135

22. 22. Evropa po vídeňském kongresu

(1815–1848)

Na konci září 1814 se ve Vídni sešli zástupci téměř všech

evropských států, aby jednali o budoucím uspořádání kontinentu po

napoleonských válkách. Hlavním iniciátorem vídeňského kongresu

byl ministr zahraničních věcí a pozdější rakouský kancléř Klemens

Metternich (1773–1859), rozhodující vliv na podobu konečných

výsledků jednání měli zástupci čtyř zemí („výbor čtyř“) – vítězů

nad napoleonskou Francií – Rakouska, Ruska, Pruska a Velké

Británie.

Diplomatická jednání ve Vídni byla velmi složitá, každá ze

zúčastněných stran přišla na kongres s vlastní představou o

budoucím uspořádání Evropy. Sporů mezi velmocemi sdruženými

ve „výboru čtyř“ i nestabilní situace ve Francii po návratu

Bourbonů (Ludvík XVIII.) se pokusil využít sesazený císař

Napoleon I. a znovu se dostat k moci.

Útěk excísaře Napoleona I. z ostrova Elba se stal hlavní událostí nejen pro

účastníky vídeňského kongresu, ale i pro evropské veřejné mínění, které o něm

bylo informováno prostřednictvím tisku.

Přeložte s pomocí anglicko-českého slovníčku, o čem tehdy na své titulní

stránce psal list Le Monitor Universal (přeloženo z francouzštiny do angličtiny):

● 10 March: The Corsican ogre has just landed in Golfe-Juan

● 11 March: The tiger has arrived to Gap

● 12 March: The monster has slept in Grenoble

● 13 March: The tyran has crossed Lyon

● 18 March: The usurpator has been seen sixty leagues from Paris

● 19 March: Bonaparte strides along but he will never enter Paris

● 20 March: Napoléon will be tomorrow below our city walls

● 21 March: The Emperor has reached Fontainebleau

● 22 March: His Imperial and Royal Majesty entered yesterday His castle of

Tuileries among his lawful subjects.

Diskutujte ve skupině, jakou roli v informování o určitých událostech hrají i

dnes sdělovací prostředky, co všechno ovlivňuje to, jakým způsobem a o čem

informují atd.

Teprve až hrozba Napoleonova návratu do vrcholné politiky přimě-

la velmoci na vídeňském kongresu k urovnání vzájemných sporů a

společnému postupu proti „věčnému rušiteli klidu a míru“ v Evropě.

Krátce po definitivní porážce císaře Napoleona I. u Waterloo 9.

června 1815 se do Paříže vrátil Ludvík XVIII. (1814–1824), aby s

vítěznými mocnostmi uzavřel nový, pro Francii tentokráte

nevýhodný mír. Francie ztratila všechny své územní zisky z dob

Klemens Wenzel Johann Nepomuk Lothar kníže Metternich byl hlavní postavou

vídeňského kongresu, který se konal od 1. října 1814 až do 9. června 1815. Do roku 1848 patřil kníže Metternich k hlavním osobnostem evropské politiky. Svým diplomatickým nadáním zajistil Rakouskému císařství vlivné postavení v Evropě i přes řadu jeho porážek v napoleonských válkách. Nové uspořádání vztahů v Evropě po roce 1815 označované jako „vídeňský systém“ bývá někdy dokonce ne zcela přesně nazýváno „systémem Metternichovým“. Rakouský kancléř si sám svůj význam dobře uvědomoval, v jednom z dopisů tehdy napsal: „Svět veškerou tíhou spočívá na mých ramenou.“

► Proč byl pro pobyt

sesazeného císaře Napoleona I.

vybrán ostrov Svaté Heleny?

◄ Při setkání monarchů a diplomatů ve Vídni, jak ukazuje tato

dobová karikatura, nešlo jen o politická jednání. Pro účastníky kongresu se pořádala divadelní představení, lovy, výlety a především plesy (viz obr. nahoře – odtud pochází i označení „tančící kongres“). Který slavný hudební skladatel byl autorem tehdy populárních vídeňských valčíků?

136

napoleonských válek, musela vrátit umělecká díla svezená do Paříže

z celé Evropy a měla zaplatit vítězům 700 milionů franků válečných

reparací. Na podmínky uzavřeného míru pak dohlíželo 150 000

spojeneckých vojáků, kteří na pět let obsadili hlavní francouzské

pohraniční pevnosti.

Závěrečná dohoda účastníků vídeňského kongresu byla pode-

psána 9. června 1815, jejím hlavním cílem bylo především zajistit

návrat Napoleonem sesazených dynastií a v daných zemích

obnovit předrevoluční poměry. Kongres dále potvrdil vznik

několika nových států a množství územních změn, ke kterým došlo

ve prospěch vítězných států a které výrazně změnily politickou

mapu Německa a Apeninského poloostrova.

Vídeňský kongres zajistil návrat Bourbonů nejen do Francie, ale i na trůny ve

Španělsku či v Neapolském království, papeži byl vrácen církevní stát. Velmoci

rozhodly o nové mapě Evropy. Na území zaniklé Svaté říše římské národa

německého vznikl Německý spolek, původních více než 300 států nahradilo

volné sdružení 35 států a 4 svobodných měst. Hlavní roli v něm hrálo Rakousko,

které předsedalo jednání společného sněmu zasedajícímu ve Frankfurtu nad

Mohanem. Hlavní část Vévodství varšavského, které Napoleon I. vytvořil, bylo

personální unií spojeno s Ruskem jako Polské království. Rusko kromě Polska

připojilo ke svému území ještě Besarábii a Finsko (Švédsko bylo za jeho ztrátu

odškodněno ziskem Norska, odebranému poraženému Dánsku). Nizozemské

království, vytvořené jako určitá bariéra proti případné další rozpínavosti

Francie, zabíralo území dnešního Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Rakousko

sice ztratilo své državy na Rýně a Rakouské Nizozemí, získalo však Lombardsko

a Benátsko v severní Itálii a oblast Dalmácie. V menších středoitalských státech

(v Parmě, Modeně a Toskánsku) navíc nově vládli příslušníci vedlejší větve

Habsburků. I Prusko se neobyčejně rozrostlo, zejména na západě v bohatém

Porýní, kde např. získalo území trevírského a kolínského arcibiskupství. Od

Saska dostalo Prusko nemalou část jeho území s 850 000 obyvateli, na východě

mu byla přiřčena menší část bývalého Velkovévodství varšavského (Poznaňsko,

Gdaňsk a Toruň), na severu někdejší švédské Pomořany. Velká Británie si

ponechala některé strategické námořní základy, které se jí podařilo obsadit v

průběhu napoleonských válek (např. Maltu, Jónské ostrovy, ostrov Helgoland v

Severním moři, Kapsko na jihu Afriky, Mauritius [maurícijus], Seychely [sejšeli]

a Cejlon v Indickém oceánu).

