Praze vybudovat

vlastenec hrabě František Antonín Nostic Rieneck [rýnek].

Divadlo svou činnost zahájilo roku 1783, hrála se v něm

německá činohra a italská opera, v roce 1785 se tu několikrát

hrálo i česky. V roce 1787 se v něm konala světová premiéra

Mozartovy opery Don Giovanni [džovany]. Při příležitosti

slavnostní korunovace Leopolda II. byla v Nosticově divadle

uvedena premiéra další Mozartovy opery.

Zjistěte, o kterou Mozartovu operu jde?

V jakém stavebním slohu bylo divadlo postaveno?

Josef Jungmann (žil v letech

177 3–1847) byl žákem Josefa

Dobrovského. Je považován za

jednoho nejvýznamnějších

českých jazykovědců vůbec.

Vytvořil základ moderního

českého jazyka. Pro výuku

češtiny na gymnáziu, kde učil,

sepsal první českou učebnici

literární výchovy, která poprvé

vyšla pod názvem Slovesnost

(1820). O pět let později vydal

Jungmann Historii literatury

české, první česky psané dějiny

české literatury. Jeho stěžejním

dílem, na němž se podíleli i jiní

odborníci, je pětidílný Slovník

česko-německý (1834–1839),

který obsahoval na 120 tisíc

slov a kromě uvedení spisovné

podoby slov poučil čtenáře i o

jejich významu a správném

způsobu užití. Jeho zásluhou

vznikla moderní česká

terminologie, o níž se mohly

opřít následující generace.

Nedostatek slovní zásoby při

svých překladech a při práci na

česko-německém slovníku vedl

Jungmanna k tvorbě nových

slov, poučen pravidly české

slovotvorby, sestavenými

Dobrovským, vytvářel nová

slova pomocí přípon, oživoval

stará zapomenutá slova a dával

jim nové významy, často

přebíral slova z příbuzných

jazyků (polštiny, ruštiny).

zásluhou vznikla první umělecky náročná literární díla včetně

překladů světových děl do češtiny.

Vůdčí osobností této generace byl jazykovědec Josef Jungmann,

který jako první veřejně ztotožnil češství s českým jazykem.

Myšlenka, že Čechem je pouze ten, kdo česky mluví, nikoli kdo

v Čechách žije, natrvalo ovlivnila směr národního hnutí.

Nové pojetí češství se postupně prosadilo, Češi a Němci se rozešli, v 19. století

nahradilo zemské vlastenectví jazykové pojetí národa. Na českém území se

postupně začaly formovat dva zcela odlišné národy. Německy mluvící

obyvatelstvo bylo ve výhodě, znalost němčiny umožňovala přístup ke vzdělání,

zajišťovala společenský vzestup. Češi měli na výběr, buď splynout s vyspělejším

německým prostředím, k čemuž směřovala i většina osvícenských reforem, anebo

se pokusit o vzestup češtiny a české kultury na úroveň srovnatelnou s německou

společností. Zpočátku zcela nereálné cíle se nakonec naplnily, čeština se stala

jazykem umění, vědy, publicistiky a nakonec byla zavedena i ve školách vyššího

typu. Vztah Čechů s Němci byl pro formování českého národa klíčovou otázkou,

jazyk byl nejen prostředkem ke komunikaci, ale i národním symbolem. Soutěžení

Čechů s Němci mělo i pozitivní vliv na rozvoj českého hospodářství, které

v německém prostředí nacházelo řadu podnětů, a snaha vyrovnat se vyspělejšímu

německému prostředí motivovala Čechy k hledání vlastní cesty hospodářského a

kulturního růstu, což se významně projevilo na přelomu 19. a 20. století.

Klíčovou roli v posílení národního sebevědomí sehrály odkazy na

slavnou českou minulost. Důkaz kulturní velikosti a starobylosti

českého jazyka měly prokázat i dva slavné rukopisy

Královédvorský a Zelenohorský, které byly objeveny krátce po

sobě v letech 1817 a 1818. Šlo o velmi zdařilé literární falzifikáty,

na kterých se pravděpodobně podíleli jejich objevitelé Václav

Hanka a Josef Linda, národní mladá česká inteligence je přivítala s

velkým nadšením.