Ludvík XVIII. (1755–1824), bratr

popraveného Ludvíka XVI. a Karla X., se stal po abdikaci Napoleona I. francouzským králem. Restaurace Bourbonů vyvolávala v zemi obavy z pomsty a nároků emigrantů, kteří se vraceli do Francie. Přestože Ludvík XVIII. potvrdil majetkové změny v průběhu revoluce, ponechal v platnosti Napoleonův občanský zákoník a schválil novou ústavu, byl jeho režim od počátku neoblíbený. Toho využil excísař Napoleon I. a po útěku z Elby se bez problémů chopil ve Francii znovu moci. Proč po Ludvíku XVI. nastoupil

na francouzský trůn Ludvík

XVIII.?

◄ Evropa po vídeňském

kongresu

► Proč se také někdy říká

Polskému království,

existujícímu v 19. století,

„Kongresovka“?

►Kde leží historické území

označované jako Besarábie?

► Proč bylo Prusko odškodněno

právě na úkor Saska?

► Co bylo z hospodářského a

zejména vojenského hlediska

nevýhodou pruského území,

táhnoucího se od hranic Francie

až k hranicím Ruska?

137

Na návrh ruského cara Alexandra I. bylo ve Vídni přijato prohlá-

šení, nazvané Svatá aliance, k němuž vedle rakouského císaře

Františka I. a pruského krále Fridricha Viléma III. přistoupili v

dalších letech téměř všichni evropští monarchové. Panovníci Ruska,

Rakouska a Pruska se dohodli na vzájemné spolupráci, která měla

zabránit jak vzájemným konfliktům, tak šíření demokratických a

liberálních myšlenek i revolučních nálad. Přestože Svatou alianci

mnozí považovali slovy Metternicha „za zvučnou a prázdnou

listinu“, stala se po roce 1815 významným nástrojem k potlačování

svobodomyslných projevů v různých částech Evropy a udržení

statusu quo [kvó].

Členem Svaté aliance se po kongresu v Cáchách stala i Francie. Na tomto

kongresu bylo na podzim roku 1818 rozhodnuto o snížení předepsané válečné

náhrady ve výši 700 milionů franků na 265 milionů. Podpisem cášského

protokolu byla ukončena okupace Francie a Francouzské království se stalo

plnoprávným členem evropských zemí.

Svatá aliance ztělesňovala pro evropskou veřejnost návrat ke

starým feudálním pořádkům, které byly v rozporu s moderní

představou o svobodě člověka i národa. Proti znovu nastolené

absolutistické moci panovníka vzrůstal odpor v mnoha evropských

zemích. Vznikla řada tajných spikleneckých spolků, jejichž aktivity

časem přerostly v pokusy o revoluční změny poměrů. Po vzoru

americké a francouzské revoluce žádali obyvatelé těchto zemí

především o vydání ústavy a uzákonění občanských práv. Italové,

Němci, Poláci i balkánští Slované navíc usilovali o národní

sjednocení a vytvoření vlastního občanského státu. Řadě změn,

které tyto revoluce vyvolaly, nedokázala zabránit ani Svatá aliance

– např. pádu absolutistické monarchie ve Francii v roce 1830,

rozpadu Nizozemí a následnému vzniku Belgie, nebo osamostatnění

bývalých španělských kolonií a Brazílie v Latinské Americe

v průběhu 20. let 19. století.

Boj za nezávislost Střední a Jižní Ameriky probíhal ve dvou etapách, první

propukla v době, kdy Španělsko obsadila vojska císaře Napoleona I., pyrenejský

stát tím ztratil nad svými americkými koloniemi jakoukoliv kontrolu.

Svatá aliance a její zakladatelé –

zleva ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. Zjistěte, které státy se ke Svaté alianci nepřipojily a proč.

Z pověření Svaté aliance zasáhlo

Rakousko na jaře 1821 proti

revolucím v Neapolsku a v severní

Itálii, v dubnu 1823 potlačila

Francie revoluční hnutí na Pyre-

nejském poloostrově (vzpoura

části důstojníků vyvolala revoluci

v Madridu, která donutila

španělského krále vydat ústavu).

► Vysvětlete, v jaké situaci byli

Němci a Italové po

napoleonských válkách.

Proč nelze v této době hovořit o

Německu a Itálii?

Simón Bolívar (1783–1830) byl

nejvýznamnější postavou boje Střední a Jižní Ameriky za nezávislost na Španělsku. Zjistěte, co všechno je po tomto politikovi a schopném generálovi pojmenováno, a to nejen v jeho rodné Venezuele.

◄ Latinská Amerika na počátku 19. století

138

Skutečně úspěšná však byla až druhá fáze národně osvobozeneckého boje

v letech 1815–1826, kdy se osvobodila většina latinskoamerických zemí. Zásluhu

na úspěchu povstání měl především zkušený generál Simón Bolívar, který v čele

povstaleckých oddílů a s finanční i diplomatickou podporou od Spojených států

amerických a Velké Británie dovedl boj za osvobození Latinské Ameriky do

vítězného konce. Koloniální nadvládu udrželi Španělé pouze nad ostrovy Kuba a

Portoriko. Nové státy ve Střední a Jižní Americe byly však hospodářsky a

politicky velmi slabé a moci se v nich ujaly většinou vojenské junty a místo

Španělska se začaly orientovat na hospodářskou spolupráci s USA.

První stát Latinské Ameriky, který se osamostatnil, byl původně

francouzskou kolonií. O který dnešní stát jde?

Co sledovaly USA a Velká Británie podporou vzbouřenců proti Španělsku?

Který italský národní hrdina získal v národně osvobozovacích bojích

v Latinské Americe cenné zkušenosti pro revoluční boj za sjednocení Itálie?

Které nové státy v Latinské Americe tehdy vznikly?

Řecké povstání Osmanská říše prožívala od konce 17. století postupný mocenský

úpadek, přesto však i nadále ovládala většinu Balkánského polo-

ostrova s pravoslavným obyvatelstvem, které se bránilo tureckému

útlaku častými povstáními. Hluboká krize, kterou procházela říše

osmanských sultánů, dávala naději národně osvobozeneckému hnutí

na úspěšný boj proti turecké nadvládě. Po neúspěšných povstáních

Srbů a Rumunů se k odporu roku 1821 odhodlali i Řekové.

Tlak evropské veřejnosti i tisku přiměl vlády Velké Británie,

Francie a Ruska, které navíc vystupovalo v mezinárodních vztazích

jako ochránce pravoslavných poddaných tureckého sultána, k vo-

jenské pomoci řeckým povstalcům. Společnými silami v roce 1827

porazily turecko-egyptské loďstvo u Navarina, ve stejné době se

Francouzi vylodili na Peloponésu a ruské jednotky úspěšně překro-

čily pohoří Balkán. Osmanská říše byla donucena podepsat v roce

1829 s Ruskem tzv. drinopolský mír, kterým se zavázala poskyt-

nout širokou autonomii nejen Řekům, ale i Srbům a obyvatelům

Valašska a Moldavska. Rusové mírem získali kontrolu nad dunaj-

skou deltou a téměř celým východním pobřežím Černého moře a

jeho obchodní lodě mohly volně proplouvat černomořskými úži-

nami.

Nezávislým státem se Řecko stalo v roce 1830, nové samostatné

království ale ještě nezahrnovalo všechna území obývaná Řeky.

Pomník lorda Byrona v Athénách

k uctění památky tohoto anglického básníka a bojovníka za řeckou svobodu. Ke kterému uměleckému směru patřil svou tvorbou i životem George Gordon Byron?

Triumfální oblouk v Petrohradě

postavený na památku ruského vítězství ve válce s Tureckem (1828–1829), které oslavovali i čeští vlastenci. Již v roce 1829 vydal František Ladislav Čelakov-ský svou slavnou sbírku Ohlasy písní ruských. Která báseň z této sbírky připomíná vítězství Rusů nad Turky?

► Kdo se stal prvním řeckým

králem a z jakého rodu

pocházel?

◄ Vraždění na ostrově Chiu (Eugène Delacroix [ežen

delakroa]) Řecké povstání za nezávislost bylo jedním z prvních příkladů v moderních dějinách, kdy se ukázala síla veřejného mínění v civilizovaném světě. Antické Řecko bylo kolébkou evropské civilizace, obyvatelé Evropy sledovali od počátku boj Řeků za svobodu s netajenými sympatiemi. Evropskou veřejnost pobouřili zprávy o krutostech Turků a masakrech civilního obyvatelstva. Mimořádný ohlas měly zejména události na ostrově Chiu z dubnu 1822, kde bylo Turky povražděno, či prodáno do otroctví 43 000 z celkového počtu 45 000 křesťanských obyvatel ostrova. Spisovatelé, novináři a někteří politici burcovali své vlády, aby povstalcům pomohly. Kromě finanční pomoci neváhali příznivci řecké svobody přispět i osobním nasazením. Mezi tisíci dobrovolníky byl i slavný anglický básník lord George Byron [džorč bajron], který v Řecku během povstání zemřel.

139

Povstání děkabristů Po napoleonských válkách i v Rusku rostla nespokojenost s car-

ským samoděržavím, které bylo vnímáno jako hlavní překážka po-

třebné modernizace země. Hlavními nositeli pokrokových myšlenek

a změn byli především mladí armádní důstojníci, kteří se v rámci

bojů s napoleonskou Francií dostali až do západní Evropy a mohli

tak srovnat tamní poměry s tuhým carským absolutismem v zaosta-

lém Rusku.

Tajné spolky ruské svobodomyslné šlechty v armádě se rozhodly

využít krátkého období bezvládí po smrti cara Alexandra I. (vládl

v letech 1801–1825) k zahájení vojenského povstání s cílem

modernizovat Rusko a přeměnit ho v konstituční monarchii. Proti

novému caru Mikuláši I. (vládl v letech 1825–1855) vyvolali

důstojníci petrohradské posádky povstání.

▲ Na Senátním náměstí v Petrohradě se 26. prosince (prosinec – rusky děkabr)

1825 shromáždily asi 3 000 vojáků, kteří odmítli složit přísahu věrnosti novému caru, pokud nepřistoupí na jimi požadované změny – především vydání ústavy. Povstání však bylo špatně zorganizováno a sami povstalci se neshodli na tom, čeho chtějí vlastně dosáhnout. Po krátkém vyjednávání poslal car proti váhajícím vzbouřencům vládní vojsko, které posíleno dělostřelectvem nad nimi snadno zvítězilo. Pět vůdců děkabristů bylo popraveno a mnoho dalších posláno do vyhnanství na Sibiř.

Odpovědí státní moci na neúspěšný pokus děkabristů o změnu si-

tuace v Rusku bylo upevnění samoděržaví, zostření cenzury a

nastolení tvrdého policejního režimu, který po roce 1830

omezoval i cestování Rusů do ciziny, a to i v případě studií na

zahraničních univerzitách.

V rámci Svaté aliance se Rusko velmi aktivně podílelo na

potlačování jakýchkoliv revolučních výbuchů, tvrdě zakročilo proti

polskému povstání z let 1831 a 1846, porazilo maďarskou revoluční

armádu v roce 1849 u Világose [világoše]. Svými současníky byl

proto ruský car Mikuláš I. označován jako „četník Evropy“.

Současně s vojenskými zásahy proti revolucím zahraniční politika

Ruska ve snaze posílit ruský vliv zejména na Balkáně podporovala

slovanské národy v boji s Osmanskou říší.

Červencová revoluce a její ohlas v Evropě Impuls k další revoluční vlně v Evropě přišel z Francie. Restau-

race bourbonské dynastie po napoleonských válkách byla spojena se

snahami o znovuzavedení absolutismu, které zesílily po nástupu

Karla X. (vládl v letech 1824–1830). Mladší bratr předchozího

krále Ludvíka XVIII. prosadil zákon o restituci majetku zabaveného

za revoluce, zakázal kritiku církve. Proti jeho nařízením z července

1830, jimiž zavedl cenzuru, omezil volební právo a rozpustil

Alexandr Sergejevič Puškin

(1799–1837) patřil spolu s dalšími ruskými spisovateli k velkým obdivovatelům a přátelům děkabristů. Jaké důsledky měl pro Puškina tento jeho postoj?

Frederic Chopin [frederyk šopén]

(1810–1849), hudební virtuos a skladatel, jeden z mnoha polských emigrantů, kteří v cizině proslavili svou neexistující vlast. Kteří další významní umělci a vědci 19. století měli polský původ?

► Čím zdůvodňoval ruský car

svou expanzivní balkánskou

politiku?

► Který český básník pomáhal

polským emigrantům utíkajícím

před pronásledováním po

porážce povstání v roce 1831?

140

parlament, Pařížané znovu povstali. Tzv. červencovou revolucí byl

Karel X. svržen, do čela země sněmovna zvolila „králem Francouzů

z boží milosti a vůle národa“ Ludvíka Filipa (vládl v letech 1830–

1848) z orleánské větve Bourbonů, který přísahal na novou ústavu a

zavázal se k jejímu dodržování. Svatá aliance proti definitivnímu

pádu Bourbonů ve Francii nezasáhla.

Červencová monarchie přinesla svobodnější atmosféru a příznivé

podmínky pro podnikání, politická moc však zůstala nadále jen v

rukou šlechty a úzké skupiny nejbohatších, zejména příslušníků

finanční a průmyslové buržoazie.

Červencová revoluce měla bezprostřední ohlas v sousedním Nizo-

zemském království, kde v Bruselu koncem srpna 1830 vypuklo

lidové povstání proti nizozemské nadvládě. Katolické obyvatelstvo

bývalého Rakouského Nizozemí, spojeného od vídeňského kon-

gresu s Nizozemskem, se cítilo nábožensky, politicky i jazykově

diskriminováno. Nizozemská vláda totiž upřednostňovala kalvínství

a snažila se prosadit ve francouzsky hovořících oblastech holand-

štinu jako jediný úřední jazyk. S podporou Velké Británie a Francie

se povstalcům podařilo dosáhnout odtržení a vytvoření vlastního

samostatného státu Belgie. Nová evropská konstituční monarchie

byla stejně jako Švýcarsko neutrálním státem. Ve druhé polovině

19. století se Belgie stala díky bohatým nalezištím uhlí a železné

rudy průmyslově vyspělou zemí s vlastním koloniálním panstvím.