Rukopisy, pocházející údajně z 9. až 13. století, odpovídaly romantickým

představám o českém dávnověku. O pravosti Rukopisů pochyboval veřejně jen

Josef Dobrovský, který je hned na počátku označil za podvrhy. Trvalo však téměř

80 let, než skupina odvážných vzdělanců v čele s Tomášem Masarykem vědecky

prokázala, že Rukopisy nejsou pravé. Jejich vědecké důkazy však veřejnost

odmítala přijmout a Masaryk spolu s ostatními byli považováni za nepřátele

českého národa. Rukopisy se během 19. století staly národním pokladem, typicky

českou vlasteneckou četbou. Inspirovaly umělce z mnoha oblastí.České falzifikáty

nejsou v Evropě ojedinělé, v 19. století se objevilo podobných rukopisů více –

k nejznámějším patří Ossianovy [ošijanovi] zpěvy, ojedinělá sbírka staré skotské

poezie, údajně pocházející ze 3. století.

Jak asi víte, hlavní roli v kauze rukopisných podvrhů hráli dva dobří kamarádi

Josef Linda a Václav Hanka. V době, kdy své rukopisy objevily, bylo prvnímu z

nich 27 a druhému 25 let a bydleli spolu v pražském podnájmu u Mádlů.

… Václav Hanka objevil vzácnou památku, a to, jak sám uvedl, „pod jarmarou" v

komoře kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Byl to sešitek o rozměrech 12

x 8 cm a obsahoval 14 básní ze 14. století. Dnes se mu říká Rukopis

královédvorský.

… Na svatbě byl (Hankovi) za svědka malíř, restaurátor a znalec starých

malířských technik František Horčička, správce obrazárny na zámku Zelená

Hora. A právě odtud, další šťastná náhoda, přišel Václavu Hankovi, knihovníku

Národního muzea, poštou Rukopis zelenohorský. První, kdo zavětřil, že objevené

rukopisy nejsou pravé, byl Hankův a Lindův učitel Josef Dobrovský, světově

proslulý slavista. Tak tedy nález Rukopisu královédvorského ze 14. století

Dobrovský uvítal, ale když mu Hanka přinesl Rukopis zelenohorský dokonce z 10.

století, pojal podezření. Především nedokázal - on, znalec nad všechny -

staročeský text rozluštit. Když pak Hanka přes noc text rozluštil, podezření

Slavoj a Záboj – sousoší

Josefa Václava Myslbeka na

pražském Vyšehradě

Jan Svatopluk Presl (žil

v letech 1791–1849) společně

se svým mladším bratrem

Karlem Bořivojem Preslem (žil v letech 1794-1852) vydal

v roce 1819 v Praze dílo Flora

Čechica (Květena česká),

v němž popsal 1498 rostlin,

z 522 rodových jmen, která oba

bratři nově vytvořili, se 338

názvů užívá dodnes. Patří

k nim např. bledule,

dobromysl, hluchavka,

hvozdík, kopretina, kukuřice,

šťovík. Ujaly se i Preslovy

názvy v oblasti zoologie (např.

dikobraz, klokan, ptakopysk,

velbloud), geologie a

mineralogie (např. zeměkoule,

krápníky, žula). Jan Presl

položil i základy českého

chemického názvosloví – vedle

pojmenování chemických

prvků – dusík, draslík, kyslík a

všechna ostatní zakončená na -

ík, zavedl systém přípon pro

pojmenování kyselin. Roku

1819 začal vydávat první český

vědecký časopis Krok.

Jedním z mála novotvarů, který

se v chemickém názvosloví

neujal byl kostík.

► Který chemický prvek měl

být označován tímto názvem?

zesílilo.

… Nalezené památky pak veřejně prohlásil za podvrhy. Netušil ovšem, že se tím

nadosmrti odsoudil k roli odrodilce a škůdce národa.

… Aby nám, přátelé, nebylo líto, že je naše literární historie nejspíš poskvrněna

podvrhem, je dobré vědět, že nebýt Rukopisů, nenapsal by Bedřich Smetana …

(Divadlo Járy Cimrmana, seminář ke hře České nebe)

Která významná česká díla 19. století byla Rukopisy inspirována?

Vedle Jungmanna se stěžejní postavou mezi obrozenci stal mladý

historik František Palacký. I on byl skvělý organizátor a velký

vlastenec. Spolupůsobil při zakládání Vlasteneckého muzea či

Matice české (1831) a vrcholným dílem Dějinami národu českého

v Čechách a v Moravě, kterým popsal dějiny českého území od

starověku až do roku 1526, se stal vědeckou autoritou uznávanou i

v zahraničí. Společně s Josefem Jungmannem a Janem

Svatoplukem Preslem založil František Palacký

Matici českou, první samostatnou českou kulturní

instituci zřízenou při Společnosti Národního muzea,

jejíž hlavní poslání dobře charakterizuje její

původní název Pokladnice k vydávání knih českých.

Matice umožňovala vydávat vědecká díla, staré

literární památky, ale také soudobou českou beletrii

a české překlady významných evropských děl.

Právě tady vyšel pětidílný Slovník česko-německý.

František Palacký (žil v letech 1798 –1876), se proslavil nejen jako historik, ale i

jako politik – stal se tvůrcem prvního českého politického programu – a

organizátor českého společenského života. Za svůj celoživotní přínos si vysloužil

přídomek „Otec národa“.

V roce 1823 se stal Palacký archivářem hraběte Šternberka v Praze, v roce 1839

byl jmenován dějepiscem Království českého. Na české dějiny nahlížel jako na

ustavičnou obranu proti německé rozpínavosti, vyzdvihoval především období

husitského hnutí, jehož idealizace přispěla k posílení národní hrdosti. Svým

pojetím národních dějin Palacký ovlivnil vnímání české minulosti až do 20.

století. Zasloužil se o rozvoj Vlasteneckého muzea, pod jeho vedením vznikla

česká verze Časopisu vlasteneckého muzea, byl spoluzakladatelem Matice české.

Jako politik patřil mezi umírněné liberály, roku 1848 formuloval hlavní zásady

české politiky – austroslavismu, jehož cílem bylo přetvořit Rakousko ve

federativní stát, v němž by jednotlivé slovenské národy získaly autonomii, ale

současně by patřily pod ochranu rakouské monarchii, která by je bránila před

rozpínavostí Německa na západě a Ruska na východě.

Vedle slavné minulosti byla pro národní sebevědomí oporou idea

slovanské vzájemnosti, k jejím hlavním propagátorům patřili

historik a básník Pavel Josef Šafařík (žil v letech 1795–1861) a

básník Jan Kollár (žil v letech 1793–1852).

Oba pocházeli ze Slovenska, podobnost českého a slovenského jazyka vedla oba

k myšlence, že Slované tvoří jeden velký národ, jednotlivé slovanské jazyky

Jan Evangelista Purkyně (žil

v letech 1787--1869) byl český

fyziolog, anatom, biolog a

filozof. Pro své vlastenecké

názory se v Rakousku marně

ucházel o profesuru, nakonec

působil až do roku 1850

v pruské Vratislavi. Jako jeden

z prvních přisoudil buňkám

stěžejní význam pro život,

svým popisem živočišné buňky

položil základy nového

biologického oboru – cytologii,

buněčné biologii. Byl u nás

mezi prvními, kdo přijal

Darwinovu vývojovou teorii.

S cílem „znárodnit vědu

duchem a jazykem českým“

přispíval do časopisu Krok,

roku 1853 založil

přírodovědecký časopis Živa,

který vychází dodnes.

► Která univerzita v Čechách

dnes nese jeho jméno?

►V jakém oboru se proslavil

jeho syn Karel Purkyně?

► Pro zvídavé: Zjistěte, které

biologické názvy jsou spojeny

s Purkyňovým jménem.

považovali jen za nářečí. Oba byli stoupenci všeslovanské vzájemnosti – tzv.

panslavismu, což je dobře patrno v Kollárově nejznámějším díle Slávy dcera.