Neúspěšně naproti tomu skončila povstání v některých italských

a německých státech a v Polském království, která byla vyvolána

zprávami o úspěšné revoluci ve Francii. Nekompromisním zákro-

kem rakouských a pruských vojsk v rámci Svaté aliance byla hnutí,

vedená tajnými spolky Mladá Itálie a Mladé Německo, usilujícími

o sjednocení svých zemí, potlačena. Stejný osud postihl i polské

povstání proti carovi Mikuláši I. Mnoho z polských povstalců, nad

nimiž na jaře 1831 zvítězily ruské jednotky, putovalo do sibiřského

vyhnanství. Polsko bylo zbaveno autonomie a kleslo na úroveň řa-

dové ruské gubernie, v níž navíc byla prováděna násilná rusifikace a

pronásledována katolická církev.

1. Jaké bylo uspořádání Evropy po vídeňském kongresu?

2. Co bylo cílem Svaté aliance a které země stály u jejího zrodu?

3. Jaké byly cíle a výsledky revolučních hnutí v jednotlivých

evropských zemích?

4. Kdo to byl Simón Bolívar a proč je dodnes v zemích Latinské

Ameriky tak populární?

gubernie – administrativní oblast

v Rusku

junta – vláda nastolená převratem

reparace – náhrada válečné škody

vyžadovaná na poraženém státu

rusifikace – porušťování, zavádění

ruštiny jako jediného úředního i

kulturního jazyka

status quo – současný stav, stav

v daném okamžiku

Jan Klíma – Simón Bolívar;

Zrození Latinské Ameriky Michal Rapport – Evropa 19.

století Jaroslav Šedivý – Děkabristé

Milan Švankmajer – Dějiny

Ruska

Bídníci [Les Misérables], režie:

Jean-Paul Le Chanois (1958), Bille

August (1998), Tom Hooper

(2012)

Tip na návštěvu divadla:

Claude-Michel Schönberg, Alain

Boublil – Les Misérables

◄ Svoboda vede lid na barikády

(Eugène Delacroix) K sílícím protestům liberálních poslanců vůči autoritářské politice Karla X. se 27. července 1830 v Paříži přidali i řemeslníci a dělníci, v ulicích opět vyrostly barikády. Boje trvaly tři dny a vyžádaly si více než tisíc obětí. Ke vzbouřeným Pařížanům se přidala i většina vládního vojska, s jehož pomocí byl dobyt i královský palác. Karel X. musel abdikovat a uprchnout z Francie. Pro zvídavé: Ve které zemi nalezl tento sesazený monarcha politický azyl?

141

23. Průmyslová revoluce

Na počátku 19. století byla Evropa ještě převážně zemědělská.

Mohutný rozmach vědy a techniky v 18. století ji přeměnil za

pouhých sto let v industriální společnost. Tuto změnu zapříčinil

kromě jiného i velký vzestup strojové velkovýroby zboží na úkor

tradiční ruční řemeslnické výroby. Zboží se již nevyrábělo pro pře-

dem určeného zákazníka podle jeho objednávky, ale bylo určeno

pro světový trh, v němž začaly hrát hlavní roli poptávka a nabídka.

Úspěch výrobce závisel na zájmu anonymního zákazníka a na

odvaze riskovat a přicházet na trh s něčím novým. Tržní hospo-

dářství se během 19. století stalo podstatou evropské ekonomiky.

Kromě organizace výroby se od základů změnil i životní styl Evro-

panů, krajina, v níž dosud žili, se výrazně proměnila. Tomuto

zásadnímu převratu říkáme průmyslová revoluce. Zcela logicky

započala tato převratná civilizační změna v tehdy nejvyspělejší

zemi světa – v Anglii, která se díky tomu často označuje jako

„kolébka průmyslové revoluce“.

Průmyslová revoluce odstartovala v Anglii již v poslední třetině

18. století, kontinentální Evropu zasáhla postupně až v období po

napoleonských válkách. Do poloviny 19. století byla všechna nej-

důležitější odvětví britského průmyslu plně mechanizovaná.

Předpoklady pro vznik průmyslové revoluce Na počátku 18. století se v Anglii vytvořil dostatek předpokladů

příznivých pro rozvoj průmyslu. Byl to volný finanční kapitál (pe-

níze), dostatek pracovních sil, zdroje potřebných nerostných su-

rovin, rozsáhlé trhy a v neposlední řadě rozvoj techniky.

Na rozdíl od kontinentální Evropy nebylo podnikání v ostrovním

království omezeno jen na střední vrstvy, podílela se na něm i aris-

tokracie. Anglická šlechta vlastnila rozsáhlé plochy zemědělské

půdy, z nichž jí plynuly nemalé zisky. Takto získaný finanční

kapitál mohla investovat do budování nových továren, vodních

kanálů a železnic. Ohrazování polí, tj. přeměna zemědělské půdy na

pastviny pro ovce, chované pro vlnu, připravila mnoho venkovanů o

obživu. Lidé z těchto oblastí byli nuceni hledat práci ve městech a

představovali potřebnou volnou pracovní sílu, nucenou těžce praco-

vat v nově vznikajících továrnách i za mizivou mzdu.

Podmínky pro přechod ke strojové velkovýrobě se nejdříve vytvo-

řily v textilní výrobě. Šlo o obor s dlouhou výrobní tradicí, který

měl navíc zajištěný stabilní odbyt a nevyžadoval žádné velké

vstupní investice – zavádění technických novinek zde bylo proto

nejjednodušší. Ve druhé polovině 18. století proběhla v Anglii

mechanizace textilní výroby zejména v souvislosti s dovozem

levné bavlny z amerických plantáží. Její zpracování vyžadovalo

nové technické postupy a vedlo k sestrojení nových textilních

strojů, kterými se zdokonalilo spřádání a tkaní – zrychlením procesu

výroby látek se výrazně zvýšil i celkový objem textilní produkce.

V roce 1733 vynalezl John Kay [džon kej] (1704–1780) mechanický „létající

člunek“, který zdvojnásobil výkon tkalce a utkaná látka mohla být navíc mnohem

širší. Vylepšený tkalcovský stav byl schopen zpracovat přízi od deseti až dvanácti

přadlen, pracujících s ručním kolovratem. Zvýšená spotřeba příze si vynutila

Pojem průmyslová revoluce jako

první použil francouzský

revolucionář Louis Auguste

Blanqui [luj ógist blanki] (1805–

1881), když přirovnal změny

v britském hospodářství i

společnosti k revolučním změnám,

které nastaly ve Francii po pádu

Bastily.

► Proč některé změny a období

označujeme jako revoluční?

Které podobné dramatické

změny z předchozích dějin

znáte?

Které nerostné suroviny jsou nutné

pro průmyslový rozvoj a v jaké

části Anglie se na počátku 19.

století těžily?

Chov ovcí byl od středověku

hlavním hospodářským oborem na anglickém venkově. Vlna se nejprve dovážela ke zpracování do Flander, později se vlněné látky vyráběly v místních textilních manufakturách. Které další suroviny se zpracovávaly v textilní výrobě?

„Létající člunek“ Johna Kaye

142

zlepšení techniky předení (výrobu příze a nití ze surové vlny či bavlny). První

vylepšený spřádací stroj s názvem „mule“ [mjúl], který vyráběl jemnou a

současně i pevnou přízi, zkonstruoval v roce 1779 Samuel Crompton [samjuel

kromptn] (1753–1827). Cromptonův spřádací stroj byl dvěstěkrát výkonnější než

starý kolovrat. Příze se vyráběla ve velkém, nyní však chyběli tkalci schopní tak

velké množství příze zpracovat. S touto situací si poradil Edmund Cartwright

[kártvrajt] (1743–1823), který v roce 1785 přišel s prvním prototypem

mechanického tkalcovského stavu – svůj vynález zdokonaloval téměř dalších

dvacet let. V tovární výrobě byl původně mechanický stav již poháněn parním

strojem (jeden textilní stroj mohl denně zpracovat až 2 000 vřeten příze).

Zjistěte, proč se Cromptonův vylepšený spřádací stroj jmenoval právě

„mule“ (tj. kříženec).

Vznik a průběh průmyslové revoluce Anglie jako první začala ve velkém využívat výsledky vědeckého

a především technického pokroku a zaváděla je do běžné praxe.

V řadě textilních továren se už na konci 18. století začal uplatňovat

zdokonalený parní stroj Jamese Watta, který pracoval rovno-

měrně, byl výkonnější a jeho provoz byl levnější než u jeho před-

chůdců. Bylo ho možno použít jako hnacího stroje, a to nejen

v textilních továrnách.

Nemalý podíl na úspěchu v podnikání měla i příslovečná britská

vytrvalost a houževnatost, vycházející z protestantské víry, která –

oproti katolickému odevzdání se do „vůle Boží“ – hlásala: „Přičiň

se, a Bůh ti pomůže.“

Další výhodou Velké Británie bylo její rozsáhlé koloniální pan-

ství, které anglickému průmyslu sloužilo jako zdroj levných

surovin a současně jako stálé odbytiště pro jeho výrobky. Po

válkách s Francií navíc neměla Velká Británie na světových mořích

žádnou konkurenci a ovládala světový obchod až do první světové

války.

Na počátku průmyslové revoluce byla poprvé v dějinách v celém

jednom odvětví lidské činnosti nahrazena ruční práce stroji a

domácká práce společnou prací ve velkých budovách – továrnách.

Obdobný převratný vývoj jako v textilnictví nastal vzápětí i

v dalších průmyslových odvětvích. Parní stroj umožnil výstavbu

továren prakticky kdekoliv, bez ohledu na dřívější závislost na

vodní síle. Práce na strojích se dala snadno naučit, nevyžadovala

velkou fyzickou sílu ani příliš velkou odbornou kvalifikaci.

V továrnách byly proto zaměstnávány jako levná pracovní síla

hlavně ženy a děti (nezřídka již od pěti let). Za práci trvající 12 i

více hodin denně dostávaly jen nepatrnou mzdu. Strojově vyráběné

látky byly proto levné a snadno prodejné, levná pracovní síla přiná-

šela majitelům továren velké zisky.

Jak ukazují obě dobové fotografie, byly děti zneužívány jako levná pracovní síla nejen k obsluze textilních strojů, ale např. i jako dětští horníci. Dětská práce byla

Jedna z prvních verzí mechanic-kého tkalcovského stavu Edmunda Cartwrighta z roku

1785

James Watt byl skotský mechanik,

fyzik-samouk a vynálezce, kterého proslavil zdokonalený parní stroj. O parním stroji se dozvěděl již ve svých 23 letech a po devítiletém úsilí se mu podařilo dosud známou konstrukci parního stroje výrazně vylepšit. První Wattův parní stroj z roku 1775 byl určen k pohonu dmychadla vysoké pece. Záhy se začaly parní stroje firmy Watt & Boulton [bultn] z továrny v Soho u Birminghamu [bermingemu] využívat v zatopených dolech k odčerpávání vody – použití nového stroje výrazně zlevnilo těžbu. Nové 19. století se stalo „stoletím páry“, zrodilo se ve znamení Wattova parního stroje, který se za dalších sto let v podstatných rysech nijak zásadně nezměnil. Na rodné Skotsko pamatoval Watt i ve své závěti, když značnou část svého jmění odkázal univerzitě v Glasgow [glásgou]. Kdo se před Jamesem Wattem podílel na vynálezu parního stroje? Která veličina v soustavě SI se označuje jako jeden watt (W)?

143

jako nehumánní tvrdě kritizována celou řadou myslitelů včetně autorů populárních

společenských románů, jako byl např. Charles Dickens. Dětská práce však není rozhodně otázkou minulosti, patří k hlavním problémům i v současnosti. I dnes podle statistik Mezinárodní organizace práce je především v zemích subsaharské Afriky či Asie zaměstnáno v zemědělství, nebo v továrnách na 218 milionů dětí, které tak ztrácejí možnost se vzdělávat a získat tak v budoucnosti lépe placené zaměstnání. V roce 2002 byl 12. červen vyhlášen jako Mezinárodní den boje proti dětské práci.

Tragédie dětských dělníků v Guangdongu

Podle čínského deníku Southern Metropolitan jsou děti posílány do práce rodiči:

ti jsou k tomu dohnáni tíživou finanční situací. V naději, že děti vydělají peníze,

které pomohou rodině přežít, svěřují své ratolesti předákům. V přítomnosti

reportéra Epoch Times se před budovou místního obchodu sešla asi stovka dětí

držících lavory, přikrývky atd., některým zřejmě nebylo ani 10 let. Vypadaly jako

zboží vystavené v supermarketu, jedna řada vedle druhé – na výběr.

Podle místního usedlíka pana Min Shaoa na místo dochází několik šéfů místních

podniků, kteří děti odvádějí. „... v listopadu a v prosinci tady naložili několik

náklaďáků plných dětí, prodaných, jako zelí na krámě...“ říká Min.

... Když v továrně není práce, předáci platí dětem pouze 10 yuanů (asi 23 Kč) na

den. Poté, co zaplatí nájemné, dětem zbývá jen 5 yuanů na jídlo. ... Aby co nejvíce

zvýšili své zisky, předáci nutí děti pracovat 12 až 16 hodin denně. Jsou často bity

a hubovány; do sytosti se najedí jen jednou za několik dní. Podle jednoho z

dětských nádeníků mohou být atraktivní dívky kdykoliv znásilněny a dobře

vypadající dívky bývají lákány, aby od „šéfů“ braly drogy; poté jsou posílány na

různá místa, kde jsou nuceny k prostituci.