Jejich představy vycházely z úvah populárního německého filosofa Johanna

Gottfrieda Herdera, podle nějž měli Slované zvláštní poslání, a právě jim náležela

budoucnost Evropy. Zastánci slovanské vzájemnosti vzhlíželi k Rusku, protože

jedině Rusové měli vlastní stát, navíc velký a mocný, jehož zásluhou byl poražen

Napoleon a který úspěšně bojoval s Turky na Balkáně. O nereálnosti panslavismu

založeného na velkém Rusku se přesvědčil mladý novinář Karel Havlíček

Borovský, který svůj pobyt v Rusku okomentoval více než výstižně: „Odjížděl

jsem do Ruska jako Slovan, vrátil jsem se jako Čech.“

Co chtěl Havlíček tímto svým výrokem vyjádřit?

Od 30. let 19. století čeští tvůrci usilovali o původní literární

tvorbu, vznikala kvalitní původní umělecká díla, která si nacházela

stále širší okruh čtenářů. Jejich autoři, ovlivnění romantismem, často

čerpali náměty v lidové poezii, vedle sbírek českých lidových písní,

které měly v českém prostředí již mnohaletou tradici, vznikly

rozsáhlé sbírky slovanské slovesnosti, nová témata nacházely v

slavné národní minulosti i ve své současnosti, čtenáře se snažili

vychovávat a vést je k vlastenectví. Z lidové tvořivosti vycházely i

Ohlasy písní ruských a Ohlasy písní českých Františka Ladislava

Čelakovského (žil v letech 1799–1852) vydané s desetiletým

odstupem, v letech 1829 a 1839.

Výjimku tvoří dílo Karla Hynka Máchy (žil v letech 1810–1836), jeho tvorba

soustředěná na pocity zklamáním a nejistotou pronásledovaného jedince zůstala

ve své době osamocena, předznamenala však již v polovině 30. let 19. století

cestu k moderní české literatuře.

Proti povrchní oslavě všeho českého bez ohledu na kvalitu ostře

vystoupil v polovině 40. let 19. století mladý novinář Karel

Havlíček Borovský (žil v letech 1821–1856), místo prázdných

vlasteneckých frází vyžadoval smysluplnou činorodou práci. Přes

sílící tlak cenzury rostl význam českého periodického tisku, vznikla

celá řada nových českých tiskovin, vedle nejstaršího deníku

Pražské noviny, začaly koncem 40. let 19. století pravidelně

vycházet Národní noviny. Objevily se i první české vědecké a

kulturní časopisy. Po časopisu Krok z roku 1821, začal od roku

1827 pravidelně vycházet Časopis českého muzea. V roce 1834

vyšlo i první číslo časopisu Květy.

Od roku 1812 se opět hrála česká představení ve Stavovském

divadle, rostl počet kočovných hereckých společností, které položily

základ ochotnického divadla. Zlepšovala se i kvalita původních

Národní noviny (vycházely v letech 1848 –1850, zakázány) –

významný český politicky orientovaný deník, založený Karlem

Havlíčkem Borovským; sehrál důležitou roli při popularizaci české

národně liberální politiky v revolučních letech 1848–1849

Květy české (1834) – nejstarší český časopis, cílem zakladatele

časopisu Josefa Kajetána Tyla bylo vytvořit kulturní časopis určený

k vzdělávání i k pobavení; obsahem tehdejších Květů byly vedle

povídek, které psal většinou sám Tyl, zprávy o veřejném životě,

oznámení nových českých knih a divadelních představeních,

nechyběly ani úvahy o českém jazyce, výňatky

z cestopisů a mnoho básní, vycházely v něm i překlady děl

ruských a polských autorů.