Při každodenní bezvýchodné a namáhavé práci myslí děti často na útěk. Ale cesty

ven z města jsou pro ně uzavřeny, předáci jim vyhrožují smrtí a varují je, že na

útěk by mohly „těžce doplatit“. Desetiletý Amo říká, že pracuje už dva měsíce v

továrně na elektroniku v Dongguanu, 16 a půl hodiny denně (od 8:00 do 0:30)

„Jsem moc unavený, chci jít domů, všichni chceme jít domů, ale nemáme peníze

na autobus.“ (upraveno, www.velkaepocha.sk)

K výrobě výkonnějších textilních strojů a později i dopravních

prostředků bylo potřeba mnohonásobně zvýšit výrobu železa a

oceli. Stále se zvyšující se počet parních strojů potřeboval stále

větší množství uhlí, byly proto otevírány nové doly. V letech 1790–

1840 stoupla ve Velké Británii těžba uhlí čtyřnásobně, výroba

surového železa až dvacetinásobně.

V hutnictví se k tavbě železa začal místo dřevěného uhlí užívat

koks. Nové vysoké pece umožňovaly vyrábět železo ve velkém

množství a vysoké kvalitě. Značné oblibě se těšila zejména litina,

která se hodila nejen k výrobě strojů, ale i zbraní. Britskými děly

byly vyzbrojeny lodě téměř všech námořních států.

Všechny součástky parního stroje musely být vyrobeny z kovu, což vedlo k roz-

machu nového průmyslového oboru – strojírenství. Jednotlivé díly musely do

sebe přesně zapadat, k jejich výrobě bylo zapotřebí odpovídajících nástrojů.

Vedle prvních strojních vrtaček se již na konci 18. století začaly používat i první

moderní soustruhy.

Důsledky průmyslové revoluce Velká Británie svůj technologický náskok žárlivě střežila. Britské

úřady bránily vývozu nové techniky a odchodu vynálezců a kvalifi-

kovaných dělníků ze země přísnými zákazy a hrozbou tvrdých

trestů. Přesto se průmyslová revoluce do poloviny 19. století po-

stupně rozšířila i na evropskou pevninu a do zámoří – zejména do

Spojených států amerických. Rozmach tovární výroby nastal ve

Charles Dickens [čárls dykens] (1812–1870) Ve kterých románech zachytil tento slavný anglický spisovatel těžké pracovní i životní podmínky dětí? Najděte v jeho díle ukázku, na níž ukážete ostatním ve třídě, jaká byla situace dětí v 19. století ve viktoriánské Anglii.

Ironická kresba z roku 1912 poukazující na zneužívání dětí jako levné pracovní síly v továrnách, či v dolech.

Vyhledejte v denním tisku, či na internetu aktuální zprávy o problematice dětské práce ve světě. Diskutujte ve třídě o této problematice, o důvodech zneužívání dětí v daných regionech světa, jaká negativa to přináší, zda a jak by se dalo proti tomuto společenskému nešvaru bojovat atd.

V čem se koks liší od běžného uhlí

a jak se vyrábí litina?

Zjistěte, čeho se týká a v čem

spočívá technologie besemerování.

144

ve 20. letech 19. století nejdříve na území dnešní Belgie, záhy poté

následovala Francie, ve 40. letech Prusko a další středoevropské

státy včetně habsburské monarchie. Ostatní oblasti, zejména jihový-

chodní a východní Evropa, se ve vývoji opožďovaly.

Hospodářská vyspělost zemí se nejdříve měřila textilním průmys-

lem, později množstvím vytěženého uhlí a vyrobeného železa. Po-

dobně jako ve střední a jihozápadní Anglii vznikla na kontinentu

blízko zdrojů nerostných surovin nová průmyslová centra, např. v

okolí Paříže, v Porúří, v jižním Německu a ve Slezsku.

Parní stroj se stal postupně běžným pohonem nejen v průmyslu, ale

i v dopravě. K přepravování velkého množství surovin a zboží

musela být nově budována rozsáhlá dopravní síť, zvětšoval se počet

silnic, stavěných tak, aby snesly vyšší zatížení. Nejlacinější byla do-

prava po vodě, a proto v Anglii nastalo masové splavňování řek a

budování vodních průplavů. Do konce 18. století tu vzniklo více než

5000 kilometrů vodních kanálů. Kromě vodních cest se v Anglii

jako v první zemi na světě začalo s budováním železnic. O rozvoj

železniční dopravy se nejvíce zasloužil George Stephenson

[džordž stývnzn] (1781–1848), který roku 1814 podnikl první

zdárný pokus s parní lokomotivou a již o 11 let později otevřel

první veřejnou železniční trať pro dopravu osob na světě. Železnice

zrychlila a zlevnila dopravu a zvýšila množství dopravených su-

rovin a průmyslového zboží, a to i na velké vzdálenosti, a podpořila

tím konkurenci. Pokud bylo zboží místního výrobce příliš drahé,

umožnily nízké náklady na dopravu dovézt obdobné zboží i z větší

dálky. Díky tomu postupně vznikly na území jednotlivých států

celostátní trhy. Železniční doprava umožnila i větší pohyb

obyvatelstva, lidé se nyní mohli mnohem snadněji stěhovat za

prací, zrychlil se i přenos informací. Vzdálenost, která pěšky trvala

několik týdnů, dostavníkem několik dnů, se nyní díky železnici dala

urazit za několik hodin.

► Co bylo hlavní příčinou

zaostávání jihovýchodní a

východní Evropy za západní i

střední Evropou?

► Zjistěte s pomocí školního

atlasu světa, která současná

průmyslová centra vznikla

v některé z uhelných pánví.

Locomotion [lokomoušn]

První veřejná železnice pro osobní dopravu na světě byla otevřena 27. září 1825, měřila 12 kilometrů a spojovala města Stockton [stoktn] a Darlington [darlinktn]. První vlak byl osazen strojem nazvaným „Locomotion“, schopným utáhnout 33 vozů s nákladem o 90 tunách rychlostí 19 km/h. Jak by slovo „Locomotion“ znělo v českém překladu?

Socha k uctění George Stephensona, přezdívaného „otec železnic“, před nádražní budovou ve městě Chesterfield [čestrfíld].

◄ Rocket [roket] (česky „Raketa“) byla první

skutečně moderní lokomotivou. George Stephenson s touto první vysokorychlostní parní lokomotivou zvítězil roku 1829 v prestižním závodu lokomotiv v Rainhillu [rejnhilu]. Rocket, jejímž skutečným konstruktérem byl Stephensonův syn Robert, dosáhla rychlosti 46 km/h a byla vybavena celou řadou tehdy převratných prvků, které se pak uplatňovaly ve stavbě parních lokomotiv po celou dobu jejich výroby.

◄ Dokladem bouřlivého hospodářského rozmachu tohoto období byl rozvoj železnic, jež se stály symbolem 19. století. V roce 1830 bylo

v Evropě (především v Anglii), pouze 121 kilometrů kolejí, o 20 let později to bylo již 23 000 kilometrů, tedy takřka dvěstěkrát tolik. Do konce století se pak toto číslo ještě více než zdesateronásobilo. S výstavbou první parní železnice v habsburské monarchii, tzv. Severní dráhou císaře Ferdinanda, vedoucí z Vídně přes Moravu do Haliče, se započalo roku 1837. Už v roce 1839 přijel první parní vlak do Brna, o dva roky později do Olomouce. Zjistěte, kdy přijel první parní vlak do Prahy.

145

Téměř souběžně se železnicí se parní stroj uplatnil i v říční a ná-

mořní dopravě. Za vynálezce funkčních parolodí se považuje ame-

rický inženýr Robert Fulton [faltn] (1765–1815).

V první polovině 19. století byly parolodě používány spíše ve

vnitrozemské dopravě, na řekách, v Evropě i po Baltském a

Středozemním moři, v Severní Americe pak po Velkých

kanadských jezerech. Atlantik přeplul poprvé americký parník Sa-

vannah [savane] již v roce 1819, běžná námořní doprava však byla

mezi Evropou a Amerikou zahájena až v 60. letech 19. století.

Trvalé námořní spojení Evropy s Amerikou zahájilo masový přesun

obyvatelstva mezi oběma kontinenty.

Bouřlivý rozvoj dopravy vedl ke vzniku celosvětového hospo-

dářství. V mezinárodním obchodě hrála dominantní roli Velká

Británie, která měla před ostatními velký náskok, prosazovala proto

mezi státy volný obchod, tj. směnu zboží bez omezujících cel.

Velké průmyslové podniky a obchod potřebovaly ke svému

podnikání značné množství peněz – kapitál, který jim za výhodný

úrok nabízely vzájemně si konkurující bankovní domy.

Hromadným zaváděním strojů a vznikem továren ve městech se

změnilo i složení společnosti. Statisíce venkovských obyvatel

opouštělo své domovy a odcházelo za prací do měst a průmyslo-

vých oblastí. Vznikla nová početná společenská skupina továrních

dělníků – průmyslový proletariát. Hospodářský rozvoj a pokrok

vědy, hlavně medicíny, vedly k poklesu úmrtnosti, což způsobilo

od počátku 19. století zejména v západní Evropě nebývalý růst

počtu obyvatel. Města ve snaze pojmout nově příchozí, se musela

od základu změnit.

Stará, svým původem středověká města se začala rozšiřovat a modernizovat,

městské hradby byly zbořeny. Počet obyvatel měst se radikálně zvýšil, kolem

roku 1850 bylo v Evropě více než sto měst s více než 100 000 obyvateli. Nové

vnější podobě města odpovídala i změna životního stylu jeho obyvatel. Lidé

získali lepší přístup ke vzdělání a kultuře, ve městech byly zřízeny veřejně

přístupné parky, muzea a galerie, běžnou součástí života se stala návštěva divadla

nebo varieté. Nová doba si vynutila i jinou formu prodeje zboží – v mnoha

velkých městech se objevily první obchodní domy.

Proč měl parník Savannah (na obr.) při své první zaoceánské plavbě ještě i plachtoví?

► Jakou roli v rozvoji námořní

dopravy hrál vynález lodního

šroubu a kdo byl jeho autorem?

◄ Anglická krajina změnila v 18. století zcela svou tvář – v dosud

zemědělské oblasti byly hloubeny doly a budovány továrny. Města jako střediska průmyslu, obchodu a peněžnictví rostla někdy až závratně. Během průmyslové revoluce se kdysi bezvýznamná městečka zvětšila desetkrát i dvacetkrát. Typickým příkladem takto rychle rostoucí průmyslové aglomerace bylo anglické město Birmingham [bermingem] (obr. vlevo). Rychlý růst počtu obyvatel tohoto města dokumentuje graf (vpravo).

► Kdo byl ve starověkém Římě

označován jako „proletariát“?

► Co je to „urbanizace“?

◄ Clermont [klermont] – první kolesový parník Roberta

Fultona vyplul v roce 1807 se stovkou cestujících na palubě z New Yorku do Albany. Vzdálenost dlouhou téměř 250 kilometrů urazil za pouhých 32 hodin. Jakou průměrnou rychlostí se tato paroloď pohybovala?

146

Rostoucí počet městských obyvatel provázela velká řada sociálních problémů.

Zvětšovala se nejen města, ale i vystěhovalectví z Evropy.

Zásluhou přistěhovalectví stoupl např. počet obyvatel USA z 5

milionů na počátku 19. století na 23 milionů v roce 1850.

Se zvyšováním počtu obyvatel a vznikem lidnatých průmyslových

center rostly i nároky na výživu obyvatelstva. Zemědělská výroba

musela hledat způsoby, jak tyto nároky uspokojit. Postupnému zvy-

šování zemědělské produkce, kterému se také někdy říká

zemědělská revoluce, napomohlo zavedení nových

technologických postupů. Na místo trojpolního hospodářství se

v rostlinné výrobě prosadilo střídavé hospodaření, založené

na obměňování pěstovaných plodin a celoročním ustájení skotu.

Chlévský hnůj bylo možné využít k přihnojování a tím i k

zkvalitnění půdy. Pěstování pícnin a okopanin umožnilo zvýšit

počty stád hospodářského dobytka. Na základě poptávky průmyslu

se zemědělci začali orientovat také na technické plodiny.

Průmyslová revoluce umožnila sériovou výrobou zemědělských

strojů a zemědělského nářadí, které zejména na úrodnějších půdách

a na velkých plochách přinášely mnohem větší hektarové výnosy.

Ve vyspělých zemích se na rozvoji zemědělství podílely i vědecké

objevy v chemii a biologii, výrazně se zde uplatnila i řada

technických novinek, např. parní mlátička obilí.

Průmyslový rozmach v mnohém sice člověku usnadňoval život,

nelze ovšem pominout i negativní důsledky, které tyto překotné

změny přinášely. Ke stinným stránkám rozhodně patří vedle bezo-

hledného ničení krajiny a přírody především nelítostný přístup k

samotným lidem. Mnozí jedinci byli na cestě za prací vytrženi ze

svého původního, mnohdy idylického vesnického prostředí.

Dělníkům v továrnách byly k ničemu jejich řemeslné zručnosti. V

prvním období průmyslové revoluce takřka bezvýhradně platilo, že

vztahy mezi podnikateli a jejich zaměstnanci jsou věcí pouze jejich

svobodné dohody. Pracovní síla dělníků byla chápána jako každé

jiné zboží. Podnikatel usiloval o maximální zisk, který mu měl

umožnit další rozsáhlé investice do podnikání. V továrnách proto

převládaly nízké mzdy dělníků, dlouhá pracovní doba, byla

využívána levná ženská a dětská práce. Pracovní podmínky

dělníků byly velmi těžké, pracovali často 14 až 16 hodin denně šest

dní v týdnu, přesto jim mzdy někdy nestačily ani na holé přežití. Na

obživě rodiny se museli podílet všichni, včetně žen a dětí. Nemoc,

úraz či stáří znamenaly ztrátu zaměstnání a s tím i možnost

jakéhokoliv přijmu. Životní úroveň dělnických vrstev byla velmi

nízká, dělníci žili na okrajích měst v přeplněných dělnických

čtvrtích, často ve velmi špatných hygienických podmínkách a měli

jen malou šanci na důstojný život.