Slovníček pojmů:

asanace – stavební úpravy pro

zlepšení životního prostředí

etnikum – skupina lidí žijící na

určitém území a mající

společnou historii

fez – tradiční pokrývka hlavy

v islámských zemích

museum – z řeč. musaion =

chrám můz; instituce sloužící

k uchování a veřejné prezentaci

hmotných i písemných

památek

patriot – vlastenec

pentarchie – pětice vládců,

zemí

signatář – osoba, která se

svým podpisem hlásí

k určitému textu

Knihovnička:

Franz Herre – Meternich

Petr Hora-Hořejš – Toulky

českou minulostí 7

Miroslav Hroch – Na prahu

národní existence

Alois Jirásek – F. L.Věk; U

nás Jitka Lněničková – České

země v době předbřeznové

(1792-1848)

Vladimír Macura – Český sen;

Guvernantka Vladimír Neff – Sňatky

z rozumu Jiří Šedivý – Metternich

kontra Napoleon

Alois Vojtěch Šmilovský – Za

ranních červánků Jiří Štaif – František Palacký

Filmotéka:

F. L. Věk (TV seriál), režie:

František Filip (1969)

Sňatky z rozumu (TV seriál),

režie: František Filip (1968)

Tip na návštěvu divadla:

Divadlo Járy Cimrmana –

České nebe Ladislav Smoljak – Hymna

aneb Urfidlovačka

českých her, zasloužili se o to Václav Kliment Klicpera (žil

v letech 1792–1859) a zejména Josef Kajetán Tyl (žil v letech

1808–1856) – jejich hry se uvádějí dodnes. V Tylově hře

Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, k níž složil hudbu

František Škroup (žil v letech 1801–1862) poprvé zazněla píseň Kde

domov můj, která se pro svou oblíbenost stala roku 1918 českou

státní hymnou.

Národní hnutí bylo trvalou součástí života české veřejnosti. V

roku 1840 se v Praze zásluhou Josefa Kajetána Tyla a jeho přátel

konal první veřejný český bál, české plesy patřily k

oblíbeným národním zábavám, na besedách se nejen tančilo, ale i

recitovalo a zpívalo. Centrem českého společenského života byla od

roku 1846 Měšťanská beseda, podle jejího vzoru vznikly podobné

instituce v dalších větších i menších českých a moravských městech.

Přes konzervativní snahy rakouské vlády, usilující o omezení

jakýkoli společenských změn, se společnost modernizovala.

Zásluhou industrializace vznikly zejména ve městech nové

společenské skupiny – vrstva podnikatelů na jedné a dělníků na

druhé straně, objevily se první sociální nepokoje a stávky.

S posílením hospodářského postavení středních měšťanských vrstev

vzrostl i jejich zájem o politické dění v monarchii. Čeští liberálové

pod vlivem mezinárodních událostí a i na základě vlastních

zkušeností zaujali kritické stanovisko vůči rusofilství, v českém

kulturním prostředí se postupně formoval první český politický

program. Dosud neexistující české politické organizace nahrazovaly

umělecké a kulturní instituce a spolky. Politické požadavky

zůstávaly i nadále úzce spjaty s požadavky jazykovými, úsilí o

zrovnoprávnění češtiny s němčinou bylo cestou k prosazení

rovnoprávnosti Čechů v rámci rakouské monarchie.

V zdánlivě neměnném metternichovském Rakousku se vytvořily

první opoziční skupiny, které kritizovaly konzervativní

absolutistický systém habsburské monarchie, rostlo napětí,

motivované politickými, národnostními i sociálními požadavky

rakouské veřejnosti.

Otázky a úkoly:

1. V čem spočíval rozdíl mezi osvícenským a metternichovským

absolutismem?

2. S jakým výsledkem se účastnila habsburská monarchie

napoleonských válek?

3. Co ovlivnilo hospodářský vývoj českých zemí v 1. polovině 19.

století?

4. Kteří čeští šlechtici se podíleli na hospodářském a kulturním

vývoji v počátku 19. století?

5. Jaký byl rozdíl mezi cíli první a druhé generace národního

obrození?

6. Jakou roli hrálo v době národního obrození české divadlo? Které

české divadelní tradice na počátku 19. století vznikly ?

7. K čemu sloužila Česká expedice?

8. O co se opírala myšlenka slovanské vzájemnosti? Kdo byli hlavní

představitelé panslavismu?

9. Za jakým účelem byly vytvořeny Rukopisy a jak ovlivnily českou

kulturu?