Dělníci si časem začali uvědomovat, že za jejich zoufalou životní

situaci nenesou odpovědnost stroje, ale především jejich

zaměstnavatelé. Stávkami a demonstracemi se pokoušeli

dosáhnout zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. Po řadě

neúspěšných živelných protestů se začali dělníci organizovat ke

společné a účinnější ochraně svých zájmů, tvořilo se odborové

hnutí. První samostatnou dělnickou organizaci založili v roce 1836

tzv. chartisté, kteří vypracovali petici – Chartu lidu – v níž na

Most přes řeku Severn u Coalbrookdalu [koulbrukdejlu].

První litinový most na světě byl dokončen v roce 1779, jeho mostní oblouk má rozpětí 30,5 metru, ocelové žebroví váží 378 tun.

► V čem spočívají výhody

střídavého hospodaření oproti

trojpolnímu systému obdělávání

půdy?

► Které technické plodiny se

začaly pěstovat pro průmysl?

Které plodiny využívá

průmyslová výroba

v současnosti?

Hnutí rozbíječů strojů

Stroje zaváděné do továren snižovaly potřebu pracovních sil. Dělníci, kteří vinou toho přicházeli o jakoukoliv, třeba sebehůř placenou práci, v zoufalství ničili stroje, v nichž viděli své úhlavní nepřátele. Hnutí rozbíječů strojů tzv. ludditů [laditů] vzniklo na přelomu 18. a 19. století v Anglii, v dalších letech se rozšířilo i do ostatních zemí Evropy.

Robert Owen [ouvn] (1771–1858),

jeden z nejvýznamnějších předsta-vitelů utopického socialismu. Od dětství těžce pracoval v obchodě jako příručí a již tehdy si umínil, že se stane jedním z kapitalistů a bude pro dělníky v továrnách

147

britském parlamentu požadovali např. zkrácení pracovní doby,

zajištění péče o nemocné a přestárlé, i zavedení všeobecného

volebního práva. Hnutí chartistů, jejichž požadavky britský

parlament jednoznačně odmítl, se stalo vzorem pro podobná

dělnická sdružení v celé Evropě. V roce 1864 vzniklo Mezinárodní

dělnické sdružení (tzv. I. internacionála), o jehož založení se

zasloužili dva filozofové – Karel Marx (1818–1883) a Fridrich

Engels [engls] (1820–1895). Heslem mezinárodního dělnického

hnutí bylo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Členové I.

internacionály založili ve druhé polovině 19. století první dělnické

(sociálně demokratické) politické strany.

V této době živelného a dravého kapitalismu se objevili lidé, kteří si špatné

postavení dělníků uvědomovali, upozorňovali na ně a usilovali o jeho změnu.

Mnozí z nich uvažovali o nutnosti vytvořit novou sociálně spravedlivou

společnost, kde budou lidé nejen svobodní a rovní si před zákonem, ale která

současně všem svým občanům zajistí právo na důstojný život.

Podle některých sociálních myslitelů nemělo v sociálně spravedlivé společnosti

existovat soukromé vlastnictví, lidé si měli být rovni a výsledky společné práce si

měli mezi sebou dělit rovným dílem. Své představy chtěli tito tzv. utopičtí

socialisté prosazovat dohodou s vládami svých zemí, příkladem, přesvědčováním

těch, co měli moc něco změnit – násilí odmítali, jejich sny však byly

neuskutečnitelné. Jinou cestu nápravy sociální nespravedlností prosazovali

marxisté (komunisté), kteří chtěli spravedlnost a rovnostářství ve společnosti

prosadit násilím, sociální revolucí – bojem proletariátu s buržoazií. Byli

přesvědčeni, že se společenský pokrok v dějinách lidstva prosazuje pouze třídním

bojem. Jejich program Komunistický manifest z roku 1848, který sepsali Karel

Marx a Fridrich Engels, vyzýval dělníky k násilnému převzetí politické moci,

což mělo umožnit změnu vlastnických vztahů – prosadit kolektivní vlastnictví

výrobních prostředků (zestátnit soukromý majetek – továrny, doly, banky a

velkostatky), odstranit vykořisťování a ukončit třídní boj mezi vládnoucími a

podřízenými společenskými skupinami.

Kdo napsal spis Utopia a o čem pojednává?

Co byste dnes označili za „utopii“?

Zjistěte, jaké představy o spravedlivém uspořádání společnosti měli další

„utopisté“ – Francouzi Charles Fourier [šárl furié] a Claude Henri de Saint-

Simon [klód ánri de sensimon] – a připravte si na toto téma referát, či

prezentaci.

V jaké zemi a kdy se komunistům – bolševikům – podařilo nastolit diktaturu

proletariátu a v praxi realizovat Marxovy myšlenky?

V čem je dodnes patrný odkaz dělnických sociálně demokratických stran

v současných levicových stranách s podobným názvem?

1. Proč je Anglie označována jako „kolébka průmyslové revoluce“ a

říká se jí „dílna světa“?

2. Jaké předpoklady měla Velká Británie pro vznik průmyslové

revoluce a přechod k industriální společnosti?

3. Jak lze vysvětlit následující citát?

„Lokomotiva udělala pro sjednocení člověčenstva víc než dosud

všichni filozofové, básníci, politikové a proroci od počátku světa.“

(H. T. Buckle)

4. K jakým změnám došlo ve společnosti a v krajině v důsledku

rozmachu průmyslové revoluce?

5. Kteří sociální myslitelé se zabývali otázkami vytvoření

spravedlivější a lépe fungující společnosti?

prosazovat lepší pracovní podmínky. Své předsevzetí splnil – jako jeden z nejbohatších továrníků v zemi věnoval část svého zisku na zlepšení životních podmínek dělníků. Pro své dělníky budoval školy, nemocnice i obytné domy. Ostatní podnikatelé i vláda proti jeho sociálním opatřením tvrdě zakročili. Owen odešel do USA, kde se ve své kolonii New Harmony [ňú harmony] – Nová harmonie pokoušel zavést nový způsob bezpeněžního hospoda-ření. Jeho pokus však skončil nezdarem.

aglomerace – seskupení sídel,

s jedním dominantním centrem,

vzájemně provázaných zástavbou,

ekonomickými a dopravními

vztahy

charta – soupis požadavků, pod

které se podepisovali jejich

přívrženci

industriální – též průmyslová

industrializace – přetvoření

krajiny v průmyslovou oblast

Ivo Kraus – Fyzikové ve službách

průmyslové revoluce

Ákoš Paulinyi – Průmyslová

revoluce

Výdobytky průmyslové revoluce

[What the Industrial Revolution

Did for Us] (TV seriál), režie:

Simon Baker (2003)

►ČD Muzeum Lužná u

Rakovníka ►Národní zemědělské muzeum

(v Praze, Čáslavi a na zámku

Kačina)

► Hornické muzeum Příbram

►Landek Park – hornické

muzeum (Ostrava)

► Hornický skanzen Důl

Mayrau ve Vinařicích u Kladna

►Hornické muzeum Jáchymov

148